dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Jan Chloupek – Jiří Nekvapil (ed.): Studies in Functional Stylistics

Jiří Homoláč

[Book reviews]

(pdf)

Jan Chloupek – Jiří Nekvapil (ed.): Studies in Functional Stylistics

Jan Chloupek – Jiří Nekvapil (ed.): Studies in Functional Stylistics. J. Benjamins Publishing Company, Amsterdam – Philadelphia 1993. 284 s.

 

Sborník prací navazujících na podněty Pražské školy (dále PŠ) v oblasti funkční stylistiky a teorie jazykové kultury dokládá, že tato tradice je u nás pociťována jako zavazující, nikoli však svazující. Jeho součástí jsou proto práce v jistém smyslu již klasické (Hausenblasovy studie Postavení stylu ve verbální komunikaci a Sémantické kontexty v básnickém díle nebo Stichova studie O pojetí jazykové kultury) i studie využívající podnětů textové lingvistiky, psycholingvistiky a sociolingvistiky (studie Danešova, Šoltysova a práce Nekvapilovy).

Rámec sborníku tvoří – přeneseně i doslova – práce historické: Leškova, Nekvapilova a Šoltysova studie Ferdinand de Saussure and the Prague Lingustic Circle a Krausova studie Rhetoric, functional stylistics a theory of language culture. Krausova studie upozorňuje mimo jiné na souvislosti mezi funkční stylistikou a rétorikou a vyvažuje (v rámci výkladu o Jungmannově Slovesnosti) zaměření PŠ na horizontální členění stylů připomenutím rozlišování stylu vysokého, středního a nízkého v rétorice. Studie Leškova, Nekvapilova a Šoltysova (přepracovaná verze textu z roku 1987) podává obraz vývoje vědeckého myšlení V. Mathesia; upozorňuje na ty, kteří jej inspirovali (F. Brentano, A. Marty, T. G. Masaryk), a sleduje, jak se do Mathesiova přístupu k jazyku a jeho užívání promítá teorie de Saussurova.

Se saussurovskými tématy se Mathesius podle autorů vyrovnával především v přednášce o nových proudech v jazykovědě z roku 1925, publikované anglicky v sborníku věnovaném J. Zubatému (1927, česky viz Vachek, 1972). V této práci spojil distinkci statické – dynamické, užitou již ve studii O potenciálnosti jevů jazykových, s distinkcí synchronní – diachronní, odlišil od sebe hledisko mluvčího a hledisko posluchače, a především postuloval hlavní zásadu funkčního přístupu, postup od funkce k formě (Studies, s. 17).

Funkčně-strukturní orientace PŠ je zvláště zřejmá v pracích věnovaných otázkám syntaktickým. Je dobře známo, že významné místo v této oblasti přísluší Mathesiovu pojetí věty (viz zvl. studii Několik slov o podstatě věty, 1923). Autoři tuto koncepci vykládají ve vztahu k pracím dalších členů PLK (srov. např. poukaz na Karcevského rozlišení propozice jako jednotky gramatické a fráze jako jednotky dialogu) a k ostatním pracím Mathesiovým, a vytvářejí tak obraz nový, celistvější.

Podle mínění autorů je funkční přístup přítomen již v stati O potenciálnosti jevů jazykových, v níž Mathesius rozlišil individuální sloh a slohy řeči, tj. „úkaz, že řeč určovaná podobnou povahou nebo podobných účelem má i u různých mluvčí určité rysy společné“ (Mathesius, 1982, s. 22–23). Rozlišení slohů řeči se však netýká jazykového systému, ale pouze funkčního užití jazykové potenciality. Tento závěr a také praktičtější zaměření (viz zvl. zdůrazňovanou potřebu jasného a prostého slohu výkladového) odlišují Mathesiovo pojetí stylistiky od pojetí Havránkova, jehož [61]jádrem je vymezení funkčních jazyků, určených obecným účelem standardizovaného souboru jazykových prostředků, a funkčních stylů, určených konkrétním cílem komunikace, situace, v níž se odehrává, nebo způsobem, jímž je vedena.

De Saussurovu distinkci langue – parole PŠ víceméně ztotožňovala s distinkcí strukturní – funkční (o problémech s tím spojených viz část věnovanou fonologii). Existovalo tu ovšem i řešení Vachkovo, nahrazující pojem parole pojmem jazykový projev. Toto pojetí umožňovalo zaměnit dvojici langue – parole za distinkci hierarchie specializovaných norem – jazykový projev (viz Poznámky k problematice psaného jazyka, SaS, 1939) a funkční jazyky a funkční styly vidět jako normy jistého typu. Vachkova koncepce, vyžadující značnou stabilitu daného jazyka a vysoký stupeň systémového myšlení, se však (viděno dnešníma očima: bohužel) neprosadila.

V části věnované teorii jazykové kultury je mj. odlišen přístup Mathesiův od přístupu Havránkova. Pro Mathesia je jazyk nástroj, na nějž jsou ovšem kladeny vysoké nároky (má přesně vyjadřovat myšlenky, tlumočit city a především nekřížit úmysly toho, kdo ho dovede užívat, viz Mathesius, 1982, s. 65). Pro Havránka je to nejen nástroj, ale i výsledek péče a úsilí mnoha generací; proto mají lingvisté o spisovný jazyk systematicky pečovat. Autoři tyto dva přístupy sice nijak nehodnotí, nelze ovšem zapomenout, že ústředním postavou jejich stati je V. Mathesius. Zároveň jsou si však vědomi, že mnohé z toho, co je dnes samozřejmé, bylo v 30. letech pouze akademickou předpovědí a že leccos z toho, co bylo formulováno obecně, bylo odpovědí na konkrétní problémy českého jazyka té doby.

J. Chloupek je ve sborníku zastoupen studiemi Jazykové útvary a styly při komunikačním aktu a Publicistický styl z Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti (1986). Z prvně jmenované studie připomínám především pojímání této dichotomie jako protikladu mezi vyjadřováním psaným a mluveným, oficiálním a důvěrným a modelovým a nemodelovým, umožňující odpoutat se od poněkud schematického pohledu na spisovný jazyk a nespisovné útvary. Pozornost si zasluhuje také 1. pojímání obecné češtiny jako třetího standardu – pokud jde o její vyšší kulturní funkce, není myslím tak podstatné, že se vyskytuje v textech literárních (tento typ komunikace je ostatně vždy možné traktovat jako „nenormální“, stylizovaný), ale to, že obecná čeština je (v podstatě) vyučovacím jazykem přinejmenším na školách učňovských a odborných; 2. názor, že stylotvorné úsilí nelze spojovat pouze se spisovným jazykem, protože „stylotvorný proces zahrnuje v dnešní době i volbu prvků z útvarů národního jazyka, ba i samu volbu mezi útvary národního jazyka“ (cit. podle Chloupek, 1986, s. 20).

Tomuto tvrzení rozumím tak, že je třeba uvažovat nikoli o funkcích spisovného jazyka, ale o funkcích jazyka národního. Chloupek sám ovšem Havránkovu teorii funkčních jazyků z její vazby na spisovný jazyk pouze povyvazuje: připomíná sice svoji tezi o tolerantnosti hovorové češtiny vůči nespisovným prvkům, současně však zdůrazňuje, že jedině (prolož. J.H.) spisovný jazyk je „mnohovrstevnatý“.

Z Hausenblasových prací (k jeho pojetí stylistiky viz Macurová, 1993) chci připomenout do sborníku nezařazenou studii Styly jazykových projevů a rozvrstvení jazyka (původně SaS, 1962). Stejně jako pro Chloupka, je i pro tuto studii (a zvláště pro její závěr) charakteristická obezřelost, současně se však v ní čte, že spisovný jazyk je „charakterizován nejen svou celonárodní povahou v protikladu [62]k teritoriálně omezeným nářečím, ale zároveň a vlastně především svou funkcí (proloženě K.H. i J.H.) sloužit jako útvar potřebám projevů veřejného kulturního dorozumívacího styku“ (Hausenblas, 1971, s. 27; k problému funkčních jazyků viz zvl. Hausenblas, 1991).

V Nekvapilově studii Slang and some related problems in Czech linguistics (česky ve Sborníku přednášek ze IV. konference o slangu a argotu, 1989) si zasluhuje zvláštní pozornost výklad o Vančurově studii o hospodářském jazyku (Čs. vlastivěda, 1934), navazující na Havránkovu koncepci funkčních jazyků. Vančura vymezil obchodní jazyk (OJ) na základě funkčním i sociálním a vyslovil požadavek dopracovat se k OJ od textů, jež jsou jeho manifestací, tj. od textů z obchodní sféry. Na základě analýzy těchto textů pak rozlišoval elementy konstantní, tj. charakteristické jen pro tyto texty, a potenciální, vyskytující se i v jiných typech textů.

To, že Vančura v závěru své práce položil důraz na zkoumání lexikálních jednotek, a tak se přiblížil pozici Oberpfalcerově, je pro Nekvapila podnětem k otázce po výhodách a nevýhodách diferenční a komplexní analýzy slangu. První z nich je sice praktičtější a spíše může pokrýt potřeby uživatelů (slovníky slangů), druhá je motodologicky čistší, ale také mnohem pracnější.

Za základní kritérium rozvrstvení národního jazyka považuje autor distinkci formální – neformální, jejíž nespornou výhodou je, že se netýká jen chování jazykového. Formální a neformální jazyk pak dělí na společný, tj. sloužící celému jazykovému společenství, a skupinový; z praktických důvodů (např. vzhledem k potřebám jazykového vyučování) navrhuje charakterizovat obecný jazyk (formální i neformální) komplexně a skupinový (formální i neformální) diferenčně.

Nekvapilova studie On the asymmetry between syntactic and elementary textual units (upravená verze textu z roku 1984) je věnována složeným formacím (dále SF), tj. případům, kdy je jistá syntaktická struktura rozdělena do několika výpovědí.

Strukturu SF tvoří bázový komponent (base component), tj. první část SF, vždy do jisté míry autonomní, a parcelát, resp. kompletant (bound component), obsahující neobligatorní elementy dané syntaktické struktury. Z funkčního hlediska lze rozlišit formace vzniklé parcelací a formace vzniklé suplementací. Parcelace je proces využívaný především v psaných projevech, proces předem zamýšlený, při němž má produktor oba komponenty na mysli v témže časovém momentu. U suplementace podobná simultánnost neexistuje, je to proces spontánní, charakteristický pro projevy mluvené. Funkcí SF (autor sleduje využití tohoto prostředku v próze, odborných projevech a publicistice) je sdělení doplnit, zdůraznit, vysvětlit nebo upřesnit.

Šoltysova studie The position of verbless clauses in the system of means of Czech functional styles (rozšířená verze textu z roku 1986) se zabývá postavením jednočlenných vět v syntaktickém systému a jejich využitím v jednotlivých funkčních stylech. Autor vyčleňuje dva paralelní principy utváření komunikační jednotky, centraci, tj. „aktuální zaměření pozornosti mluvčího na určitý předmět nebo na děj provázené jazykovým projevem s obvyklou strukturou významovou a formální“, a predikaci, tj. „aktuální přisouzení příznaku určité substanci, které je provázeno vytvořením jednotky obsahující vztah mezi entitami s obvyklou strukturou významovou a formální“ (cit. podle Šoltys, 1986, s. 4). Vycházeje z předpokladu stadiální[63]ho rozvoje roviny inteligence (o tu rozšiřuje Danešův a Dokulilův třírovinný model jazykového systému) a postupného osvojování gramatického systému, autor zkoumá osvojování syntaktických struktur v raných fázích vývoje řeči. Přechod od centrace k predikaci je pro něho projevem procesu, v němž dítě postupně začíná chápat, že jmenované předměty a děje existují a jsou ve vzájemném vztahu nezávisle na mluvčím.

Danešova studie On the stylistic aspect of coreferential naming chains (česky nepublikována) se zabývá řadami pojmenovacích jednotek vztahujících se v textu k jednomu diskurznímu subjektu, tj. entitě, kterou má produktor při užití jisté pojmenovávací jednotky na mysli a již chce vyvolat v mysli receptorově (s. 159). Pro tyto řady volí autor termín koreferenční pojmenovací řetězce, analyzuje kontextové, situační a pragmatické aspekty volby pojmenovacích jednotek a na řetězcích pojmenování postav v moderních prozaických textech ukazuje stylovou platnost volby pojmenovací jednotky.

Velkou pozornost autor věnuje tzv. prostým, strohým (austere) řetězcům, tj. řadám pojmenování, které jsou málo diferencované (někdy se opakuje jediné pojmenování) a jejichž jednotky mají natolik obecný význam, že málo přispívají k specifikaci daného diskurzního subjektu (s. 153). Jejich stylovou hodnotu vidí autor v tom, že redukce charakterizující role pojmenovací jednotky nutí receptora vyvozovat jednotlivé charakteristiky diskurzního subjektu z predikačního komponentu a z celého příběhu.

Danešova studie The language and style of Hašek’s novel „The Good Soldier Švejk“ from the viewpoint of translation (jde o přepracovanou verzi přednášky z roku 1973) je zamyšlením nad některými obecnými problémy překladu, ale především popisem stylových dominant Haškova textu a kritickým zhodnocením překladů tohoto díla do angličtiny a němčiny.

Ze Stichovy studie připomenu pouze názor, že racionalita, na níž je teorie jazykové kultury v PŠ založena, je pouze jedním z možných postojů ke skutečnosti, a jazykověda by proto měla více respektovat existenci postojů jiných (estetických, emocionálních) a i přes ně dospívat k postojům, které považuje za správné nebo prospěšné. Z autorovy studie On the beginnings of Modern Standard Czech se myslím již stala obecným majetkem teze, že obrozenecké rozhodnutí nevycházet při kodifikaci spisovné češtiny ze spisovného úzu předchozího období nebylo primárně motivováno jazykově: barokní literatura byla pro obrozence nepřijatelná z ideového hlediska, humanistická čeština naopak připomínala slavnou minulost a představovala nejjistější pojítko mezi Čechami, Moravou a Slovenskem. Stichovo připomenutí, že existovalo i jiné řešení (viz výklad o V. Thámovi), jistě není výzvou k návratu před Dobrovského kodifikaci, nápadná shoda mezi „úpadkovými“ jevy barokní spisovné češtiny a spornými momenty současné kodifikace však vybízí přinejmenším k zamyšlení. Tvrzení, že v souběžném užívání starších a novějších tvarů v jednom jazykovém projevu lze vidět snahu o slohovou diferenciaci, vede k otázce, zda je výskyt nespisovných, resp. nekodifikovaných tvarů v projevu zamýšleném a vnímaném jako spisovný možné vykládat pouze jako „uklouznutí“.

O střídání spisovných a nespisovných tvarů bylo sice již leccos řečeno (viz zvl. Sgall – Hronek, 1992), tvrdit, že toto střídání má stylovou platnost i v současné [64]češtině, by však zřejmě bylo – bez možnosti doložit to – příliš odvážné. Pro začátek by snad stačilo, kdybychom častěji opakovali (v popularizačních článcích?), že užívání spisovných a nespisovných tvarů v jednom jazykovém projevu není nic nenormálního. K tomu srov. např.: „Myslím, že dnešní situace češtiny je taková, že se v komunikativní situaci ’běžně mluvené’ užívá nejspíš ’míšení různých kódů’ (spis., obec., nář.), přičemž toto míšení je ovládáno jistými pravidelnostmi (tj. není zcela libovolné) a vcelku směřuje k vytvoření relativně jednotné ’obecné češtiny’“ (Daneš, 1988, s. 24).

Svazek s názvem Studies in Functional Stylistics bylo domnívám se možné uspořádat i jinak; do sborníku mohly být zařazeny Stichova studie Problematika publicistického stylu a jeho konfrontačního studia v rámci slovanských jazyků (Stylistické studie I, 1974) a Danešova studie Postoje a hodnotící kritéria při kodifikaci (sb. Aktuální otázky …, 1979), případně Danešova studie citovaná výše. Pokud jde o dílo K. Hausenblase, výběr se nemusel omezit jen na Výstavbu jazykových projevů a styl; bylo by bývalo vhodné uvést i práce Hausenblasových žáků (Macurová, Mareš). Tyto připomínky ovšem nemění nic na tom, že studie do sborníku zařazené jsou kvalitní.

 

LITERATURA

 

Daneš, F.: Pojem „spisovného jazyka“ v dnešních společenských podmínkách. In: Dynamika současné češtiny z hlediska lingvistické teorie a společenské praxe. Praha 1988, s. 21–28.

Hausenblas, K.: Styly jazykových projevů a rozvrstvení jazyka. In: K. Hausenblas, Výstavba jazykových projevů a styl. Praha 1971, s. 25–37.

Hausenblas, K.: Práce B. Havránka o stylu a stylistice. AUC. SlavPrag, 34. Praha 1991, s. 93–105.

Chloupek, J.: Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti. UJEP, Brno 1986.

Macurová, A.: Jazyk, styl, smysl, text – a stylistika. SaS, 54, 1993, s. 279–286.

Mathesius, V.: Jazyk, kultura a slovesnost. Odeon, Praha 1982.

Sgall, P. – Hronek, J.: Čeština bez příkras. H + H, Praha 1992.

Šoltys, O.: Ke vztahu predikace a centrace. SaS, 47, 1986, s. 1–15.

Vachek, J. (ed.): Z klasického období pražské školy 1925–1945. Academia, Praha 1972.

Slovo a slovesnost, volume 56 (1995), number 1, pp. 60-64

Previous Viktor Petioky (Vídeň): Německo-český slovník právní terminologie z roku 1850

Next Jiří Zeman: Eva Eckert (ed.): Varieties of Czech: Studies in Czech Sociolinguistics