Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Dnešní stav mluvy českých reemigrantů ze Žitomirska na Ukrajině

Jana Jančáková

[Articles]

(pdf)

Recent state of speech of Czech re-émigrés from Zhitomir in Ukraina

1.0. Návrat Čechů z Ukrajiny, z území postiženého černobylskou katastrofou, který se postupně uskutečňoval v letech 1991–93, vzbudil živý zájem veřejnosti. Značný podíl na tom měly zprávy a články v novinách, reportáže v týdenících, záběry v televizním zpravodajství, ba dokonce i působivé dokumentární filmy. Všechno to přiblížilo jak život Čechů v dřívějším domově na Ukrajině, tak i nový domov reemigrantů na různých místech Čech.

Této tematice se samozřejmě věnují i pracovníci různých vědních oborů, především etnografové, kteří měli dokonce možnost v rámci přípravných reemigračních akcí poznat život českých osadníků ještě před přesídlením a kteří se pak podíleli i na přesídlení samém. Ve formě grantu se v akademickém etnografickém ústavu ve výzkumu pokračuje (viz sb. Češi v cizině, 1992).

1.1. Studium jazyka zahraničních menšin má samozřejmě význam i pro lingvistiku. Vedou ji k tomu dva hlavní důvody. První významnou skutečností je fakt, že jazyk těchto izolovaných osídlení udržuje starší vývojové fáze dané mluvy, protože tím, že je jazyk menšiny vytržen z kontextu vývoje národního jazyka, nemůže být zasahován novými nivelizačními procesy a zpravidla ani ovlivňován jazykem spisovným. Tímto svým aspektem je studium mluvy jazykových ostrovů významné především pro dialektologii. Druhý důvod studia jazykových enkláv se týká otázek jazykových kontaktů. Je možno sledovat vliv nového jazykového prostředí na jazyk přistěhovalců. V současné fázi výzkumu mluvy reemigrantů z Ukrajiny se zatím zaměřuji na aspekt první. Pro dialektologii je poznání stavu dialektu izolovaného od nivelizačních procesů probíhajících na mateřském území významným svědectvím staršího nářečního úzu. Je ovšem samozřejmé, že se zde neuchovává nářečí ve své původní, tzv. čisté podobě. Vždyť ani původ kolonistů nebývá zpravidla jednotný a v dalším vývoji dochází k vnitřnímu jazykovému vyrovnávání. Nejde tedy o komplexní obraz určitého dialektu, ale o poznání staršího stavu jednotlivých významných diferenčních nářečních znaků.

1.2. Česká lingvistika se studiu zahraničních ostrovů věnuje už od počátku století. Připomeňme zde zvl. práce Ant. Frinty (1913), J. Š. Kubína (1931) a Boh. Vydry (1923) věnované českým jazykovým ostrovům na území dnešního Polska. Po druhé světové válce se rozvinul výzkum jazyka českých osad v zahraničí v akademických ústavech, a to jak v Ústavu pro etnografii a folkloristiku, tak v Ústavu pro jazyk český. V ÚJČ byl tento výzkum později zahrnut do výzkumného programu Českého jazykového atlasu (ČJA). Pro atlas byly zkoumány body v Polsku, Rumunsku a zejména v býv. Jugoslávii (viz ČJA 1, s. 45 a 34). Nepodařilo se však zajistit výzkumné body v některých jiných státech, zejména pak právě na Ukrajině.

 

2.1. Jak je známo, první vlna zkoumaných českých reemigrantů pochází z obce Malá Zubovština na Žitomirsku. Podle statistických údajů z r. 1973 v ní žilo 1070 lidí, z nichž víc než tisíc se jich i pro sovětské statistiky hlásilo k české národnosti. Tato obec byla v 70. letech minulého století založena kolonisty pocházejícími převážnou měrou ze sv. Čech a řadí se tak k významným českým jazykovým osídlením svč. [111]původu, jako je např. Daruvarsko v Chorvatsku anebo ještě starší Střelínsko a Zelovsko v dnešním Polsku. Na rozdíl od těchto ostrovů není jazyk Čechů na Ukrajině ze strany české dialektologie dosud zpracován.

2.2. Mluvou zubovštinských Čechů se však zabývala Z. I. Mjačinová, žačka prof. Rojzenzona ze Samarkandu. Její rukopisná kandidátská disertace je sice u nás nedostupná, ale máme k dispozici její poměrně podrobný autoreferát (1974), který je vlastně obsahem celé práce.

Materiálový základ práce je jistě velice solidní, když uvážíme, že autorka sbírala materiál deset let (1962–72) a z toho v jednom roce pobývala ve zkoumané obci dokonce jedenáct měsíců (r. 1968). Je to jistě doba neobvykle dlouhá a zahrnuje zřejmě i autorčino detailní studium češtiny jako takové. Jinak samozřejmě délce výzkumu odpovídá jak počet zkoumaných informátorů (35 hlavních, přes 130 vedlejších), tak i neobvyklá šíře generačního rozvrstvení: sledovala pět generačních vrstev, od nejmladších (5–20 let) a mladých (20–30) přes střední (30–50) k staré (50–70) a nejstarší (70–90).

Na jedné straně je třeba uvítat, že v situaci, kdy tato oblast byla pro české badatele zcela nepřístupná, Mjačinová jako cizinka se studiu tamní češtiny věnovala tak soustředěně, ale na druhé straně je třeba konstatovat – i když samozřejmě jen na základě autoreferátu –, že dosažené výsledky našim předpokladům vždy zcela neodpovídají. Např. překvapivě vůbec nezaznamenala výrazný svč.-střč. typ viďel vojáci[1] a také i dnes v tamní mluvě poměrně časté doklady na výslovnost w a na depalatalizaci jako kvet, špatňe topej. Pochopitelná a u cizích badatelů obvyklá jsou i zřejmě subjektivní hodnocení případů ztráty české kvantity. Zvláště při hodnocení svč. nářečního typu, kde í a ú v koncových pozicích bývá často krátké, chápou cizí badatelé tyto případy často už jako případy zániku české kvantity. Je třeba ovšem vidět, že autorka pracovala vlastně v izolaci, z čehož vyplývá řada nedostatků při uvádění materiálu i jeho interpretaci (srov. např. doklady jako v kožiších, slovo krásnomluvec aj., rodinná jména typu Novákovi se považují za prosté plurálové podoby příslušných substantiv atd.).

 

3.1.1. Protože jsem neměla možnost zkoumat mluvu zubovštinských Čechů přímo na Ukrajině a nemohu tedy podat její konečný obraz, je nyní prvořadým úkolem objektivně zachytit podobu tohoto českého dialektu alespoň těsně po reemigraci, tedy co nejblíže podobě, jak se vyvinula na Ukrajině. Teprve v další fázi lze případně sledovat důsledky působení nového českého prostředí, v němž nyní reemigranti žijí. Je přirozené, že některé takové vlivy se už v mém materiálu objevují, třebaže byl sbírán už v r. 1991, tedy bezprostředně po reemigraci.

3.1.2. Nápadné jsou tyto nové vlivy zvláště ve složce lexikální. Souvisí to se známým faktem, že právě v lexiku se takové změny objevují nejdříve. Máme zde na mysli ústup některých výrazných diferenčních lexikálií užívaných na Ukrajině, zpravidla přejatých v tamním prostředí (např. selo, chazajka, mašina ‚auto’). Postupem času budou vlivy nového českého prostředí zřejmě mnohem častější, jak se to už také ukázalo při pokračování výzkumu.

3.1.3. Další vývoj zubovštinské češtiny v novém prostředí nebude ovšem jednotný, protože reemigranti byli usidlováni na různá místa v Čechách (i na Moravu). Do [112]relativně „svého“ regionu přišli ti, kteří se např. dostali do Butovsi u Jičína, do Rokytnice v Orl. horách, do Police nad Metují nebo do Broumova, popř. do Milovic a do pohraničních obcí Stráže pod Ralskem a Kuřivod. Naproti tomu v bezpříznakovém prostředí žijí reemigranti v Rovné a v dalších lokalitách na Sokolovsku a v Krupce u Teplic. Do opět jiného prostředí přišli vcelku nečetní reemigranti v Českých Velenicích a na Prachaticku.

V první fázi výzkumu byl náš materiál získán především v Rovné na Sokolovsku (a to od 12 příslušníků staré generace) a doplněn sondačními výzkumy v Krupce, Butovsi, ve Stráži pod Ralskem a v Kuřivodech a také ještě i v Mníšku pod Brdy.

3.2. Snaha získat co nejdetailnější obraz archaického stavu svč. nářečních rysů znamenala zaměření výzkumu na starou a nejstarší generaci reemigrantů.

3.2.1. Jako doklad zachování archaického stavu hláskového systému svč. nářečí uveďme výslovnost bilabiálního w, která se v mluvě staré generace objevuje poměrně často, zvl. v sousedství vokálů o a u. Např. bilo to wobloženi, překrajowali, uwláčej se; v případech jako na trá-u, na krá-u dochází k splynutí bilab. w s následujícím u. Takové doklady nejsou vzácné ani u mluvčích střední a mladé generace, tak jsem je např. zachytila i v mluvě některých studentů soustředěných na kurzu v Pelhřimově (tam byla důkladněji zachycena mluva 22 studentů z ryze českých rodin). Na mateřském území se dnes s takovou výslovností v můžeme setkat jen na některých okrajových úsecích českého severovýchodu. Jestliže se ukazuje, že jádro kolonistů přišlo v minulém století ze široké východnější části českého severovýchodu, svědčí to o tom, že územní rozšíření daného jevu bylo tehdy mnohem větší.

Už jen jako velice vzácný archaismus lze dnes na mateřském území zachytit jednotlivé případy tzv. depalatalizace ve skupinách , , , , jako kvet, nevesta apod. Naproti tomu v mluvě ukrajinských Čechů je tento jev dochován u staré generace v poměrně značné síle, např. vod zeme, voňi meli, smejou se, zvl. pak v případech jako voňi stavej, ďeti mňe trápej, špatňe topej, hrubejši, novejši; kopejka. Jak důležité svědectví o starším stavu jazykových jevů poskytuje mluva jazykových ostrovů, je zřejmé z faktu, že ještě starší kolonizace na Střelínsku u Vratislavi dochovala tento jev v mnohem větší míře (Voráč – Jančák, 1962, s. 600).

3.2.2. Tím spíše se v mluvě Čechů z Malé Zubovštiny udržují jevy, které i na mateřském území patří dodnes k výrazným diferenčním znakům svč. nářeční oblasti. Týká se to především základního svč. znaku hláskoslovného, výslovnosti typu prauda, rounej, který je zde ovšem mnohem pevnější, frekventovanější a generačně vůbec neomezený. I z mluvy dětí, s nimiž jsem se setkala ještě před vlastní reemigrací především při jejich léčebném pobytu v sanatoriu v Říčanech (zde se konal výzkum u 10 vybraných dětí z ryze českých rodin), můžeme doložit aktouka, Kaukaz, přeuráťit, souchoz, Kijeu, to ušechno.

O životnosti jevu svědčí, že i místní jména nového českého prostředí jako Sokolov a Rovná, kam se první reemigranti stěhovali, vyslovovaly i děti zcela důsledně s neslabičným u, tedy Sokolou, žijou na Rouni. Přitom si svou výslovnost, odlišnou od spisovného i tamního lokálního úzu, vůbec neuvědomují. Protože spojení téžeslabičného o+v vyslovují jako ou, nejsou pak schopni odlišit ov od diftongu ou, tedy případy jako rounej a louka. S tím souvisí případy jako gen. pl. lovek od nom. sg. louka, tedy alternace louka lovek stejně jako stouka stovek. V grafice se to pak projevuje tak, že dvojhlásku ou píšou jako ov. Z dopisů i staré generace je doloženo [113](oni) nesov, lidi jedov do Rovna, pojedov nejdřiv, rodiče přijedov (poslední dva doklady jsou z dopisů psaných azbukou); ve všech těchto případech se samozřejmě vyslovuje u.

3.2.3. Přirozeně jsou zde živé i další frekventované hláskoslovné jevy, které má svč. oblast společné s částí oblasti strč., především charakteristické případy odlišné kvantity, jako délky (vjéřit, béreš, léži, póle, stójej) a krátkosti (dřívi, lisťi, králik). Naproti tomu některé výrazné svč. regionalismy se uchovaly už jen jako vzácné dublety; k nim patří počáteční i-, í- (inačí, iskra), gemináty Anna, a zvláště pak znělá výslovnost koncových znělých souhlásek jako pařez, já ji neved, kterou ještě Mjačinová před více než 20 lety zaznamenávala jako poměrně živý jev.

3.2.4. Nepřekvapuje pak, že frekventované jsou i výrazné svč. znaky morfologické: dat. lok. sg. m. Sláukoj, po ďedečkoj (a to i u neživ. k nožoj, na špalkoj, na bukoj, na taliřoj, dále i u n. vo prasátkoj); instr. sg. f. měkkých nat studňej, čérnou ňiťej, krmil s pšencej, dáváš tam vodu solej, s černobilskou havárijej; instr. sg.m. typu s tátem, s Vláďem a z tvarů slovesných 3. pl. préz. typu voňi hovořej, nosej, ďelaj. Jak již bylo řečeno, je zde běžný i výrazný svč.-střč. nom. akuz. pl. živ. m. typu pro hoši. Vedle těchto frekventovaných jevů jsou vzácně doloženy i plurálové podoby adjektivní deklinace typu dobrem (dával to jen svem). K těmto vzácným případům překvapivě patří i uniformní podoby typu tej dobrej, ačkoliv jde o jev, který je výrazně charakteristický pro celou oblast východočeskou a na mateřském území zahrnuje ve vých. Čechách širší areál než např. typ s tátem, který je v Malé Zubovštině běžný (srov. Utěšený – Voráč, 1973, s. 140, izoglosy 12 a 13); v zubovštinské mluvě je tedy základní vyrovnání typu tí dobrí.

3.2.5. Tuto charakteristiku můžeme doplnit ještě řadou příznakových svč. prvků lexikálních. Uveďme zde aspoň slova hoch, žavej ‚horký’, vlasatej ‚prostovlasý’, kosinka ‚uříznuté husí křídlo’, mičuda.

A připojme i svč. syntaktickou konstrukci třinác nás jich to ukončilo.

3.2.6. Nejde ovšem jenom o uchování charakteristických svč. znaků, které jsou na rozdíl od dnešního stavu na mateřském území ještě téměř nerozkolísané. Celkový ráz mluvy je vůbec značně starobylý. Týká se to i rysů celočeských, příznačných pro charakter mluvy starší doby. I nejmladší generace užívá výrazy jako procejtnout ‚probudit se’, šactvo, psaňi ‚dopis’, přátele ‚příbuzní’, krchou, fúnus, oslovení strejčku, tetičko.

3.3. Značná míra uchování dialektických prvků i v mladší generaci je dána zvláštní mimojazykovou situací, že totiž od r. 1939 už zde vůbec nepůsobila česká škola a vliv spisovného jazyka se nemohl projevit nejen jejím prostřednictvím, ale vlastně ani žádnou jinou formou.

I samo vlastní vyučování češtiny se zřejmě víceméně pohybovalo v rovině dialektu. Lze to ukázat na paní učitelce Javůrkové, dnes 75leté rodačce, kterou jsme všichni měli možnost poznat v televizním filmu Český ostrov v ukrajinském moři, a to jednak na jejím vlastním projevu a jednak z jejích vzpomínek. Říkala, že neměla prakticky k dispozici žádné české knihy (učebňiki nebili) a celé období své pedagogické činnosti vycházela jen ze svých psaných poznámek z doby, kdy navštěvovala v Kyjevě „ťechňikum“. Pokud jde o její projev, prolínají se v něm tři vrstvy jevů: (a) přejaté prvky (třicet šestej třicet sedmej třicet osmej rok, to sme ešťe českej jazik přepodávali a rok třiced devátej to už bila jen ukrajinská škola, geohrafije, [114]pracuje zdravotňickou sestřičkou), (b) objeví se i některé dílčí doklady na podoby spisovné češtiny (umírali lidé, on je také s české vesňice, choďili sme každí den, roďiče žijí tadi u Zuboučiňe), (c) ale v zásadě jde o projev nářeční (taťinkovimu bratroj, verboval školáci do techňikumu, stejňe mňe duše bóli) včetně neuvědomělých rysů fonetických (dokonce např. sedum tříd s koncovou znělou výslovností).

 

4.1. I když naším primárním cílem je zachycení nejstaršího zjistitelného stavu českého dialektu, nelze pominout, že dlouhým soužitím došlo k ovlivnění češtiny ukrajinskými a ruskými prvky, a to v různé míře jak ve všech jazykových rovinách, tak i u všech generací. Přitom samozřejmě, a to zvl. pokud jde o starou generaci, má zde čeština ještě takovou sílu, že se přejímaná slova plně zařazují do slovotvorného a morfologického systému češtiny. Je také samozřejmé, že i přejatá slova mají přízvuk na první slabice. Složitý vztah mezi ukrajinštinou a ruštinou, příznačný pro jazykovou situaci na Ukrajině, a z toho vyplývající poměr obojích přejetí ponecháváme stranou.

Z našeho zaměření vyplývá, že se samozřejmě sledují jen ty případy, kdy se cizí vlivy staly pevnou součástí mluvy i staré generace. Tyto vlivy jsou přirozeně nejmarkantnější v rovině lexikální. Jde nejen o samozřejmé výpůjčky související s civilizačními změnami, k nimž došlo až po příchodu českých kolonistů na Ukrajinu, ale i o řadu dalších slov a obratů z běžného každodenního života, a to z nejrůznějších tematických okruhů, např. mašina ‚auto’, pojezd, apťeka, ručka ‚pero’; selo, cháta, chazajn, chazajnovat ‚hospodařit’, kukuruza, kráva múči, indik ‚krocan’, tuman ‚mlha’; brechat ‚lhát’, mizinec ‚malíček’, prostiň ‚prostěradlo’, lalka ‚panenka’. Navíc zde přistupuje fakt, že jde o působení jazyků příbuzných. Zvláštností při přejímání slov mezi takovými jazyky je např. fakt, že řada výrazů je českých jen co do formy, ale jejich význam je přejatý, ve skutečnosti jde o slova přejatá, např. žít ‚bydlet’, pohoda ‚počasí’, vázat ‚plést’, vojna ‚válka’. Výrazné cizí vlivy je možno pozorovat v syntaxi, např. vazby jako bréčet za ňekim, držet po dvje po tři prasata, pracoval pomocňikem ‚jako pomocník’, dále např. neosobní konstrukce ve formě 2. os. sg. typu zjara diš to naseješ ‚když se to naseje’, velká frekvence slučovacího i, případy jako choť se tomu bráňil, přijeli abi doplňit armádu, táta je u mňe Vojťech a případy přesunu větného přízvuku při neutrálním užití (např. Nevíme jaká bude pohoda, mi bisme na ribňik chťěli jít.) A uveďme ještě z roviny hláskoslovné alespoň přejímání cizích slov v ukrajinské formě typu raďijace, ťechňikum a záměnu hlásky g hláskou h, např. haráž, ház, pedahohickej, orhaňizovat, láher, je až v Hrúziji, Horbačou. Je zcela samozřejmé, že působí vlivy i v oblasti artikulační báze, a to zvl. u mladé a nejmladší generace (užší výslovnost, y, tvrdé l, tvrdé sykavky).

Blízkost jazyků působí někdy tak, že některé prvky českého dialektu by mohly být jistým způsobem podporovány situací v ukrajinštině. Nejvýraznějším takovým případem je paralelní výslovnost typu prauda, chliu v ukrajinštině. K takovým případům by mohl rovněž patřit instr. sg. měkkých feminin dušej (ukr. dušeju) nebo dat. sg. m. bratroj (paralelní s řidším bratrovi). Spíše se však zdá, že u těchto morfologických typů nelze takový vliv přeceňovat, protože zase naopak výchčes. uniformní podoby typu tej dobrej, které by zde měly vlastně patřit k tvarům základním, jsou velmi vzácné, přestože by mohly být situací v ukrajinštině také podporovány. Kromě toho se zdá, že u dnešní staré a nejstarší generace, na niž se náš výzkum soustřeďuje, vlivy tohoto druhu ještě nemůžeme předpokládat. Jinak [115]ovšem k pronikání ukrajinských koncovek do české flexe dochází (a to u mladé generace) už dost často, zvl. v těch případech, kdy jde vlastně o posilování tendencí existujících už v češtině. Tak např. jde o velkou míru koncovek -am, -ach, -ama (psam, holubam, stromkam, na hřibach, psama).

4.2. Důležitým zřetelem při studiu jazykové situace je faktor generační. Na mateřském území se to projevuje ústupem příznakových rysů daného dialektu a stupňující se mírou nivelizačních tendencí v závislosti na sílícím vlivu jazyka spisovného. U jazykových ostrovů, kde tamní mluva má rovněž povahu minoritního jazyka, jsou nivelizační rysy o to markantnější, že se projevují prvky cizího jazyka, jejichž míra také po generacích narůstá. Obraz tradičního dialektu, nejméně ovlivněného cizími prvky, poskytuje v plné míře zpravidla jen mluva staré a nejstarší generace, na niž jsem v první fázi výzkumu zaměřila pozornost. Jde o mluvčí, kteří se v Zubovštině narodili a jejichž prarodiče přišli do Zubovštiny jako malé děti. Naproti tomu mluva mladé generace, kterou jsem zkoumala u absolventů středních škol v internátě v Pelhřimově, představuje už výrazný posun v míře přejatých cizích prvků. Zvláště těchto mluvčích se už týká ovlivnění v rovině syntaktické a v oblasti artikulační báze. Ještě větší míru cizího ovlivnění bylo možno pozorovat u školní mládeže.

S generačními rozdíly v mluvě Malé Zubovštiny jsem se vzhledem k omezeným možnostem seznamovala způsobem v dialektologii vlastně neobvyklým, v obráceném sledu, totiž od mluvy dětí. Tento netradiční způsob, kdy při poznávání mluvy různých generací míra uchování původního českého dialektu a vlastně i češtiny vůbec postupně narůstala, byl zajímavý, poučný a v mnohém inspirující. V ozdravovně v Říčanech (a ostatně i v internátě pelhřimovském) se v době osobního volna frekventantů vytvořila vlastně modelová situace k situaci ve škole v Malé Zubovštině, kde žáci museli a pak si i navykli mluvit ukrajinsky a rusky. Šlo tedy o přetrvávání situací, při nichž si ukrajinština a ruština uchovaly své prestižní postavení. U studentů k tomu přistupoval ještě ten fakt, že neznalost češtiny jako kulturního a odborného jazyka neumožňovala komunikaci v češtině v některých komunikačních oblastech, a to ani pokud šlo o vlastní odborné zaměření. Ve srovnání s tím bylo až překvapivé, že čeština mluvčích staré generace z Malé Zubovštiny je naprosto přirozená, i když samozřejmě některé prvky ukrajinského a ruského jazykového prostředí, jak již bylo ukázáno, se staly jejím charakteristickým rysem.

4.3. Výrazným zlomem, který se reflektoval v slovní zásobě, byla u této generace kolektivizace, kdy starousedlíci museli opustit své rozptýlené hospodářské usedlosti a vystavět si nová obydlí v obci kolektivizovaného typu. Život v novém prostředí si vynutil množství přejetí, např. cháta, hánek ‚veranda’, prichoža ‚síň’, kladouka ‚komora’. Přitom tato stará generace je ve svých vzpomínkách spjata ještě se starou českou zemědělskou terminologií, poněvadž pamatuje ještě staré hospodaření a staré reálie jako stodola, mlat, přistodúlek, patro, hambalki. Ani střední generace už tato pojmenování nezná.

S postupem času, kdy stará generace žije opět v ryze českém prostředí, je ovšem ověřování těchto případů značně ztíženo. Nelze totiž vždy bezpečně odlišit, zda např. výrazy jako vesnice místo běžného selo tato stará generace i v ukrajinském prostředí ve styku se svými rodiči skutečně ještě aktivně užívala, anebo zda jde už jen o znalost pasivní, oživenou novým prostředím českým. K tomu přistupuje ještě ta skutečnost, že v novém českém prostředí považují někteří mluvčí ukrajinské rysy [116]ve vlastní mluvě za nenáležité a do jisté míry se vlastně za ně stydí. V úvahu je třeba brát také to, že byly rozdíly ve stavu českého dialektu i mezi jednotlivými lokalitami na Ukrajině. Tak ne ve všech obcích s českým obyvatelstvem se např. říkalo erteple a stáj ‚půda’ jako v Malé Zubovštině. Tyto rozdíly se mohou také týkat míry ovlivnění českého dialektu ukrajinským a ruským prostředím (např. podle soudu Zubovštinských má mluva Čechů z Malinovky cizích prvků více).

4.4. Interpretaci materiálu také často znesnadňuje právě ten fakt, že jde o příbuzné jazyky. V řadě případů je totiž obtížné odlišit, které rysy jsou dány cizím ovlivněním a co je např. zachování staršího stavu sledovaného dialektu. Při uplatnění dosavadních znalostí diferenciace českých nářečí můžeme téměř s určitostí říci, že slova jako chudnout ‚hubnout’, hřibi, šel na hřibi ‚houby’ a také snad bečka ‚sud’ nejsou moravskými dialektismy, ale slovy přejatými. Stejně tak není zachováním starého vývojového stavu slovo dřevo ‚strom’ nebo hláskové varianty ščáva, ščovik, ščovikovej boršč.

Při tomto hodnocení se opíráme o fakt, že výsledná podoba místní mluvy představuje výrazný svč. nářeční typ, k němuž se dospělo vnitřním vyrovnáváním a zánikem případných jiných, zřejmě výrazně menšinových nebo jen ojedinělých regionálních odlišností. Podle některých údajů byli totiž mezi přistěhovalým svč. obyvatelstvem i někteří kolonisté z jiných míst. Mezi známými českými osadami, které se podle tradice a vzpomínek v různých rukopisných „kronikách“ uvádějí jako výchozí lokality emigrantů, jsou vedle různých východočeských lokalit překvapivě Mělník a Žatec a dokonce např. moravské Dačice. Na své moravské předky z prarodičovské generace upozorňovalo přímo i několik zkoumaných mluvčích staré generace. Na mluvě Malé Zubovštiny se to však neprojevilo. Nejde tedy o takovou situaci, jakou představují některé obce v rumunském Banátě nebo např. zvl. obec Kaptol na Daruvarsku. Výsledkem vnitřního vyrovnávání ve zmíněných obcích je totiž smíšený nářeční typ, který se na tradičním mateřském území nevyskytuje a na jehož utváření se podílely dvě výrazně odlišné, silné nářeční složky.

 

5. Otázka východiska kolonizace je ovšem mnohem složitější. Třebaže dnešní stará generace ještě konkrétně uvádí, že její prarodiče přišli jako malé děti, málokdo je schopen konkrétně uvést přesnou výchozí lokalitu. Mjačinová, která měla před 20 lety pro řešení této otázky příznivější situaci, uvádí několik svč. okresů; vyplývá z toho, že jádro kolonistů tvořilo obyvatelstvo z Polabí a Pojizeří. Tuto skutečnost svým způsobem vlastně dotvrzuje i současný soubor charakteristických svč. rysů zubovštinské mluvy. Tak např. je třeba vzít v úvahu i ty jevy, které v zubovštinské češtině doloženy nejsou. Ukazuje se, že to jsou případy charakteristické pro severní okrajový úsek, jako např. typy kerk, lejžet, sejďet, přella, ležal, slišal (zcela ojediněle doložené držal apod. se z tohoto hlediska jeví jako přejetí).

To všechno potvrzuje, že jádrem kolonizace bylo nějaké, patrně spíše neokrajové území východočeské, např. Královéhradecko. Tuto hypotézu můžeme doložit i detailnějším pohledem na průběh některých lexikálních izoglos získaných rozborem 1. sv. Českého jazykového atlasu. Z překřížení dnešních areálů, které sem zasahují jednak z oblasti střčes. (kuličkovat – mapa 33, velikanckej – m. 51, šmirkavej ‚šilhavý’ – m. 45) a jednak z oblasti výchčes. (rulik ‚cop’ – m. 37, ten vokurek – m. 102), se ukazuje, že jádrem kolonizace by mohlo být území jižně od Hradce Králové zahrnující i širší Pardubicko. Samozřejmě je třeba předpokládat, že izoglosy za [117]posledních sto let ustoupily a že tedy dané území bylo nepochybně širší. Je však zajímavé, že slovo stáj, které je v Malé Zubovštině jediným běžným pojmenováním pro půdu a které je nepochybně české provenience (tamní ukrajinské nářečí tento výraz nezná), je dnes na mateřském území doloženo jen ve dvou bodech (142 Sedlice, o. Hradec Král. a 153 Vlčí Habřina, o. Pardubice), a to právě v jádru daného území (viz m. 196).

Je tedy zřejmé, že studium zubovštinské češtiny může ještě přinést i řadu zajímavých poznatků, které pomohou blíže osvětlit stav severovýchodočeských nářečí v minulém století.

 

LITERATURA

 

Atlas ukrajinskoji movy, 1,2. Naukova dumka, Kyjiv 1984, 1988.

Český jazykový atlas, 1. Academia, Praha 1992.

Češi v cizině, 6. Příspěvky ze semináře Vliv subjektivních a objektivních faktorů na proměny etnicity u českého etnika v zahraničí a po reemigraci, Praha 22. dubna 1992. Národopisná knižnice. Ústav pro etnografii a folkloristiku, Praha 1992.

FRINTA, A.: Čeština emigrantských osad v pruském Slezsku. Sborník filologický, 4, 1913, s. 207–231.

JANČÁKOVÁ, J.: K současnému stavu severovýchodočeského nářečí Čechů z Malé Zubovštiny. In: Češi v cizině, 6, 1992, s. 28–31.

KUBÍN, J. Š.: České emigrantské osady v pruském Slezsku. Praha 1931.

MJAČINA, Z. I.: Očerk jazyka češskogo govora sela Malaja Zubovščina na Ukraine. Avtoreferat. AN BSSR, Minsk 1974.

UTĚŠENÝ, S.: První monografie o nářeční češtině v Sovětském svazu. , 58, 1975, s. 102–104.

UTĚŠENÝ, S. – VORÁČ, J.: Základní izoglosy severovýchodočeské nářeční oblasti. SaS, 34, 1973, s. 138–145.

VORÁČ, J. – JANČÁK, P.: K dnešnímu stavu nářečí střelínských Čechů v Polsku. SlavPrag, 4, 1962, s. 599–604.

VYDRA, B.: Z nářečí zelovských Čechů v Polsku. In: Pastrnkův sborník. Praha 1923, s. 149–157.

 

R É S U M É

Der heutige Zustand der Sprache der tschechischen Reemigranten aus Shitomir in der Ukraine

Die tschechischen Reemigranten, die nach der Tschernobyl-Katastrophe aus der Ukraine in die alte Heimat zurückkehrten, stammen aus dem Dorf Malaja Zubowstschina (2.1.). Dieses Dorf wurde in den 70. Jahren des 19. Jahrhunderts von den Kolonisten, die vorwiegend aus Nordostböhmen herkamen, gegründet. In der Isolierung von dem tschechischen Sprachmilieu, die auch dadurch gestärkt wurde daß sich im Ort seit dem Jahr 1939 keine tschechische Schule befand (3.3.), blieben in der dortigen Sprache viele typische phonetische (3.2.2., 3.2.3.), morphologische (3.2.4.), resp. auch lexikalische (3.2.5.) nordostböhmische Regional-merkmale erhalten, und dazu sogar solche, die sich auf dem [118]Mutter-gebiet nur in den Resten erhielten (3.2.1.). Das ist auch einer von den Hauptgründen, warum sich die Dialektologie dem Studium der Sprache der Auslandminderheiten widmet (1.1.). Est ist aber selbstverständlich, daß es im Laufe des langen Zusammenlebens mit dem fremden Milieu der verwandten Sprachen zur Beeinflussung der tschechischen Sprache durch ukrainische und russische Elemente kam (4.1.); die Maße dieser Elemente steigt bei den jüngeren Generationen (4.2.).

Nach der Gesamtheit der charakteristischen nordostböhmischen Merkmale in der Zubowstschina-Sprache kann man auch den Ausgangspunkt der Kolonisation erwägen (5.). Der Verlauf einiger lexikalischen Isoglossen im Tschechischen Sprachatlas gestattet uns zu präzisieren, daß mit der großen Wahrscheinlichkeit der Kern der Kolonisation das Gebiet südlich von der Stadt Hradec Králové einschließlich des breiteren Pardubice-Gebiets sein konnte.


[1] V ukázkách užíváme standardní formy přepisu přijaté od 50. let v dialektologických pracích a v ČJA.

Slovo a slovesnost, volume 56 (1995), number 2, pp. 110-118

Previous František Štícha: Otázky predikátové: inference, implicitnost a explicitní výrazy ilokučních funkcí I.

Next František Čermák: Jazykový korpus: Prostředek a zdroj poznání