dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Lidová slovesnost v českém vývoji literárním

Alois Jedlička, BHk (= Bohuslav Havránek)

[Chronicles]

(pdf)

-

Účast a podíl lidové složky v národní slovesnosti byly často předmětem zkoumání a diskusí. Po různých výkyvech, kdy např. romantismus viděl v lidové slovesnosti ideál, ke kterému má umělá tvorba směřovat, a positivismus opět považoval lidové umění za pokažený odvar umělého, převládá dnes poznání, že umění lidové i umělé jsou v mnohonásobných vztazích, že existuje vzájemné působení mezi výtvory lidového kolektiva a uměleckými díly básníků „umělých“. Funkce lidové slovesnosti v literárním vývoji je dvojí: resonanční a udržující (uchovávání umělých tradic) a regenerační (oživování, oplodňování umělé tvorby v dobách ztrnulosti).

V českém literárním vývoji můžeme pozorovati obě funkce. Nejnověji zamyslil se nad poměrem obou složek v našem písemnictví v studii Lidová slovesnost v českém vývoji literárním Bedřich Václavek, autor souborného díla „Písemnictví a lidová tradice“ (1938). Studie je zařaděna do knihovničky časových úvah a studií, Petrových „Svazků“ (č. 12); je věnována příznačně velkému tradicionalistovi našeho písemnictví, Arne Novákovi. Podle povahy této sbírky je to letmý historický přehled, který syntetickou zkratkou zachycuje vzájemný poměr lidové slovesnosti a umělé tvorby. V tomto rámci však přináší mnoho podnětných náznaků, vybízejících k hlubšímu prozkoumání nadhozených otázek. Vývoj, kterým prošlo nazírání na intensitu a způsob vnikání lidové složky do písemnictví umělého od samých počátků obrozenské poesie až podnes, dotvrzuje jasně formulovaný závěr: umělá tvorba a lidová slovesnost jsou samostatnými složkami v dvojjediném celku národní slovesnosti, které vycházejí z různých předpokladů a řídí se vlastními tvůrčími zákony. Sám příklon k lidové tradici neznamená ještě dílo národní a umělecké, nýbrž to musí býti vytvořeno „samostatným výsostným básnickým činem“. To je třeba podtrhnout zvláště dnes, kdy se celý náš život národní vrací k lidu a jeho umění, hledaje tam oporu a posilu. Totéž rozlišení platí, jak se dnes všeobecně uznává, také pro stránku jazykovou, kde jsou přesně rozlišeny oblasti a úkoly jazyka spisovného a jazyka lidu, dialektu.

Ve vlastní studii jeví se hlavní přínos v sledování tradice barokně kramářské. Píseň kramářská zasahuje svým vlivem hlavně novočeskou baladu (Hněvkovský, Kalina), ale její znaky můžeme pozorovati ještě i v poesii Máchově a v začátcích Hálkových a Nerudových. Často užívá autor hledisk sociologických, ať už je to na příklad při zajímavém zjištění, že básníci zasažení tradicí kramářské poesie pocházejí z prostředí pražského anebo prošli tímto prostředím anebo při souvislosti autorů básnických „ohlasů“ s českým venkovem, často již konstatované.

Zájem o lidové umění a v první řadě o lidovou slovesnost přinesl v poslední době několik významných studií, všímajících si jednak lidových projevů isolovaně, jednak ve vztazích k tvorbě umělé, viz na př. č. 18 téže sbírky „Svazků“, B. Slavíka „Písmáci selského lidu“.[1]


[1] Sympatická sbírka „Svazků úvah a studií Petrových, redigovaná Fr. Kovárnou, vstupuje již do páté desítky. Z první pětadvacítky upozorňujeme zvláště ještě na čís. 19 od Fr. Fajfra, Hegelova filosofie světové Moudrosti, pro význam Hegelův v soudobé české vědě, na čís. 20, v němž Vojtěch Jirát přináší dobře orientovaný, ale příliš detaily hromadící výklad o tom, Jak se písemnictví stane světovým (výkladu by bylo prospělo přesnější rozlišení světové literatury obecné a literatury složené ze slovesností národních), na č. 22, v němž Jaroslav Průšek ve skizze Trojí učení o společnosti v Číně dovedl sugestivně shrnouti filosofické a politické základy Číny, a konečně na č. 25, v němž Karel Polák sleduje zvl. z pramenů méně známých Národní myšlení Nerudovo (přáli bychom si však větší zřetel ke kontekstu а k vývoji jeho názorů, srov. přesnější v této věci studii Běličovu o Havlíčkovi, o níž je zde referát na str. 234). Jeden z nejzajímavějších je snad svazek 6., Jana Patočky Česká vzdělanost v Evropě; jde v něm o poměr české kultury k základům evropské vzdělanosti a autor v něm načrtl smělý, ale pesimistický obraz české vzdělanosti za posledního období, pesimističtější, než je třeba a než by odpovídalo skutečnosti dobře odvažované; plyne to jistě z toho, že autor nezvládl celou soudoboučeskou vědu, kterou nemůže dobře zvládnouti jedinec, tak na př. „filologickým“ vědám by sám určoval úkoly historické, zatím co průbojná a vědecky opravdu daleko přesahující národní hranice problematika dnešní české vědy filologické v širokém smyslu slova, zvl. linguistiky a literárně vědy, má své těžiště zcela jinde.
Složení sbírky samé — v programu svazků dosud uveřejněných — dosti hřeší proti požadavkům Patočkovým; přese všechnu pružnost skoro nezasáhla ještě do živé problematiky soudobé české vědy duchovědných oborů; na př. otázky strukturalistické metody tak pro ni charakteristické zůstaly vůbec nedotčeny. Také jistě i dnes aktuální otázky jazykové nejsou předmětem ani jednoho dosud vyšlého svazku.
Konečně doporučujeme, aby každý svazek, jak to dosud činí jen jednotlivé, uváděl nejnutnější literaturu předmětu a hlavní své prameny; právě, mají-li svazky působit podnětně a nebýt pouhou prchavou četbou, je to nezbytné.
K jednotlivým číslům druhé pětadvacítky se vrátíme příště.

BHk

Slovo a slovesnost, volume 6 (1940), number 4, p. 236

Previous Bohuslav Havránek: Věčný Mácha — Bezručův hlas

Next Bohumil Trnka: Acta linguistica