Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O jazykovém stylu (Diskuse o stylu I)

Josef M. Kořínek

[Articles]

(pdf)

-

Jakýkoli jazykový projev předpokládá dvě věci, a to předně jazyk ve smyslu jistého znakového systému, jako nástroj jazykové činnosti, a cíl projevový. Bez účasti některé z těchto věcí není jazykový projev možný: neúčastní-li se dané činnosti první z nich, není tato činnost činností jazykovou, a neúčastní-li se druhá z nich, není daná činnost, i když je to činnost jazyková, jazykovým projevem.[1] Nutno přitom ovšem obě složky, jazykový systém i projevový cíl, brát ve smyslu náležitě všeobecném: pojem jazykového systému zahrnuje tu stejně systémy „přirozené“ jako systémy více méně uměle konstruované nebo konstruovatelné, zkrátka všechny systémy dané i možné, a to bez rozdílu co do rozsahu společenského kolektiva, o jehož jazykovou činnost jde; a pojem cíle jazykového projevu zahrnuje tu právě tak záměrnost plně uvědoměnou jako cílovost jen více méně podvědomou, a to bez rozdílu, jde-li o projevový cíl v hranicích individua či v hranicích určitého společenského kolektiva a leží-li ten cíl převážně vně nástroje jazykové činnosti nebo převážně v něm samém.

[29]První z těchto nepostradatelných složek jazykového projevu, jazykový systém, je vědním předmětem linguistické teorie; druhá z nich, cíl jazykového projevu, je faktor mimolinguistický, t. j. zkoumání tohoto cíle samého o sobě do linguistiky nepatří. Avšak součástí vědního předmětu linguistiky je všechno to, co v jazykovém materiálu je odrazem cíle jazykového projevu, pokud to jsou jevy jiné než čistě individuální, a tato součást předmětu linguistiky má v linguistické teorii tím větší důležitost, čím vyšších hodnot dostupuje nezbytný znak nadindividuálnosti těch jevů.

Slovem „odraz“ v předcházejícím výroku i v další souvislosti rozumím příslušné jevy vzaté nikoli jednotlivě a samy o sobě, nýbrž v jejich organické celistvosti; „odraz cíle jazykového projevu v jazykovém materiálu“ znamená tedy organickou celistvost toho, čím se uplatňuje vliv určitého projevového cíle na jazyk jako jeho nástroj v konkretních projevech jazykových, jinými slovy: chci tím vyjádřit organickou celistvost všeho, čím se jazyk jako nástroj jazykové činnosti přizpůsobuje svému užití za určitým cílem. Je to ono pomyslné plus v rámci jazykového projevu, abstrahujeme-li od příslušného jazykového systému samého (a — rozumí se samo sebou — od všeho toho, co nemá hodnotu jazykovou).

Specifický odraz cíle jazykového projevu v jazykovém materiálu je jazykový styl.[2]

Je to obdobně tak jako na př. se stylem stavitelským. Stavění předpokládá rovněž dvě věci: nástroj stavitelské činnosti, jejž lze opsat jako souhrn teoretických i praktických norem, pomocí kterých a v rámci kterých architekt pracuje, a nějaký cíl stavění, odrážející se více méně v každé stavbě; tento odraz je právě stavitelský styl. Cíle stavění jsou rozmanité, a to způsobuje větší nebo menší různost stavitelských stylů, tak od typu vysloveně „utilitářského“ s dominantou logickou po typ vysloveně přepychový s dominantou estetickou. Rovněž cíle jazykových projevů jsou rozmanité, někdy více méně si blízké, jindy zas až protichůdné; jde tu na př. o různé druhy a stupně zaměřenosti k přesnému a jasnému vyjádření nebo sdělení a naopak k vyjádření nebo sdělení úmyslně mlhavému a mnohovýznamnému anebo zase o různé druhy a stupně úsilí po krásném nebo ošklivém účinu jazykového projevu atd.

Zásadně lze cíle jazykových projevů roztřídit — v souhlase s ustálenými pojmy idejných citů pravdy, krásy a dobra — ve tři typická zaměření: v zaměření logické, estetické a etické, a to obecně směrem k oběma pólům příslušných protikladů (správnost ~ nesprávnost, krása ~ ošklivost, dobro ~ zlo). V konkretních případech jde ovšem o nekonečně rozmanité kombinace různých druhů a stupňů těchto zaměření, při čemž jedno z nich může více nebo méně dominovat. Podle této dominanty v zaměření jazykového projevu lze pak rozlišovat tři základní typy jazykově-stylové: typ logický, estetický a etický.

Není v programu této studie, provést další podřadné typisování jazykových stylů, bez něhož se ovšem neobejde jakákoli jejich soustavná teorie. Typisování je tu — jako na každém jiném takovém poli vědeckém — spojeno nevyhnutelně s určitou schematisací skutečnosti nekonečně složité, a mluvíme-li na př. o stylu psaném nebo v širokém smyslu spisovném a dále o stylu v užším smyslu spisovném nebo knižním (literárním) na rozdíl od stylu hovorového, o stylu básnickém na rozdíl od stylu prozaického, o stylu náboženském [30]na rozdíl od stylu světského, o stylu aristokratickém na rozdíl od stylu lidového, o stylu obchodním, úředním, žurnalistickém, jevištním, řečnickém, studentském atd., jsme si vědomi toho, že se v nich jak ony základní typy jazykově-stylové, tak i jisté podřadné typy navzájem rozmanitě prolínají a kříží.

Myslíme-li si jazyk jako systém znakových hodnot sám o sobě, tedy odmyslíme-li si od něho cíl jazykových projevů, nemá smysl hodnotit jej ani podle logických, ani podle estetických, ani podle etických měřítek, jinými slovy: jazykový systém jako takový je alogický, anestetický a anetický. Jestliže však si jej myslíme jako nástroj k dosažení cíle jazykového projevu a nazíráme naň tím skrze jazykově zprostředkovaný odraz toho cíle, tedy s hlediska určitého stylu, je ono hodnocení zásadně oprávněné a tvoří integrující složku linguistiky.

Že jen takové jazykově-stylové jevy jsou pro linguistickou teorii bezprostředně významné, t. j. náleží k jejímu vědnímu předmětu, které mají nadindividuální povahu, vyplývá nutně ze základního axiomatu linguistiky jako vědy semiologické. Ke komplexitě nesmírného množství jazykového materiálu — jiným slovem „parole“ — náleží také to, že všechno v něm má vždy nějaké příslušenství jazykově-stylové, které se ovšem může projevovat i negativně, totiž nedostatkem stylové dominance a tedy prakticky jako nepřítomnost stylu, vlastně „nulový styl“. Ve své všeobecnosti představuje tento stylový aspekt jazykového materiálu zásadně nekonečnou odstupňovanost co do protikladu individuum ~ kolektivum, od extremního stupně jazykově-stylových jevů čistě individuálních, ležících mimo hranice jazyka ve smyslu nadindividuálního systému semiologického (jehož pozadí tvoří ovšem jejich nezbytnou podmínku) přes jazykově-stylové jevy méně nebo více kolektivní — podle společenských a vzdělanostních vrstev nebo skupin, podle zaměstnání, věku, pohlaví atd. — až po jazykově-stylové jevy, blížící se v rámci daného jazyka maximu kolektivnosti, takže tu styl už splývá s jazykem samým. Z toho nutno vyvodit zpřesnění odpovědi na otázku, jaké místo přísluší jazykově-stylovým jevům v linguistice: k vědnímu předmětu linguistické teorie náleží jazykově-stylové jevy tím bezprostředněji, t. j. linguistická metoda je vzhledem k nim tím adekvátnější, čím méně jsou specifikem osobního stylu jednotlivců a čím více se v své systemisované celistvosti blíží zvláštnímu samostatnému jazyku. Je to obdobně tak jako při otázce, jaké místo mají v linguistice nářeční jevy ve smyslu územní diferenciace daného jazyka: také nářeční jevy náleží k předmětu linguistické teorie tím bezprostředněji, čím méně jsou specifikem jazykové činnosti jednotlivců a čím více se v své systemisované celistvosti blíží — přes nářečí jednotlivých rodin, obcí, okrsků atd. — svému opositu, jazyku národnímu. Krátce, linguista je při zkoumání jazykově-stylových jevů zaměřen co možno k nadindividuálnímu; v tom je podstatný rozdíl mezi linguistou a stylistikem, neboť stylistik je při zkoumání jazykově-stylových jevů zaměřen naopak co možno k individuálnímu. Z této různosti metodického postoje linguistů a stylistiků plyne, že (jazyková) stylistika je vědní obor se zvláštním předmětem, jímž je „parole“, a že není součástí linguistiky, i když jsou si obě tyto vědy tak spřízněné oblastí skutečnostních jevů, o jejichž zkoumání tu jde, že se práce linguistická a stylistická prakticky ustavičně prolíná a že bez soustavné spolupráce obou věd je náležité řešení jazykově-stylových otázek nemyslitelné. Tak zv. filologie byla prakticky vždy prací převážně stylistickou; někdy si to její pěstitelé uvědomovali i teoreticky, na př. německá škola „Idealistische Philologie“, jejíž [31]stoupenci Vosslerem počínajíc jsou zaměřeni programově co možno k individuálnímu v jazykových jevech, chápajíce je výslovně především jako výraz osobnosti. To neznamená, že by práce této školy neměla svůj nepřímý význam pro linguistiku.[3]

Rozmanitost cíle jazykových projevů způsobuje, že se nástroj jazykové činnosti, jazyk ve smyslu určitého znakového systému, rozrůzňuje více nebo méně pronikavě podle povahy cíle. Tato stylistická diferenciace jazyka se týká všech jazykových plánů; ovšem stupeň vlivu projevových cílů na jazykovou strukturu není vždy stejný, naopak může být značně rozdílný jednak podle toho, o který styl jde, jednak podle jednotlivých plánů jazyka. Samozřejmě může být stupeň vlivu projevových cílů na jazykovou strukturu různý i s hlediska diachronického, tedy podle jednotlivých historických etap daného jazyka. Stupeň toho vlivu musíme měřit nejen podle kvanta zvláštních výrazových prostředků, jež vyznačují určitý styl ve srovnání s jinými styly daného jazyka už samy o sobě (totiž tím, že se v jiných stylech nevyskytují), nýbrž i podle toho, jak jsou v rámci určitého stylu přehodnoceny také všechny ostatní výrazové prostředky toho jazyka, jež vzaty samy o sobě nepředstavují pro tento určitý styl nic specifického a tvoří — podle běžné dnes terminologie — „potenciální složku“ jazykového stylu. Jinými slovy: jazykový styl není pouhá suma vnějších jazykových zvláštnosti, ale všechen jazyk v určitém záměrném používání. Z toho plyne, že zásadně má každý styl svou normovanost, jež je vzhledem k jiným stylům autonomní povahy a závisí na příslušném projevovém cíli.

Stylistická diferenciace jazyka je sice vnějšně obdobná diferenciaci nářeční ve smyslu územním, ale vnitřně je tu podstatný rozdíl. Předně diferenciace nářeční nemá od původu nic společného s cílem jazykového projevu; to však neznamená, že by nářečních rozdílů nemohlo být využito sekundárně jako činitele stylistického (o tomto druhotném stylovém využívání jevů původně mimostylových nebo i mimojazykových viz ještě níže). Dále si třeba uvědomit, že stylistická diferenciace náleží k těm všeobecným jevům jazykovým, které — abych tak řekl — přesahují rámec jednotlivých národních jazyků směrem dolů i nahoru, t. j. 1. stylistická diferenciace zasahuje daný jazyk v celém jeho zeměpisném okruhu, tedy více nebo méně (v závislosti na příslušných mimojazykových podmínek) také v jeho podobách nářečních a 2. základní způsoby stylistické diferenciace jsou více nebo méně společné všem jazykům ve shodě s jejími „mezinárodními“ příčinami a hybnými silami; odtud na př. jazykově-stylové evropeismy v jednotlivých jazycích Evropy. To, jak se tyto společné základní způsoby stylistické diferenciace uplatňují konkretně, může být ovšem jazyk od jazyka, po př. dialekt od dialektu, a také podle jednotlivých etap dějin téhož jazyka, po př. dialektu různé co do stupně pronikavosti. Na různých stupních stylistické diferenciace jednotlivých jazyků se zakládá pojem a hodnocení tak zv. vyspívání jazyka k dokonalosti („pokrok v jazyce“); stupeň této diferenciace jest jediným linguistickým měřítkem „jazykové kultury“, jež není nic jiného než [32]přizpůsobování nástroje jazykové činnosti k rozmanitým cílům projevovým, a tak zv. vyspělosti nebo kultivovanosti jazyka, totiž úhrnného výsledku toho přizpůsobování v určité historické etapě daného jazyka — na rozdíl od diferenciace nářeční, jejíž stupeň je pro kulturu, resp. kultivovanost jazyka zásadně irelevantní (a může nanejvýš signalisovat její úroveň v tom empirickém smyslu, že na př. poměrně vysoký stupeň nářeční diferenciace národního jazyka bývá provázen poměrně nízkým stupněm jeho diferenciace stylistické). Konečně to, čím se liší mezi sebou jednotlivá nářečí, není založeno na strukturální protikladnosti v rámci téhož jazykového systému, nýbrž je to táž mimostrukturální různost jako to, čím se liší mezi sebou — příslušně pronikavěji — jednotlivé jazyky národní. Na rozdíl od toho jsou jednotlivé jazykové styly možné jen svým protikladem k jazykovým stylům ostatním, t. j. relevance a vývoj určitého stylu v daném jazyku jsou podmíněny relevancí a vývojem všech jiných stylů toho jazyka. Vzájemné protikladné napětí jazykových stylů je nekonečně různé podle stupně jejich kolektivnosti — od maximálních hodnot, vázaných k minimální kolektivnosti, až k hodnotám minimálním, vázaným k maximální kolektivnosti, která vyznačuje rozmezí jazykového stylu a jazyka samého, kde se strukturální protikladnost jazykových stylů zvrací v mimostrukturální různost jazyků a tedy norma stylistická v normu jazykovou kat’ exochén, a naopak; tím je zároveň dána logická, estetická a etická indiferentnost jazykového systému. Přitom může mimostrukturální různost mezi jednotlivými jazyky nabýt povahy strukturální protikladnosti jazykově-stylové v rámci některého z nich, stejně jako může té povahy nabýt mimostrukturální různost mezi nářečími téhož národního jazyka v rámci toho jazyka, na př. když se jistého projevového cíle dosahuje užitím cizího jazyka nebo dialektu, a to buď jen jeho jednotlivých prvků (lexikálních, gramatických, fonických), anebo formou souvislých „citátů“ a „interpolací stylistických“; pomezní případ je důsledné užívání různých jazyků k různým projevovým cílům u vícejazyčných jedinců nebo společenských kolektiv (substituování jazyků v jednotlivých stylech).

Tak jako může být v rámci národního jazyka jako stylistického činitele druhotně využito znaků nářečních, mohou nabýt stylistické hodnoty i jiné zvláštnosti jazykové činnosti, které s cílem projevu — a tedy s jazykovým stylem — neměly od původu nic společného. To se týká jak individuálních zvláštností jazykových, způsobených na př. určitými tělesnými nebo duševními vlastnostmi více méně abnormálními nebo okolnostmi individuální jazykové výchovy (vlivem jazykových „vzorů“, bilinguismem), tak i zvláštností kolektivních, podmíněných na př. věkem (zvláštností dětské řeči ve srovnání s řečí dospělých, jazykovými rozdíly generačními) nebo pohlavím. Nutno si však uvědomit, že zdaleka ne všechno, co příjemce jazykového projevu může pociťovat — na pozadí své vlastní jazykové činnosti — jako jev stylový, je jím ve skutečnosti;[4] s jazykově-stylovými jevy máme tu co činit jen tehdy, jsou-li jimi ony zvláštnosti především s hlediska mluvčího, t. j. závisí-li jejich užití na cíli jeho projevu. Zdánlivé jevy jazykově-stylové vznikají promítáním zvláštností jazykové činnosti, jež jsou pro mluvčího „přirozené“ (třebas objektivně může jít o značnou abnormitu nebo i pathologii, tak u parafatiků nebo afatiků), z roviny jazy[33]kové činnosti do roviny jazykového projevu, a toto promítání je příčinou rozmanitých nedorozumění mezi mluvčím a příjemcem jazykového projevu v mluvní praksi a podstatnou chybou v práci teoretiků, vedouc při zkoumání jazykově-stylové povahy daného objektu k nesprávným představám a mylným závěrům. Je tedy jedním ze základních metodických požadavků teorie jazykového stylu, kladeným jak linguistům, tak i stylistikům — a to požadavkem, jenž značně komplikuje práci a jehož se zvláště v pracích stylistiků dosud málo dbalo — aby výzkum jazykového stylu daných objektů (na př. stylu jednotlivých umělců jazyka, produktivních i reproduktivních, stylu jednotlivých literárních škol, stylu jednotlivých sociálních vrstev atd.) byl založen na všestranném vyšetření jejich jazykové činnosti vůbec, neboť teprve na pozadí úplných fakt takto získaných možno s náležitou objektivností rozlišit jazykově-stylové jevy skutečné od zdánlivých.

Pomyslnými extrémy vztahu mezi cílem jazykového projevu a jazykem jako jeho nástrojem je na jedné straně to, že cíl leží výlučně mimo nástroj, a na druhé straně to, že cíl leží výlučně v nástroji; mezi těmito extrémy se pohybuje nekonečné množství konkretních případů, které se mohou více nebo méně blížit jednomu z těch pomezí. Podle dosavadního ustáleného názoru je druhý z uvedených extrémů podstatou jazykového estetična, t. j. „splývání“ cíle jazykového projevu s jeho nástrojem — „samoúčelnost jazyka“ — je specifickým znakem jazykově-stylového typu estetického na rozdíl od jazykově-stylových typů ostatních; tento názor je ve shodě s běžnou dnes představou o podstatě estetična vůbec.[5] Po mém soudu je třeba toto pojetí revidovat; jako linguista chci k této revisi přispět následujícími poznámkami, omezujícími se na jazykovou stránku celé otázky. To, že „splývání“ cíle jazykového projevu s jazykem jako jeho nástrojem není specifikem jazykového estetična proti „jazykovému logičnu“, ukazuje zvlášť jasně způsob práce právě některých moderních logiků: tak pro R. Carnapa není (vědecká) logika nic jiného než — jak on to vyjadřuje — „syntaxe vědeckého jazyka“ a všechny její výroky jsou „výroky o jazyku a jazykových výrazech“.[6] Třeba si zde uvědomit, že je pro naši otázku bez významu speciální vědně-logický obsah jazykových projevů jak tohoto logisty, tak i jiných logistů (a logiků vůbec); pro ni je rozhodná pouze a právě jejich jazyková, resp. stylistická zkušenost při teoretické práci, totiž že si při ní lépe než jiní teoretikové uvědomují „splývání“ cíle svých jazykových projevů (jakožto logiků) s jazykem jako nástrojem této činnosti, a to je pro teoretika jazyka, resp. jazykového stylu dostatečným svědectvím toho, že se „samoúčelnost jazyka“ vztahuje také na oblast jazykového logična, neboť co platí pro oblast jazykového logična vědeckého — a tedy v příslušných důsledcích o jakýchkoli speciálních jazykových projevech jednotlivých teoretiků —, platí pro jazykové logično vůbec, t. j. směrem k oběma jeho pólům. Stejně je pro naši otázku bez významu, jakým způsobem [34]logisté svou jazykovou, resp. stylistickou zkušenost při teoretické práci jako logikové formulují slovně — rozumí se samo sebou, že s hlediska linguistického více méně laicky a tedy zpravidla jen s větší nebo menší výstižností praktickou. Konečně je pro naši otázku bez významu, že si mnoho jiných logiků (a teoretiků vůbec) „samoúčelnost jazyka“ v oblasti logična neuvědomuje; zrovna tak si mnoho básníků neuvědomuje „samoúčelnost“ jazyka v oblasti estetična (jak toto uvědomění, tak i ono formulování leží přece mimo vlastní sféru práce, resp. tvorby jak básníků, tak i logiků, a tvoří jednu z ústředních záležitostí právě teoretiků jazykového stylu, tedy záležitost svým způsobem linguistickou a stylistickou). Tedy postoj, který „popíraje vnější cíl činí z nástroje účel“[7], není specifickým postojem estetickým, nýbrž také postojem logickým; to je — při zaujetí náležitého stanoviska — zřejmé z postupu logistů, který popírá vnější cíl „jazyka vědecké logiky“, t. j. příslušných projevů jazykových, a činí z jejich nástroje programaticky svůj účel, a je to ostatně v souhlase se starou zkušeností, že, čím více je vědecká práce soustředěna k logickému jádru věci, tím víc se při ní uplatňuje stránka jazyková. „Splývání“ cíle jazykového projevu s jeho nástrojem má ovšem různý smysl podle toho, jde-li o estetické nebo o logické zaměření subjektu jazykového projevu (subjektu ve smyslu aktivním i pasivním); ale s touto růzností nemá nic společného sama přítomnost nebo nepřítomnost toho splývání. Faktorem, na němž závisí t. zv. samoúčelnost jazyka, je něco zcela jiného než estetická povaha cíle jazykového projevu: je to síla jazykově-stylové dominanty. Vyjádřeno pro oblast jazykového logična: má-li jazykový projev cíl logický, pak čím více dominuje odraz tohoto cíle v jeho nástroji, tím více je jím jazyk sám. A co tu uváženo s hlediska logického cíle jazykového projevu, platí mutatis mutandis i pro oblast jazykového etična.[8]

[35]Jestliže však splývání cíle jazykového projevu s jeho nástrojem není specifikem jazykově-stylového typu estetického a přítomnost resp. nepřítomnost toho splývání nemá vůbec co činit se specifickou růzností tří základních typů jazykově-stylových, klade se otázka, v čem vlastně tato různost záleží. Po mém soudu má se věc takto. V úvahách o zaměření subjektu projevu na výraz sám nepřihlíželo se dosud náležitě k oné sémantické trojstránkovitosti semiologického znaku, kterou pro oblast jazykových znaků rozpoznal K. Bühler a formuloval jako koexistenci zobrazující, [36]výrazové a výzvové funkce jazyka (Darstellung, Kundgabe nebo Ausdruck, Appell); obecně ji lze popsat jako současný vztah projevu předně k věci, jíž se týká, dále k původci projevu a konečně k tomu, na koho se původce projevu svým projevem obrací. Nuže, ono zaměření na výraz sám je různé povahy podle toho, ke které z těchto tří stránek znaku se vztahuje — a v tom právě záleží specifická diference logična, estetična a etična. Vyjádřeno pro oblast logična, estetična a etična jazykového: specifikum jazykově-stylového typu logického je v zaměření na jazykový znak v jeho funkci zobrazovací (na „jazyk jako Darstellung“), specifikum jazykově-stylového typu estetického je v zaměření na jazykový znak v jeho funkci výrazové (na „jazyk jako Ausdruck“) a specifikum jazykově-stylového typu etického je v zaměření na jazykový znak v jeho funkci výzvové (na „jazyk jako Appell“). Třeba hned zdůraznit, že přitom nesmíme skreslovat náležitý smysl těchto funkcí; tak na př. by tu byl skreslen smysl funkce výrazové zúžením pojmu jazykového znaku jako „výrazu“ kat’ exochén na pojem pouhé jazykové emocionality. Rozumí se samo sebou, že jen v případech extremní dominance jednotlivých typů jazykově-stylových je zaměření na obě zbývající stránky jazykového znaku zatlačeno k minimu; to platí stejně o všech těchto typech a prakticky to třeba zdůrazňovat dnes zvláště pro oblast jazykového estetična: výlučná „samoúčelnost jazyka“ je v této oblasti zjevem právě tak výjimečným (na př. v poesii dadaistické) jako v oblastech jazykového logična a jazykového etična, a nejčastěji se v básnickém (jako každém jiném jazykově-uměleckém) projevu vedle dominujícího zaměření na výrazovou stránku jazykového znaku uplatňuje více nebo méně také zaměření na jeho stránky ostatní, tedy na jazyk ve funkci „zobrazení“ a na jazyk ve funkci apelu.

Zvláště naléhavým úkolem dalšího bádání o jazykovém stylu bude náležité rozlišení toho, co v daném materiálu souvisí se zaměřením na jazykový znak jako „výraz“ a co se zaměřením na jazykový znak jako „výzvu“. Pro naivní povědomí splývá obyčejně estetično a etično v praktickém protikladu krása = dobro ~ ošklivost = zlo, a tato nediferencovanost se ovšem vztahuje i na jazykové estetično a jazykové etično v naivním povědomí jazykovém. Nutno si nyní uvědomit, že uvedená praktická nediferencovanost charakterisuje také stanovisko dosavadní teorie jazykového estetična, nehledě k některým příležitostným náběhům ve směru náležité diferenciace. Uvedu zde aspoň jeden příklad: jazyková metafora není záležitostí jen jazykového estetična (a tedy metafora vůbec záležitostí čistě estetickou), jak by se mohlo zdát podle dosud běžného stanoviska stylistiků, nýbrž zrovna tak záležitostí jazykového etična[9] jako odraz etického cíle jazykového projevu v jazyce jako jeho nástroji, a konečně i záležitostí jazykového logična. Všude je tu skutečný stav věcí mnohem složitější, než to vypadá podle zjednodušujících jednostranných pojetí a závěrů dosavadních. Cesta k pojetí a závěru všestrannějšímu vede ovšem nezbytně přes všestrannější studium jazykového materiálu: co se jazykového etična týká, musíme si přiznat, že z příslušného materiálu nebylo pro teorii jazykového stylu vytěženo skoro nic. To má svou příčinu mimovědeckou: k probádání jazykového etična nestačí analysa jazykových projevů s cílem eticky positivním, tedy jmenovitě tekstů moralistních — to vyžaduje také analysu jazykových projevů s cílem eticky [37]negativním, jmenovitě tekstů pornografických; a soustavné práci právě s těmito teksty klade se řada pochopitelných překážek rázu subjektivního i objektivního, plynoucích z povahy věci samé. Jde tu však o jeden z úhorů volajících stále důtklivěji po rádle linguistově a stylistikově. Připomínám namátkou a jen jednou větou, že odraz etického cíle jazykového projevu v jeho nástroji jeví se kromě známých případů záměrného výběru lexikálního také ve zvukovém a v gramatickém plánu jazyka, na př. snahou po vylučování takových hláskových prvků, resp. hláskových skupin a takových prvků morfematických, které už samy o sobě jsou s to, vzbudit v příjemci jazykového projevu nemravnou asociaci; náleží sem ovšem i opačný zjev, totiž záměrné vyhledávání a hromadění takových prvků. Netřeba opakovat, že tyto jazykově-stylové jevy mohou být — v závislosti od etické i jinaké sociální struktury příslušných jazykových kolektiv — provázeny jazykově-stylovými koreláty estetickými; jde však o to, aby teoretikům jazykového stylu nesplývala korelace ani zde s identitou. Zásadně tvoří jazykové etično osobitou sféru jazykově-stylovou, která je autonomní vzhledem k jazykovému estetičnu i jazykovému logičnu.


[1] Tak na př. čte-li A dopis od svého známého B jiné osobě, jde u osoby A sice o činnost jazykovou, ne však o jazykový projev; tím je tento dopis s hlediska osoby B (v tomto případě projevem graficky zprostředkovaným). Kdyby A četl dopis tak, že by se při této reprodukci jazykového projevu osoby B uplatnilo nějakým jazykovým způsobem na př. kritické stanovisko osoby A — řekněme ironickou intonací při čtení jistého místa, jež myslil B vážně —, měli bychom tu již co činit také s určitým jazykovým projevem osoby A, „parasitující“ na jazykovém projevu osoby B. Kdyby byl dopis psán jazykem pro A nesrozumitelným, nebylo by jeho čtení od osoby A činností jazykovou. Kdyby byl tekst toho dopisu natočen na desku a z ní reprodukován, nebyla by tato reprodukce činností jazykovou, nýbrž akustická reprodukce jazykového projevu osoby B, zprostředkovaná jazykovou činností toho, kdo dopis četl do fonografu. Kdyby někdo pronášel jakýkoli jazykový tekst jen s tím úmyslem, aby na př. přehlušil a učinil nesrozumitelným hovor jiných osob, byla by to sice činnost jazyková, ne však jazykový projev; atd. To, co tu bylo právě znázorněno vybraným příkladem, máme před sebou v jistých rozměrech v každé „promluvě“: mluva jedinců je prolínání jazykových projevů kat’ exochén a „pouhé“ jazykové činnosti, která ovšem může být zas i přehodnocena „projevově“ určitým zaklíněním v mluvním kontekstu (projevové využití na př. tradičních šablon mluvních). Uvedené rozlišení má svůj zásadní dosah v teorii jazykového stylu.

[2] Místo tohoto termínu se také užívá pleonastického výrazu „funkční styl jazykový“ (styl je sám sebou „funkční“) a dále výrazu „funkční jazyk“, založeného na představě „užití jazyka v jisté zvláštní funkci“, t. j. k jistému cíli. Rozlišování pojmů jazykového stylu a „funkčního jazyka“ v tom smyslu, že styl je záležitostí jazykového projevu (parole), kdežto „funkční jazyk“ záležitostí jazykového systému, zakládá se na tom, že jazyková skutečnost je viděna a formulována jednou s hlediska vědního materiálu linguistické teorie a po druhé s hlediska jejího vědního předmětu; rozdíl záleží tedy v rozdílnosti metodického postoje a neexistuje s adekvátního hlediska linguistova, t. j. s hlediska jeho vědního předmětu, jímž je „langue“, zrovna tak jako neexistuje s adekvátního hlediska stylistikova, t. j. s hlediska „parole“, která je vědním předmětem jazykové stylistiky.

[3] Nastínil jsem poměr mezi linguistikou a stylistikou takto už ve studii „Einige Betrachtungen über Sprache und Sprechen“ (TCLP. 6, 1936) a upozornil jsem tam na obdobný rozdíl v metodickém postoji fonologů a fonetiků; na rozdíl od fonologie, jež je součástí linguistické teorie a má za vědní předmět zvukový plán jazyka ve smyslu semiologického systému, čím je dáno její metodické zaměření co možno k nadindividuálnímu, má fonetika, obor metodologicky přírodovědní, za předmět zvukovou stránku jazykové činnosti jednotlivců, čím je dáno její metodické zaměření co možno k individuálnímu. Netřeba dodávat, že i zde oblast skutečnostních jevů, o jejichž zkoumání jde s jedné strany linguistice a s druhé strany fonetice, váže tyto věty k soustavné spolupráci.

[4] Pro zvukový plán jazyka to dobře zdůraznil Trubeckoj, Grundzüge der Phonologie (1939), str. 20 n.

[5] Nedávno to vyslovil Mukařovský v tomto časopise roč. 6 (1940) ve studii „Estetika jazyka“ takto: „[Oprávněnost rozlišení estetična od oblasti mimoestetické] je v tom, že estetično, na rozdíl ode všech ostatních způsobů využití věci člověkem, činí účelem věc samu. Oblast mimoestetická je vlastní oblasti lidské práce a tvorby užívajících věci za své nástroje. Estetický postoj naproti tomu má ráz negativní v tom smyslu, že popíraje vnější cíl činí z nástroje účel“ (str. 2); a o něco dále, v aplikaci na oblast jevů jazykových: „[Nenormované estetično v rámci jazykové promluvy záleží vždy] v tom, že pozornost posluchačova, dosud obrácená ke sdělení, pro které jazyk je prostředkem, je stržena k jazykovému znaku samému, k jeho vlastnostem a složení, zkrátka k jeho vnitřní výstavbě“ (str. 4), atd.

[6] Logische Syntax der Sprache (1934), str. 243.

[7] Srov. výše v pozn. 5.

[8] Hořejší stanovisko jsem vyslovil po prvé v přednášce o substituování jazyků v jednotlivých stylech 24. června 1940 v Pražskem linguistickém kroužku. V článku „O jazyce básnickém“, vyšlém o něco později v tomto časopise (roč. 6, str. 113 n.), vrací se Mukařovský znovu k této otázce, ač jeho zásadní odpověď na ni je obsažena už v předcházející stati, citované výše v pozn. 5. Exkurs, vložený do úvodní kapitoly druhé stati (str. 114 n.), v němž autor uvažuje o různosti estetického a logického „zaměření na výraz“, hlásí se polemicky k oné přednášce (výslovně ji nepřipomíná): je tu rozvedeno nesouhlasné stanovisko, pronesené v diskusi hned po přednášce. Hlavní myšlenka exkursu je toto: „Estetické ‚zaměření na výraz sám‘ … je zjev podstatně jiný než logické zaměření na výraz mající za úkol jeho zpřesnění“, „zaměření na výraz, jak o něm uvažuje estetika, je nadobro nesrovnatelné s oním, které mají na mysli logisté“ a „nemělo by smyslu uvažovat o specifické diferenci mezi obojím tímto zaměřením“, neboť 1. „pojem jazyka je zcela jiný pro logiku než pro estetiku“, a 2. „ani sám pojem ‚zaměření na výraz‘ neznamená pro logisty totéž, co pro současnou estetiku“. Avšak oba tyto argumenty, jimiž má být „nesrovnatelnost estetického ‚zaměření na výraz‘ s logickým … prokázána dvojitě“, lze dvojitě vyvrátit. Předně je pro věc, o kterou tu jde, zcela podružné, co si pod termínem „jazyk“ nebo „zaměření na výraz“ představují s jedné strany někteří estetikové a s druhé někteří logikové, nýbrž jádro otázky je v tom, zda samoúčelnost jazyka je specifikem jazykového estetična na rozdíl od jazykového logična, přesněji: zda splývání cíle jazykového projevu s jazykem jako jeho nástrojem je specifikem jazykově-stylového typu estetického na rozdíl od jazykově-stylového typu logického, a pro tuto otázku neplyne z konstatování nesrovnalosti příslušných pojmů z dvou různých teoretických oborů odpověď ani kladná, ani záporná; tu může rozhodnout jen jazyková skutečnost kryjící se tak nebo onak v oněch nesourodých pojmech, formulovaná s jednoho, a to adekvátního hlediska pojmového. Za druhé — a tu jde o základ celé věci — naše otázka nemá vůbec co činit se srovnáním povahy speciálních jazykových projevů logiků s povahou speciálních jazykových projevů estetiků, nýbrž plyne ze srovnání povahy speciálních jazykových projevů logiků, a teoretiků vůbec, s povahou speciálních jazykových projevů básníků a jiných umělců jazyka. Úhrnem: otázce, jež klade proti sobě postoj logický a postoj estetický v tom smyslu, jako se klade proti sobě „věda“ a „umění“, dává argumentace Mukařovského ten odlišný smysl, jako by kladla proti sobě postoj logiků a postoj estetiků, tedy dvě různá zaměření teoretické práce. Vraťme se ostatně ještě k různosti pojmů „jazyk“ a „zaměření na výraz“ v logice a v estetice. Podle Mukařovského „pro estetiku [jazyka] … rozumí se jazykem určitý národní jazyk se všemi konkretními vlastnostmi, které vzešly a neustále vzcházejí z jeho historického vývoje. Pro logisty je však označením ‚jazyk‘ míněn jistý logický kontekst, charakterisovaný tím, že si uvnitř něho významové jednotky, spjaté vzájemnými logickými vztahy, určují vzájemně smysl; nepřihlíží se k významu znaků (na př. slov) a ke smyslu výrazů (na př. vět), nýbrž jen k druhu a seřadění znaků“ atd. (podle Carnapa), takže „jediný podklad a zákon významové souvislosti v ‚jazyce‘ logiky tvoří … syntax; v jazyce ‚přirozeném‘ však … je významová souvislost řízena … jednak vztahy syntaktickými, jednak čistě významovými.“ Začněme s tímto posledním tvrzením, k němuž zavádí M-ého to, že se opírá pouze o Carnapa (který si v cit. spisech ještě omezoval vědeckou logiku na syntaxi vědeckého jazyka), a jež je v úplném rozporu s tím, že jiní logisté (později Carnap sám), a moderní logikové, resp. „vědečtí filosofové“ vůbec, naprosto nevylučují z oblasti logického zkoumání vztahy sémantické, naopak stavějí vedle „syntaktiky vědeckého jazyka“ jako druhou rovnocennou složku svého oboru „sémantiku vědeckého jazyka“, t. j. zkoumání podmínek adekvátnosti vědeckých výroků vzhledem k příslušnému vědnímu materiálu, tedy zkoumání vztahu mezi jazykovým a jeho věcným předmětem (viz na př. L. Rougier, Actes du Congr. intern. de Philosophie scient., Paříž 1936, 1, 7 n.; nejnověji Ig. Hrušovský, Teória vedy, Bratislava 1941, zvláště kap. 3, 4 a 6, kde je také uvedena příslušná dosavadní literatura). A dále podíváme-li se na věc beze snahy vidět jen a jen různost, vidíme, že logista analysuje jazykové konteksty, v nichž se aktualisuje „určitý národní jazyk se všemi svými konkretními vlastnostmi“ atd., v jistém jejich aspektu logickém (totiž v tom, co on za tento aspekt uznává), abstrahuje záměrně od jiných aspektů jako takových, avšak počítaje s mezizávislostí všech těchto aspektů v komplexní jazykové skutečnosti (speciálně v jazykových projevech vědců, podle Carnapova vyjadřování v jazyce fysikálním, matematickém atd., jak i Mukařovský připomíná) — tedy obdobně tak, jako estetik jazyka analysuje jazykový kontekst v jeho aspektu estetickém. Umělému potlačování oněch „čistě významových“ vztahů v logistice (o tom ještě níže) je ovšem ve skutečnosti paralelní básnické uvolňování a v jistém smyslu rušení těchto vztahů; u básníků má samozřejmě jiný cíl, právě estetický. Nejinak se to má s růzností pojmu „zaměření na výraz“ u logistů a estetiků. Podle M-ého „v estetice míní se jím soustředění pozornosti na výraz v celé jeho rozmanitosti …; nezmizejí přitom … nikterak mimoestetické funkce jazykového znaku …; jazykový výraz při estetickém zaměření osciluje volně mezi nimi …; to je právě noetický dosah odpoutání jeho od jednostranného sepětí s kteroukoli z nich tím, že je ‚zachoulen‘ sám do sebe. Logické ‚zaměření na výraz‘ znamená naproti tomu služebnost jazykového výrazu zřeteli logickému: zdůrazňuje se … jediná z funkcí jazykového znaku a tato funkční isolace se … projevuje snahou o očištění jazykového projevu od všech zřetelů mimologických.“ Avšak o jakou faktickou různost jde pod touto slovní růzností autorovy formulace, pomůže nám zjistit už srovnání s jeho vlastními slovy o něco výše (str. 114), že „cílem vyjádření básnického je estetický účin“ a že „estetická funkce … dominuje v jazyce básnickém, jsouc v jiných funkčních jazycích toliko zjevem průvodním“; nemáme-li tu hledat rozpor věcný, nýbrž pouhou nepřiléhavost slov k věci, pak tedy ani v té ani v oné sféře jazykově-stylové sice „nemizejí funkce“ ostatní, ale jedna přece dominuje — a tím právě ono zdánlivě volné oscilování funkční je ve skutečnosti jak v oblasti jazykového estetična, tak i v oblasti jazykového logična (a také v oblasti jazykového etična) rozdílně vázáno, t. j. usměrňováno vždy k určitému specifickému „zachoulení“ jazykového výrazu „sama do sebe“ (máme-li opakovat tento obraz): v jedné jazykově-stylové sféře toto „zachoulení“ je totiž „služebností jazykového výrazu zřeteli“ estetickému, v druhé sféře služebností zřeteli logickému (a v třetí zřeteli etickému). O nějaké funkční isolaci při logickém zaměření na výraz, jež by vyznačovala to zaměření ve srovnání s estetickým zaměřením na výraz, není důvodu mluviti. U logiků, a teoretiků vůbec, má pak zaměření na výraz „za úkol jeho zpřesnění“ (Muk. 114) zcela tak jako u básníků, a umělců jazyka vůbec, jeho „zestetičnění“. Speciálně logistům jde o to, aby možnost logické nesprávnosti byla při specifických jazykových projevech teoretiků v rámci určitého jazyka eliminována tak, že se případ po případu zruší významový vztah k vnějšímu světu u jednotlivých výrazových složek transponováním dané „inhaltliche Redeweise“ příslušnou měrou do „formale Redeweise“, a to jak pro zamezení logické nesprávnosti, tak pro kontrolu a ověření logické správnosti; logisté tedy vycházejí zřejmě — i když to výslovně neříkají — z toho, že „formale Redeweise“ je myslitelná jen v koexistenci s „inhaltliche Redeweise“ v rámci určitého jazyka (význam této „inhaltliche Redeweise“ při užívání jazyka k teoretickým cílům vymezuje směrem positivním i negativním Carnap v uv. spise 228n. a zvlášť 239n.).

[9] Srov. zejména H. Werner, Die Ursprünge der Metapher (1919); k tomu K. Bühler, Sprachteorie (1934), str. 353 n.

Slovo a slovesnost, volume 7 (1941), number 1, pp. 28-37

Previous rd. (= Redakce): Diskuse o stylu

Next Vilém Mathesius: Rozpor mezi aktuálním členěním souvětí a jeho organickou stavbou