dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Čeština v České republice jako jazyk „nevlastní“

Jaroslava Hlavsová

[Articles]

(pdf)

Czech as a nonnative language in the Czech Republic

V naší současnosti, v pohledu zpět vymezené rokem 1989, žije v desetimilionové České republice 95 % občanů českého etnika; podle sčítání lidu r. 1991 se hlásili k národnosti české, moravské nebo slezské. Zbývající – menšinovou část populace podle týchž údajů představuje především menšina slovenská (3 %) a deklarované malé množství obyvatel národnosti polské (0,6 %), německé (0,5 %) a konečně i romské (0,3 %), které však ve skutečnosti je minimálně čtyřikrát větší, než sčítání lidu zjistilo.

Z pohledu národnostního a s ním těsně spojených otázek jazykových to však není jediná nepřesnost. Od r. 1990 přibývá díky změnám, které v politickém a ekonomickém životě naší země nastaly, u nás množství příslušníků cizích etnik a národností, kteří zde žijí v různé úřední formě vztahu k našemu státu (jako občané ČR, s povolením k trvalému, nebo dlouhodobému pobytu) a komunikují s českými občany. Je jasné, že to není jen češtinou, která je sice jazykem úředním, ale není ani jazykem světovým, ani jazykem snadným k osvojení. Budeme se snažit odpovědět na otázku, jak mluví tito třeba dočasní obyvatelé naší země, kterým čeština není jazykem mateřským, a jak Češi komunikují s nimi. Stejně závažnou otázkou je, jak komunikují s majoritním obyvatelstvem – s Čechy – ti občané ČR, kteří mají mateřský jazyk jiný než češtinu, a tvoří přitom trvalou součást obyvatelstva našeho státu jako vyjmenované skupiny menšinové. Oba okruhy otázek jsou však jak sociolingvisticky, tak historicky natolik odlišné, že je třeba probírat je odděleně.

 

1. Komunikace s cizinci

Nejprve je třeba pokusit se popsat (nebude to z mnoha příčin snadné ani přesné), kdo jsou ti noví příchozí, kteří se z důvodů převážně ekonomických u nás usidlují, pracují, chodí do škol, baví se, navazují kontakty (a s kým) – poznávají postupně zevrubněji naše prostředí a občany naší země. Nejsou to tedy turisté – sami se od nich distancují! (Podle slov evropských i amerických podnikatelů např. v letní Praze obtížný rozruch působí ne „cizinci“, jak my často obecně říkáme, ale „tourists“.) Turisté a cestovní ruch jistě také – i po jazykové stránce – mění tvář zejména našich historických měst, ale ti sami aktivní vztah k češtině pochopitelně nezískávají a po krátkém pobytu odjedou, nanejvýš s pocitem dobré či obtížné komunikace s Čechy. Trvaleji pobývající cizinci jsou však také limitováni lokálně: z ekonomických důvodů se soustřeďují hlavně v Praze nebo ve městech s podniky s výrazným podílem cizího kapitálu. Proto je otázka „západních“ cizinců-podnikatelů a jejich rodin převážně záležitostí Prahy a dalších velkých měst, kde se i po sociální stránce snadněji a méně nápadně začleňují do anonymního velkoměstského prostředí, než jaké by představoval český a moravský venkov. Není zanedbatelná ani otázka životní úrovně (požadavek komfortního bytu, obchodů, restaurací, ale i dostupnosti úřadů, bank, kulturních podniků, a hlavně škol se světovým vyučovacím jazykem pro jejich děti).

Zcela odlišná situace je u skupin sociálně nižších, které představují přistěhovalci z východu, hlavně asijští obchodníci (Vietnamci, Číňani), zaplňující tržiště [186]našich měst a parkoviště dálnic svými stánky. Učí se rychle komunikovat na úrovni nejzákladnějších českých, často jen úvodních vět, někdy sotva srozumitelných, s typickou měkkou výslovností, tykáním každému bez rozdílu, a zdvořilou ochotou. Valná většina těchto obyvatel nežádá o naše státní občanství, a proto nemá nárok nejen na dávky a sociální podporu, ale ani na péči lékařskou a bezplatné základní vzdělání. Případy žáků asijských nebo arabských rodičů v našich školách jsou spíše výjimkou. Je velmi záslužné, když se setkáváme s ochotou učitelů učit česky skupinky dětí, které české školy navštěvují (přímou metodou, protože žáci nemají možnost komunikace třetím – světovým jazykem). Zkušenost z takové výuky (např. v předměstské pražské škole na Velké Ohradě) vypovídá o potížích žáků, zejména grafických (zvláště žáků nepíšících latinkou). Žáci ze zemí slovanských (hlavně z bývalé Jugoslávie) se integrují rychle, vyučovací látku v češtině (podle informací učitelky) zvládají kromě pravopisu často lépe než děti české (např. rozbor větný). Ani v těchto případech malých přistěhovalců však o mimoškolní vyučování češtiny není velký zájem.

O vznikající nové podobě argotu, který je komunikačním prostředkem různých „mafií“, nevíme zatím nic, z důvodů spíše bezpečnostních než sociálních.

Společné však všem těmto účastníkům mezinárodní komunikace, sociálně i kulturně diametrálně odlišným (velmi bohatým, nebo chudým), je společné jedno – oprávněný pocit etnosociálního ghetta, jehož příčinou nejsou jen rozdíly ekonomické, ale především bariéry jazykové.

Na základě písemné ankety, provedené u téměř sta oslovených cizinců, kteří přišli ze západních zemí po r. 1990 v obchodních záležitostech nebo jako jejich rodinní příslušníci, můžeme snad usuzovat na některé obecnější postoje k češtině a dovědět se něco o způsobu jejich komunikace při dlouhodobém pobytu v České republice. Použitelné byly pro tento účel jen některé z došlých odpovědí (82 dotazníků), informace z ostatních byly značně neúplné, a hlavně nečitelné (je až překvapivé, jak tito – převážně mladí – pisatelé nejsou zvyklí psát ručně, a grafická úroveň jejich psaného textu je špatná). Zejména ty dotazníky, v kterých tázaní vyplnili i rubriku s žádostí, aby charakterizovali situace, v nichž neznalost češtiny byla pro ně zvlášť nepříjemná, jsou zajímavé.

V písemné anketě odpovídali autorce cizinci během rohu 1995 na tyto otázky (anglicky položené):

Jaké znáte cizí jazyky?

Žijete v ČR delší dobu?

Chcete zde zůstat trvale?

Chcete zde zůstat aspoň 5 let?

Pracujete zde u české, nebo zahraniční firmy?

Váš jazyk v zaměstnání je….

Učíte se česky? Proč? Proč ne?

Jaký je stupeň vaší znalosti češtiny?

Máte soukromého profesionálního učitele?

Učíte se česky ve škole? V jazykovém kurzu?

Chcete si osvojit spisovnou češtinu (mluvenou i psanou) pro oficiální komunikaci, nebo jen základní praktickou řeč na důležité náměty (u lékaře, nákupy, cestování atd.)?

Jaký je váš vztah k české kultuře a literatuře?

Považujete češtinu za obtížný jazyk? Proč?

[187]Popište způsoby vaší komunikace v ČR!

Máte nějaké kontakty s Čechy?

Máte s Čechy soukromé společenské kontakty často, nebo zřídka?

Kteří čeští mluvčí přicházejí s vámi do kontaktu?

Co si myslíte o komunikaci s Čechy?

Co si myslíte o jejich znalosti cizích jazyků?

Máte s nimi komunikační obtíže? Jaké?

Je kontakt s mladými snazší než se staršími?

Charakterizujte, prosím, situace, v nichž vaše špatná znalost češtiny byla nejvíc nepříjemná!

Navštěvují vaše děti českou školu – školku?

Jaký jazyk tam převládá?

Mohla by být neexistence určitého typu mezinárodní školy, kterou vaše rodina potřebuje, důvodem vašeho odchodu z ČR?

Napište, prosím, více o těchto věcech, pokud se vám zdají zajímavé!

Dotazník byl anonymní, ale zjišťoval údaj o mateřštině, národnosti, pohlaví, věku, vzdělání a zaměstnání respondenta.

V poměru zhruba 2:3 převažovaly odpovědi žen, skoro 90 % bylo osob s univerzitním vzděláním. Jen 3 ze všech chtějí u nás zůstat trvale, 4 nejsou rozhodnuti a jen 12 chce zůstat alespoň 5 let. Pocházejí asi z 35 % z USA, 1 z Kanady, 1 z Austrálie, 2 z Mexika a ostatní z různých evropských zemí, mezi nimiž výrazně převyšuje Holandsko, druhé místo zaujímá Velká Británie, pak Německo, ostatní (Itálie, Belgie, Švédsko, Francie) jsou jen jednotlivé případy, někdy to jsou manželky ze smíšených párů. Mezi profesemi výrazně převažuje manažer a bankéř (financier), vyskytují se i učitelé angličtiny, překladatelé a žurnalisti, ojediněle studenti, často ženy v domácnosti (časem i ty získávají uplatnění v zahraničních firmách, výjimečně i v podniku českém nebo ve státní správě – ministerští poradci apod.). Všichni dotázaní znali minimálně dva světové jazyky, ale zpravidla více (Holanďani kromě mateřského jazyka často tři). Kromě zcela ojedinělých zkušeností s ruštinou se nikdy neučili žádný slovanský jazyk, ale jazyky flektivní částečně znali (hlavně školní latinu). Dva z respondentů uměli finsky a těm jediným připadá čeština docela jednoduchá. Podobně odpovídá šestadvacetiletý Welšan: „Čeština je těžká, ale welština je ještě těžší.“

Česky se podle získaných odpovědí učí víc než polovina cizinců, někteří se ovšem pro nedostatek času nebo vůle po krátké době vzdávají. Většinou nejsou spokojeni s kurzy ve skupinách – čeština potřebuje individuální výuku. Chtějí umět spíše jen základy, aby byli schopni komunikovat v běžných životních situacích, pouze jediná odpověď vypovídá o ambicích „mluvit jako rodilý Čech“. Poté, co shledají, že čeština má dvě odlišné varianty, chtějí mluvit prestižní formou, vhodnou pro oficiální kontakt, ne „slangem“. Obecnou češtinu v některých odlišnostech brzy vnímají (slyší ji od českých paní, které k nim docházejí uklízet a hlídat děti) a ptají se, co je správné, a zajímají se i o stylové hodnocení základní slovní zásoby (holka, kluk, koukat, policajt). Většina z příchozích čte české autory v překladech, stěžují si, že je přeloženo málo děl, a někteří, zejména ženy, navštěvují na filozofické fakultě UK kurzy české historie a literatury. Jen malá část odpovědí vypovídá o přezíravém postoji k češtině (takový jazyk mi není k ničemu, málo zajímavý, užitečný), spíše [188]se u těch osob, které se česky neučí, setkáváme s vysvětlením, že je to jazyk příliš těžký, vyžadující pro jen průměrnou úroveň znalosti příliš úsilí, a hlavně času, který, zejména muži ve vyšších funkcích, opravdu nemají. Naučí se tedy odposlechem pouze 5–6 základních frází (Děkuji prosím, Dobrý den Jak se máte Na shledanou Na zdraví Platit! apod.). Zajímavý a typický je postoj holandského ředitele americké bankovní firmy, který rovněž nemá vůbec čas na to, aby se naučil češtině (ovšem – jen dobře!); potřeboval by na to dva roky usilovné práce a zaostal by zatím ve svém oboru, což nelze dopustit. Je si ale vědom toho, že během dvou dalších let ho budou moci nahradit odborníci čeští, kteří budou mít navíc výhodu znalosti češtiny. Proto patrně nezůstane a s rodinou se časem odstěhují, ač žije v Praze velmi rád.

O svých společenských kontaktech s Čechy vypovídají respondenti převážně shodně, že jsou malé. Nejčastěji jen v obchodě, s paní na hlídání dětí a úklid, nanejvýš se sousedy ve vilové čtvrti. Někteří do odpovědi zahrnuli také lékaře, policii a taxikáře, popř. i kolegy v zaměstnání nebo sportu. Většina se shoduje v názoru, že lépe komunikují s mladými než se starší generací. O znalostech cizích jazyků u nás soudí, že se rychle zlepšují. Přesto většina vidí značné potíže v komunikaci v obchodě nebo na ulici, kde se snaží domluvit česky s pomocí slovníku a gestikulace, ale shodují se často v názoru, že Češi nejsou moc přátelští, spíše netrpěliví, spěchají, jsou neurotičtí, a hlavně nemají ochotu naslouchat druhému. I v obchodě jsou prodavači a další zákazníci netrpěliví, když se cizinec nemůže domluvit. Když někoho osloví česky, odpoví jim Čech raději špatnou angličtinou (rád uplatní svou znalost, rád se pocvičí v konverzaci). Ve srovnání s venkovem je znalost cizích jazyků v Praze mnohem větší, ale v malých městech jsou zkušenosti lepší po stránce přátelské atmosféry komunikace, lidé jsou vlídnější, trpělivější k vyjadřování cizince. Mnozí dokládají, že problémy s Čechy při komunikaci jsou mimojazykové („rozdílný background“), odlišný způsob myšlení i chování, je třeba učit se jiné etiketě (sami neužívají titulů, jsou rozdíly ve vztahu mužů a žen, v podávání ruky, líbání na pozdrav; vždy ráno zatelefonují, aby poděkovali za příjemný večer ve společnosti, za pozvání, nezouvají si boty při návštěvě soukromého bytu, důsledně užívají vizitky, za které však na rozdíl od Neevropanů jen poděkují a založí je – neprohlížejí je s úctou, jak se sluší např. v arabském světě, vždy se zeptají na úroveň (formal – informal) chystané společenské události, na kterou je Češi zvou, a oni neznají požadovaný způsob oblečení a mnohé další). Mají potíže hlavně s telefonováním (nelze číst „body language“ – gestiku, mimiku), ale tyto problémy mají strany obě, v našem případě zejména pokud jde o nové, nezvyklé formy komunikace (záznamník telefonu).

Na otázku, co se jim zdá na češtině nejtěžší, se všichni shodují na gramatice (pády, slovesné tvary, zvl. vidy, množství výjimek, výslovnost souhláskových skupin – ještě těžší než výslovnost ř); podle jejich názoru jde o jazyk zcela „jiný než ostatní evropské jazyky“, nesouvisející s latinou, ani jazyky germánskými, neužívající internacionalismy.

Na otázku, jaké byly první dojmy z češtiny, jak ji vnímali jako nový cizí jazyk, shodně odpovídají, že nebyli vůbec schopni jakkoli text segmentovat, orientovat se v něm pro malé intonační rozdíly, pro nedostatek lexikálních orientačních bodů (internacionálních slovních základů). Příkladem je odpověď 34leté holandské paní (tč. [189]v domácnosti, s vysokoškolským ekonomickým vzděláním v Holandsku i v USA), která zná kromě mateřštiny dobře francouzsky, španělsky a anglicky, ale zorientovala se vždy v cizím jazyku kdekoli v Evropě lépe a snáze, a to i v Itálii (učila se totiž latinsky) nebo ve Švédsku (germánský jazyk!) – čeština je pro ni „jako čínština“.

Zajímavé je toto a další podobná hodnocení porovnat s prvními dojmy R. Jakobsona, které uveřejnil po příchodu do Prahy r. 1923: „Tak normální česká řeč na mne z nezvyku působila dojmem kázání, jehož cílem je stůj co stůj o něčem přesvědčit, něco člověku neústupně vtloukat do hlavy … Řeč Pražanek působila na mne i na několik Rusů, jichž jsem se poptával, jako naříkavá, plačtivá … Mimochodem i melodické figury české řeči působí na Rusa emocionálním dojmem … Česká emocionální řeč se od ruské liší tak podstatně, že Rusovi na jevišti i v životě připadá jako něco krajně vyumělkovaného, strojeného, ne-li patologického“ (Jakobson, 1926).

Otázku, zda by cizincům při rozhodnutí zůstat v ČR trvale, mohla zabránit okolnost, že je u nás zatím nedostatek „mezinárodních“ škol základních a středních s vyučovacím světovým jazykem, většina respondentů nedokázala zodpovědět nebo pro ně byla tato otázka zcela irelevantní, protože jde většinou o lidi mladé, bezdětné nebo s dětmi předškolního věku. Přesto mnozí ústně vyjádřili různé námitky: internacionální škola v Praze 6 je příliš drahá a nechce učit češtinu, což je pro ně podivné. Děti a rodiče soustředění kolem této školy vytvářejí opět uzavřené společenství téměř bez kontaktu s českými obyvateli Prahy. Bez znalosti češtiny nemohou pak děti studovat ani na některém z šestiletých cizojazyčných gymnázií, kde je výuka dvojjazyčná, i když je větší část hodin v jazyce cizím, nejčastěji ve francouzštině (pět gymnázií), tři školy jsou německé, dvě španělské, dvě italské a jen jedno gymnázium anglické. Působí nejen v Praze a Brně, ale i v Olomouci, Liberci, Písku a Táboře.

Motivace pro osvojování češtiny však u příchozích není výlučně ekonomicko-pragmatická. Mnozí chtějí poznat zevrubně zemi, kde žijí, a její kulturu, domluvit se s Čechy o otázkách aktuálních, politických, získat dobré přátele, často bývá důvodem i možnost sledovat českou televizi a rozumět českému divadlu. Nemnozí mají i vazby rodinné (uzavřeli v cizině s Čechy smíšené manželství nebo někdo z předků pocházel z Čech, tři mladí muži mají známost s českou dívkou a chtějí tu „možná“ i zůstat).

V odpovědích na otázku, zda jim neznalost češtiny působí nepříjemnosti (a jaké), uvádějí nejčastěji kontakt řidiče s policií, s lidmi na úřadech (vyřizování křestního listu novorozeného dítěte), na hranicích, popř. drobné příhody další, jako je neschopnost přerušit nekonečný hovor v telefonní budce nebo dohovor s řemeslníky-údržbáři bytu či s listonošem. Lidé s vysokoškolským vzděláním (lékaři, farmaceuti v lékárnách, domácí aj.) potíže nedělají, znají cizí jazyky a jsou v chování k cizincům prý mnohem vstřícnější a zdvořilejší než dělníci.

V případě těchto sociálních skupin přistěhovalců nejde tedy ani perspektivně o případné žadatele o státní občanství ČR a o zájem zůstat zde natrvalo. Působí spíše na rozvoj komunikačních cizojazyčných potřeb u Čechů, než aby jakkoli ovlivňovali současnou češtinu, kromě účelové nízké vrstvy lexika, odborné terminologie v oblasti bankovnictví, ekonomie, managementu, reklamy a marketingu. [190](Na nezbytnost rychlého doplňování terminologických mezer v těchto oborech naší ekonomiky po r. 1989 vzpomíná Jiří Jonáš, poradce ministra financí a zástupce ČR v Mezinárodním měnovém fondu: pro mnohé termíny při překladech sahali do české terminologie před 50 lety, mnohé se přejímá; někdy jsou české překlady neobratné – termín je víceslovným výrazem, např. anglické default ‚neschopnost dlužníka dostát svým závazkům’.)

Jinak je tomu v oblasti neverbální komunikace. Příkladem výrazného vlivu v této oblasti je působení malé úspěšné firmy POSITIVE, kterou představují tři mladé podnikatelky – dvě Holanďanky (socioložka a odbornice na řízení obchodu a na mezinárodní vztahy), třetí je česká ekonomka, žurnalistka a psycholožka. Zabývají se výcvikem pracovníků v obchodě a bankovnictví a jejich chování k zákazníkům, „pozitivních“ vztahů, které český personál často postrádá. Účastníci kurzů se cvičí v asertivním chování, náležité komunikaci (jak psát zdvořilý dopis, fax, jak zdravit, představit se, telefonovat, naslouchat zákazníkům a klást otázky, interpretovat gesta a mimiku (body language), jak řešit stížnosti zákazníků a překonávat různé komunikační bariéry zvl. v technikách prodeje). V záměru a metodách firmy je spojení zkušeností byznysu s pochopením českého kulturního prostředí.

Tento příklad vypovídá o závažných změnách v naší komunikaci, ovlivněných výrazným vstupem západních cizinců. Není to ani tak ovlivnění jazykových prostředků češtiny jako ovlivnění jejího komunikačního kontextu, prostředků komunikace neverbální. Rovněž reklamní agentury, založené zde mladými cizinci ze Západu, používají metod a technik inzertní komunikace, které si osvojili na univerzitách západních zemí, ale jazykové prostředky češtiny pečlivě korigují našimi normami a komunikačními zvyklostmi (už si jsou vědomi závažných chyb v reklamě, které působí neobratný doslovný překlad cizích modelů).

Významným problémem jazykové akomodace přistěhovalců je nejen podmínka úspěšného složení zkoušky z češtiny při žádosti o státní občanství ČR, ale od 1. listopadu r. 1995 také parlamentem schválená novela živnostenského zákona, která stanovila požadavek znalosti češtiny u zahraničních živnostníků. Pokud během jednoho roku nedoloží pohovorem, že dovedou správně reagovat na otázky a plynně převyprávět obsah denního tisku, jejich oprávnění k provozování živnosti zaniká. Je to požadavek pro umožnění komunikace s úřady i českými zákazníky jistě samozřejmý a náležitý, ale vnucuje se tu otázka kritérií „správnosti“, a také námitka, že by s převyprávěním novinového textu měl u zkušební komise problémy asi i leckterý rodilý Čech. Znalost češtiny pro tyto účely není bohemisty definována, v jednotlivých případech se úroveň zkoušek značně liší a málokdy se váže na češtinu spisovnou.

Zvláštní zřetel při hodnocení postojů cizinců k češtině zasluhují záležitosti onomastické. Především otázka osobních jmen. Oceňují sice výhody české přípony -ová pro snadné rozeznání jména ženy, ale zároveň za urážlivé nebo alespoň podivné pokládají změnu jejich vlastních ženských příjmení přechylováním. Zejména nominativ, základní označení osoby, považují za neměnný a za nezadatelné právo jednotlivce, které platí všude na světě a nemůže být někde v úředním styku svévolně změněno. V některých případech, kdy se rodičům narodí dcera v ČR a dostane doklady s jiným příjmením, než jaké má jinde narozená sestra nebo matka, to považují za šikanování českou byrokracií. Přehodnocením tohoto současného stavu se zabývá legislativa, která (i vzhledem k začleňování ČR do evropských struktur) [191]připravuje nový zákon o matrikách, jménu a příjmení. Stejně nepochopitelné je pro ně množství českým exonym a obtížně se v nich orientují.

Informace o českém politickém a kulturním životě cizinci získávají prostřednictvím místních cizojazyčných rozhlasových stanic (Metropolis aj.), ale hlavně z cizojazyčného tisku (The Prague Post, týdeníky Prager Volkszeitung a Prager Zeitung, pro rusky mluvící cizince Čechija segodnja s orientací na ekonomiku).

V celkovém hodnocení vzájemných vztahů, a zejména vztahů západních cizinců k hostitelské zemi, převažují jednoznačně vztahy a hodnocení pozitivní, přátelské, s respektem k české kultuře, tradici, i k novým poměrům. Projevy nacionalismu a určité xenofobie, s níž se ojediněle setkávají, vysvětlují výhradně jako dědictví minulých 40 let, ale také jako něco nepatřičného v demokratické občanské společnosti. Pokud jsou sami příslušníky malého národa (Holanďani), dělají přímé analogie mezi situací dvou malých národů a možností jejich jazyků a kultur v dnešní Evropě.

 

2. Komunikace menšin

Docela jiné sociolingvisticky podmíněné vztahy k češtině a k jejím rodilým mluvčím mají v ČR lidé, kteří, ač patří k jinému než českému etniku, jsou také občany této země – příslušníky menšin. Po rozpadu společného státu se Slováci stali v ČR také menšinou, a to početně největší (3 % obyvatel). Hned na počátku ČR 1. 1. 1993 se konstituovala řada národnostních organizací Slováků: Demokratická aliancia Slovákov, Zväz Slovákov, Obec Slovákov, Spoločnosť M. R. Štefánika aj. a v Praze pokračuje v kulturních aktivitách i Klub slovenskej kultúry. Z dotací na menšinový periodický tisk vycházejí u nás i časopisy slovenské (Korene, Slovenské listy, Slovenské rozhľady), funguje redakce slovenského rozhlasového vysílání stanice Radiožurnál. Slovenské děti však navštěvují nadále školy české, menšina zatím nepožaduje národnostní školství a podle mezinárodní dohody z r. 1992 je možno užívat na českých školách slovenštinu. Jediná základní škola se slovenským vyučovacím jazykem na území ČR je v Karviné (už od let padesátých). V úředním styku (i při občanských obřadech) mluví Slováci slovensky bez potřeby účasti tlumočníka. Vzájemné ovlivňování češtiny a slovenštiny se však výrazně snížilo tím, že z rozhlasu a zejména televize nezaznívá už ani umělecký text v druhém jazyce (u nás hry slovenské) s výjimkami, jako jsou pořady M. Markoviče a písničky P. Žbirky, který se do Čech přiženil.

Polská příhraniční menšina je jediná menšina žijící na kompaktním historickém území. Ač je počtem nevelká (0,6 %), je kulturně velice aktivní. Kulturním potřebám Poláků v ČR slouží samostatné knižní nakladatelství OLZA, spravované Radou Poláků, v Českém Těšíně je např. profesionální polské divadlo i profesionální loutkové divadlo Bajka, v slezském prostoru je i řada knihoven s oddělením polské literatury, buduje se dokumentační muzejní středisko záznamů o bohaté spolkové činnosti Poláků v ČR.

Nejaktivnější v budování vlastních knihoven je však menšina německá (sdružuje se v Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jež vzniklo r. 1992 ze svazů Němců, které se organizují v regionech s německou tradicí a budují tzv. setkávací střediska dotovaná z prostředků SRN v různých městech ČR). V Praze 8 byla z aktivity Svazu Němců zřízena německo-česká základní škola, kde je však naprostá většina žáků českých. Na území ČR existují také tři německo-česká dvojjazyčná gymnázia (z nich je jedno rakouské v Praze 5).

[192]Nejproblematičtější je však z mnohých etnosociálních příčin početná menšina romská, žijící v dávné diaspoře po téměř celém území ČR, v počtu obyvatel, který lze odhadnout jen velmi nepřesně, ale který mnohokrát převyšuje malé procento, deklarované při sčítání lidu r. 1991, protože v programové snaze o integraci se většina Romů k vlastní národnosti nepřihlásila. V této skutečnosti tkví první ze dvou problémů romské sebeidentifikace. Valná část se nechce odlišovat, romskou identitu omezuje na stále menší okruh lidí, až zbývá jen sounáležitost vlastní širší rodiny. Druhým problémem je variantní nekodifikovaný jazyk, který neunese všechny kulturní funkce. Ani sami představitelé Romů se neshodují v názorech, zda je pro Romy dobré bojovat za spisovnou romštinu a její všestranné uplatnění a zda to má smysl. Přesto písemná forma romštiny žije a existuje, i když literární produkce se omezuje spíše na drobné články v časopisech, vzpomínky a folklór.

Organizace romského etnika jsou problematické pro nejednotnost; vždy reprezentují jen některé skupiny Romů, které nejsou vzájemně v dobrých vztazích. Vychází řada romských časopisů, psaných o Romech a pro Romy, ne však důsledně romštinou. Některé části textu (povídka, báseň, pohádka) bývají otištěny dvojjazyčně – konfrontačně text český a romský, v časopise Gendalos (nyní Nevo romano gendalos = nové romské zrcadlo) bývá i slovníček zapomínaných romských výrazů. Kromě tohoto časopisu můžeme jmenovat alespoň ještě časopis Romano Kurko a Amaro lav, a zmínit i pravidelné romské vysílání v rozhlase a dvakrát měsíčně vysílaný pořad Romale v České televizi, vysílaný v češtině a Romy hojně sledovaný. Veškeré tyto kulturní menšinové aktivity jsou finančně podporovány vládou ČR. Zajímavé výsledky o postojích Romů k vlastnímu etniku a k jazykově kulturní sebeidentifikaci vyplývají z několika pramenů – anket provedených převážně u školních dětí a Romů, kteří z různých sociálních důvodů přicházejí na OÚ Prahy 5 za etnickou poradkyní (sama je Romka). Romům z Prahy 5 byla nabídnuta bezplatná výuka češtiny, ale tento průzkum ukázal, že o zlepšení češtiny nemá nikdo zájem, svou znalost češtiny hodnotí jako dobrou, jen někteří udávají potíže s pravopisem. Žijí většinou od narození v Praze, mají státní občanství (až na výjimky) české a doma mluví většinou romsky i česky, pouze asi 30 % jen romsky. S dětmi se většinou snaží mluvit jen česky. Romštinu používají rádi jako tajný jazyk (ověřeno z vlastní zkušenosti na OÚ Praha 5: za mé přítomnosti Romka s poradkyní o své žádosti chtěla mluvit jen romsky). Výsledky ankety ze seminární práce Ivany Hlouškové z FF Masarykovy univerzity v Brně z r. 1992 o jazyku romských dětí v Novém Městě na Moravě a ve Žďáru nad Sázavou vypovídají podobně: doma mluví oběma jazyky 57 % dětí – ostatní z poloviny jen česky a z poloviny jen romsky. Kamarádky mají převážně z obou etnik. S romskými kamarády mluví 47 % česky, oběma jazyky 38 %. Většina se česky začala učit už doma (76,2 %), ostatní ve školce. Nikdo z nich se nesetkal s češtinou až v základní škole: je to zkušenost i z dalších výzkumů a informací. Přesto děti shodně vypovídají, že ve škole česky nerozuměly, byla to jiná čeština, jiná slova, než jaká znaly z domova. Jako tajný jazyk užívá romštinu podle výzkumu seminární práce 66,7 % dětí. Asi 43 % dětí neví, proč se má učit česky, na romštině není nic těžkého a chtějí ji umět, protože patří do romské rodiny (jsem Cikán, Cikánka; abych rozuměl rodičům, příbuzným na Slovensku). Většina dětí zná romské písničky, méně i pohádky. (Z Prahy je zkušenost z ekonomicky úspěšných integrovaných rodin, že si mladí rodiče nepřejí, aby se [193]dětem romské pohádky četly – mají mluvit jen česky.) Mnohé z dětí z moravského výzkumu oceňují na češtině to, že se v ní dají číst knížky, ale 28 % se na češtině nelíbí vůbec nic (o romštině to naopak platí jen z 19 %).

Poněkud odlišné výsledky přinesl výzkum bilingvní komunikace v romských rodinách, které publikoval J. Neustupný (1992): v Rokycanech mluví doma romsky 82 % dětí, avšak v Praze mluví 94 % doma česky, nebo oběma jazyky. Dokládá však zároveň, že školní chyby v češtině romských žáků nejsou menší, komunikují-li doma česky. Opět tedy je to ta „jiná“ čeština, o které vypráví např. Štefan Mika (vyučený zedník, hudebník, 36 let): „Na prvním místě jsem vůbec nerozuměl, o čem je řeč. Rodiče s námi mluvili romsky i česky. Já myslel, že česky umím. Jenomže ta maminčina čeština byla úplně jiná než čeština učitelky. Rozuměl jsem polovinu z toho, co učitelka říkala.“ (Ze zápisu z Olomouce r. 1946 přeložila do češtiny M. Hübschmannová, 1993.)

To je hlavní problém romských žáků v českých školách. Jazykový handicap se snaží dětem vyrovnat speciální školy s přípravnými třídami pro romské děti (v školním roce 1993–94 bylo takových tříd u nás 18). V Praze 5 byla zřízena jako pedagogický experiment speciální základní (i mateřská) škola, která má za úkol usnadnit romským dětem integraci do kolektivu ostatních žáků a látku prvního ročníku rozložit do dvou let tak, aby děti kromě sociálních návyků získaly i dostatečný základ češtiny, mohly pak podle svých schopností pokračovat ve vyučování s ostatními dětmi a nebyly zbytečně rovnou odkládány do zvláštních škol. Při některých obvodních a okresních úřadech se organizuje komunikace s Romy prostřednictvím poradců pro etnické problémy a fungují komise, které s odborníky takové otázky řeší a samosprávě obcí předkládají návrhy řešení.

Stále však zůstává lingvisticky prvořadou otázkou, zda má romština šanci stát se i kulturním jazykem svých nositelů, svého etnika, a také, co tím toto etnikum získá. Především je třeba uvážit, že jazyk není pro toto etnikum základem jejich sebeidentifikace. Jestliže jsou Romové v ČR etnikem nejen bilingvním, ale též bikulturním, mnohé sociokulturní i antropologické znaky jsou pro pocit sounáležitosti u Romů podstatnější než to, jak spolu komunikují. Je-li tedy romština jedním z etnických znaků, není zatím znakem společensky prestižním. Běžný romský občan romsky doma a s přáteli komunikuje, ale ví, že na oficiální úrovni (při styku s úřady, lékařem, školou, soudy, policií) mu nikdo nebude rozumět, nebude-li schopen dobře mluvit a rozumět česky. I ti ambiciózní Romové, kteří chtějí studovat a získat dobré postavení, musí mít dobrý školní pospěch a už tím se zatím spíše oddělují od příslušníků svého etnika, než aby s ním rostli a získávali lepší společenské postavení. Nikoho nezajímá, že jsou mezinárodní konference a světové kongresy Romů, kde je romština jednacím jazykem a jednotlivé dialekty jsou srozumitelné ostatním na úrovni semikomunikace. Otázkou případné sociální a funkční proměny romštiny v ČR by nebyla jen její postupná standardizace, ale daleko náročnější práce na rozšiřování jejích funkcí do všech, nebo alespoň větší části kulturních situací obohacováním o potřebné jazykové (zejména lexikální) prostředky. Není jistě podstatné, jaké má romština specifické strukturní znaky (např. rozlišování pouze dvou rodů jmen – maskulina a feminina, specifický vidový systém, ve fonologii párovost aspirovaných a neaspirovaných souhlásek), ani odlišnost jejích sémantických kategorií (v místních vztazích nediferencovanost mezi směrem a místem – kde? kam?) nebo rozdílnost [194]sémantických polí v slovní zásobě (shodný výraz pro ‚přinést’, ‚přivést’ a ‚přivézt’ nebo naopak specifické označení pojmu ‚chlapec romský’ a ‚chlapec neromský’), ale míra její produktivity, schopnosti ústrojně vytvářet nové jazykové prostředky, doplňující mezery, které brání zatím romštině plnit celé sociolingvistické spektrum funkcí a překročit hranice etnolektu.

Lingvisté, etnografové i sociologové se shodují v tom, že pro seriózní studie a závěry není zatím dostatek výzkumných dat, především o vzájemných vztazích a postojích ke komunikaci majoritní a menšinové části našich občanů, o problémech, které v nových podmínkách postkomunistického vývoje Evropy se formulují nově, odlišně.

Ačkoli dnešní mladá i střední generace Romů – ani Romů olašských – už nezná kočovný způsob života (zákonem bylo u nás nomádství zakázáno už r. 1959) a cítí se občany ČR, etnická sebeidentifikace není u Romů spojena ani se společným územím, ani s jazykem. (Ve vztahu k jazyku jsou v jednotlivých skupinách Romů rozdíly. Čeští Romové se chtějí jazykově asimilovat, ale němečtí (Sintiové) jazyk uchovávají a tradují zároveň jako svůj tajný kód.) Tím důležitější jsou další znaky etnika – kulturní tradice a etnické vědomí. Pod tlakem majoritní integrující tendence je obtížné, zejména v městském civilizovaném prostředí, tato specifika udržovat. Prostřednictvím nadací a občanských sdružení (R-Mosty) je romská kultura podporována – budují se kulturní střediska, význam má nejen Romfest (ve Strážnici), ale i práce mnohých hudebních a tanečních souborů rozvíjejících folklór. Nejdůležitější však stále zůstává problém vytváření vrstvy vlastní inteligence, důvěryhodné politické reprezentace různé orientace i vznik solidní střední vrstvy s odborným vzděláním. I když masová negramotnost romské menšině už nehrozí, bariéry kvalifikace překonává i z důvodů jazykových stále obtížně.

 

Pro sociolingvistické hodnocení situace menšin i všech dalších, třeba pouze dočasných, nečeských obyvatel ČR jsou prospěšné kulturologické opozice – kultura s malým a velkým kontextem. Češi patří spolu např. s Anglosasy jistě spíše do sféry tzv. kultur s malým kontextem, které vše vyjadřují jazykově, a neverbální kontext jejich sdělení se snáze osvojí. Opakem jsou nejen noví asijští a arabští přistěhovalci, ale i romská minorita. Ti patří ke kultuře s velkým kontextem, kultuře méně verbální, se značným podílem gest, mimiky a dalších mimojazykových složek v komunikaci. Tím obtížnější je vzájemné porozumění a správná interpretace vysílaných sdělení i volba komunikační strategie v mezietnické úspěšné komunikaci.

Poslední požadavek může zaznívat příliš pragmaticky. Avšak i v ohleduplném a tolerantním komunikačním chování je třeba racionální strategické rozvahy, čím poučenější, pokud jde o vlastnosti partnera dialogu, tím lépe. Snazší bude ovšem komunikace s partnerem, jehož mimojazykové normy jsou našim normám zdvořilosti a chování blízké (podle J. Neustupného jde tu o příslušníky téhož „řečového svazu“ – Sprechbund –, kam patří kromě nás naši zeměpisně blízcí sousedé – Maďaři, Rakušani, Bavoři). Nestane se mu pak patrně, aby nás např. pozdravil slovy Jak se máte?, jak dnes často slýcháme od Američanů, kteří se snaží osvojit si českou zdvořilostní frazeologii.

Otázky jazykové politiky, vztahu k cizincům i k občanům ČR a jejich právům i povinnostem řeší nejen lingvisté, ale i zákonodárci (viz výše v novele živnostenského zákona o češtině pro cizí podnikatele). V době, kdy se jedná o jednotné Evropě [195]bez bariér a zbytečných pocitů nadřazenosti a xenofobie, se můžeme zamyslet nad zákonem sněmu zemí Koruny České, který řešil r. 1615 otázku státního jazyka s radikálností, která zaznívá v puristických požadavcích leckde dosud:

„…aby všickni ti, kteří z cizích zemí posavád do království tohoto buďto za obyvatele země, anebo do měst za měšťany přijati jsou, děti své ihned z mladosti jazyku českému povinni byli učiti dáti, tak aby jsouce zde rodilí a zrostlí, toho, že Čechové jsou (poněvadž jeden národ od druhého ničím tak jako jazykem rozeznán býti nemůže), skutkem dokazovali.

…Protož jsou se o to tak snesli, kdož by koliv ten a takový byl, jsa obyvatel tohoto království, jazykem českým, umějíc jej, mluviti nechtěl a jiné též od mluvení českého odvozoval, aby v zemi trpín nebyl, nýbrž v půl létě pořád sběhlém ven ze země se vystěhovati povinen byl. A pokudž by toho neučinil, tehdy aby jako rušitel obecného dobrého dále žádných práv a svobod království tohoto užívati nemohl.“

 

LITERATURA

 

HÜBSCHMANNOVÁ, M.: Šaj pes dovakeras – Můžeme se domluvit. Olomouc 1993.

JAKOBSON, R.: Základy českého verše. Praha 1926. Citováno z R. Jakobson, Poetická funkce. Ed. M. Červenka. H&H, Praha 1995, s. 188–189.

NEUSTUPNÝ J. V.: The Romani Language and Language Management. Center for Theoretical Study, Praha 1992.

 

R É S U M É

Czech as a nonnative language in the Czech Republic

Besides the Czechs (95 percent) there are members of several small ethnic minorities living in the Czech Republic: they are Slovaks (3 percent), Poles (0.6), Germans (0.5) and, according to the 1991 population census, 0.3 percent of Romanies (gypsies; but there may in fact be even four times more as many Romanies in the Czech Republic have not declared themselves as such). In addition, as a consequence of the political and economic changes in 1989, an increasing number of foreigners reside in the Czech Republic. Their residential status varies, as does their socioeconomic position, depending on the country of their origin.

The author’s contribution is a study of how foreigners residing in the Czech Republic communicate with native speakers of Czech. One hundred temporary residents from western Europe and the U.S.A. were contacted, and 87 of their replies have been acceptable for the author’s purposes. Most of the participants in the survey are managers, bankers, instructors of English, journalists, and their wives. The respondents have found the Czech language very difficult (pronunciation, consonant clusters, many grammatical categories, few recognizable borrowings from other languages, the ending -ová to mark woman’s last name, and the unintelligible exonyms such as Vídeň and Mnichov for Vienna and Munich (the English forms)). Their ambition to learn Czech is minimal – only the most basic ability to communicate is sought for. The respondents are interested in Czech culture, but read Czech literature only in translation, and the selection of translated modern Czech literary works is apparently quite limited. Social contacts of foreign residents with the [196]Czech people occur only seldom – for the most part the foreign residents communicate with each other. Some of their difficulties arise from different norms of social behavior. Then, too, only exceptionally do some of them expect to stay in the Czech Republic permanently, the lack of appropriate instruction in English and of the perspective to study at foreign universities for their children being the main reason for planning to leave in the future.

The second part of the study concerns the attitude of the Romanies toward the Czechs and their language. The respondents reside in either a small Moravian town or on particular district of Prague. According to both Romany adults and children, only a basic knowledge of Czech is sufficient being satisfactory for their needs. The main problem of the numbers of the Romany minority is the absence of their own literary language and the lack of value they place on good education. To overcome the problem of Romany pupils in schools (in which the language of instruction is only Czech), special classes are available for them in primary grades. Of great help are also some foundations (e.g. R-Mosty) and cultural centers in various cities; they strive to improve the educational background of members of the Romany minority and to help them integrate into the Czech society without losing their Romany ethnic identity.

Slovo a slovesnost, volume 58 (1997), number 3, pp. 185-196

Previous Ludmila Uhlířová: O vztahu mezi délkou slova a jeho polohou ve větě

Next Rostislav Kocourek: K termínu poststrukturalismus: jeho utvářenost a sémantika