Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K termínu poststrukturalismus: jeho utvářenost a sémantika

Rostislav Kocourek

[Discussion]

(pdf)

On the term poststructuralism: its form and semantics

1. Úvodem

Podrobnější rozbor jednoho termínu chce přispět k osvětlení několika lingvistických otázek. Předně půjde o utvářenost odvozenin s post- a o produktivitu této prefixace (oddíl 3.). Na hranici mezi slovotvorbou a sémantikou je motivace (slovotvorný význam) a motivační mnohoznačnost termínu. Těm bude věnován oddíl 4., v němž bude důraz zvláště na rozdílu mezi pravými a nepravými předponami, mezi endocentrickou a exocentrickou motivací.

Další výklad shrne problematiku definování v terminologii (oddíl 5.). V oddílu 6. navrhneme způsob, jak sémanticky uchopit elastické termíny jako poststrukturalismus. Je použito definičního sémantického spektra, jež se skládá z řady proměnlivých definičních složek, které vystihují mnohoznačnost tohoto termínu a mnohých termínů na -ismus.

Svým obsahem je termín poststrukturalismus lingvisticky zajímavý některými svými charakteristickými rysy, které vystihují poststrukturální pojetí jazyka. To zpochybňuje či oslabuje některé klasické principy lingvistiky (oddíl 6.5.). Článek je tedy příspěvkem nejen k morfosémantickému lingvistickému popisu odborné terminologie, ale i k diskusi o poststrukturalismu v lingvistice, ke které ve Slovu a slovesnosti přispěl například Jiří V. Neustupný (1993). Nebylo naším cílem přispívat k diskusi literárně kritické ani filozofické.

 

2. Obrat k jazyku, postmodernismus, poststrukturalismus

Nejprve několik poznámek ke dvěma termínům úzce spojeným s poststrukturalismem.

Termín linguistic turn (jazykový, lingvisticky obrat, obrat k jazyku) byl plně ustaven stejnojmenným sborníkem vydaným R. Rortym v roce 1967. Je snad možno říci, že obrat k jazyku je svou povahou převážně filozofický (v lingvistice a literatuře není třeba se k jazyku teprve obracet) a že má celou řadu dílčích směrů, z nichž se podle S. Hubíka prosadila ta varianta, „kterou Rorty chápal jako reformní a projektivní, kulturně angažovanou variantu se silně destruktivním nábojem“ (1994, s. 12; kurziva je Hubíkova, 1995).

Podle P. Rice – P. Waughové (ed., 1992, s. 307–308) termín postmodernism prvně použil v roce 1947 A. Toynbee, který tak nazval čtvrtou a poslední fázi západních dějin, charakterizovanou úzkostí a iracionalismem (jiné filiace jsou v OED 1989 a u McGowana, 1994). Pokud jde o literární kontext, M. Hilský uvádí, že tam „se termín ’postmodernismus’ poprvé objevil koncem padesátých let v Americe“ (1995, s. 240). V nové podobě se termín představuje v Lyotardově manifestu postmoderny z roku 1979 (Lyotard, 1993). J. Hoffmannová ukázala některé důležité rysy postmoderních textů, jako jsou konfliktnost, heterogenita, nekoherentnost a diskontinuita [198](1992, s. 181). J. Kořenský shrnul diskusi let 1992–1995 v Jazykovědných aktualitách a pojednal o postmodernismu v recenzi práce Hubíkovy (Kořenský, 1996, 1995).

O značném přiblížení termínů poststrukturalismus a postmodernismus (postmoderna) svědčí například srovnání mezi výčtem poststrukturalistů u Ch. Baldicka (1990, s. 175) a výčtem postmodernistů u McGowana (1994, s. 586a): Baldickovi poststrukturalisté jsou téměř do jednoho McGowanovými postmodernisty. Baldick (1990), J. A. Cuddon (1992) a R. Selden – P. Widdowson (1993) uvádějí oba termíny a rozlišují je. M. H. Abrams (1993) a R. Fowler (1993) mají v nomenklatuře jen poststrukturalismus, M. Groden – M. Kreiswirth (1994) mají jako hlavní heslo jen postmodernismus, ale mají podheslo „Poststructuralist Feminisms“ od D. Elamové (s. 242–247) a mluví o poststrukturalismu u jednotlivých kritiků.

Autor hesla poststructuralism ve slovníku J. Ch. Childerse – G. Hentziho (ed., 1995, s. 236) postuluje rozlišení obou termínů a považuje postmodernismus za širší, obecnější termín, poststrukturalismu nadřazený (broader umbrella term). Ať je tomu jakkoli, má poststrukturalismus na rozdíl od postmodernismu původ v kritice vybraných lingvistických myšlenek saussurovských, čímž je lingvisticky zajímavější a relevantnější, kdežto postmodernismus se týká bezprostředněji filozofie a kultury. Ve svém panoramatu světových filozofií věnuje D. E. Cooper postmodernismu poslední z pěti kapitol o soudobé západní filozofii (1996, s. 464–482). Považuje jej za ikonoklastický směr poslední třetiny 20. století, hlásající – podobně jako dříve Hegel a Comte, i když ze zcela jiných důvodů – konec filozofie.

Pokud jde o vztah mezi obratem k jazyku a poststrukturalismem, mohli bychom citovat Ch. Norrise, vlivného britského kritika a odpůrce postmodernismu, obdivovatele N. Chomského a ideologa, jenž považuje poststrukturalismus za variantu tzv. obratu k jazyku inspirovanou francouzskými autory (a French-inspired variant of the so-called ’linguistic turn’, 1995, s. 708).

Takže zatímco podle Childerse – Hentziho je poststrukturalismus druhem postmodernismu, je to podle Norrise druh obratu k jazyku. A z Hubíkovy studie jsme nevyrozuměli jasný rozdíl mezi postmodernismem a obratem k jazyku. Podle našich pramenů by se tedy dalo shrnout, že obrat k jazyku a postmodernismus jsou si významově velmi blízké a zahrnují poststrukturalismus, jímž se budeme v dalším textu výlučně zabývat.

 

3. Utvářenost termínu poststrukturalismus

Předpona latinského původu post- se spojuje s fundujícím slovem a vytváří prefixální lexém, který je často převzat z jiného jazyka (hlavně z angličtiny), ale z něhož je předpona post- vydělitelná (MČ 1, 1986, s. 314). V angličtině – a analogií s převzatými slovy i v češtině, franštině a jiných jazycích – je tento typ derivace běžný a konkuruje s domácími předponami nepravými (předložkovými): Anglické post-war proti aftershave, francouzské post-cure proti agrès-guerre. V češtině je tento vztah zajímavější, protože latinské post a český protějšek po jsou si fonologicky a grafematicky blízké a jsou mnohdy zaměnitelné: postoperační (postoperativní) vedle adjektiva pooperační (MČ 1, 1986, s. 385), postpubertální vedle výrazu popubertální (ASCS, 1995, s. 610).

Odstranění hiátu, k němuž by mohl pomoci prefix post-, nezdá se tedy být v češtině nutné (pooperační). Hiát může ostatně být odstraněn rázem. Mluvčí se zřejmě [199]nesnaží zabránit ani opakování hláskových skupin či slabik, přestože by post- mohlo nahradit předponu po- a zrušit opakování slabiky, například ve slově postporevoluční (místo formy poporevoluční). Opakování skupiny st je také považováno za přijatelné, například v našem termínu poststrukturalismus (v rychlé řeči a omylem i v rychlém psaní je forma slova haplologicky zjednodušena na postrukturalismus).

Důležitější než fono-grafematický je ohled etymologický. Nejsnadněji se vžívají výrazy, v nichž je latinské post- následováno slovem latinského, popřípadě řeckého původu (např. všech šest výrazů s post- uvedených v Pravidlech českého pravopisu (1993): postgraduální, postimpresionismus, postindustriální, postpozice, postskriptum, postsynchron). Všech čtyřiapadesát výrazů v ASCS má také fundující lexém řeckolatinského původu. Sem patří ovšem i poststrukturalismus a postmodernismus. Post- je kromě toho i předpona odborného vyjadřování, což platí v češtině téměř výlučně, takže je možno si představit případy, kdy odbornost převládne nad etymologií. Je možné, že by se v textech našly výrazy jako postobrozenský či postosvícenský (se zrušením hiátu). (Před čtením konečné verze jsem našel postosvícenský v knize Starého, 1995, s. 129.)

Etymologie je ostatně nedůležitá v odvozeninách, v nichž je fundujícím slovem adjektivum odvozené od vlastního jména (postalžbětinský, postshakespearovský, postgoethovský, postmáchovský, postnerudovský, posthugovský n. podle franštiny posthugoliánský). Jinak se zdá, že hybridní odvozeniny jsou stylisticky hovorově poznamenané, příznakové. Našli jsme v textech výrazy postsoudruh, postsvazák (LN 96-08-14, s. 8) a existují jistě i jiné podobné novotvary. Poststrukturalismus je z tohoto hlediska utvořen běžným způsobem.

Jak je to s produktivností prefixace pomocí post-? Mluvnice češtiny chápe produktivnost (n. tvořivost) slovotvorného typu, podtypu atp. jako „schopnost tohoto typu, podtypu atp. být modelem pro tvoření nových slov“ (MČ 1, 1986, s. 223). V článku o předponě post- v soudobé anglické teminologii jsme srovnali definice produktivnosti u J. Lyonse (1977), D. Crystala (1986), A. Carstairs-McCarthyho (1992) a D. Corbinové (1987, s. 176–178) a dospěli jsme k vymezení stupně produktivnosti těmito třemi hledisky (Kocourek, 1996):

 

3.1. Ptáme-li se, jaký je počet dostupných odvozenin s post-, jsme si vědomi, že není přesné odpovědi a že musíme spoléhat na lexikografické údaje, jež přes svou nevyhnutelnou neúplnost odrážejí skutečnost vcelku věrně. V minimálních slovnících, jako je Basic English a Français fondamental, odvozeniny s post- chybí. Ve středních slovnících počet odvozenin nepřesahuje 50 (COD 1995 má 47 čísel, v PR 1994 jich je 25, SSČ má heslo post- a 5 slov). Velké slovníky anglické mohou přesáhnout i 500 odvozenin (513 v RH 1987, 523 v OED 1989), francouzské jen zřídka překračují 50 výrazů (50 v GR 1987, 78 v GLU 1987). ASCS (1995) má takových výrazů 54.

[200]Velký počet derivací v anglických slovnících se vysvětluje větší bohatostí derivačních typů, větší schopností tvořit volná morfémová spojení ad hoc, ale též lexikografickou politikou, jež příznivěji pohlíží na zahrnutí určitých kombinací, jejichž lexikalizace je sporná či okrajová.

Počet odvozenin s post- užívaných v textech je také ovlivněn módou a zálibou skupiny uživatelů. Text S. Hubíka jich bude mít více než text M. Jelínka. M. Hilský upozornil na mánii L. Fiedlera, který ve svém eseji New Mutants (1965) z prefixace pomocí post- „učinil kulturní zaklínadlo“ (Hilský, 1995, s. 241).

 

3.2. Pravidla postihující slovotvorný model nejsou sice v různých jazycích totožná, ježto však jde zhusta o výrazy mezinárodní a přebírané z jazyka do jazyka, mají pravidla určité společné rysy. Předpona post- se předráží fundujícímu lexému, hlavně adjektivnímu nebo substantivnímu, občas slovesnému a adverbiálnímu. V ASCS najdeme mezi 54 čísly 23 adjektiv (zhruba 42,6 %), 21 substantiv (zhruba 38,9 %), dvě slovesa (zhruba 3,7 %, postdatovat, postponovat) a 8 adverbiálních výrazů (zhruba 14,8 %, v nichž však je šest latinských předložkových frází jako post factum, post festum, post partum, jedno číslo je běžně odvozené příslovce, postpozitivně, a jedno je příslovce převzaté, posticipando). Příslovcí typu postpozitivně by se od odjektiv na post- dalo utvořit a použít mnoho, např. postdentálně, postgraduálně, poststrukturálně atp.

V anglickém OED je okolo 56 % adjektiv, okolo 21 % substantiv 4,8 % sloves a 4 % adverbiálních výrazů. Adjektiva mají ještě větší převahu, když tam započteme i 14,2 % adjektivního použití spojení post- se substantivem, například spojení post-Maastricht v nominální frázi post-Maastricht Europe. V češtině i ve franštině takovéto výrazy nutno buď adjektivizovat, nebo použít postponované předložkové vazby jako neshodného atributu: postmaastrichtská Evropa n. Evropa po Maastrichtu. Podobně by spojení post-New Criticism anthologies bylo v češtině nejspíše postneokritické (postnovokritické) antologie.

Slovotvorné pravidlo předpokládá, že fundující lexém (nebo jeho základ) i předpona ve svém motivačním významu sdílejí oba sém lokativní (například postdentální: post- označující ‚místní následnost’ a dent- místo kde jsou zuby’) nebo oba sém temporální (například posttraumatický: post- časová následnost’, traum- doba, kdy došlo k traumatu, kdy trvá trauma’). Vzhledem k těsnému časoprostorovému spojení mezi lokativním a temporálním modem (srov. Filipec – Čermák, 1985, s. 58) není zvláštní, že jsou případy, kde lze použít obojí interpretace. To je běžné například u jazykových jednotek, jež jsou mluvené v čase a psané v prostoru i v čase (postvokalický). Temporální modus je podstatně častější než lokativní (včetně obojakého): v češtině je v ASCS přibližně 87 % temporálních čísel (47 z 54), ostatní jsou lokativní nebo obojaká. V angličtině je v OED temporálních 75 %.

Temporální sém fundujícího lexému nemusí být částí zjevného sémantického obsahu tohoto výrazu. Temporálnost může být latentní, metonymická, ve jménu osoby (doba jejího života nebo působení, postsokratovský), instituce (doba jejího trvání, postimperiální), místa (v němž se v určité době cosi odehrálo, postpostupimský), myšlenkového směru (doba jeho trvání, rozkvětu, působení, postimpresionismus) atp. Temporální sém je jaksi aktualizován jednak prefixací, jednak kontextem, a – pokud jde o adjektivum – řídícím substantivem syntagmatu.

 

[201]3.3. Třetím hlediskem je neologický potenciál. Jsou mezi existujícími odvozeninami zřejmé novotvary? Srovnáme-li COD 1982 a COD 1995, najdeme mezi nově uvedenými čísly například postdoctoral, post-feminist, post-modern, poststructuralism, posttraumatic. V ASCS jsou zřejmě nové například výrazy postgraduant, postgraduantka, postkomunistický, postpenitenciární. Existuje řada jiných odvozenin, většinou chabě lexikalizovaných, které prokazují neologickou životnost tohoto odvozovacího modelu. V nedávném českém tisku jsme namátkou našli i takovéto příklady lexikograficky možná nepodchycené:

V anglické terminologii je mnoho výrazů, které chybějí ve velkých slovnících, ale jsou v jistých oborech běžné a mohly by se snadno kalkovat do češtiny, pokud se tak již nestalo, například:

Nebylo by nijak obtížné vytvořit další takové odvozeniny, pokud ovšem již neexistují: postdefenestrační, postregicidní, postprivatizační. Otevřenost je podstatným rysem této derivace.

Dalo by se tedy shrnout:

Jde o (mírně) produktivní slovotvorný a kombinační typ, zejména v temporálně adjektivní a substantivní formě, k níž patří i termíny poststrukturální, poststrukturalismus.

Poststrukturalismus je odvozen i sufixací pomocí přípony -ismus. O tom jen stručně. Tato derivace je významově rozmanitější než prefixace s post-. Má různé významy ve výrazech hypnotismus (hypnóza), animalismus, polymorfismus, alkoholismus, a ovšem poststrukturalismus. Websterův slovník uvádí sedm různých významů (Webster, 1966, s. 1198). Pro poststrukturalismus zřejmě platí následující motivační významy sufixu -ismus: ‚určení, teorie n. kult’ (platonismus), uváděný ve Websterovi, nebo význam uvedený v NSOED (1993, s. 1423): ‚systém, teorie, přesvědčení či praxe (v oblasti filozofické, politické nebo vědecké atp.) anebo příslušnost k tomuto systému (darwinismus, socialismus)’. Lexém strukturalismus je [202]tedy provázen nejen četnými redefinicemi různých odvětví strukturalismu, ale i motivační mnohoznačností přípony -ismus (určení, teorie, hnutí, přesvědčení, praxe atp.).

Bohatá polysémie fundujícího slova strukturalismus je dobře známá. Kritika ismů a škol má dlouhou historii. Cuddonova glosa o postmodernismu upozorňuje, že ismy jsou svou povahou amorfní (amorphous by nature) a dají se těžko definovat (1992, s. 734). Poststrukturalismus buduje tedy již na termínu v mnohém smyslu problematickém a těžko definovatelném, jakým je strukturalismus. Jak přesně definovat název mající v lingvistice pojit Mathesia, Trubeckého, Trnku, Vachka, Jakobsona, Martineta, Tesnièra, Hjelmsleva, Greimase, Bloomfielda nebo dokonce i Chomského? Poststrukturalisté vybírají a volně přetvářejí myšlenky z tohoto složitého repertoáru.

Zjednodušující pojetí můžeme převzít z NSOED (1993, s. 3103), kde se v odstavci 2 uvádějí tři sémémy: a) strukturalismus v lingvistice (Saussure), b) v antropologii (etnologii) a sociologii (Lévi-Strauss), c) v kritické analýze textů. Tyto hlavní proudy spolupůsobí při různých interpretacích poststrukturalismu.

 

4. Motivační dvojznačnost

Syntakticky zajímavá a sémanticky významná je dvojí předpokládaná motivace odvozenin s předponou post-, jež se týká jak lokativního, tak temporálního modu odvozenin. Pro naše pojetí motivace lze odkázat na výklady uveřejněné jinde (Kocourek, 1991, s. 172–173, 177–179), jež nejsou v rozporu s pojetím onomaziologických (pojmenovacích) kategorií například v Mluvnici češtiny (MČ 1, 1986, s. 212–215). Motivace termínu, slovotvorný význam podle J. Filipce (1995, s. 25–26; Filipec – Čermák, 1985, s. 85–86), je důležitou složkou terminologické slovotvorby a sémantiky. Předpokládejme, že termín je motivovaný, jestliže forma jeho dílčích morfémů udává – bez ohledu na celkový definovaný význam – obsahové prvky, jež naznačují, proč se této konkrétní formy užívá k označení daného významu.

Vezměme nejdříve gramatický termín postmodifier, v lokativním modu. Nepřihlížejíce zatím k definičnímu významu, mohli bychom vyjádřit motivaci dvěma různými motivačními syntagmaty:

a) něco umístěného za modifikátorem,

b) modifikátor umístěný za něčím, následný modifikátor.

Tato dvojznačnost je odstraněna definičním syntagmatem, například ve slovníku R. L. Traska:

Postmodifier je ‚jakýkoli modifikátor [rozvíjecí člen, suplement] následující za dominujícím členem [head]’ (Trask, 1993, s. 212; překlad je náš zde i jinde v tomto článku).

V termínu postmodifier jde tedy o motivaci b). Post- zde má předpokládanou, skrytou funkci adjektivně atributivní jako ‚shodný’ přívlastek fundujícího, základového lexému modifier: ‚následný modifikátor’.

Druhý lokativní termín, kterého si všimneme, je post-article, jehož dvojí virtuální význam by mohl být naznačen těmito motivačními syntagmaty:

a) něco umístěného za členem,

b) člen umístěný za něčím, následný člen.

[203]I tato dvojznačnost je odstraněna, a to definičním syntagmatem převzatým z OED (1989, s. 184c). Post-article je ‚jedno z množiny slov, jež mohou následovat za členem v substantivní frázi’. V termínu post-article jde tedy o motivaci a). Post- zde má skrytou původní latinskou funkci předložkovou, řídí substantivum article a tvoří s ním spojení na způsob předložkové fráze (předložkového syntagmatu, předložkového pádu). Vztah mezi shodným atributem a předložkovou funkcí prefixu post- má značnou důležitost pro termín poststrukturalismus. Proto ještě několik poznámek k tomuto protikladu. V Mluvnici češtiny se rozlišuje mezi pravými a nepravými předponami (MČ 1, 1986, s. 312–313).

V této optice se post- zařazuje do obou kategorií. Odpovídá-li post- pravým předponám, má předpokládanou úlohu atributivní jako v termínu postmodifier, jenž se tak řadí k domácím odvozeninám jako předzahrádka (přední zahrádka) a nadúroda (nadměrná úroda). Odpovídá-li post- nepravým předponám, má předpokládanou úlohu řídit předložkovou frázi, která jako celek je neshodným přívlastkem předpokládaného, nepřítomného substantiva, jež se jaksi vyrozumívá; post-article se tak řadí k domácím odvozeninám jako předsíň ([místo, prostor] před síní) a nadporučík ([důstojník] nad poručíkem).

Šlo by také volně aplikovat Bloomfieldovo názorné rozlišení mezi konstrukcemi endocentrickými a exocentrickými (Bloomfield, 1966 (1933), s. 235–237). V termínu postmodifier předpona post- modifikuje substantivum, které je v konstrukci přítomno (modifier), které je jejím „centrem“, její „hlavou“. Jde proto o výraz endocentrický. Naproti tomu v termínu post-article předpona post- spolu s fundujícím lexémem article modifikují předpokládaný dominující výraz, který je v konstrukci nepřítomný, který je „mimo centrum“; či spíše ‚který je externím centrem, jež je mimo konstrukci’. Tu jde o výraz exocentrický: ‚[slovo, které následuje] za členem (post-article)’.

Protiklad endocentrický/exocentrický se projevuje v pozoruhodné motivační dvojznačnosti termínu poststrukturalismus. Jako endocentrický termín je poststrukturalismus pozdějším, novějším strukturalismem, něčím jako neostrukturalismus. Barthes a Foucault prošli strukturalistickým obdobím. Někteří autoři upozorňují, že je těžké poststrukturalismus od strukturalismu oddělit (např. Culler, 1994, s. 30, a Tallack, ed., 1995, s. 2). Tallack řadí oba směry do jedné kapitoly (s. 9–95). V literární kritice mají oba směry mnoho společného a časově se prolínají (v angloamerické kritice, kde se objevují téměř ve stejné době).

Jako termín exocentrický je poststrukturalismus novým směrem, něčím, co vzniklo po strukturalismu (supercession a ne succession, Fowler, ed., 1993, s. 190). N. Savický (1992, s. 208) cituje Derridův výrok, že „dekonstrukce není strukturalistická, že je to zpochybnění“ určitého druhu strukturalismu. Významy takového poststrukturalismu sahají od již-ne strukturalismu až po ostrý anti-strukturalismus. V této motivační dvojakosti se poststrukturalismus podobá například postimpresionismu, svému původnímu morfosémantickému modelu. M. Kubínová si v úvodu ke své knize (1995, s. 5) povšimla rozdílu mezi programovou návazností poststrukturalismu (tj. v endocentrické motivaci) a polemickou návazností (tj. v motivaci exocentrické).

 

5. Poznámky o termínech a definicích

Terminologické školy onomaziologického typu, založené na pracích průkopníka terminologických studií E. Wüstera, vycházejí z pojmů. Pojmy jsou viděny jako [204]složky terminologického systému, v jehož rámci jsou pojmenovány a z něhož čerpají i svůj obsah a definici. Tento onomaziologický systémový pohled je sice svým způsobem strukturální, ale lingvisticky málo plodný.

M. Slodzianová ukázala (1994/95), že systémové pojetí Wüsterovo je v rozporu s myšlenkami novějších filozofů od Wittgensteina po H. Putnama, kteří odsuzují sémantiku založenou na neústupné víře v terminologické systémy definovaných pojmů. Slodzianová vidí v tomto postoji dědictví logického pozitivismu, jehož se terminologové vycházející z prací Vinogradova, Wüstera a Lotteho v podstatě prý přidržují ještě dlouho po tom, co slabosti logického pozitivismu vešly ve známost.

V lingvistických oborech se slovníkové definici podrobně věnuje teorie lexikografie, například A. Rey (1965), J. Rey-Debove (1966, 1967, 1971), B. Quemada (1968), J. Filipec (1995), zatímco mnozí lexikologové považují definice a pojmy za problémy mimolingvistické. Domníváme se, že lingvistika odborného jazyka (obor, který B. Trnka nazval odborná lingvistika, srov. Trnka, ed., 1966) může definiční otázky nahlížet a formulovat jazykově a budovat tak příslušnou část terminologické sémantiky na lingvistickém základě (pro podrobnosti srov. Kocourek, 1965, 1989, 1991, 1993).

Sémantiku termínů lze nejlépe jazykově uchopit studiem termínů v textech, zejména však pozorováním definic, definičních a definitoidních úseků v odborných textech, soustředěným na daný termín a na termíny s ním spřízněné. Pokud jsou definice chápány jako konkretizace (různých stránek) pojmů a studovány ve svém výskytu a fungování v textech, jejich podstata je daleko vzdálená od přísného konceptuálního pojetí wüsterovské nauky o terminologii. Lingvistický kontextový přístup netrpí nadměrnou univerzalizací vztahu mezi pojmem a skutečností, jež jako by předpokládala, že pojmy jsou vymezené jednou provždy, navždy neměnné.

Definování termínu poststrukturalismus vyžaduje ještě následující poznámku. Jde o problematický termín a v odborné literatuře se setkáváme s jeho kritikou: Je to mnohoznačná odvozenina (ambiguous, compound), říká se ve slovníku Fowlerově (ed., 1993, s. 190). Je to v několika ohledech paradoxní termín (paradoxical term), elastický pojem (elasticity of the notion), mající nejistou definici (putative definition), praví M. Redfield (1994, potažmo na s. 460, 462 a 463). T. Kowzan si stěžuje, že „někteří zpozdilí duchové zprofanovali předponu post- a dali tak vznik lavině termínů jako […] postmodernismus, poststrukturalismus […]“ (Quelques esprits que j’appellerais <postérieurs> ont banalisé le préfixe post-, d’où une avalanche de termes tels que […] postmodernisme, poststructuralisme […], 1992, s. 5). J. Hillis Miller soudí, že moderní narativní teorie (mimo jiné poststrukturalismus) mívají „neústrojný nebo rádoby učený název, který toho o dané teorii mnoho neříká“ (a barbarous or jargonistic name that does not tell much about the theory itself, 1995, s. 67). L. Jackson označuje termín za žurnalistický (journalistic, 1991, s. 120), jako byl ostatně i impresionismus. Takové odsouzení je vcelku oprávněné. Varuje nás, že nebude možné na sémantický rozbor tohoto termínu jednoduše aplikovat běžné metody definiční analýzy.

 

6. Definiční spektrum

Víme tedy, že termín poststrukturalismus trpí motivační mnohoznačností, sdílí neurčitost s jinými ismy vůbec a se strukturalismem zvlášť, a nezařazuje se do žádné rigorózně ustavené terminologické soustavy. Tuto neurčitost stupňuje programový [205]odpor poststrukturalistů k definicím (viz níže 6.5.4.), což nás nutí pracovat zde převážně s korpusem sekundární literatury, která pokusy o vymezení obsahuje. Nejde tedy vlastně o termín v užším slova smyslu, nýbrž o to, čemu se říkávalo polotermín n. kvazitermín.

Z hlediska poststrukturalismu a postmoderny je tato neurčitost termínu programatická: poststrukturalismus je pro ně – podobně jako postmodernismus – názvem, který se v němčině nazývá such-Begriff (Hubík, 1994, s. 13), tj. pojem, termín hledající novou skutečnost, odmítající klasické filozofické a lingvistické pojetí (v německé odborné lingvistické literatuře se často píše onomaziologicky o pojmech, Begriffe, tam, kde jsou v české literatuře termíny).

Vyjděme z předpokladu, že o vysvětlení významu takovýchto kvazitermínů, či termínů hledajících, se pokusit lze, i když ne klasickou definiční metodou. Význam poststrukturalismu není zde chápán jako sémém vymezený pomocí sémů, nýbrž jako skupina proměnlivých definičních složek, jež mohou mít kolísavé sémické hodnoty a jejichž kombinace realizují velké množství potenciálních významů v textech.

Řekněme, že jde především o těchto šest složek:

Poznámky k jednotlivým složkám:

 

6.1. Motivační prvky. – Motivační mnohoznačnost termínu je dána mnohoznačností přípony -ismus a fundujícího slova strukturalismus spolu s endo-exo-centrickou dvojakostí předpony post-. Zde odkazujeme na výklad v oddílech 3. a 4.

 

6.2. Obory uplatnění. – Které jsou obory, v nichž se mluví o poststrukturalismu? Jeho původci byli autoři se silným zájmem o jazyk: filozofové různého zaměření, literární kritikové, historikové, lingvisté, sémiologové, psychoanalytikové. Jeho působení může překročit hranice mezi obory a v širším smyslu zasahuje kulturní a humanitní disciplíny. Nejširší záběr má soudobý anglický poststrukturalismus, který by chtěl obsáhnout teorii filmu, kulturní studie, společenské vědy, historické studie, psychologii, dějiny umění, muzikologii, filozofii a literární teorii (cituji z obsahu knihy A. Easthopa, 1991, s. vii). V tak širokém významu by mohl být poststrukturalismus s postmodernismem téměř synonymní. Normálně je význam termínu poststrukturalismus omezen na literární kritiku a teorii, ale ovlivňuje přímo a nepřímo i lingvistiku.

 

6.3. Časová platnost. – Poststrukturalismus lze chápat jako směr spjatý s určitým historickým obdobím. To odpovídá i motivaci.

O začátku tohoto směru je v angloamerické literatuře určitá shoda. Uvádí se konference na Univerzitě Johna Hopkinse, na níž J. Derrida 21. října 1966 přednesl příspěvek na téma „Struktura, znak a hra v diskurzu humanitních věd“ (Derrida, 1967; M. Petříček překládá sciences humaines jako „vědy o člověku“, Derrida, 1991, srov. sciences of man, sciences de l’homme). Někteří kritikové hledají první projevy poststrukturalismu již od roku 1962 (např. u Deleuze). Konec hlavního tvůrčího [206]období představitelů francouzského poststrukturalismu umístil M. Redfield do počátku osmdesátých let (v létech 1980–1984 zemřeli Barthes, Lacan a Foucault). Zkoumání jádra tohoto směru patří tedy do nedávné historie, programový text je třicet let starý, pět ze sedmi hlavních představitelů již nežije.

Je možno vidět i jinou periodizaci, časově posunutou ve vztahu k francouzské. Americkou kritiku lze zhruba umístit do sedmdesátých let. Osmdesátá léta jsou dobou, kdy byl poststrukturalismus (především dekonstrukce) u avantgardních intelektuálů v Americe směr vládnoucí (tzv. ismus, s důrazem na anglické is), kdežto v devadesátých letech se z něj stává směr vycházející z módy (tzv. wasmus, s důrazem na was). Ustupuje dalšímu avantgardnímu směru zvanému nový historismus (new historicism, viz Abrams, 1993, s. 252). Ještě jiná periodizace by platila pro Anglii, kde druh marxistického přístupu k humanitním oborům působí dnes pod hlavičkou poststrukturalismu (Easthope, 1991).

Toto jsou jen přibližné generalizace. Pořádal-li T. Pavel v roce 1996 na Princetonské univerzitě letní školu na téma „After Poststructuralism: The Individual in Contemporary French Thought“, neznamená to, že poststrukturalismus je všude u konce. Minimální časové vymezení je tedy zhruba patnáct let po roce 1966, maximální od let šedesátých až dodnes.

Jinou možností by bylo neuvažovat časovou hodnotu a definovat poststrukturalismus pouze prostřednictvím jeho charakteristických rysů, což je, jak uvidíme, složité. V tom případě vznikají otázky známé například z dějin strukturalismu: Byl strukturalistou již islandský První gramatik z 12. století, o němž R. H. Robins soudí, že byl svým způsobem předchůdcem pražské fonologie (Robins, 1969, s. 72–74)?

 

6.4. Autoři a dílčí směry. – Koho zařadit mezi poststrukturalisty: skupinu francouzských autorů let 1966–1981?, jejich americké a britské pokračovatele?, jiné dřívější filozofy, kritiky, lingvisty, kteří by dík některým svým myšlenkám mohli být považováni za předchůdce poststrukturalismu? Vzhledem k neurčitosti pojmu je vhodným kritériem úzus, tj. kdo je kritiky nejčastěji za poststrukturalistu považován.

K tomu jsme vybrali následujících dvanáct soudobých literárně kritických slovníků, čítanek či monografií: Abrams (1993), Baldick (1990), Cuddon (1992), Eagleton (1995), Fowler (1993), Childers – Hentzi (1995), Merriam Webster (1995), Murfin (1989), Newton (ed., 1993), Rice – Waugh (ed., 1992), Selden – Widdowson (1993), Tallack (ed., 1995). Následují jména těch, kdo byli označeni poststrukturalisty (v závorce za jménem uvádíme, v kolika výše uvedených kritických dílech byl daný autor jako poststrukturalista jmenován): Derrida (12), Barthes (10), Foucault (10), Lacan (9), Kristeva (7), Deleuze (4), de Man (4). Dvakrát byl citován J. Hillis Miller a postmodernista Lyotard. Jednou byli jmenováni například Guattari, Cixousová, Irigarayová a Althusser. Následující odstavce věnované jednotlivým autorům plně nevystihují tyto složité postavy, nýbrž jen uvádějí několik údajů a poznámek k povšechné orientaci.

Ústřední postavou, kterou se zde budeme nejvíce zabývat, je filozof a kritik J. Derrida (* El Biar 1930), Directeur d’Études na pařížské École des Hautes Études en Sciences Sociales, jehož dekonstrukce pojmu struktura zahájila toto hnutí a stala se ve Spojených státech klíčovým textem toho, čemu se potom v angličtině začalo říkat poststructuralism.

[207]Druhým kritikem této skupiny byl R. Barthes (* Cherbourg 1915–1980), sémiolog, od roku 1977 profesor na prestižní „anti-Sorbonně“ Collège de France, který svou tvorbou přechází od literární kritiky strukturalistické k poststrukturalistické.

Od Derridy se velmi lišil dodnes vlivný filozof, zprvu na bouřlivé experimentální Université Paris VIII-Vincennes a od roku 1970 profesor na Collège de France, historik, ideolog a aktivista M. Foucault (* Poitiers 1926–1984). Ten hledal spojitosti mezi věděním a mocí a zkoumal například temné stránky kázně, problematiku šílenství, zločinnosti a sexuální úchylnosti. Jeho dílo ovlivnilo i vznik nového historismu v Americe (Abrams, 1993, s. 249).

Psychiatr a psychoanalytik J. Lacan (* Paris 1901–1981), někdejší vedoucí katedry psychoanalýzy ve Vincennes, rozštěpil jednotu znaku s důrazem na označující (signifiant, Botting, 1995, s. 249–250) a z této pozice kritizoval Saussura a Pražský lingvistický kroužek (Lacan, 1985 (1970), s. 203–206).

Hybnou silou tohoto proudu ve Francii byl vykladač Nietzscheho G. Deleuze (* Paris 1925–1995), který spolupracoval s ideologem F. Guattarim a byl blízký Foucaultovi. M. Peters soudí, že cílem Deleuze bylo „rozvrátit a dezorganizovat západní filozofii a všechny její kategorie“ (1995, s. 92–93).

Nejpozději narozená z původní skupiny poststrukturalistů je psychoanalytička, sémioložka a lingvistka J. Kristeva (* Sofia 1941), profesorka na Université Paris-VII, jež byla svou průpravou „přirozeně odolná proti literárnímu strukturalismu ve Francii, proti jeho přehlížení historické geneze a síly píšícího subjektu“ (Kerrová, 1995, s. 244; srov. Kristeva, 1981, s. 214–218).

K těmto představitelům se řadí americký literární teoretik P. de Man (* Antverpy 1919–1983), jenž přišel do Spojených států v roce 1948, stal se ve svém posledním tvůrčím období jedním z „nejlepších vykladačů dekonstrukce“ (Culler, 1981, s. 16) a „předsevzal si neúnavně číst texty a zmocňovat se jejich významu, přestože současně kategoricky hájil nepostižitelnost a nemožnost takového postupu“ (Beaugrande, 1987, s. 255).

Za poststrukturalistky bývají považovány dvě francouzské feministické myslitelky: L. Irigarayová (* 1932), jež soudí, že žena byla vyloučena z filozofického a kulturního diskurzu západní metafyziky, a hledá cesty, jak ženám zjednat místo v symbolickém a sociálním řádu (Thornhamová, 1995, s. 218), a H. Cixousová (* Oran 1937), spoluzakladatelka univerzity ve Vincennes, která se staví proti falocentrismu západního filozofického diskurzu a odsuzuje patriarchální jazykové struktury, jež ženu utlačují a umlčují (Spargoová, 1995, s. 76, 78).

Kromě toho je mnoho dalších současníků a mladších pokračovatelů, kteří by sem mohli být zařazeni.

 

6.5. Charakteristické rysy. – Poststrukturalismus byl stručně filozoficky charakterizován jako myšlenkový směr vyznačující se skepticismem a relativismem (Norris, 1995, s. 708), iracionalismem (Jackson, 1991, s. 199) a antirealismem (Molino, 1988, s. 9, mluví obecně o postmodernismu).

Rozmanitost členů základní plejády poststrukturalismu je značná. Nezapomínejme, že jde o skupinu utvořenou vnějším zásahem kritiků, a ne sdružováním členů. Každý z nich má složitý myšlenkový vývoj a rozsáhlou publikační činnost, jejíž mnohé rysy jsou považovány za poststrukturalistické, ale nejsou nutně mezi sebou ve vztahu ani souladu (např. Foucault versus Derrida, Lacan versus Irigarayová). [208]Tito autoři byli v různých obdobích zastánci směrů, jež svou rozpracovaností, rozsahem a historií značně přesahují rámec poststrukturalismu i postmodernismu. Jde jmenovitě o filozofii Nietzscheho, Husserla a Heideggera, o psychoanalýzu, marxismus a feminismus. Z hlediska intelektuálního pojetí, francouzského i jiného, není vhodné ani plodné zavádět pojem poststrukturalismu, který by šel napříč těmito myšlenkovými směry a nemohl by je ústrojně spojovat.

Heslo poststructuralisme nenajdeme ve francouzských slovnících GLU (1987) a PR (1994), ba ani v nových vydáních jazykovědných slovníků Dubois (ed., 1994) a Ducrot – Schaeffer (1995). Nedávno vyšlý francouzský překlad knihy Eagletonovy má celou kapitolu o poststrukturalismu, ale pokud vím nevysvětluje status tohoto termínu ve Francii (Eagleton, 1994). Rozhovor s M. Foucaultem uveřejněný v angličtině v roce 1983 nese titul „Structuralism and Post-Structuralism“ (francouzský překlad je v souboru prací Foucault, 1994, vol. 4, s. 431–457). Kmen poststructural – se v textu objevuje jen jednou, a to v této Foucaultově formulaci: „[…] nevidím u těch, kteří jsou nazýváni postmodernisty nebo poststrukturalisty, jaký typ problémů by jim měl být společný“ (s. 447, naše kurziva). Ostatně ani termín post-moderne, který se ve slovnících objevuje, není ve Francii příliš běžný, a to „pro nedostatek teoretické soustavnosti, rigoróznosti“ (son manque de rigueur théorique, Pavis, 1996, s. 264).

Každá snaha o výčet charakteristických rysů poststrukturalismu je proto silně závislá na pragmatických okolnostech definování: Kdo definuje, pro jaké čtenáře, s jakým cílem a která poststrukturalistická díla má na mysli. Když J. V. Neustupný charakterizoval poststrukturalismus v lingvistice, uvedl tyto rysy, jež nazývá poststrukturalistickými strategiemi (1993, s. 3): a) psychologismus (vznik psycholingvistiky); b) zájem o vztah jazyka a společnosti (vznik sociolingvistiky); c) studium variace a dynamiky v jazyce; d) studium celého systému jazyka (včetně mluvních projevů, pragmatiky, etnografie mluvení); e) pojem „negramatičnosti“; f) jazykové plánování; g) jazyk pojatý jako proces, textová lingvistika, analýza konverzace; h) rozšíření o nové funkce; ch) přirozenost jazykových kategorií, indeterminovanost, vágnost; i) zájem o jazykozpyt jako disciplínu. Toto je cenný výčet rysů soudobého studia jazyka, který má společné body s mnohem podrobnějším a perspektivním výčtem dvanácti „postklasických výhledů funkčních teorií a metod u R. de Beaugranda (1996, s. 21–25). J. Neustupný uvádí též sedm obecnějších maxim, jimiž mají být strategie řízeny. Jeho pojetí je vcelku přejímáno v práci I. Nebeské (1996, s. 72). Bylo by zajímavé ukázat hlavní zastánce těchto strategií a jejich konkrétní spojení s poststrukturalismem. Cílem autora bylo ukázat, že Pražská škola byla svým způsobem předzvěstí některých pozdějších rysů lingvistického poststrukturalismu a že je možno ji spojit „s velmi pokrokovými trendy lingvistiky současné“ (s. 1).

Když M. H. Abrams (1993, s. 259–262) vybíral důležité rysy poststrukturalismu, zvolil: 1) primárnost teorie (před zkušeností a proti běžným zásadám myšlení, established ways of thinking); 2) odhlížení od subjektu, decentrace subjektu (decentering of the subject), ostrá kritika tzv. humanismu (a sharp critique of what they call „humanism“), dehumanizace literárních děl, smrt autora; 3) čtení, text, psaní (odhlížení od čtenáře; nemluví se o literárních dílech, nýbrž o textech; opouští se rozlišování mezi literárními a odbornými filozofickými, historickými a jinými texty, [209]s. 261); 4) nová pojetí diskurzu a jeho důležitost. Tato volba rysů vyplývá zejména z toho, že Abramsovým publikem jsou studenti literatury a literární kritikové.

Nám zde půjde o něco jiného, než oč šlo Neustupnému a Abramsovi, totiž o to subjektivně vybrat a načrtnout některé myšlenky členů poststrukturalistické plejády, hlavně Derridy, které považujeme za podstatné pro lingvistickou teorii a epistemologii. Útokem na strukturalismus poststrukturalisté v mnohém napadli hlavní proudy lingvistiky vůbec, což je zřetel, který nás obzvláště zajímá.

Nejprve historická glosa. Šedesátá léta byla ve Francii do značné míry ve znamení pozdního nástupu a převahy strukturalismu, který se uplatňoval v lingvistice, v literární kritice a sémiologii/sémiotice a byl povýšen – aniž o to lingvisté výslovně usilovali – na vzor pro ostatní humanitní obory. V té době byla publikována řada stěžejních děl francouzského lingvistického funkcionalismu, především práce váženého pařížského lingvisty A. Martineta: Éléments de linguistique générale (1960), La linguistique synchronique (1965), Le langage (ed., 1968), Linguistique, guide alphabétique (ed., 1969). K nim se řadí i různé strukturální sémiologické a literární práce.

Pařížský funkcionalismus byl neústupný ve svých principech vylučujících rozsáhlé oblasti z lingvistické reflexe, a tím se lišil od Pražské školy (srov. naši studii „Lexikální reduktivismus; poznámky o lingvistice bez slova“, 1988). Vyloučil nebo ponechával stranou psaný jazyk, lexikologii, sémantiku a do značné míry i studium jazyka krásné a odborné literatury. To ovšem neuspokojovalo ani mnohé lingvisty, ani většinu literátů. Podobně jako se Bloomfieldovy behavioristické výklady o Jackovi, Jill a jablku (1966, s. 22n.) staly snadnou obětí útoku Chomského, byl francouzský funkcionalismus terčem poststrukturalistického hnutí. Kristeva psala o zatmění strukturalismu (1985, s. 210), Jackson o jeho zhroucení (1991, s. 113–123).

6.5.1. Důraz na písmo. – Jeden z prvních soustavných tištěných poststrukturalistických útoků proti strukturalismu je spojen s Derridovou knihou O gramatologii (1967a), jež je pro nás zajímavá hlavně svým lingvistickým nebo jazykově orientovaným obsahem. Touto publikací byla napadena hlavní příčka tehdejší lingvistické metodologie a epistemologie, totiž fonologie a principy, na nichž fonologie a její prestiž spočívaly, tj. především: že jazyk je v podstatě mluvený, že písmo je mimo jazyk a má oprávnění pouze jako substitut mluveného (tzv. fonocentrismus) a že strukturální zkoumání mluveného vede k rozpracování fonologie a její rigorózní metodologie, která je vzorem pro jiné oblasti (srov. o tom i Čmejrková, 1993).

Derridova gramatologie není ani úplně nový, ani vžitý termín. Je sice obsažen v Littrého Dictionnaire de la langue française a v jeho soudobém pokračování GR, ale chybí v TLF a PR. V angličtině se termín grammatology snažil pro význam „věda o písmu“ zavést I. J. Gelb (1962, s. 23, 249); s malým úspěchem, neboť takové heslo chybí v novém Oxfordském anglickém slovníku (OED). Derrida termín užívá pro svou vědu o písmu (écriture), v širokém pojetí toho slova. Práce obsahuje 2. kapitolu „Lingvistika a gramatologie” s kritikou hlavních fonocentrických myslitelů (s. 42–108).

Autor se zejména věnuje Rousseauovi, jehož izolovanou myšlenku, skrytou v málo známém krátkém textu o výslovnosti, uvádí v záhlaví 2. kapitoly: „Písmo je pouze reprezentací (znázorněním, záznamem, obrazem) řeči“ (L’écriture n’est que [210]la représentation de la parole, Rousseau, 1964, s. 1252, pozn. s. 1934–1936 [Derrida přesně neodkazuje]; místo représentation existuje různočtení image). Ze Saussura probírá hlavně VI. kapitolu úvodu Kursu, „Reprezentace jazyka písmem“.

U A. Martineta konstatuje Derrida fonocentrismus, který Saussurovu kapitolu VI prý sleduje do slova i do písmene, ale jinak je ještě užší než pojetí Saussurovo (Derrida, 1967a, s. 80–81). U glosematiků Hjelmsleva a Uldalla Derrida sice oceňuje to, že se neuzavírají problémům písma a že odstranili i „rousseauovskou a saussurovskou nedůvěru k literatuře“ (la méfiance rousseauiste et saussurienne à l’égard des arts littéraires, s. 87), ale sám jde dále k výhradnímu uznání písma.

Derrida byl tehdy přesvědčen, že jeho gramatologie nahradí Saussurovu sémiologii (1967a, s. 74). Odmítl názor, že mluvený jazyk je primární a písmo ve zvláštním širokém pojetí povýšil na jediný předmět svého zájmu. Tím si ovšem získal literáty a publikum, neboť sáhnout na psaný jazyk je nebezpečné ve Francii i jinde. Zdůrazňování písma je tradiční, a ne revoluční, jak by je Derrida rád viděl.

Odhlížení od písma jako výzkumný metodologický princip vedlo k pozoruhodnému rozvoji artikulační fonetiky a fonologie, jež se staly chloubou dějin diachronní a synchronní lingvistiky. Vyloučení písma z lingvistiky je však extrémem, který se příčí celkovému stavu věci i v jazycích majících písmo. Derridovo pojetí je opačným extrémem. Pražská škola, hlavně dík postrádanému J. Vachkovi, se oběma krajnostem vyhnula. Řekli bychom, že spřízněný paralelismus mezi mluveným a psaným jazykem, a jejich relativní nezávislost i schopnost samostatně komunikovat význam, je adekvátnějším pojetím než obě extrémní pozice (srov. Kocourek, 1991, s. 26–27).

6.5.2. Dekonstrukce struktury a rozštěpení znaku. – Jako druhý charakteristický rys uvedeme dekonstrukci pojmu struktury, zamítání systémovosti v jazyce i jinde. V textu, který můžeme nazvat manifestem poststrukturalismu, Derrida provedl dekonstrukci pojmu struktura (1967). Konstatoval, že v dějinách tohoto pojmu doško k „události“ (événement), tj. k zlomu (rupture, s. 409), rozvratu (disruption, s. 411, Petřík má „přeryvu“, Derrida, 1991, s. 586). Derrida vysvětluje tento zlom ve složitém textu, kde mluví o strukturnosti struktury, o centru struktury, o dvou výkladech výkladu struktury (s. 427). Ve struktuře vidí klíčový pojem od počátku doprovázející západní vědu a filozofii. Od destrukce struktury si slibuje zničení eurocentrické metafyziky. Štěpí strukturu na centrum struktury, vlastní strukturu, kterou odmítá, a hru struktury, kterou hlásá (jeu, tj. „nepřítomnost transcendentního označovaného“ [tj. označovaného, jež se vztahuje k něčemu mimo jazk], l’absence du signifié transcendantal, 1967a, s. 73, opakování, substituce, transformace, permutace).

Nutno tedy decentrovat strukturu, omezit ji na hru, čímž se vše stává diskurzem, tj. „systémem, v němž ústřední označované, ať již původní nebo transcendentní, není nikdy absolutně přítomno mimo systém diferencí“ (système dans lequel le signifié central, originaire ou transcendantal, n’est jamais absolument présent hors d’un système de différences, Derrida, 1967, s. 411).

Zde vsuneme poznámku o systému diferencí: Derrida užívá, interpretuje a svérázně zpracovává známou pasáž Kursu obecné lingvistiky, kde se praví, že „v jazyce existují pouze diference bez pozitivních termínů“ (dans la langue, il n’y a que des différences, sans termes positifs, Saussure, 1975, s. 166, kurziva je již v Kursu, překlad je náš). Poststrukturální i jiné interpretace tohoto úryvku předpokládají, [211]že v jazyce skutečně není pozitivních termínů (srov. Cuddon, 1992, s. 735; Norris, 1995, s. 708). V uvedené pasáži se mluví o situaci, v níž se složky znaku – označující a označované – uvažují odděleně (séparément). Avšak přečteme-li si další odstavec, najdeme toto: „Přestože označované a označující, brané každé zvlášť, jsou čistě diferenční a negativní, jejich spojení je faktem pozitivním; je to dokonce jediný druh faktů, které jazyk obnáší“ (obsahuje, připouští, má, comporte, Saussure, 1975, s. 166). Vidíme, proč je pro Derridu tak nezbytné rozdvojit pojem znaku a podržet pouze označující. (Skutečnost, že část citátu následující po středníku byla zřejmě doplněna redaktory, nezmenšuje kromobyčejnou důležitost této pasáže pro odstavec Kursu, který je před ní.)

Nepřítomnost transcendentního označovaného tedy „rozšiřuje do nekonečna pole a hru významu“ (étend à l’infini le champ et le jeu de la signification, s. 411; Petřík překládá signification „značení“, Derrida, 1991, s. 587). Tak se význam výrazu stává pouze stopou jiných výrazů v tzv. diseminaci. Plné pochopení významu je do nekonečna odkládáno k dalším výrazům. Derrida se jinde dovolával Ch. S. Peirce a citoval Peircovu klíčovou, byť ne zcela průzračnou pasáž, jež, jak se zdá, částečně ospravedlňuje Derridovo pojetí (1967a, s. 72 [odkaz má být na Peirce, 1931, 303, s. 169]). Text, který v Peircovi následuje na s. 170, ještě posiluje názor, že Derridova interpretace Peirce je Peircovu pojetí bližší než Jakobsonův odkaz na Peirce z roku 1956 (v anglické verzi 1987, s. 429, ve francouzském překladu 1963, s. 79).

Je vhodné upřesnit hodnotu myšlenky o oddalování významu (či pro nás vhodněji: o obtížném přibližování se významu). Při interpretaci složitějších textů je běžné, že jsme odkázáni na putování od lexému k definici, od defince k lexému, od kontextu ke kontextu, od intertextuality k intertextualitě. Při interpretaci jdeme od výrazu k výrazu, od znaku ke znaku, majíce při sledování označujícího stále na mysli to označované, popř. příslušnou věc. Činíme tak v přesvědčení, že se přibližujeme výkladu, pochopení, porozumění, jichž dosáhnout je možné. V této věcné myšlence by bylo možno vidět jeden ze základů lingvistické sémantiky. Co je pro lingvistickou sémantiku problematické, je Derridovo soustavné odhlížení od významu v procesu diseminace, jeho skepticismus v interpretaci, jeho obstrukce ve formulaci a nekonečnost postupu.

Jde tu především o názor na to, zda za slovy je nějaký referent. Derridovo pojetí vylučuje nejen označované, ale i tzv. přítomnost (présence), což si v nezasvěceném pojetí vysvětlíme jako „objektivní svět, subjektivní a intersubjektivní bytí“ (Derrida poněkud naznačil význam tohoto výrazu v práci 1967a, s. 23). Zbývá jen označující. Sám název označující (signifiant) v důsledku potlačení označovaného ztrácí podle autora své oprávnění (mot qu’il faudrait abandonner, s. 412). Tak chce Derrida rozštěpením znaku otřást metafyzikou přítomnosti (ébranler la métaphysique de la présence, ibid.). Snad proto byl obviněn z dogmatického nihilismu a svévolné obskurnosti (dogmatic nihilism and wilful obscurity, Baldick, 1990, s. 53).

Se strukturou padá i systém, odsouzený autorem jako součást logocentrického metafyzického, pravdu hledajícího nazírání. Účinné studium jazyka je stěží myslitelné bez předpokladu určité míry strukturace, systémovosti, bez pravidelnosti, bez pojmosloví a terminologie, bez zevšeobecňujícího, na datech založeného popisu. [212]I zde Pražská funkční lingvistika hledala a mnohdy našla vyvážený pohled na jazykový systém, jak to v poststrukturalistické diskusi připomněl Neustupný (1993). Máme za to, že je jazyk otevřeným systémem, jehož prostředky a danosti mají pevnost i pružnost potřebnou k přijatelnému uchopení skutečnosti a obrazivosti, rozumnosti a citovosti, rutiny a tvořivosti v jejich stabilitě a dynamice.

6.5.3. Odmítnutí metajazyka. – Velmi významné nám připadá zrušení rozlišování mezi jazykem předmětovým a metajazykem. Termíny předmětový jazyk a metajazyk, převzaté Jakobsonem od logiků (Jakobson, 1963, s. 53–54, 69, 81, 217–218), prošly určitým vývojem (srov. Kocourek, 1991, s. 61–62). Od prostých úseků textu vysvětlujících tvar nebo význam výrazů staly se též označením celých souborů textů (diskurzů). Jakobson již poznamenal, že metajazyk je „nezbytným vědeckým nástrojem užívaným lingvisty a logiky” (1963, s. 217). Diskurzy věd o jazyce bývají označovány jako metadiskurzy. Pro náš účel jde zejména o rozlišení mezi např. texty literárními na jedné straně (předmětový jazyk, diskurz) a texty literárně kritickými, sémiotickými a lingvistickými na straně druhé (metajazyk, metadiskurz).

V závěru článku De l’oeuvre au texte R. Barthes (který postupně měnil svůj postoj k metajazyku, srov. Barthes, 1981 (1959)) napsal na začátku svého poststrukturalistického období v roce 1971 toto:

[žádná] Teorie Textu se nemůže spokojit metajazykovým výkladem; destrukce metajazyka nebo alespoň – neboť může být nutné se k metajazyku dočasně utéci – jeho zpochybnění je součástí samotné teorie. Diskurz o Textu by měl sám být pouze textem, hledáním, prací s textem [travail de texte, angl. př. textual toil], protože Text je oním sociálním prostorem, který nenechává žádný jazyk v bezpečí, mimo tento prostor [à l’abri, extérieur], který nepřiznává žádnému účastníku promluv [sujet de l’énonciation, tj. ani teoretikovi, kritikovi] úlohu soudce, učitele, analyzátora, zpovědníka nebo dekodéra [déchiffreur]. Teorie Textu se může ztotožňovat [coincider] pouze s praxí písma [s tvůrčím psaním, s písemnou prací (s tvořením textů) avec une pratique de l’écriture]. (Barthes, 1971, s. 232, kurziva slova social je Barthesova; autor dodává skrytý význam kolísání v užívání velkých písmen na začátku slov Teorie a Text; angl. překlad Barthes, 1979, s. 81.)

Cílem zde zřejmě bylo odstranit rozdíl mezi literárními díly a literární kritikou (obě tyto oblasti jsou pokryty polysémním výrazem écriture ‚psaní, písmo’). Tím byl vystižen a hluboce ovlivněn jazyk, jakým se dnes mnohdy o literatuře píše. Co by tento postoj znamenal, kdyby byl aplikován na lingvistiku jako metadiskurz? Její zrušení a rozplynutí v promluvách, jež by vlastně měly být předmětem rozboru? To by bylo v duchu J. Kristevy, jež souhlasila, že „v posledních sto letech byli ve Francii jen dva významní lingvisté: [spisovatelé] Mallarmé a Artaud” (1974, s. 208).

Poznamenejme, že Kristeva jakož i Derrida dávají přednost Saussurovi jako autorovi Anagramů před Saussurem systematizujícím. Kristeva zmiňuje „obrovský kvádr Saussurových Anagramů, jež svou drtivou vahou spočívají na Kursu [obecné lingvistiky], s nímž jsou v rozporu“ (L’immense bloc des Anagrammes de Saussure pesant d’un poids écrasant sur le Cours qu’ils contestent…; 1977, s. 305–306; srov. též Savický, 1992, s. 208). Jako ve všech rozborech Saussurovy lingvistiky hraje i v poststrukturalistických diskusích úlohu nejasnost autorství jednotlivých pasáží Kursu. „Do jaké míry je Saussure zodpovědný za Kurs tak, jak byl redakčně zpracován?“, ptá se Derrida (1967a).

[213]6.5.4. Neprůzračnost. – Pro lingvistickou teorii je důležitý poststrukturalistický i postmoderní vztah k definicím a pojmům. Hovoře o termínu diskurz, vyjádřil P. A. Bové otevřeně a srozumitelně tento pohled, který se podle našeho názoru vztahuje jak na diskurz, tak i na nové kritické termíny tohoto zaměření včetně poststrukturalismu (v citátu nahraďme slovo diskurz slovem poststrukturalismus):

Je nutno říci, že ve světle nové náplně [tenor; autor se vyhýbá termínu význam, smysl], kterou „diskurz“ dostal, nemůžeme již snadno klást otázky jako: Co je diskurz? nebo Co znamená „diskurz“? Jinými slovy, náš esej [an essay like the present one] nejen neposkytuje, ale nemůže poskytnout definice a nemůže ani dát konec konců odpověď na otázky týkající se „podstaty“ (essentializing questions, „esencializující otázky“), „významu“ nebo „totožnosti“ jakéhosi „pojmu“ zvaného diskurz. Pokusit se o to by znamenalo protiřečit logice struktury myšlení, v níž (v němž) termín „diskurz“ nabyl nyní nově mocnou kritickou funkci (Bové, 1995, s. 53; ve vlastním textu je kurziva Bového).

Nejenom tedy, že takoví kritikové své termíny, jejich význam, totožnost a pojmy nedefinují, ale žádají si, aby tyto výrazy vůbec definovány nebyly. Derrida upozorňoval, že metafyzické pojmy v jeho textech jsou škrtnutelné, stornovatelné, užité nezávazně, bez záruky jejich stabilního významu (sous rature, Sim, 1995, s. 103; Derrida, 1967a, např. s. 89. angl. ekvivalent under erasure, 1976, např. s. 60). Kdyby toto bylo možné, byly by výroky autora nenapadnutelné. Hlavní směr lingvistického metadiskurzu by s takovou neprůzračností ztratil svůj základní charakter.

Negativní postoj k definicím a pojmům má zajímavý důsledek. Derrida užívá obratu „ve všech významech“, např. „přítomnost ve všech významech tohoto slova“ (1967, s. 411). Tak výraz écriture by měl význam ‚písmo, psaní, spisování, kritika, interpretace, literatura, texty, textualita’, popřípadě mnoho jiných významů postulovaných poststrukturalisty. Neurčitost takových textů se pak opírá především o kontext a o subjektivní chápání motivace. Motivační a etymologický obsah termínu, jež jsou sémantickou složkou, která je normálně v odborných textech zatlačována do pozadí definicí, nabývají v tomto případě větší důležitosti a vlivu. Také proto jsme věnovali motivaci značnou pozornost.

6.5.5. Hra se slovy. – Způsob, jak mnozí poststrukturalisté, a především dekonstruktivisté v čele s Derridou, chápou podstatu jazyka, se konkrétně projevuje v jejich textech, jež jsou bez definic (srov. předchozí oddíl), jen s náznaky pojmů a hrou se slovy. Ostrý kritik strukturalismu i poststrukturalismu L. Jackson – jenž se nicméně kladně vyjadřoval o Pražské škole, o Mathesiovi a Vachkovi – si stěžuje, že poststrukturalisté se oddávají textové mystice (1991, s. 199) a užívají ve svých odborných textech místo argumentů slovní hříčky zděděné od Lacana (s. 113–115).

Jak známo těží Derrida z homonymie/polysémie francouzského slovesa différer (‚lišit se’, angl. to differ) a différer (‚odkládat, odsunout’, angl. to defer), a vedle běžného slova différence vytváří osobní novotvar složitého významu différance (u Hulíka česky diferance [1994, s. 93], původně ‚odkládání, odsouvání’, rozuměj: významu). Rovněž využívá francouzské kvazihomofonie, např. mezi hegel [egϵl] a aigle [ϵgl] ‚orel’, a oné známé paronymie dekonstrukce/destrukce. (Připomeňme si zde Hulíkovo sub specie communicationis/communionis.) Derrida uplatňuje i gramatickou kategoriální ambiguitu výrazů jako francouzský výraz être écrit, v němž lze [214]vidět i pasivní přítomný infinitiv „být psán“ i substantivní frázi s nominalizovaným infinitivem ve dvojím významu „psané bytí“ i „psaná bytost“. (K Lacanovým homofoniím viz Botting, 1995, s. 250–251, a Lacan, 1985, s. 204, 205.) Co říci na to, že Derrida v souladu s „prostonárodní“ etymologií složitě spojuje semeno a diseminaci se sémantikou (Spivak v předmluvě, Derrida, 1976, s. lxv–lxvi)?

Přestože se během let oslabilo zamítání figurativnosti a jazykových her ve vědeckých textech, je stále nepřijatelné či alespoň problematické nebo výjimečné utíkat se – především na rozhodujících místech výkladu – k hrám s jazykem tohoto druhu, hrám založeným na nevysvětlené homonymii a polysémii, paronymii, mylné etymologii, nelexikalizované metaforice atp. (Kocourek, 1994/95, s. 362–364; 1993a).

Tato hra ovšem jaksi oživuje výklad a lze ji obrátit proti poststrukturalistům. V jubilejním čísle časopisu Critique, do nějž přispívali mimo jiné Deleuze, Foucault a Barthes, píše J. Revelová, že filozof má jiné úkoly než je fonction de chien de garde du sens commun (1996, s. 735). Chopme se této francouzské lehce ironické nominální fráze a řekněme, že někteří lingvisté, například ti, které J. Kořenský výstižně nazval „odchovanci modernistické rozumnosti“ (1996, s. 53), soudí, že tato funkce je jedním z údělů lingvisty, a to v obou významech tohoto výrazu: lingvista může být jak „hlídacím psem zdravého rozumu“, tak i „strážcem běžného, společného smyslu slov“.

Všichni poststrukturalisté neprůzračnost stylu plně nesdílejí. Tak M. Foucault postupně opustil „filozofické zkoumání založené v podstatě na určitém [tj. zvláštním] užívání slovníku, hříček, filozofického experimentu“ (du vocabulaire, du jeu, de l’expérience philosophique, srov. Foucault, 1994, vol. 4, s. 697). A Deleuze byl znám střízlivostí jazyka kontrastující s komplikovaností jeho myšlení. P. Patton, anglický překladatel jeho díla Rozdíl a opakování, konstatuje, že Deleuze dosahuje svého cíle bez „typografických důmyslů (cleverness), lexikální hbitosti, pružnosti (agility), křížení slov či neologie (blending or creation of words), syntaktické smělosti“ (Deleuze, 1994, s. xii).

Zde končíme poznámky o důrazu na písmo, odmítnutí systémovosti a metajazyka, rozštěpení znaku, neprůzračném stylu a hře se slovy v odborném textu a přecházíme k poslední definiční složce spektra.

 

6.6. Euforie, dysforie. – Axiologie termínu poststrukturalismus zaslouží zde zmínku. Používáme termín axiologie (etymologicky „nauka o hodnotách“) v pojetí A. J. Greimase (a ne A. Martineta, jenž od počátku sedmdesátých let termín zaváděl pro svůj druh sémantiky), a to v zjednodušeném významu, tj. jako schopnost mít euforickou (ameliorativní), dysforickou (pejorativní), popřípadě aforickou (neutrální) hodnotu (konotaci, expresivitu); viz Greimas – Courtés (1979, s. 25–26) a také pragmatickou složku významu u Filipce – Čermáka (1985, s. 69–71).

Euforická nebo dysforická hodnota poststrukturalismu může být motivována různě, například sympatiemi či odporem k radikální ideologické náplni, jež spojuje poststrukturalistické představitele (v tom se poststrukturalismus podobá svému předchůdci postimpresionismu, který byl zase spojován s anarchismem, srov. Bull, 1996).

Hlavní zdroj euforické nebo dysforické náplně je vztah uživatele k strukturalismu, popřípadě k lingvistice jako takové. Pro zastánce klasického strukturalismu by mohl být termín euforický, pokud by šlo endocentricky o ortodoxní pokračování [215]strukturalismu. Mohl by nicméně být dysforický, kdyby se týkal exocentricky druhu antistrukturalismu.

Naproti tomu pro odpůrce klasického strukturalismu by mohl být termín dysforický, kdyby šlo endocentricky o ortodoxní pokračování strukturalismu, ale i termín euforický, kdyby poststrukturalismus byl exocentricky antistrukturalismem. Vidíme tedy, že i v axiologii termínu poststrukturalismus se projevuje motivační dvojakost.

 

7. Závěrem

Ačkoli není naším úmyslem zkoumat působení poststrukturalismu podrobně, je na místě připojit stručnou poznámku o celkovém poststrukturalistickém vlivu na lingvistiku. Soudíme, že se poststrukturalisté, ať vědomě či ne, podíleli na oslabení přísnosti principů některých strukturalistických škol (např. vztahu k systému a písmu), dali důrazně na pořad podstatné otázky povahy jazyka a lingvistiky (to nerozumové, nesystémové), upozornili na dosti opomíjené složky myšlení čelných strukturalistů (Saussure, Jakobson) a podíleli se na rozšiřování tematiky lingvistického výzkumu (např. o lingvistiku textu, poetiku, pragmatiku). Hlavní nepoststrukturalistický proud lingvistiky není tím, čím byl v roce 1966, mimo jiné i vlivem těch, kdo bývají považováni za poststrukturalisty. Založit pevnost výzkumných postupů na hlubším promýšlení výchozích epistemologických předpokladů a otevřít se větší vědecké tvořivosti uvažováním i těch možností, jež se zdají na první pohled neobvyklé nebo nepřijatelné: to by mohlo být nepřímou lekcí poststrukturalismu.

Řekněme závěrem, že sémantická proměnlivost termínu poststrukturalismus, podmíněná i jeho utvářeností a popsaná zde pomocí šesti elastických definičních složek, z něj činí kvazitermín, jenž je často a právem kritizován, který však zřejmě právě svou neurčitostí a mnohoznačností vyhovuje potřebám a cílům autorů, kteří se o něj opírají.

 

LITERATURA

 

ABRAMS, M. H.: Glossary of Literary Terms. Harcourt Brace College Publishers, Fort Worth 1993.

ADAMS, H. (ed.): Critical Theory since Plato. Harcourt Brace Jovanovich College Publishers, Fort Worth 1992.

Akademický slovník cizích slov. Academia, Praha 1995 (zkr. ASCS).

BALDICK, C.: Concise Oxford Dictionary of Literary Terms. Oxford University Press, Oxford 1990.

BARTHES, R.: De l’oeuvre au texte. Revue d’Esthétique, 3, 1971, s. 225–232. (Angl. překlad in: J. Harari (ed.), 1979, s. 73–81.)

BARTHES, R.: Littérature et méta-langage. In: Essais critiques. Seuil, Paris 1981 (1964), s. 110–111. (Text z r. 1959.)

BEAUGRANDE, R. de: Critical Discourse. A Survey of Literary Theorists. Ablex, Norwood, New Jersey 1987.

BEAUGRANDE, R. de: Funkce a forma v jazykové teorii a výzkumu. Vlna se obrací. Přel. F. Daneš. SaS, 57, 1996, s. 1–29.

BLATNÁ, R.: Metajazyk v lexikografii. In: F. Čermák – R. Blatná (ed.), 1995, s. 72–89.

BLONSKY, M. (ed.): On Signs. The Johns Hopkins University Press, Baltimore 1985.

BLOOMFIELD, L.: Language. Holt, Rinehart and Winston, New York 1966 (1933).

BOTTING, F.: Jacques Lacan. In: S. Sim (ed.), 1995, s. 249–254.

[216]BOVÉ, P. A.: Discourse. In: F. Lentricchia – J. McLaughlin (ed.), 1995, s. 50–65.

BULL, M.: Cézanne and the housemaid. From anarchism to formalism: Roger Fry’s view of Post-Impressionism. Times Literary Supplement, 5 April 1996, s. 12–14.

CARSTAIRS-MCCARTHY, A.: Current Morphology. Routledge, London 1992.

Concise Oxford Dictionary of Current English. 7th edn. Ed. J. B. Sykes. Oxford at the Clarendon Press 1982 (zkr. COD).

The Concise Oxford Dictionary of Current English. 9th edn. Ed. D. Thompson. Clarendon Press, Oxford 1995 (zkr. COD).

COOPER, D. E.: World Philosophies. An Historical Introduction. Blackwell, Oxford 1996.

CORBIN, D.: Morphologie dérivationnelle et structuration du lexique. 2 vol. Niemeyer, Tübingen 1987.

CRYSTAL, D.: A Dictionary of Linguistics and Phonetics. Basil Blackwell, Oxford 1986.

CUDDON, J. A.: The Penguin Dictionary of Literary Terms and Literary Theory. Penguin Books, London 1992.

CULLER, J.: The Pursuit of Signs. Cornell University Press, Ithaca, N. Y. 1981.

CULLER, J.: On Deconstruction. Theory and Criticism after Structuralism. Routledge, London 1994.

ČERMÁK, F. – BLATNÁ, R. (ed.): Manuál lexikografie. Nakladatelství H&H, Jinočany 1995.

ČMEJRKOVÁ, S.: Slovo psané a mluvené. SaS, 54, 1993, s. 51–58.

DELEUZE, G.: Difference and Repetition. Přel. P. Patton. Columbia University Press, New York 1994.

DERRIDA, J.: L’écriture et la différence. Seuil, Paris 1967.

DERRIDA, J.: De la grammatologie. Minuit, Paris 1967a.

DERRIDA, J.: La structure, le signe et le jeu dans le discours des sciences humaines. In: J. Derrida, 1967, s. 409–426. (Přednáška přednesená v r. 1966.) Angl. překlad např. in: H. Adams (ed.), 1992, s. 1116–1126.

DERRIDA, J.: Of Grammatology. Translation & preface G. C. Spivak. The Johns Hopkins University Press, Baltimore 1976. (Překlad knihy Derrida, 1967a.)

DERRIDA, J.: Struktura, znak a hra v diskursu věd o člověku. Překlad a komentář M. Petříčka jr. Filosofický časopis, 39, 1991, s. 584–600. (Překlad článku Derrida, 1967.)

DUBOIS, J. (ed.): Dictionnaire de linguistique et des sciences du langage. Larousse, Paris 1994.

DUCROT, O. – SCHAEFFER, J. M. et al.: Nouveau dictionnaire encyclopédique des sciences du langage. Seuil, Paris 1995.

EAGLETON, T.: Critique et théories littéraires. Une introduction. PUF, Paris 1994.

EAGLETON, T.: Literary Theory. An Introduction. Blackwell, Oxford 1995 (1983).

EASTHOPE, A.: British Post-Structuralism since 1968. Routledge, London 1991 (1988).

The Encyclopedia Americana. International Edition. Vol. 22. Grolier Inc., Danbury, Connecticut 1994 (zkr. EncAm).

FILIPEC, J.: Teorie a praxe jednojazyčného slovníku výkladového. In: F. Čermák – R. Blatná (ed.), 1995, s. 14–49.

FILIPEC, J. – ČERMÁK, F.: Česká lexikologie. Academia, Praha 1985.

FOUCAULT, M.: Structuralisme and poststructuralisme. In: M. Foucault, 1994, vol. 4, s. 431–457. (Rozhovor s G. Rauletem.)

FOUCAULT, M.: Dits et écrits 1954–1988. 4 vol. Seuil, Paris 1994.

FOWLER, R. (ed.): Modern Critical Terms. Routledge, London 1993 (1987).

GELB, I. J.: A Study of Writing. The University of Chicago Press, Chicago 1962.

Grand Larousse universel. Tome 12 (phototypie à relâcher). Larousse, Paris 1987 (zkr. GLU).

[217]Le Grand Robert de la langue française. Dictionnaire alphabétique et analogique de la française. 2e éd. Ed. A. Rey. Le Robert, Paris 1987 (zkr. GR).

GREIMAS, A. J. – COURTÉS, J.: Sémiotique. Dictionnaire raisonné de la théorie du langage 1. Classiques Hachette, Paris 1979.

GRODEN, M. – KREISWIRTH, M. (ed.): The Johns Hopkins Guide to Literary Theory & Criticism. The Johns Hopkins University Press, Baltimore 1994.

HARARI, J. (ed.): Textual Strategies. Perspectives in Post-Structuralist Criticism. Cornell University Press, Ithaca, New York 1979.

HILLIS MILLER, J.: Narrative. In: F. Lentricchia – J. McLaughlin (ed.), 1995, s. 66–79.

HILSKÝ, M.: Modernisté Eliot, Joyce, Woolfová, Lawrence. TORST, Praha 1995.

HOFFMANNOVÁ, J.: K charakteristice postmoderního textu. SaS, 53, 1992, s. 171–184.

HONDERICH, T. (ed.): The Oxford Companion to Philosophy. Oxford University Press, Oxford 1995.

HUBÍK, S.: K postmodernismu obratem k jazyku. Albert, Boskovice 1994.

HUBÍK, S.: Obrat k jazyku – krok za filosofii. JA, 32, 1995, s. 48–53.

CHILDERS, J. – HENTZI, G. (ed.): The Columbia Dictionary of Modern Literary and Cultural Criticism. Columbia University Press, New York 1995.

JACKSON, L.: The Poverty of Structuralism. Literature and Structuralist Theory. Longman, London 1991.

JAKOBSON, R.: Essais de linguistique générale. Trad. et préface N. Ruwet. Minuit, Paris 1963.

JAKOBSON, R.: Language in Literature. Ed. K. Pomorska – S. Rudy. The Belknap Press of Harvard University Press, Cambridge, Mass. 1987.

KERR, K.: Julia Kristeva. In: S. Sim (ed.), 1995, s. 244–248.

KOCOUREK, R.: Termín a jeho definice. ČSTČ, vol. 4, n. 1, 1965, s. 1–25.

KOCOUREK, R.: Synonymy and semantic structure of terminology. In: Travaux linguistiques de Prague, 3, 1968, s. 131–141.

KOCOUREK, R.: Le réductivisme lexical; remarques sur la linguistique sans mot. ALFA, vol. 1, 1988, s. 3–39.

KOCOUREK, R.: Définition, sémantique lexicale et théorie linguistique. ALFA, vol. 2, 1989, s. 27–50.

KOCOUREK, R.: La langue française de la technique et de la science. Vers une linguistique de la langue savante. 2e éd. Avant-propos de Alain Rey. Oscar Brandstetter, Wiesbaden 1991.

KOCOUREK, R.: Der Terminus und seine Definition. In: H. Picht – Ch. Laurén (ed.), 1993, s. 33–66. (Překlad textu z r. 1965.)

KOCOUREK, R.: Metafora v anglické jazykovědné terminologii. JA, 30, č. 3–4, 1993a, s. 90–95.

KOCOUREK, R.: Set metaphors in English linguistic terminology. In: R. Kocourek (ed.), 1994/95, s. 361–399.

KOCOUREK, R.: The prefix post- in contemporary English terminology. Morphology, meaning and productivity of derivations. Terminology, 3 (1), 1996, s. 85–110.

KOCOUREK, R.: Terminologie a odborná lingvistika na přelomu století: směry, vývoj a posun cílů. Úvodní referát na konferenci Termina 96, Liberec 1996 (v tisku).

KOCOUREK, R. (ed.): Terminology and LSP Linguistics. Studies in Specialized Vocabularies and Texts / Terminologie et linguistique de spécialité. Études de vocabulaires et textes spécialisés. ALFA, vol. 7/8, 1994/95.

KOŘENSKÝ, J.: O řeči postmoderně? Jak? Hledavě! JA, 32, 1995, s. 127–132.

KOŘENSKÝ J.: S. Hubík, K postmodernismu obratem k jazyku. Rec. SaS, 57, 1996, s. 47–54.

[218]KOWZAN, T.: Sémiologie du théâtre. Nathan Université, Paris 1992.

KRISTEVA, J.: L’éthique de la linguistique. Critique, t. 30, n. 322, 1974, s. 206–216. (Angl. překlad in: J. Kristeva, 1980, s. 23–35.)

KRISTEVA, J.: Polylogue. Seuil, Paris 1977.

KRISTEVA, J.: Desire in Language. A Semiotic Approach to Literature and Art. Blackwell, Oxford 1980.

KRISTEVA, J.: Le langage cet inconnu. Une initiation à la linguistique. Seuil, Paris 1981.

KRISTEVA, J.: The speaking subject. In: M. Blonsky (ed.), 1985, s. 210–220.

KUBÍNOVÁ, M.: Sondy do sémiotiky literárního díla. Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha 1995.

LACAN, J.: Le séminaire sur <La lettre volée>. Écrits 1. Seuil, Paris 1970 (1966), s. 19–75.

LACAN, J.: Sign, symbol, imaginary. In: M. Blonsky (ed.), 1985, s. 203–208. (Překlad článku z r. 1970.)

LENTRICCHIA, F. – MCLAUGHLIN, J. (ed.): Critical Terms for Literary Study. The University of Chicago Press, Chicago 1995.

LYONS, J.: Semantics. Vol. I. Cambridge University Press, Cambridge 1977.

LYOTARD, F.: O postmodernismu. Postmoderno vysvětlované dětem. Postmoderní situace. (Předmluva a překlad J. Pechar.) Filosofický ústav AV ČR, Praha 1993.

MARTINET, A.: Éléments de linguistique générale. A. Colin, Paris 1960 (2. vyd. 1967).

MCGOWAN, J.: Postmodernism. In: M. Groden – M. Kreiswirth (ed.), 1994, s. 585–587.

Merriam Webster’s Encyclopedia of Literature. Merriam Webster, Inc., Publishers, Srpingfield, Mass. 1995.

Mluvnice češtiny, 1. Academia, Praha 1986.

MOLINO, J.: Interpréter. Études de letters (Université de Lausanne), avril-septembre, 1988, n. 2–3, s. 9–52.

MURFIN, R. C. (ed.): Joseph Conrad the Heart of Darkness. A Case Study in Contemporary Criticism. Bedford Books of St. Martin’s Press, Boston – New York 1989.

NEBESKÁ, I.: Jazyk – Norma – Spisovnost. UK, Praha 1996.

NEUSTUPNÝ, J. V.: Poststrukturalismus a Pražská škola. SaS, 54, 1993, s. 1–7.

NEWTON, K. M. (ed.): Twentieth-Century Literary Theory. A Reader. Macmillan, London 1993 (1988).

NORRIS, CH.: Poststructuralism. In: T. Honderich (ed.), 1995, s. 708.

The New Shorter Oxford English Dictionary on Historical Principles. 2 vol. Ed. L. Brown. Clarendon Press, Oxford 1993 (zkr. NSOED).

Le nouveau petit Robert. Nouvelle édition du Petit Robert de Paul Robert. Sous la direction de J. Rey-Debove et A. Rey. Dictionnaires Le Robert, Paris 1994 (zkr. PR).

The Oxford English Dictionary. Volume XII. 2nd edn. prepared by J. A. Simpson and E. S. C. Weiner. Clarendon Press, Oxford 1989 (zkr. OED).

PAVIS, P.: Dictionnaire du théâtre. Dunod, Paris 1996.

PEIRCE, CH. S.: Collected Papers of Charles Sanders Peirce. Vol. II: Elemets of Logic. Harvard University Press, Cambridge 1931.

PETERS, M.: Gilles Deleuze. In: S. Sim (ed.), 1995, s. 92–97.

PICHT, H. – LAURÉN, CH. (ed.): Ausgewählte Texte zur Terminologie. TermNet (International Network for Terminology), Wien 1993.

QUEMADA, B.: Les dictionnaires du français moderne, 1593–1863. Didier, Paris 1968.

The Random House Dictionary of the English Language. Unabridged. Random House, New York 1987 (zkr. RH).

REDFIELD, M.: Poststructuralism. EncAm, 1994, s. 460–463.

REVEL, J.: Foucault lecteur de Deleuze: de l’écart à la différence. Critique, n. 591–592, 1996, s. 727–735.

[219]REY, A.: À propos de la définition lexicographique. Cahiers de lexicologie, 1965, vol. 6, s. 67–80.

REY-DEBOVE, J.: La définition lexicographique: recherche sur l’équation sémique. Cahiers de lexicologie, 1966, vol 8, s. 71–98.

REY-DEBOVE, J.: La définition lexicographique; bases d’une typologie formelle. Travaux de linguistique et de littérature, 1967, vol. 5, n. 1, s. 141–159.

REY-DEBOVE, J.: Étude linguistique et sémiotique des dictionnaires français contemporains. Mouton, La Haye 1971.

RICE, P. – VAUGH, P. (ed.): Modern Literary Theory. A Reader. Edward Arnold, London 1992.

ROBINS, R. H.: A Short History of Linguistics. Longmas, London 1969.

RORTY, R. (ed.): The Linguistic Turn: Recent Essays in Philosophical Method. The Chicago University Press, Chicago 1967.

ROUSSEAU, J.-J.: Prononciation. In: OEuvres complètes. Bibiothèque de la Pléiade. Vol. 2. Gallimard, Paris 1964, s. 1248–1252, pozn. s. 1934–1936.

SAUSSURE, F. de: Cours de linguistique générale. Ed. Tullio de Mauro. Payot, Paris 1975. (Český překlad F. Čermák: Kurs obecné lingvistiky. Odeon, Praha 1989.)

SAVICKÝ, N.: Strukturalismus a poststrukturalismus jako epizoda „věčného“ sporu mezi analogisty a anomalisty. SaS, 53, 1992, s. 208–211.

SELDEN, R. – WIDDOWSON, P.: A Reader’s Guide to Contemporary Literary Theory. Harvester Wheatsheaf, New York 1993.

SIM, S.: Jacques Derrida. In: S. Sim (ed.), 1995, s. 102–107.

SIM. S. (ed.): The A-Z Guide to Modern Literary and Cultural Theorists. Prentice Hall, London 1995.

SLODZIAN, M.: La doctrine terminologique, nouvelle théorie du signe au carrefour de l’universalisme et du logicisme. In: R. Kocourek (ed.), 1994/95, s. 121–136.

SPARGO, T.: Helen Cixous. In: S. Sim (ed.), 1995, s. 76–80.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. 2. vyd. Academia, Praha 1994 (zkr. SSČ).

TALLACK, D. (ed.): Critical Theory. A Reader. Harvester Wheatsheaf, New York 1995.

THORNHAM, S.: Luce Irigaray. In: S. Sim (ed.), 1995, s. 218–222.

TRASK, R. L.: A Dictionary of Grammatical Terms in Linguistics. Routledge, London 1993.

Trésor de la langue française. Dictionnaire de la langue du XIXe et du XXe siècle (1789–1960). Tome treizième (Pénible -Ptarmigan). Gallimard/CNRS-INaLF, Paris 1989 (zkr. TF).

TRNKA, B. (ed.): Tři příspěvky z oblasti odborné lingvistiky. Kruh moderních filologů ČSAV, Praha 1966.

ULDALL, H.: Speech and writing. Acta Linguistica, vol. 4, 1944, s. 11–16.

Webster’s Third New International Dictionary of the English Language. Unabridged. Merriam Company, Springfield, Mass. 1966.

Slovo a slovesnost, volume 58 (1997), number 3, pp. 197-219

Previous Jaroslava Hlavsová: Čeština v České republice jako jazyk „nevlastní“

Next František Daneš, Světla Čmejrková: Karel Hausenblas: Od tvaru k smyslu textu