Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Karel Hausenblas: Od tvaru k smyslu textu

František Daneš, Světla Čmejrková

[Book reviews]

(pdf)

Karel Hausenblas: Od tvaru k smyslu textu

Karel Hausenblas: Od tvaru k smyslu textu. Stylistické reflexe a interpretace. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 1996. 226 s.

 

Druhý soubor prací našeho předního lingvisty, připravený péčí jeho žáků, prof. A. Macurové a doc. P. Mareše, vychází 25 let po souboru prvém z r. 1971 a shrnuje výběr autorových článků z let následujících. Tento nový knižní soubor dvaadvaceti Hausenblasových prací je třeba vítat jak proto, že obsahuje položky publikované v různých časopisech a sbornících (i zahraničních), z nichž některé mohly ujít pozornosti čtenářů, tak i vzhledem k tomu, že autorovy starší stati neztratily na své vědecké hodnotě a leckteré z nich se jeví i v současném kontextu jako aktuální a inspirativní. Jak ukazují názvy jednotlivých oddílů knihy – Text a komunikace, Styl a styly, České myšlení o stylu, Styl a smysl uměleckého textu – okruhy Hausenblasova tematického, analytického a interpretačního zájmu trvale zůstávají. Autor s podivuhodnou důsledností a vytrvalostí sleduje badatelsky jevy na pomezí lingvistiky, lingvostylistiky, poetiky a literární vědy, a to na základě teoreticko-metodologického přístupu, který po léta soustavně vypracovával, opíraje se o zásady i konkrétní výsledky Pražské školy, přijímané ovšem kritickým tvůrčím způsobem, rozvíjené i s přihlížením k některým pracím zahraničním (zejména polským a ruským).

O plodnosti Hausenblasova přístupu, stejně jako o jeho vzácné schopnosti učitelské, svědčí ostatně práce mnoha jeho žáků (mezi nimi především editorů recenzované knihy, z nichž první předeslala knize zasvěcený úvodní výklad a druhý pořídil vítaný bibliografický soupis Hausenblasových prací i užitečné rejstříky).

Práce zařazené do prvního oddílu demonstrují, jak v českém prostředí vznikala teorie textu, komunikace a diskurzu. Česká lingvistika má v konstituování těchto disciplín významné postavení. V úvodní stati, nazvané Text, komunikáty a jejich komplexy, H. připomíná, že v tomto směru „první statí u nás – a možná že v měřítku mezinárodním vůbec – je článek Vl. Saličky z r. 1937“ o potřebě parolové lingvistiky. Sám H. navrhuje ovšem označit objekt zájmu těchto disciplín jako komunikát. Všechny stati prvního oddílu můžeme číst jednak jako dokumenty svědčící o zrodu uvažování o výstavbě komunikátu, jednak jako minuciózní úvahy pojmoslovné (srov. v úvodní stati Hausenblasovo vymezení šesti významů termínu text, v stati Subjekty v promluvě vymezení osmi významů termínu subjekt, v stati Explicitnost a implicitnost jazykového vyjádření usouvztažnění těchto pojmů s pojmy jednoznačnost a víceznačnost, denotace a konotace, vyjadřování přímé a nepřímé, úplné a neúplné apod.). Po přečtení oddílu však v nás zůstane především poznání, že Hausenblasovy úvahy o výstavbě promluvy, promluvového celku, jazykového projevu, komunikátu (v úvahách o komplexech komunikátu na s. 33 nalezneme i zmínku o pojmu diskurz) jsou stále aktuální a inspirativní a další lingvistický vývoj je potvrzuje. Dnešního čtenáře zaujmou jednotlivé stati např.: pozorností věnovanou přinejmenším stejnou měrou zřeteli strukturnímu, tj. ke stavbě textu, [221]tzv. textuře, jakož i zřeteli komunikačnímu (text je chápán jako lidský výtvor určený k lidskému vnímání); rozlišením rezultativního a procesuálního pohledu na text; uchopením komunikační události a rozlišením fáze produkce, přenosu a recepce textu; úvahami o vztazích subjektů v textu i mimo text; v neposlední řadě nás H. zaujme i pojetím interpretace textu, jež souvisí s jeho pojetím významu a smyslu textu („interpretace je pochod, při němž příjemce konstituuje, vytváří smysl textu“, píše H. na s. 36 ve své stati o interpretaci z r. 1988). Pojem smyslu je v komunikaci pojmem koncovým; jak uvádí A. Macurová ve své originální analýze Hausenblasových konceptů smysl a styl, k nalezení, nebo lépe řečeno k vytváření, konstituování smyslu vede vnímatele styl, který je „označujícím“ ke smyslu (s. 9).

Práce zařazené do druhého oddílu představují jádro stylistických výkladů. Platí to především o stati stojící v čele s názvem Stručná charakteristika stylu a stylistiky (je z r. 1995, a tedy „nejmladší“ z celého souboru). Jak název naznačuje, jde o ucelený výklad hlavních principů autorova pojetí. Čteme-li v úvodním odstavci, že v pojetí stylu a stylistiky je poměrně málo jednoty, je to v souhlase s přesvědčením P. Cassirera, když říká: „Co tedy je styl a čím se zabývá stylistika? Takovýmito otázkami velmi často začínají stylistická bádání. Tato skutečnost poukazuje k dvěma jevům: za prvé, že neexistuje přijatá definice stylu ani shoda o cíli, metodách a materiálu toho, co se rozumí stylistikou, za druhé že existuje, jak se zdá, velmi jasná shoda mezi stylistiky, že tyto otázky jsou problematické. (…) Nejen styl, ale i stylistika nabývá různého významu v různých kontextech“ (1975, s. 27 a 43). (B. Sandigová šla ještě dále a tvrdí, že „stylistika jakožto dílčí disciplína lingvistiky se stále ještě ukazuje jako chaotická“, 1986, s. 13.)

Podle H. je styl jedním z principů celkové výstavby komunikátu a „je povahy v nejširším smyslu formální[1] … Bývá však i nositelem významů (neracionálních) a přispívá tak i k výstavbě smyslu textu“ (s. 59). Přitom stylové ztvárnění se týká všech rovin textové stavby, tedy i roviny obsahové. Pojem „smysl textu“ zaujímá u H., jak už jsme naznačili, důležité místo a je chápán jako „syntéza informací zprostředkovaných všemi jednotlivými významonosnými prostředky v textu užitými“ (s. 78). Pokud jde o vztah takto široce chápaného stylu (stylové výstavby textu) k textové linvistice (H. dává přednost termínům „textika“ nebo „nauka o textu, textologie“), vidí jej H. tak, že „stylistika bez textologického podkladu je labilní, nauka o textu bez výkladu stylu textu je neúplná“ (1985, s. 27), neboli že výklad stylu by měl být „začleněn mezi úkoly nauky o textu“ (1996, s. 58).

A opět tu můžeme upozornit na blízkost tohoto pojetí stylu u Cassirera a též u Enkvista: „Definice stylu jakožto vztahu mezi formou a obsahem naznačuje místo tohoto pojmu v systému a struktuře jiných pojmů: styl neleží na stejné rovině jako forma a obsah, neboť se chápe jako jejich funkce. Protože však styl může být na druhé straně činitelem smyslotvorným…, je legitimní považovat jej (podle Enkvista, 1973, s. 87) za součást celkového významu“ (1975, s. 42). Myslíme si, že tato shoda není náhodná a zakládá se na společné lingvistické tradici (srov. např. i obdobnou odmítavou kritiku Grayovy knihy Style (1969) u Cassirera (1975, s. 27n.) [222]i Hausenblase (s. 79n.)). Ostatně Cassirer i Enkvist se opírají i přímo o některé autory Pražské školy (Havránka, Mathesia, Mukařovského). Menší obeznámenost s pracemi Hausenblasovými spadá na vrub toho, že bohužel jen nemnohé vyšly v některém světovém jazyce.

Hausenblasovo pojetí stylu lze dobře ozřejmit poukazem na jeho dvě důležité pojmové (a jevové) oblasti, totiž na jeho vymezení funkcí stylu a jeho chápání prostředků stylové výstavby textu. Jako nejdůležitější uvádí funkci textově integrační, na druhém místě f. charakterizační (diferenciační a subsumační neboli zařazovací), dále pak f. sémantickou (uplatňující se při vytváření celkového smyslu textu)[2] a f. estetickou. – Oblast prostředků pojímá značně široce: vedle vlastních prostředků jazykových počítá s prostředky paralingválními, tematickými a tektonickými (opakování, kontrast apod.). Přitom „způsoby užití prostředků nižších rovin jazyka tvoří specifické prostředky roviny nejvyšší, vlastní textové“ (s. 59 – srov. obdobnou formulaci u Cassirera, 1975, s. 48 a 1970).

V závěrečné poznámce své stati autor nadhazuje aktuální otázku, zda v ovzduší postmodernismu a poststrukturalismu, „zdůrazňujícím proti jednotnosti mnohotvárnost a mnohotvářnost, proti konstruktivnosti destruktivnost“ neztrácí pojem stylu na závažnosti, zvlášť když se staví do popředí jeho jednotící úloha v textu (s. 64). Za této situace vidí H. potřebnost „zjišťovat i takové rysy, které při tom naopak složky celku spojují, sjednocují, ucelují“ (tamtéž). S tím lze jistě souhlasit, i když od toho, kdo chápe styl primárně jako faktor integrační, sjednocující, vyžaduje úkol sledovat výstavbu uměleckých textů „ve všech rozpornostech a nesourodostech a v celé šíři jejich rozmanitosti s rozdíly až extrémními“ (tamtéž), aby hledal další, nové přístupy a postupy, což může vést i k žádoucímu obohacení dosavadního pojetí stylu.

Následující stať K metodám výkladu stylu textů poměrně stručně charakterizuje metody výkladu stylu textů ve třech oblastech: v poznávání (zjišťování) stylu, v postupu podávání výsledků a v procesu výuky. Teoreticky přínosný se nám jeví výklad nazvaný Utváření stylu v textu. Autorovi v něm nejde o „vznik stylu textu v dílně autorově“, ani o „pochod čtenářského vnímání a interpretace stylu promluvy“, nýbrž o to, co je „mezi tím“, tj. o styl slovesného díla samého. Rozumíme-li mu dobře, jde mu nakonec přece jen o vnímání a interpretaci daného textu, prováděnou ovšem badatelským subjektem se specifickým cílem. Svou myšlenku pak H. demonstruje na Čapkově Válce s mloky.

Podobně jako právě zmíněná stať pocházejí i tři další z téhož roku 1973. Jedna z nich vypracovává důležité rozlišení stylů simplexních a komplexních, a to podle toho, zda jsou založeny na stylotvorném faktoru jediném, anebo na kombinaci několika faktorů. V této souvislosti se autor nutně dotkl problematiky klasifikace tzv. funkčních stylů (rozumí se simplexních). Liší tyto základní styly: zpravovací (nunciativní), působící (ovlivňovací, konativní) a umělecký (s funkcí estetickou). V jejich rámci liší pak několik podtypů (oznamovací, výkladový, reflexívní, direktivní, agitační, propagační aj.). Styl komplexní pak demonstruje na stylu učebním (tomu je věnována i celá jedna další samostatná stať). A konečně výklad nazvaný [223]Vysoký – střední – nízký styl a diferenciace stylů dnes zhodnocuje tuto nepochybně užitečnou klasickou rétorickou distinkci z hlediska dnešního.

Třetí oddíl knihy je výstižně nazván České myšlení o stylu a je věnován rozboru a zhodnocení práce předních stylistiků Pražské školy – V. Mathesia, B. Havránka a J. Mukařovského. Autor podrobně sleduje myšlenkový vývoj těchto badatelů, postupné vypracovávání jejich základních pojmů, celkové koncepce i pramenů, o něž se opírali, a samozřejmě jejich působení na současníky i následovníky. H. tu přináší některé nové pohledy a postřehy a zjišťuje mnohé dosud přehlížené souvislosti (zejména u Havránka). S některými autorovými hodnoceními není ovšem nutné vždy plně souhlasit. Máme např. jisté pochybnosti, zda je třeba dávat přednost Havránkově klasifikaci stylů před klasifikací Mathesiovou (s. 125). Ostatně několikanásobnou Havránkovu klasifikaci pracující s funkčními „styly“, jazyky“ a „mluvami“ vidí i H. kriticky. Správně též upozorňuje na to, že Havránkovi šlo jen o styl jazykový, zatímco plán tematický či kompoziční nechával stranou (tak je tomu ovšem i u Mathesia).

A ještě jednu poznámku: Mathesiův funkční přístup k jazyku bývá většinou vysvětlován jen jako postup „od funkce (tj. vyjadřovacích potřeb) k formě“ (tak i H. na s. 110). Avšak v Mathesiově stati Funkční lingvistika (1929/1982, s. 30), o niž se tato interpretace opírá, nacházíme, na téže stránce, mnohem hlubší a důsažnější formulaci funkcionalismu v lingvistice: „…nová lingvistika chápe jazyk jako něco živého, cítí za slovy mluvčího nebo pisatele, z jejichž úmyslu slova ta vyplynula, a uvědomuje si, že ve velké většině případů byla ta slova namířena na posluchače a čtenáře“. Zdá se nám, že tu Mathesius vlastně naznačil principy textové či komunikativní lingvistiky, tak blízké i Hausenblasově koncepci stylistiky, jak ostatně v úvodu konstatuje i A. Macurová.

Stať Jak pracoval Mukařovský s pojmem sloh (styl)? je mistrovským kusem srovnávací pojmové (a terminologické) interpretace. Učenlivý nadaný žák se tu „pohledem ze strany“ (s. 139) kriticky vyrovnává s pojetím svého významného učitele, shledávaje v něm „i některé mezery a disproporce“. Neshodu mezi přístupem svým a Mukařovského vidí Hausenblas v podstatě v tom, že „polem slohu u Mukařovského je jen jazyková výstavba díla“ (s. 135 – přičemž tento termín užívá celkem zřídka) a že M. usiluje o „svedení všech složek (každého jednotlivého) díla na společného jmenovatele, jímž je význam“, a to „konstituováním pojmu sémantického gesta jakožto integračního principu významové výstavby“, který „nepřihlíží k specifičnosti integrace tvarové stránky díla“ (s. 137). Přesto ovšem je H. přesvědčen, že dílo Mukařovského „bude i nadále poskytovat řadu živých podnětů těmi svými složkami, v nichž autor o poznání zápasil“ (s. 139).

Závěrečný oddíl souboru je tvořen Hausenblasovými studiemi o jazyce uměleckých děl české literatury. Úvodní stať o Nerudově povídce U tří lilií z r. 1978 je ukázkou Hausenblasova pojetí stylu jakožto výrazu smyslu textu. Stylistická analýza krátkého útvaru Nerudovy povídky, jejího prostoru, času a zejména její závěrečné fáze, často v předchozích výkladech tohoto textu opomíjené, je Hausenblasovi oporou v proklamovaném odhalení smyslu díla (v H. interpretaci se těžiště smyslu povídky přesunuje z příběhu krásnooké dívky na stranu mužského protějšku – subjektu vypravěče). Analýze jednotlivých aspektů této Nerudovy povídky jsou věnovány ještě další Hausenblasovy studie – Ženské oko v Nerudově próze a Řeč [224]o řeči v Nerudově povídce U tří lilií. Ucelený rozbor komunikačního aspektu všech Nerudových Povídek malostranských předvádí H. v nejrozsáhlejší studii Stylizace komunikačních jevů v umělecké próze. H. rozlišuje využití komunikace primární a sekundární, využití komunikačních jevů v tématu (tady možná mnohého čtenáře překvapí, kolik typů komunikace mluvené i psané analýza textu odhalí – pomluva, přerušení a znovunavázání komunikačního styku, konverzace malostranských střech apod.), využití komunikačních jevů v kompozici (ve funkci charakterizační, dějotvorné apod.). Pozoruhodná je nejen Hausenblasova komunikační charakteristika podávatele, resp. podávatelů, ale i subjektu adresáta, resp. skupin adresátů Malostranských povídek. Zjištění, že významotvorná funkce stylizace komunikačních jevů v sémantické struktuře Nerudových povídek převažuje, je zajímavým vyústěním Hausenblasova mnohaletého zájmu věnovaného tomuto českému prozaikovi. (Je třeba dodat, že směrem k stylistické analýze komunikačních faktorů v celku díla směřují i literární analýzy Hausenblasových žáků – A. Macurové, P. Mareše, J. Hoffmannové, I. Vaňkové aj.)

Nový soubor Hausenblasových prací znovu přesvědčuje, že v něm našla Pražská škola hluboce fundovaného, samostatného, iniciativního, originálního rozvíječe základních idejí o stylu a stylistice. A můžeme dodat, že tuto tradici prozrazuje i vlastní autorův vědecký styl: Jeho uměřené texty by bylo možno žánrově charakterizovat jako výkladové eseje. Jeho plynulý výklad nevykazuje stroze učleněnou kompoziční strukturu a leckdy se jakoby kruhem vrací k některému tématu, aby je osvětlil v nové souvislosti či pohledu. Přitom u jednotlivých termínů-pojmů zpravidla nepodává ucelenou definici, nýbrž jejich smysl se upřesňuje v postupujícím výkladu a autor zároveň rád užívá kvazisynonymních termínů. Takovýto způsob výkladu klade ovšem větší nároky na čtenáře, avšak ten je za to obohacován formulační propracovaností a slohovou vynalézavostí. Hausenblasův styl je osobitý i po stránce formální, je jasný a srozumitelný, i když autor užívá rád a dovedně různých druhů vsuvek nebo exkurzů a leckdy i složitějších, leč promyšlených a účinných konstrukcí souvětných (s čímž harmonizují i některé prvky archaizační). Souhrnně pověděno: Hausenblas dovede úspěšně amalgamovat stylové požadavky daného normovaného žánru s rysy stylu individuálního. Je tedy nejen osobitý stylistik, ale i stylista.

 

LITERATURA

 

CASSIRER, P.: Deskriptiv Stilistik. Göteborg 1970.

CASSIRER, P.: On the place of stylistics. In: Style and Text. Skriptor, Stockholm 1975, s. 27–48.

ENKVIST, N. E.: Linguistic Stylistics. Mouton, The Hague – Paris 1973.

GRAY, B.: Style. The Problem and its Solution. Mouton, The Hague – Paris 1969.

HAUSENBLAS, K.: Výstavba jazykových projevů a styl. Universita Karlova, Praha 1971.

HAUSENBLAS, K.: Zu den Prinzipien des Textaufbaus oder: Text ohne Stil? In: Z. Hlavsa and D. Viehweger (ed.), Aspects of Text Organization (Linguistica 11). Praha 1985, s. 25–27.

MATHESIUS, V.: Funkční lingvistika. In: J. Vachek (ed.), Jazyk, kultura a slovesnost. Odeon, Praha 1982, s. 29–38 (1. vyd. 1929).

SANDIG, B.: Stilistik der deutschen Sprache. W. de Gruyter, Berlin – New York 1986.


[1] Pokud jde o chápání „formy, formálnosti“, odvolává se Hausenblas na jednom místě k Hjelmslevovi. Spíše však se tu nabízí odkaz na Humboldta: „Das, was etwas anderes gestaltet.“ Ostatně Hausenblas sám říká, že „styl patří do oblasti tvaru (Gestalt) komunikátu“ (1971, s. 21) a často se u něho objevují termíny tvar, utváření, utvářenost.

[2] Hausenblas užívá ve svých pracích termínů sémantický, obsahový a tematický ne vždy dostatečně diferencovaně, což poněkud ztěžuje plné pochopení výkladů.

Slovo a slovesnost, volume 58 (1997), number 3, pp. 220-224

Previous Rostislav Kocourek: K termínu poststrukturalismus: jeho utvářenost a sémantika

Next František Čermák: Teresa Z. Orłoś – Joanna Hornik: Czesko-polski słownik skrzydlatych słów