Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Český pohled na dějiny lingvistiky

Petr Sgall

[Discussion]

(pdf)

A Czech view on the history of linguistics

Dlouho bylo možné klást si otázku, čím je způsobeno, že přes vysokou úroveň, kterou česká lingvistika už před řadou desetiletí dosáhla, a přes šíři jejího záběru nevzniklo v Česku souborné dílo o dějinách lingvistiky. Vždyť intenzita zájmu o dějiny lingvistiky u nás je zřejmá z řady reedic děl starších i novějších i z mnoha statí obsahujících sondy do vývoje Pražské školy i směrů jiných, starších i nových. Odedávna tu byla snaha vypořádat se důsledně s předchozím obdobím mladogramatickým, a pokud jde o českou lingvistiku, byly vždy připomínány a studovány pohledy a výsledky Blahoslavovy, Rosovy, Dobrovského, Gebauerovy, Zubatého, Rocherovy a mnohých dalších. Ale hlavně – byl sledován i vývoj novějších zahraničních škol, od Bloomfielda a Hjelmsleva po Chomského, Piageta a další, včetně různých interdisciplinárních oblastí. Zpravidla však šlo o jednotlivé sondy, o dílčí studie porovnávající oprávněnost a nosnost toho či onoho řešení jednotlivých základních i dílčích otázek. Obecný pohled tu zatím chyběl.

Připomeňme ale, že ani v mezinárodní lingvistické literatuře není mnoho důkladných pohledů na vývoj našeho oboru, zejména ne na jeho proměny v posledních padesáti letech. Na druhé straně také stav dnešní teoretické lingvistiky do značné míry trpí tím, že nevěnuje problematice historie oboru dost pozornosti. Pro řadu dnešních publikací, nejen amerických, je typické, že se nezamýšlejí nad předcházejícím vývojem problematiky, kterou se zabývají, nebo jsou více méně jednostranné. Trpí tím kontinuita oboru, ztrácí se kumulativní charakter jeho vývoje, příliš často se „objevuje kolo“, tj. pracně se dochází ke zjištěním ve starší literatuře obsaženým a ztrácí se tak možnost využít porovnání, v jakých kontextech se jednotlivé otázky kdy probíraly a jaké souvislosti by tím mohly být osvětleny. Místo systematického postupu v rozšiřování a obohacování lingvistického poznání tu pak máme zbytečně mnoho zapomínání, přešlapování na místě a neúcty k oboru a k jeho úrovni.

Měřítka pro hodnotu souborného zachycení vývoje oboru se dosud snad nikomu nepodařilo splnit. Podat relativně úplný celkový pohled je velmi nesnadné, už proto, že nemůže být založen jen na autorově vlastním přístupu k nejrůznějším problémům, musí reflektovat a explicitně nebo implicitně (s věnováním většího nebo menšího prostoru) hodnotit přístupy a výsledky jiných. Vývoj oboru přitom zdaleka není přímočarý ani soustavný. Jednotlivé směry lingvistického myšlení spolu komunikují poměrně málo, nesoustavně a bez hlubšího vzájemného pochopení, ať už je to dáno víc vnějšími překážkami, nebo přehradami povahy spíš psychologické a obtížností problémů. Není tedy snadné dobrat se smyslu tohoto vývoje vcelku, vnést systém do chaosu, a úmysl podat celkový pohled je vždycky riskantní. Proti kterémukoli soubornému zpracování dějin lingvistiky, které je dnes ve světě k dispozici, je možné vznášet vážné výhrady, ale přesto mnohdy takové zpracování znamená velmi mnoho pro možnosti rozvoje oboru. V každém případě je tedy celkové zpracování dějin oboru cenné. Ať už by šlo o dílo mistra, jdoucí do hloubky (ale sotva pro jednotlivce dokončitelné v rozsahu časového [281]období celé existence civilizací), nebo o pohled spíš popisný, může se stát východiskem pro další diskuse o dosavadním průběhu a nových možnostech lingvistického myšlení. Potřebujeme takový odrazový můstek, abychom se mohli dobírat pohledů všestrannějších a pronikavějších.

Lze tedy jen uvítat, že máme konečně i českou soubornou knihu o dějinách oboru, totiž Dějiny lingvistiky romanisty Jiřího Černého (Votobia, Olomouc 1996, 512 s.). Můžeme z určitého hlediska snad spatřovat nedostatek v tom, že jde o dílo zaměřené především na cíle pedagogické, tedy na všeobecný přehled, spíš než na co nejhlubší vědecký rozbor vývoje oboru nebo na filozoficky orientované zamýšlení se nad jeho určujícími aspekty. Přesto však nová kniha jistě přispěje ke zvýšení úrovně našich mladých lingvistů a umožní dobrat se lepšího pochopení některých základních jazykovědných otázek, které dnes jsou, popř. se mohou stát předmětem diskusí. Na tom nic nemění skutečnost, že je možné vznášet různé námitky k jednotlivým úsekům knihy i k jejímu celkovému uspořádání a upozorňovat na formulační a podobné nepřesnosti.

Porovnáme-li Černého Dějiny např. s podobný cíl si kladoucí polskou knihou Heinzovou (1978), můžeme konstatovat, že polský autor (při větším rozsahu knihy) věnuje víc pozornosti některým starším obdobím vývoje lingvistického bádání (Byzanci, Arabům, Židům, pochopitelně i např. mladogramatikům), ale zato jeho rozbory končí zhruba třicet let před vydáním knihy: směry vzniklé později než strukturní lingvistika jsou tu zachyceny už jen zlomkovitě a různé více méně interdisciplinární oblasti (sociolingvistika, psycholingvistika) i lingvistika textová a matematická jsou reflektovány jen jednotlivými poznámkami. Naproti tomu Černý usiluje o co nejúplnější zachycení téměř všech směrů v jejich vývoji až do let osmdesátých, kromě větších nebo menších neúmyslných mezer tedy pokrývá vývoj bádání až asi na deset let před vydáním knihy. S tím souvisí i rozdíl mezi Heinzovým vcelku schematickým dělením klíčových kapitol (se stereotypními oddíly o synchronním a diachronním výzkumu apod.) a Černého plastičtějším viděním, členícím kapitoly víc (i když ne vždycky důsledně) podle věcných vztahů mezi hlavními zaměřeními výzkumu. Na rozdíl od Heinzovy především faktograficky pečlivé sbírky údajů charakterizují Černého knihu ve větší míře i autorovy vlastní úsudky a postoje k probíraným skutečnostem.

V porovnání s Helbigovým (1986) pohledem na lingvistiku sedmdesátých let ovšem jak u Heinze, tak u Černého oceníme především objektivnost pohledu, vcelku odolávajícího ideologizaci, která tolik poznamenala přístup německého autora; ačkoli k české verzi připojili překladatelé bohaté poznámkové i komentující dodatky, nevyhnuli se ani oni určitým jednostrannostem.

 

Černého kniha je (po relativně stručném úvodu)[1] rozvržená do dvaceti kapitol; první tři jsou věnovány vývoji lingvistického myšlení od dob prehistorických (pojednaných ovšem velmi zkratkovitě a spíš z hlediska vývoje starých civilizací a různých druhů písma) přes starověk až po 18. století. Probírají se počátky lingvistických teorií v Indii [282](s náležitým zdůrazněním tehdejšího soustavného zpracování hláskové i gramatické struktury) i v Řecku (od Aristotelových východisek k Dionysiovi Thráckému a k dalším alexandrinským gramatikům) a pak vývoj v Římě[2] i ve středověku a v dalších obdobích před uplatněním soustavných vědeckých hledisek (hlubší mohlo být zejm. zamyšlení nad Grammaire générale et raisonnée de Port-Royal). Vedle charakteristiky hlavních škol a směrů autor aspoň stručně uvádí i výsledky arabských gramatiků, objevné pojednání islandského autora z 12. stol. a ze 16. století popisy indiánských jazyků i maďarská porovnání jazyků ugrofinských.

I další dvě kapitoly, věnované předstrukturní lingvistice 19. století (s převažujícím historickosrovnávacím hlediskem od „objevení“ sanskrtu po školu mladogramatickou) a počátkům synchronních teorií na přelomu století, vhodně zaznamenávají i důležité momenty z oblastí zdánlivě okrajových: poměrně podrobně se probírají výsledky R. Raska, nechybí zmínka o A. Belićovi. Ne docela přesné jsou formulace o termínu indogermánský na s. 90 a o pojmu analogie (s. 105; pro mladogramatiky to byl jeden z faktorů jazykových změn). Zbytečně se upouští od terminologického rozlišování mezi (genetickým) srovnáváním a (synchronním) porovnáváním jazyků; výsledky a pokračování genetické srovnávací lingvistiky by si zasloužily podrobnější pojednání.

Klasická strukturní lingvistika se probírá v kapitolách 6–10, kde je ovšem na prvním místě F. de Saussure a pak Pražská škola. Uveďme jen, že ve velmi schematické, ale přesto účelné tabulce shrnující vývoj v tomto období neměla chybět jména takových pionýrů lingvistického myšlení, jako byli H. Steinthal, G. von der Gabelentz a O. Jespersen (na jiných místech knihy připomínaná). Výstižný a přehledný je výklad hlavních tezí de Saussurových (trochu narušený nepřesným zachycením vztahu mezi paradigmatickou a syntagmatickou osou).

Charakterizují se přehledně a v úplnosti hlavní výsledky Pražské školy, přičemž autor nepřeceňuje přínos českých lingvistů, naopak, tam, kde je to zapotřebí, upozorňuje na prameny různých závažných prvků „pražské“ lingvistiky u badatelů s jiným zázemím (srov. o podmíněnosti hláskových změn potřebami jazykového společenství u J. Vendryèse, s. 117, nebo o pojmu fonému u Baudouina de Courtenay, s. 124). Vedle role V. Mathesia a jiných českých členů Kroužku se jako stejně podstatná uvádí i úloha lingvistů ruských, ale zůstává přitom trochu v pozadí role R. Jakobsona, jehož význam dnes mohl být výrazněji připomenut jak v oddílech o kritice de Saussurova přístupu, tak v charakteristice vzniku a vývoje fonologie (na s. 159 se oprávněně připomínají dřívější ideologické restrikce v tomto ohledu);[3] je připomenuta úloha ukrajinských a slovenských badatelů při vzniku Pražské školy. Škoda, že na s. 164 chybí zmínka o obnovení Pražského lingvistického kroužku.

Kodaňská škola, ostatní klasické strukturní směry (včetně G. Guillauma a A. Martineta i amerického deskriptivismu) jsou pak představeny zkratkovitěji, ale nechybí tu ani uznání jejich podstatného významu pro vývoj oboru, ani kritické připomínky k jednotlivým postojům (snad trochu nepřesně se Bloomfieldův malý zřetel k sémantice omezuje [283]na otázky lexika, s. 211). Právem se za jednu z hlavních slabin považuje nedostatek vzájemného porozumění mezi těmito různými směry (z něhož vyplývá i malá míra hlubších věcných diskusí mezi nimi), v. zejm. s. 216.

Další, poměrně rozsáhlá část knihy (kap. 11–15) se zabývá různými směry a aspekty uplatnění formálních a počítačových postupů v lingvistice. Výklad o teorii N. Chomského se soustřeďuje hlavně na první dvě období jejího vývoje a není vždycky dost jasný (např. vztah mezi bázovou a transformační složkou není plně objasněn na s. 226).[4] K charakteristice generativní sémantiky dodejme, že to ani v 70. letech nebyl směr převažující. Nová Chomského teorie minimalismu je pochopitelně už jen okrajově zmíněna (je nyní poměrně přehledně charakterizována v úvodní stati sborníku Abraham et al., 1996), ale připomínají se i pojmové rámce navazující na Chomského více méně polemicky, včetně pražského funkčního generativního popisu.

Za pojednání o teorii N. Chomského je vhodně zařazena kapitola o přístupu S. M. Lamba (zbytečně podrobná, protože v posledních desetiletích tento přístup už nenachází širší pozornost). Ne už tak vhodně je na další místo zařazen výklad o kvantitativní lingvistice, jehož předmět s lingvistikou formální těsně nesouvisí. Jde však o užitečný přehled, a užitečná je i připojená charakteristika základních pojmů teorie informace a jejích jazykovědných aplikací (hlavně ze 60. let).

K formálním metodám se Černý vrací výkladem o algebraické lingvistice (tento Bar-Hillelův termín měl původně pokrývat formální popis jazyka u Chomského i u jiných autorů, ale nebyl v širším měřítku přijat). Zachycuje se tu kategoriální gramatika (ale ne už její pozdější pokračování, spojené s velmi úspěšným sémantickým přístupem R. Montagua), tzv. analytické modely i závislostní gramatika. Frázový ukazatel (pod ne úplně přesnou hlavičkou „generativní gramatika“) se přehledně porovnává se závislostním stromem (jehož vztah ke generativnímu přístupu je v zásadě obdobný jako u frázového ukazatele). Připomeňme, že matematické modely, zpravidla založené na pojmech relace a operace (popř. specifičtěji funkce, zobrazení, spíš než na „soustavách rovnic“, s. 284), se často opírají o pojmy kalkulu (počtu) a interpretace, ale vztah mezi nimi není tak těsný, jak se říká na s. 285.[5] Připojený oddíl o strojové (počítačové, komputační) lingvistice se s určitým zjednodušením soustřeďuje hlavně na strojový překlad, který je na několika místech viděn snad v příliš těsném vztahu k teoretické lingvistice (k formálnímu popisu). Z ostatních úkolů počítačového zpracování jazyka se tu komentuje automatické vyhledávání informací, ale další oblasti – od textových korpusů až po komunikaci s inteligentními roboty a po reprezentaci znalostí – zůstávají dost stranou.

Další tři kapitoly pojednávají o experimentální fonetice (jen s příležitostnými poznámkami o vztahu k fonologii, pochopitelně bez nejnovější etapy počítačové akustické analýzy), o psycholingvistice a neurolingvistice (kam je přiřazena i textová lingvistika) a o socio- a etnolingvistice. Toto uspořádání má bohužel za následek, že pro dnešní ling[284]vistiku podstatný obrat k interaktivní a procesuální povaze jazyka (a tedy ke studiu procesu sdělování) se tu objevuje jen v podobě dost roztříštěných poznámek na jednotlivých místech,[6] i když se závažnost jeho jednotlivých aspektů připomíná. Z tohoto hlediska by byl vítán, ale v daných časových relacích nemohl být zařazen výklad o formální sémantice textu (H. Kamp, I. Heim), která uvádí interaktivní a procesuální chápání jazyka na úroveň konkrétního výzkumu s odpovídajícím rozšířením pojmového rámce.

V závěrečných kapitolách knihy se autor obrací jednak k sémantice a sémiotice (s úvahami jako např. o neostrosti „výrazu“ – líp snad: významu – na s. 418 nebo o formalizaci jako „nahrazování“, tj. reprezentaci jazykových znaků jinými symboly, s. 433), jednak k filozofii jazyka (kde však zůstává na okraji filozofie sama, zejména analytická filozofie a tzv. obrat k jazyku, ‘linguistic turn’). Hodnotí se tu i minulé prosazování tzv. marxistické lingvistiky u nás a v souhlasu s O. Leškou (1993) autor uzavírá, že dnes naše lingvistika není v nejlepší formě, ale nedostala se na scestí, a volnost, která jí chyběla, ji dnes přivádí k prohloubení zájmu o její základní problémy.

Knihu, která obsahuje velkou řadu promyšleně sestavených tabulek a grafů i několik portrétů, uzavírají velmi užitečné seznamy citované literatury, jmen a termínů. Vcelku jde o dílo přehledné a dobře vybavené, ani tak se ovšem autor tu a tam nevyhnul bolestným překlepům a přehlédnutím.[7]

Ačkoli autor Dějin, jak jsme už poznamenali, upozorňuje na zhoubnou jednostrannou ideologizaci lingvistiky v uplynulém období, na některých místech přežívají i v jeho textu jak zbytky frazeologie z dob tlaku marxismu, tak povrchní soudy o některých filozofických otázkách. Sem patří i zjednodušující výroky o nominalismu a dialektice na s. 75, proti „idealismu“ na s. 140, 407; nebylo by jistě správné chtít dnes vynechávat zmínky o těch bodech, kde i pod hlavičkou tzv. marxistické lingvistiky byly dosaženy určité konkrétní výsledky, ale např. zmínky o úloze K. Marxe, V. I. Lenina a J. V. Stalina právem dnešnímu čtenáři připadají nepatřičně kladné. Něco jiného je autorův vlastní vztah k Hegelově dialektice.

S omezeními uplynulého období zřejmě souvisí i to, že v knize chybějí jména některých význačných badatelů různých období, jako byli např. P. Wegener nebo M. M. Bachtin (mohla ostatně být uvedena i poznámka o K. Rocherovi), a že oddíly o dalších nejdou dost do hloubky (zejm. o L. Hjelmslevovi, o M. Hallidayovi a o E. Sapirovi); naproti tomu ve stati o K. Pikeovi se podařilo ukázat, že i ve velké stručnosti autor dovede určitou oblast oboru zachytit velmi dobře. O pracích I. Mel’čuka jsou tu jen dvě stručné zmínky, u kognitivních proudů se nemluví o R. Langackerovi a G. Lakoffovi a u neurolingvistiky není zmíněn H. Schnelle, jehož významná, ovšem nedávno vydaná kniha (1991) představuje lingvistiku neuronových sítí jako zásadní nový směr, umožňující mj. i hlubší vhled do otázek osvojování si mateřského jazyka, než jaký nabízí Chomského univerzální gramatika, opřený právě o interaktivní povahu jazyka. Velmi málo se toho říká o předcházejících výkladech dějin lingvistiky.

[285]K pozitivním hodnotám knihy rozhodně patří už zmíněný autorův zájem o nový vývoj lingvistiky,[8] díky němuž jsou v knize přehledně (i když někdy jen schematicky) zachyceny různé směry lingvistické teorie z třetí čtvrtiny našeho století, takže v určitých ohledech může Černého kniha soutěžit i s některými nedávnými úvody do lingvistiky. Ani takové úvodní příručky totiž některé novější směry dost důsledně nereflektují, zejména formální popis jazyka (nebo aspoň jeho český směr) je v nich nepatřičně odsouván do pozadí (jako u Erharta, 1984, 1990) nebo pojednán ne dost srozumitelně. V úvodu Čermákově (1994) je na tento aspekt pamatováno víc, a právě jeho knížka a zde recenzované Dějiny jistě sehrají svou úlohu v tom směru, že orientace našeho vědeckého dorostu nebude nadále zbytečně jednostranná.

 

LITERATURA

 

ABRAHAM, W. – EPSTEIN, S. D. – THRÁINSSON, H. – ZWART, C. J. W. (red.): Minimal Ideas. Syntactic Studies in the Minimalist Framework. Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 1996.

ČERMÁK, Fr.: Jazyk a jazykověda (Přehled). Pražská imaginace, Praha 1994.

ČERMÁK, Fr.: Ferdinand de Saussure and the Prague School of Linguistics. In: Prague Linguistic Circle Papers, 2. Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 1996, s. 59–72.

ERHART, A.: Základy jazykovědy. SPN, Praha 1984; 2. vyd. 1990.

HEINZ, A.: Dzieje językoznawstwa w zarysie. Ossolineum, Warszawa 1978.

HELBIG, G.: Entwicklung der Sprachwissenschaft seit 1970. Bibliographisches Institut, Berlin 1986. Český překlad Vývoj jazykovědy po roce 1970 (J. Nekvapil a J. Holšánová). Academia, Praha 1991.

LEŠKA, O.: K Novákovým „osudům české lingvistiky“. SaS, 54, 1993, s. 132–134.

PAZUKHIN, R.: Linguistic Necessity and Linguistic Theory. Uniwersytet Śląski, Katowice 1983.

SCHNELLE, H.: Natur der Sprache. W. de Gruyter, Berlin 1991.


[1] Už tady se ovšem negativně projevují podmínky doby, ve které dílo původně vznikalo: chybí povědomí o některých u nás hůř dostupných autorech prací o dějinách oboru (starších, jako H. Pedersen, i novějších, jako E. F. K. Koerner). Připomínají se však publikace G. Mounina, R. H. Robinse, B. Malmberga a E. Coseria, stejně jako G. Helbiga, A. Heinze i autorů ruských aj. Některé autorovy formulace zůstávají poplatné tehdejšímu ovzduší (např. o jazyce jako jevu „celospolečenském“, „celonárodním“ a o jeho „nadtřídnosti“). Nevhodné je užívání termínu promluva (pro 'parole', tedy mluvu v Čermákově překladu de Saussurova Kursu, popř. řeč u jiných autorů).

[2] Antické (a zčásti i středověké) lingvistické myšlení rozbírá zajímavým způsobem Pazukhin (1983), další vývoj ale vidí jednostranně, považuje „nutnost“ za základní pro jazykový systém, ale např. pražskému a jiným přístupům k teleologii pozornost nevěnuje, ani např. dost dobře nerozbírá vztah mezi pravdivostními podmínkami věty a její (gramatickou) správností.

[3] Novým důležitým příspěvkem ke konkrétnímu vztahu klasické Pražské školy k de Saussurově emancipaci synchronie je stať Čermákova (1996).

[4] Údaj o Chomského knize Remarks on Nominalization, vydané až v r. 1977, chybí v Černého seznamu literatury; novější pojem univerzální gramatiky (s. 233) by byl výstižněji charakterizován jako jádro gramatické stavby, které podle Chomského odpovídá vrozeným lidským vlastnostem.

[5] Tato kapitola (č. 14) je dost různorodá; ne zcela vhodně se zde i jinde – např. už v kapitole 9 – mluví o „pomezních disciplínách“ tam, kde jde o uplatnění metod vypracovaných pro studium složitých systémů v logice nebo v matematice; o této možnosti chápání matematické lingvistiky je zmínka jen na začátku kapitoly 13. V závěru knihy autor takové formulace zvýrazňuje výkladem o podstatném významu dnešního obratu lingvistiky k interdisciplinárnosti; tento pohled je jistě plně oprávněný a plodný, ale i tak je třeba přihlédnout k rozdílu mezi metodou a objektem studia – podstatné dnes asi je, že se rozšiřují repertoáry obojího.

[6] Obsáhleji mohly být zachyceny takové oblasti lingvistiky jako stylistika, vztahy k literární vědě a k sémiotice umění.

[7] Vzhledem k naději na brzké nové vydání uveďme aspoň to, co se týká jmen nebo termínů; tak na s. 59 je nadbytečné druhé y v názvu Pániniho díla, na s. 190 je zkomoleno jméno I. I. Meščaninova, na s. 232 není přesná formulace o relační gramatice (spoluautorem knihy Arc pair grammar byl David E. Johnson, ne Jerold(!) Katz), na s. 233 má být Jindřich Toman, na s. 419 Ch. S. Peirce, na s. 381 a 486 B. Groszová. A. Marty je na s. 106 a 160 charakterizován jen jako („málo známý“) švýcarský jazykovědec, až na s. 446 se mluví o jeho působení v Praze. Mylně se uvádí (s. 282 a 451), že Tractatus je jediným dílem L. Wittgensteina.

[8] Nemohlo ovšem být probráno vše; k poznámkám uvedeným v tomto ohledu výše dodejme, že chybí pojednání o takových důležitých nových směrech, jako je korpusová lingvistika, která díky uplatnění počítačů a statistických postupů bude brzy znamenat novou úroveň empirického jazykovědného výzkumu, s možností operativního využití daleko rozsáhlejších výchozích materiálových souborů, než jsme zvyklí. Z okrajovějších oblastí by např. poznámky o programovacích jazycích dnes mohly být koncipovány s větším zřetelem k nedávnému vývoji.

Slovo a slovesnost, volume 59 (1998), number 4, pp. 280-285

Previous Petra Klötzerová: Hranice frazeologie se posouvají. Lexikální frazémy v češtině

Next Josef Filipec: Český jazykový atlas