dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Český jazykový atlas

Josef Filipec

[Discussion]

(pdf)

Czech Language Atlas

Český jazykový atlas (1, 2. Red. Jan Balhar – Pavel Jančák a kol. Academia, Praha 1992 a 1997, 425 a 507 s.), který postoupil vydáním 2. svazku a který je rozvržen do pěti svazků zvětšeného formátu, korunuje dosavadní badatelské dílo dialektologů ČR. Výzkum nářečí se u nás souvisle rozvíjel od Základů dialektologie československé (1864) A. V. Šembery (Hlavsová, 1987) a Dialektologie moravské (1886, 1895) Fr. Bartoše v pracích popisných, mluvnických i slovníkových. Jeho obohacení přinesla pak metoda jazykovězeměpisná, která zaujala už J. Gebauera a jejíž vliv se u nás projevil zásluhou Wenkerova Atlasu Porýní (1878) a Německého jazykového atlasu v práci Duškově (Dialektická mapa Čech, 1894) a Frintově (Hlavsová, 1984).

Zásadní podnět pro jazykovězeměpisnou metodu, spojený s kritikou tradičního popisu Vydrova, přinesla však Havránkova práce K české dialektologii (1924), poukazující už [286]na konkrétní výzkum V. Vážného, rozvíjející se na Slovensku (1921–1939) a zakládající se na této metodě. Ohlasem těchto snah byla i formulace Tezí Pražského lingvistického kroužku, týkající se Zásad lingvistické geografie na území slovanském a Problému všeslovanského lingvistického atlasu (1929). Oba dříve uvedení autoři publikovali své práce, Nářečí česká a Nářečí slovenská, v 3. svazku Československé vlastivědy (1934). Havránkovu práci, opírající se přece jen o kusý materiál, oceňoval Vážný (v semináři) jako „překvapivě výstižnou“. Zmínky zaslouží, že zásluhou Havránkovy znalosti lidí byl získán k práci na tomto úseku jeden z jeho nejlepších explorátorů z Klatovska, Jaroslav Voráč, který od r. 1946 vedl dialektologické oddělení Ústavu pro jazyk český tehdejší České akademie věd a umění a teoreticky spolupracoval právě s V. Vážným. Havránek a Vážný byli členy České dialektologické komise, kterou později doplnili pro Moravu a Slezsko A. Kellner a A. Lamprecht. Práci komise ovšem iniciovali po založení ČSAV svým výzkumem vědečtí pracovníci dialektologických oddělení ÚJČ v Praze a v Brně. Brněnské pracoviště je od r. 1991 hlavní institucionální dialektologickou základnou, což odpovídá vyšší životnosti moravských a slezských nářečí a naopak jejich ústupu v Čechách.

Měl-li být popis nářečí na celém území českých zemí jednotný, musel být založen na promyšlené koncepci a metodě. Ty se týkají sběru a ukládání materiálu, způsobů jeho mapování a dosažení optimálních lingvistických výsledků jeho zpracování (Vážný, 1955).

V Českém jazykovém atlase (ČJA) je zachycen materiál všech jazykových rovin ve vybraných obcích ČR v poslední vývojové fázi nářečí. Tento materiál byl pořízen podle jednotného výzkumného programu vyškolenými lingvisty v několika etapách (Voráč – Racková, 1968).

Jako předetapu lze chápat korespondenční dotazníkovou anketu, založenou především na kontaktu s učiteli základních škol a zaměřenou hlavně na jevy hláskoslovné a tvaroslovné. Tato nepřímá anketa byla od r. 1947 organizována ÚJČ v Praze, po založení ČSAV od r. 1953 i jeho brněnskou pobočkou, a podílely se na ní i vysoké školy. Vynesla 20 034 vyplněných dotazníků a posloužila k získání zkušeností potřebných pro vypracování relevantních hesel jednotného Dotazníku pro výzkum českých nářečí (1964). Seznam těchto hesel byl ještě doplněn a korigován zkušenostmi dialektologů z různých nářečních oblastí a materiálem získaným excerpcí ze spontánních rozhovorů, popř. z řízené konverzace (přímou anketou). Zmínky zaslouží i zřetel k návaznosti hesel na data Atlasu slovenského jazyka.

První část Dotazníku byla lexikální a obsahovala 2 129 položek seřazených do sedmi tematických okruhů typických pro život venkovského člověka, druhá část byla převážně gramatická. Lexikální materiál z nářečních slovníků a národopisných prací byl kromě toho shromažďován v lexikálním archivu lidové mluvy. Počet položek Dotazníku byl citlivě redukován a diferencován, např. vzhledem k situaci více zachovaných nářečí na Moravě, a byl založen jednak na síti 420 lokalit venkovských (223 v Čechách a 197 na Moravě a ve Slezsku, též u starší kolonizace v Polsku, v bývalé Jugoslávii a v Rumunsku), rozčleněných na osm oblastí, jednak na síti 57 měst. Právě výzkum městské mluvy (běžného nivelizovaného úzu) v letech 1973–76 patří k přednostem ČJA, zvláště když přihlíží nejen k mluvě staré generace, konfrontované s mluvou stejné generace venkovské, ale i k mluvě generace mladé, reprezentované hlavně žáky nejvyšších tříd základních škol. Mnoho úsilí bylo věnováno výběru informátorů, kontrole jejich [287]výpovědí a jejich regionální příslušnosti, především v pohraničních oblastech, a vyrovnání výzkumných metod mezi explorátory, jejich práci ve dvojicích a ověřování výsledků (Jančák, 1977).

Pro uživatele ČJA, zvláště laiky, je vedle složky lingvistické důležitá složka geograficko-kartografická, protože její výstupní zobrazovací kvalita zprostředkovává víceméně adekvátní informaci o jazykových skutečnostech. Péči, která byla tomuto cíli věnována, dokládá dvojfázové kartografování, a to pracovní, podrobné, a syntetizující, abstrahující. Tím nabylo konečné zobrazení na výraznosti a potřebné dílčí informace byly přesunuty do komentáře (v. dále).

Při syntetizujícím způsobu zobrazení, zdůrazňujícím především areálové členění jazykových faktů, se uplatňuje účelný hierarchicky odstupňovaný repertoár grafických prostředků. Těmi se vymezují buď plochy, nebo označují terénní body (v geodetickém smyslu). K vymezení areálů slouží izoglosy, nápisy a zvláště u prolínajících se areálů šrafování. Tak např. v mezích převládajícího interdialektického pojmenování kluk se uplatňuje jzč. a mor. označení chlapec (I, 1), vyznačené šrafováním, a izoglosami vymezené ekvivalenty, svč. hoch, slez. a na sv. okraji střm. nářečí užívané synek a valaš. ogar. Šrafování je u některých map až šesteré (např. kvedlačka, I, 150) a dokonce osmeré (doderky, II, 201).

Izoglosy jsou trojího druhu: silné čáry vymezují areály lexikálních ekvivalentů, slabší čáry hranice areálů slovotvorných nebo tvaroslovných variant, přerušované pak hranice variant hláskoslovných. Izoglosami prvního typu je oddělen areál mor. stařenka od babička (I, 7), druhý typ odděluje menší zábřežský areál podoby bábinka, prosakující do širšího okolí, třetí pak vyděluje záp. mor. areál slovotvorných variant s dlouhým -á- (bába, bábin/k/a). Nápisy různého typu a různé velikosti rozlišují výrazy společné více areálům (děda sub dědeček, I, 6) a dílčí podoby lexikální (dědoušek, staříček), slovotvorné (dědáček, stařeček) a hláskoslovné (chod. děrek aj.).

Důležitým doplňkem plošné projekce je do detailů promyšlené zobrazení pomocí značek. Tu je třeba předeslat, že se venkovské lokality označují body (v geometrickém smyslu), městské obdélníky, a pod těmito značkami jsou uvedena čísla bodů. Značky se umisťují u venkovských lokalit nad čísla bodů, u městských do obdélníků. Generační rozdíly se rozlišují umístěním značek v horní (jde-li o mladou generaci) a dolní části obdélníku. Značky lineární (vodorovné a svislé úsečky) a figurální (geometrické obrazce: trojúhelník, čtverec, kruh aj.), plné a duté, jsou u každé mapy zaměřeny na vystižení její lingvistické funkce (Jančák, 1987).

Uvedené skutečnosti jsou svědectvím mimořádného pracovního zaujetí našich dialektologů, jejich mravenčí práce lingvistické jak nad mapami, tak i v terénu, kde bylo třeba přizpůsobovat se různým informátorům v různých situacích (posedět v hospodě a zaplatit pivo, nosit od vesnice k vesnici původně dost těžké magnetofony), jejich technické vynalézavosti při převodu jazykových faktů do optimální atlasové podoby. Ocenit je třeba i technickou iniciativu ze strany nakladatelství Academia.

Grafické prostředky ovšem nejsou samoúčelné. Jejich cílem je přispět k hlubšímu sociolingvistickému výkladu areálových struktur a k diferenciaci jevů jednotlivých jazykových rovin, které jsou přizpůsobeny také uvedené tři typy izoglos.

Rozhodnutí zaměřit první tři svazky ČJA na jazykovězeměpisnou diferenciaci nářečního lexika (slov, slovních spojení a slovotvorných částí) je na místě z důvodů lingvistických a sociolingvistických. Dnes už málokdo zpochybňuje skutečnost, že lexikální [288]zásoba reprezentuje ústřední jazykovou rovinu, jejíž jednotky, významově identifikované, nabízejí svou formální stránku výzkumu hláskoslovnému a tvaroslovnému, a která nabízí kombinace svých jednotek, jejich exemplářů a slovních tvarů, výzkumu syntaktickému. Lexikální jednotky jsou svými referenčními významy v primárním vztahu k mimojazykové skutečnosti a tvoří základ obsahu výpovědí o ní.

Je pochopitelné, že si syntetizující způsob zobrazení nářečních areálů vynutil pečlivý výběr relevantních lexikálních jednotek, kontrolovaný i spoluprací pražského a brněnského pracoviště (I, 15, 27). Např. ze 701 hesel Dotazníku bylo do 1. svazku ČJA zařazeno 227 hesel. Na druhé straně bylo přihlédnuto i k regionalizaci položek. Těmto rozdílům odpovídají i čtyři typy jazykových map: celostránkové pro zobrazení celého území, půlstránkové, jde-li o mapy jednoduché, dále mapy pouze moravské situace a svodné mapy s izoglosami oddělujícími jen oblasti s protikladnými ekvivalenty (mapy I, 220–222 a II, 229n.), např. prst x palec aj. Přihlížet je ovšem třeba i k tomu, že se na témž území vyskytují dva i více paralelních lexémů různé společenské dynamiky, což spolu s vlivem spisovného jazyka vede k nivelizaci nářečí jednak horizontálními posuny nářečních oblastí a jejich ostrovů, jednak vertikálním pohybem vedoucím k tvoření interdialektů. Při těchto posunech nabývají některé nářeční ekvivalenty jisté nadnářeční nadřazenosti na ose nářečí – spisovný jazyk, např.: dýně (II, 14) – turek obl. čes.; překážet (I, 64) – zavazet obl. mor.; děvče (I, 2) – holka obl. čes., SSČ hovor.; sundat (I, 157) – sdělat zast. a obl.; míč (I, 32) – balon ob., SSČ hovor. aj. (k těmto posunům Jančák, 1995, s. 4n.).

Nářeční ekvivalenty se vyskytují v různých hláskových podobách. Z těch se registrují na mapách zaměřených na lexikální a slovotvorné rozdíly jen jevy nepravidelné, kdežto pravidelné regionální obměny se zachycují na šesti syntetických mapách (I, 49n.) a jejich průběh se naznačuje izoglosami. V soupisu podob se podtrhují variabilní hlásky a odkazuje se na příslušnou mapu, např. klouzat (se) odkazuje na popis map I, 56–59: D 1 a, b, c, C 3. I tato detailní práce zasluhuje obdivu.

Empirické poznatky získané detailním výzkumem jsou zevšeobecňovány v komentářích k mapám. V jejich většinou šesti, výjimečně sedmi oddílech se upozorňuje na základní problémy, podává se jejich lingvistický výklad a uvádějí se i další potřebné údaje. Jde zde o soupis nářečních podob, vymezení významu, popis jazykovězeměpisné situace, charakteristiku mapovaných lexémů, doklady ze zahraničních obcí, odkaz na cizí jazykové atlasy a popř. i další doplnění. Tak např. se uvádějí na mapě I, 2 různá nářeční pojmenování spisovného slova děvče (‘osoba ženského pohlaví do 12 let’), typického téměř pro celou Moravu a jč. oblast, a jeho hlavního čes. protikladu holka, užívaného mládeží i v mor. městech a nabývajícího hovorového příznaku. K významnějším regionalismům patří sz. čes. a jz. mor. žába, na rozhraní stř. a sv. Čech kurva a vm. cérka. Ze slovotvorných variant je nejrozšířenější slovácké děvčica a slez. děvucha, z hláskoslovných variant vč. ďouče a svč. ďouka atd. Jednotlivá pojmenování se vykládají i etymologicky a konfrontují se se slovníky, zvláště Jungmannovým a Slovníkem spisovného jazyka českého. V případě potřeby se u některých hesel v sedmém oddíle ozřejmuje i souvislost s další položkou, např. bidlo ve významu ‘žerď na větrání peřin’ sub bidýlko ‘žerď vodorovně umístěná nad kamny’ (I, 170), nebo se komentuje dílčí materiál (sazenice, II, 15).

Podstata a smysl jazykového atlasu však nejsou v této detailní analytické práci důležité pro popis výchozích dat. Záleží v celkové koncepci těchto významných děl, v jejich systémové a strukturní výstavbě a v tomto ohledu je ČJA na úrovni současné lingvistiky a jejího úseku, lingvistiky areální, jako její exponent a zrcadlo. Současná areální lingvis[289]tika se orientuje na výzkum podsystémů, diasystémů a intersystémů, jde jí tedy o výzkum prostorové variability různého typu a různé úrovně: variant (v našem případě obecné češtiny) a konfrontace jazykovězeměpisných podsystémů jednak v mezích jednoho národního jazyka, jednak mezi dvěma různými jazyky. Cílem ČJA je konfrontace ekvivalentních podsystémů v areálech českého jazykového standardu, v prvních třech dílech Atlasu lexikálních.

Zdůrazněním lexikální orientace, strukturním pojetím specifického lexikálního systému s dílčími podsystémy a rozlišováním centra a periferie jak ve vztazích areálů, tak i v hierarchii podsystémů, i když teoreticky tam neformulovaným, a sociologickým zaměřením (I, 13, 26, 29) pojetí ČJA jednak odpovídá požadavkům současné české lexikologie, jednak je ze své strany podporuje. Pojem jazyková konfrontace zde má dvě stránky: vnitrojazykovou a mezijazykovou. Jde tu jednak o konfrontaci různých nářečních podsystémů v zeměpisných areálech, jednak o jejich příslušnost k jednomu standardu. Každá konfrontace musí splňovat jisté předpoklady (Filipec, 1985): zkoumat jazykový materiál popsaný stejnou metodou, mít společnou porovnávací základnu (tertium comparationis), společný metajazyk (terminologii) a teorii ekvivalence, popř. strukturní model, zakládající se na hierarchii jednotek a významových rysů.

Nejdůležitější je kromě zjištění repertoáru pojmenování a jejich zeměpisného výskytu určení a ověření jejich ekvivalence, protože ta tvoří základ pro vyčlenění dílčích podsystémů. Autoři věnovali této otázce značnou pozornost při identifikaci významů lexémů, jejich věcných a pojmových vztahů (I, 26n.). Při tom byl kombinován postup onomaziologický při vyhledávání ekvivalentů k heslovému lexému s pojmovým významem a postup sémaziologický při jejich popisu. Termínem ekvivalent byl sice vhodně nahrazen dříve užívaný termín tautonymum, tj. různooblastní synonymum (Filipec, 1953, s. 105n.), je však třeba rozlišovat ekvivalenty vnitro- a jinonářeční, obdobně jako rozlišujeme vnitro- a mezijazyková synonyma. U synonym je dále třeba rozlišovat úroveň jednoznačného lexému-typu s oblastí významového a kontextového užití a úroveň lexému-exempláře v jednotlivém užití s referenčním významem. Takový detailní přístup nebyl ovšem v ČJA vždy potřebný a ani pracovně možný. Přesto se i zde setkáváme se zřetelem k různé uzuální spojitelnosti např. u synonym a antonym horní, dolní obec proti vrchní, spodní větev. Příliš široce je však naproti tomu charakterizován např. význam ‘volné pohybování (ze strany na stranu, kývavé, kolébavé, popř. pohyb kolem dokola) typické zejména pro nepevný zub’ (I, 48). Pohybu zubu zde odpovídá heslové sloveso viklá se, sloveso hýbá se však označuje pohyb obecnější, sloveso mele se (tj. vrtí se), klátí se (typické pro člověka vyšší postavy) a další označují zase pohyby specifické. V těchto případech jde o vztahy nadřazenosti a podřazenosti, tedy ekvivalence s přílišnou tolerancí (Filipec, 1995, s. 66n.).

I při nutném výběru uvádějí první dva díly ČJA 5 463 heslových podob (2 220+3 243), 447 hesel (219+228) a 5 svodných map (3+2). 447 pojmenování je slovnědruhově diferencováno takto: 288 (134+154) substantiv, 54 (41+13) sloves, 20 (13+7) adjektiv, 6 (2+4) adverbií a 79 (29+50) sousloví, většinou A-S, V-S.

Mapy prokazují a) jednotnost českého území: např. podoba slaboučký vedle dubletního slabounký (kromě vých. okraje Slezska, I, 24); štípat s regionálními dubletami (I, 215); les s podkrkonoš. a podještěd. ostrovem háj a valaš. hora (II, 68); kůra se slez. a sz. čes. (ne sv.!) skúra, sv. čes. koráb a slez. koruna (II, 74); b) odlišnost Čech od Moravy a Slezska: vesnice x dědina (kromě jz. Moravy, I, 184); žlab s dílčími ostrovy [290]x ryna (I, 209); kapusta x kél/kel (II, 192); Boží hod x Boží narození (II, 224); c) odlišnost Čech od Moravy a od Slezska: kalhoty x gatě x galaty (I, 78); houska x pletýnka x bělka (I, 137); poklička x křidla x přikrývka (I, 145); sběračka x šufánek x ležka s variantami (I, 147); liška x kuřátko x kurka (II, 89); rampouch x střechýl x střempel s variantami (II, 166).

Zajímavý je různý stupeň pronikání českých nářečí do moravské oblasti za starou zemskou hranici, vyznačený izoglosami: knedlík x šiška (I, 100); oddavky x zdavky (I, 15); brousek u chleba x zákalec (I, 134); kmotříček x kmocháček (I, 18); kulhat x chromat s variantami (I, 58) a svodná mapa s opozicemi sud x bečka, truhlář x stolař, prkno x deska, psaní x písmo, bílit x líčit (I, 221) aj. Vyskytuje se však i pronikání moravských nářečí do Čech: osýpky x spalničky (I, 71), koblih x kobliha (II, 207).

Izoglosami jsou též vymezeny typické oblasti, např. Slezsko: šumná x mor. pěkná, též dubletně s čes. hezká (I, 10); kapálka x syrovátka (I, 108); nerky x ledviny (I, 121); bičík x svlačec (II, 108); sklep x gvelb x obchod, krám (II, 174); pavlač x kostelní kůr (II, 188) aj.

Bohatý nářeční materiál poskytuje také možnost poznat různé postupy při tvoření pojmenování, motivované sémanticky (Balhar, 1981). Jde tu o bohatou oblast různých asociací, o přenášení významu (pojmenování) na základě významového příznaku, zvláště o metaforizaci a onomatopoizaci, např. květináč (I, 152), tj. ‘okrouhlá hliněná nádoba na pěstování květin’, je pojmenován podle různých druhů nádob, tj. druhů nadřazeného rodu, využilo se i souřadných pojmenování (hrnec, baňka, donička, pernice, karhánek, látka), vlastností nádoby: tvaru (bulák, okrouhlík, pucláček), nižší hodnoty (střep, pukala), obsahu nádoby a účelu (květináč, kořenáč).

Systémové vztahy se uplatňují např. u hesla sýček (II, 33): nadřazenost (sůva), souřadnost (ťuhýk), podřadnost (kalous). Kromě toho se uplatňuje onomatopoická motivace (hejkal, kulich, ťuhýk a varianty) a motivace sémantická (tódnfógl, pohůnek). Systémové vztahy jsou zřejmé též sub třešně višně (II, 3), švestka slíva trnka (II, 4), jahoda malina (II, 95), potkan krysa (II, 29), vážka šídlo kobylka (II, 49), židle stolek stolička lenoch (I, 154). Živnou půdou pro tvoření pojmenování je metaforičnost, např. (dělat) žabky (I, 30, k tomu s. 112n.) a onomatopoičnost: chrastítko (I, 27), velikonoční řehtačka (II, 213) a velikonoční klapačka (II, 214), v. dříve též sub sýček.

Tento bohatý a komentovaný lexikální materiál, doprovázející mapové zobrazení, dělá z ČJA dílo nejen výzkumné a studijní, ale i publikaci přitažlivou pro laickou veřejnost, spisovatele a celou naši kulturní obec.

Oba dosud vydané svazky jsou představeny výstižnými a podrobnými úvody, mapovými částmi, seznamem literatury, německými resumé a rejstříky lokalit, hesel a jednotlivých nářečních podob. Oba dokumentují a slibují zdařilé zakončení badatelského úsilí českých dialektologů na úseku jazykovězeměpisném. Vyvstává však otázka „závažných úkolů příštích, k jejichž realizaci vytváří lexikální složka ČJA výchozí podklady“ (I, s. 30). Především dosti početný dialektologický kolektiv, který v Brně připravuje k vydání další tři díly Atlasu, je povolán k tomu, aby využil jednak nahromaděného a v Atlase nevyužitého materiálu z venkovských i městských lokalit k pracím monografickým, jednak získaných zkušeností k práci teoretické. Obojí se nabízí právě na úseku lexikálním. Areální lingvistika má svou teorii, která se chápe jako část teorie diachronní lingvistiky (Goossens, 1980, s. 451), avšak má i aspekt synchronní, např. při sledování mezioblastních přechodů (Trubeckoj, 1931). Kromě teorie lexika, tedy nářeční lexikologie, jde i o aplikované úseky nářeční lexikografie, a to synchronní a diachronní. Zvláště při [291]práci na slovnících současné češtiny se s prospěchem využívalo materiálu nářečního archivu k určování slov obecné češtiny a mluvené formy jazyka (práce Z. Sochové). Stejně tak bude jednou potřebný nářeční materiál i pro historický slovník češtiny, který patří k mementům české lingvistiky, a naopak bude materiál tohoto slovníku, získaný excerpcí historických pramenů, ze své strany dokumentovat a zpřesňovat nářeční materiál a jeho chronologii. V synchronním zaměření může být ČJA základnou hloubkového, sociologicky orientovaného výzkumu ve vhodných nářečních lokalitách (Utěšený, 1967). Pozitivní úlohu při zvládání těchto budoucích úkolů jistě sehraje i automatizace a komputerizace kartografování.

 

LITERATURA

 

BALHAR, J.: Bohatost územní diferenciace nářečního lexika a její příčiny. SPFFBU, A 29, 1981, s. 119–124.

BĚLIČ, J.: Nástin české dialektologie. Praha 1972.

FILIPEC, J.: Synonyma a studium nářeční slovní zásoby. , 36, 1953, s. 97–109.

FILIPEC, J.: Problematika konfrontace v lexikální zásobě. SaS, 46, 1985, s. 201–214.

FILIPEC, J.: Synonyma jako problém lingvistické teorie a jazykové praxe. In: Přednášky z 37. a 38. běhu Letní školy slovanských studií. UK, Praha 1995, s. 65–73.

GOOSSENS, J.: Areallinguistik. In: Lexikon der germanistischen Linguistik. Ed. H. P. Althaus et al. Tübingen 1980, s. 445–453.

HAVRÁNEK, B.: K české dialektologii. LF, 51, 1924, s. 263–271 a 337–358.

HAVRÁNEK, B.: Nářečí česká. In: Čs. vlastivěda, 3. Praha 1934, s. 84–218.

HLAVSOVÁ, J.: O počátcích českého jazykového zeměpisu (k stému výročí narození A. Frinty). , 67, 1984, s. 213–217.

HLAVSOVÁ, J.: Počátky české dialektologie. , 70, 1987, s. 75–81 a 141–149.

JANČÁK, P.: K ukončení výzkumu městské mluvy pro Český jazykový atlas. , 60, 1977, s. 227–237.

JANČÁK, P.: Závěrečná etapa prací na Českém jazykovém atlase. SaS, 48, 1987, s. 301–314.

JANČÁK, P.: Spisovná a nespisovná slovní zásoba v Českém jazykovém atlase. , 78, 1995, s. 1–8.

Slovník spisovné češtiny. Praha 1978.

Slovník spisovného jazyka českého, 1–4. Praha 1960–1971.

TRUBECKOJ, N. S.: Phonologie und Sprachgeographie. TCLP, 4, 1931, s. 228–234.

UTĚŠENÝ, S.: K metodice studia sociální stratifikace jazyka. SaS, 28, 1967, s. 434–439.

VÁŽNÝ, V.: Nářečí slovenská. In: Čs. vlastivěda, 3. Praha 1934, s. 219–310.

VÁŽNÝ, V.: K otázce jazykového atlasu zemí českých. SaS, 16, 1955, s. 159–173.

VORÁČ, J. – RACKOVÁ, M.: Práce na Českém jazykovém atlase. SaS, 29, 1968, s. 312–318.

Slovo a slovesnost, volume 59 (1998), number 4, pp. 285-291

Previous Petr Sgall: Český pohled na dějiny lingvistiky

Next Milan Jelínek: Zdařilý slovník stylistických pojmů