Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K sémantice českých rozměrových adjektiv

Jasňa Šlédrová

[Articles]

(pdf)

To the semantics of Czech adjectives denoting dimensions

Motto: „… když máme věci, o nichž chceme hovořit, avšak nemáme slova, abychom je vyjádřili, co tedy máme dělat?

1. Máme úplně přestat mluvit?

2. Nebo máme na věci ukazovat prstem, aby povinnost řeči vykonávala ruka?

3. Nebo si máme vypůjčit slova z cizích jazyků?

4. Nebo máme věc opsat?

5. Anebo konečně máme vytvořit slovo nové? – Stěží zůstane jiná možnost volby. Neboť:

1. přestat mluvit při zkoumání věcí je věru nesmyslné a hanebné,

2. na všechno ukazovat prstem je nemožné,

3. být odkázán na cizí, to je škodlivé a nečestné,

4. vést výklad opisem, to znamená vodit čtenáře dokola a ukazovat místo věcí jen obaly věcí.

5. Zbývá tedy, abychom sebrali odvahu k vymýšlení nových slov a umnému vytváření bohaté jazykové zásoby z nezbytnosti nebo pro půvab, protože to je dílo náležející lidské přičinlivosti a božskému právu svěřenému našemu rodu již v ráji. Proč tedy máme dopustit, abychom ho byli v této věci zbaveni? Proč by se nesmělo o něčem srozumitelně a jasně uvažovat a také se pokusit srozumitelně a jasně o tom hovořit? Vizme plavce: dostanou-li se na neznámé ostrovy nebo plaví-li se kolem mysů, útesů, písčin a podobně, hned jim dávají jména. Téhož se odvažují i řemeslníci při vymýšlení nových nástrojů nebo výrobků. Proč by se toho nemohli odvážit gramatikové a filozofové, když se plaví oceánem věcí a vyznačují meze lidského intelektu? A jestliže se to smí v řečtině, latině a jiných jazycích, vskutku budeš to právo upírat češtině?“

Václav Jan Rosa

 

1. Úvodem

Příspěvek je informací o původním empirickém výzkumu, kterým jsme zjišťovali sémantické rysy adjektiv vyjadřujících rozměry lidského těla (velký, vysoký, malý, tlustý, hubený) a adjektiv vyjadřujících rozměr hloubky (hluboký, mělký) v češtině. Sledovali jsme hlavně několik skupin rodilých mluvčích (jednotlivé skupiny se lišily zejména věkem a dosaženým vzděláním) při vymezování významu vybraných rozměrových adjektiv. Zajímalo nás, zda se bude informační obsah vybraných rozměrových adjektiv u našich respondentů shodovat. Slovy V. J. Rosy zkoumali jsme hranice srozumitelnosti při pojmenování vlastností prostřednictvím uvedených rozměrových adjektiv.

Práce je součástí mezinárodního projektu srovnávací sémantiky (viz Grzegorczykowa, 1992). Sepětí s projektem je patrné hlavně v teoretických východiscích. V rámci tohoto projektu byla již podrobně zpracována sémantika rozměrových adjektiv v polském a ruském jazyce (srov. např. Linde-Usiekniewicz, 1997; Rachilina, 1997). Problematika rozměrových adjektiv byla řešena již dříve mimo zmiňovaný projekt. Polský tým reflektuje hlavně významné studie německých lingvistů M. Bierwische a E. Langa (Bierwish, 1977; Bierwish – Lang, 1987; Lang, 1987). Celý projekt koordinovaný polskými lingvistkami se kromě tematiky rozměrů orientuje ještě na pojmenování barev a mentálních procesů. O zmíněných oblastech již v tomto časopise podrobně pojednaly Nebeská (1999) a Vaňková (1999b).

[123]Pokud bychom usilovali o disciplinární ukotvení těchto přístupů, budeme se převážně pohybovat na půdě kognitivní lingvistiky, přičemž se často neubráníme přesahům do oblasti kulturních aspektů jazyka (srov. Vaňková, 1999a), ale také do oblasti psycholingvistiky, zejména té její podoby, která je syntézou kognitivních a komunikačních přístupů. Poslední uvedený přístup je charakteristický pro náš výzkum.

V osmdesátých letech vzniklo několik významných teoreticko-metodologických prací, které polský projekt, a tedy i naše přístupy do značné míry inspirovaly (viz Lakoff – Johnson, 1980; Lakoff, 1987). Poté se začaly objevovat i praktické příručky zasvěcující do základů kognitivní lingvistiky (např. Schwarz, 1992). Vzhledem k zaměření naší práce, jejímž těžištěm je analýza porozumění vybraným adjektivům na základě autentických výpovědí rodilých mluvčích, se více těmito pracemi nebudeme zabývat. Jejich významnou roli, kterou sehrály při formování a šíření kognitivní lingvistiky a sémantiky, nezpochybňujeme.

Rovněž považujeme za nezbytné upozornit na souvztažnost našeho příspěvku s koncepcí jazykového obrazu světa. Tato koncepce vychází z hypotézy, že jazykový obraz světa má pro každý jazyk svébytnou strukturu. Prostřednictvím této struktury mluvčí mluvící určitým jazykem pojímají (klasifikují, interpretují) svět. Základy koncepce jazykového obrazu světa byly zformulovány v rámci etnolingvistiky. Etnolingvistika padesátých let tedy vychází z předpokladu, že jazyk klasifikuje zkušenost a že různé jazyky třídí zkušenost různě. Tento předpoklad se opírá o Whorfovu hypotézu jazykové relativity, podle níž ne všichni pozorovatelé dospívají na základě týchž fyzikálních podkladů k témuž obrazu světa, ledaže by jejich jazykové pozadí bylo podobné nebo nějakým způsobem srovnatelné (Whorf, 1956). K obdobným závěrům dospěl již dříve Sapir, když konstatoval, že mluvčí různých jazyků nutně přijímají odlišné pojmy skutečnosti a že mají odlišný způsob vidění světa (Sapir, 1949). Hlavním cílem etnolingvistiky bylo zjistit, do jaké míry tvarové rozdíly (v lingvistice rozdíly v jazykových formách) mají kognitivní důsledky (Vrhel, 1996). Etnolingvistické teze, které časově předcházely polské pojetí jazykového obrazu světa, lze považovat za jistá rámcová východiska.

O míře kongruence základních etnolingvistických tezí s poznatky soudobé porovnávací sémantiky vypovídají závěry, k nimž dospěl R. Tokarski (1993), významný představitel srovnávací sémantiky. Zdůrazňuje, že znaková stránka jazyka je nositelem často ukrytých, nikoliv bezprostředně daných a určitou společností ustálených způsobů kategorizace a hodnocení skutečnosti. Z tohoto pojetí není zcela zřejmé, s jakými jednotkami Tokarski pracuje, zejména jaké jednotky odpovídají jazykovému znaku. Následně se však dovídáme, že znakem rozumí slovo, jehož sémantickou strukturu se snaží rozkrýt. Dospívá ke zjištění, že sémantická struktura slov je odrazem intelektuálního a emocionálního vztahu člověka k odpovídajícím fragmentům skutečnosti. Tokarski tedy Sapirův „odlišný způsob vidění světa u mluvčích různých jazyků“ modifikuje na specifický způsob vidění světa u každého mluvčího téhož rodného jazyka. Specifika vyplývá z odlišností v intelektuálním a emocionálním komponentu osobnosti jednotlivých mluvčích. K tématu emocionálního přístupu jedince ke skutečnosti se vyslovují i významné české lingvistické práce, viz např. Daneš (1979) a Grepl (1986), za rámec našeho příspěvku jsme však zvolili polský projekt.

[124]Domníváme se, že je třeba ještě připomenout, že intelektuální a emocionální vztah člověka ke světu je budován na základě senzorických procesů, které umožňují přenos informací z vnějšího prostředí i z vlastního organismu. Zejména v raných vývojových fázích smyslové poznání zaujímá klíčovou pozici. Na provázanost intelektuálního a smyslového poznání skutečnosti upozorňuje např. Cassirer slovy: „… i v jazykovědě se dá jen obtížně vést ostrá hranice mezi oblastí smyslového a intelektuálního takovým způsobem, aby se obě oblasti daly označit jako navzájem odlišné okrsky, z nichž každému náleží vlastní a postačující druh skutečnosti“ (Cassirer, 1996, s. 154).

Empirickou sondou orientovanou na sémantiku vybraných rozměrových adjektiv se pokusíme zjistit, zda výše uvedená teoretická východiska potvrzuje i praxe rodilých mluvčích.

 

2. Typy významů jazykového znaku

Než přiblížíme vlastní výzkum, považujeme za nutné zmínit se, z jaké sémantické teorie vycházíme. Opíráme se o přístupy, které člení význam jazykového znaku (jednoduchého jazykového znaku neboli slova) na jednotlivé složky. Hlavně vycházíme z klasifikace, kterou vypracoval G. Leech (1981), a inspirujeme se také prací S. Machové (1996), která Leechův přístup komentuje.

V Leechově pojetí se na utváření významu jazykového znaku podílí sedm dílčích významů: 1. konceptuální (denotační, kognitivní), 2. kolokační, 3. konotační, 4. sociální, 5. emoční (afektivní, emocionální), 6. reflektovaný, 7. tematicko-rematický. Z hlediska našeho výzkumu jsou relevantní zejména první tři složky: význam konceptuální, kolokační a konotační, neboť (jak ukáží i výsledky našeho výzkumu) spolupůsobení těchto tří typů významů umožňuje porozumění při užívání týchž slov a současně usouvztažňování stejných slov s různými představami toho, co označují. V našem pojetí na rozdíl od Leechova přístupu nepovažujeme za samostatné významy sociální a emoční, ale jsou pro nás součástí konotačního významu (viz vymezení konotačního významu níž). Tyto obecné závěry aplikujeme na konkrétní jazykový výraz: vysoký.

Konceptuální význam tím, že je pro určitý výraz všem dospělým uživatelům téhož mateřského jazyka společný, je základem porozumění při komunikaci. Zajišťuje, že různí rodilí mluvčí shodně rozumí výrazu vysoký a že za vysokého považují člověka od určité tělesné výšky (srov. výklad v SSČ – vysoký = ‚velký na výšku, jsoucí v poloze nahoře’).

Kolokační význam vyjadřuje spojitelnost jazykového výrazu s určitým jazykovým okolím, s určitými dalšími jazykovými výrazy. Změna jazykového okolí vede ke změně významu výrazu, ale nevypovídá ještě o konkrétních sémantických rysech, které výrazu přiřazují jednotliví uživatelé, jako je tomu v případě konotačního významu (viz níž). Srov.: vysoký člověk vysoká škola vysoké napětí. Výběr okolních výrazů je omezený, v jazyce se používají jen určitá spojení. Nepoužívá se např. spojení: vysoké moře vysoká láska vysoká mouka.

Konotační význam je význam, který má určitý výraz u daného uživatele navíc kromě významu konceptuálního. Konotační významy jsou odlišné u různých uživatelů téhož jazyka, ale mohou se i vlivem měnících se životních zkušeností pro[125]měňovat i v různých životních obdobích u téhož uživatele jazyka. Konotační význam vypovídá o emocionálním přístupu jedince ke skutečnosti i o jeho sociálních charakteristikách. Konotační význam spojení vysoký člověk upřesňuje u uživatele jazyka obecný konceptuální význam a obohacuje ho o další sémantické rysy. Vysoký člověk může být pro někoho člověk měřící alespoň 180 cm, pro jiného člověk měřící již 170 cm (srov. empirická data v části 6. 2.).

Náš výzkum by měl ukázat, zda tatáž rozměrová adjektiva budou u rodilých mluvčích spojována se shodnými jevy skutečnosti, nebo zda se budou jednotliví mluvčí při vymezování významu adjektiv odlišovat. Budeme hledat odpovědi na následující otázky: Jak je možné, že lidé různé výšky (může jít i o rozpětí 20 cm) jsou převážnou většinou rodilých mluvčích českého jazyka označováni jako lidé vysocí, zatímco jiní lidé jsou označováni jako lidé malí? Shodneme se jako uživatelé téhož mateřského jazyka, aniž bychom se opírali o antropologické studie, v tom, kdo je ještě malý a kdo už vysoký?

Podobné otázky si ve své filozofické práci klade J. Nosek. I když míru citlivosti našeho vnímání vůči shodám a odlišnostem pozorovaných jevů posuzuje filozofickým prizmatem, jeho závěry nám mohou posloužit jako podpora klíčové role konceptuálního významu při dorozumívání. Ve své studii konstatuje: „Obvykle se nám věci jeví ve svých odlišnostech než v tom, co mají stejného, a pokud vykazují nějakou shodu, daleko více upoutávají naši pozornost (viz např. dvojčata) než jejich odlišnosti“ (Nosek, 1997, s. 7). Tím, že nás neobklopují naprosto identické věci, řadu odlišností pokládáme za irelevantní, pak může docházet k tomu, že týmiž slovy můžeme označovat věci a jevy ne zcela identické a že si přesto porozumíme. Míra odlišností těchto jevů není taková, že bychom pro ně museli hledat nová slova, a proto tato slova také spojujeme se stejnými konceptuálními významy.

 

3. Ontogenetický aspekt

Domníváme se, že výzkum na poli komparativní sémantiky by měl vzít v úvahu ontogenetický aspekt. Výzkumy v rámci vývojové psychologie, jejímž ústředním tématem je studium vývoje dětské mysli, upozornily na závislost struktury jazykového obrazu světa na jednotlivých vývojových etapách jedince. Z hlediska kognitivní sémantiky pokládáme za inspirativní zjištění A. Šebkové a E. Vyskočilové (1997), které sledovaly, jak se realizuje porozumění prostorovým vztahům u dětí mladšího školního věku během výuky prvouky. Při svém výzkumu autorky zjistily, že tyto děti často chápou prostorové vztahy jako neměnné vlastnosti, které jsou nezávislé na postavení mluvčího, a že děti v předškolním období nedokáží pochopit existenci okolních objektů jako trvalých, na existenci jich samých nezávislých. Rovněž nejsou schopny se odpoutat od jediné perspektivy, na kterou jsou zvyklé, a nejsou s to zaujmout stanovisko mluvčího. V mladším školním věku se podle autorek chápání prostorových vztahů postupně zdokonaluje. Bude nás zajímat, jak prostorovým vztahům rozumí děti na přelomu mladšího a staršího školního věku, zda pochopení složitějších prostorových vztahů „já – prostor“ bude již stabilizované, či zda se setkáme s obdobnými problémy, na něž upozornily uvedené autorky.

 

[126]4. Metaforika

Adjektiva, jejichž sémantika je v centru pozornosti našeho příspěvku, jsou prostorová adjektiva, která vyjadřují fyzikální rozměry. Postupně kromě tohoto základního významu nabyla tato adjektiva i významů dalších – přenesených, velice často metaforických. Přenášením významů se nezabývá pouze lingvistika, ale i další disciplíny. Zaujalo nás, jak se touto problematikou zabývá psychologie, zejména podnětné se nám jeví studie zaměřené na podmínky porozumění metaforám. Z českých psychologů se touto problematikou soustavně zabývá V. Chrz (srov. např. Chrz, 1996a, b). Zamýšlí nad tím, jak různé psychologické směry 20. století hledají odpověď na otázku: Co je základem tvoření a chápání metafory? Odpovědi se různí podle toho, jaké aspekty metafory jednotlivé směry sledují. V rámci „kategorizačního“ pojetí metafory, které je blízké kognitivnímu nazírání problematiky, je metafora pochopena tím snadněji, čím více je nově vytvořená kategorizace (zařazení pojmenovaného do určité třídy či kategorie) vnímána jako relevantní a informativní. Jestliže kategorizace indukuje vztah podobnosti, který je informativní ohledně tématu metafory, pak by metafora měla být srozumitelná. Tématem metafory se rozumí to, o čem metafora vypovídá. Explikační schopnost tohoto zjištění si můžeme částečně ověřit na odpovědích našich respondentů.

Postup, který uplatňuje V. Chrz, je příkladem propojení lingvistického a psychologického přístupu. Bez tohoto interdisciplinárního zakotvení se v našem výzkumu neobejdeme, neboť neustále budeme oscilovat kolem problematiky vztahu myšlení a řeči. Na provázanost obou přístupů výstižně upozorňuje např. J. Krupička: „Prostý hovor, má-li dát smysl, právě tak jako filozofická diskuse nebo šíření slova Božího, hlásání života věčného i věčného zatracení vyžaduje jako základní podmínku existenci živého, zdravého, dospělého mozku u všech účastníků“ (Krupička, 1996, s. 110).

 

5. Základní česká adjektiva vyjadřující rozměry lidského těla

Základní adjektiva vyjadřující rozměry lidského těla jsme excerpovali z Hallerova Českého slovníku věcného a synonymického (1969–80). Synonyma uvádíme pouze z neutrální vrstvy spisovného jazyka, dialektické, archaické a expresivní prostředky výčet nezahrnuje. Na základě excerpce jsme dospěli k pěti základním adjektivům, která používají čeští mluvčí při pojmenovávání rozměrů lidského těla.

 

5.1. velký (varianta veliký)

Vyjadřuje celkový rozměr lidského těla, také pouze rozměr vertikální (obdobně jako adjektivum vysoký).

Opozitem je adjektivum malý.

Nejčastějšími synonymními výrazy jsou: vysoký, dlouhý, obrovský, ohromný, statný, mohutný, urostlý, vzrostlý, ztepilý (některé výrazy jsou synonymy pouze částečnými).

 

5.2. vysoký

Vyjadřuje vertikální rozměr lidského těla.

Opozitem je adjektivum malý (stejně jako u adjektiva velký). Opozitum nízký lze [127]použít pouze ve spojení s některými částmi lidského těla (např. nízké čelo), hlavně se vyskytuje ve spojení s předměty (nízký stůl).

Nejčastější synonymní výrazy: velký, dlouhý.

 

5.3. malý

Vyjadřuje celkový rozměr lidského těla, také pouze rozměr vertikální.

Opozity jsou adjektiva velký a vysoký.

Nejčastější synonymní výrazy: drobný, nevelký.

 

5.4. tlustý

Vyjadřuje rozměr vzhledem k průměru v rovině horizontální – velký průměr.

Většinou je výraz pokládán za hanlivý, eufemisticky se používá adjektiva statný.

Opozitem je adjektivum hubený.

Nejčastější synonymní výrazy: otylý, podsaditý, korpulentní, zavalitý, tělnatý, objemný.

Adjektivum obézní Haller neuvádí, v novějším Slovníku českých synonym (Pala – Všianský, 1996) je již obsaženo.

 

5.5. hubený

Vyjadřuje rozměr vzhledem k průměru v rovině horizontální – malý průměr.

Opozitem je adjektivum tlustý.

Nejčastější synonymní výrazy: štíhlý, útlý, tenký.

 

Výzkumu významu adjektiv hubený a tlustý z vývojového hlediska se věnovala R. Blatná (1998). Na základě dat shromážděných v Českém národním korpusu dospěla k závěru, že adjektivum hubený bývá postupně nahrazováno adjektivem štíhlý. (V naší sondě respondenti většinou adjektivu hubený přičítali větší stupeň štíhlosti.)

 

6. Výzkum významu rozměrových adjektiv u žáků základní školy, vysokoškolských studentů a učitelek 1. stupně základní školy

 

6.1. Empirickým průzkumem jsme zjišťovali sémantické charakteristiky rozměrových adjektiv u tří skupin pokusných osob. První skupinu tvořili žáci základní školy, druhou skupinu vysokoškolští studenti a třetí učitelky 1. stupně základní školy. Výzkumu se účastnilo celkem 85 osob. Všechny skupiny nebyly zcela početně vyrovnané, nejpočetnější byla skupina žáků základní školy. Jednotlivé skupiny se vzájemně odlišovaly věkem a dosaženým vzděláním. I když jsme ve výzkumu rozdělili odpovědi podle pohlaví jejich autorů, nemůžeme vliv této proměnné hodnotit. V našem vzorku převládaly ženy (ve třetí skupině nebyli muži zastoupeni vůbec). Po všech respondentech jsme požadovali, aby co nejstručněji písemně vyjádřili, jak rozumí pětici spojení: velký člověk, vysoký člověk, malý člověk, tlustý člověk, hubený člověk.

Některé odpovědi vykazovaly nápadné podobné sémantické rysy. Na základě těchto rysů jsme odpovědi rozdělili do šesti kategorií, které vyjadřovaly: osobnost nositele (nikoli rozměr lidského těla), vztah k jinému rozměru, explicitní vztah k celku nebo části těla, numerické vyjádření rozměru, vliv pozice pozorovatele, částečnou [128]synonymii aj. (poslední kategorie se vyznačuje největší heterogenností, kromě částečných synonym do ní zahrnujeme i příklady předpokládaných činností, které nositel vlastnosti obvykle vykonává, a některé nejednoznačné případy).

Všechny odpovědi pokusných osob nebylo možné zcela jednoznačně zařadit do uvedených kategorií. Jsme si vědomi, že některá naše rozhodnutí jsou sporná. Cílem výzkumu však nebylo přesné statistické vyhodnocení uvedených kategorií, ale zachycení nejnápadnějších sémantických rysů, což zvolený postup umožnil. Defektní odpovědi, ke kterým v některých případech docházelo (hlavně z důvodu neporozumění zadání), jsme eliminovali. Jednotlivé odpovědi od sebe oddělujeme čárkami, čárka se rovněž může vyskytnout v rámci jedné odpovědi, pokud to vyžadují interpunkční pravidla. Kontext a významové souvislosti tyto dva případy většinou umožňují od sebe odlišit. Pokud se odpovědi opakovaly, uvádíme za odpovědí počet výskytů, pokud jedna pokusná osoba uvedla více rysů v rámci jedné kategorie, oddělujeme je pomlčkou. Také docházelo k případům, že táž pokusná osoba uváděla více sémantických rysů náležejících do různých kategorií. V takových situacích jsme odpověď rozdělili a jednotlivé její části jsme přiřadili k odpovídajícím kategoriím. Důsledkem toho je, že součet odpovědí ve všech kategoriích u jednotlivého adjektiva je většinou vyšší než počet pokusných osob.

 

6.2. Přehled empirických dat

I. skupina

Základní škola – 15 let

 

velký

chlapci

Osobnost nositele (ON): významná osoba 6x, moudrý 2x, v životě něco dokázal, dobrý – skromný – ušlechtilý, vydatně pomohl svému okolí, rozumný – populární, inteligentní, chytrý – vzdělaný, ideální – má všeobecný přehled – psychicky silný, schopný dělat velké činy, posunul civilizaci správným směrem

Vztah k jinému rozměru (VR): s velkou tělesnou výškou a hmotností, má vysokou postavu nebo je silný, je současně vysoký a zavalitý 2x

Explicitní vztah k celku nebo části těla (VT): ramenatý

dívky

(ON): společensky vážený 2x, oblíbený 2x, dobré srdce 2x – milý, obětavý, šlechetný – hodný – mírumilovný, dobrý – spolehlivý – s velkými zásluhami, vzdělaný – obětavý – něco dokázal, s velkou duší a činy, prosazuje své názory – nebojí se odporu, tolerantní – ohleduplný – neposuzuje lidi podle zevnějšku, kladná povaha, duševně příjemný – vyspělý – nemyslí jen na sebe, ušlechtilý – dobrý

(VR): veliká výška

vysoký

chlapci

(ON): zastávající vysoké místo, ve vysokém postavení – bohatý

(VR): velkého vzrůstu, s velkou tělesnou výškou 2x, nadprůměrné tělesné výšky

(VT): vysoké postavy 3x

Numerické vyjádření rozměru (NR): měřící více než 195 cm, má více než 190 cm

Vliv pozice pozorovatele (PP): vyšší než já

dívky

(ON): nemusí být lepší než ostatní

(VR): velkého vzrůstu 3x, měřící hodně do výšky, převyšující vzrůstem ostatní

[129](VT): vysoké postavy 3x

(NR): vysoký 180 cm a výš, nad 180 cm, měřící hodně cm

malý

chlapci

(ON): bezvýznamný – nezaujímá vysoké postavení, s malou mocí – neinteligentní – co v životě moc nedokázal – v malém postavení, psychicky omezený – zakomplexovaný – neinteligentní

(VR): nevelkého vzrůstu 2x, podprůměrná tělesná výška 2x, může být i tlustý i štíhlý

(VT): s malou postavou

(NR): měřící méně než 150, méně než 170, menší než průměrná tělesná výška

dívky

(ON): neznámý – tichý – někdy špatný

(VR): malého vzrůstu 2x, opakem vysokého 2x

(VT): nižší postavy 3x

(NR): 160 cm a méně

(PP): dívá se na svět zezdola

tlustý

chlapci

(VR): může být i velký i malý

(VT): hodně v pase, s velkým břichem – tučnýma nohama a malými prstíky, silnější postavy, velké množství tukové tkáně

(NR): v pase více než 90 cm

Synonymie (S): obézní 5x, špekovitý, otylý

dívky

(VR): širší než ostatní

(VT): silnější postavy

(NR): nejméně 120 kg, váží víc než ostatní

(S): obézní 3x, robustní, rád si pochutná na jídle, ale ne vždy je to jeho vina, špatná štítná žláza nebo velký jedlík

hubený

chlapci

(VT): kolem pasu méně než 80 cm, kostnatý, lze na něm rozeznat každou kost

(NR): s malou fyzickou hmotností 4x, nemající příliš kilogramů, nižší tělesné hmotnosti než je průměr, váží méně než jeho ideální tělesná hmotnost

(S): vyzáblý, vychrtlý, drobný, útlý – v horším případě podvyživený, štíhlý

dívky

(VR): není tlustý 2x

(VT): samá ruka samá noha, kost a kůže 2x, vystouplé kosti a rysy

(S): tenký 2x, velmi štíhlý až vychrtlý, vyzáblý, nemá problémy s váhou – snaží se přibrat, ale nejde mu to, rychle spotřebuje energii, kterou získal jídlem, proto netloustne, možná trpí anorexií

 

II.skupina

Studenti FF UK – 20 let

 

velký

muži

(ON): velký činy

(VR): vysoký, mohutný

(S): silný

ženy

(ON): významný 2x – vynikajících vlastností – důležitá osobnost, statečný – vážený – něco dokázal pro druhé, inteligentní – veliký duchem

[130](VR): opak malého – kromě toho, že je vysoký, je i mohutnější, ale není tlustý, vysoký, velikost výšky, mohutný 3x

vysoký

muži

(VR): velká výška

(PP): musí se člověk zaklonit, když se mu chce podívat do obličeje

ženy

(VR): veliký, ale nemusí být mohutný, vyššího vzrůstu – čáp

(NR): větší než je průměr 2x – pro ženy nad 170 cm, muži nad 180 cm

(PP): vyčnívající nad dav

(S): nápadný, vyvolávající trochu nepříjemné pocity, dlouhán, čahoun – vyčnívá v tramvaji, ale snadno na vše dosáhne, velikán

malý

muži

(VR): malá výška

(NR): tak do 165 cm u mužů

ženy

(ON): přízemní – nevelké duševní aktivity – nevýznamný, zbabělec, nevýrazný, zakomplexovaný

(VR): výškou je malý – může být i mohutný, nižšího vzrůstu, malého vzrůstu, dítě i dospělý malého vzrůstu

(VT): nízké postavy

(NR): pod průměrem – ženy 155 cm, muži 165 cm

(S): pohyblivý, mrňous

tlustý

muži

(VR): spíš širší než vysoký, velký objem

(VT): velké břicho

ženy

(ON): veselý – většinou dobrotivý – má obalenou nervovou soustavu, proto nebývá labilní a nervózní

(VR): široký

(VT): silnější postavy

(S): špekatý 2x, boubelatý – nemotorný, zavalitý, silný – obézní, jí nestřídmě, nebo porucha endokr. systému – zpomalený – zadýchaný

hubený

muži

(VR): malý objem

(VT): končetiny dlouhé a tenké, kostnatý

(S): tenoučký

ženy

(ON): vzbuzuje někdy soucit

(VT): kost a kůže – bez tuku

(S): vyzáblý 2x, droboučký, úmyslně hubený, drží odtučňovací diety, nebo člověk s rychlým metabolismem, u kterého se nevytváří přebytečné tukové rezervy, výrazně štíhlý, hubeňour

 

III. skupina

Učitelky základní školy – věk 25–50 – pouze ženy

 

velký

(ON): svými myšlenkami – slavný – významný, intelektem a jednáním převyšuje ostatní, moudrý – známý – uznávaný, proslavil se pro lidstvo významným činem, dospělý

(VR): hubený, mohutný 3x

[131](VT): mohutná postava, široká ramena 2x – dlouhé nohy

(NR): větší než já – měří od 180 cm

(S): obrovský, statný, obr

vysoký

(VR): výškou zastíní i člověka velkého, dlouhý 2x, dlouhán

(NR): měří asi 180 cm a více – představa basketbalisty, měří od 190 cm, dvoumetrový

(VT): má dlouhé ruce, nohy, trup, dlouhé nohy a ruce

(PP): když s ním mluvím, zakláním hlavu, vyčnívající

malý

(ON): nenápadný

(VR): nízká výška, nízkého vzrůstu 2x, málo vyrostl

(NR): 160 cm a méně, menší než já – kolem 150 cm u dospělého

(VT): krátké končetiny

(S): drobný 4x, kulatý, trpaslík

tlustý

(VR): velký objem, podobá se kouli, je-li malý, rosolovité hoře, je-li velký, širší

(NR): vážící 90 kg a více, velká váha

(VT): silná a zavalitá postava, objemný v pase a přes boky, má velké břicho 3x, s bříškem, na těle má zásoby tuku

(S): obézní 3x, otylý, silný, Široký z pohádky, Helena Růžičková

hubený

(VR): víc než štíhlý, protiklad tlustého – neodpovídá štíhlému

(VT): nemá svaly a bříško, kost a kůže 2x, kostnatý

(S): vyzáblý 2x, slabý, velmi tenký 2x, vychrtlý, slabý – nesouměrný asi anoretik, působí křehkým dojmem, tyčka, vyžle, jako tyčka

 

6.3. Obecné rysy empirických dat

Empirická sonda ukázala, že k nejčastějšímu přenášení významu původně rozměrového adjektiva dochází v případě adjektiva velký. Ve svém původním významu toto adjektivum často splývá s adjektivem vysoký, zatímco v rovině metaforické se pojetí velikosti od rozměru lidského těla posouvá směrem k pozitivnímu hodnocení psychického potenciálu osobnosti nositele této vlastnosti. Domníváme se, že podstatou této metaforičnosti je podobnost, která se zakládá na odpovídající si kvalitě psychických a fyzických vlastností, k jejichž přirovnávání dochází (srov. Chrz, 1996a, b). Toto metaforické vymezení významu převládalo ve všech skupinách pokusných osob. Často se rovněž vyskytly příklady, které upozorňovaly na překrývání původního rozměrového významu adjektiva velký s adjektivem vysoký; někdy měly pokusné osoby tendenci upozorňovat, že se nejedná pouze o vertikální rozměr, ale o celkovou tělesnou mohutnost. Tyto příklady byly méně časté než metaforické vymezení.

U adjektiva vysoký se vymezení významu přenesením na hodnocení kvality osobnosti neobjevuje, dva příklady u I. skupiny lze považovat za výjimku. U tohoto adjektiva převládá snaha o explicitní vyjádření vertikálního rozměru (opakovaně je zmiňována výška postavy) a u každé skupiny se vyskytuje několik příkladů přesného numerického vyjádření, přičemž při vyjadřování číselného rozměru se jednotlivé osoby pohybují v rozpětí 170 cm – 200 cm.

[132]Ve vyjadřování významu adjektiva malý shledáváme rozdíly mezi jednotlivými skupinami. U I. skupiny převládá tendence vymezit adjektivum jako opozitum adjektiva velký, tedy přenést základní rozměrový význam na hodnocení osobnosti. V tomto případě je význam spojován s negativními vlastnostmi osobnosti. U II. skupiny se tento význam objevuje pouze ve čtyřech případech a ve III. skupině se neobjevuje vůbec. Všechny skupiny vymezují význam adjektiva jako opozitum adjektiva vysoký, spojují ho tedy s vertikálním rozměrem postavy (nevelká výška, malý vzrůst) a uvádějí přesné numerické údaje, pohybují se v rozpětí 150–170 cm.

Význam adjektiva tlustý je u všech skupin vymezován prostřednictvím synonyma obézní. Adjektivum tlustý patrně v daleko větší míře je spojováno s negativním hodnocením, v současné době je považováno ve vztahu k lidskému tělu za pejorativní, zatímco obézní je považováno za neutrálnější. Vyšší výskyt tohoto synonyma může být také způsoben lékařskou osvětou, která stále častěji vyzývá k boji proti obezitě. Eufemistický výraz plnoštíhlý žádná z pokusných osob neuvedla. U všech skupin se vyskytla tendence spojovat tloušťku s určitou částí lidského těla, v daných případech nejčastěji s břichem či pasem.

Adjektivum hubený je většinou vymezováno jako opozitum adjektiva tlustý, není však spojováno s kladným hodnocením lidského těla, ale většinou je pokusné osoby spojují s vyzáblostí až vychrtlostí. Optimální rozměry má člověk patrně tehdy, pokud je označován jako štíhlý (srov. některé odpovědi: hubený je víc než štíhlý, výrazně štíhlý), což odpovídá zjištění Blatné (1998). Hubený člověk v odpovědích všech skupin respondentů bývá spojován s člověkem kostnatým. Tato spojitost souvisí s frazeologismem kost a kůže, který je při vymezení významu opakovaně užit II. a III. skupinou.

Adjektiva tlustý a hubený jsou u všech pokusných osob spojována se základním rozměrovým významem. Opakovaně dochází u těchto adjektiv k vymezování významu pomocí částečně synonymních adjektiv, která upozorňují na další fyzické charakteristiky, které jsou důsledkem tloušťky/hubenosti (špekatý, boubelatý).

Vzhledem k omezenému počtu platných odpovědí nelze žádná naše zjištění zcela generalizovat. Mají charakter předběžných dílčích ukazatelů, které je třeba ještě ověřit dalším výzkumem.

 

7.1. Výzkum významu prostorových adjektiv u žáků 6. ročníku základní školy

Souběžně s výzkumem významu adjektiv vyjadřujících rozměry lidského těla jsme se zabývali i významem prostorových adjektiv hluboký a mělký. Vzhledem k významnosti ontogenetického aspektu (srov. část 3.) jsme výzkum zahájili u dětí na počátku staršího školního věku. Toto období jsme zvolili proto, že by v něm měl být u dětí již vytvořen pojem prostoru a že okolní objekty by už měly být dětmi pojímány jako trvalé, na pozici dětí v prostoru nezávislé.

Všem žákům jsme zadali jednotný úkol. Měli písemně stručně zaznamenat, jak by asi pětiletému dítěti vysvětlili význam přídavných jmen hluboký a mělký. Vybíráme ukázku autentických odpovědí pěti dívek a pěti chlapců. V odpovědích jsme provedli pouze pravopisné úpravy.

 

[133]7.2. Výběr empirických dat

chlapci

1. hluboký

Tak, Kájo, hluboký znamená třeba řeka, je hluboká třeba 100 m. To je jako nízký, ale používá se hluboký. Třeba taky: krtek bydlí hluboko v zemi.

mělký

To je jako bazén, je mělký, že je tam málo vody. Hrníček je mělký, že si tam nemůžeš dát moc čaje.

2. hluboký

Hluboký je bazén 190 cm. Nedosáhneš nohama na dno.

mělký

Mělký je bazén, kde dosáhneš nohama na dno.

3. hluboký

Když v bazénu nedosáhneš na dno, tak je tam hloubka.

mělký

Když by ses chtěl koupat v potoce, tak budeš mít vodu jen ke kotníkům.

(jestli neví, co to jsou kotníky, tak mu to ukážu)

4. hluboký

Ve vodě, kde nedosáhneš na dno, tak je hluboko nebo hrnek, který je vysoký, je většinou také hluboký.

mělký

Ve vodě, kde dosáhneš na zem, tak je mělká nebo nízká nebo talíře jsou mělké, protože jsou malé.

5. hluboká

Hluboká je třeba díra, do které můžeš spadnout a zabít se. Hluboká je třeba řeka, ve které se můžeš utopit.

mělký

Mělký potok, voda, která sahá jen po kolena.

 

dívky

1. hluboký

Když jdeš do vody a vodu již máš nad hlavou, tam je to hluboké. Nebo když plaveš a nedosáhneš na zem, ale musíš mít hlavu nad vodou, tam je hluboká voda.

mělký

Pokud máš ve vodě vodu pod kolena, tam je to ještě mělké. Proto když seš na břehu ve vodě, tak se tomu říká mělčina.

2. hluboký

Ty se teď, drahá sestřenice, učíš plavat, viď. No tak si představ, že plaveš v rybníku a už jsi doplavala daleko, chceš si stoupnout a odpočinout, no ale ono to nejde, protože tam ve vodě byl takový stroj, ten tam vyhrabal díru, potom tam nalil vodu a ty seš moc malinká, takže nedostaneš na dno té díry, protože je moc hluboká.

mělký

Když tam ten stroj hrabal tu díru, tak měl spousty toho písku, takže tam z toho udělal takový kopec pod vodou a ty když jdeš do vody, tak ještě stačíš, a to je mělčina.

3. hluboký

Když jdeme na koupaliště, tak jsou tam dva bazény: hluboký a mělký. Ten hluboký, tam chodí jenom plavci, protože nedosáhnou na zem. Do hlubokého talíře se vejde víc kaše. Hluboký je jako miska.

mělký

Mělký je ten bazén, do kterého chodíš ty, ten je mělký. Dosáhneš tam na zem. Do mělkého talíře se vejde zase málo kaše.

4. hluboký

To je hodně vody.

mělký

To je málo vody,

5. hluboký

[134]Hodně vody, kde nedosáhneš na dno. Může se stát, že se někdo v hluboké vodě utopí.

mělký

Málo vody, kde se dosáhne na zem.

 

7.3. Hlavní tendence výkladu významu prostorových adjektiv u žáků 4. a 6. ročníku

Týž výzkum významu adjektiv hluboký a mělký jsme realizovali i s dětmi ze 4. ročníku. Vzhledem k omezenému rozsahu našeho příspěvku jejich autentické odpovědi nezaznamenáváme, v následné interpretaci výsledků tohoto výzkumu jsou však zahrnuty. Odpovědi dětí ze 4. a 6. ročníků vykazovaly společné rysy, a tak se závěrečná zjištění shodně vztahují na obě skupiny.

 

7.3.1. Významným a velmi frekventovaným společným rysem byla vysoká podobnost výkladů při spojování těchto adjektiv s prostorem naplněným vodou, často docházelo k vyjádření vzdálenosti mezi hladinou a dnem, nebo s množstvím vody vůbec. Těmito výklady se děti velice přiblížily slovníkovému výkladu: hluboký = ‚mající velkou hloubku, mající do hloubky určitý rozměr’ (srov. SSČ).

 

a) Prostor naplněný vodou byl nejčastěji bazén, rybník, studna, jezero, řeka, moře, řeka, oceán – ta poslední zdůrazňují více množství vody samotné než vymezení vlastního prostoru.

b) Tyto prostory mohou být někdy i mělké, což si většinou děti uvědomují, a tak uvádějí, že v případě hlubokého rybníku, bazénu … je vzdálenost velká (neobratně dlouhá) nebo že se jedná o velké rozhraní mezi dnem a hladinou.

c) Dosti často se do vymezení hloubky promítají nejranější osobní zážitky s prostorem vyplněným vodou a děti zaznamenávají údaje o výšce, popř. hloubce vody vzhledem k jejich tělu a zachycují zkušenosti s výukou plavání, často pro ně hloubka představuje něco nebezpečného: nedosáhnu nohama, nedosáhnu nohama, aniž bych vykukoval z hladiny, nestačíš tam, nedosáhneš dolů, voda je nad hlavu, můžeš se v ní utopit, zavře se hladina

d) Děti považují za hluboké to, co je hluboko pod nimi, co sahá dolů, což někdy nenáležitě označují jako nízké, anebo (tj. v případě, že jsme uvnitř prostoru blíže dna) to, co je hodně nad námi, je to podle nich hodně vysoko nad dnem, je to nad hlavou. Všechny děti se přiklonily k jednomu nebo druhému výkladu, to, že se jedná o relativní rozměr, který závisí na pozici, v níž se nacházíme, nedokáží ještě vyjádřit, což potvrzuje zjištění, k nimž dospěly Šebková a Vyskočilová (1997).

e) V menší míře spojují děti adjektiva s prostorem, který není naplněn vodou. Nejčastěji to je příkop, díra, propast, jáma.

f) Hluboké bývají některé předměty: hrnek, talíř, nádoba, mísa, neobratně mluví o různých hlubokých věcech, tyto předměty současně mohou být i mělké, a tak jsou uváděny při vysvětlování obou adjektiv. Nejtypičtějším je talíř, který může být jak hluboký, tak mělký: do hlubokého se většinou dává polévka, do mělkého zbývající jídlo, např. kuře.

 

7.3.2. Přítomnost adresáta výkladu významu (srov. i užití oslovení) a usouvztažnění výkladu s předpokládanými zkušenostmi adresáta. K těmto předpokladům autoři vý[135]kladů dospívají většinou na základě svých dřívějších osobních zkušeností. Usouvztažnění k poloze člověka v prostoru, která se může změnit, neprovádějí.

 

7.3.3. Vysvětlení prostřednictvím jiného rozměru: používají adjektiva: nízký (nízko), vysoký (vysoko), hodně dolů (dole), dlouhý.

 

7.3.4. Pouze u jednoho dítěte došlo ke spojení adjektiva s předmětem, jehož hloubka se posuzuje v rovině horizontální, nikoli vertikální (jako je tomu v případě bazénu apod.), a sice ke spojení hluboký šuplík.

 

7.3.5. S přenášením významu děti rovněž nepracovaly, metaforické užití, které je v češtině velmi časté, se u nich nevyskytovalo. Výjimkou byl pouze jeden případ, kdy jako dodatek, nikoli jako součást výkladu významu, šestiletý chlapec uvedl: Hluboký a mělký se používá ve výrazu pohledu očí.

 

8. Závěrem

V příspěvku jsme se snažili upozornit na několik možných teoretických východisek studia sémantiky adjektiv vyjadřujících rozměry lidského těla a adjektiv vyjadřujících rozměr hloubky. Naznačili jsme, jak k problematice sémantiky jazykových výrazů přistupuje kognitivní sémantika, zejména její polská větev (srov. Grzegorczykova, 1992; Tokarski, 1993), a v jakém vztahu je tento přístup k etnoligvistické koncepci užívání jazyka (srov. Sapir, 1949; Whorf, 1956).

Z výsledků našeho výzkumu je patrné souznění s názory R. Grzegorczykové, která přičítá většinu problémů v porozumění mezi lidmi různým zkušenostem a přesvědčením mluvčích, které se promítají do různých konotací. I když jsme po respondentech našeho výzkumu explicitně nepožadovali vymezení konotačního významu, testovali jsme porozumění jednotlivým výrazům, konotační složka významu byla podstatnou součástí výkladu jednotlivých výrazů a způsobovala variabilitu odpovědí. Empirická sonda ukázala, že konotační významy jednotlivých adjektiv jsou vytvářeny na základě sémantických rysů přítomných v konceptuálních významech. Na rozdíl od konceptuálních významů je v konotacích přítomna bezprostřední zkušenost subjektů s užíváním zvolených adjektiv v typických kontextech. Tyto kontexty ovlivňují i významy kolokační (výjimkou je první fáze výzkumu, srov. odd. 6., kdy kolokace adjektiv vyplynuly již z našeho zadání; rozměrová adjektiva byla spojena se substantivem člověk). Zejména velkou roli hraje zkušenost z raného dětství, která je spojena se silnými emocionálními prožitky (srov. výklady významu adjektiva hluboký v odd. 7.2.). Potvrdilo se nám zjištění Tokarského (1993), že konotační významy jsou reflexí kognitivního a emocionálního přístupu jedince ke skutečnosti. Jejich utváření je silně ovlivněno kontextovými vlastnostmi, zejména sociálním a fyzickým okolím subjektu, které je nejvýznamnější v dětství. Spolupůsobení konceptuálního, kolokačního a konotačního významu však umožňuje, že problémy v porozumění jednotlivým výrazům jsou u rodilých mluvčích minimalizovány.

Výzkum ukázal, že na přelomu mladšího a staršího školního věku dochází k pozvolné stabilizaci pochopení složitějších prostorových vztahů „já – prostor“, ale že odpoutání od jediné perspektivy (perspektivy mluvčího) je náročné. Toto zjištění podpo[136]řilo výsledky výzkumu A. Šebkové a E. Vyskočilové (1997). V dětských výkladech jsme se jen velmi zřídka setkali s přenášením významu. Např. při výkladu významu adjektiva hluboký děti neuváděly významy ‚mající velkou intenzitu, naprostý, úplný’ (viz SSČ). Z této skutečnosti by bylo možné vyvozovat, že metaforické užívání jazyka je převážně záležitostí vyššího ontogenetického stadia. Domníváme se však, že toto zjištění je specifikou zvolených adjektiv, která děti spojovaly s vlastními ranými zkušenostmi, jež doprovázely obdobné silné emoce.

V současné fázi výzkumu z našeho vzorku nevyvozujeme obecnější závěry, neboť stávající rozsah shromážděných dat nás k takovému postupu neopravňuje. Očekáváme, že rozšíření empirického materiálu a využití dat shromážděných v Českém národním korpusu Filozofické fakulty UK by nás mohlo přivést k závěrům obecnější platnosti.

 

Výzkum byl podpořen grantem UK Jazykový obraz světa č. 92/1977/AFG/FF

 

LITERATURA

 

BIERWISCH, M.: Some semantic universals of German adjectivals. Foundations of Language, Vol. 3, 1977, s. 1–36.

BIERWISH, M. – LANG, E.: Grammatische und konzeptuelle Aspekte von Dimensionsadjektiven. In: M. Bierwisch – E. Lang (ed.), Studia Grammatica, 26–27. Akademie-Verlag, Berlin 1987, s. 191–286.

BLATNÁ, R.: Hubneme nebo tloustneme? Přednáška přednesená v Kruhu přátel českého jazyka 4. 11. 1998.

CASSIRER, E.: Filozofie symbolických forem. I. Jazyk. Praha 1996.

DANEŠ, F.: Postoje a hodnotící kritéria při kodifikaci. In: Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti. Academia, Praha 1979, s. 79–91.

GREPL, M.: Komunikativní funkce výpovědi. In: M. Grepl – P. Karlík, Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1986, s. 40–110.

GRZEGORCZYKOWA, R.: Perspektywy badań porownawczych w zakresie semantyki leksykalnej (Zadania i trudności). In: Z polskich studiów sławistycznych, seria VIII. Warszawa 1992, s. 75–81.

HALLER, J. a kol.: Český slovník věcný a synonymický, 1.–4. díl. SPN, Praha 1969–1980.

CHRZ, V.: Psychologie metafory I. Metafora z hlediska psychologie nevědomí, neobehaviorismu a neogestaltismu. Československá psychologie, 39, 1996a, s. 103–114.

CHRZ, V.: Psychologie metafory II. Metafora z hlediska kognitivní psychologie. Československá psychologie, 40, 1996b, s. 217–227.

KRUPIČKA, J.: Renesance rozumu. Praha 1996.

LAKOFF, G.: Women, Fire and Dangerous Things. What Categories Reveal about the Mind. Chicago – London 1987.

LAKOFF, G. – JOHNSON, M.: Mataphors We Live By. Chicago – London 1980.

LANG, E.: Semantik der Dimensionszeichnung Raumlicher Objekte. In: M. Bierwisch – E. Lang (ed.), Studia Grammatica, 26–27. Akademie-Verlag, Berlin 1987, s. 287–458.

LEECH, G.: Semantics. The Study of Meaning. Harmondsworth, Middlesex 1981.

LINDE-USIEKNIEWICZ, J.: Określanie kształtu i wielkości części ludzkiego ciała w języku polskim i angielskim. In: Semantyczna struktura słownictwa i wypowiedzi. Wydawnictwo Uniwersytetu Warszawskiego, Warszawa 1997, s. 81–89.

MACHOVÁ, S.: Sémantika jako lingvistická disciplína. In: S. Machová – M. Švehlová, Sémantika & pragmatika jako lingvistické disciplíny. Pedagogická fakulta UK, Praha 1996, s. 7–63.

NEBESKÁ, I.: Snadno nahlédneme. Čeština doma a ve světě, 6, 1998, s. 104–105.

NEBESKÁ, I.: O předpokladech a očekáváních. SaS, 60, 1999, s. 92–101.

NOSEK, J.: Mysl a tělo v analytické filosofii. Filosofia, Praha 1997.

[137]PALA, K. – VŠIANSKÝ, J.: Slovník českých synonym. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1996.

PIAGET, J.: Psychologie inteligence. SPN, Praha 1970.

PUPALA, B.: Mapa: obraz alebo správa o priestore? In: M. Kučera (ed.), Transmise kultury a škola. CEFRES, Praha 1998, s. 53–63.

RACHILINA, J. V.: Określanie wymiarów części ciała w języku rosyjskim. In: Semantyczna struktura słownictwa i wypowiedzi. Wydawnictwo Uniwersytetu Warszawskiego, Warszawa 1977, s. 91–95.

RACHILINA, J. V.: Semantika razmera. Semiotika i informatika, 34, 1995, s. 58–81.

ROSA, V. J.: Předmluva k Čechořečnosti (z lat. přel. O. Koupil). Listy filologické, 119, 1996, s. 101–161.

SAPIR, E.: Selected Writings in Language, Culture, and Personality (1949). Ed. D. G. Mandelbaum. Berkeley 1985.

SEDLÁKOVÁ, M.: Charakteristika východisek, zdrojů a složek mentálního modelu mysli. Bulletin Psychologického ústavu AV ČR, 1996, s. 49–78.

SCHWARZ, M.: Einführung in die kognitive Linguistik. Tübingen 1992.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Academia, Praha 1994 (zkr. SSČ).

ŠEBKOVÁ, A. – VYSKOČILOVÁ, E.: Chápání prostorových vztahů u dětí mladšího školního věku. Pedagogika, 47, 1997, s. 309–316.

ŠLÉDROVÁ, J.: Několik poznámek k verbalizaci zdvořilosti na 2. stupni základní školy. In: M. Kučera (ed.), Transmise kultury a škola. CEFRES, Praha 1998a, s. 113–124.

ŠLÉDROVÁ, J.: Polský přístup k sémantické struktuře slovní zásoby a výpovědi. Čeština doma a ve světě, 6, 1998b, s. 106–108.

TOKARSKI, R.: Słownictvo jako interpretacja świata. In: J. Bartmiński (ed.), Encyklopedia kultury polskiej XX. wieku. Wspolszesny język polski. Wrocłav 1993, s. 335–362.

VAŇKOVÁ, I.: O jazykovém obrazu světa, bílé vráně a černé labuti. Čeština doma a ve světě, 6, 1998, s. 101–103.

VAŇKOVÁ, I.: Kognitivně kulturní inspirace z Polska. SaS, 60, 1999a, s. 214–224.

VAŇKOVÁ, I.: Člověk a jazykový obraz (přirozeného) světa. SaS, 60, 1999b, s. 283–292.

VRHEL, F.: Jazyk a obraz světa. Český lid, 83, č. 3, 1996, s. 221–227.

WHORF, B. L.: Language, thought, and reality. In: B. L. Whorf – J. B. Caroll (ed.), Selected Writings. Cambridge, Massachusetts 1956.

 

R É S U M É

To the semantics of Czech adjectives denoting dimensions

The paper is a probe into semantic features of the selected Czech adjectives expressing dimensions.

The empirical research has revealed that unlike conceptual meanings, connotative meanings include immediate experience people have with the use of individual adjectives in typical contexts. The probe has confirmed the hypothesis that the connotative meanings of the adjectives expressing dimensions reflect a cognitive and emotive approach of the individual towards reality and that they are considerably influenced by the social and physical environment of the individual.

Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK
nám. Jana Palacha 2, Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 61 (2000), number 2, pp. 122-137

Previous Jarmila Alexová: Počáteční a koncová fáze mluvených a psaných projevů téhož podavatele

Next Maciej Grochowski: On the word order of Polish synsyntagmatic lexemes