Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Komunikativní akt a výpověď

Vladimír Barnet

[Articles]

(pdf)

Коммуникативный акт и высказывание / L’acte de communication et l’énonciation

V různých pojetích lingvistického popisu pojem věty a otázka její výstavby zůstávají stále klíčovým problémem. V těchto popisech se setkáváme s interpretací věty na dvou souřadnicích — horizontální, kdy z hlediska jazykových jednotek je věta v jednom směru východiskem nebo naopak v opačném směru cílem popisu, — vertikální, kdy se o větě a její výstavbě uvažuje na pojmové ose povrchové a hloubkové struktury, resp. různých stupňů abstrakce.

Zejména poslednímu zaměření byla věnována v uplynulém období zvýšená pozornost a tento směr interpretace v mnohém otevřel nové cesty ve zkoumání obsahově sémantické a formálně gramatické výstavby věty.

V této souvislosti se například u nás dospělo postupnou abstrakcí od jedinečné výpovědní události k útvarům s vyšším zobecněním. Fr. Daneš mluví o třech stupních: výpovědní události, která je jazykovou daností, bezprostředně přístupnou lingvistickému pozorování, od níž abstrakcí prvků individuálních a náhodných dospíváme k druhému stupni — výpovědi, která ještě zůstává součástí jazykového a situačního kontextu, od níž se další abstrakcí dochází k třetímu stupni — větě, jakožto abstraktní struktuře, větnému vzorci distinktivních rysů.[1]

Pojmy výpovědní událost, výpověď a věta jakožto větný vzorec jsou omezeny rámcem popisu, který je D. Hymesem výstižně nazýván „nezávislým lingvistickým popisem běžného druhu“, jenž je založen na zkoumání vztahů elementů zjistitelných ve výpovědi.[2] Plně „sémantizovaná“ věta se stává základním výchozím pojmem a ideálním měřítkem popisovaných jevů (srov. rozlišování pojmů větná a nevětná výpověď).

Je však zjevné, že plná významová struktura a smysl výpovědi je obsáhlejším polem vztahů, než jsou jen vztahy formálních elementů zjišťované v realizovaných výpovědích. S touto skutečností se běžně setkává lingvistický popis, který je často nucen odkazovat k mimojazykovým faktorům (situaci). Zvláště zřetelně si nedostatečnost běžného lingvistického popisu v tomto směru uvědomujeme při analýze výpovědí ze sféry běžně mluveného komunikování, v nichž se mimojazykové faktory uplatňují se zvláštním důrazem a zřejmostí. Jestliže dosavadní lingvistický postup mohl odkazovat k mimojazykovým faktorům, má stejné oprávnění postup opačný, při němž je výpověď nazírána jakožto součást širšího pojetí komunikace.

Jde tedy o dvojí možné pojetí ve zkoumání výpovědi, jakožto aktualizované jednotky komunikace, jež je možné shrnout do dvou bodů: (1) výpověď na pozadí abstraktního větného vzorce a (2) výpověď na pozadí komunikativního aktu.

Obecně přijímané pojetí jazyka jakožto prostředku komunikování vedlo donedávna v lingvistické praxi ke ztotožňování jazyka a komunikace a projevilo se ve vymezení hranic lingvistiky.

Současná teorie sociální komunikace vychází ze širšího pojetí společenské komunikace jakožto sdělování významů v procesu přímého nebo nepřímého sociálního kontaktu.[3] Interpersonální komunikace se realizuje v různých formách (např. přímá reakce, neverbální výraz, interakce, obrazová reprezentace, symbolická, tj. znaková [31]komunikace). Ani v teorii sociální komunikace se nepochybuje, že řečová forma komunikace zaujímá centrální místo.

Pojmy, s nimiž pracuje sociální komunikace, je možné uvádět do vztahu k pojmům užívaným v lingvistickém popisu. Takovými souvztažnými pojmy jsou — komunikativní akt a výpověď, — komunikativní proces a řečová činnost. Komunikativní akt je jedinečný případ sdělení určitých významů, komunikativní proces, který obsahuje zpravidla několik komunikativních aktů, je charakterizován složitější uspořádaností zúčastněných faktorů.

Užitečnost rozlišení pojmů komunikativní akt a výpověď si ukažme na několika příkladech z oblasti nepřipravených mluvených projevů, v nichž zřetel k širšímu komunikativnímu zakotvení není jen teoretickým požadavkem, ale praktickou nezbytností.

Vyjděme z následujícího sledu replik. A: Včera jsem zaskočila k Novákovým B: Co Marie? A: Už je z toho venku /říkala že …/ B: Tak už oba dostali rozum A: Zdá se, že ano. Nositelem základní informace v uvedeném sledu replik (výpovědní úsek) jsou v plné míře jazykové prostředky. Z tohoto hlediska je jazykový způsob přenášení informace zcela soběstačným. Jiné vyjadřovací prostředky, např. paralingvistické, gestikulace apod., nepochybně přítomné v komunikativním aktu, se uplatnily jako prostředky paralelního vyjadřování, doprovázející nebo zesilující základní způsob vyjádření prostředky jazykovými. Z hlediska sémiotického je možné mluvit o homogenním typu významové výstavby výpovědi, resp. výpovědních úseků. Jde o nejjednodušší vztah komunikativního aktu a výpovědi. Mohli bychom jej nazvat vztahem paralelnosti.

V jiném případě je tento vztah komplikovanější. Např. A: Včera jsem konečně dostala od Marie ty věci B: ∅ A: No vážně/proč bych ti to vykládala. Význam poslední repliky naznačuje, že mluvčí reagoval na neverbální chování druhého účastníka komunikace (gesto, výraz, pózu atd.). Úplnost informace vyplývá v tomto případě ze spojení dvou, popř. několika sémiotických systémů — lingvosémiotického, etnosémiotického, popř. dalších.[4] Tento typ vztahu komunikativního aktu a výpovědi je možné nazvat vztahem vzájemné substituce. Jako předchozí typ se může uplatnit jak ve výpovědních úsecích, tak i ve výstavbě výpovědi jedné. Např. A: Tos měla vidět Marii / klobouk takovýhle / sukni semhle / a ty kožený faldovačky až sem. Z hlediska sémiotického by bylo možné mluvit o heterogenním typu významové výstavby výpovědi.

Další typ výpovědi, resp. výpovědního úseku z hlediska významové výstavby byl diskutován na třetí syntaktické konferenci v Brně v r. 1971. J. Chloupek podnětně upozornil na potřebu rozlišování dvou typů výpovědí z hlediska významového, které je možné označit jako výpověď referenční a operační (motivační).

Ve výpovědním úseku A: Karle / jede jedenáctka B: Už jdu, není replika prvního účastníka komunikace sdělením o příjezdu tramvaje, ale výzvou k činnosti. Její smysl je asi tento: připrav se; nezdržuj už se; pojď už ke mně apod. Čím je motivováno toto významové přehodnocení repliky? I nejvěcnější sdělování informací v interpersonální komunikaci je spojeno se vzájemným ovlivňováním komunikujících osob. Podle J. Janouška zahrnuje komunikace jak moment předávání informací, tak i moment interakční. Zahrnutím obou momentů se těžiště pojetí komunikace přesouvá do oblasti vzájemného porozumění komunikujících osob a předávání informací a interakce se stávají momenty podřízenými. J. Janoušek soudí, že „pokud uvažujeme, čím je zprostředkováno sdílení významů, jsme v rámci komunikace. Pokud uvažujeme, co znakově vyjádřený význam zprostředkovává, jsme v rámci interakce.“[5]

[32]Jako v předchozích úvahách se tento typ týká jak významové výstavby výpovědních úseků, tak i výstavby jednotlivých výpovědí. Např. v replice A: Mlíko máte v lednici / já už musím jít, je význam první výpovědi vázán na moment interakční (= udělejte si snídani sami), druhá výpověď má platnost referenční (sdělení o odchodu). Tento vztah komunikativního aktu a výpovědi je možno nazvat vztahem transmutace.

Konečně poslední typ významové výstavby výpovědi, o němž ještě pojednáme, je motivován vztahem komunikativních systémů k společenským (kulturním) normám.[6] Jde o různou účast sémiotických systémů v řešení komunikativních situací. Nejzřetelněji se tento typ projevuje při studiu konfrontačním. Např. v automatizovaných, sociálně nepříznakových komunikativních situacích rus. vybídnutí typu sadites’; prochodite; ugoščajtes’ apod. odpovídá čes. prosím, doprovozenému příslušným gestem. Významová interpretace tohoto prosím je znesnadněna tím, že verbální vyjádření je neoddělitelné od gesta. Deiktické prosím má význam zdvořilého vybídnutí, ale k denotativnímu významu odkazuje spolu s gestem. Tento vztah komunikativního aktu a výpovědi by bylo možné nazvat vztahem kumulace. Z hlediska sémiotického jde rovněž o heterogenní typ významové výstavby.

Vyjadřovací způsoby v jazykových společenstvích patřících ke kulturám výrazněji rozlišeným, než je evropský kulturní areál, poskytly by mnohem průkaznější materiál pro tyto úvahy. I při společném diapozónu komunikativních funkcí v různých jazycích nebo v rámci útvarově diferencovaného jazyka jednoho, může být jejich realizace a hierarchické uspořádání různé. To, co se v jednom společenství vyjadřuje pomocí jazyka, může být v druhém společenství vyjadřováno pomocí jiných sémiotických systémů.

Uvažovali jsme o vztahu komunikativního aktu a výpovědi pouze z jednoho hlediska, a to vyjadřovacích prostředků. Komunikativní akt je pojmem komplexním. Vedle vyjadřovacích prostředků (kódů) zahrnuje ještě komunikátora a komunikanta, obsah sdělení, záměr a efekt.[7] O vztahu komunikativního aktu a výpovědi by bylo možné uvažovat i z hlediska těchto různých komponent.

Na základě našich úvah je možné pokusit se o definici komunikativního aktu. Komunikativní akt je komplexní sémiologická reakce v sociálním chování, jejíž hranice je dána uzavřeností komunikativní situace a omezeným časovým trváním. Jeho komplexnost je dána účastí různých sémiotických systémů a faktorů nesémiotické povahy (např. momenty interakční).[8]

Tak jako komunikování (komunikativní proces) nelze ztotožňovat s řečovou činností, nejsou identickými ani pojmy komunikativní akt a výpověď. První z nich je rozsahem širší a zahrnuje druhý. Oba pojmy nejsou vzájemně zaměnitelné ani funkčně. Jak jsem měl příležitost ukázat na jiném místě, táž výpověď může realizovat více než jeden komunikativní akt, a naopak týž komunikativní akt může být realizován několika výpověďmi.[9]

Interpretace jazykové komunikace se zřetelem k teorii sociální komunikace nesporně otvírá v této oblasti výzkumu nové perspektivy. Naskýtá se dvojí možné řešení. Jedním z nich je zahrnutí všech zmíněných aspektů do teorie výpovědi. Tím [33]by se ovšem podstatně rozšířily hranice lingvistiky.[10] Druhým možným řešením je zachovat lingvistický status výpovědi, ale nepouštět ze zřetele její vazby k širší oblasti sociální komunikace. Tento směr se zdá být aspoň nyní reálnější, protože jazyk má své místo i v jiných oblastech lidské činnosti.

 

R É S U M É

Коммуникативный акт и высказывание

При анализе значимой структуры высказываний, особенно из области разговорной речи, следует считать целесообразным различение соотносимых понятий коммуникативный акт и высказывание. Коммуникативный акт определяется как комплексная семиологическая реакция, границы которой выявляются на базе закрытости коммуникативной ситуации и ограничения длительности во времени. Комплексность коммуникативного акта мотивирована участием разных семиотических систем в его реализации. В статье рассматриваются различные типы соотношения коммуникативного акта и высказывания с точки зрения выразительных средств их реализации — и именно соотношение эквивалентности, субституции и кумуляции и трансмутации. Учитывая возможность участия различных семиотических систем различаются гомогенный и гетерогенный тип строения значимой структуры коммуникатов.


[1] Srov. Fr. Daneš, Syntaktický model a syntaktický vzorec, Čs. přednášky pro V. mezinár. sjezd slavistů v Sofii 1963. Praha 1963, s. 116n. a týž, A Three-level Approach to Syntax, TLP 1, Praha 1964, s. 229.

[2] D. Hymes, Lingvistická teorie a promluvové funkce, SaS 31, 1970, s. 12.

[3] Srov. V. Lamser, Komunikace a společnost, Praha 1969, s. 9; M. Nakonečný, Sociální psychologie, Praha 1970, s. 193 n.; v lingvistice z rozlišování verbální a neverbální komunikace vychází např. K. Hausenblas, Výstavba jazykových projevů a styl, Praha 1971, s. 11n.

[4] Zavádění pojmů kinemorf, kinemorfém jako sociálně relevantních jednotek kinesiologie nasvědčuje tomu, že hledání analogií mezi lingvosémiotickým systémem a jinými sémiotickými systémy je aktuálním problémem; srov. Ju. S. Stepanov, Semiotika, Moskva 1971, s. 68.

[5] J. Janoušek, Sociální komunikace, Praha 1968, 41n.

[6] D. Hymes, On Two Types of Linguistics Relativity, sb. Sociolinguistics, The Hague 1966, s. 114—158, zdůrazňuje vedle „interference from linguistic data to other aspects of culture“, především „interference from ethnographic data to functions of language“.

[7] V pojetí komponent komunikativního aktu, resp. komunikace není jednoty, srov. V. Lamser, o.c., s. 12 a J. Janoušek, o.c., s. 146.

[8] Lamserovo pojetí komunikativního aktu jako jednotlivého případu komunikace při uzavřenosti situační, obsahové a časové omezenosti je jen vnějším vymezením hranic jevu, nikoli jeho podstaty (o.c., s. 10).

[9] Vl. Barnet, Modal’nosť kommunikativnogo akta i predloženija, sb. Otázky slovanské syntaxe III (v tisku).

[10] V tomto směru v jiné souvislosti o stírání rozdílu mezi nezávislým (čistým) lingvistickým popisem a sociolingvistikou mluví D. Hymes, o.c. v pozn. 2, s. 22.

Slovo a slovesnost, volume 34 (1973), number 1, pp. 30-33

Previous Karel Horálek: K pojmu „ostenze“

Next Ján Horecký: Poznámky k metóde analýzy textu