Komunikativní akt a výpověď

Vladimír Barnet

[Články]

(pdf)

Коммуникативный акт и высказывание / L’acte de communication et l’énonciation

V různých pojetích lingvistického popisu pojem věty a otázka její výstavby zůstávají stále klíčovým problémem. V těchto popisech se setkáváme s interpretací věty na dvou souřadnicích — horizontální, kdy z hlediska jazykových jednotek je věta v jednom směru východiskem nebo naopak v opačném směru cílem popisu, — vertikální, kdy se o větě a její výstavbě uvažuje na pojmové ose povrchové a hloubkové struktury, resp. různých stupňů abstrakce.

Zejména poslednímu zaměření byla věnována v uplynulém období zvýšená pozornost a tento směr interpretace v mnohém otevřel nové cesty ve zkoumání obsahově sémantické a formálně gramatické výstavby věty.

V této souvislosti se například u nás dospělo postupnou abstrakcí od jedinečné výpovědní události k útvarům s vyšším zobecněním. Fr. Daneš mluví o třech stupních: výpovědní události, která je jazykovou daností, bezprostředně přístupnou lingvistickému pozorování, od níž abstrakcí prvků individuálních a náhodných dospíváme k druhému stupni — výpovědi, která ještě zůstává součástí jazykového a situačního kontextu, od níž se další abstrakcí dochází k třetímu stupni — větě, jakožto abstraktní struktuře, větnému vzorci distinktivních rysů.[1]

Pojmy výpovědní událost, výpověď a věta jakožto větný vzorec jsou omezeny rámcem popisu, který je D. Hymesem výstižně nazýván „nezávislým lingvistickým popisem běžného druhu“, jenž je založen na zkoumání vztahů elementů zjistitelných ve výpovědi.[2] Plně „sémantizovaná“ věta se stává základním výchozím pojmem a ideálním měřítkem popisovaných jevů (srov. rozlišování pojmů větná a nevětná výpověď).

Je však zjevné, že plná významová struktura a smysl výpovědi je obsáhlejším polem vztahů, než jsou jen vztahy formálních elementů zjišťované v realizovaných výpovědích. S touto skutečností se běžně setkává lingvistický popis, který je často nucen odkazovat k mimojazykovým faktorům (situaci). Zvláště zřetelně si nedostatečnost běžného lingvistického popisu v tomto směru uvědomujeme při analýze výpovědí ze sféry běžně mluveného komunikování, v nichž se mimojazykové faktory uplatňují se zvláštním důrazem a zřejmostí. Jestliže dosavadní lingvistický postup mohl odkazovat k mimojazykovým faktorům, má stejné oprávnění postup opačný, při němž je výpověď nazírána jakožto součást širšího pojetí komunikace.

Jde tedy o dvojí možné pojetí ve zkoumání výpovědi, jakožto aktualizované jednotky komunikace, jež je možné shrnout do dvou bodů: (1) výpověď na pozadí abstraktního větného vzorce a (2) výpověď na pozadí komunikativního aktu.

Obecně přijímané pojetí jazyka jakožto prostředku komunikování vedlo donedávna v lingvistické praxi ke ztotožňování jazyka a komunikace a projevilo se ve vymezení hranic lingvistiky.

Současná teorie sociální komunikace vychází ze širšího pojetí společenské komunikace jakožto sdělování významů v procesu přímého nebo nepřímého sociálního kontaktu.[3] Interpersonální komunikace se realizuje v různých formách (např. přímá reakce, neverbální výraz, interakce, obrazová reprezentace, symbolická, tj. znaková [31]komunikace). Ani v teorii sociální komunikace se nepochybuje, že řečová forma komunikace zaujímá centrální místo.

Pojmy, s nimiž pracuje sociální komunikace, je možné uvádět do vztahu k pojmům užívaným v lingvistickém popisu. Takovými souvztažnými pojmy jsou — komunikativní akt a výpověď, — komunikativní proces a řečová činnost. Komunikativní akt je jedinečný případ sdělení určitých významů, komunikativní proces, který obsahuje zpravidla několik komunikativních aktů, je charakterizován složitější uspořádaností zúčastněných faktorů.

Užitečnost rozlišení pojmů komunikativní akt a výpověď si ukažme na několika příkladech z oblasti nepřipravených mluvených projevů, v nichž zřetel k širšímu komunikativnímu zakotvení není jen teoretickým požadavkem, ale praktickou nezbytností.

Vyjděme z následujícího sledu replik. A: Včera jsem zaskočila k Novákovým B: Co Marie? A: Už je z toho venku /říkala že …/ B: Tak už oba dostali rozum A: Zdá se, že ano. Nositelem základní informace v uvedeném sledu replik (výpovědní úsek) jsou v plné míře jazykové prostředky. Z tohoto hlediska je jazykový způsob přenášení informace zcela soběstačným. Jiné vyjadřovací prostředky, např. paralingvistické, gestikulace apod., nepochybně přítomné v komunikativním aktu, se uplatnily jako prostředky paralelního vyjadřování, doprovázející nebo zesilující základní způsob vyjádření prostředky jazykovými. Z hlediska sémiotického je možné mluvit o homogenním typu významové výstavby výpovědi, resp. výpovědních úseků. Jde o nejjednodušší vztah komunikativního aktu a výpovědi. Mohli bychom jej nazvat vztahem paralelnosti.

V jiném případě je tento vztah komplikovanější. Např. A: Včera jsem konečně dostala od Marie ty věci B: ∅ A: No vážně/proč bych ti to vykládala. Význam poslední repliky naznačuje, že mluvčí reagoval na neverbální chování druhého účastníka komunikace (gesto, výraz, pózu atd.). Úplnost informace vyplývá v tomto případě ze spojení dvou, popř. několika sémiotických systémů — lingvosémiotického, etnosémiotického, popř. dalších.[4] Tento typ vztahu komunikativního aktu a výpovědi je možné nazvat vztahem vzájemné substituce. Jako předchozí typ se může uplatnit jak ve výpovědních úsecích, tak i ve výstavbě výpovědi jedné. Např. A: Tos měla vidět Marii / klobouk takovýhle / sukni semhle / a ty kožený faldovačky až sem. Z hlediska sémiotického by bylo možné mluvit o heterogenním typu významové výstavby výpovědi.

Další typ výpovědi, resp. výpovědního úseku z hlediska významové výstavby byl diskutován na třetí syntaktické konferenci v Brně v r. 1971. J. Chloupek podnětně upozornil na potřebu rozlišování dvou typů výpovědí z hlediska významového, které je možné označit jako výpověď referenční a operační (motivační).

Ve výpovědním úseku A: Karle / jede jedenáctka B: Už jdu, není replika prvního účastníka komunikace sdělením o příjezdu tramvaje, ale výzvou k činnosti. Její smysl je asi tento: připrav se; nezdržuj už se; pojď už ke mně apod. Čím je motivováno toto významové přehodnocení repliky? I nejvěcnější sdělování informací v interpersonální komunikaci je spojeno se vzájemným ovlivňováním komunikujících osob. Podle J. Janouška zahrnuje komunikace jak moment předávání informací, tak i moment interakční. Zahrnutím obou momentů se těžiště pojetí komunikace přesouvá do oblasti vzájemného porozumění komunikujících osob a předávání informací a interakce se stávají momenty podřízenými. J. Janoušek soudí, že „pokud uvažujeme, čím je zprostředkováno sdílení významů, jsme v rámci komunikace. Pokud uvažujeme, co znakově vyjádřený význam zprostředkovává, jsme v rámci interakce.“[5]

[32]Jako v předchozích úvahách se tento typ týká jak významové výstavby výpovědních úseků, tak i výstavby jednotlivých výpovědí. Např. v replice A: Mlíko máte v lednici / já už musím jít, je význam první výpovědi vázán na moment interakční (= udělejte si snídani sami), druhá výpověď má platnost referenční (sdělení o odchodu). Tento vztah komunikativního aktu a výpovědi je možno nazvat vztahem transmutace.

Konečně poslední typ významové výstavby výpovědi, o němž ještě pojednáme, je motivován vztahem komunikativních systémů k společenským (kulturním) normám.[6] Jde o různou účast sémiotických systémů v řešení komunikativních situací. Nejzřetelněji se tento typ projevuje při studiu konfrontačním. Např. v automatizovaných, sociálně nepříznakových komunikativních situacích rus. vybídnutí typu sadites’; prochodite; ugoščajtes’ apod. odpovídá čes. prosím, doprovozenému příslušným gestem. Významová interpretace tohoto prosím je znesnadněna tím, že verbální vyjádření je neoddělitelné od gesta. Deiktické prosím má význam zdvořilého vybídnutí, ale k denotativnímu významu odkazuje spolu s gestem. Tento vztah komunikativního aktu a výpovědi by bylo možné nazvat vztahem kumulace. Z hlediska sémiotického jde rovněž o heterogenní typ významové výstavby.

Vyjadřovací způsoby v jazykových společenstvích patřících ke kulturám výrazněji rozlišeným, než je evropský kulturní areál, poskytly by mnohem průkaznější materiál pro tyto úvahy. I při společném diapozónu komunikativních funkcí v různých jazycích nebo v rámci útvarově diferencovaného jazyka jednoho, může být jejich realizace a hierarchické uspořádání různé. To, co se v jednom společenství vyjadřuje pomocí jazyka, může být v druhém společenství vyjadřováno pomocí jiných sémiotických systémů.

Uvažovali jsme o vztahu komunikativního aktu a výpovědi pouze z jednoho hlediska, a to vyjadřovacích prostředků. Komunikativní akt je pojmem komplexním. Vedle vyjadřovacích prostředků (kódů) zahrnuje ještě komunikátora a komunikanta, obsah sdělení, záměr a efekt.[7] O vztahu komunikativního aktu a výpovědi by bylo možné uvažovat i z hlediska těchto různých komponent.

Na základě našich úvah je možné pokusit se o definici komunikativního aktu. Komunikativní akt je komplexní sémiologická reakce v sociálním chování, jejíž hranice je dána uzavřeností komunikativní situace a omezeným časovým trváním. Jeho komplexnost je dána účastí různých sémiotických systémů a faktorů nesémiotické povahy (např. momenty interakční).[8]

Tak jako komunikování (komunikativní proces) nelze ztotožňovat s řečovou činností, nejsou identickými ani pojmy komunikativní akt a výpověď. První z nich je rozsahem širší a zahrnuje druhý. Oba pojmy nejsou vzájemně zaměnitelné ani funkčně. Jak jsem měl příležitost ukázat na jiném místě, táž výpověď může realizovat více než jeden komunikativní akt, a naopak týž komunikativní akt může být realizován několika výpověďmi.[9]

Interpretace jazykové komunikace se zřetelem k teorii sociální komunikace nesporně otvírá v této oblasti výzkumu nové perspektivy. Naskýtá se dvojí možné řešení. Jedním z nich je zahrnutí všech zmíněných aspektů do teorie výpovědi. Tím [33]by se ovšem podstatně rozšířily hranice lingvistiky.[10] Druhým možným řešením je zachovat lingvistický status výpovědi, ale nepouštět ze zřetele její vazby k širší oblasti sociální komunikace. Tento směr se zdá být aspoň nyní reálnější, protože jazyk má své místo i v jiných oblastech lidské činnosti.

 

R É S U M É

Коммуникативный акт и высказывание

При анализе значимой структуры высказываний, особенно из области разговорной речи, следует считать целесообразным различение соотносимых понятий коммуникативный акт и высказывание. Коммуникативный акт определяется как комплексная семиологическая реакция, границы которой выявляются на базе закрытости коммуникативной ситуации и ограничения длительности во времени. Комплексность коммуникативного акта мотивирована участием разных семиотических систем в его реализации. В статье рассматриваются различные типы соотношения коммуникативного акта и высказывания с точки зрения выразительных средств их реализации — и именно соотношение эквивалентности, субституции и кумуляции и трансмутации. Учитывая возможность участия различных семиотических систем различаются гомогенный и гетерогенный тип строения значимой структуры коммуникатов.

Slovo a slovesnost, ročník 34 (1973), číslo 1, s. 30-33

Předchozí Karel Horálek: K pojmu „ostenze“

Následující Ján Horecký: Poznámky k metóde analýzy textu