A propos Pavel Novák po deseti letech

Zdeněk Starý

[Chronicles]

(pdf)

A propos Pavel Novák after ten years

Skoro přesně před deseti lety jsem na tomto místě připomenul šedesátiny docenta Pavla Nováka. Novákův myslitelský typ jsem tehdy popsal takto: pro jeho lingvistiku je charakteristické, že

1. je spíše procesem než souborem výsledků;

2. je do značné míry lingvistikou ústní, ne psanou;

3. a konečně vnitřní dynamika a soudržnost Novákových lingvistických názorů je dána jeho metalingvistickými zájmy, ne stabilitou jazykových témat, kterým se věnuje; proto je Novákovo myšlení seberegenerující a sebekorektivní.

S čistým svědomím mohu myslím říci, že jsem se nemýlil. To není sebechvála, jde jen o chtěné směšování novákovských ‘funkčních úseků’. Z jedné strany je to tvrzení o Novákově badatelském naturelu posledních deseti let a ze strany druhé je to, díky povaze Novákova badatelského naturelu (bod 3 výše), hodnocení vývoje Novákovy lingvistiky tohoto období: ani s přibývajícími lety neztratila nic na své svěžesti, seberegenerující a sebekorektivní povaze. Novák se nezměnil a proto nezkostnatěl!

Jubilantova publikační činnost posledních deseti let obsahuje dvanáct titulů, které se liší rozsahem, mírou ucelenosti, žánrem i tématem. Tematicky se Novákova tvorba zaměřila na tyto okruhy:

– problematiku pořádku slov (Nové ideje o struktuře jazyka z dílny matematika. SaS, 54, 1993, s. 121–129; On linear and non-linear structuring of sentences. In: Proceedings of LP’94. Ed. B. Palek. Charles University Press, Prague 1995, s. 296–301; Relationship between homonymy and word order in a ‘free’ word order languages. In: Proceedings of LP’96. Ed. B. Palek. Prague 1997, s. 463–469; společně s L. Nebeským Větné faktory a jejich podíl na analýze věty. SaS, 57, 1996, s. 249–263);

– otázky výuky češtiny (Co s pády na národní škole. Čeština doma a ve světě, vol. 2, 1994, s. 206–209; Poznámky o školské terminologii české mluvnice. Čeština doma a ve světě, vol. 5, 1997, s. 10–12; Metajazykové výrazy na ZŠ a SŠ (předmět mateřský jazyk), příspěvek na konferenci Školská jazykovědná terminologie, pořadatal Katedra českého jazyka PedF UK ve spolupráci s Jazykovědným sdružením AV ČR, v Praze 29.11.2001);

– jazykové klamy, resp. směšování funkčních úseků textu ať již v lingvistice, nebo mimo ni, například v politice (Převážně o jazyce politiky. In: Slavica Pragensia, XXXVII, AUC. Philol. Charles University Press, Prague 1995, s. 69–71; Conditio sine qua non – k diskusi o češtině dnešní a zítřejší. JazAkt, 33, 1996, s. 42–43) a konečně

– ostatní (Marxistická lingvistika. In: Čeština v jazykovědných pojmech. MU, Brno, v tisku –jedná se o text, ve kterém ve formě slovníkového hesla zúročil své starší interpretace formulací Marxe a Engel[154]se o jazyku a své úvahy o vývoji studia dějin české jazykovědy v letech 1945–1989 – bibliografické údaje viz můj výše připomenutý článek o jubilantovi; Jubileum Marie Těšitelové. SaS, 62, 2001, s. 148–150).

Tolik údaje, které v článku k jubileu jaksi mají být. Teď se obraťme k věcem, jmenovitě ke dvěma z nich, které jsou zcela jistě pro kolegu Nováka, pro mě a doufám i pro čtenáře těchto řádek zábavnější, přitažlivější i intelektuálně bližší.

Vždycky mě fascinoval Novákův badatelský naturel. Do jisté míry je to pochopitelné, protože jsem se s ním musel jako Novákův žák stále znovu a znovu vyrovnávat. Jak jsem již před deseti lety upozornil, Novákova lingvistika je procesem připomínajícím peripatetické disputace, je to do značné míry ústní lingvistika. Nezaznamenané diskuse s ním pro mě byly často intelektuálně živější, inspirativnější a v tomto smyslu i myšlenkově bohatší než výsledné, ukázněné texty. Myslím, že konečně začínám chápat, proč tomu tak je.

Nedávno mi někdo vyprávěl příběh, který se odehrál v kursu na jedné významné americké universitě. Studenti dostali za domácí úkol vyřešit nějaký problém. Příští seminář začal prezentací výsledků. Jednotliví studenti vystupovali se svými řešeními. Struktura jejich vystoupení byla vlastně vždy stejná: každý uvedl předpoklady a pak závěry, ke kterým z těchto předpokladů dospěl, s komentářem jasně vyznačujícím logiku úvahy. Šlo to poměrně rychle. Až na jednoho studenta, který přijel studovat do USA z nejmenované africké země. Ten své vystoupení zahájit takto: „Tento příběh mi vyprávěl můj děd jednoho večera těsně po skončení období dešťů. Oheň tiše popraskával a vlahost podvečera zdůrazňovaly krvavě syté červáky…“ Když jeho vystoupení trvalo asi deset minut, profesor stejně jako spolužáci naléhali: „Dobře, no a k čemu jsi došel?…“ „Počkejte, pochopíte, až dovyprávím tento příběh…“ Následovalo dalších asi patnáct minut vyprávění. Na jeho konci bylo všem jasné, co chtěl jejich kolega říci. Následovaly však otázky. „To u vás vždycky vyprávíte své úvahy tak dlouze?“ … Africký student odpověděl: „Ano.“ Pak se zamyslel a dodal: „Vlastně ne, dětem říkáme závěry přímo, protože si je neumějí samy dobře odvodit.“

Lze sice souhlasit s Johnem D. Barrowem (J. D. Barrow, Pi na nebesích. Mladá fronta, Praha 2000, s. 28), že je to právě pevně strukturovaný diskurs založený na vhodném užívání symbolů (ať již jsou těmito symboly matematické značky nebo podobně užívaná slova), jenž umožňuje přímo porovnávat odlišné věci odkazem na odlišné symboly, který stojí za výdobytky naší západní civilizace. Je však otázkou, zda historií potvrzená efektivnost této strategie není vlastně ztrátou. Příběh je totiž tou strategií, která nás nutí procházet indukci od reality k závěrům vždy znovu a dává nám tak šanci se ztrátám vyhnout. Novákova lingvistika (ať již zapsaná, nebo nezaznamenávaná) je myslím vyprávěním příběhů. I odtud pramení její výše připomenutá seberegenerující síla.

‘Narativní’ povaha Novákovy lingvistiky se projevuje i na struktuře jeho diskursu. Proto začíná svá vyprávění zeširoka, z míst, kde souvislost s jádrem, záměrem sdělení skoro není cítit. Předeslat je však nutno ještě jedno pozorování. Příběhy v našem civilizačním okruhu jsou často olivněny povahou našeho ‘úvahového’ diskursu. ‘Správný’ příběh směřuje odněkud někam, od počátku k závěru, od východisek k pointě. Vyprávění však takové být nemusí. Příběh může být svého druhu ‘pábením’. Uvědomíme-li si to, pochopíme, že právě vyprávění formuje strukturu některých Novákových diskursů, zejména těch, které se jeví být výčtem jednotlivých občas až idiosynkratických případů. Některé Novákovy práce, ať již zaznamenané, nebo nikoliv, tak působí jako cézannovsky nedomalované obrazy ‘malované’ s důvěrou, že čtenář si vše propojí na základě toho, že je čtenáři dáno nahlédnout technologii vzniku díla.

Myslím, že proto je občas Novákova lingvistika pro posluchače obtížná. Čtenář si popsané paradigma nemusí uvědomovat. Vzpomínám si, že nedávno, asi před rokem, za mnou přišli studenti jednoho jeho kursu se ‘stížností’, že si z Novákových výkladů, přestože jsou zajímavé, mnoho neodnášejí. Jádro bylo myslím v tom, že – a tohle je moje interpretace, fakticky jsem při tom nebyl – jim byla cizí lingvistika jako příběh. Doporučil jsem jim, probírali věci týkající se gramatických kategorií, aby si přečetli Novákovy studie o pádu a z nich ve svých otázkách a diskusích vycházeli (dodejme, že kolegu Nováka jsem na tento svůj podraz upozornil předem). Výsledek byl až šokující. Novákův ‘fan club’ se rozrostl o další členy.

Druhá poznámka se týká Novákova oblíbeného tématu ‘tematických/žánrových/funkčních úseků’, jazykových klamů atp. Zásadními texty, kde se tímto tématem jubilant zabýval, jsou Poznámky o jazy[155]ce lingvistiky (SaS, 44, 1983, s. 83–89) a z poslední doby již výše citovaný příspěvek Převážně o jazyce politiky. Dotýká se ho však i v textech jiných.

K odhalení jazykových klamů, resp. k odlišení různých žánrových, funkčních úseků vede podle Nováka jedna metoda, totiž „pře(d)vést jistou představu … více způsoby, které se netriviálně liší“ (Poznámky o jazyce lingvistiky, s. 88), resp. „vyjádřit tutéž myšlenku více způsoby, pokud možno a/nebo konstrukčně hodně odlišnými, a přitom pokud možno explicitněji“ (Převážně o jazyce politiky, s. 69), pak budeme patrně vůči jazykovým klamům, resp. směšování žánrových/funkčních/tematických úseků imunnější.

Co je smyslem těchto náhrad? V podstatě bližší, jiné (chtělo by se řící úplnější – pokud cítíme osvíceneckou všemocnost svého ducha, nehrajme si však na Boha, viz níže) specifikace situace, o které vypovídáme. Například z ‘restitučního’ hesla „co bylo ukradeno, budiž navráceno“ (Převážně o jazyce politiky, s. 69) není patrné, kdo, co, komu a kdy vlastně ukradl, případně co mu to vlastně udělal (bylo ‘masarykovské’ nebo josefínské vyvlastnění také krádeží?). Podobně z uvedeného adjektiva ‘restutiční’, které jsem užil v předchozí větě, není zřejmé, o jaký vztah uvedeného hesla k restituci se vlastně jedná, případně k jaké restituci atd.

To, co následuje, není kritikou, je jen pokusem rozvinout novákovský příběh jiným směrem. Je-li tedy nedostatek specifikace situace zdrojem jazykového klamu, je nutno si uvědomit, že to není nemoc. Je to nutnost, která se týká všech jazykových projevů, nejen těch, o nichž říkáme, že jsou klamavé, směšují výpovědní úseky atp. Jazykovými projevy nepopisujeme situace, o kterých vypovídáme, pouze k nim metonymicky, případně metaforicky ukazujeme. Odpovíme-li na otázku ‘Jak jsi se sem dostal?’ větou ‘Vzal jsem si taxíka’, je to metonymie: z celé cesty z domova až sem jsme vybrali jen jeden moment, totiž to, že jsme si vzali taxíka. Od dalších kroků cestování, jako oblékli jsme se, otevřeli jsme dveře, vyšli jsme ven, zamkli jsme za sebou, vyšli jsme na chodník, čekali jsme, až taxík pojede kolem atd., jsme odhlédli. Ale i na samotný fakt, že jsme si vzali taxíka, ukazujeme velice zhruba – zamávali jsme na něj, otevřeli jsme si dveře, sedli jsme si na určité sedadlo, řekli jsme řidiči, kam má jet, taxík se rozjel, jel určitou cestou, zastavil, my jsme zaplatili, otevřeli jsme si dveře atd. (srov. s G. Lakoff, Women, Fire, and Dangerous Things. Chicago University Press 1987, kap. 6). Samotný fakt, že to, čím jsme přijeli, nazýváme ‘taxíkem’, je klasifikací a jako každá taková klasifikace za sebou skrývá metaforický proces. Metaforizace a metonymizace jsou tedy nutností, jsou jedním z redukčních mechanismů, kterými zvládáme neomezenou bohatost světa, o kterém se vyjadřujeme, a to redukčním mechanismem, který byl tradičně méně v centru pozornosti lingvistů než schopnost mluvčích skládat znaky a provádět druhou martinetovskou artikulaci (tj. členit znaky na figury, řekneme-li to v terminologii Hjelmslevově). Je-li tomu tak, pak samotný termín ‘klamání jazyka’ je jazykovým klamem a tvrzení, že někdo ‘jazykem klame’ je hodnocením způsobu, kterým jazykových postupů užívá, tj. mravním soudem, nikoliv popisem užitých jazykových postupů.

Mechanismy, na kterých se zakládá jazykový klam, směšování funkčních/tematických úseků je tak tentýž mechanismus, který nám umožňuje vůbec komunikovat. Odstranit jej tedy nelze. V tomto smyslu je jazykový klam, směšování funkčních/tematických úseků nutností a Novákem navrhovaný mechanismus nemůže nebýt než jen infinetisimální procedurou, tj. není procedurou sensu stricto efektivní. Božím okem nadáni nejsme a musíme se s tím naučit žít.

Vše nejlepší do další desítky.

Ústav lingvistiky a ugrofinistiky FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 63 (2002), number 2, pp. 153-155

Previous Jan Kořenský: Miloši Dokulilovi k devadesátinám

Next Vít Dovalil: Kolokvium k problematice spisovného jazyka