dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

První díl Chudobovy knihy o Shakespearovi

Vilém Mathesius

[Discussion]

(pdf)

-

Vyšel první díl CHUDOBOVY velké monografie shakespearovské: Kniha o Shakespearovi, díl I. Prostředí a život (v Praze u Laichtrů 1941). Je to statný svazek o 815 stránkách a přitom je to teprve polovice celku. Převyšuje tudíž dílo Chudobovo již teď rozsahem neobyčejně všechny naše dosavadní knižní publikace o Shakespearovi, z nichž nejobsáhlejší má jen něco přes 300 stran; má tedy plné právo na hrdý titul nejrozsáhlejšího českého díla svého druhu. Je jím a zůstane jím ještě dlouho, neboť se nedá čekat, že by se některý znalec [195]Shakespeara pustil u nás v dohledné době do psaní díla stejně rozměrného. To však není ještě všecko. Víme z dřívějších prací Chudobových, že vykládá o anglické literatuře vždy jen z překypujícího vědění, a to platí v míře ještě větší o jeho knize o Shakespearovi. Uznati, že je to naše nejrozsáhlejší a ve svých mezích nejzávažnější dílo o velikém dramatiku, je tedy prostě příkaz kritické poctivosti. Když jsme se však takto poklonili dvěma úctyhodným vlastnostem Chudobovy knihy, hlásí se o pozornost také pochybnosti. Je rozsah Chudobova Shakespeara pro naše poměry a pro své určení skutečně účelný a vhodný? Na tuto otázku nemůžeme bohužel odpovědět kladně. První díl je zřejmě předimensován a přitom není nahromaděný materiál zvládnut po stránce komposiční v míře, která by uspokojovala. To jsou vady, které se budou cítit čím dál tím tíživěji. Odborník si jistě vždycky se zájmem přečte nahromaděné tam výklady, potěší se z pěkné formulace věcí, které sám dobře nebo méně dobře zná, a pochutná si tu a tam na drobnůstce, která mu při vlastním studiu kdysi ušla. Ale Chudoba nemohl psát a jistě nepsal své dílo toliko pro odborníky, neboť těch je u nás jenom hrstka. Při své ctižádosti literární počítal jistě s početným zástupem inteligentního čtenářstva neodborného, ale jeho příslušníkům ztížil cestu k svému dílu jeho přílišnou rozměrností a přepěchovaností. Stěží se v těch osmi stech stránkách vyzná neodborník sebe inteligentnější, který zná Shakespeara dosud jen z jeho díla. Přílišné bohatství podaného materiálu ho bude mást a nevím, zdali si z dlouhé a pracné četby odnese nakonec skutečně jasný obraz hlavních linií Shakespearova života a vnější historie jeho tvorby. Obávám se, že se dílo Chudobovo, alespoň první jeho svazek, nestane, jak by si pro svou hodnotu zasluhovalo, oblíbenou a hojně čítanou knihou o Shakespearovi, nýbrž že bude odsouzeno k tomu, aby bylo encyklopedií informací, v níž se tu a tam podle potřeby hledá a k níž se odkazuje. I to ovšem bude valně ztíženo tím, že rozsáhlý a fakty přeplněný svazek není opatřen rejstříkem ani osobným ani věcným. Podrobný obsah otiskovaný průběžně nahoře nad tekstem je za rejstřík nedostatečnou náhradou, neboť k tomu, aby se v něm dobře hledalo, by byl musil být pojat do hlavního obsahu na počátku knihy, který je v dnešní podobě velmi chudý a spokojuje se jen názvy desíti hlavních kapitol. Tyto nedostatky jsou věc, kterou je třeba nepodepsanému vydavateli velmi důrazně vytknout (není-li tu vinen nakladatel), neboť opomenutí, kterého se dopustil, se nedá už úplně napravit ani dodatečným zařaděním celkových rejstříků k oběma dílům na konec druhého svazku.

Rozměrová hypertrofie prvního dílu Chudobova Shakespeara vyrůstá zřejmě z autorovy oprávněné radosti z vlastního bohatého a přesného vědění. Toho však, kdo zná ostatní Chudobovo dílo, udivuje síla, s níž se tato radost uplatnila v našem svazku. Považoval přece Chudoba, jak kdysi výslovně napsal, získávání důkladné a přesné odborné informovanosti za nepříjemnou povinnost, která při vědeckém studiu básnické literatury jenom překáží uměleckému požitku z ní, a nedovoloval proto, aby odborný aparát zatěžoval jeho hlavní práce, věnované toliko rozboru osobnosti a díla. Vědecká informovanost byla vždycky přítomna, ale zůstávala utajena v podzemních základech. Volného projevu dopřával Chudoba svému odbornému vědění jen v pracích vedlejších, především v referátech, zprávách atp. Příznačný pro toto Chudobovo stanovisko je jeho knižní essay o Wordsworthovi, který vyšel r. 1911 a v němž není stopy po vědeckém aparátu. Habilitační komise, které práce byla předložena, nebyla s tím spokojena a žádala, aby dílo označené za práci habilitační obsahovalo také aparát vědecký. Chudoba, ač nerad, této výzvě vyhověl a doprovodil svůj essay o Wordsworthovi zvláštní statí, v níž podal kritický přehled wordsworthovských vydání a wordsworthovské literatury. O různém zaměření těchto dvou prací o Wordsworthovi svědčí výmluvně skutečnost, že essay o Wordsworthovi vyšel v knihovně Slunečnice, kterou vydával F. X. Šalda při týdeníku Novina, kdežto stať s kritickou bibliografií ve Věstníku České akademie. Kdo tohle všecko ví, je nemálo překvapen, když vidí, jakou volnost popřává Chudoba své bohaté odborné informovanosti v prvním svazku [196]Knihy o Shakespearovi. Je pravda, že svazek, jehož úkolem bylo vykonstruovat na základě ověřených dat a pravděpodobných dohadů věrohodný obraz Shakespearova života a prostředí, v němž žil a tvořil, nemohl být vybudován jinak nežli vědeckou methodou na vědeckých faktech. Ale štědrost, s níž Chudoba se tu podílí se čtenářem o svou vědeckou informovanost, je opravdu výjimečná. Nespokojuje se toliko věcmi a daty jen nejdůležitějšími a opravdu nutnými, nýbrž vykládá ze široka a s bohatým aparátem každou maličkost a leckdy počíná od Adama a zachází i opačným směrem až bůhví kam, ačkoli by bylo stačilo konstatovat stav v století XVI. nebo toliko v době Shakespearově. Nebylo na příklad jistě zapotřebí vyplnit celou, typograficky obsažnou stránku úvahami o gramotnosti otce Shakespearova Johna, když se meritum celé věci dá jasně shrnout v jedinou větu: John Shakespeare se v městských spisech stratfordských podpisoval znamením, které připomíná kružítko, ale znamením se podpisovali v té době v Stratfordu i lidé, o nichž určitě víme, že dovedli psát, a je jistě více než pravděpodobné, že muž, který zastával tolik městských funkcí a jeden čas spravoval i stratfordské finance, uměl alespoň číst, i když mu třeba psaní dělalo potíže. Je zcela přirozené, že se při výkladu o anglických školách v šestnáctém století uvede také Aschamův Schoolmaster, ale proč přitom hned líčit, jak vůbec k tomu došlo, že Ascham svou proslulou knihu začal psát? Zmínit se o známých slavnostech, které roku 1576 pořádal hrabě Leicester královně Alžbětě na Keninworthu, patří už k tradičním věcem každé podrobnější biografie Shakespearovy. Je však jistě zbytečné vykládat nejdříve na více než dvou stranách obecně o Alžbětiných zájezdech a pak ještě speciálně na čtyřech stránkách o slavnostech Keninworthských, když se všechen vztah, který se k nim dá (a to ještě nikoli zcela určitě) nalézt v díle Shakespearově, omezuje na jediné místo ve Snu noci svatojanské. Středověcí minstrelové byli dojista po některé stránce předchůdci alžbětinských herců, ale nikoli do té míry, aby bylo bývalo zapotřebí o nich vykládat tak obšírně, a dokonce s citací provençalské terminologie, jak to činí Chudoba, a obrazu alžbětinského Londýna by nic nebylo ublížilo, kdyby byl Chudoba ze své knihy třeba docela škrtl výklad o předměstských zahrádkách londýnských měšťanů a o jejich historii. Těchto několik příkladů stačí za mnoho jiných. Chudoba také ze široka a se vším materiálem vykládá i hypothesy a theorie, které u vážných badatelů shakespearovských nedocházejí valné víry a které on sám nakonec prohlašuje za nepodobné pravdě. Tu by přece byla stačila jen zcela stručná registrace. Tak na př. pochybnému tvrzení Arthura Graye, že Shakespeare byl od svých osmi let pážetem u rodiny Gooderů v Polesworthu, Chudoba zcela zbytečně věnuje půl třetí stránky. I tam, kde jde o vyvracení domněnek tvrdošíjně udržovaných, bývá dobrého přes míru. Tak třeba mohly být pozdní pověsti z osmnáctého století o pytlácké vášni mladého Shakespeara dozajista vyřízeny na menším prostoru než na osmi stránkách, které jim autor věnoval. Je jistě záslužné, že se Chudoba probral nejdůležitější literaturou shakespearovskou ve veliké šíři a od samých jejích základů, ale nesvědčí o jasném promyšlení celku, že hleděl do svého díla pojmout takovou neúměrnou část toho, s čím se na této cestě setkal. Tím postupem netoliko narůstá jeho výklad do nebývalé šíře, nýbrž hromadí se také množství cizích vlastních jmen osobních i místních, jež čtenáři, který není odborník věcí znalý, nemohou zpravidla nic říci.

Silně se cítí v Chudobově knize nedostatek komposiční promyšlenosti v úsecích, v nichž vykládá o vzniku jednotlivých Shakespearových her a které, jak je dáno povahou věci, tvoří nejrozsáhlejší a nejdůležitější část díla. I v těchto částech běží sice o zjištění historických faktů jako v kapitolách a úsecích čistě životopisných, ale ta se nevyčerpávají datem vzniku jednotlivých her a jejich vydání tiskem a zjištěním pravděpodobného pramene nebo pravděpodobných pramenů zápletky. Je třeba také zkoumat poměr her k těmto pramenům a zařadit je do vývojové linie literární. Že si Chudoba již v prvním svazku svého díla všechny tyto problémy uvědomoval, je pěkně vidět z kapitoly Lyrická mezihra, v níž pojednává o Shakespearových sonetech. I tu je ovšem podáno dobrého přespříliš, jak [197]ukazuje již skutečnost, že tato kapitola zabírá bez rozboru básnické hodnoty sonetů, odkázaného do svazku druhého, sama plných 66 stran. V této přeplněné zásobárně faktů, informací a argumentů pro i contra se však celkem dobře vyznáme, protože její obsah je nejen logicky urovnán, nýbrž také jasně zaměřen na vývojovou i individuální charakteristiku lyrického díla. Nejdříve se podrobně dovídáme o historii sonetu v Anglii před Shakespearem, při čemž si s chutí a uznáním přečteme pěknou charakteristiku sonetových sbírek Spenserových a Sidneyových. Na to nás autor informuje o všech vnějších stránkách obojího prvního vydání sonetů Shakespearových, vydání z r. 1609 a vydání z r. 1640. Po důkladném obsahovém rozboru sonetů podle vydání z r. 1609 se zabývá Chudoba oběma hlavními theoriemi výkladovými, theorií o tom, že hrdinou sonetů byl William Herbert, později třetí hrabě z Pembroku, a theorií, že jím byl Henry Wriothesley, hrabě ze Southamptonu. Zachází tu při své důkladnosti do zbytečných podrobností o historickém vývoji těchto theorií, ale čtenář si z jeho výkladů odnáší obraz celkem jasný. Rozvinuv ještě několik theorií dalších, jejichž protichůdnost nezasvěceného čtenáře jistě pomate, rozhoduje se autor pro theorii o hraběti ze Southamptonu a pokouší se o přesnější datování sonetů. Mary Fittonová, dvorní dáma Alžbětina, nemohla být tmavou dámou sonetů už z důvodů chronologických a také proto, že podle dochovaných portrétů nebyla tmavého typu. Chudoba pak obšírně referuje o theorii, že tmavou dámou sonetů byla hospodská Davenantová z Oxfordu a nakonec ji zamítá. Zato kladně se vyslovuje o domněnce, že sokem v přátelství jeho příznivce, na kterého si Shakespeare stěžuje, byl George Chapman, a uzavírá celý výklad novým zdůrazněním svého mínění, že podle způsobu, kterým jsou psány, musí sonety Shakespearovy alespoň v podstatné části vyjadřovat skutečné city a zážitky básníkovy. Tímto svým míněním je Chudoba vůbec tak zaujat, že ani dostatečně nedbá momentů, které s ním nesouhlasí, nebo jiných možností. Tvrdí na příklad, že v sonetech o tmavé dámě neměl Shakespeare předchůdce, a přece snesl Sidney Lee již r. 1910 v knize o francouzské renesanci v Anglii doklady o tom, že žaloby na tmavou krásku nebyly neznámy ani sonetové produkci francouzské. Nezamýšlí se také nad otázkou, pokud mohla na sonety Shakespearovy působit myšlenka autostylisace, na jejíž důležitost v tvoření básnickém upozornil u nás sám F. X. Šalda a která nijak nepřekáží hloubce a intensitě básnického pojetí. Zřením k takovýmto věcem by bylo Chudobovu znamenitému úvodu do studia Shakespearových sonetů přibylo objektivnosti.

Bylo by bývalo správné, kdyby byl Chudoba stejným způsobem jako při sonetech postupoval také ve svých výkladech o ostatních Shakespearových dílech, zejména o jeho hrách, a kdyby také jejich vznik byl hleděl ukázat v perspektivě literárního vývoje. Již však při epických skladbách Shakespearových se o tuto vývojovou perspektivu nestaral a zapomněl ukázat, že tyto skladby Shakespearovy zcela zapadají do rámce drobné renesanční epiky anglické, která se obírala thematy erotickými, kdežto veliké renesanční eposy, jak ukazuje dílo Spencerovo, Danielovo a Draytonovo, měly v Anglii themata významu širšího. Při výkladu o Shakespearových hrách vadí malý zájem Chudobův o vývojové zařadění tím citelněji, že teprve takovým zařaděním se stává dramatické úsilí Shakespearovo opravdu srozumitelným. A byla to věc, která byla zcela nasnadě, neboť i v dramatu alžbětinském lze sledovat vývojovou historii jednotlivých typů a na jejím pozadí ukázat závislost i původnost Shakespearovu. V alžbětinské veselohře vidíme vývoj poangličtěné realistické plautovské hry od prvního pokusu Nicholase Udalla přes pokusy další až k Shakespearově Komedii omylů, typ komedie lylyovské od jejích italských kořenů přes Lylyho k Shakespearově hře Lásky lichá lest a Plauta poitalštěného s rozvitím romantických motivů lásky, jehož anglický vývoj vede k Shakespearovým Dvěma šlechticům veronským přes Greena a Peela. V tragedii zase jde vývoj od počátků čistě senekovských k marlowovské tragedii se zájmem soustředěným na výjimečném Protagonistovi a k tragedii Kydovské, jejíž těžiště je v komplikované zápletce o nesnadné pomstě. Shakespearův [198]Richard III. se zpola hlásí ještě k čisté tragedii senekovské a zpola k typu marlowovskému, kdežto jeho Titus Andronicus kráčí zcela věrně a se začátečnickým přepínáním v šlépějích tragedie kydovské. Jakési vývojové linie historické hry anglické před Shakespearem by byl mohl Chudoba sestavit podle monografie Schellingovy z r. 1902. Tím vším by si byl znamenitě připravil komposiční charakteristiku jednotlivých her Shakespearových, i shakespearovské veselohry, shakespearovské tragedie a shakespearovské hry historické jako typu a konečně celkovou charakteristiku dramatického umění Shakespearova. Na tom všem však, jak se zdá, Chudobovi tolik nezáleželo. Jeho odedávna zajímalo literární dílo básnické daleko spíše jako sugestivní a melodický sled slov nežli jako celek umělecky prokompovaný. Že měl opravdu málo zájmu o komposiční stránku her Shakespearových, ukázal již řádku let před Knihou o Shakespearovi, když psal heslo Shakespeare pro Naučný slovník Kompasu. Tam podal nárys Shakespearova života, pečlivě sestavený chronologický seznam jeho her s poukazem na prameny a popis sonetů, ale potom se spokojil již jen obecným výkladem o Shakespearově básnické velikosti a bibliografii. Ani slova tam nečteme o rázu a podstatě Shakespearovy veselohry, Shakespearovy tragedie a Shakespearovy hry historické, ačkoli ty věci by byly bývaly čtenáři hledajícímu poučení o Shakespearovi jistě nad jiné vítány. Není proto divu, že také v prvním svazku jeho Shakespeara pochodily hry po stránce umělecké mnohem hůře nežli sonety. V statné knize o více než osmi stech stránkách nenašel Chudoba místa, kde by byl souvisle pojednal o vývoji anglického dramatu před Shakespearem. O jednotlivých starších dramaticích anglických, k nimž mělo dílo Shakespearovo přímý vztah, pojednává jednotlivě v různých kapitolách — tak na př. o Marlowovi v třetím oddílu páté kapitoly, ale o Kydových hrách až v třetím oddílu kapitoly deváté — avšak nikde není podán zřetelný obraz dramatické produkce, s níž se Shakespeare setkal při svém příchodu do Londýna a o niž se opřel ve svém vlastním díle. A přece má literární situace, v níž se mladý Shakespeare v Londýně octl, v jeho životopise jistě alespoň takovou důležitost jako soudní spory, které vedl ve věcech majetkových, nebo ulice, o nichž se zjistilo, že v nich bydlil. Chudobovo nedbání uměleckého vývoje anglického dramatu jde tak daleko, že v celé knize ani nepoučí čtenáře, jak zvláštní komposiční typ představovaný alžbětinskými hrami a vyznačený tím, že podává děj methodou kronikářské úplnosti, vznikl sloučením středověké tradice s přímými nebo zprostředkovanými vlivy antickými. Ani slova také nečteme o základním básnickém zaměření veliké většiny dramatické produkce alžbětinské ani o tom, jak se stal charakteristický anglický blankvers jejím typickým veršem. Chudobovy málo hutné, nevýrazné a místně rozptýlené výklady o dramatických předchůdcích Shakespearových (nejlépe při nich pochodil ještě Lyly) jsou v příkrém, ale také poučném kontrastu s jeho bohatými a jemně prokreslenými charakteristikami Shakespearových předchůdců v skládání sonetů. Ty jsou též důkazem, že by se Chudoba nebyl prohřešil proti plánu svého díla, kdyby stejně pozorný zájem byl věnoval v prvním svazku i vývoji alžbětinského dramatu. Nedostatek soustavného výkladu o něm se také divně odráží od stostránkového souvislého čtení o hercích a divadlech, které vyplňuje čtvrtou kapitolu. Je ovšem zapotřebí hned také říci, že i v této kapitole přihlíží Chudoba toliko k faktům vnějším, k historii jednotlivých hereckých družin a jednotlivých divadel, již sleduje s velkou podrobností celé čtvrtstoletí za smrt Shakespearovu, ale že zcela zapomíná něco říci o vlastní divadelní tvořivosti alžbětinské, o způsobu, jak se na divadlech hrálo. Čtenář se nic nedovídá o jevišti předním, zadním a hořejším a o jejich funkcích ani o způsobu jevištní dekorace a kostymování herců, ačkoli o těch věcech existuje rozsáhlá odborná literatura (viz o ní na př. druhou část mého pojednání Alžbětinské divadlo, vyšlého r. 1916 ve Věstníku České akademie, roč. 25), a není také nijak upozorněn na to, že vysunutím jeviště mezi diváky byla mocně zdůrazněna herecká akce a dikce. Jistě si ani po bedlivém přečtení kapitoly o hercích a divadlech nedovede jasně představit, jak vlastně vypadal na alžbětinském jevišti třeba takový Kupec [199]benátský se svými častými změnami místa, se scénami pod širým nebem i v pokojích a síních domů a s výjevy denními i nočními. I funkční sestavení herecké družiny alžbětinské by si bylo zasluhovalo pozornosti, neboť tradiční existence herce-clowna měla značnou důležitost i pro hry Shakespearovy, a bez významu není ani otřepaný fakt, že ženské úlohy v době alžbětinské hráli i při představeních dospělých herců chlapci s hlasem ještě nemutovaným. Nebyla by škodila ani zmínka o průměrném trvání alžbětinského představení, neboť to určovalo i průměrnou délku alžbětinské hry. Že i to je fakt důležitý, ukázala diskuse posledních let, podnícená pokusem L. L. Schückinga o nový výklad nadprůměrné délky Hamleta.

Ve výkladu o základních faktech týkajících se jednotlivých her, mohlo autorovi jít, jak jsem již svrchu řekl, o určení data vzniku hry a jejího vydání tiskem, o zjištění pravděpodobného pramene nebo pravděpodobných pramenů zápletky, o prozkoumání poměrů hry k těmto pramenům a konečně o její vývojové zařadění. Z těchto úkolů zhošťuje se Chudoba u každé hry bez výjimky toliko prvních tří. Nedostatek jasného plánu a slabý zájem o uměleckou povahu her se prozrazuje nestejnou péčí, kterou věnuje srovnávání Shakespearových her s jejich bližšími nebo vzdálenějšími prameny. Nevyužívá soustavně a s dostatečnou intensitou vzácné příležitosti, že u Shakespeara, u něhož nic neplatila původnost námětu, nýbrž toliko způsob jeho zpracování, můžeme velkou většinou srovnávat zápletkový materiál, který měl po ruce, s hotovým uměleckým dílem, a tím poznávat umělecký záměr básníkův. Chudoba nevylučoval srovnání Shakespearových her s jejich prameny ze svých výkladů, ale neprovedl je vždycky a neprováděl je zpravidla s dostatečnou pronikavostí. Při Komedii omylů, Romeu a Julii, Jak se Vám líbí a Večeru tříkrálovém k srovnání s pramenem nesahá, ač by bylo bývalo vděčné, a Bouři srovnává sice s Ayrerovou Krásnou Sideou, ale o povídce o králi Dardanovi ze sbírky Noches del invierno se zmiňuje jen letmo v poznámce pod čarou, ačkoli je hře Shakespearově zápletkou mnohem bližší. I když k srovnání hry a jejího pramene přistupuje, nevyhmatává rozdíly nejvýznamnější, protože ho málo zajímá stránka komposiční. Tak si třeba nevšímá rozčlenění děje, ačkoli rozdíly v něm mezi pramenem a hrou bývají, jak ukazuje na př. Antonius a Kleopatra, velmi poučné pro stavebný princip Shakespearových her. Přednosti i nedostatky Chudobova postupu lze velmi dobře vidět na jeho výkladu o nejslavnější hře Shakespearově, o Hamletu. Promlouvá tam nejdříve podrobně o vydáních kvartových i o tekstu prvního folia a obrací se pak k otázce pramenů. Obírá se tu nejprve, jak bylo lze čekat, předpokládaným Hamletem Kydovým, ale zapomíná upozornit, že složitost zápletky byla u Hamleta stejně jako u Španělské tragedie dána dvěma momenty, počáteční nejistotou o osobě zlotřilého vraha a potom nesnázemi, které mstiteli vznikají z vysokého vrahova postavení. To jsou původní dramatické motivy mstitelova váhání. Chudoba potom podrobně probírá epické verse Hamletova příběhu a konstatuje, že přesun dramatické váhy s výkonu pomsty na osobní tragiku mstitelovu nastal zásluhou Shakespearovou. Pozornější srovnání epických versí s hrou však ukazuje, že změny týkající se osoby mstitelovy byly složitější. Hamlet se změnil jistě již ve hře Kydově ze mstitele úspěšného v mstitele, který při provádění pomsty sám také hyne, a Shakespearovo pojetí jeho osoby mělo za úkol vysvětlit tento tragický konec vnitřní tragikou hrdinovou. Těchto problémů si však Chudoba nevšímá. Shakespearův Hamlet ho zajímá především jako dílo, v němž slyší ozvěnu podzemních vod duše básníkovy. Tuto myšlenku široce a výmluvně rozvádí a zřejmě pro ni zanedbává úplnou informaci o vnějších vlivech, které lze u Hamleta zjistit. Obšírně sice vykládá, odkud Shakespeare vzal jména, která nově do hry uvedl a podle Dovera Wilsona hledá v Hamletu podobu hraběte Essexe, ale ani slovem se nezmiňuje o faktu jistě důležitém, že podle novějších prací obsahuje Hamlet ze všech her Shakespearových nejvíce ozvěn z essayí Montaignových, a ovšem ani o tom, že podle zjištění Edwarda Dowdena lze v Hamletu nalézt také ozvuky anglické knížky o melancholii vyšlé roku 1586. To vše překvapuje při zřejmé [200]jinak snaze Chudobově, aby podal dopodrobna všechna zjištěná fakta o hrách Shakespearových. Skutečně však zaráží, že se Chudoba ani slovem nezmiňuje o známé theorii A. H. Thorndika, která je dnes obecně přijímána objektivistickou skupinou badatelů shakespearových a podle níž byla vnějším podnětem k Shakespearovu zpracování starší hry o Hamletu vlna nového zájmu o hry o pomstě, který se v Anglii objevil na rozhraní století šestnáctého a sedmnáctého. Data, která Thorndike sestavuje, jsou opravdu velmi výmluvná a myšlenka, že se Shakespeare jako hospodárný herec a divadelní podnikatel dával vést při tvoření svých her vkusem doby, není jinak cizí ani samému Chudobovi, neboť s ní pracuje v úvodní části ke kapitole o posledních hrách Shakespearových. Při Hamletu se mu však tato možnost nehodila do výkladů laděných subjektivisticky a proto tam není ani zmínka o theorii Thorndikově. Proslulý badatel pochodil ostatně u Chudoby i jinak špatně. Uvádí ho sice při výkladu o Cymbelinovi v druhém oddílu desáté kapitoly, kde zvrací v pravý opak tvrzení Thorndikovo o vlivu Fletscherova Filastra na tuto Shakespearovu hru, ale ani slovem se o něm nezmiňuje v oddílu předešlém, kde v souhlase s ním promlouvá o Fletscherově Věrné pastýřce a o jejím vlivu, jenž zasáhl i Shakespearovy pathetické hry dobře se končící čili jeho tragikomedie.

Poměr mezi stanoviskem objektivním a subjektivním, na nějž jsme narazili v Hamletu, je vůbec věc, která při kritickém rozboru Chudobovy knihy zaslouží zmínky. Chudoba se zřejmě snažil, aby podal co možná objektivní obraz Shakespearova života a vnější historie jeho tvůrčí činnosti. Proto hromadil zjistitelná fakta, zkoumal podrobně věrohodnost různých tvrzení a domněnek a určoval přesným datem a přesnou lokalisaci i osoby, věci a události, které pro základní thema měly význam velmi podružný. Kritická věcnost však nebyla Chudobova pravá tvář. Byl v podstatě výbušný typ uměleckého založení a vnitřní subjektivní přesvědčení mu bylo konec konců nad věcné důkazy. Ukazuje se to i v přítomné knize. Že se v ní mísí do podání objektivního prvky subjektivní, není nic divného, neboť dokonale je nelze eliminovat ze žádného životopisu, který se neomezuje na suchou registraci dat, zejména ze životopisu osobnosti básnické. Pro knihu Chudobovu je však příznačné, že vedle přísné objektivnosti, stavěné až okázale na odiv, se v ní setkáváme v některých částech se subjektivností, které se autor ani nesnažil uložit otěže konfrontací se střízlivou pravděpodobností. Týká se to především úseků, kde autor promlouvá o místě, které měla v životě Shakespearově perioda velkých tragedií a úseků, kde vykládá lidskou povahu básníkovu. Obraz, který Chudoba kreslí o osobnosti Shakespearově, by nebylo spravedlivo posuzovat toliko podle toho, co o věci říká v prvním svazku svého díla, neboť v druhém svazku má být tomu thematu věnována celá kapitola. Již však výklady v prvním svazku ukazují, že Chudoba měl o osobnosti Shakespearově vlastní pevnou představu, na které trval i v podrobnostech a jíž odstraňoval s cesty, co se s ní neshodovalo. Jinak nelze vysvětlit jeho stanovisko k četným Shakespearovým soudům ve věcech majetkových. Svědomitě je všechny zaznamenává, ale opět a opět vykládá, že o ně Shakespeare podle všeho neměl zájem, ačkoli obecná pravděpodobnost je proti tomuto výkladu. Stejně Shakespearovu závěť, v níž jsou různé podivné věci, vykládá co nejpříznivěji, ač pro svou interpretaci nemá důkazů. Bylo by bývalo správnější, kdyby byl ukázal srovnáním s jinými alžbětinskými závětmi podobného druhu, na př. také se závětí jiného tehdejšího herce a divadelního podnikatele Edwarda Alleyna, co je v závěti Shakespearově podle alžbětinských zvyklostí běžné a co zvláštní, a kdyby byl teprve na základě takového srovnání ocenil význam této závěti. O Chudobově postoji k velkým tragediím Shakespearovým jsme poznali již při Hamletu, že jejich vznik vykládá zcela z vnitřního života Shakespearova. Mluví o tom několikrát a obšírně a nakonec se přiklání k odvážné domněnce, že Shakespeare trpěl načas nějakou duševní poruchou nebo alespoň vyšinutím z duševní rovnováhy. Je pravda, že tajemství zrodu Shakespearových her nikdy nepronikneme a že tu pro každého vykladače Shakespearova zbude místo pro subjektivní dohady, ale chtěl-li Chudoba [201]informovat své čtenáře podle založení celého svazku vpravdě objektivně, neměl zatajovat, že v posledním půlstoletí celá řada shakespearských badatelů se snažila dokázat, že mnoho ze vzniku Shakespearových tragedií (ne-li všecko, na čem nám záleží) můžeme vysvětlit bez theorie o duševním dočasném zachmuření básníkově, o němž nemáme objektivních důkazů. Jen letmým náznakem tohoto mínění jsou tato Chudobova slova na konci osmé kapitoly (str. 593): „Namítne snad někdo: Což bylo-li to zachmuření, ponoření, pokřivení povahy dramatické? Mohlo být — někdy. Avšak úhrn básnického díla, vytvořeného v těch letech, svědčí, že mu nedodávaly základního rázu jen chvilkové city, ani dramatické úmysly, nýbrž celkový a tvrdý stav básníkovy duše.“ To je ovšem naprosto nedostatečná registrace názoru zastoupeného pozoruhodnou literaturou (viz o ní na př. pozn. 13 a 18 při článku „Shakespearův Hamlet“ vyšlém na podzim r. 1941 ve Vědě a životě, 7, 11 n.). Je opravdu podivné, že o této literatuře Chudoba mlčí, ač jindy pečlivě zaznamenává každou maličkost a obšírně uvažuje o pravděpodobnosti věcí, na nichž nesejde.

Řekl jsem již na samém počátku tohoto rozboru, že vědecký aparát Chudobův je solidní a jeho vědění spolehlivé. To ovšem neznamená, že nemůže být námitek proti ničemu, co z tohoto aparátu a tohoto vědění vtělil do přítomné knihy. Uvedu hrstku příkladů. Někdy jde o zřejmé přepsání, jako když na str. 594 Chudoba mluví o Tassově Zuřivém Rolandu. Jindy není šťastná nebo správná Chudobova formulace. Painterův sborník povídek Palace of Pleasure nazývá po česku Letohrad, čímž odstraňuje příznačnou aliteraci původního názvu. Že byla úmyslná, dokazuje fakt, že Painter na počátku své práce chtěl sborník označit jiným aliteračním názvem City of Civility. Proto je také v češtině pro toto dílo vhodnější název o dvou slovech schopných aliterace, na př. Palác potěšení. Otce Shakespearova je správnější nazývat jirchářem nežli koželuhem. Svědčí o tom způsob jeho práce i anglické označení whyttaner (Chudoba, str. 36), odpovídající německému názvu Weissgerber. Vždycky nejsou námitky proti faktům Chudobou uváděným váhy tak lehké. Zastavit se musíme zejména u výkladu, který Chudoba podává v první a druhé kapitole o náboženství otce Shakespearova, Johna. Tvrdí tam, že John Shakespeare byl smýšlení trvale puritánského, a na jednom místě ho dokonce nazývá stratfordským ikonoklastem. Čtenář odborně poučený ovšem hned pozná, že tu Chudoba přijímá theorii stratfordského archiváře a vydavatele starých zápisů městských E. I. Frippa. Nezarazilo ho, že theorie Frippova nebyla se souhlasem přijata u předních odborníků shakespearovských, a nepovážil, že by se byl Shakespeare ve svém díle jistě postavil k puritánství mnohem positivněji, než to učinil, ať ve směru kladném nebo záporném, kdyby byl vyrůstal v rodině vedené otcem neochvějně puritánským. Ani vytrvalé úsilí Johna Shakespeara o erb, jež můžeme doložit z r. 1575 nebo 1576 a jež nepolevilo až do jeho smrti, nesvědčí pro jeho puritánství. Nejdůležitější ovšem je, že fakta, kterých se Fripp a Chudoba po něm dovolávají, nemluví při objektivním zkoumání pro jejich theorii řečí tak určitou, jak oba tvrdí. Takové zkoumání bylo podrobně provedeno před několika lety v mém semináři na základě Chudobova článku „Rodiště básníkovo“ uveřejněného v revui Bratislava a jeho výsledky bude snad možno jednou v budoucnosti uveřejnit. Fakta, která máme po ruce, činí nejspíše pravděpodobným tradiční domnění, že rodinná atmosféra, v níž Shakespeare vyrůstal, byla mírně anglikánská a spíš zabarvena se strany matčiny ohlasy katolictví.

Z našeho rozboru je vidět, že prvnímu svazku Chudobovy Knihy o Shakespearovi lze leccos vytýkat a že s leckterou jeho stránkou lze nesouhlasit. Přes tyto výhrady je to však, jak bylo již na počátku řečeno, v mezích svého biografického zaměření naše nejzávažnější shakespearská publikace. Námaha, kterou stálo hromadění materiálu v knize zpracovaného, nebyla vynaložena nadarmo. Výklady Chudobovy uspoří v budoucnosti mnohou hodinu práce a mnohou stránku textu těm, kdo budou chtít u nás říci o Shakespearovi něco svého. Je jimi dán po mnoha stránkách základ pro další naši literaturu shakespearovskou. Především je jimi však dán základ pro druhý svazek Chudobovy práce, který již začal po sešitech [202]vycházet. Teprve až bude tento svazek v našich rukou, budeme moci zhodnotit Chudobovo rozsáhlé dílo jako celek a budeme moci usoudit, zdali se stanoviska tohoto celku je možno některé z našich výtek přitlumit nebo snad docela škrtnout. Teprve pak také bude zřejmé, zdali Chudoba připsal svou knihu o Shakespearovi památce F. X. Šaldy právem. Prozatím se jeví první svazek až na kapitolu o Shakespearově lyrice jako dílo v podstatě nešaldovské.

Slovo a slovesnost, volume 8 (1942), number 4, pp. 194-202

Previous Oldřich Králík: Šaldův stylový absolutismus

Next Bohuslav Havránek: Z renesanční literatury české