dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Z renesanční literatury české

Bohuslav Havránek

[Discussion]

(pdf)

-

Dalo se čekati, že po vystupňovaném zájmu poslední doby o českou literaturu barokní a po objevné práci v tomto úseku obrátí se zvýšená pozornost také k období předchozímu, řekněme hned nanejvýš významnému a neprávem dosud opomíjenému, k české literatuře renesanční. Prohloubeného bádání o tomto období je opravdu třeba a přinese jistě výsledky, které rovněž zrevidují mnohé dosavadní soudy; proto jsme si také v Slovu a slovesnosti všímali všeho, co se tohoto období týkalo (v. roč. 1, 1935, 136; 5, 1939, 57 n. a 7, 1941, 100 n.). Nechceme tím snad naznačovati, že by se s bádáním o době barokní mělo již přestati; naopak i zde zbývá ještě stále mnoho práce, protože dosud šlo mnohdy více jen o rozvíření zájmové hladiny a o shromažďování i objevování materiálu než o dořešení příslušné problematiky literárněvědné, ale právě takovému řešení a dořešení zvláště vadil malý zřetel k období předchozímu. Počátky obnoveného zájmu o období renesanční se již objevují, byť i skromné, prozatím převážně činností ediční. Souborně jim věnujeme pozornost v některém příštím čísle. Zde chceme si všimnouti jen jedné publikace týkající se BARTOLOMĚJE PAPROCKÉHO Z HLOHOL; dosti nečekaně se octl v popředí zájmu právě tento dobrodruh, patřící naší literatuře jen zčásti a stojící na hranicích doby renesanční a barokní.

O stylu Paprockého, přesněji o jedné stránce jeho stylu, jedná speciální odborná studie Karla Krejčího Latinské ozdoby v českých spisech Bartoloměje Paprockého z Hlohol (Příspěvek k humanistické stylistice); vyšla v prosinci r. 1941 jako první svazek nového dílu Sborníku filologického, vydávaného Českou akademií; studie ta přes některé výhrady, o nichž bude dále řeč, je dobrá a užitečná.

Podrobnější rozbor některé formální stránky, jiné než metrické, u literárního díla starší doby je dosud u nás řídkou věcí, a již proto vřele vítáme práci Karla Krejčího. Jeho studie nejen popisuje ráz a formu latinských slov a citátů u Paprockého, nýbrž zároveň se snaží také určiti jejich místo v díle samém, rozlišujíc správně ty, které mají úlohy stylistické, od těch, které jsou v jeho jazyce bezpříznakové. Je jistě správné, že si všímá i těchto bezpříznakových latinismů v díle Paprockého, takových, jaké jsou v tehdejším jazyce literárním prvky samozřejmými. Snesenými příklady, i když nevyčerpávají příslušný materiál z Paprockého, přispěl k osvětlení málo ještě probádané češtiny humanistické, ale měl přitom přihlédnouti alespoň k základním příručkám osvětlujícím přehledně toto období spisovné češtiny, když již si nevšímá nikterak jazyka současníků Paprockého. Znalost příslušné odborné literatury byla by zbystřila jeho pozornost i k otázce původu leckterých latinismů jen domnělých (dostaly se mu mezi ně i výrazy původu jiného) a byla by mu pomohla při jejich třídění, na př. nebyl by pak patrně prvky obecně se vyskytující v tehdejším jazyku výkladovém řadil mezi zvláštní jevy jazyka právního (v. str. 17). Širší zřetel k jazyku současníků a celková orientace po něm byla by jej odvedla od přeceňování katolické složky při jevech obecně humanistických a pomohla mu rozlišovati prvky stylisticky relevantní a irrelevantní, na př. nekladl by pak jistě latinské vyjádření data mezi prvky se speciální úlohou stylistickou (v. str. 21).

[203]Výtku domnělých latinismů doplňujeme konkretně: mezi slova latinská jsou zařaděna (na str. 6) i slova původu italského, jako proviant, galéra, galej; také slovo náva a nave je spíše přejato z italštiny než z latiny (přitom nedokládá slovo proviant, nýbrž jen profant, které neprávem zařazuje pod heslo proviant).

Vůbec se autor neuvaroval drobných, ale nemilých lapsů v jazykovědném výkladu jednotlivých faktů. Na př. na str. 4 mluví — patrně ze snahy vyjádřit se učeně — o koncovce zájmenné, ač jde prostě o adjektivní koncovku tzv. složeného skloňování; vůbec celé toto místo „koncovka zájmenná je připojena ke kmeni, rozšířenému o přídavek, pocházející z napodobení koncovky původní“ je stylisována nejasně proto, že autor zde nazývá „původní koncovkou“ latinskou adjektivní příponu (suffix), jak vysvítá teprve z dokladů, jako Tebánský. Jinde na str. 20 zarazíme se nad formulací „latinskou vložku tvoří celé příslovečné určení i s uvozovací spojkou“, ale doklady záhadu vysvětlí, nejde o spojku, nýbrž prostě o předložku. Jen malou nepřesností proti tomu pak je, čteme-li (na str. 30) o „zvýšení hlasu v přednesu“, kde nejde o zvýšení tónu, nýbrž o zesílení hlasu. Zato však velmi neradi čteme u slavisty citaci známé církevněslovanské formulky v podobě charvátské (mnoga ljeta, na str. 28) místo běžné podoby církevněslovanské, jaké se právě u nás užívá, anebo mluví-li autor (na str. 8) o staroslověnštině tam, kde jde právě o církevní slovanštinu. „Tohoto dvojího cíle se dosahuje pomocí jazyka sice známého, ale nepoužívaného. Proto jazykem obřadů zhusta bývá některý jazyk mrtvý (latina, hebrejština, staroslověnština)…“; právě staroslověnština, stará církevní slovanština období cyrilometodějského, nebyla takovým mrtvým jazykem obřadovým, nýbrž jazykem srozumitelným tak jako v době reformační jiné jazyky národní, tedy pravý opak toho, čeho má zde být dokladem. Není také prostě pravda, že „skoro celá náboženská terminologie (česká) je buď přímo nebo nepřímo latinského původu“ (str. 7): to platí převahou jen o terminologii náboženské, týkající se stránky organisační a rituální, nikoli o náboženské v užším smyslu slova (srov. podrobnější výklad v mém Vývoji spisovného jazyka českého na str. 17 n.). Také obecné výklady o úloze latiny v době humanismu trpí přílišnou schematičností. Takové příklady, které by bylo možno ještě rozmnožovati, prozrazují bohužel značnou autorovu nejistotu ve vyjadřování o jevech jazykových, ale i nepostačující obeznámenost s fakty, o nichž lze snadno se poučiti v příručkách.

Avšak nejen s hlediska jazykovědného neuspokojují leckterá místa studie Krejčího, nýbrž i literární teoretikové budou jistě dnes velmi nespokojeni s tímto soudem o tropech a figurách jako o ozdobách vnějšího rázu: „Nejsou to (latinské vložky) tedy ozdoby vnějšího rázu, které je možno přiřaditi k básnickým figurám a trópům (sic, snad jen tiskovou chybou), nýbrž nezbytné složky větného celku…“ (str. 29). S perspektivy takto prozrazeného autorova názoru na básnický jazyk lépe chápeme, proč se autor spokojil značně mechanickým tříděním stylistických latinismů, přeskakujícím nesouměrně z pouhého třídění podle členství větného povrchně do oblasti sémantické.

Jistě správně určuje obecně rétorický charakter stylu Paprockého a hledá úlohu latinismů v něm, ale nedovedl pod zorným úhlem toho celkového zaměření určit detailově jeho stylistické prostředky. Na př. přehlédl i tak základní prostředek rétorického stylu, pro humanistický styl jeden z nejrozšířenějších, jako je hromadění synonym. I s ním souvisí mnoho latinismů Paprockého, totiž že klade název latinský i český vedle sebe, na př. založení a fundování města tohoto (Zrc. 380b). do Ratisbonu aneb Řezna, v Moguntij aneb v Mohuči (nejasným omylem jsou oba poslední doklady zařaděny na str. 20 mezi případy, kde „jde o různé názvy zeměpisné, které Paprocký nedovedl dobře pojmenovat a vypomáhal si tedy tím, že jim ponechává latinskou formu, kterou nalezl ve svých pramenech…“).

I v podrobnostech jeho třídění najdeme dosti nepřesného. Na př. na str. 6, z níž už jsme uvedli několik omylů, je zařaděn pod heslo „instrumentum ve smyslu různých vojenských [204]nářadí“ příklad: „bubnovati, troubiti a na jiná instrumenta hráti“ (zde přece nejde o „nářadí vojenská“). Na téže stránce čteme ke konci oddílu o „výrazech, které do jazyka literárního pronikají z řeči obecné“ toto místo: „Sem bylo by možno připojiti četné názvy zvířat, zvláště v bajkách, které Paprocký nazývá latinsky podle originálu, protože jejich názvů domácích nezná. Srovnání polské a české verse bajek Paprockého ukazuje, že text český nahradil českými výrazy četné zvířecí názvy, které v textu polském zůstaly latinské“. Doklad latinského názvu zdomácnělého v češtině neuvedl žádný, celý citovaný passus je na uvedeném oddíle nepochopitelný a zabloudil sem snad ze souvislosti zcela jiné. Tento dojem, že celá místa se octla ve studii na nepravém místě, má čtenář častěji.

Vcelku vzato hodnocením latinismů Paprockého podle jejich úlohy stylistické nastoupil autor nepochybně správnou cestu, ale nepodařilo se mu rozložiti tuto úlohu do jejích složek. Vadila mu v tom nejen uvedená již malá znalost příslušné literatury o jazyku oné doby, nýbrž také jisté přehlížení toho, co v stylistickém bádání bylo již vykonáno. V neposlední řadě, soudím, pak i to, že se omezil, nemaje dosud širších zkušeností s jazykem oné doby, na jediného autora. Nechceme vytýkati práci to, co nebylo jejím předsevzatým úkolem, ale bylo by autorovi práci usnadnilo a ji prohloubilo, kdyby se nebyl omezil na jednoho, značně exklusivního autora humanistického, nýbrž kdyby byl přibral ještě alespoň jednoho nebo dva autory typu poněkud jiného, u nichž by nevystupovaly tak do popředí znaky exklusivnosti.

Přes tyto výhrady, týkající se jak provedení úkolu v podrobnostech, tak základů práce, je to práce užitečná a jistě přispěla nejen k poznání jazyka Paprockého, nýbrž vůbec rozhojnila naše poznání jazyka humanistického.

Slovo a slovesnost, volume 8 (1942), number 4, pp. 202-204

Previous Vilém Mathesius: První díl Chudobovy knihy o Shakespearovi

Next Vilém Mathesius: Německý román o Shakespearovi