Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Věda o slovesnosti. Její vývoj a poměr k sousedním vědám

Frank Wollman

[Articles]

(pdf)

La science littéraire. Son évolution et ses rapports avec les science apparentées

Od dob Villemainova kursu, tedy déle než sto let, proniká srovnávací metoda v literární vědě, majíc obdobu v srovnávací metodě linguistické. Vývoj srovnávací metody byl ovšem brzděn jak literárním historismem, zejména byl-li pojímán úzce národně, tak literárním sociologismem, psychologismem nebo estetismem. Tyto směry nebyly druhdy ani relativně právy disciplinám, ke kterým se hlásily. Není proto divu, že věda o literatuře upadla v závislost na příbuzných vědách, kdykoliv se se svého vědečtějšího základu chápaly literárního dění pro své cíle. Srovnávací metoda se za těchto sto let značně prohloubila, osamostatnila a zbavovala vědu o literatuře služebnosti a závislosti metodické. Badatelské zisky srovnávací metody jsou velké, i když mnohé cíle a úkoly srovnávání formulujeme dnes jinak.[1]

1. Předmět vědy o slovesnosti. Srovnávací metoda především prohloubila předmět vědy o literatuře. Od srovnávací filologie rázu Fauriela, Grimmů, Dieze, Boppa přes jejich pokračovatele Benfeye, Maxe Müllera, Liebrechta, G. Parise, M. Bréala, Carrièra, H. Kurze, R. Köhlera, a j. vyvíjí se srovnávací věda a snáší ze všech konců světa významné i bezvýznamné souvislosti. V době, kdy se Posnett pokusí o první teorii srovnávací vědy, může už Veselovskij pro své pojetí poetické evoluce užíti přehojného materiálu, sneseného předchůdci ještě poloromantického typu, jako Afanasjevem, Buslajevem, Or. Millerem, Tichonravovem, nebo svými vrstevníky, jako Pypinem, Potebňou, Dragomanovem a j. Je to velké desetiletí před koncem století, kdy se u nás chápe obrovského úkolu žák Veselovského, Polívka, a brzy nato Tille, ve Francii Texte, Betz, a brzy nato Baldensperger, v Německu Koch, Bolte a jiní, kdy vzniká také znamenitá finská škola folklorní.

Nejdůležitějším výsledkem těchto srovnávacích prací bylo zjištění fluktuace mezi literaturou umělou a ústní, t. zv. lidovou, prostonárodní, na základě přesvědčujících shod v motivech, v tematice, v ideích i v celých tvarech. Byla rozváta pomyslná čínská zeď, dělící literaturu v úzkém slova smyslu, to jest slovesnost fixovanou literou hned při vzniku, od slovesnosti nefixované literou, tedy literatury nevlastní, ústní, tradiční. Zmizela přehrada litery, písemnictví (kniževnost) slilo se ve vědecký celek s tradicí. Věda ruská se zasloužila o prioritu i o práci samu, což je pochopitelné při nedlouhém vývoji umělé ruské literatury a jejího hlubokého vztahu k ústní literatuře; už za romantiky se dopracovala ponětí „slovesnosti“, spojující umělou i ústní literaturu.[2]

Slovesnost jako celek sdružuje především shoda, podobnost a souvislost tvarů. Tvary rozumíme jednotlivé struktury slovesné (jednotky), v nichž rozhoduje [194]estetický záměr anebo aspoň spolurozhoduje; někdy tento záměr je chabý, zejména v synkretických útvarech, nebo vybledl, někdy původní funkce estetická poklesla (tak zejména v ústní slovesnosti, na př. na význam obřadu a p.). Prohloubila-li srovnávací metoda předmět vědy o slovesnosti o několik vrstev, a to vrstev kořenných, vyloučila svým tvarovým hlediskem všecko to, co je mimo slovesné umění, tedy projevy čistě komunikativní nebo formulační (na př. vědeckou literaturu). Jako se zdál a někdy ještě zdá ohled na ústní slovesnost dogmatickým estetikům (nebo spíše estétům) barbarský a nezákonný, tak zase na druhé straně zastánci t. zv. národní literatury pokládají za chybné vypouštěti vědeckou literaturu; ovšem z ní zabírají obyčejně jen určité obory, t. zv. humanistické vědy a ani ty ne všecky.

Avšak věda o slovesnosti musí se říditi při určování svého předmětu a metod vlastními zájmy. Ostatně, co se ztrácí oním vyloučením, bohatě se vyvažuje ústní slovesností.[3] Už v samém termínu „věda o slovesnosti“ je tedy vyjádřena změna hlediska; doporučuje se tento název tím spíše, že termín „literární věda“ je také u nás nyní dvojsmyslný (jednak se tím rozumívá věda o literatuře, jednak podle německého, zejména Mahrholzova pojetí, část této vědy). Ovšem srovnávací věda v celku již dobře poznala, že ústní slovesnost svými kořeny je vlastně mezinárodní, že jsou tu souvislosti nejen evropské, nýbrž že v Starém světě jsou řady (rody, druhy) tvarů z t. zv. umělé literatury, z dědictví antického, že proudění mezi umělou a ústní slovesností, nejméně třítisícileté, okysličuje slovesnou tvorbu atd. Proto i specialisté národních literatur pokládají srovnávací studium za nutné a pathos národnosti hledají jinde než dříve; proto věda o slovesnosti je srovnávací metodou puzena k problémům mezinárodním a k větším celkům, organicky spjatým, na př. k celku slovanských literatur, nezapomínajíc ovšem, že i při tak rozsáhlém předmětě běží jen o část světového literárního dění.

 

2. Tvarové usměrnění srovnávací metody. Poměrně dlouho trvalo, než se srovnávací věda vypletla ze svůdných teorií apriorně estetických, etnologicky antropologických a konečně biologicky vývojových a přidržela se svého hlavního kriteria: tvaru. Na svých bludných cestách snesla však velké bohatství poznatků o podobnostech tvarů; ustálil se pro to název látkověda, thematologie. Přáli bychom si ovšem často u ní heuristiky exaktnější, výběru nezatíženého premisou; přesto její výsledky byly významné, na př. zjištění indického přínosu do středověké bájivosti, zjištění orientálních podnětů v evropských národních literaturách. Avšak došlo se také k pozoruhodným závěrům teoretickým. Tak zjistila se migrace, stěhování tvarů a určen t. zv. činitel anthropologický, samovznik podobných tvarů na základě podobnosti lidí a prostředí; srovnáváním tvarů nalézala se vnitřní forma, vidělo se, jakým těžko rozbitelným atomem je dobře zkloubená struktura. S představou, že taková struktura byla kdysi kýmsi složena, zmizel romantický kolektivism [195]tvůrčího národa nebo rasy, zvláště když byli zjištěni vynikající lidoví anonymní autoři a jejich pokračovatelé, nosiči jejich tvarů v tisíciletém řetězi. Přesto nezmizel zcela činitel kolektivní, ale počal se chápati dialekticky: poznali jej ve vkusu, který udržuje život jedněch tvarů a zabíjí jiné. Tím spíše nezmizel činitel individuálně skladební při poznání, že každý ústní tvar je improvisací; zde nejvíce učil strukturalism poznávati problematiku formy. Přirozený byl odvrat od biografiky a literární psychologie, ale zostřovala se pozornost k sociálnímu prostředí a v té spojitosti k relátoru. Tyto zkušenosti se přenášejí druhdy také do sfér t. zv. umělé literatury, ale nelze říci, že by se zde strukturalism srovnávací uplatnil tou měrou jako v badání folklorním, v slovesnosti ústní.

Bylo by mylné viděti v látkovědném studiu jen soupisy, bibliografie, katalogy „látek“. Je jisté, že v rukou nenadaných badatelů metoda poklesla, ale ani ony „katalogy“ nejsou na škodu a připravují práci strukturální. Nebylo to ani zdaleka tak osudné poklesnutí metody, jako při „vlivologii“, totiž při hledání vlivů ideových bez tvarového hlediska. Avšak u tvůrčích badatelů, zvláště když Herbartova empirická estetika vykonala blahodárný vliv svým poměrovým principem, rozumělo se t. zv. látkovědě jakožto badání o formách. Tedy trvání a přetváření tvarů, diferenciace, konservace, transformace forem musí býti cílem. Látkověda má svůj význam, je-li zároveň tvarovědou, eidologií, jak budeme o tom ještě mluviti. Tvarové usměrnění srovnávací metody je patrné zvláště u těch badatelů, kteří kriterium tvaru spojili se zásadou evoluce. Roku 1886 dva badatelé, Američan Posnett a Rus Karejev,[4] podali nárysy evoluce literární. Oba byli v zajetí etnologicky sociologických metod oné doby, zejména Spencera, Američan více než Rus. Posnett opírá svůj komparačně evoluční názor na literární dění o tři základy, kde obměňuje známé modifikátory Tainovy, a to o evoluci společenskou, individuální a o vliv prostředí, ale nově formuluje myšlenku, že s každou novou třídou se změní také charakter příslušné literatury a naopak, že změna individuálního typu změní také poměr poety k prostředí a tím také povahu jeho výtvoru. Naproti tomu Karejev vycházel více ze slovesného předmětu; slovesnost chápal jako „slovesné tvary, mající soběstačný význam, nezávislé na jakýchkoli praktických cílech“; literatura podle něho „není nic nehybného, zastydlého ve svém omezení, ona žije a druhově se mění (ВИДОИЗМЕНЯЕТСЯ).“ Jestli Posnett srovnávací metodu pokládá za lepší než historickou proto, že se často v témž kraji najdou typy společenské i individuální na různých stupních vývoje, rovněž Karejev především srovnávací metodou chtěl se dobrati historickoliterární synthesy pro vylíčení posloupnosti a přejímání literárních tvarů, při čemž jde mu hlavně o vyšetření úlohy individua a literární tradice jednoho společenství a o vnikání tradice do jiného společenství.

Téhož roku 1886 také Aleksandr Veselovskij uveřejnil výtěžky svých už starších srovnávacích studií[5]. Tři žánry řadí jako tři vlny, vyvolávané třemi epochami myšlenkového a společenského skladu. Později Veselovskij užil své rozsáhlé, mnohostranné a neobyčejně pečlivě doložené práce srovnávací pro první literárněvědeckou konstrukci genealogie literárních rodů.[6] Najde se tu ovšem vliv Spencerův, Schererovy Poetik (1888), Letourneauův (tudíž zase hlavně Spencerův) [196]i Bücherův,[7] ale koncepce je originální a zdůvodniti ji mohl jen tento umný duch, obeznalý stejně v literaturách západu jako východu, v slovesnosti umělé jako primitivní. Přesto v „Třech kapitolách“ vyslovuje se proti systémům literárně historického vývoje a opírá se o sociologism, velmi poučený a propracovaný (evoluci sujetů vykládá na př. nejen „obecnými ideály“, leč též národohospodářskými příčinami). Z původních evolučních názorů si ponechává vlastně jen představu synkretismu prvotní poesie, z něhož musí podle něho vycházeti každé genetické určování poesie. Zdůraznil zde mezi jiným důležitou funkci rytmu. Veselovskij, který už v 70. letech vyslovil nutnost probádati literární formy a program ten skvěle plnil, došel až k popření biologického chápání slovesného rodu, došel až k představě autonomní struktury slovesné ve vztahu k společnému myšlení. Podle něho „historie literatury v širokém smyslu je historie společenského myšlení v prožívání obrazně poetickém a jeho výrazových formách“. Předešel a opravil v mnohém Brunetièra, stále ještě na západě i u nás pokládaného za autora evoluce druhů. Ohromná sčetlost, obrovský světový aparát srovnávací a kritický chránil jej od jednostrannosti, do které upadal doktrinářský specialista francouzské literatury. Brunetière rozvinul darwinovské chápání žánru, na které narazil už Taine, lokálně a ohrozil tím srovnávací studium tvarů, jehož nutnost si však přece uvědomoval a po kterém volal na sjezdě komparatistů v Paříži. Ale již jeho požadavek kontaktu pěti velkých literatur evropských, kde ovšem nebyla zastoupena žádná slovanská, nesvědčí pro správné chápání literárního dění. Ovšem jeho zdůraznění individuality a svazků mezi velkými zjevy literárními spojuje už hledisko historické a psychologické a do jisté míry upravuje původní pojetí genrů jako organismů, které se rodí, zrají a zanikají s přírodní nutností a přímočarostí. Přesto však jeho původní biologické východisko zdůraznilo klasifikaci tvarů; jeho tvarový aspekt, byť pokřivený skly vývoje přírodního, zachycoval souvislosti, které by byly jinak unikly, a v práci mladších komparatistů s určitými korekturami se uplatnily. Je přirozené, že strukturalisté pováleční ohlíželi se zpět i na Brunetièra a leccos z něho mohli modifikovat, nahrazujíce jeho mechanistické chápání dialektickým, tak na př. když ruští formalisté dovolávali se jeho chápání uměleckého díla ve vztahu k jiným nebo jeho principu literárního vývoje jako zápasu a střídání.[8] Ale stejně a snad větším právem mohli se dovolávat Veselovského.

 

Směr kritického srovnávání a rozboru tvarů, tedy směr strukturální v nejširším smyslu, před válkou zesílel; hlavně se však přece uplatňoval v badání o tradici, jak je u nás pěstoval zvláště Polívka a Tille, u Němců Bolte, u Finů K. Krohn a j. Neuplatňoval se stejnou měrou v literatuře umělé, ačkoli jej teoreticky podpíral sloučením metody filologické se srovnávací už na př. Elster na počátku století. Tento směr, který vede k vědecké poetice, byl zanedbáván a druhdy diskreditován pokleslou „látkovědou“. Spíše se dařilo v srovnávací vědě směru „kulturnímu“, jak jej vyložil už Posnett; opírá se o sociologii nebo o etnologii a vede v celkových pracích nejspíše k historii společnosti. Nejvíce se pěstoval směr „synthetický“; svazuje v celek literární díla, druhdy z různých prostředí, shledává ideové podob[197]nosti literární tvorby a je odváděn často od ní k pouhé historii ideí. Směr kulturní a ideologický slouží vědě o slovesnosti, morfologii, jen nepřímo.

Avšak i přes případ Brunetièrův, přes nebezpečné útoky spekulativních estetiků a filosofů na počátku tohoto století aspekt tvarový nabýval váhy a vyvolával v Evropě studie teoretické. Je přirozené, že nahromaděné síly vybuchly tam, kde bylo pro strukturalism poměrně nejvíce zájmu, na Rusi. A je přirozené, že se tu uplatnily také vlivy cizí, ale přesto ruský formalism roste z domácí vědecké tradice.[9] Je to ta tradice, ke které položil most československé vědě nejstarší, ještě nedávno žijící žák Veselovského, Jiří Polívka. Odnož ruského formalismu na české půdě našla půdu připravenou Polívkou, neboť už někteří žáci Polívkovi se dopracovali metody strukturalistické. Polívka ovšem srovnávací tvarový rozbor uplatnil jen v ústní slovesnosti, a to v prosaické povídce, nikdy jej neaplikoval na umělou literaturu, kde zůstal žákem Pypinovým; v staticky pojímaném materiálu zanikaly mu vývoj a dynamika tvaru, ba neužíval ani plně kritické armatury Veselovského; ale jeho stylové studie z posledních let života, opřené sociologicky, vracejí se zase k Veselovskému a nejsou bez přímého vztahu k formalismu.

Jestliže čeští (nebo lépe řečeno česko-ruští) strukturalisté, bývalí formalisté, se dívají na původní formalism jako na překonané vývojové stadium,[10] jako „na dětské šatečky, ze kterých vyrostli“ (Jakobson), a podobně i sami ruští formalisté, z nichž ani jeden nezůstal u původního praporu, nemění to nic na významu této školy a jejích zásluhách. Její vyústění v literárně vědecký strukturalism v další praksi svědčí o vítězství živých sil, které jsem se pokusil zhodnotit už na slavistickém kongrese v Praze 1929.[11] Zamítání literárního psychologismu a jednostranného chápání slovesné struktury jako formy poznání, a naproti tomu hodnocení této struktury jako samostatného systému čistých prostředků, sblížení s linguistikou v t. zv. estetice slova byly nepopiratelné klady této čisté metody. Zavrhujíce správně každé metafysické a deduktivní chápání evoluce, šli ovšem příliš daleko: ve svém protipsychologismu zamítali každý zásah individua, národa nebo jiného kolektiva do literárního faktu a vyhledávali jen pevné zákony immanentní dialektiky (Selbstbewegung), immanentní umělecký charakter. Avšak isolace tvaru, která leccos přinesla jako dílčí metoda, záhy jim nepostačila. Především však — a to je didaktický případ, který mladým pracovníkům lze co nejdůrazněji doporučit k následování — rozšiřují a prohlubují pojem immanentní formy. To je vede k dialektickému chápání evoluce: docházejí k vnitřní dialektice slovesných rodů, druhů a stylů a tím se zvrací herbartovská základna v hegelovskou. Nebylo to zajisté bez vlivu dialektické metody leninismu. Ale morfologická systematika žádá si i plného užití srovnávací metody a s ní se přihlašuje i genetika. A tak se klade most i k filologické kritice a volá se po exegesi dané slovesné řady. Dokonává se přerod původního strohého [198]a úzkoprsého formalismu v srovnávací strukturalism, který se jím obohacuje.[12] Byl to jistě přerod dost bolestný, jak dokazuje na př. již jeden ze starších spisů V. Šklovského, vlastního teoretika formalismu, Svjaz’ prijemov sjužetosloženija s obščimi prijemami stila (1919).[13] V dalším vývoji své přesné a sebevědomé metody byli vedeni formalisté ve stopy Veselovského, ne-li Karejevovy. Morfologie a syntaxe slovného výrazu, konfigurace a komposice celku vedly od určování sujetu k pohledu na celý slovesný rod a jeho vývoj. Zde teprve našla plného uplatnění jejich nová kriteria, kterými pokročili nad Veselovského, zejména pojmu prijem („tvárný prostředek“) a dominanta; také funkční chápání složek, jehož se v statickém hledisku dobrali, rozvinuli ve vývojovém chápání až ke Karejevovu vidění proměnlivosti literatury v jejích druzích. S tím se ovšem hlásil také moment genetický a problém obraznosti. Nestačí už jemné, někdy až scholastické distinkce mezi materiálem a obsahem slova; ale neochvějné zůstává pojetí výtvoru jako čisté formy, nikoli věci, materiálů, leč poměru materiálů, v lecčems připomínající Herbartovu estetiku. Jistě též dědictví Veselovského vedlo formalisty k tomu, že v soustavu uměleckých produktů uvádějí vedle esteticky významných živlů i živly méně významné; vcházejí tedy do tradicionalismu a čerpají odtud někdy znamenité doklady.

 

3. Staronová srovnávací strukturální metoda; vývojná poetika, historie a ideologie ve vzájemném poměru.

Stačí srovnat i jen kompromisní Teorii písemnictví Tomaševského s některou knihou západní, na př. s příslušnými partiemi Elsterovými, abychom viděli i z tohoto stručného dílka, kolik nových sond přinesl ruský tvarový rozbor zejména pro vlastní skladbu literárního díla. To přechází i do srovnávacího strukturalismu. Především však vědomé dialektické chápání evoluce čisté formy odlišuje nové období srovnávacího strukturalismu od doby předchozí. Jenom takto chápaná evoluce vede k poetice nebo lépe řečeno: tato evoluce, v hlavních rysech objektivovaná, bude poetikou. To je ovšem cíl, ke kterému se dojde teprve v budoucnosti po nesčetných pracích dílčích: ohromná mosaika, kde se nepřeberná bohatství tvarů formovými svorníky učlení tu lineárně vývojem druhů, tu koncentricky kol geniálního díla, kde jasný bude původ tvarů, jejich trvání, změny, zanikání, kde bude patrné, jak jedno společenské prostředí udržuje a jiné ruší vývoj.

Už Wetz ve své shakespearovské studii[14] se obrátil proti názvu a pojetí srovnávací historie literatury z toho důvodu, že si srovnávací literární věda nestaví žádné cíle historické; omlouvá užívání toho jména paralelou kulturní historie. „Historická poetika“ Veselovského je historická jen podle jména; je vývojná. S uplatněním činitele srovnávacího mizí „historičnost“, to jest zachycení a vyložení externích příčin, časové a prostorové jednotliviny. V tomto smyslu není možný strukturální dějepis ani jediného společenství, tím méně ovšem několika, tedy už nezbytně [199]srovnávací. Takový historism je nebezpečný tvarovému aspektu. Přes výsledky srovnávací práce tvarový aspekt zanikal v historismu, na př. Schmidtově, Bartelsově, Bédierově; až Lanson s pravým historickým duchem, kterého neměl Lemaitre, Taine, ba ani Brunetière, snažil se sloučiti vývoj druhů a stylu, v čemž ho s nezdarem napodobí Máchal v oblasti daleko rozsáhlejší a tíže proniknutelné.

Tvarové hledisko, které vymezilo už předmět vědy o slovesnosti, určuje nejen metodu, leč i cíl: ukazuje na poetiku jako na vlastní cíl srovnávacího strukturálního badání. Směr kulturní a ideologický náležejí do vědy o slovesnosti jen potud, pokud slouží poznání vývoje formy, tedy jako pomocné poznatky; domovské právo mají v historii kulturněpolitické a v dějinách filosofie. Dějiny slovesnosti jsou uznávanou částí vědy o slovesnosti vedle vývojné poetiky a metodologie; neobejdou se však bez výtěžků vývojné poetiky, užívajíce jich ke svým cílům, které nejsou ovšem jednoznačné. Tvarové hledisko musí se nutně uplatnit také v koncepci látky: středem, ke kterému se vrací všechen historický výklad, má být tvorba sama a ta také určuje užití pomocných věd. Pro historika slovesnosti je událostí výtvor a jím také vidí osobnost, i když zařadění těchto výtvorů do širšího historického okruhu žádá leckterý výklad ideologicky sociologický aneb biograficky psychologický. Tvorba, i historicky pojímaná, vede také specialisty jednoho společenství k srovnávání tvarů už pro zjištění vývoje v daném společenství a konečně ke zjištění stylu. Ale tím vstupují už do vlastní problematiky vývojné poetiky, v podstatě vždy mezinárodně srovnávací. Poetika, ve své podstatě induktivně synthetická, pomáhá historii překonati nebezpečí při zařazování jednotlivin do rámce historického, v podstatě vždy deduktivního v celkových obrazech, synthesách (často i v monografiích). Literární historie už v uplynulém období právem se zbavila poručnictví úzce pojímané filologické metodiky, která na škodu tvorby chápala dílo jen jako jazykový a historický dokument, a učinila si z bývalé paní služku; věda o slovesnosti v obou částech konstruktivních ponechává filologické metodě s prospěchem její exegetický úkol, ba věda o slovesnosti se své strany ještě hlouběji chápe úkol historické kritiky pramenů. Tak je ve vědě o slovesnosti historie nerozlučně poutána k poetice. Pokusy, které chtějí poetiku spojiti v celek s metodologií proti historii, tak na př. Mahrholzův,[15] chápou předmět historie v staré neurčitosti, ale především nechápou poetiku a její úkoly. Nehledě k noetickému zmatku, který vzniká spojením nesourodých částí vědy, není zde zisku ani praktického pro badatelskou práci ani didaktického (vždyť poetika žádá si též metodologie).

Plyne-li už ze složitějšího a takřka pionýrského úkolu poetiky, že si v třídění a v hledání vývoje všímá také zjevů mimoestetických, které jsou ovšem ve vývojové souvislosti s vlastními tvary estetickými, leží zase v povaze dějin slovesnosti živá pozornost k zjevům esteticky nejvýznamnějším, neboť ty se v kausálním řetěze nejvíce uplatňují. Objektivace struktury v srovnávací poetice je dána především poměrem dané struktury k vyvíjecí se formě, kriteria se čerpají z nitra tvaru a jeho stavby a čím bohatěji je doložen druh, tím snazší je utřídění dané struktury v řetězu immanentního vývoje formy v kolektivním vědomí, tím názornější je křivka, [200]udávající trvání nebo mizení autonomních forem. Naproti tomu historie slovesnosti se neobejde bez stanovení estetického objektu v daném tvaru. Událostí v historii slovesnosti není jen vznik tvaru, který dochází jako dokument do rukou historikových, leč též estetický objekt s ním v určité době a prostoru spojený, neboť tento estetický objekt působil především v kolektivním vědomí doby a místa jako článek kausálního historického řetězu. V tom smyslu bylo by osudné bráti doslova výrok G. Lansona, kterým označuje předmět literární historie takto: „Naše postavení je postavení historiků umění: naše látka, toť díla, jež jsou před námi a jež na nás působí, jako působila na své prvotní obecenstvo. V tom je pro nás výhoda i nebezpečenství, v každém případě něco zvláštního, co musí dojít výrazu ve zvláštních disposicích i v naší metodě.“[16] V tvrzení, které jsem podškrtl, jest jen a jen nebezpečenství; je to tvrzení přímo protihistorické a je dokladem, jak jednostranně pojali historičnost i znamenití badatelé; odvádí od chápání tvaru za sociálního tlaku a hromadné úlohy tradice, které je předpokládati nejen u producenta, leč i u konsumenta. Není jen nebezpečí, že by poetika mohla degenerovat v jakousi nepravou historii poesie, leč též nebezpečí horší, nebezpečí degenerace historie poesie v estetický impressionism na historických tvarech.

4. Poměr k sousedním (pomocným) vědám. a) Psychologie, sociologie, etnologie. Vyšetření estetického objektu v určitém čase a prostoru vede historika ke zjištění toho, co bych nazval sociálněpsychickou atmosférou objektu, co se jindy nepřesně zve kolektivním vědomím a jindy sociálním tlakem a j. (podle východiska z vědomí individuálního či hromadného). Víme krátce, že touto atmosférou souvisí estetický objekt s jinými sociálními jevy své doby a že také sám tvar stává se jí částí „sociální psychofysiky“. Věc je ještě složitější, uváží-li se, že tvůrce, jak bývá často, mohl se značně odlišovat od kolektiva a jeho normy. Strukturalista hledá pro ty otázky odpověď a klíč v samé struktuře, ale své indukčně synthetické nálezy, získané především srovnáním, zajisté podepře a zkontroluje nálezy sociologickými a psychologickými, jsou-li ovšem nějaké po ruce. Dosavadní psychologie tvoření i vnímání doznává značné korektury se strany strukturní psychologie a také od sociologie exaktní pomoc může se čekati jen po uplatnění srovnávacího hlediska. Už proto srovnávací strukturalista, nezamítaje sice služebnost těchto věd, má se na pozoru před zbytečným a často mylným psychologisováním a sociologisováním. Literární psychologové často zapomínají, že estetický objekt v sociálněpsychologické atmosféře a norma se musejí pracně rekonstruovat. Nepomáhá „zažívání“ tvaru a „vcítění“. Ačkoli každá analysa empirického estetického zážitku mění se rázem — až na t. zv. prvky estetické — v analysu psychologickou, spojují s tím druhdy i estetické hodnocení. „Vcítěním“ opakují teoretický omyl Lansonův a docházejí k exegesím, pochybeným v základě: estetický objekt a kolektivní vědomí formové své doby, svou normu transponují do minulosti a spojují ji s vlastní sociálněpsychologickou atmosférou díla nebo ji úplně vypuzují z tvaru a s ní ovšem příslušný estetický objekt. V tom byla tragika Hennequinova; ale jsou ješte daleko horší případy primitivních estétů a také — psychologů, kteří své subjektivní „náplně“ zaměňují za estetický objekt a normu. Ty ovšem lze získati především z dokladů minulosti, zvláště z impressí estetických té doby, ovšem vedle oné pomoci sociologické a psychologické, jak o ní byla řeč, a — last not least — vedle pečlivého srovnávacího vyšetření poměru prototypu k vyvíjející se řadě. Toto teoretické vyšetření udává míru sociologické a psychologické pomoci а k němu se vše vrací. Nelze ani dost zdůrazniti, že není nějaké literární psychologie a literární sociologie se zvláštní metodou literární, že označení se nejvýše týká úseku práce, kterou nutno konat metodami dotyčných disciplin a ne jakousi literárně estétskou aplikací.

Poměr vědy o slovesnosti k etnologii je podobný jako k sociologii už pro souvztažnost těchto disciplin. Národopisci druhdy si dělají výlučné právo na ústní slovesnost; to je jejich věc. Tvarovým hlediskem je s to [201]věda o slovesnosti vyloučiti z ústního materiálu vše, co není slovesností a co je prostým zvykoslovím; i na tvary, pokleslé na mimoestetický znak, uplatňuje právo mocí své srovnávací metody. Naproti tomu přijímá poučení, které dává etnologie pro zjišťování kolektivního vědomí, atmosféry a estetického objektu zejména aspektem charakterologickým na základech anthropogeografických.[17]

b) Estetika a linguistika. Je-li poměr vědy o slovesnosti k psychologii a sociologii vyběravým příbuzenstvím, k estetice je to poměr závistné lásky. Věda o slovesnosti bere z estetiky své dobré, vymezila svůj rozsah tvarovým hlediskem, přijala svého času pro chápání struktur herbartovský poměr představ, ale brzy nato hegelovská fenomenologie vedla ji k pojetí immanentní formy a vyvíjející se řady. Věda o slovesnosti nezamítla ani pomoc pro psychologii tvorby a vnímání od psychologické estetiky. Poetika je rovným právem předmětem vědy o slovesnosti jako estetiky. Není rozdílu, koná-li morfologický rozbor srovnávací literární vědec nebo estetik (isolace tvaru i u formalistů byla myšlena především vůči autoru, nikoli vůči jiným tvarům). Ovšem i estetik musí přihlížeti k výsledkům srovnávací vědy literární, kde pro poetiku dosud bylo nejvíc vykonáno. Objevilo by se to ihned, kdyby se strukturalism literárněvědecký a estetický podělily: jeden teoretické vyšetření struktury, druhý estetickou působnost. Oblast literárněvědeckého strukturalismu objevila by se širší a složitější, neboť by měl na více tvary nevlastní, mimoestetické, které by nezachytil estetický strukturalism. Ale v podstatě má estetický strukturalism jen táž kriteria jako literárněvědecký: vzájemným analytickým srovnáváním tvarů a jich poměrem k řadě dobírá se specifické struktury a její jednotnosti. Zařadění poetiky do strukturální teorie umění bylo by možné jen tehdy, kdyby byly obecně estetické formující modifikátory. V historii slovesnosti estetika jako věda o umění, jejíž znalost funkcí a norem estetických přesahuje daleko oblast slovesnosti, koná důležitou pomoc v stanovení estetického objektu a příslušné normy, jejího objevení v dané atmosféře, jejího trvání a rušení tu zásahy tvůrčí osobnosti, tu kolektivními příčinami; že tu estetika sahá hluboko do kulturních dějin je na bíledni. Zde také estetika podává ruku linguistice k probadání básnické řeči a stylu. Poměr linguistiky k umění slova chápe se nyní daleko složitěji, než to dělala t. zv. filologická kritika. Jaký je poměr estetiky, linguistiky a vědy o slovesnosti, naznačují termíny ruských formalistů (zejména moskevských): estetika slova, jazyk v estetické funkci, formální poetika a pod. V řešení společných úkolů, zejména metrických a rytmických, uplatnila se ovšem větší měrou funkční linguistika, jak už to bylo v jejích nových intencích a silách. Vynořuje se množství otázek, jakým činitelem je jazyk v estetické funkci v obecném mezinárodním vývoji forem, v jednom společenství národním nebo třídním anebo konečně v skupině národů podobného jazyka. To je veliké pole, na kterém budou spolupracovati linguistika a estetika s vědou literární.

c) Kritika. Ve vztahu k estetice je také t. zv. umělecká kritika literární. Ve většině případů se v ní odráží něco z vědeckého úsilí, ze současného badání literárního a je dogmatická podle větších menších zkušeností kritikových. Důležitosti pro historii slovesnosti nabývá, je-li poctivě impressionistická a nepředpojatá, tedy je-li kritik uměleckého zážitku a soudu schopen, je-li s to oň se sdělit a ovšem representuje-li své čtenářstvo. Z ní čerpá historie poznání estetického objektu a normy v kolektivním vědomí. Ovšem historik má těžkou práci, aby odlišil zrno od plev tam, kde civilisační mechanisace a politické boje daly vznik kritikostrojům, chrlícím „posudky“ s tendencí mimoestetickou. Něco jiného je tvořivá velká kritika, která vytváří normu svým soudem a usměrňuje vývoj: uskutečňuje-li drobná impressionistická kritika kontakt díla se společností pasivně, zde se to děje aktivně, zejména pojí-li se k vzdělání jasnozřivý pohled. Jsou-li to individuality více etického nežli estetického založení, rázu Bělinského, jeví se jejich zásahy někdy zdánlivě neorganickými. Obyčejně však je štěstím pro vývoj: kritikové buď nalézají nebo si vynucují v něm místo a jsou jeho činiteli; tak v nedávné minulosti Krstev u Bulharů, Skerlić u Srbů, Feldmann u Poláků, jako nyní u nás F. X. Šalda a A. Novák. Ale ovšem podobná „kritika“ se často liší od „vědy“ jen tím, že se sdílí o své soudy bez uvádění srovnávací analysy, kterou provádí střelhbitě. Výstražný je estetický defaitism Farinelliův, Spoerriho Dragomirescuův a jiných, kteří poukazem na mystiku geniovu zakrývají nedostatek vědecké vůle a srovnávacích metod. Proti irracionalismu genia je postaviti racionalism vědy. [202]Také intuice, nechápeme-li ji jako spekulativně noeticky pojem, nemůže býti nic jiného než zvláštní nadání indukční (proč by nemohlo býti v oboru vědy o slovesnosti, když je možné jinde, na př. v oboru matematiky) a také t. zv. Einfühlung náleží do empirických psychologických metod, koná-li se metodicky a svědomím jakosti výsledku.

5. Závěr. V tomto náčrtu běží o několik metodických věcí zásadních a několik vedlejších. K zásadním náleží: tvarové pojetí celé vědy o slovesnosti (to vede k zapojení ústní slovesnosti do předmětu vědy), dále potřeba poetiky, zvláště slovanské, pak poměr hlavních pracovních metod. K vedlejším věcem náleží zjištění souvislosti rusko-české práce eidologické, a to nikoli jen z historických nebo jen prestižních důvodů, leč proto, aby byla jasná vůdčí dialektická hypothesa vývoje immanentního a aby byla připomenuta jakost vykonané už práce; konečně jde o ustálení metodologického místa třetího typu literárněvědného, který se v praksi už konstituoval mezi poetikou a historií slovesnosti.

K poměru teoretické srovnávací metody strukturalistické k sousedním vědám jest připomenouti, že běží o zachování tvarového pojetí a dále o to ujasniti co dává vůdčí metoda a co jiné, a že se žádá, aby jejich dílčí práce byla čistá, aby nenastalo křížení strukturních řad ani v synthesách.

Proto by se doporučovalo dílčí práce, kde se spojuje poetika s historickou metodou k vyšetření určitého úseku, ustaviti metodicky jako třetí část vědy o slovesnosti, prostředkující mezi poetikou a historií. Ostatně prakse už předešla metodiku, jak obyčejně bývá. Razil jsem pro tento typ práce jméno eidografie a eidologie, užívaje termínu eidografie pro strukturální vyšetření formy v jednom společenství (tedy horizontálním řezem) a termínu eidologie pro vyšetření druhu v několika společenstvích sousedních, kde množstvím vztahů nabývá vývoj formy také možnosti vertikálního průřezu.[18] Ani v tak řečeném strukturálním dějepise neběží o nic jiného, a to ani v tom případě, kdyby cíl byl rozšířen i na větší oblast. Vytvoření poetiky předpokládá především monografické práce toho typu. Z nich ovšem čerpají také dějiny slovesnosti, jejichž metodologický typ je nejméně odůvodněn vývojem vědy o slovesnosti, ale zato vynucován potřebou celkových přehledů a synthes.

Takovou potřebou jeví se také dějiny slovanských literatur, zejména když není ani pomyšlení prozatím na vědecké srovnávací literární dějiny evropské a když světová literatura (Weltliteratur, littérature générale) zaznamenává jen nejmarkantnější pohyby na literární hladině, a to ještě s pozorovací věže evropského severozápadu, aniž se stará o to, co se děje pod hladinou. Ale srovnávací dějiny slovanských literatur předpokládají především slovanskou poetiku, obojí ovšem (aspoň metodicky) jako části srovnávacích typů evropských. Jen z podobných částečných řešení, daných ovšem organicky, může vyrůst evropská poetika jako nejbližší velký cíl a předpoklad dějin evropské slovesnosti. Evropská poetika je ovšem také nezbytným základem opravdu vědeckých monografických historií jednotlivých národních slovesností.


[1] Paul van Tieghem v příručce La littérature comparée (Paris 1931) zhuštěně ukazuje, co a jak již bylo vykonáno; bohužel schází tu práce slovanská, pokud nevyšla v západních jazycích. Také Hergešićova „Poredbena ili komparativna književnost“ (Zagreb 1932) jen málo napravuje tento nedostatek předlohy.

[2] Od Rusů přejal termín slovesnost Jungmann ve vlastním smyslu; nepochopil jej Bílý.

[3] Také u nás dlouho trvalo, než historikové od zájmu o „folklor“ došli k jeho zařadění do literárního vývoje. Nemluvím ani o specialistech, z nichž někteří myslili, že československý vývoj slovesný byl přerván v XVIII. století, ačkoli právě toto století svazovalo ústní tvorbou starší a novější fázi vývoje a chystalo obnovu umělé slovesnosti za romantiky. Ale ještě ani J. Máchal nezačlenil ústní lyriku v Slovanských literaturách. Proto položil jsem váhu na integrální význam ústní slovesnosti ve své Slovesnosti Slovanů (1928) a v polemice s Al. Brücknerem o metodologii srovnávacích dějin slovanské slovesnosti, srov. v Pr. Presse 1931 22/11 a v Slavische Rundschau 1932, 115.

[4] M. H. Posnett, Comparative Literature, N. P. Karejev, Literaturnaja evolucija na Zapade.

[5] Iz istorii romana i povesti.

[6] Tri glavy iz istoričeskoj poetiki 1899 (1898 v Žurn. Min. nar. prosv.).

[7] K. Bücher, Arbeit u. Rhythmus 1896.

[8] Srov. Josef Kopal, Kritická soustava Brunetièrova, Bratislava 1934, s. 513.

[9] Západoevropské práce, které působily nebo mohly působit na vznik ruského formalismu podrobně seskupil Karel Svoboda v článku O tak zvané formální metodě v literární vědě, Naše Věda XV, 37 a n. Svoboda však tyto vlivy nedokazuje (pochybuji, že by to vše mladí formalisté byli znali), nedoceňuje význam předchozí ruské vědy, zejména obrovitý zjev Veselovského, ani Potebňu, Peretce, Korše a j. Vypadly mu i s Polívkou také počátky českého strukturalismu a jeho vztah k ruské vědě, což nejvíce dokazuje, jak nepochopil růst nejdůležitější literárně vědecké slovanské tradice.

[10] Srov. Mukařovský v Činu 6, 1934, 123 n. a dále resumé diskuse o této otázce zde na str. 190 n.

[11] Nové směry literární vědy a eidografická methoda, These k diskusi č. 9.

[12] B. Engeľgardtův Formaľnyj metod v istorii literatury (1927), jejž jsem doporučil v Lid. novinách 1929, byl vlastně už s výkladem původního směru také epitafem.

[13] Krátká recense Polívkova v Nár. věst. čsl. (1923, 163) a odmítnutí Šklovského hypothesy zvláštních zákonů „sjužetosloženija“, namířené proti migrační teorii, bylo skřížením zbraní dvou strukturalistických generací po Veselovském: synovské a vnukovské.

[14] Wilh. Wetz, Shakespeare vom Standpunkte der vergleichenden Literaturgeschichte 1890, podobně také ve sp. Über Literaturgeschichte, 1892.

[15] W. Mahrholz, Literargeschichte u. Literarwissenschaft, 1923, podle něho na př. Slovinec Jak. Kelemina, Literarna veda 1927, u nás kdysi povrchně J. V. Sedlák a j.

[16] G. Lanson, Metoda literárního dějepisu, přeložil J. Kopal, 1931, str. 8.

[17] Srovnáním Gesemannovy Serbokroatische Literatur s historickou prací P. Popovićovou vysvitla plodnost těchto kriterií, a to nejen pro ústní slovesnost, leč též pro umělou, srv. Slavia XIII, 1934, str. 215.

[18] Po prvé jsem užil toho označení v Srbochorvatském dramatu (1924); v Slovinském dramatu (1925) jsem načrtl metodický postup (v předmluvě) a v Dramatice slovanského jihu (1930) v předmluvě jsem nastínil už poměr strukturalistické srovnávací metody k sousedním vědám.

Slovo a slovesnost, volume 1 (1935), number 4, pp. 193-202

Previous rd. (= Redakce): Poznámka k otázkám spisovné češtiny

Next Stanislav Petřík: Hluboký tón v češtině