dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O analogii a anomalii

Vladimír Skalička

[Articles]

(pdf)

-

[1]O analogii a anomalii — česky bychom mohli říci předběžně a přibližně o pravidelnosti a nepravidelnosti — debatovali antičtí linguisté v 2. stol. př. Kr. a ve stoletích pozdějších. V řeči vládne pravidelnost, na př. podstatná a přídavná jména se skloňují podle vzorů, tedy, abychom uvedli české příklady, dub, sud, vůz se skloňuje podle hrad — soudili analogisté, jako byl Aristarchos, ředitel alexandrijské knihovny (2. stol. př. Kr.) nebo C. Iulius Caesar (1. stol. př. Kr.). V řeči vládne nepravidelnost, slova se skloňují různě, žena se skloňuje jinak než had a to jinak než kuře — soudili anomalisté, jako byl pergamský Krates, současník a odpůrce Aristarchův.

V theorii mladogramatické, která vstoupila do vědy v 70. letech minulého století a je dosud na západě nejuznanější linguistickou metodou, má analogie velmi význačné místo. Pro mladogramatiky jsou v jazyce dva základní činitelé: hláskoslovný zákon (jako na př. v češtině t. zv. přehláska u>i po š, ž, j … atd., tedy kupuju>kupuji) a analogie (kupuji se mění zase v kupuju analogií podle nesu, tisknu). U mladogramatiků má tedy analogie místo velmi čestné, třeba ovšem centrem pozornosti je hláskoslovný zákon.

Dnes, kdy v jazykozpytě tolik pojmů vzniklo, tolik se jich ukázalo nepotřebnými a tolik pojmů starých dostalo nový obsah, máme snad právo se ptát, zda pojmy analogie a anomalie mohou být ještě nějak plodné? A na tuto otázku chceme odpovědět v tomto článku.

 

Mladogramatická metoda zná dva činitele při změnách v jazyce, které staví proti sobě. Jsou to, jak jsme se již zmínili, hláskoslovný zákon a analogie. Hláskoslovný zákon způsobuje, že některá hláska se zaměňuje jinou, buď ve všech slovech a ve všech postaveních nebo za určitých, přesně formulovatelných okolností. Dáme příklady: Slovanské g se mění v češtině v h, srov. čes. noha proti ruskému, polskému, srbochorvatskému, bulharskému noga. České y splývá ve 14. a .15. století s i: 1. pád chlapi se vyslovuje dnes stejně jako 4. a 7. pád chlapy. Slovanské k se před e, i a jinými samohláskami „měkčí“ v č, před a, o, u zůstává: čes. peku, pečeš, peče proti lat. coquo, coquis, coquit. — Analogie pak způsobuje, že se připodobňují buď různé tvary týchž slov nebo tytéž tvary různých slov nebo také slova příbuzného (podobného nebo opačného) významu. Příklady: podle pečeš, peče, pečeme, pečete říkáme i peču, pečou vedle staršího peku, pekou. Podle nesu, tisknu říkáme kupuju místo kupuji. Latinské gravis ‚těžký‘ se změnilo v *grevis (starofrancouzsky grief, italsky greve) analogií podle levis ‚lehký‘.

Oba tyto zjevy, empiricky zjistitelné, jsou chápány v mladogramatické theorii na základě mechanické kausality, příčinnosti. Hláskoslovný zákon a analogie mají [146]rozličné příčiny — v tom tkví podle mladogramatiků jejich protikladnost. Hláskoslovný zákon má především příčiny fysiologické (usnadnění práce mluvidel, přizpůsobení mluvidlům nové rasy, která přejala jazyk a p.). Analogie má zase příčiny „psychologické“: významově blízké tvary se asociativně vyvolávají a proto na sebe hláskoslovně působí (srv. Thumb-Marbe, Rogge a j.).

Nechceme zde rozebírat oprávněnost či neoprávněnost těchto výkladů příčin jazykových změn. Chceme jen zhodnotit pojmy analogie a hláskoslovného zákona s hlediska dnešního jazykozpytu.

Především připomínáme, že protiklad analogie a hláskoslovného zákona není ani u mladogramatiků chápán výhradně na základě kausality. Mladogramatikové poznamenávají (na př. Thumb-Marbe, 1), že analogie a hláskoslovný zákon působí často proti sobě. Jestliže ovšem nepůsobí vždy proti sobě, působí někdy i souhlasně a pak ustává protikladnost kausální.

Hláskoslovný zákon a analogie působí někdy proti sobě, to se nedá popírat. Uvedli jsme již příklad slovanské změny k — č (palatalisace) peku — pečeš, která je pak pozměněna analogií na peču pečeš. Na druhé straně máme však takovou změnu, jako je ie > í, kterou splývá původní ie a í. Touto změnou splývá řada tvarů t. zv. stažených vzorů v češtině: místo staročeského 1. pádu paní, Juří, ale znamenie je jednotný novočeský 1. pád paní, Jiří, znamení, místo 3. pádu množného čísla Juřím, znamením, ale paniem jsou jednotné novočeské tvary Jiřím, znamením, paním (srov. můj Vývoj 33). Zde hláskoslovný zákon působí ve prospěch analogie. Konečně jsou změny, jako je na př. změna českého g v h (prostřednictvím hlásky γ, srov. na př. Trávníček, 122). Každé staré g dalo h. Na poměrech tvarů se nic nezměnilo. Tento hláskoslovný zákon byl pro analogii irrelevantní, bez významu.

Je snadno říci, jak které hláskoslovné zákony působí. Hláskoslovné zákony, kterým říkáme kombinatorní (zaměňují jednu hlásku druhou za určitých okolností) a které mívají za následek fonologisaci, vytvoření nového protikladu hlásek (R. Jakobson, 252 násl.), ty zákony pracují proti analogii. Hláskoslovné zákony, které zaměňují jednu hlásku druhou za všech okolností, jmenujeme spontánními. Ty pak mohou být dvojí: buď se zaměňuje hláska (nebo dvě hlásky) za jinou, která už v jazyce existuje (na př. čes. ie za í). Tak vzniká defonologisace (hláskový protiklad se odstraňuje). Taková změna analogii velmi často slouží. Konečně se může hláska ve všech polohách zaměňovat za jinou, která dosud v jazyce nebyla (čes. g > h). Tak vzniká transfonologisace (změna hláskových vztahů). Taková změna je pro analogii irrelevantní.

Tak asi vypadá dosah hláskoslovného zákona vzhledem k analogii v nejhrubším náčrtu. V podrobnostech není ovšem vše tak přímočaré. Plyne však z toho důležité poučení. Hláskoslovný zákon je prostě změna hlásek, nahrazení stavu A stavem B, při čemž se nepovídá, jaký je rozdíl stavu A a stavu B. Analogie je výraz tendence, která se může projevit buď přímo, buď nepřímo, t. j. hláskoslovným zákonem. Je-li změnou analogickou nahrazen stav A stavem B, je stav B analogičtější než stav A. Hláskoslovný zákon je děj, analogie je i děj i tendence. Hláskoslovný zákon může mít tendence různé, analogie je si tendencí sama.

Tak hláskoslovný zákon nemá protiklad. Je nejvýše v protikladu ke konservaci, nedostatku změny.

[147]Naproti tomu analogie jako tendence musí mít protiklad — musí něco, totiž opačnou tendenci překonávat. Za jiných okolností se může projevit tato tendence opačná, před níž analogie ustupuje, a této tendenci budeme v příštím říkat podle antických linguistů anomalie. Je-li analogie tendence po pravidelnosti, je tendence opačná, anomalie, tendencí po nepravidelnosti. Tato tendence se neuplatňuje přímo (jako to dělá analogie), nýbrž pomocí hláskoslovných zákonů (a někdy také pomocí analogie, srv. níže).

Namítne se nám snad, že bezdůvodně předpokládáme existenci oné „tendence po nepravidelnosti“, že každá nepravidelnost je pouze slepým, více méně nahodilým výsledkem některého hláskoslovného zákona. Ale tomu odporují nepopiratelné skutečnosti. Tak na př. ve slovanštině a staré češtině, jak jsem se snažil dokázat ve svém pojednání o čes. deklinaci, hláskoslovné změny vedou k rozlišení, a to až do 14. století; patří sem měkčení souhlásek, přehláska, stahování atd. Hláskoslovné změny pozdějších století vedou zase k vyrovnávání, analogii; sem patří t. zv. úžení (ie > í, é > í), ztráta iotace (ě > e), splynutí y a i. Je patrno, že jsou zde tvaroslovní činitelé, kteří spolupůsobí při uplatňování hláskoslovných zákonů.

Mluvili jsme o dvou protichůdných tendencích, které se v jazyce projevují, o analogii, tendenci po pravidelnosti a o anomalii, tendenci po nepravidelnosti. A to nás přivádí k linguistice antické, k antickému protikladu analogie a anomalie.

Abychom mohli bezpečně srovnávat antickou a mladogramatickou linguistiku, musíme si uvědomit zásadní rozdíl mezi oběma. Mladogramatici se dívají na jazyk diachronicky, historicky. Ve stopách romantiky vidí v řeči neustálou změnu. H. Paul píše ve svém úvodu do jazykozpytu, příznačně nazvaném Prinzipien der Sprach geschichte, str. 109 (5. vyd.): „Už W. Humboldt (Humboldt je jedním z vůdčích duchů romantické linguistiky, zemřel 1854) zdůraznil, že mluvení je neustálé tvoření.“

Naproti tomu antika se dívala na jazyk synchronicky, ahistoricky. Jazyk jednou vznikl (o tom, jak vznikl, byly dlouhé debaty), ale od té doby se již v celku nemění, jen existuje.

(Toto pojetí ovšem neznamená, že by si antičtí linguisté vůbec nevšimli, že se leccos v jazyce změnilo. Tak Platon, Kratylos 418 poznamenává, že dříve říkali dnu hémerá i himerá, kdežto dnes jen hémerá. Nebo Varro, De lingua lat. V 3 uvádí, že pro staré znamenalo latinské slovo hostis cizince, užívajícího svých zákonů, kdežto pro dobu Varronovu to, čemu dříve říkali perduellis nepřítel. Nikdy však v antické linguistice nebyla změna nebo dokonce vývoj základním předmětem úvah.)

Tento rozdíl historičnosti a ahistoričnosti se obráží také v pojmu analogie. Analogie antická je pravidelnost existující, kdežto analogie mladogramatická je změna k pravidelnosti.

Jiný rozdíl mezi antikou a mladogramatikou je ve filosofickém postoji. Mladogramatici měli pevnou, neměnnou filosofickou základnu, danou positivismem. Jejich spory se týkaly jen jednotlivostí, nikoli věcí nejzákladnějších.

Naproti tomu byla linguistika antická založena na problémech. Jako v antické filosofii se potíraly různé školy, tak ani jazykozpyt neměl jednotnou filosofickou základnu a vyvíjel se bojem škol. Tak se potíraly názory o vzniku jazyka nomó ‚záko[148]nem‘, fysei ‚přirozeností‘, dosei ‚darem božím‘ atd. Tak také bojovali analogisté s anomalisty, jejich problematika vyšla z filosofie a byla jí vždy blízka.

Je pak ještě jeden rozdíl mezi mladogramatiky a antikou. V době mladogramatické je linguistika naprosto oddělena od literární vědy. Předmětem linguistického studia je v prvé řadě jazyk jako takový, tedy ne jazyk literární ani ne jazyk vědecký, filosofický atd. Ba občas se objevují, jak známo, výroky, srovnávající prostý hovorový jazyk s květinou, volně rostoucí, jazyk literární pak s umělým květem skleníkovým.

Naproti tomu byl pro antického linguistu předmětem zkoumání především jazyk literární. Gramatik Dionysios Thrax, žák Aristarchův (2. stol. př. Kr.) definuje na začátku svého díla gramatiku jako nauku o tom, jak se obvykle vyjadřují básníci a prozaikové (γραμματική ἐστιν ὲμπειρία τῶν παρά ποιηταῖς τε καὶ συγγραφεῦσιν ὡς ἐπὶ τὸ πολὺ λεγομένων mluvnice je poznání toho, co zpravidla říkají básníci a spisovatelé). Ani toto pravidlo neplatí ovšem bezvýjimečně. Na př. pozdější gramatik Demetrios Chloros podle svědectví Sexta Empirika 84 definuje gramatiku jako nauku o jazyku literárním i obecném. Jinak tedy antičtí linguisté nezanedbávali jazyk obecný. Jejich zájem o jazyk literární však vytváří příkrý protiklad proti linguistice mladogramatické.

Než začneme mluvit o antickém sporu o analogii a anomalii, musíme připomenout, že nechceme vypisovat celé dějiny sporu, už proto, že nemůžeme. Známe jen úlomky celé debaty a nemělo by smyslu, abychom vyšetřovali, kdo z novodobých autorů nejlépe vykládá tu neb onu podrobnost onoho sporu, starého už 2.000 let. Nechceme, nemajíce k tomu ani legitimace, uvažovati, zda Aristofanes Byzantský, alexandrijský filolog ze 3. stol př. Kr., napsal knihu o analogii, jak soudí Nauck, či zda pojem analogie zavedl teprve Krates, odpůrce Aristofanova žáka Aristarcha, jak soudí Rogge (447), či zda je jen nejisto, zda Aristofanes ono pojednání napsal, jak soudí Barwick (179). To by nás zavádělo příliš daleko. Naším zájmem je jen vyšetřovat u analogistů a anomalistů jejich problémy a zkoumat, pokud nám mohou pomoci v problémech našich.

Přehlížíme-li celou debatu analogicko-anomalickou, vidíme v ní trojí aspekt, trojí zájem: filosofický, filologicko-gramatický a spisovatelsko-pedagogický. K zájmu o jazyk byli vedeni filosofové, jejich řešení použili filologové-vydavatelé, komentáři a gramatikové a potom spisovatelští theoretikové a učitelé.

Přicházíme nejprve k prvnímu zájmu, filosofickému. Problém znaku, který je ústředním problémem linguistiky, byl tradičním problémem řecké filosofie, jak to ukazuje zvláště Platonův dialog Kratylos (srv. K. Svoboda, La théorie …) Zvláště ostře vyhrotili tento problém stoikové. Oni postavili proti sobě οημαῑνον a οημαινόμενον, t. j. označující a označované, protiklad to, který pak, post tot discrimina rerum pokračuje u de Saussura (1857—1913) jako signifiant a signifié.

Stoikové začali také uvažovat o problému, který se stal později jádrem sporu o analogii a anomalii. Zatím měli jen zájem o anomalii (ἀνωμαλία = nerovnost, ἀνώμαλός = nerovný, ὁμαλός = rovný; anomalie nemá tedy etymologicky nic společného ani s normou ani se slovem nomos—zákon!). Stoik Chrysippos (3. stol.) napsal spis O anomalii (Περὶ ἀνωμαλίας), z něhož se zachovaly jen zlomky. Podle svědectví Varronova (De 1. 1. IX. 1) řekl tu similes res dissimilibus verbis et dissimiles similibus esse vocabulis notatas, t. j. že věci podobné se označují slovy nepodobnými a nepodobné podobnými. Podle Aristotelova komentátora Simplikia (100 Λ) upozorňoval Chrysippos v pojednání o výrazech negativních (περὶ στερητικῶν) na to, že negativní slovo často vyjadřuje positivní pojem a naopak. Tak slovo πενία [149]„chudoba“ vyjadřuje nedostatek peněz, τυφλός „slepý“ nedostatek vidění. Naopak zase slovo ἀϑάνατος „nesmrtelný“ nevyjadřuje negaci. A jiný stoik, Chairemon podle svědectví Apollonia Dyskola (2. stol. po Kr., 515, 15) připomíná, že „patronymika“ říkáme slovům, která jsou patronymická formou, nikoli významem (na př. jméno Aristeidés s patronymickou příponou -idés), zrovna tak mužská těm, která jsou formou mužská, ale vůbec ne významem (české příklady: stůl, kalamář, prospěch).

Z uvedených pasáží je jasno, jak asi vypadalo Chrysippovské pojetí anomalie. Chrysippos a jeho škola ukazovali na asymetrii označujícího a označovaného, o jaké mluví dnes Karcevskij (srov. níže). Označující a označované si plně neodpovídají a velmi často nutno říci, že to nebo ono slovo je „formou“ takové a významem jinaké. To je zjištění nesporně velmi důležité. Je to nesporné dědictví starých debat o „správnosti“ (ὀρϑότης) jazyka, které zavedla filosofie předsokratická a s nimiž se vyrovnává Platon v Kratylu. Jde tu ovšem o jinou správnost, než kterou máme na mysli my. Jde o to, je-li „správno“, že kniha se jmenuje ‚kniha‘ a strom ‚strom‘? „Správnost“ tato se vysvětluje jednak hláskovou symbolikou (na př. skupina gl- vyjadřuje lepkavost ve slovech glischron ‚lepkavé‘, glyky ‚sladké‘, gloiódes ‚klihovité‘), jednak etymologií (Apollon je vlastně apolúón nebo apolýón ‚očišťující‘ nebo ‚zbavující‘), někdy se připouští i možnost převzetí z jiného jazyka — slova pýr ‚oheň‘, hydór ‚voda‘ a j. jsou „snad“ z frýzštiny, kde zní podobně — (Platon, Krat., 427, 405, 410; srov. též K. Svoboda, O jazykové správnosti, str. 2).

U stoiků je proti starším debatám zřejmý rozdíl. Ona starší „správnost“ (orthotés) řešila semiologický problém jako jednotku: buď je jazyk vytvořen tak, že je co nejsprávnější, nejvhodnější, že co nejvíce odpovídá vyjadřované skutečnosti, anebo je založen pouze na zvyku. Starší theoretikové nepomyslili na to, že vztah mezi slovem a jeho významem může být složitější. Na to upozorňuje linguistika chrysippovská. Problém semiologický velmi stoiky zajímal, jak jsme už také na to upozornili, ale stoikové viděli vedle toho i věci další. Upozornili na to, že semiologickým vztahem (srov. hořejší slova res verbis vocabulis esse notatas) se přiblížily k sobě útvary (res ‚věci‘ … verba, vocabula ‚slova‘), které mohou mít i jiný vztah než prostý semiologický. Při takovém stanovisku je problém: jaký je ještě jiný vztah mezi označovaným a označujícím? Je nějaká podobnost mezi označovaným a označujícím? Odpovídají si označující a označované, jsou si mezi sebou rovna (homala) či nerovna (anómala)? Na základě stoické linguistiky bychom měli soudit, že si jsou nerovna. A nerovné, nestejné jsou i jednotlivé semiologické vztahy, srovnáme-li je mezi sebou. Abychom znovu citovali uvedený již příklad, patronymická koncovka -idés „-ovec“ někdy znamená potomka, na př. Ve slově Atreidés „Atreovec“, jindy ne, na př. ve jméně Aristeidés. Nerovnost taková se pak nazývá anomalie.

Vyložili jsme o prvním zájmu o problém analogicko-anomalní, o zájmu filosofickém. Brzy byl vystřídán a doplněn druhým, filologicko-gramatickým.

Jak známo, hellenistická doba pořádala odkaz starších století. U dvorů hellenistických vládců vznikaly rozsáhlé knihovny a s nimi věda o knize. Básně Homérovy, bible starého Řecka, byly tehdy zkoumány, vykládány a v porušených nebo podezřelých místech opravovány a vysvětlovány. Řečtina se stávala i jazykem Neřeků a proto bylo třeba soustavnějšího označování výslovnosti, t. j. značení přízvuků. [150]Tato filologická práce měla zapotřebí gramatiky, zvláště protože šlo o tak složitý jazyk, jako je stará řečtina a především Homér.

Největší theoretický zájem o Homéra měl bohatý Egypt. V Alexandrii byla rozsáhlá řecká knihovna, kterou spravovali vynikající filologové Zenodotos, Aristofanes Byzantský, Aristarchos a j. Z jiných hellenistických středisek bylo důležité maloasijské Pergamon, kde pracoval odpůrce Aristarchův, Krates.

Se zájmem o Homéra souvisí snaha po pochopení mluvnice. A tehdy po prvé stojí proti sobě analogie a anomalie. Jak jsme již řekli, nepokusíme se pronikat do jednotlivých peripetií vášnivého zápasu, z něhož se nám zachovaly kromě zlomků jen dvě zprávy, pojednání římského polyhistora M. Terentia Varrona Reatina (z 1. stol. př. Kr.) De lingua latina, a potom traktát skeptika Sexta Empeirika Pros tús grammatikús (Proti gramatikům — z 2. nebo 3. století po Kr.). Souhrnně můžeme říci asi toto:

Analogie v tomto období ukazovala na shody ve skloňování a odvozování, anomalie na neshody mezi nimi.

 

Uvedeme příklady na to, jak se argumentovalo: Krates (Varro VIII 36) ukazoval na to, že jména písmen (alfa, béta atd.) zůstávají neskloňována a tím se odlišují od jiných slov. Na to namítali analogisté, že jsou to slova neřecká, převzatá. Na to zase namítali anomalisté, že zase jiná cizí slova, na př. perská, se skloňují. — Analogisté ukazovali na to, že jednotlivá slova mají soudruhy, s nimiž se skloňují shodně. Ale anomalisté upozornili (Varro IX, 37) na slova, jako caput, capitis, která mají sklonění docela své. — Anomalisté upozorňovali (Varro VIII 47, IX 37), že některá jména (staří neuznávali adjektiva a substantiva za zvláštní druhy slov) mají trojí rod (albus, alba, album bílý, bílá, bílé), jiná jen dvojí (na př. vlastní jména Ennius, Ennia), jiná jen jeden (tragoedus, corvus havran, merula kos). Na to odpovídali analogisté, že analogie je jen tam, kde je jí zapotřebí. Je na př. zapotřebí rozeznávat equus ‚kůň‘ a equa ‚kobyla‘, ale nemáme zájem na rozlišení corvus ‚havran‘ a nějakého *corva. Dříve se říkalo columba ‚holub‘, ale dnes, když chováme holuby doma, praví Varro, nazýváme samce columbus a samici columba.

Jak je vidět, boj byl tuhý a žádná strana nechtěla ustoupit. Analogisté, aby udrželi své posice, musili stanovit „pravidla“, kdy se analogie uplatňuje. Charisius (I. 117) udává 6 takových pravidel, jejichž autory jsou prý již Aristofanes a Aristarchos, což je pochybné. Analogie se prý uplatňuje tehdy, jde-li o slova stejného rodu (genus), pádu nebo slovesného tvaru (casus), zakončení (exitus), počtu slabik (numeri syllabarum), přízvuku (soni) a konečně se mohou srovnávat mezi sebou buď jen slova jednoduchá nebo jen slova složená (ne umquam simplicia compositis aptaremus). Pravidla jsou to jistě velmi volná. A přece gramatik a analogista Ailios Herodianos, syn Apollonia Dyskola, napsal pojednání o slovech, nepodléhajících analogii (peri monérús lexeós). Jak to souvisí s typem řeckého a také latinského jazyka, uvidíme níže.

Spor analogistů a anomalistů se dostal záhy také do Říma. A je důležito, že hned od počátku má převahu analogie.

Náhoda dává anomalii velký náskok. Podle známé zprávy Suetoniovy připlul anomalista Krates jako člen delegace krále Attala do Říma. Nešťastnou náhodou spadl do kloaky, zlomil si nohu a musil se dlouho zdržet v Římě. Měl tu četné ἀκροάσεις ‚přednášky‘ ac nostris exemplo fuit ad imitandum, ‚naším byl vzorem‘ (Suetonius, De grammaticis 2). Hned byli po jeho způsobu kommentováni starší autoři, Naevius, Ennius, Lucilius. I když invase řecké linguistiky do Říma nebyla asi tak jednoduchá, jak to líčí Suetonius, je jistě zajímavé, že žádný z význačných římských autorů se nepřiklonil k anomalii — tak vhodná tu byla zřejmě půda k analogii. Přesvědčeným analogistou, i když s výhradami, byl také Varro.

 

Chceme-li zhodnotit právě probranou fázi sporu analogie a anomalie, musíme se vrátit k fázi první. Řekli jsme shora, že stoické linguisty zajímal protiklad mezi označujícím a označovaným a že uvažovali, jsou-li označující a označovaná mezi sebou rovna či nerovna. V druhém údobí linguisté uvažovali, jsou-li rovny mezi [151]sebou tvary slov. Podle naší terminologie uvažovali, jsou-li si rovny přípony a koncovky či prostěji řečeno, zda se slova časují, skloňují a odvozují stejně nebo různě.

Je pravděpodobno, jak soudí celá řada autorů, že to byla právě analogicko-anomalní debata, která umožnila vývoj gramatiky do podoby, jaká zůstává dodnes v celku nezměněna. Je dobře známo, že naše školní mluvnice se neliší příliš od mluvnic starořeckých a starořímských. Nemůžeme však souhlasit s tím, že by to byl jediný praktický výsledek celé debaty, jak soudí na př. Colson (30) nebo Steinthal (zvl. II., 160). Naopak chceme ukázat, že problém analogie a anomalie je jedním ze základních problémů jazykozpytu.

Byl tu však ještě jeden zájem o problém analogie a anomalie, a to zájem spisovatelský, t. j. problematika, řešící otázku, jak psáti. Starost o jazykovou vhodnost a správnost zajímala řeckou linguistiku už od dob Aristotelových. Podíváme se, jaký důsledek měl tento zájem pro problém analogie a anomalie. Tento třetí zájem nepochybně celý protiklad pozměnil. Něco jiného bylo, vykládal-li se jazyk, jak vypadá, nebo spisovatel, jako Homér, a opět něco jiného, chtěl-li se někdo poučit, jak má psát. Jak praví Varro (IX, 1, 4), něco jiného je tvrdit, že v jazyce existuje analogie a něco jiného doporučovat ji — aliud est dicere (esse) verborum analogias, aliud dicere uti oportere analogiis.

Pro spisovatelské theoretiky byl tu důležitý pojem zvyk (ουνήδεια, consuetudo), velmi blízký našemu termínu norma. Tento termín byl v antické linguistice tradičním: už v Kratylu se rozvažuje, zda věci mají jména od přirozenosti či zda jim je dal zvyk. Ve sporu analogie s anomalií byl zvyk přirozeně na straně anomalie. Analogie, pravidelnost, je dána sama sebou a proto se o zvyk nemusí starat. Zato anomalie, nepravidelnost je nevypočítatelná a řídí se pouze zvykem. Proto také se anomalisté rádi dovolávali zvyku (Diogenes Laertios VII, 59). Ovšem něco ze zvyku má i analogie. Pindarion (dosvědčuje Sextus Empiricus 202) praví, že i analogie se zakládá na zvyku (ἐκ τῆς συνηϑείας ὁρμᾶται). Varro IX, 1,4 soudí, že jiná je závaznost analogie pro lid, jiná pro jednotlivce, a z těch pak jiná pro řečníky a básníky. Lid má vždy užívat analogie, a když si něco navykl špatně, má se napravit, kdežto řečník nemá užívat analogie vždycky — čímž by vzbudil pohoršení — básník pak může beztrestně vybočiti z předepsané dráhy (Itaque populus universus debet in omnibus verbis uti analogia et, si perperam est consuetus, corrigere se ipsum, cum orator non debeat in omnibus uti, quod sine offensione non potest facere, cum poeta transilire lineas impune possit).

Nejvýznačnější autor, který psal o analogii a anomalii s hlediska spisovatelského, byl G. Iulius Caesar (100—44). Z jeho spisu De analogia, věnovaného Ciceronovi a psaného prý in maximis occupationibus za gallského tažení, bohužel se dochovaly jen zlomky. Ale i tyto zlomky jsou významné.

 

Pokud se dá soudit ze zlomků, Caesar tu mluvil také o otázkách morfologických. Praví na př. (Funaioli, zl. 7), že slovo turbo se má skloňovat turbo, turbonem jako carbo, carbonis, ne jako homo, hominis. Ale řešil tu i otázky jiné, především lexikální. Praví (zl. 1), že výběr slov je počátkem výmluvnosti, verborum dilectum originem esse eloquentiae. Výběr slov — to je velmi důležitý problém. A jak si jej Caesar řeší? Na tuto otázku odpovídá jiný zlomek (2): jako útesu se vyhýbej neslýchanému a nezvyklému slovu, tamquam scopulum sic fugias inauditum atque insolens verbum.

[152]To je názor velmi vyhraněný. Je to zřejmý stylistický purismus. Ve svém článku o problémech stylu (Slovo a Slovesnost 7. roč. 1941) pokoušel jsem se dovodit, že styl těsně souvisí s výběrem slov. Slova jsou stylisticky rozlišena. Na příklad jsou rozlišena slova každodenní a poetická (čes. podzim jeseň, měsíc luna), slova normální a vulgární (odejít zdejchnout se) atd. Může být různý názor na to, jak zacházet s takovými dvojicemi. Je možný názor, aby jedno slovo, obyčejnější, bylo zavedeno, kanonisováno, kdežto druhé, inauditum atque insolens, málo slýchané a nezvyklé, bylo zamítnuto — a to je právě názor Caesarův. Je však také možný opačný názor — aby se právě uplatňovala slova nezvyklá, ať už dialektická (srov. jazyk homérský), z cizího jazyka (Lucilius), ze slangu (Petronius), ze starého jazyka (Sallustius) a j.

 

Srovnáním s Caesarovou spisovatelskou praxí vidíme, že jeho linguistické výklady naprosto nebyly pouhou učenou zálibou. Naopak těsně souvisely s jeho činností literární (srov. o tom na př. Jiráni, 17). Caesar a Cicero, kteří se stávají pro pozdější staletí vzorem latinské prózy, jsou, jak známo, zastánci stylistického purismu. Zamítají cizí slova, uniformují syntaxi atd.

To vše se řídí zásadou zvyku (consuetudo) — můžeme říci normy. Je zřejmo, že jsme zde daleko od staré formy protikladu analogie a anomalie. Dříve byly anomalie a zvyk spojeny, anomalie byla důležitější a zvyk ji jen doplňoval, kdežto nyní je ‚consuetudo‘ to hlavní. Zvyk znamená vyjadřování podle vzorů, analogicky podle jiných případů. Budeme o tom mluvit ještě níže.

Podobně jako Caesar se vyjadřuje Quintilian (I, 6). Jeho spisovatelské předpisy jsou ovšem složitější. Měl čtyři hlavní kriteria správnosti: je to uvážení (ratio), vycházející z analogie a etymologie, starobylost (vetustas), autorita (auctoritas) a zvyk (consuetudo).

Pokusili jsme se načrtnout problematiku analogie a anomalie v antice. Pozdější století ovšem na tuto problematiku zapomněla. Termín anomalie vůbec degradoval a stal se něčím podobným „odchylce“ nebo dokonce „abnormalitě“. Analogie ovšem zůstávala přece důležitým termínem. Byla v tom podporována tím, že se jí užívá též ve filosofii, dále i v obyčejném životě (mluvíme o analogickém řešení nějakého problému, o analogických případech a p.) a v celé řadě odborných věd (analogie je termín matematický, přírodopisný a j.). Mladogramatikové pak pozvedli analogii, a zařadili ji mezi nejdůležitější jazykové činitele. Hlasy, které se proti mladogramatickému pojetí analogie ozvaly, neodkloňovaly se příliš od běžného pojetí a spíše jen modifikovaly a zpřesňovaly než kritisovaly (srov. Rogge, Jespersen, Herrmann).

Nyní se konečně můžeme obrátit k vlastnímu účelu našeho článku: ke zkoumání, jak asi má vypadat analogie a anomalie ve světle moderního jazykozpytu.

Z theorie mladogramatické i antické je zřejmo, že při analogii jde o nějakou podobnost, ať pevně existující (v antice) nebo nově vznikající (u mladogramatiků). Abychom si objasnili, o jakou podobnost jde, musíme jít na sám kořen řeči.

Řeč je útvar semiologický, významoslovný, to znamená, že v každém jejím útvaru je přítomen protiklad označujícího a označovaného, formy a funkce. Semiologický, významoslovný vztah není však jediný, který existuje mezi označovaným a označujícím.

Je dobře známo, že konvence, norma, je nutnou součástí řeči. Ne snad, že by řeč byla od A do Z konvenční. Naopak, nekonvenční složka je v ní jistě významná [153]a může mít i dominující postavení, jak je to vidět na jiných semiologických útvarech, na př. při některých gestech. Ale normálně dominuje konvence.

Musíme zdůraznit, co je důležitou vlastností konvence: to, že je výběrem mezi různými možnostmi. Konvence připouští, že vše by se dalo říci i jinak, že může být i konvence druhá, třetí atd. Vedle konvence české je konvence německá, latinská atd. Jednotlivé konvence pak slouží k označení označovaného, které je také proměnlivé, ale přece jen fixnější a které je mnohem složitější (vzpomeňme jen Aristotelova rozeznávání mezi pathémata ‚pocity‘ a pragmata, ‚věcmi‘ nebo zase logicistického rozeznávání ‚designat‘ a ‚denotat‘). Jednotlivé konvence jsou tedy mezi sebou synonymické, každá jednotlivá konvence je virtuálně synonymická.

Ze synonymie označujícího plyne další věc. Je-li označující synonymní, vzniká otázka jeho vztahu k označovanému, už druhého vztahu — první je prostý vztah semiologický. Jsou-li možná dvě, tři … tisíc atd. označujících pro jedno označované — nutně vzniká otázka, jaký je poměr prvního, druhého, třetího označujícího k označovanému. Jedno označující může být označovanému zcela blízké (jako je interjekce blízká zvuku zabučení), kdežto druhé může být vzdálenější, až nejvzdálenější (jako je slovo kniha vzdáleno významu ‚kniha‘).

Uvažme poměr významu ‚kniha‘ a slova kniha. Je to slovo, které tu vyjadřuje předmět, nikoli na př. věta nebo koncovka nebo hláska. Je normou, aby slovo vyjadřovalo předmět (stejně jako je tomu třeba u slov stůl, tužka, pes). A dokonce je zvykem, aby předmět byl vyjádřen podstatným jménem. Dále si všimněme, že jeden předmět je vyjádřen jedním slovem, nikoli dvěma, pěti, stem, tisícem slov. Nutně existuje nějaká, i když nepatrná podobnost mezi označovaným a označujícím.

Na druhé straně nemohou označující a označované podobat se sobě tak, aby byla identická. I při onomatopoické interjekci (bú) zůstává určité spatium nepodobnosti. I kdybychom přírodní zvuk reprodukovali bezvadně, byl by náš hlas něčím jiným než zvuk přírody, právě proto, že něco (totiž onen zvuk přírody) znamená. Uvedeme názorný příklad z jiného semiologického útvaru: Červená tekutina na jevišti, i když je to skutečné víno, není totožná s vínem, které představuje.

Je tedy označující označovanému částečně podobno, částečně nepodobno. A to je právě problém, kterým se zabývala antická linguistika při vyšetřování analogie a anomalie.

Je to problém velmi složitý. Především je třeba, abychom od sebe odlišili dva druhy podobností. S jedné strany si označující a označované může být podobno přímo, jako je to v onomatopojích, s druhé strany si může být podobno nepřímo, tedy obdobno, jako je to na př. v odvozování (slovo učitel se podobá významu ‚učitel‘ v tom, že je odvozeno od slova učiti, zrovna jako význam ‚učitel‘ je v blízkém vztahu k významu ‚učiti‘).

Přímá podobnost označovaného a označujícího se projevuje tedy v t. zv. onomatopojích. Je však důležité, že lidská řeč nemá tuto přímou podobnost ráda. Především zvolila za svoje vyjádření zvuky úst (mohla si také zvolit gesta rukou a j.) a tím odsunula onomatopoičnost na vedlejší kolej: zvuky jsou málo významnou součástí vnějšího světa a proto může být jen málo onomatopojí. Naopak kolik přímého napodobení je možno v gestu! Nebo v kresleném obraze! Tyto možnosti řeč [154]zanedbala. A ještě v jazyce omezuje onomatopoičnost do bezvýznamnosti: onomatopoja jsou součástí jazyka dětského, afektivního a p., kdežto v jazyce intelektuálním jsou omezena.

Naproti tomu nepřímé napodobení, tedy obdoba, se v jazyce uplatňuje v rozsáhlé míře a má obsáhlou problematiku. S. Karcevskij ukázal, že linguistický znak je útvarem asymetrickým: označující a označované se nekryjí, jedno označující má více funkcí, táž funkce se vyjadřuje více elementy označujícími. To je nesporně pravda a Karcevskému náleží svrchovaná chvála za tento objev. Ale není to pravda úplná. Asymetrie není zjevem jednoduchým, je to už souhra zjevů protikladných. Ukazuje to již její etymologie dvěma předponami (a- ‚ne-‘, syn- ‚s-‘). Aby obličej mohl být nesouměrný, musí být jeho poloviny jednak podobné, jednak nepodobné. Aby označující a označované v jazykovém znaku byly asymetrické, musí být jednak obdobné, jednak neobdobné. Obdobě budeme říkat analogie, neobdobě anomalie.

Jak jsme již řekli, virtuální synonymie je nutnou vlastností konvence. Řekli jsme také, že se synonymií souvisí otázka podobnosti označovaného a označujícího. Mluvime-li o nepřímé podobnosti, o obdobě, nechceme ji ovšem hledat v nejmenších útvarech, na př. v pouhých interjekcích, jako je tomu u podobnosti přímé (srov. na př. interjekci bum a zvuk rány). Naopak, čím jde o útvar složitější, tím větší je příležitost k problematice obdobnosti-neobdobnosti, analogie-anomalie.

Tak přicházíme k problému amplifikace. Věc celkem táž se dá vyjádřit různě, synonymicky — nejen kvalitativně, ale i kvantitativně. Takovému rozhojňování jazykového materiálu říkáme amplifikace. Amplifikace je dvojího základního druhu: je možno rozšiřovat, amplifikovat, komplikovat jazyk v souhlase s označovaným, analogicky, nebo v nesouhlase s označovaným, anomalně.

V jazyce je množství semiologických svazků, na př. A — a (A je označující, na př. slovo kniha, a je označované, na př. význam ‚kniha‘). Vycházíme z nejjednodušší situace, kdy mezi jednotlivými vztahy není vztahu, kdy je situace asi takováto: A — a; B — b atd.

Tato jednoduchá situace se však často komplikuje, buď analogicky nebo anomalně. Analogicky se amplifikuje tak, že některý semiologický svazek (A — a) se uvede v souvislost s druhým semiologickým svazkem (B — b) tím způsobem, že se vytkne jejich podobnost. Anomalně se amplifikuje tak, že podobnost v označujícím neodpovídá podobnosti v označovaném.

Rozebereme si jednotlivé případy amplifikace, ať analogické, ať anomalní. Jsou trojího druhu: buď se podobnost dvou semiologických svazků vytýká nějakým novým svazkem — tu jde především o etymologii, nebo se tato podobnost vytýká fonologicky — pak jde především o homonymii, anebo konečně je tato podobnost určena jen významovým okolím — a pak jde o synonymii. Rozebereme si tyto tři body jeden za druhým.

 

I. Především je možno vytknout podobnost dvou svazků pomocí nového semiologického svazku. Příklad na to máme ve způsobu, jak se tvoří pojmenování. T. zv. pojmenování popisné (tvoření odvozeninou, složeninou a j., srov. Mathesius 21) popisuje předmět pomocí souvislostí s jinými předměty. Kořen par- spojuje slovo parník se slovy pára, parní atd. Vzniká asi takový obraz:

[155](Velká písmena znamenají elementy označující, malá elementy označované, vodorovné čáry vztahy semiologické, svislé čáry vztahy celku a části):

A

a

parník

|

 

|

 

C

c

par-

|

 

|

 

B

b

pára

 

Čím více má jazyk takových pojmenování popisných, tím více se označující v něm přibližuje označovanému, t. j. tím větší je v jazyce analogie. Některé jazyky vytvářejí pojmenování popisná složeninami (na př. čínština nebo němčina), jiné zase raději užívají přípon (jako turečtina, maďarština a čeština). Naproti tomu na př. franština a angličtina, jakožto jazyky isolační, dávají přednost pojmenování značkovému, jako je francouzské concierge proti českému domovník. Při značkovém pojmenování není vyvinuta tato analogická amplifikace.

Přecházíme k anomalii. Dva semiologické svazky mohou být spojeny dalším semiologickým svazkem, ale tento nový semiologický svazek je „nesmyslný“, označujícímu neodpovídá skutečné označované.

Osvětlíme to na příkladě. Indoevropské jazyky mají rody, nejčastěji tři. Z nich mužský rod vyjadřuje nejčastěji muže nebo samce (učitel, syn, hřebec), ženský rod ženu nebo samici (učitelka, dcera, kobyla). Velmi často však mužský rod neoznačuje nic mužského, ženský nic ženského (stůl — židle, písek — hlína). Rod je v těchto posledních slovech „nesmyslný“ — označujícímu neodpovídá označované. Někdy i rod kolísá (ten ocel i ta ocel, ten Olomouc i ta Olomouc). V tom viděli už stoikové anomalii a jistě správně. Rod má brzy skutečný význam (učitel — učitelka), brzy je „nesmyslný“ (stůl — židle).

Dáváme slovo nesmyslný do uvozovek. Znamená to, že ona zdánlivá nesmyslnost má hluboký smysl. Rody ve flexivních jazycích slouží gramatické výstavbě jazyka: odlišují substantiva od jiných druhů slov, roztřiďují substantiva, umožňují shodu a s ní volný slovosled a j.

Jiný příklad je ve shodě (kongruenci). Ve spojení, jako bledá žena, má jen feminium slova žena skutečný význam, kdežto feminium slova bledá je „nesmyslné“ a slouží jen jazykové výstavbě.

Dalším příkladem je spona. Sloveso býti znamená asi totéž co ‚existovati‘ (bůh jest). Ale vedle toho je i sponou. Ve spojení tráva je zelená je slovo je „nesmyslné“ a slouží jen k tomu, aby vytvořilo větnou stavbu, podobnou stavbě jiných, skutečně slovesných vět (tráva roste).

Stejně je tomu s podmětem něm. es, franc. il ve větách, jako es regnet, il pleut ‚prší‘.

Jiný příklad je ve stavbě slova. Slovo v češtině musí mít koncovku — zrovna zase jako v jazycích bantuských musí mít substantivum předponu třídy, k níž patří. Velmi často koncovka nemá „smysl“, zvláště jedná-li se o koncovku shody. Ale tato koncovka slouží smyslu vyššímu, vytváří jednotné slovo. Slovo pak odpovídá nějakému významu, totiž pojmenování, čili forma v něm odpovídá nějaké funkci a tak tato anomalie slouží analogii. Někdy se jazyk odtrhne i od této analogie. Výrazy jako vraní oko, moje teta, tvoje teta, jsou vždy jen jedno pojmenování, ale skládají se z více slov označených koncovkami. Zde již jde o anomalii stavěnou na anomalii.

[156]Anomalie druhů, které jsme jmenovali, je známa především z jazyků flexivních. Latina, řečtina, čeština mají shodu, slovesné věty atd. Naproti tomu na př. turečtina rodů nemá a naší větě verbální odpovídá často věta nominální, bezslovesná.

 

II. Přicházíme k druhému druhu amplifikace, analogické i anomalní, kdy se podobnost dvou semiologických vztahů vytýká fonologicky.

Začneme hláskovým sblížením analogickým. Slova, významově podobná, se někdy hláskově sbližují. Je to případ řídký, ale neušel pozornosti moderních analogistů. Patří sem na př. známý případ pozdně latinského grevis (stfr. grief), které vzniklo z gravis analogií podle levis.

 

Znázornit se dá tento případ asi takto (h- hláska, po př. jiný element hláskoslovný):

                            A — a   grevis
                            h — c   e
                            B — b   levis

Podobně nebo částečně podobně znějí často slova odchylného významu. Ale mohou mít nějaký významový vztah, který se za určitých okolností může aktivovat. Rým, který uvádí v souvislost slova stejných zvuků, má také funkci významovou (Mukařovský II, 47), t. j. aktualisuje významové vztahy slov (kořen — vnořen, zbraň — chraň).

Úplné hláskoslovné sblížení vede k homonymii. Slova nebo části slov znějí stejně, ač mají různý význam. Homonyma mohou být různého druhu. Teď ukážeme na ta homonyma, u nichž hlásková totožnost jde ruku v ruce s významovou podobností, tedy na homonyma analogická (zde se mluví obyčejně o polysémii). Patří sem slova, jako dávati ve významu ‚dare‘ a ‚ponere‘ (kams to dal?), hruška ve významu ‚pirus‘ a ‚pirum‘ atd. Okolí slova určuje, o který význam jde.

Přejdeme k anomalní amplifikaci, vyjádřené fonologicky.

Tento případ má důležitost pro jazyk básnický. Rým, aliterace a jiné prostředky sdružují slova, při čemž dominantou může být stránka zvuková (Mukařovský II, 41 n.) a významová stránka může být průvodní, jako je tomu v rýmu Máchově a Hlaváčkově.

Jinak je této anomalie využito k jazykové výstavbě. Kdyby si označující a označované odpovídala, byly by všechny části slov stejné, jednoslabičné. Ale nejsou. Na př. v češtině jsou některé dvoj-, ba trojslabičné (srov. ví-l/a, kra-hu-j/ec), jiné jsou neslabičné (srov. -m v děl-á/m). Tato anomalie vytváří opět analogii: odlišují se kořeny od koncovek a pod.

Úplné hláskoslovné sblížení vede k homonymii. Slova nebo části slov znějí stejně, ač mají různý význam. Přicházíme nyní k těm homonymům, která nemají podobný význam, t. j. k homonymům anomalním. Tato anomalie se týká slovníku (srov. na př. slovo vlna ve významu ‚lana‘ a ‚unda‘), ale především morfologie, srov. -a ve významu nominativu (žen-a), gen. (chlap-a), nom. pl. (měst-a), part. (nes-a) atd.

 

III. Přicházíme k třetímu případu amplifikace. V tomto případě se formální sblížení projevuje jen v tom, že slov nebo částí slova se užívá ve stejném okolí — a to proto, že jejich význam je podobný. Jde tu o synonymii. Na př. slova prositi a žádati, červený a rudý jsou synonyma. Jejich význam je velmi podobný, ale nekryje se.

[157]Jejich vztah můžeme znázornit takto:

                             A       — a
                             okolí   — vztah a : b
                             B       — b

V tomto případě synonymie jde zřejmě o analogii. Významová podobnost je provázena určitou podobností formální: slov se užívá ve stejném okolí. Na druhé straně formální odlišení je tu provázeno odlišením významovým: mezi slovy jako prositi a žádati je patrná odlišnost významová.

Některé jazyky jsou chváleny pro své synonymické bohatství. Patří sem především franština (srov. na př. Bally, 348), tedy jazyk isolační.

Ale je ještě jeden druh synonym. Jsou také synonyma jako podzim — jeseň, měsíc — luna, strážník — policajt. U těch nejde vůbec o vystižení nějaké významové nuance, obě slova směřují k témuž významovému centru, sblížení významové je tedy větší, nadměrné proti sblížení formálnímu, jde o synonymii anomalní. — Tato synonymie se projevuje nejen u slov, ale i v tvarosloví, syntaxi atd.: srv. beru — béřu, šach — šachy, přišed — když přišel atd.

Tato synonymie je určena stylem. Jednoho nebo druhého synonyma užiji podle toho, o jaký styl jde (styl vulgární, poetický atd.).

Ve starověku zajímala právě tato problematika římské analogisty. Víme, že Caesar stanovil heslo vyhýbat se nezvyklému slovu jako útesu. Nevíme ovšem, v jaké souvislosti užil Caesar tohoto hesla. Je však jisto, že takové heslo bylo v souladu s antickým pojetím zvyku, consuetudo. Consuetudo, zvyk byl dříve stavěn proti analogii. S Caesarova hlediska budeme tu spíše vidět analogii.

Jako spisovatel mohu na otázky stylu hledět dvojím základním způsobem. Buď ze synonymické dvojice vybírám jedno slovo jako správné, obvyklé a doporučení hodné — druhé pak zamítám jako nezvyklé, nesprávné a proto hodné zavržení. Důvody, proč se jedno ze slov zamítá, mohou být různé. Někdy je to právě proto, že jde o slovo nezvyklé — inauditum atque insolens. Jindy se zamítá slovo proto, že je cizí — s tím pracuje purismus. Jindy opět se zamítají slova vulgarisující. Všechno to je nesporně postoj analogický — odmítá se synonymie, nepřinášející nový odstín.

Na druhé straně mohu jako spisovatel připouštět synonyma — a opět synonyma různého druhu. Někdy se v literatuře připouštějí v hojné míře synonyma cizí — to je vidět zvláště na poesii turecké, kde se v tak hojné míře připouštějí slova perská a arabská, anebo na humanistické češtině, kdy se hojně vyskytala synonyma latinská, a p. Jindy se zase přibírají výrazy dialektické — jak je to vidět na jazyku homérském. Nebo se přibírají slova vulgarisující — jak to vidíme zase na literatuře z doby po první světové válce. Nebo se zase sahá po metafoře, která je spojením synonymie s homonymií atd. (na př. slovo srdce ve významu ‚cit‘ je synonymní se slovem cit a homonymní [polysémické] se slovem srdce ve vlastním významu). Vše to je odklon označujícího od označovaného — tedy anomalie.

Synonymie však může být i vázána svým okolím, takže v jednom případě je nutno užít jednoho synonyma, v druhém druhého. To se týká morfologie. Je to vidět na př. na češtině. Nominativ má u mužských koncovku nulovou (had-Ø), u ženských tvrdých -a (žen-a), u měkkých -e (duš-e) atd.

[158]V morfologii se někdy — především v češtině — sdružuje synonymie a homonymie v rozsáhlé řetězy. Vypadá to asi takto:

 

řetěz synonymie-homonymie 

Nemůžeme zde ovšem narýsovat celý soubor českých deklinačních synonymií a homonymií, který je úžasně složitý.

Vázaná synonymie může někdy ovlivnit homonymii. Dvě formy, vázaně se střídající v jedné funkci, mohou se ve svém střídání přenést do jiné funkce. Sem patří asi staroslověnský gen. sg. dušę, který byl vytvořen analogií podle gen. sg. ženy a nom. pl. ženy — dušę (srov. o tom Meillet, 344).

Vylíčili jsme ve stručném přehledu, jak asi vypadají jednotlivé formy amplifikace analogické a anomalní. Nebylo to cestování snadné — celá problematika je daleko od toho, aby byla jasná. Většinou jsme se problémů jen dotkli, ač snad každá věta by mohla být námětem k studii. Snad i z toho přehledu je však patrno, že je to problematika živá.

 

Ještě bychom chtěli nastínit úlohu analogie a anomalie ve stavbě jazyků, po případě v jejich vývoji.

Postavíme proti sobě dva extrémy, typ agglutinační a typ flexivní. Jazyky typu agglutinačního (turečtina, mongolština, maďarština, finština) jsou jazyky vysoce analogické, což vidíme ve srovnání s jazyky našimi. Především není tu anomalie, vznikající vytvořením nového semiologického svazku. Agglutinační jazyky nemají rody. Strom, tur. agac (aghač), maď. fa, fin. puu, je prostě ‚strom‘, není to maskulinum jako v češtině nebo němčině, ani femininum jako v latině ani neutrum jako v ruštině (strom, Baum, arbor, dérevo). Agglutinační jazyky nemají také shodu — adjektivum ve spojení se substantivem se neskloňuje. Dále nemají nebo aspoň nemívají agglutinační jazyky sponu, maďarsky se říká prostě ‚on nemocen‘. Všech těchto anomalií nemůže být v agglutinačních jazycích užito — protože tu nejsou — k vytvoření nových analogií, především k vytvoření slova pomocí stálé „koncovky“.

Anomalie hláskoslovná vytváří v turečtině jen rozdíly mezi kořenem (1—3slabičný, nepodléhá vokálové harmonii) a příponami (1slabičné, podléhají vokálové harmonii, t. j. mění své samohlásky podle toho, jaká je samohláska kořene). Kromě této anomalie jinak je v turečtině analogie: nerozeznávají se koncovky od přípon odvozovacích, často vůbec nedovedeme říci, zda některou příponu je lépe nazvat koncovkou nebo příponou odvozovací, atd.

Synonymie a homonymie morfologická je velmi omezena. Všechna substantiva se skloňují celkem stejně, všechna slovesa se časují celkem stejně.

[159]Na druhé straně mají agglutinační jazyky vytvořenu analogii v bohatém systému odvozovacích přípon.

Souhrnně můžeme říci, že agglutinační jazyky a tím i agglutinační typ je po výtce analogický.

Naproti tomu flexivní jazyky ukazují mnohostrannou anomalii. Flexivni jazyky mají rody (čeština, latina, řečtina 3, litevština 2, bantuský jazyk suaheli 8), mají shodu (ten velký dům, toho velkého domu), mají sponu (bratr je lékařem) atd. Na tomto základě vytvářejí novou analogii: v češtině je slovo velmi zřetelné — označuje se koncovkou.

Také hláskoslovná anomalie je vyvinuta. Odlišují se nejen přípony od kořene jako v jazycích agglutinačních, ale i koncovky od odvozovacích přípon (koncovky jsou velmi krátké, překrývají se — jako třeba koncovka v dobrá vyjadřuje najednou nominativ, femininum a singulár, atd.).

Synonymie a homonymie je ve flexivních jazycích velmi bohatá. Substantivum má několik deklinací (na př. v latině 5), sloveso má několik konjugací (v latině 4, v češtině 6 nebo 5 atd.).

Všechny tyto anomalie přispívají k vytvoření nové analogie. Vytváří se slovo pomocí koncovky, vytváří se věta zásluhou spony atd.

Analogie se ve flexivních jazycích nevytváří, jak se zdá, tak bohatá jako v agglutinačních. Čeština nemá, jak se zdá, tolik odvozenin jako třeba maďarština. Ale to bude moci objasnit další zkoumání.

Celkem můžeme říci, že jazyky flexivní jsou jazyky anomalní — jsou to právě ony, které problém analogie a anomalie nejvíce prožívají.

Jazyky isolační, jako angličtina a franština, jsou v mnohém blízké jazykům agglutinačním.

Neuplatňuje se tu tedy anomalie. Isolační typ nemá rody (angličtina potlačuje rody u substantiva, franština zredukovala 3 rody na dva), nemají shodu (nebo ji mají aspoň omezenu). Ovšem jazyky isolační mají sponu a mají také závazný podmět (Paul est malade, il est malade, il pleut). Tím jsou zase anomalnější než flexivní.

Hláskoslovně je anomalie asi na stejném stupni jako v jazycích agglutinačních. Rozeznávají se tu slova významová a pomocná (předložky, spojky, zájmena), která jsou kratší. Synonymie a homonymie koncovek nebo lépe řečeno slov, která odpovídají koncovkám flexivních jazyků, je asi taková jako v agglutinačních jazycích. Předložky pádů jsou vždy tytéž, slovesa se časují stejně (pomíjím přitom neisolační útvary v angličtině a franštině). Zato má isolační typ hojně lexikálních homonym (srov. angl. write, rite, right, vše vysl. rajt s významem ‚psáti‘, ‚obřad‘ a ‚správný‘).

Isolační jazyky vytvářejí anomalně pojmenování. Dávají přednost pojmenováním isolovaným (srov. fr. concierge, čes. domovník). Analogický rys je v tom, že je velký počet synonym, jak jsme viděli nahoře. Isolační typ je tedy analogický, třeba ne tolik jako agglutinační.

Jazyky typu polysynthetického, jako čínština, jsou analogické v tom, že nemají rody a shodu. Fonologická analogie se jeví v tom, že všechna slova jsou jednoslabičná. Na druhé straně počet synonym a homonym v čínštině je obrovský — tím upomíná čínština na jazyky flexivní, ovšem zde se týká homonymie kořenů, nikoli koncovek. Pojmenování jsou v čínštině obyčejně tvořena složeninou, t. j. popisně, analogicky.

[160]Polosynthetický typ je převážně analogický, ovšem jiným způsobem než agglutinační a isolační typ.

Arabština, zástupce typu introflexivního, má rody a shodu, ale jen částečně. Ve slově ostře rozeznává základní a pomocné elementy významové. V jednom slově mají konsonanty (obyčejně tři, t. zv. radikály) především za úkol vyjádřit základní význam, kdežto samohlásky význam pomocný, na př. katala ‚zabil‘, kātala ‚bojoval‘, riglun ‚noha‘, argulun ‚nohy‘. Synonymie a homonymie není tak důležitá jako ve flexivních jazycích, ale přece častější než v agglutinačních. Celkem můžeme říci, že introflexivní typ je vedle flexivního nejvíce anomalní.

Uvedli jsme v přehledu, jak různě se chovají jazykové typy vzhledem k analogii a anomalii.

 

Nyní bychom chtěli uvážit, jakou důležitost má analogie ve vývoji jazyků. Demonstrujeme si to na jazycích indoevropských.

Skoro všechny jazyky indoevropské v nejstarším dochovaném stadiu náleží plně typu flexivnímu, t. j. typu nejvíce anomalnímu, který nejprudčeji prožívá protiklad označujícího a funkce. Flexivní je hetitština, stará indičtina, staré jazyky íránské, stará řečtina, latina a jazyky italické, staré jazyky germánské, slovanské a baltské jazyky. Anomalie tu byla tehdy na vysokém stupni.

Nemáme důvodu se domnívat, že bylo nějak postupně jinak v době před rozdělením indoevropských jazyků, t. j. v době vytváření typu indoevropského. Jisto však je, že čím dále jdeme nazad ve vývoji indoevropštiny, tím se setkáváme s větší analogií. Rozdíly mezi deklinacemi se zmenšují, rovněž tak rozdíly konjugací, některé pády mají snad zvláštní příponu pro pád a pro číslo (srov. akk. -m v pl. -n-s). V starších dobách byla indoevropština více agglutinační, t. j. více analogická než později.

Pak nastává anomalní, t. j. flexivní dobrodružství jazyků indoevropských. Staré indoevropské kultury jsou neseny jazyky anomalními, flexivními. Tak je tomu i u národů antických, Řeků a Římanů.

Je velmi důležité, že právě tady se rozvinul problém analogie a anomalie v jazykovědné theorii. Znamená to, že jazykový kolektiv promýšlí theoreticky problém, který prakticky prožívá. Viděli jsme, že v antické theorii vítězí analogie. A stejně vítězí analogie i v antických jazycích.

Je to vývoj paralelní s vývojem jiných jazyků indoevropských. Nepůjdem zde do detailů a upozorníme na hlavní skutečnosti: flexivní stará indičtina svou flexivnost ztrácí. Už středoindické jazyky vyrovnávají deklinace a dnešní jazyky novoindické jsou většinou agglutinační. Stejný odklon od flexivnosti prožily jazyky íránské. Také nová armenština je vysoce agglutinační.

Také na západě je vývoj k analogii. Latina prožívá v prvním tisíciletí po Kr. bouřlivý vývoj analogisační. Není to ovšem vývoj jednotný. Jsou v něm patrny jednak tendence isolační, jednak agglutinační. Celé flexivní sklonění se zrušuje (s výjimkou rumunštiny) a nahrazuje se isolačními předložkami a agglutinačními příponami množného čísla. Synonymita množného čísla se redukuje (špaň. -s, -as, ital. -i, -e, s výjimkou rumunštiny). Rody se redukují ze tří na dva (ovšem v rumunštině, méně už v italštině je také smíšený rod, eterogen, t. j. maskulinum v singuláru a femi[161]ninum v plurálu, jako corn ‚roh‘, pl. coarne). U slovesa se počet konjugací redukuje nebo aspoň se redukují jejich rozdíly, některé tvary mizejí a nahrazují se složenými, tedy analogickými atd.

Podobný vývoj prožily jazyky, které také patří k západoevropské kultuře, t. j. jazyky germánské. U těch je větší sklon k typu isolačnímu. Zde se redukuje skloňování, časování, stupňování, omezují se rody (angličtina je bezrodá) atd.

Vývoj řečtiny je poněkud jiný než vývoj latiny. Také zde se uplatnila analogie (zanikla slovesa na -mi, zjednodušily se deklinace a j.), ale vývoj tu nešel tak energicky. Je zajímavo, že stejně je tomu v ostatních jazycích t. zv. balkánských (albánštině, bulharštině, rumunštině). Tyto jazyky mají 3 rody (o rumunštině viz shora), rozmanité tvoření množného čísla, aspoň částečně zachované sklonění. Jinak mají význačné rysy agglutinační nebo isolační, t. j. analogické (postpositivní člen, připojený k substantivu, postpositivní dativ, vyjadřující posesivitu a j.). Tímto míšením upomínají tyto jazyky na jazyky kavkazské a j. V těchto jazycích se vysloveně agglutinační rysy spojují s některými rysy flexivními, anomalními.

Ještě pomaleji než v řečtině šel vývoj v jiné východoevropské jazykové skupině, t. j. v slovanštině. V češtině byl vrchol flexivity až ve 14. století.

Tak asi vypadá vývoj indoevropských jazyků. Charakterisuje jej široké dobrodružství anomality, z něhož můžeme vidět poslední fáze vzestupu a pak odliv, tu bouřlivější, tu pomalejší.

Evropská kultura se tedy vyvíjí za současné analogisace jazyků. Je důležité, že této tendenci dává průchod i hnutí za jeden jazyk. T. zv. umělé jazyky jsou vesměs vysoce analogické, t. j. více agglutinující nebo isolující.

 

Uvedeme si jako příklad jazyk volapük, publikovaný po prvé r. 1880. Zde se skloňují všechna substantiva stejně. Když postavíme vedle sebe skloňování v turečtině (agglutinační) a ve volapüku, vidíme nápadnou podobnost: (vol. lad ‚srdce‘, tur. et ‚maso‘)

 

jednotné číslo

množné číslo

 

vol.

tur.

vol.

tur.

nom.

lad

et

lad-s

et-ler

gen.

lad-a

et-in

lad-a-s

et-ler-in

dat.

lad-e

et-e

lad-e-s

et-ler-e

ak.v

lad-i

et-i

lad-i-s

et-ler-i

V dativu a akusativu je koncovka nejen podobného tvaru, ale i totožná. Je-li to náhoda či měl-li Schleyer, tvůrce volapüku, svůj přímý vzor v turečtině, není mi známo.

Novodobá jazyková theorie otázku analogie a anomalie — na rozdíl od theorie antické — pomíjí. Mladogramatikům byla analogie, a to analogie jen určitého úseku, pomůckou, která upevňovala vladařství hláskoslovného zákona. Teprve nová jazykověda, stále důrazněji upozorňovaná jazykovou filosofií, věnuje se zase problémům vztahu významu a formy. A proto bude musit vzkřísit od dob antických zasutý problém analogie a anomalie, t. j. problém druhotných vztahů označujícího a označovaného.

 

Seznam použité literatury: Apollonii Dyscoli, quae supersunt, ed. R. Schneider-R. Uhlig, II., 1, Lipsiae 1878. — Ch. Bally, Linguistique générale et linguistique française, Paris 1932. — K. Barwick, Remmius Palaemon und die römische ars grammatica, Leipzig 1922. — F. H. Colson, The Analogists and [162]Anomalist Controversy, Classical Quarterly, XIII. 24n. — H. Funaioli, Grammaticae Romanae fragmenta, Lipsiae 1907. — E. Herrmann, Lautgesetz und Analogie, Abhandlungen d. Ges. d. Wissenschaften zu Göttingen, Phil.-hist. Kl. N. F. Bd. 23, 3. — H. Höffding, Der Begriff der Analogie, Leipzig 1924. — F. S. Charisii, Artis Grammaticae 11. V., ed. C. Barwick, Lipsiae 1925. — O. Jespersen, Phonetische Grundfragen, Berlin und Leipzig, 1904, str. 146. — O. Jiráni, Skladba jazyka latinského 1, Praha 1915. — S. Karcevskij, Du dualisme asymétrique du signe linguistique, TCLP I. — V. Mathesius, Řeč a sloh (Čtení o jazyce a poesii I., Praha 1942). — A. Meillet, Le slave commun, 2. vyd., Paris 1931. — J. Mukařovský, Kapitoly z české poetiky, I.—II., 1941. — A. Nauck, Aristophanis Byzantii fragmenta, Halis 1848. — H. Paul, Prinzipien der Sprachgeschichte 5, Hale 1920. — Platonis, Cratylus, Theaetetus, ed. M. Wohlrab, Lipsiae 1910; Platon, Kratylos, čes. překlad V. Novotného, Praha 1935. — M. Fabius, Quintilianus, Institutio oratoria, ed. E. Bonnell, Lipsiae 1881. — Rogge, Die Analogie im Sprachleben, was sie ist und wie sie wirkt, Archiv f. d. ges. Psychologie 52, 1925, 441n. — Sextus Empiricus, Pros grammatikús (= Pros mathématikús I.), ed. J. Bekker, Berolini 1842. — V. Skalička, a) Vývoj české deklinace, Praha 1941, b) Problémy stylu, SS VII. — H. Steinthal, Geschichte der Sprachwissenschaft bei den Griechen und Römern, I.—II. 2, Berlin 1891—1. — K. Svoboda, a) O jazykové správnosti, Naše řeč 27 — b) La théorie grécoromaine du signe linguistique, ČMF, Sborník, věnovaný J. Jankovi, Praha 1939. — Thumb—Marbe, Experimentelle Untersuchungen über die psychologischen Grundlage der sprachlichen Analogiebildung, Leipzig 1901. — F. Trávníček, Historická mluvnice československá, Praha 1935. — G. Uhlig, Dionysii Thracis Ars grammatica, Lipsiae 1883. — G. Goetz — F. Schoell, M. Terentii Varronis De lingua latina quae supersunt, Lipsiae 1909.


[1] Nezměněný text přednášky v Pražském linguistickém kroužku 25. XI. 1946. — Za četné rady a pokyny děkuji pp. prof. J. Rybovi a K. Svobodovi.

Slovo a slovesnost, volume 11 (1949), number 4, pp. 145-162

Previous BHk (= Bohuslav Havránek): Slepý o barvách

Next Pavel Trost: K nejstarší české duchovní poesii