dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Kritické poznámky k francouzské studii o slovesném vidu v nové češtině

František Kopečný

[Discussion]

(pdf)

-

Veyova studie[1] vykazuje přednosti prací francouzských, snahu po přehlednosti a soustavném, jasném podání. Mimoto dobré postřehy v jednotlivostech (že na př. ve dvojici bodatibodnouti jako odvozené cítíme dnes jen bodnouti). Po právu též vytýká českým badatelům o vidu stálé a běžné „matení morfologie a vidu“, formy a významu v terminologii (má pravdu: nazývat nedokonavá deverbativa jen proto iterativy nebo — s formantem -vat — frekventativy je totéž počínání jako chápat všechny tvary na -u za jeden pád: i akusativ míru, víru i gen. - dat. - lok. míru, víru). To jsou klady Veyovy studie, poslední výtka jeho padá však přitom částečně na Veye zpět.

Termínu „distributiva“ užívá Vey pro slovesa s dějem násobeným vůbec, tedy i pro slovesa nedokonavá. Zdálo by se to zjednodušením terminologie, ale nelze bohužel nedokonavá slovesa násobená směšovat s dokonavými. V oblasti sloves nedokonavých tvoří slovesa násobená, ovšem příznakově násobená (a zároveň příznakově neaktuální) zvláštní třídu mluvnickou (srov. Slovo a slov. 10, 151—154), zatím co se násobená perfektiva mluvnicky rovnají perfektivům normálním a tvoří tu jen kategorii významovou. Liší se od násobených imperfektiv i významově: „násobenost“ perfektiv plyne většinou z plurality subjektu nebo objektu, děj se cítí vzhledem ke komplexní povaze perfektiv vždycky za jediný; kdy je nutná tato pluralita objektů nebo subjektů a kdy ne (vychodil školu, vyjezdil si stokorunu, celý list propíchal ), o tom viz níže pozn. 6. Někdy je tu zřetelný rozdíl u téhož slovesného významu: lze říci jen uřezali (nikoli pouřezovali) mu nohu — proti pouřezoval všechny větve, nohy atd. — Nemohou se však nijak postavit s těmito distributivy typu propíchat, vyházet do jedné řady i slovesa nedokonavá typu házet, píchat, co do násobenosti bezpříznaková.[2]

[104]Povaha vidu nemá dále co dělat s „okamžitostí“ (leda nepřímo: perfekfiva, jakožto příznakový člen protikladu, jsou příznaková co do komplexnosti děje, co do jeho výsledku, zajímá nás tedy na ose časové jen poslední bod jejich děje); jinak lze i děje velmi krátké vyjádřit slovesem nedokonavým (jistý průběhový = časový rozměr mají vždycky — proti příznakovosti co do bezrozměrného komplexního, výsledkového pojetí sloves dokonavých). Vey přehlíží, že i sloves bodám, házím a pod. lze užít o ději jediném. Souvisí to se zmíněným zásadním nedostatkem, že si Vey neklade otázku, jsou-li „distributiva“, o nichž mluví (t. j. jednou opravdová distributiva a jindy jisté typy imperfektiv) opravdu příznakově „distributivní“ (t. j. v jeho pojetí i „násobená“). Jeho nedokonavá „distributiva“ jsou prostá imperfektiva, co do násobenosti zcela bezpříznaková (byť slovníkovým obsahem k častému distributivnímu použití předurčená: pak ale můžeme i franc. piquer, jeter prohlásit se stejným oprávněním za distributivum jako české píchat, bodat, házet) — zatím co dokonavá distributiva, t. j. naše distributiva v tradičním smyslu, ovšem příznaková jsou, ne co do opakovanosti, ale co do svého vyjádření distribuce děje, většinou distribuce nutné, dané pluralitou subjektů nebo objektů.

A ještě některé maličkosti, než přijdeme k věcem hlavním: „okamžitá“ slovesa krojiti, kročiti a stoupiti nejsou už tvary dnešní češtiny. — Tvoření imperfektiv na -ovati (u Veye „distributivních“) k perfektivům na -nouti (u Veye „okamžitým“) není výjimečné (srov. Pocta Trávníčkovi-Wollmanovi, str. 244—245). — Sám Vey ostatně se dotýká důsledků praefixace typu bodati, totiž nutnosti tvořit nové imperfektivum suffixální; jenže imperfektivum probodovat, jím náhodou uváděné, je dnes téměř znemožněno (a bylo i dříve jistě řidší než probodávat PS je ani neuvádí) kolisí s perfektivním denominativem probodovat (= utratit body). — Trávníček nepřekládá poklekali „špatně“ pomocí klekli. Každé distributivum lze nahradit nepříznakovým perfektivem prostým: až to poroznáší = až to roznese, až to pozapisuje = zapíše, po(z)otvíral okna = otevřel atd.

Zatím co v řadě A uvedl Vey dvojice „okamžité perfektivum: distributivní imperfektivum“[3], uvádí v řadě B týž obsahový protiklad (sloveso jednodobé: „distributivní“) s oběma slovesy nedokonavými. Ale tuto řadu je třeba celou vynechat: dvojice kotit-kácet neexistuje (není kotit jako protiklad ke kácet, ani asociace předponových -kotit/-kácet), páry kalit-kálet, ale i valit-válet a mísit-míchat se liší jen lexikálně (mísit-míchat přitom minimálně), totéž platí o prostých slovesích močit-máčet (jen předponové koreláty mohou někdy vyjadřovat protiklad „jednodobé perfektivum-perfektivum distributivní“, ač druhý člen bývá častěji prostým imperfektivem: smočila si vlasy-smáčela, obyčejně impf. // zmáčela, obyčejně pf., značící spíš „mnoho“ než „několikrát“), lomit-lámat (ani předponové -lomit/-lámat) není příznakové co do distributivnosti, věsit-věšet se dnes významově (zvl. na Moravě) vyrovnává a věšet se dnes nepraefiguje, nikdy není mezi oběma slovesy rozdíl jiný než lexikální. Ojedinělé kuliti překládá PS správně jako kouleti, podobně sadit = sázet a ojedinělé vláčiti uvádí sám Trávníček jen jako nářeční variantu k vláčeti. Jde o řadu ne „z velké části“, ale zcela fiktivní vzhledem k protikladu, který jí Vey chce připisovat.

Disparátní je Veyova řada C, „slovesa determinovaná-nedeterminovaná“. Ke skutečným dvojicím tohoto druhu, prvním devíti dvojicím Veyovým, by se snad dala ještě přiřadit desátá: vléct-vláčet. Zato je ve dvojicích číst, jíst, pást, vidět, slyšet / čítat, [105]jídat, pásat, vídat, slýchat protiklad zcela jiného druhu: druhá řada jsou příznakově neaktuální a zároveň příznakově násobená (normálně bývají takováto slovesa tvořena od příslušných imperfektiv formantem -vá-). Ze zbylých dvojic vyjadřuje sedět, ležet / sedat, léhat protiklad jen sémantický („být ve stavu — přecházet do stavu“), mezi hlásiti-hlásati je dnes častěji rozdíl lexikální než rozdíl „děj nenásobený: násobený“, lexikální rozdíl je i mezi děje se / stává se (ve větě, citované Veyem se dá stává se dobře nahradit slovesem děje se), třebaže bývá stávat se častěji násobené.

Protiklad „determinativum-nedeterminativum“ vyjadřuje tedy jen ta skupina, o níž Vey poznamenává, že vyjadřuje pohyb (futura determinativních členů se tu tvoří předponou po-; ale tento způsob tvoření futura má rozsah širší). Praefixací se obě řady perfektivisují, ale jejich protiklad se musí ovšem změnit (znaky „perfektivnost“ a „nedeterminovanost“ se vylučují) v protiklad „slovesa jednodobá-distributiva“.

O těch „nedeterminativních“ členech této skupiny C, které jsme musili vyloučit, tvrdí Vey, že jsou neperfektivisovatelná. Platí to zajisté o příznakových iterativech jídat, čítat, vídat, slýchat, pásat. Ale ne už tak samozřejmě o druhých členech ostatních dvojic …

Zjištění příčiny, proč jsou některá nedokonavá slovesa praefixací neperfektivisovatelná, pokládám za jádro Veyovy studie. On sám dochází postupně k závěrečné formulaci (138) „sont perfectibles les imperfectifs accouplés (t. j. sdružené s příslušnými perfektivy, ať prostými, či už praefigovanými — na př. jak házet k hodit, tak vynášet k vynést) qui sont distributifs ou qui sont susceptibles de le devenir“.

Tuto formulaci by bylo lze přijmout jen s tou důležitou modifikací, že se pojem „distributivních imperfektiv“ buď náležitě ozřejmí (neboť právě na př. příznakově násobená slovesa nedokonavá perfektivisovatelná nejsou), nebo (předejmeme-li už výsledek tohoto ozřejmění) když se přímo přívlastek „distributivní“ u termínu „imperfektiva“ vynechá. Vhodnější je formulace „každé vlastní imperfektivum se ve skutečné praefixaci perfektivisuje, t. j. není-li nutné pokládat jakoby - praefigovaný tvar za suffixální korelát k párovému praefigovanému perfektivu, lze-li jej od tohoto perfektiva rozlišit distributivností“. Výjimky typu nedokonavého převrací, vypouští jsou zdánlivé. Nejde tu přece o praefixaci, nýbrž o suffixální (plus respektive kmenotvorné) přitváření imperfektiv k příslušným perfektivům (převrátit, vypustit). Vzhledem k tomu lze vlastně říci stručně: Ve skutečné praefixaci se stává dokonavým každé imperfektivum.

Není tedy podstatného rozdílu mezi typy sednout-sedat, pustit-pouštět, vrátit-vracet (s imperfektivy podle Veye, Mazona a pod. neperfektivisovatelnými) a typy bodnu-bodám, hodím-házím (s perfektivisovatelnými imperfektivy[4]). Je naivní rozeznávat dvojí padat (123), jedno perfektivisovatelné a druhé nikoli, a ještě k tomu je uvádět na dvojí padnout. Nikoli: je jedno padat a jedno padnout (na imperfektivum ty šaty mu dobře padnou Vey nemyslí), ale dvojí -padat: jedno se cítí za praefigované, tedy asociované s padat, tedy perfektivní — a druhé se cítí za kmenovou variantu, za suffixální odvozeninu k praefigovanému -padnout, a je tudíž imperfektivum. Protože je takto typ -padat homonymní, vyvíjí se jasněji nedokonavý typ -padávat/-padovat, jehož druhým zdrojem je ovšem sama životnost imperfektivisující formace na -ovat/-ávat. — A podobně je tomu i u jiných [106]„neperfektivisovatelných“ sloves nedokonavých: vpouštím, nakupuji, převracím … mohou být klidně dokonavá, cítí-li se ovšem jako praefigovaná, t. j. ne jako sdružená s vpustím, nakoupím, převrátím …, kterážto asociace je ovšem normální. Homonymie ve vidovém vvjadřování, tak bohatém na tvarové prostředky rozlišovací, cítí se jako nepohodlná a jen to vede k důsledku, že se ve schematu

     vyvracím, napouštím vyvrátím, napustím

                  ↑

        

        vracím, pouštím     ←   (vrátím, pustím)

cítí silněji asociace zde vodorovné.[5] Ale případy perfektivního nakupuji, napouštím, zarážím, vyvracím (t. j. na-kupuji, za-rážím …) se přece jen vyskytují (až nakupuje hromadu zbytečností, pak na potřebné nebude peněz; napouštěl do sálu všelijakých individuí a teď si s nimi nevíme rady; až ty hřebíky zarážím ; to všecko vítr vyvracel = vyvrátil ). Normálně se tu ovšem kvůli kolisi se stejně znějícími imperfektivy příznakově-distributivního vyjádření zříkáme a řekneme až nakoupí, napustil, až ty hřebíky zarazím, vyvrátil atd. K těmto četným homonymním typům patří opravdu i předponové -sedat, -létat, -léhat (131), jenže u posledních dvou sloves dochází k tvarovému rozlišení: ptáci vylítají je dokonavé (distributivní) proti nedokonavému vylétají = hovorovému vyletují, pod. nalíhali/naléhali (jež se necítí jako předponové: právě proto, že je dnes běžné jednoduché líhat, cítí se nalíhat za praefigované. V mém nářečí hanáckém je ovšem distributivní pf. nalehali, kdežto nalihali je homonymní: buď = prvnímu nalehali, nebo = spisovnému naléhali).

Trávníčkovo vysvětlení, že -házet je dokonavé, protože existuje nedokonavé -hazovat, není jen konstatování výsledku aposteriori, zahrnuje v sobě princip: protože se ujal (životnější, produktivní) typ -hazuje, nemůže být typ -hází nedokonavý: nebyla by možnost rozlišit oba typy (u nedokonavých sloves jsou sice dvě výrazné řady mluvnické, nedokonavá prostá a pak neaktuální a přitom násobená, ale ta se netvoří nikdy suffixem -ovat, který je jen imperfektivisační); mezi typy -hodit/-házet však možnost rozlišení je, a to — jak správně Vey vidí — v distributivnosti.

*

Je škoda, že Vey problém distributiv nepostavil odděleně pro slovesa dokonavá a nedokonavá, že nerozlišuje distributiva vlastní, t. j. dokonavá,[6] od nevlastních [107](házet, bodat ), co do násobenosti děje (a to je i jiný pojem nežli distributivnost) bezpříznakových; o imperfektivech příznakově násobených neví vůbec. A právě ta jsou opravdu neperfektivisovatelná, či vlastně neprefigovatelná (typ vydělávat není prefigované iterativum dělávat, nýbrž suffixální odvozenina k vydělat).

Padá tedy, jak už řečeno, částečně na Veye zpět výtka o terminologické konfusnosti. Skrývá pod jeden termín jak distributivnost tvarově vyjádřenou (u sloves dokonavých), tak nepříznakovou distributivnost, nahodilou distributivnost, plynoucí z lexikálního významu příslušného slovesa: to jsou všechna jeho „distributiva“ nedokonavá. Tu bylo třeba oddělit pojem distributivnosti od násobenosti. Příznaková násobenost tvoří totiž v oblasti nedokonavých sloves zvláštní mluvnickou kategorii, vyjádřenou hodně jednoznačně i formálně — proti jen významové kategorii distributivní, která v oblasti nedokonavých sloves vlastního vyjádření ani nemá. A vlastní, dokonavá distributiva tvoří jen kategorii významovou a do vidového systému českého slovesa se dají zařadit nanejvýš nouzově takto:






zaměřená k neaktuálnosti (nebo přímo neaktuální)

 

+
neaktuální pf.

×
prostá pf.

(.)
distr.

 


zaměřená k aktuálnosti (determinativa pokládají někteří — sám Vey 128 — neprávem za aktuální; příznakově aktuální nejsou)

 

dokonavá
nedokonavá

 

×
příznak. neaktuální (a násob.)

+
impf.
nedeter-
minovaná


×
prostá impf.

+
impf.
deter-
minovaná

                   

Kategorie × jsou mluvnické, kolidují s kategorií času. Nejjasněji lze ukázat vzájemný jejich poměr na bezpříznakovém co do času tvaru présentním:

píšu

vyjadřuje obecnost (mimočasovost)

+

(nepříznakově) aktuální přítomnost

napíšu

vyjadřuje              „                     [7]

+

(nepříznakově) futurum

psávám

vyjadřuje              „

+

 

(napíšu se

vyjadřuje              „

+

totéž co napíšu, ale výjimečně i totéž co píšu)

Všechny tři řady se tedy v jedné důležité oblasti stýkají: mohou vyjadřovat děj obecně, neaktuálně, charakterisačně: to je dobrý písař, ten napíše, píše, psává až 100 slov za minutu.

Ale specifické je pro ně to, co je dělí: tvar píšu musí nadto vyjadřovat i aktuální praesens (protože jej nemohou vyjadřovat časově příznakové tvary psal jsem a budu psát) — tvar napíšu vyjadřuje nadto i futurum[8] (není tu příznakové formy „budu napsat“, jako v jazycích jižních), praesens totiž jakožto dokonavý tvar vyjadřovat nemůže (srov. Slovo a slovesnost X, 156—157), tvar psávám vyjadřuje jen děj neaktuální. V jazycích jižních má tuto povahu typ napíši, protože má pro budoucí význam tvar příznakový a proto tu příznakové iterativum (ostatně prakticky vyvinuté integrálně jen v češtině a slovenštině) ani neexistuje. — Tvar napíšu se vyjadřuje (jako každé jiné perfektivum) vedle neaktuálnosti a futura výjimečně i aktuální praesens, a to proto, že tento afektivní typ nemá vedle sebe adekvátní řadu imperfektivní (srov. Slovo a slovesnost XI, 67).

[108]V minulých tvarech (psal jsem, napsal jsem, psával jsem), časově vesměs příznakových, liší se první tvary právě jen videm a poslední tvar svou příznakovou násobeností (a do minulosti transponovanou neaktuálností). Totéž platí o jeho budoucím tvaru budu psávat. — Protože jde o gramatické kategorie, nutno nakonec všech devět tvarů (píšu, napíšu, psávám, psal jsem, napsal jsem, psával jsem, budu psát, budu psávat) pokládat za tvary bezpříznakového základu psát.

Distributiva se tu umísťují na ten konec perfektiv, který je ještě nejmíň neaktuální: řekne se raději v obecném významu roznese poštu a přijde domů, hajný si zapíše čísla a jde pryč … — nežli poroznáší, pozapisuje. Ale souvisí to asi s menší frekvencí distributiv vůbec, mluvnický rozdíl se tu necítí, proto je umístění distributiv v uvedeném schematu jen nouzové — nepatří do něho vůbec (proti slovesům determinovaným a nedeterminovaným, jakož i proti neaktuálním perfektivům typu napíšu se: všechny tyto významové kategorie mají i slušnou mluvnickou relevanci, i když netvoří samostatnou mluvnickou kategorii). Celé naše schema nabude tím na symetričnosti:

 

A = imperfektiva prostá, Ac = impf. determinovaná, Ab = impf. nedeterminovaná, B = impf. příznakově násobená, C = perfektiva (prostá i distributivní), Cb = pf. neaktuální.

Kategorie Ac (nedeterminovaná imperfektiva) je sice k neaktuálnosti zaměřena, ale nikoli příznakově aktuální (příznakově aktuální tvar by nemohl nikdy stát v kontextu, kde je smysl neaktuální, jako je tomu ve větě, citované Poldaufem Slovo a slovesnost XI, 131 tatínek jde každou neděli do kostela).

Aktuální praesens mohou vyjadřovat všechny kategorie A, výjimečně i Cb.

Nikdy ne kategorie B: ta je příznakově neaktuální (nelze tento její záporně vyjádřený příznak ani nikdy „neutralisovat“, má-li vůbec smysl užít tu tohoto problematického termínu z oboru fonologie). — Jejím protikladným členem ve schematu je sice kategorie Ac, ale ne příznakovým. Má to zajímavý důsledek. Protože je síla příznakového ohniska větší než nepříznakového, mohou mít nakonec neaktuální význam všechny kategorie — kdežto aktuální všechny až právě na B!!

Označení indexy není náhodné: jako jsou kategorie Ab a Cb nejblíže k B, tak je i kategorie Ac právě svou determinovaností blízká kategorii C.

*

Nakonec budiž podotčeno, že Vey řeší — vycházeje z protikladu „sloveso jednodobé : sloveso distributivní“ — problém jakékoli perfektibility vznikající praefixací, tedy odvozování praefixací vzniklých sloves dokonavých, i když se zároveň praefixací vytvořil nový lexikální význam (stát-vystát, psát-připsat), vznik perfektiv řekněme lexikálních. Neřeší tedy otázku perfektibilnosti prosté, otázku po podmínkách vzniku vlastních, párových perfektiv k příslušným imperfektivům. To je problém svého druhu (tu je sloves neperfektivisovatelných víc) a musí se řešit svým způsobem.


[1] M. Vey, Verbes Momentanés et verbes Distributifs en tchèque Litteraire contemporain, Bulletin de la Société de linguistique de Paris 44 (1947—1948), str. 116—143.

[2] U Veye jsou distributivy i trumfovat (118), hvízdat, křičet

[3] V tvarovém protikladu -nouti/-ati (-ovati) nejde ovšem vždy o tento poměr. Máme páry typu namáznout-namazat, učísnout-učesat, vyfásnout-vyfasovat s prvním členem prostě afektivním (protože neexistuje jeho nesložená podoba *máznout, *čísnout, *fásnout …), třebaže se i tu cítí u tvarů na -nout menší míra děje, kratší trvání, jakási jednodobost.

[4] Máme ostatně i (řídká) imperfektiva na -bodat: jich oko bdělé se vbodá v tváře (Vrchlický), tvá píseň ukrutná probadá mi duši (Erben) …, plynoucí z asociace s perfektivy vbodnout, probodnout (a jistě ne z nějaké snad záhadné neperfektivisovatelnosti slovesa bodat).

[5] Ne ovšem vždy. Nehledě na přímo opačný typ -bodat, normálně pf. (pozn. 4), je i opadá na př. (proti zapadá) častěji pf., protože padá (listí) potřebuje opravdu distributivní pf. To svedlo Veye. Třeba ovšem říci, že opadat má sémanticky užší vztah k padat, nežli jej má zapadat; při něm na „padání“ nemyslíme a proto je též necítíme za praefigované. Proto jsem řekl, že je jedno padat; impf. vypadat jako necítíme přece za praefigované, jelikož je sémanticky příliš vzdáleno od padat. A protože je svým pojetím nepraefigované, je nedokonavé — ne, protože obsahuje padat „nedistributivni“ a nemohoucí se stát distributivní ani praefigací. Pravda je, že pro nás neobsahuje vůbec žádné padat

[6] Co do formy vznikají: 1. prefixací a) imperfektiv ve dvojicích typu bodat-bodnout, házet-hodit (tedy i u typu vracet-vrátit!) — lze říci prefixací imperfektiv nenásobených sice příznakově, ale vlivem svého slovníkového významu často ve významu násobeném užívaných; b) prefixací nedeterminovaných členů z dvojic nosit-nést. — 2. Prefixací prostých imperfektiv „distributivní“ předponou po- (když se v ní cítí postupnost „za sebou“, „po sobě“): podělat, poničit, pokácet … — a 3. prefixací imperfektiv už suffixálních, t. j. přitvořených k prefigovaným perfektivům: pozapisuji, poroznáším, poutíkají, poumírají, pozotvírat, pozvypůjčovat …, lidově i zazapisovat, vyvydávat, rozroznášet. Tuto poslední kategorii bychom mohli nazvat „vlastními“, či lépe „nejvlastnějšími“ distributivy: liší se i významem od kategorií předchozích: u ní je výrazně vyjádřena posobnost jednotlivých dějových fází: to je předurčuje k užití při pluralitě objektů nebo subjektů, třeba i skryté, v typu poutírala prach; dokonce i typ vůně pozusíná (R. Svob.) lze chápat pluralitně (jako postupné usnutí jednotlivých jejích odstínů nebo intensitních stupňů). Jako nepluralitní zůstane jen ojedinělý typ pozutíravši si tvář navlhlým cípkem své plachty, srovnala si čepec na hlavě (Preisová).

[7] Na základě předchozích poznámek lze nyní uvést stručně na pravou míru Veyovo tvrzení, že „okamžitá perfektiva“ nemají nutně platnost futurální (str. 139). Tu nemá totiž žádné perfektivum.

[8] Ale nepříznakově, srov. rozdíl maminka bude vařit (cely děj platí podle této stylisace budoucnosti, vylučuje se, že by už teď, alespoň aktuálně teď, vařila) — proti: maminka to uvaří a napapáš se (nevylučuje se, že by už teď nevařila).

Slovo a slovesnost, volume 12 (1950), number 2, pp. 103-108

Previous Josef Hrabák: Jubilejní žeň jungmannovská

Next František Puš: Proti kosmopolitismu v linguistice