Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nově objevený příspěvek Boženy Němcové k poznání chodského nářečí

Jaroslav Voráč

[Articles]

(pdf)

-

I.

 

Dosud byly známy čtyři příspěvky B. Němcové týkající se chodského nářečí. Jsou to čtyři kapitoly Různořečí z okolí domažlického, jež vznikly z jejího pobytu na Chodsku, kde žila v letech 1845-48. Nově objevený příspěvek pátý, na nějž mne laskavě upozornil Dr Rudolf Havel, zaslal správce musea B. Němcové v České Skalici J. Krtička ediční radě Knihovny klasiků; s jejím svolením jej po prvé otiskujeme v přesném přepise. V nejnutnějších případech byla doplněna interpunkce, a to středníkem, jehož autorka sama neužívá. Příspěvek je v mnohém shodný s kapitolami již známými, doplňuje však nebo i lépe formuluje některé její poznatky.

 

B. Němcová

NĚKTERÉ ZVLÁŠTNOSTI DOMAŽLICKÉHO NÁŘEČÍ.

 

Koncovku ny při slovech přídávných obyčejně měkce vyslovuji. K. p. „To je pěkni dítě“ — „vezeš černi dříví zez lesa“ — „špatní člověk!“ — „chudobni žebrák“ — červeni rovni, stejní, nahnětěni atd. svobodní a vdaní tam buly.

. mladí pane tvrdí klín chudi pán a t d.

. „To dítě je strakati

Ty. „Ti děti jsú zvlčeni!“ — „Ti paní jsú krásně oblečeni“ — „tím paním šaty šumí“. „Tím pánom se nekale daří!Tím dětom dáme

V některých slovech vyslovuji ae. K. p. pän däm mäm mae — má— bät žäť — (nemohla jsem posud vyskoumat, zdali se to pravidelně provádí. Tak i v Gömöru na Slovensku v některých slovech ae se užívá — maeso — gaerb — klaek —).

Že při skloňování vlastních jmen přivěšuji v jed.[notném] i množ. p.[očtu] v 1—4 a 5 pad.[1] u muž.[ského] p.[ohlaví] ovo — a u ženského ino to Vám známé již.

Slunce skloňuji: sluncete -ceti slunce a t. d.

Líce         „      lícata líceti líce (líčko = tvář)

Dual užívaji: křídloma, prsoma nohoma, rukoma

Děti dětom dětech

věci věcom věcech

jesle jeslom — a t. d.

lidi lidom

v čom v ňom. všom

h před u a a že se předkládá, známo, ale ve slovech níže — nízko též h předkládaji hníže hnízko pak v slově ryz (rys?) Žena jako (h)rys“ —

naše — vaše dlouze vyslovuji náše váše.

slyšet — skála — musím — je š. šlyšet škála muším

pařez — trakař —parez tratar. — jeřáb — řeřáb.

třebas — tráas — „třebas nepřišel, tráas nepřišel“.

[151]ledvaže — jedvaže; vedle — bedle.

vlhký — lehký — vlfký lefký; rybník — rymník;

mlynář — mlnář. — drobet — drék. — číst — čtát.

kdy — kda. když — kdy; jak — kterak, bych — by.

(„kdyby já to bula vedíla“ —); jděte — jdite, viďte — vete.

pojďte — pote; domů — demů (dymu); dolů — delů.

vezme — vezne; zamkne — zankne; směska — sneska; sedmnásob — sednnásob;

pěna — pina (dítě tichý jako pina).

zez zez pole zez města zez hůry a t. d.

panímáma — paníteta — zkracuji „pajmáma pajteta!

děvče — Kačena — Hanče — dívčí Káčí Hančí!

ta to ten se zhusta předkládá „tu ten člověk

tutoho tutomu tuta tutej tutú — a t. d.

bez (černý bez koření) v 4. pádu bzí. „Huvařte mu bzí, vyhlíží jako kdy ho zbléje“—

sednice zkracuji — sence stunce silnce (silnice) — pšence. stolce lajce a j. — chalpa

myl — umyl — mejl (h)umejl. míval — mejval; býval — bejval.

t. na konci měkké při slov. bejť, chodiť, bydleť žiť a t. d.

e, a, proměňuji při mnohých sloves. v í. smál — smíl se; třásl — třísl; vzal — vzíl; držel — držil; sekal — síkl; pršelo — pršílo; (div se nerozpršil spěchem); dřelo — dřílo, uvázl — huvízl; umřel — humřil. — lezl — lízl. — dělo — dílo (co se tu dílo?)

 

II.

 

K nářečí chodskému projevuje Božena Němcová vztah stejně uvědomělý jako k lidové kultuře chodské. Její práce z Domažlicka psané v letech 1846—1848 pro Havlíčkovu Českou včelu a Tylovy Květy, a to dvě serie Obrazů z okolí domažlického, Selská svatba v okolí domažlickém, jeden samostatný Obrázek z okolí domažlického, Selská politika, Z Neumarku (II), a zejména pak její Různořečí z okolí domažlického (I—IV i s nově objevenou kapitolou pátou) z doby stejné a o něco pozdější jsou toho průkazným svědectvím.

Hned druhá věta počáteční kapitoly Obrazů charakterisuje její vztah k jazyku lidovému vůbec: „Mně se zdá, jako bych byla třemi kroky celou vlast přeměřila; ze slezských hranic přes Prahu až k bavorskému pomezí, to jsou tři obrazy a také tři gramatiky, u severu chodí se ‚ulicej‘, v Praze se unterhaltujou a na západě řekne sedlák ‚já jsu bul‘ a dostal od toho jméno bulák.“ A o něco dále: „Srdce mi okřálo, když jsem přijela na místo, kde mne domácí paní oslovila: ‚Až budou chtít maso, tak jim pro ně pošlu‘. Tento čtvrtý pád středního pohlaví je jako svaté přikázání lásky k lidu našemu, který nám milý jazyk mateřský v celé neporušenosti zachoval. V celém okolí mají ti lidé řeč, zlatý poklad, já poslouchám jako u vidění. Kde se jich dotknete, jako by zlaté jiskry pršely“ — doklad nejen o jejím okamžitém postřehu jednoho z výraznějších znaků chodského nářečí,[1a] nýbrž i přímé svědectví, jak je lidová řeč v popředí jejího zájmu a jak se stává jedním z ohnisek její inspirace.

Přes drobné, ale výrazné jazykové jevy chodského nářečí v prvních kapitolách [152]Obrazů dospívá autorka postupně k uvědomělému užívání chodského slovníku při popisu krojů a zvyků. V částech dialogických a ve vypravováních zapsaných z úst lidu mění se rovněž z počátku spíše náhodné a okamžitou inspirací dané užití nářečních prvků ve stále soustavnější pokusy o jazykové odstínění řeči mluvících osob. V kontextu řeči přímé, kde se pokouší o nářeční dikci, kolísá mezi spisovnou a nářeční podobou slova, takže se prolíná jazyk spisovný s nářečím: „… pány nemáme v lásce, oni myslí, že je sedlák hlúpý, k ničemu jinému na světě dobrý, než za pluhem chodit. Žádný nehuzná, že sedlák pracuje pro celú zem; však on i málokterý měšťan nás návidí, také si myslí, že všecku moudrost snědl a když má z termínského sukna kabát, že je víc než my … a že může po nás hlavú házet.“[2]

Zejména však Různořečí z okolí domažlického, jeden z prvních novodobých pokusů o sbírání a třídění nářečního materiálu, je výsledkem uvědomělého studia chodského nářečí. B. Havránek ve své studii Lidový podklad jazyka v „Babičce“ Boženy Němcové uvádí tuto okolnost jako doklad, že u Němcové „nešlo jen o reakci projevovanou takřka bezděky anebo o užití nesené národopisnými motivy anebo o užití přehodnocené v tvárný prostředek v jejím díle uměleckém, nýbrž i o vědomé poznávání, o studium příslušného jazykového prostředí lidového“.[3] Přímým potvrzením toho je i citát z její korespondence s A. V. Šemberou, jejž Havránek na stejném místě uvádí a z něhož je patrno, jak autorka sama si byla vědoma ceny tohoto svého poznání. Dosud známé a publikované kapitoly Různořečí jsou celkem čtyři; pocházejí z let 1848—1857 a obsahují čtverý výčet zvláštností nářečí domažlického, z nichž valná většina platí pro celou oblast chodskou. Jeden je z listu, jejž poslala Fr. L. Čelakovskému, a tři z její korespondence se Šemberou[4], pátý, nově objevený, jejž právě otiskujeme, pochází pravděpodobně z téže korespondence a ze stejné doby. Jak Havránek v uvedené studii ukazuje, čerpal A. V. Šembera vydatně z těchto příspěvků pro své Základy dialektologie československé, jež vyšly roku 1864, zatím co všechny tyto práce Němcové byly publikovány teprve dlouho po její smrti (1903, 1915, 1929). Šembera přejímal nejen doklady, nýbrž místy i celou stylisaci jejich výkladu. Někdy přejímal tak mechanicky, že se dopustil omylů, a kde materiál Němcové měnil, skoro vždy chybil.[5] Toto vše je vlastně nejlepším důkazem o značné ceně jejích poznatků pro tehdejší dobu a zároveň určitým předpokladem věrohodnosti i pro dobu dnešní.

Všech pět kapitol podává, jak už bylo řečeno, především soupis nářečního materiálu. Vedle zajímavostí slovníkových, převládajících zejména v první kapitole, objevuje se v druhé kapitole pokus o třídění materiálu podle nářečních celků (nářečí chodské proti náchodskému). Podoby slova nebo výrazy nářečí chodského jsou totiž stavěny proti odpovídajícím podobám anebo výrazům v nářečí náchodském, někdy též polenském. Kromě toho už od této kapitoly pokouší se autorka místy o vyvozování nářečních zákonů hláskoslovných a tvaroslovných z daného materiálu.

[153]Provedeme-li konfrontaci materiálu Němcové se stavem nářečí chodského, jak se jeví v Dialektickém slovníku chodském od J. F. Hrušky z roku 1907 i s rukopisnými Dodatky, jakož i s Hruškovou statí O hláskosloví chodském v Listech filologických z roku 1891, s Duškovým Hláskoslovím nářečí jihočeských 1894 a 1896, dále s rukopisným chodským slovníkem a mluvnicí Jindřicha Jindřicha a konečně (pokud je to ovšem vůbec možné) i se současným stavem nářečí chodského[6], vysvitne hodnota těchto raných příspěvků k české dialektologii i pro dnešní dobu.

Všimneme si zde alespoň některých partií z Různořečí, a to jednak takových, kde Němcová třídí, popisuje nebo vykládá chodské nářeční jevy, jednak takových, kde nám zachovává svědectví o jevech doznívajících nebo již zmizelých. Mnohé z jevů, jež Němcová zaznamenala na Chodsku, mají širší zeměpisný rozsah, zasahují dokonce celou oblast nářečí jihozápadních nebo aspoň její vnější okraj, u některých však můžeme z jejích údajů ve srovnání se stavem dnešním soudit na zeměpisný ústup jevu v průběhu posledního století směrem ke starobylým jádrům okrajových nářečí. Doklady stránkuji podle vydání M. Novotného, a to skoro vždy jen jednou, i když se několikrát opakují.

V hláskosloví je to především zajímavé její svědectví o zachovaném starém ú v plném rozsahu před změnou v dvojhlásku ou a na větší zeměpisné oblasti. „V okolí domažlickém a vůbec v Klatovsku (autorka má na mysli správní celek klatovsko-domažlický) ou vysloví se jen u: jsú, klobúk“ (179), v následující kapitole s přesným označením délky „ou mění se v ú, k. p. kút, dlúhý, klobúk atd.“ (190) a ještě jednou v další kapitole „ou ú: klobúk, dlúhý, kohút“ (201) a řada jiných dokladů porůznu v materiálu. Hruška uvádí na Chodsku v letech devadesátých, kromě několika zbytků, už jen dvojhlásku ou (se zajímavým popisem fonetickým: „… zní v ní veskrz u daleko mocněji než o; živel o v řeči některých sotva lze pozorovati“)[7]. Na vlastním Klatovsku není dnes po tomto jevu ani stopy.

Její další svědectví o výslovnosti prothetického h před začátečními samohláskami, vztahující se podle kontextu i na Klatovsko („je-li samohláska u, a na začátku slova, kladou před ni h, … hučitel, handěl …“ 179) je ve srovnání s dnešním stavem též zajímavé s hlediska jazykově zeměpisného. Zatím co ještě Hruška je dosvědčuje pro Chodsko jako téměř pravidelné, na Klatovsku vyslovují se tak už jen ojedinělá slova a ovšem stejně je tomu i na širší oblasti nářečí jihozápadních. Na dnešním Chodsku je stav podobný jako na Klatovsku s výjimkou staré generace, u níž je tato výslovnost ještě hojnější.

Někdy se pokouší autorka řadit hláskoslovné doklady podle jevu bez poznámky nebo výkladu: „smíť se (smát), smíla se …, třást třísť se, vzal vzíl pršet pršít, pršílo, vlezl vlízl, mrzel mrzíl se, mrzílo je to, viděl vidíl, slyšel slyšíl, umřel umříl (191). Toto spojení dvou jevů, totiž přehlásky a odchylné kvantity u sloves pokouší se formulovat v posledním odstavci nově objeveného příspěvku: „e, a proměňují [Chodové] při mnohých slovech v í.“

[154]Velmi bystrý je její sluchový postřeh některých jemnějších fonetických odstínů. Týká se to zejména výslovnosti dlouhého zavřeného á, jež autorka srovnává se slovenským ä a jež je typické i pro dnešní Chodsko a Klatovsko: „a vyslovují v některých slovech jako ae, k. p. daem (dám), paen (pán), maem (mám) … Nemohla jsem dosud vyzkoumat, jestli je to pravidelně provedeno“ (200); jindy přepisuje pän, däm, naříkäm (191). Její přepis slov silný, pilný jako selný, pelný (185) nám podává starý doklad o redukci samohlásky i ve skupině -il-. S jejím slyšením se shoduje i pozorování dnešní, že totiž bývá tato neurčitá samohláska často e-ového zabarvení (selnej, selňice vedle obvyklejšího səlnej, səlňice).

Z tvoření slov je zajímavé toto její konstatování: „Češka, učitelka a horačka neřekne se, nýbrž Čechyně, učitelkyně, horákyně‘ (173), dnes u těchto slov na Chodsku už neobvyklé. Jindřich tato slova dosvědčuje ze svého materiálu a Hruška v slovníku uvádí slovo hučitelka jen ve významu „choť učitelova“. Při stupňování přídavných jmen všimla si odchylného tvoření chodských i klatovských komparativů (t. zv. delších a s kmenem nezměkčeným) jako bystrý bystrejší, divoký divokejší vysoký vysokejší, hnízký hnízkejší (190), suchý suchejší, tenký tenkejší (201). Zachytila také na př. zvláštní chodské tvoření přídavných jmen expresivního zabarvení: „velikrnatý — velikánský“ (185); srv. ďivní žínki bəli malinkrní a mužíčkove taki (Chodov, ze současného výzkumu, fonetický přepis).

Z tvaroslovných jevů vytýká na př. nesklonný typ přídavného jména přivlastňovacího, který je ovšem rozšířen po celé velké oblasti nářečí jihozápadních: „Přídavná jména … k. p. matčino skloňuje se ve všech pádech stejně a zůstává pro každé pohlaví stejné: matčino dítě dcera chlapec … Pro mužské je ovo: sedlákovo zahrada, klobúk, pole … Rodinná jména mají koncovku -ic, k. p. Jakubcoic dcera syn rodina“ (189). Ve třetím příspěvku upozorňuje na domažlickou zvláštnost ve skloňování přídavných jmen trojvýchodných: „přídavné jméno je mi posud nejasné, chci tedy jen dle příkladu: špatni děvčata, zkažení vejce, divní chlapci, … hrozní strašidlo“ (191). V pátém, nově objeveném příspěvku formuluje již určitěji: „Koncovku ny při slovech přídavných obyčejně měkce vyslovují. K. p.: to je pěkni dítě, vezeš černi dříví zez lesa dý: mladí pane, tvrdí klín tý: to dítě je strakati“. Jak je z uvedených příkladů patrno, nastávalo měkčení těchto adjektivních koncovek všude, kde ostatní chodština nebo i obecná čeština má ; jak by vyplývalo i z dalších jejích příkladů chudobni člověk (192), chudi pán (v posl. přísp.) také tam, kde chodština má -ej nebo -yj. Toto změkčení bylo pak i v ostatních pádech: Já tam žádniho nevidíla, v bohatim městě (192); za půl zlatího (200). Dnes tento jev téměř úplně vymizel. Dosvědčuje jej pro nejstarší generaci jen Jindřich, na př. ve rčení tuto je žádní (— to není nic), nebo červení pjivo jako usus městský, domažlický proti chodskému tuto je žádný, červený pjivo (pivo).

Ze skloňování podstatných jmen uvádím na př. její pozorování o starém o-kmenovém dativu plurálu se zkrácenou délkou -om (proti středočeskému a spisovnému -um ), který potom analogicky přechází i ke kmenům jiným, jakož i doklad na přechylování mezi deklinacemi typu „nůše“ a „kost“: „Dítě, věc, dráb chlap a j. má v 3. p. množ. p[očtu] om: dětom, věcom (věc má v mž. věce), drábom, chlapcom, penězom, … lidom (190). Hruška uvádí tento dativ jako „nejvíce rozšířenou koncovku v nejmladší fázi podřečí pro dat. pl. podst. jmen vůbec“. Původní podoby o-kmeno[155]vých duálových koncovek, jež Němcová uvádí: „V Domažlicích prsa, ramena, kolena užívají ve dvojném instrum.: prsoma, ramenoma, kolenoma“ (184), slýchal ještě Jindřich, ale již jen velmi zřídka. Podle dokladů z nového příspěvku přecházely tyto koncovky také k a-kmenům: nohoma, rukoma.

Z časování povšimla si na př. jihozápadního vyrovnávání slovesných tvarů v 3. osobě plurálu typu umějí, trpí ve prospěch tvarů kratších: „oni to umí místo umějí ty šaty jim sluší“ (192); tomu odpovídá i další její pozorování: „Dobře řekne Domažličan: Děti se modlí, šaty šumí, chlapci se honí“ (187). — Zachovala též řadu dokladů s měkkou infinitivní koncovkou, na př.: „Při slovs. vyslovuje se t na konci jako ť: bejť, chodiť, žiť, bydleť“ (201). Podle Jindřicha byl to jev jen domažlický. V jihozápadních nářečích setkáváme se s ním dnes jen na Prachaticku, a to vedle infinitivu plného, nezkráceného, na př. dáť vedle dáti.[8] Z oblasti Chodsku zeměpisně bližší, z Volyňska, je dosvědčen typ infinitivu na -ti ještě pro sklonek XIX. stol.[9] Její doklady na nářeční podobu slovesa „býti“ som (u ní psáno jsom) (192, 200, 201), dnes už zmizelou, dosvědčuje ze svého materiálu Jindřich. Zdá se, že oblast tohoto jevu byla širší, jak ukazuje doklad z jižnějšího okrajového území, ze Stašska, kde žije dosud ve vzpomínce staré generace přezdívka ‚sombulák‘ pro ty, kteří „vyslovovali já som bul“ (Stachy, ze současného výzkumu). Pro starou generaci na Doudlebsku uvádí pak stejnou podobu som Havránek. — Pokud se týče příčestí minulého bul, jež Němcová dokládá zcela bezpečně, ale už ve své době jen jako výslovnost nejarchaičtějšího pruhu t. zv. „horských“ vesnic chodských[10] („bul říkají ti staří Chodováci na horách“, 186), konstatuje v roce 1906 Hruška, že je slyšel už jen v Postřekově u jakési stařeny, a to „jen jednou v celém hovoru“.[11] Dnes se název „buláci“ pociťuje místy jako posměšek.

Všimla si už také užití a nářečních podob jmen osobních, místních a pomístních. „Oblíbená jsou v Domaž.: Hanna — Anna, Markyta — Markéta, Barča — Barbora, Káčí — Kateřina, Manka — Marie, Hadam — Adam (nejoblíbenější), Hantona — Anton“ atd. (188). — „Škarman vrch hned u Domažlic, … Rmút les, o němž je hezká pověst, lidé vyslovují Ermout“ (198) atd. Původní a správný název je Dmout. Podoby, jež uvádí Němcová, vznikly pravděpodobně chodskou změnou d>r ve spojení ve Dmoutě — ve Rmoutě.[12]

Do světla naší pozdější nářeční literatury dala by se postavit ještě řada zajímavých faktů z materiálu Různořečí. Někdy se projevuje v údajích Němcové určitá nedůslednost. Tak na př. kolísá v označování chodských délek „držíl (201) vedle držil (v nové kapitole), pršit místo pršít (186), dívči (191) vedle dívčí (200), tich dívčat místo divčát (191), tutím lidom místo tutim lidom (192), dižka místo dížka (184), votipka místo votípka (191), huzdář místo huzdař (182), krakat místo krákat (186) a j. Také kolísá mezi spisovnou (obecně českou) a nářeční podobou slova, na př.: rozžehnout světlo místo roužnout (197), pozřít místo pozdřít (173), odpolodne místo vodpo[156]lodne (182), kterak místo kerak, karak (192), uzdář (175) vedle huzdář (182). I v Obrazech se projevuje podobné kolísání: voračky (10) vedle oračky (53); také v kvantitě: přijdu susedí místo přijdú súsedí (56), držit místo držít (Z Neumarku II, 131). Místy dokonce přibližuje i výrazy nářečního slovníku spisovnému jazyku obměňováním hláskoslovným, na př. výmluv (výměnek) místo vejmluv nebo vyjmluv (182), podvazek (přadeno lnu) místo porvazek (178), chlapec se na vojnu odevzdá (odvede) místo vorezdá (174) k oddadbě místo k voradbě (Obrazy 20).[13] Všechna tato rozkolísanost může také souviset s neustáleností spisovného jazyka v tehdejší době, jak o tom svědčí i slova, jež Němcová označuje jako domažlická a jež dnes zřejmě patří jazyku spisovnému nebo obecnému, na př. suchary, huspenina (180), husopaska, heřmánek, prsť (181), dav, veselka (182), hřeb (183), psotník (184), mrva (193), oznámit (s kazatelny, 184), cválat (187), tvaroslovný archaismus na kůň (174) atd.

Jen ojediněle se objevují slova špatně „pochodštěná“ nebo z jiných nářečí: pastéř (Obrazy, 38; Různořečí II už pastejř, 181); hokrádal místo vokrádal (Z Neumarku II, 128); severovýchodní rymník místo chodského rymík (Různořečí III, 193); kráčet (za vlasy) místo krákat, utvořeno podle kráču, kráčeš (Různořečí I, 173; v další kapitole už krakat, 186). Asi dvakrát uvádí autorka nesprávný význam slova: „parezy kálat místo porážet“ (Různořečí I, 174); v další kapitole už správně „štípat“ 186); „starka je rameno potoka neb řeky, které si mlynář na mlejn žene“ (Různořečí II, 183); u Hrušky „stará stoka (původní) proti umělé (potoku mlynářskému)“.[14]

Ve srovnání se stavem chodského nářečí v beletrisujících národopisných statích z Domažlicka a zejména pak v ostatním uměleckém díle autorčině je Různořečí obdivuhodně přesné a zůstává i dnes cenným dokumentem o stavu staré chodštiny před sto lety.


[1] Původně psáno „ve všech“ [pádech] a pak škrtnuto. Pozn. vyd.

[1a] Archaický akusativ stř. roduy je, shodný se spisovnou češtinou, proti obecně českému akusativu ho, charakteristický ovšem nejen pro nářečí chodské, nýbrž i pro úzký okrajový pruh nářečí západních od Chodska na sever a pro Doudlebsko.

[2] Z Chodska a odjinud z Čech, Dílo B. Němcové VIII, vyd. Novotného, Praha 1929, str. 119.

[4] Otištěno souborně ve vydání Mil. Novotného Dílo B. Němcové VIII, Z Chodska a odjinud z Čech, Praha 1929 a ve stejném pořadí v Knihovně klasiků, Spisy B. Němcové, sv. 3: Národopisné a cestopisné obrázky z Čech, Praha 1951.

[5] Tato zjištění dokládá Havránek řadou průkazných srovnání v citovaném již článku ve Slově a slovesnosti, str. 131.

[6] Podle příslušných částí v Havránkových Českých nářečích (Čs. vlastivěda III, 1934) a podle materiálu Ústavu pro jazyk český ze současného výzkumu.

[7] Pro tuto povahu chodské dvojhlásky ou nepovažuje Havránek doklady Duškovy přibližně ze stejných let z Chodska i Klatovska za zcela průkazné. Nepochybuje však o tom, že ještě v 1. pol. XIX. stol. bylo na Chodsku ú na místě dnešního ou (Čs. vlastivěda III, Nářečí česká 109, 111). Současný materiál Ústavu pro jazyk český přináší ještě některé stopy tohoto jevu.

[8] B. Vydra, Popis a rozbor nářečí hornoblanického, Praha 1923, str. 72, 73.

[9] Josef Fiala, O nářečí na Volyňsku, Český lid 13 (1904), str. 122.

[10] Různé ostatní přepisy, jež Němcová pro toto příčestí uvádí, dosvědčují, že podoba bul nebyla už veskrze běžná; na př.: „Místo byl vyslovují bul, ale jen sedláci čistě, v městě zní to u více jako ü“ (200).

[11] Fr. Hruška, Dialektický slovník chodský, 1907, str. 15.

[12] Srov. Vojt. Kebrle: Gramatické zvláštnosti mluvy domažlické, XXX. výroč. zpráva gymnasia domažlického, 1901.

[13] Hruška uvádí jen plurál voradby (Dial. slovník chod., 110).

[14] Dialektický slovník chodský, 91.

Slovo a slovesnost, volume 13 (1952), number 3-4, pp. 150-156

Previous Vladimír Kyas: První česká mluvnice a její místo ve vývoji spisovné češtiny

Next František Daneš: Dickens v novém překladě (Příspěvek k theorii a praxi překládání)