Časopis Slovo a slovesnost
en cz

První česká mluvnice a její místo ve vývoji spisovné češtiny

Vladimír Kyas

[Articles]

(pdf)

-

Její vznik

 

Stranou od pražského centra, kde se s prvním nástupem vypjatého feudalismu začínal vzmáhat habsburský absolutismus, utvořilo se v třicátých letech 16. století v Náměšti nad Oslavou zvláštní kulturní prostředí, které se značně vyšinulo nad podobné venkovské pokusy. Majitel náměštského panství Václav Meziříčský povolal kolem r. 1530 za vychovatele svých synů humanisticky vzdělaného kališnického kněze Václava Beneše Optáta původem z Telče, který sledoval horlivě nové kulturní proudy. Se svým spolupracovníkem Petrem Gzelem z Prahy vydal Optát v Náměšti rychle za sebou v těchto třicátých letech tři díla, nová svým zaměřením a zpracováním. Nejdříve, s datem 7. června 1533, vyšla první česká mluvnice, do níž přispěl z větší části také kněz Václav Filomates původem z Jindřichova Hradce, známý skladatel hudební příručky; koncem téhož roku bylo vytištěno hlavní Optátovo dílo, významný překlad Nového Zákona z latinského znění Erasma Rotterdamského, r. 1535 pak učebnice Isagogicon s přepracovanou pravopisnou částí mluvnice. Všechna tři díla vzbudila veliký zájem, který trval celé století,[1] v nové době však se jim nedostalo spravedlivého ocenění vedle díla Blahoslavova; chybí dosud také důkladný rozbor první mluvnice, ačkoli k němu poskytli dobrý základ Jakubec pro podíl Optátův a Truhlář pro Filomatesův.[2]

Vznik české mluvnice patří k důsledkům převratu způsobeného vítězstvím knihtisku, které změnilo podmínky vývoje literatury, šířící se k dalším vrstvám. Jakmile u nás tisk v prvních desítiletích 16. stol. přestal konkurovat rukopisům, zavedl jednotný švabach a téměř úplně ovládl literární produkci, bylo nutno nejdříve rozřešit otázku pravopisu, v rukopisech značně nestejného, a dále také ustálit podobu spisovného jazyka pro jeho nastávající mohutný rozvoj. K složení mluvnice přispěl tehdy vzniklý spor o ráz českého spisovného jazyka, především o archaismy a způsob překladu bible. Před Optátem vyšla celá bible tiskem čtyřikrát a samostatný Nový Zákon sedmkrát.[3] Prvotisky navázaly na rukopisné překlady, plné archaismů, bible [142]Benátská však odvážně v tradici husitského jazyka opravila ustálený biblický sloh vymítáním imperfekt, aoristů i jiných archaismů a NZ z r. 1513 ji v tom následoval. Na tyto novoty zaútočili Čeští bratří v předmluvě vydání r. 1518, ještě ostřeji pak r. 1525 a snažili se zachránit především imperfektum, neboť jinak prý není překlad přesný. Nastal obvyklý boj zastánců nedotknutelnosti starobylého jazyka a textu s úsilím novotářů, jimž uměle udržované archaismy jsou nesnesitelné, a přitom se hlásil postupující humanismus s požadavkem zvýšené jazykové kultury zvláště v národní bibli; ta v naší literatuře stála na prvním místě a její sloh měl být proto nejpěstěnější a její jazyk a pravopis vzorem pro literaturu ostatní. Zároveň se však právě tehdy v zahraničí rychle rozvinulo studium řeckého textu NZ, který Erasmus Rotterdamský od r. 1516 vydával kriticky a přeložil znovu do latiny, ovšem již do hladké latiny humanistické, takže tím poskytl zcela novou předlohu pro reformační překlady do národních jazyků. U nás obliba národní bible zděděná z husitství se vystupňovala ještě víc po r. 1522, kdy vycházely Lutherovy překlady, představující nový vzor národní bible, přístupné svým jazykem a slohem širokým vrstvám k propagaci reformace. Luterství pak podnítilo nové překlady také u jiných národů a vytvořilo i nové spisovné jazyky. Rovněž u nás se volalo po napodobení Lutherova převratného činu, ukázali jsme však již, že novota mnohem menší vyvolala ostrou polemiku, takže bylo nutno podstoupit nový boj. Skromný Optát dobře cítil, že by se tomuto dílu měla věnovat větší osobnost, a jasně to vyjádřil na počátku Apologie Nového Testamentu, tvořící předmluvu jeho vydání (str. 3b):

„Mnohejm bychom tomu raději byli …, by někteří i v řečech latínské a české vymluvnější, hojnější v tak svatú práci se dali … Však když mnozí znamenití muží mnohých mnohými prozbami, ba i dary souce žádáni v to se dáti nechtěli, někteří velikosti práce, někteří utrhání z toho lidí zlých utíkajíce: jakož pak mnozí jedné k tomu sou narozeni, aby sami v ničem jiným neprospívajíce žádné, jakžkoli dobré, jakžkoli užitečné práci neodpustili, mistři a doktoři souce k utrhání, … my z jiných poslednější žádostí mnohých … souce přemoženi a jako přinúceni … sme se v to dali.“

Proto se Optát s Gzelem pustili do práce se vší možnou svědomitostí a sestavili nejdříve Orthographii, aby si ukázali cestu z pravopisné nejednotnosti a zároveň měli učebnici pro své žáky. Na pomoc při tlumočení Erasma jim přispěl vydatně Filomates překladatelskými zásadami, které shrnul v Etymologii, složené patrně přímo pro Optáta, jemuž se stala dobrým vodítkem. Než dokončil Optát svůj překlad, vydal spojením Orthographie s Etymologií první českou mluvnici, která řešila otázky nového překladu a ostrým tónem Filomatesovým jej předem výborně bránila proti nepříznivým posudkům, zvláště neodborným. Proto chybovali její novodobí kritikové, když nepřihlíželi dostatečně k její spojitosti s novátorským překladem NZ ani nedbali podobného stavu v sousední literatuře německé a žádali od ní víc, než sama chtěla i mohla poskytnout; svůj vlastní úkol splnila velmi dobře.

 

Grãmatyka Cžeska w dwogij ſtránce

 

určila část pravopisnou pro širší vrstvy, neznalé latiny, proto je napsána prostým slohem, latinské termíny jsou tam přeloženy nebo vyloženy. Druhá část, Ethymologia, je pro „latiníky“ a při výkladech se střídá čeština s latinou. Na rubu titulního listu je vytištěna malá i velká abeceda (23 písmen) s poznámkou, že se zavádí nová podoba českého písma, bližší latince. V předmluvě Optát a Gzel zdůrazňují, že jejich [143]řešení českého pravopisu není konečné, vítají proto každé zlepšení. (První mluvnice je otištěna v Jirečkově vydání Grammatiky Blahoslavovy;[4] odkazy budou uvádět stránku vydání náměštského i stránku vydání Jirečkova.)

 

Orthographia

 

uvádí nejdříve malou českou abecedu, písmena se všemi tehdy obvyklými diakritickými znaménky, celkem 39 znaků. Následuje výklad o samohláskách („hlasitých“), souhláskách („spoluzvučných“) a dvojhláskách, potom se probírá písmeno za písmenem a poučuje o výslovnosti hlásek na příkladech (č — jako když děti kolébají, h — všudy v svém znění duch vydávaje hučí, s — podobně jako houser tence sypí, š — hrubě zní, podobně jako když kto slepice odněkud shání a pod.). U souhlásek se zaznamenává, zda se po nich píše malé neboli tenké i, ij, či veliké neboli hrubé y, ý. Jsou připojena také pravopisná cvičení. Po seznamu zkratek, které knihtisk převzal z rukopisů, následuje pojednání o „punctech“ — interpunkci, na niž se klade důraz, protože české knihy ještě všech znamének neužívaly (čárka, dvojtečka, tečka, otazník, rozdělovací čárky a závorky).

Optátovo řešení jednotlivých otázek osvětlí i povahu jeho mluvničky.

Délka samohlásek se má označovat čárkou, ponechává se však také možnost zdvojení písmene. Dlouhé í je však vždy zdvojeno: ij, kdežto u a y se v praxi nezdvojují.

Dvojhlásky ie a uo se v tehdejší mluvě již zjednodušily, proto Optát přikazuje psát í a ú s tímto významným odůvodněním: „Mohli bychom i my též velmi snadně psáti, ale že nikoli toho poznati nemúžeme, aby kteří lidé tak mluvili: neb by podlé takového psaní v mluvení musilo býti divné oust křivení. Protož jakž sami mluvíme i jiné lidi mluviti slyšíme, tak bez těch diphthongú píšeme, jako Búh, múj, dúm … Též víra, míra, svědectví …“ (A4b, Jir. 6). Ačkoli toto zjednodušení přineslo písařům úlevu, přece nakonec autor dodává, že pro psaní difthongu nechce nikoho kárat, jen prý navrhuje lepší způsob; o dva roky pozdější Isagogicon ustupuje dvojhlásce ještě víc.

Měkké souhlásky označuje Optát mnohem důsledněji než tehdejší tisky pouhým háčkem (Optát jej nazývá „vršek“, který v jeho drobném tisku má podobu tečky), takže odstranil spřežky při malém č, ř a vždy píše jednoduché c (místo , , cz, tz). Jen při hlásce š zůstalo zdvojení na začátku a uprostřed slov: ſſ, na konci slov se píše nebo ſs, první z dvojího -šš- se píše rovněž (wys̈ſſij). Spřežka však je ponechána při velikých písmenech Cž, Rž, Zi + vokál a rovněž žádný pokrok neučinil Optát v psaní , , , , , , , ďá, ňá, ťá, neboť ponechal také die, nie, tie, bie, mie, pie, vie, diá, niá, tiá.

Psaní i||y se autor snaží zavést podle tohoto systému:

          i ij      píše po      č ř š ž f j

          y ý                     c r s z h ch k

          obojí                   b d l m n p t v

Tato soustava, vyznačující se dvojicemi či-cy, ři-ry, ši-sy, ži-zy, uplatnila značnější měrou i, kdežto tehdejší tisky psaly většinou y také po měkkých souhláskách.

Souhlásku j píše Optát podle zvyku své doby třemi písmeny, aniž se pokouší o zjednodušení: g — na začátku a uprostřed slov; y — jako druhý člen dvojhlásky a na začátku slov před vokálem: neymileyſſij, yazyk; i — na počátku některých slov: Ian, Iakub (B1b, Jir. 34). — V tvarech slovesa jsem se podle Optáta souhláska j- nevyslovuje, proto se tam nemá psát: sem, sme, sou (B1b, Jir. 31). Souhlásku g od j doporučuje Optát označit háčkem: g (B1a, Jir. 31).

Rozlišování l||ł v mluvě Optát sice slyší, vyslovuje prý se jednak „tenké“ (lenochu, lež, lépe), jednak „hrubé“ (blecha, blesk, kluk, lež za klam — B1b, Jir. 40), ale v písmě rozdíl neoznačuje, tiskne jediné l bez kličky. (Jeho Isagogicon však od toho upouští a žádá, aby se tisklo „hrubé“ ł s kličkou, aby se posloužilo správné výslovnosti, protože l vyslovené „tence“ zní „posměšně z Němec“.)

Z těchto hlavních Optátových pravidel proniká zřejmě požadavek, aby spisovný jazyk byl srozumitelný co nejširším vrstvám, aby se psalo co možná tak, jak se vyslo[144]vuje, a to bez ohledu, jak se psávalo a vyslovovalo dříve (í, ú, sem proti ie, uo, jsem). Podává pravopisná pravidla podle nejlepšího tehdejšího zvyku (čárky, háčky, jediné l), ponechávaje i zbytečné kolísání, které však bylo tak obecné, že je musel každý žák znát, aby mohl číst (spřežky, psaní hlásky j třemi písmeny). Uvědomíme-li si, že bylo nemožné naučit novotám staré písaře a tiskaře, je Optátova nevýbojnost při výkladu pochopitelná, ale nemístná v jeho praxi jak v mluvnici, tak v Novém Zákoně; pro zjednodušení pravopisu mohl Optát učinit ještě víc.

Doposud zůstalo otázkou, kterých podobných německých příruček Optát užil (byl v Náměšti také učitelem němčiny). Vydání nedatované první německé mluvnice Teutsche Grammatica od Valentina Ickelsamera se klade totiž právě do r. 1533 nebo do roku následujícího a Jakubec zjistil vliv Ickelsamerův vedle Jordanovy Leyenschůl teprve na Isagogicon. Rozvržení látky na počátku, okrajová obsahová hesla a shody některých míst, i když jde o věci obecné, ukazují, že Optát pravděpodobně znal r. 1533 Enchiridion, das ist Handbüchlin tütscher Orthographi, které napsal Johannes Kolroß a jež vyšlo po prvé v Basileji r. 1530. (Vydal Joh. Müller, Quellenschriften und Geschichte des deutschsprachlichen Unterrichtes, Gotha 1882, str. 64—91.) Srovnejme na př. tyto shody: von unterscheydung der bůchstaben sampt jrer wirckung (Kolroß A1b) — Rozeznání mezi literami v zvuku a v moci (Optát A3a); und heissend darumb stimmbůchstaben, das ein yeder für sich selbs ein besundere volkumme stimm hat (A3a) — Kteréž proto slovou vocáles neb hlasité, že každá ta litera hlas svúj prostranný má (A3b); Die andern bůchstaben all werdend mitstymmend … genant (A3b) … von wegen das sy .. könnend gemellte bůchstaben für sich selbs nicht schaffen, sonder habend ir ußsprechen und würckung mit den stimmbůchstaben (B1b) — Jiné všecky litery slovou a sou Consonantes aneb česky spoluzvučné: protože ne samy, ale vždy s některou z těch šesti svúj zvuk mají (A3b); Im tüdtschen aber ein sämmlichs strichlin schlimß gezogen wie hie stodt (D1a) — V české neb německé řeči se staví štrájšek tenký, obdýlný, ne upřímě zhúru, ale pošikem takto /: slove virgula, to jest proutek neb čárka (B4a); také je u obou týž příklad na „parenthesis“ z 1 Timoth 2, 7 (Kolroß D3a, Optát C2a) a pod. — Není patrný vliv ostatních příruček (Ickelsamer, „Die rechte weis“ 1527, „Schryfftspiegel“, kladený do r. 1527 nebo 1534, Frangk, „Orthographia“ 1531, Grüßbeutel, „Stymmenbüchlein“ 1531, Fabritius, „Eyn nutzlich buchlein“ 1532), které uvádí Max H. Jellinek, Geschichte der neuhochdeutschen Grammatik I, II, Heidelberg 1913, 1914; mnohé problémy počátků německé mluvnice nebyly však dosud zplna vyjasněny, zvláště otázky prvních vydání těchto příruček a jejich vzájemného vztahu.

 

Ethymologia

 

Druhý díl mluvnice začíná rozhořčenou Filomatesovou předmluvou, v níž běduje nad stavem „vetché“ spisovné češtiny; jako humanista Valla středověkou latinu, tak chce autor napravit češtinu, zvláště biblickou. Jeho Ethymologia („jakž se z řeckého jazyku vykládá, jest umění pravého, mírného mluvení i také pravého, mírného jednoho jazyku v druhý vykládaní“ — C4a, Jir. 58) nebude souborným zpracováním látky s paradigmaty, jak je tomu u mluvnic latinských, nýbrž hodlá vytýkat kazy a dát návody pro překladatele z latiny. Postupuje podle oddílů latinské mluvnice v osmi kapitolách: o jménech, zájmenech, slovesích, příslovcích, participiích, spojkách, předložkách a citoslovcích. Vliv latinské mluvnice je ovšem všude veliký, ve skloňování nezná autor ani český instrumentál a lokál. Jeho výklady se týkají jednak užívání tvarů, jednak překladové techniky z latiny do češtiny.

Duál u jmen i sloves usiluje autor odstranit beze zbytku podle pravidla, že dativ pl. nemá mít nikdy příponu -ma, tedy dvoum bratrom svým, nikoli dvěma bratroma svýma, „neb to jest řeč hrubá“ (D2b, Jir. 69). Stejně odmítá tvary řekla sta, poďma, poďta a pod. (G2a, Jir. 100).

Genitiv záporový doporučuje vždy zachovávat: „Více neuzříte tváři mé, ne tvář mú“ (D2b, Jir. 71); „budeš-li pak přísnosti latínské následovati, zle díš: Není člověk spravedlivý na zemi, neb máš říci: Neníť člověka spravedlivého na zemi“ (D1a, Jir. 60 n.).

Dobrú (akus.) — dobrou (instr.). V knihách první polovice 16. stol. kolísalo psaní ú||au, když do nich pronikala nová výslovnost. Toho užil Filomates k odlišení akusativu od instrumentálu sg. fem. u adjektiv a zájmen podle nářečí: „Vyrozumíš také lépe tomu, co se tu praví“ (C4b, Jir. 60). Akusativ [145]má končit , instrumentál -ou: „Míru dobrú a nasutú a natlačenú a vrchovatú dadí v lúno váše: Neb tou měrou, kterouž byšte měřili, bude vám odměřeno“. V Optátově NZ je toto pravidlo důsledně uskutečněno.

Instrumentál přísudkový (autor jej pokládá za akusativ) předpisuje klást místo nominativu a dává tyto příklady: Prorokem najvyššího slúti budeš. — Zdaliž nejsem apoštolem? (D1a, Jir. 62) — Slovo tělem učiněno jest (H4b, Jir. 126) atd.

Koncovkami -úv||v gen. pl. mask. snaží se Filomates činit umělý rozdíl mezi genitivem prostým (-úv) a předložkovým (), který mechanicky podle latiny nazývá ablativem (D2a, Jir. 68): Deus patrum nostrorum — Búh otcúv našich. Lavit nos a peccatis nostris — umyl nás od hříchú našich.

Při zájmenech vytýká Filomates biblickým tiskům, že nedbajíce živé mluvy kladly chybně důrazné tvary jeho, jemu místo nedůrazných ho, mu; má tedy státi: Otázali ho učedlníci (F3b, Jir. 95), dal mu jméno (F4b, Jir. 96) atd. Tvar jej stanoví pro neživotné, ho pro životné s výjimkou kolektiva lid, národ (F4a, Jir. 95, 97). Místo přivlastňovacího jejich se prý píše nesprávně jich (F4b, Jir. 97), také je podáno pravidlo rozdílu kvantity jejich||jejích (E3b, Jir. 85). Velmi důkladná pravidla stanovil Filomates o užívání zvratných zájmen, a to jak osobních, tak zvláště přivlastňovacího svůj (E1bn., Jir. 80 n.), kde se hojně chybovalo proti duchu jazyka vlivem otrockých překladů z němčiny a latiny. Tato část patří k nejcennějšímu přínosu první mluvnice a Optátovi velice prospěla, protože ještě na počátku Matoušova evangelia se dopouští chyb, které nadále již nemá. Optátovi přísluší zásluha, že přesným užitím Filomatesových pravidel o zájmenech očistil biblický text od překladatelských nešvarů.[5]

U sloves odmítá autor velmi rozhodně zastaralé a knižní imperfektum a zbytky aoristu (kárá tvary bíše, mějíše, stáchu, jidech, dách, bíchom, vece a pod. — G2a, Jir. 100), doporučuje raději užití vidových rozdílů (G3b, Jir. 106) a posmívá se těm, kteří zvláště bíše chtěli zachránit pro překlad latinského erat proti fuit: „Ten pak nebohý bíše obojího sa pohlaví a rozličných stavúv divné věci púsobíše“ (C3a, Jir. 54). Byl tedy pohřben tvar, který byl předmětem sváru; ani Blahoslav se ho neodvážil v mluvnici obhájit a objevil se jen místy na okraji v NZ Blahoslavově a kralickém.

Minulý čas podle Filomatesa má mít v 2. os. sg. kratší tvar mluveného jazyka, jako zavrhls, dobrotus učinil, cos učinil, jakos učinil, žes mne viděl atd. (G3an., Jir. 104 n.). Přísně se zamítá pomocné sloveso v 3. osobě: „Což se těch dvú slov tkne jest a sou neb : ta neslušně, zbytečně na mnoha místech kladli, až do ošklivosti čtení a poslúchaní“ (C3a, Jir. 54). „A protož neříkej: Pršel jest déšť a tekly sou řeky …, ale mluv takto bez toho barbarismu: Pršel déšť a tekly řeky …“ (G2b, Jir. 103). Záplavu pomocných sloves způsobila bible Benátská, která složeným praeteritem mechanicky nahradila starší imperfekta. Toto pravidlo první mluvnice uvádí také Melantrich v předmluvě svých biblí a ze značné části se jím řídil, takže tím osvěžil knižní sloh biblický.

K imperativu doporučuje Filomates přidávat částici , „neb zbuzuje a silně pobízí, ješto by slovo samo bez té litery nemohlo tak silně ani rozkazovati ani prositi“ (G4b, Jir. 111). Podobně se mluví o zdůrazňovacím : Přijdeť Pán atd. (G4b, Jir. 110).

Užívání přechodníků se snaží autor ve shodě s mluvenou řečí omezit a doporučuje raději větu vztažnou nebo časovou: „Item věděti máš, že participia nemají se vždy exponovati vedlé své přísné postavy, ale slovy rozvázanými, aby snáz mohlo býti vypraveno to, což zdá se býti zmatečno“ (J1a, Jir. 126 n.). Přechodník minulý od přítomného se nerozeznává.

Pro překládání z latiny vybral Filomates odchylné vazby latinské a české a zavedl řadu zcela nových způsobů překladu. Náměštští autoři byli svými humanistickými učiteli poučeni o významu latinských, řeckých a hebrejských slov mnohem hlouběji než dřívější generace a Optát upozorňuje v Apologii (5b): „Toto věz každý latiník, že k vyložení Nového Testamentu podlé Erasmovy nápravy v řeč českú nevšudy nám Čechom obyčejná latína postačí. Tuť nebude, jakž sme se někdy v školách učili:

 

          Villa — ves, porcus — vepř,
          princeps — kníže, lectus — lúže,
          laicus — lejk, taurus — bejk.

 

Když by se do Erazmovy školy dostal, tu by mnohého slova podlé domnění velmi známého daleko jiné vyznamenání s podivením poznal, kteréhožs nikdá neslejchal.“

Podrobnější rozbor nových překladů Optátových by podal pěkný obraz působení humanismu, jak ukazuje několik příkladů z Filomatesa, vyjadřujícího nově některé hebraismy a obraty převáděné dotud doslova:

[146]filius perditionis

syn zatracený

syn zatracení (D1b, Jir. 65)

liber generationis

kniha o rodu

knihy rodu

seniores populi

starší z lidu

starší lidu (D1b, Jir. 67)

vanitas vanitatum

marnost nad marnostmi

marnost marností

rex regum

král nad králi

král králúv (D2a, Jir. 68)

desiderio desideravi

náramně neb srdečně sem žádal

žádostí sem žádal

praecipiendo praecipimus

přísně přikazujeme

přikazujíce přikazujeme (D2b, Jir. 73).

V oddíle „De adverbiis“ zapovídá mluvnice překládat ecce aj a přikazuje hle, protože aj prý je výraz hněvu: „Aj, nech mne s pokojem“ (H2b, Jir. 116). V oddíle o spojkách doporučuje si překládat poněvádž, jestli, -li, bych a zapovídá starší . Místo jestliže doporučuje raději připojit k slovesu -li, rovněž místo kdybych přikazuje bych (by, bychme, byšte — J3a, Jir. 140).

Posuzujeme-li Filomatesa, zjišťujeme, že normu spisovného jazyka hledá v živé mluvené řeči, dokonce přijímá i prvky lidové mluvy (dvoum, bychme). Důrazně odmítá tvary příliš knižní, které pociťuje jako nepříjemnou a rušivou přítěž při čtení, protože o starší literaturu nemá zájem; tvoří však také umělá pravidla s humanistickým sebevědomím. Jeho většinou šťastný zásah do vývoje spisovného jazyka, zvláště biblického, znamená odklon od doslovného napodobení cizomluvů (správné užívání přivlastňovacího svůj) a značné osvěžení směrem k mluvenému jazyku (užívání nedůrazných tvarů zájmen ho, mu, typu zavrhls, typu přišel bez pomocného slovesa, rozhodné odmítnutí imperfekta, aoristu a duálu u sloves, omezení přechodníkových vazeb). Neujalo se úplné odstranění duálu u jmen a umělý rozdíl mezi akusativem typu dobrú a instrumentálem dobrou stejně jako umělé odlišení genitivů s koncovkami -úv // . Pro překlad z latiny přinesl Filomates bystrá pozorování rozdílů mezi latinským a českým vyjadřováním. Mírného Optáta vedl k dílu, které by se jinak nevyznačovalo tolikerou průbojností.

 

První mluvnice a Blahoslav

 

Ohlas první mluvnice by bylo třeba podrobněji vystopovat (na př. v tiscích Severinových a Melantrichových), nejlépe jej však můžeme sledovat u Blahoslava, protože jeho gramatika vznikla z komentáře k první mluvnici. Vzdělanější Blahoslav má ovšem postavení výhodnější, když s odstupem generace kritisuje a doplňuje první pokus o českou mluvnici: může víc theoretisovat a prudce i vtipně napadnout autory, kteří psali spíše s ohledem na žáky.

Beneše Optáta, jehož si Blahoslav přes rozdílnou víru velmi vážil, posuzuje dosti mírně, protože Optát vyslovil své názory značně skromně. Zatím se ustálil a zjednodušil pravopis, takže Blahoslav mohl odstranit skoro všechny spřežky (Optát: á // aa, é // ee, ij, ú, ý — Blahoslav: á, é, , ú, ý), háčky tiskne Blahoslav i u velikého Č Ř Ž, píše jediným způsobem dě ně tě bě mě pě vě ďá ňá ťá, koncové š označuje jedním písmenem (). Souhlásku j by psal nejraději pouze písmenem g, ale ponechává také y, většinou v dvojhláskách ay, ey.

Na rozdíl od Optáta je Blahoslav velmi sčetlý v starých spisovatelích, má veliký smysl pro tradici jazyka, takže s nelibostí vidí jednoduché zamítání starého pravopisu, jestliže byl podložen odlišnou výslovností, která se ještě někde ozývá. Proto má Blahoslav obšírný výklad o dvojhláskách ie a uo, které by psal nejraději po německém vzoru , ů. Aby se nemátlo psaní a , připojil pravidla Rohova o psaní , nakonec však přece uznává lepší způsob Optátův, ale trvá na psaní ů, které Blaho[147]slavovou autoritou zvítězilo nad jednodušším Optátovým ú. Jako později Optát sám žádá Blahoslav rozlišení l // ł a v NZ je provedl, ačkoli tehdejší tisky obojí l hojně zaměňovaly nebo měly pouze l bez kličky. Tím ztížil pravopis zvláště příslušníkům středních Čech, jejichž jazyk jinak považoval za vzorný. Zatemnění jasných pravidel způsobují dále Blahoslavovy výjimky z pravidel o rozlišení i // y a rovněž výjimky u slovesa jsem, kde pro verbum existentiae hodlá ponechat počáteční j-, vyžaduje-li toho eufonie. Jednoznačné pravopisné a jazykové zásady první mluvnice i na jiných místech Blahoslav porušuje svými estetisujícími zálibami, hraničícími s libovůlí.[6]

Filomatesa kritisuje Blahoslav mnohem ostřeji než Optáta, nelíbí se mu jeho přílišné sebevědomí a těžce snáší strohá pravidla, zvláště rázně odmítá rozlišení typu dobrú // dobrou. („Nezle po Strážnicku mluví a píše …, mohl s tím pomlčeti“ — Jir. 100 a jinde.) Jako milovník starého jazyka zachraňuje Blahoslav duálové tvary u slov dva, oba; tvar „dvoum“ je pro něho „mrzký, nezpůsobný, neslýchaný“ (Jir. 70), při duálu, imperfektu a aoristu se s lítostí zamýšlí nad tím, že novější čeština nemá již takové bohatství tvarů jako starší jazyk. Vítá proto každé jiné obohacení slohotvorných prostředků a přijímá většinu Filomatesových případů, kde vychází z mluveného jazyka, ale ponechává i druhou možnost pro vhodný výběr s hlediska eufonie a rozmanitých slohů spisovného jazyka; tím však příliš uvolnil některá pravidla (považuje na příklad za lepší „Aj, já posílám anděla mého“ místo „anděla svého“ — Jir. 82). Proti Filomatesovi vztahuje tvary jej také na bytosti životné. Snahu první mluvnice omezit užívání přechodníků odmítl Blahoslav co nejrozhodněji: „Toť by bylo právě češtinu chuditi, loupiti a kaziti … Hanba!“ (Jir. 129.) Poučen řečtinou doporučuje Blahoslav právě naopak co nejvíc užívat shodných přechodníků, jak sám ukázal v NZ, kde jejich počet proti dřívějším překladům značně rozmnožil, takže přispěl k novému odlišení spisovného jazyka od lidového, tedy k pravému opaku snah první mluvnice. — Nové návrhy překladů z latiny Blahoslav přijímá většinou jako obohacení, neboť starší způsoby hodlá ponechat vedle nich; materiál místy ještě rozhojňuje.

 

*

 

Přehled řešení otázek spisovné češtiny v první mluvnici a srovnání s jeho kritikou u Blahoslava předvádí problematiku českého literárního jazyka v rozhodující době nastupující vlády knihtisku, který si vynutil ustálení pravopisu a kodifikaci normy spisovného jazyka. Přitom se hned na počátku zkřížily dvě tendence[7] — snaha Náměštských o obecnou srozumitelnost a přístupnost spisovného jazyka všem vrstvám národa s úsilím Blahoslavovým hájícím ustálenou tradici spisovného jazyka. Zkoumají-li se východiska Náměštských, je zřejmé, že jejich dílo, zvláště podíl Filomatesův, má sice nesporné znaky erasmovského humanismu, vyzařujícího z Basileje, jak ukázala přesvědčivě uvedená studie Králíkova, ale přesto bychom Optáta nenazvali „tlumočníkem nejvlastnějšího humanismu“.[8] Jak náměštský NZ, [148]tak mluvnice ukazují totiž také složky, které z humanismu nelze vyložit, totiž úsilí o překlenutí rozdílu mezi jazykem literárním a lidovým, přiblížení Písma a kultury všem vrstvám, tedy přímo osvětovou práci lidovýchovnou. Tu jde o projev kulturního proudu vyvolaného vystoupením Lutherovým, o působivý vzor jeho překladu Erasmova NZ a jeho názorů na spisovný jazyk, vyslovených na př. v listě Sendbrief vom Dolmetschen z r. 1530,[9] tedy o snahu, aby se spisovný jazyk stal účinným propagačním nástrojem reformace, která se obracela ke všem vrstvám. U nás tento příklad nezapůsobil příliš převratně vzhledem k stoleté reformaci domácí, která si již značně ustálila podobu spisovného jazyka, dílo náměštské je však z veliké části plodem této vlny třicátých let 16. stol., takže v něm najdeme osobitou synthesu humanismu a nové reformace se složkami domácími.

Příklad náměštských kališníků byl pro ivančického bratrského biskupa sice východiskem, avšak výsledky byly zcela rozdílné, protože i Blahoslavův postoj k spisovnému jazyku byl odlišný od Optátovy snahy o jeho zlidovění. Stačí podtrhnout tyto dva Blahoslavovy názory na sociální funkci a normu literárního jazyka:

„Podlé mého soudu všickni tří, Philomat, Beneš i Gzell hodni sou … nemalého přimluvení. Hanbatě tak jaks besedářsky a jako krčemně Zákona Páně řeči formovati, kteréž s velikou vážností, by pak i nebyly rozumíny, čteny neb slyšány býti mají.“ (Jir. 113.) — „To adverbium ecce velí do češtiny vykládati tím slovcem hle náramně nezpůsobně: dosti toho, kdyby i s těmi svými tovaryši nikdý neslýchal jiných Čechův mluviti než pastevce a hnojokydy, kteříž sobě tam po polích helekají etc. Čistší krasomluvnosti překladače Nového Zákona! … Předkové náši neříkávali: hle místo, hle panna etc., ale říkávali: Aj místo, aj panna počne etc., jakž se v Zákoních neb biblích staročeských na pergaméně psaných nalézá. Hochovskátě to věc, … a to ještě v Zákoně Páně, kterýž ne k tomu vyložen jest do češtiny, aby jej sobě toliko pohúnkové na pastvišti čtli, v něm sobě obyčejné mluvení majíce, ale více k tomu, aby v společném shromáždění lidí bohabojících rozličných stavů s mnohou vážností … čten byl a důstojně v uších jejich vzněl. A protož předkladcům výmluvností Božích nesluší lecjakých lehkých, krčemných, pastevčích atd. slov užívati …“ (Jir. 116.)

Blahoslav odmítal pojetí autorů první mluvnice: spisovný jazyk, zvláště bohoslužebný, měl podle něho normu, ustálenou již starším písemnictvím; Blahoslav ji dobře znal a vypěstoval si jemný cit pro odlišování lidových prvků od jazyka spisovného. Toto odlišné pojetí nalézáme ve všech jednotlivostech Blahoslavovy mluvnice a překladu.

Proč se však Optátovo úsilí v dalším vývoji zplna neuplatnilo a nabyl vrchu směr Blahoslavův, jehož mluvnice ani tiskem nevyšla? O tom nejlépe poučí historie Blahoslavova dědictví. Jeho Nový Zákon, vydaný zprvu v malé 80 r. 1564, uskutečňující v praxi jeho zásady, ovládl spolu s kancionálem bratrský proud kulturně náboženský, jemuž poskytl vzornou knihu; odtud vede cesta k bibli Kralické a k ostatní „vyšší“ literatuře až do polovice 19. století. Optátův překlad, lišící se slohem a textem od všech ostatních až po nejnovější dobu, nestal se proti tomu oficiálním textem, nepostavil se za něj ani směr kališnický — na to byl Optátův počin příliš vzdálen kulturního střediska a jevil se proti textu tradičnímu poměrně neumělý. („Ví se, jak jest i od jeho tovaryšův ten výklad byl přijat, ačkoli ho těchto časů kněží české strany nejvíce užívali“ — svědčí Blahoslav, Jir. 27.) I když značnou část jeho nově přeložených míst převzal jednak Severin do vydání r. 1537, jednak Blahoslav, nemohl Optátův překlad soutěžit s tradičním zněním, zvláště když trh [149]zaplavila bible „zmelantrichovaná“ — celý tento stav je ostatně znakem ideové slabosti českého kališnictví proti kulturní aktivitě bratrské menšiny. Optátovi se tedy nesplnila naděje vyslovená na konci Apologie (8b):

„A my toho úmyslu sme, uznáme-li, že tento Nový Erazmem napravený Testament tak Čechom vděk bude jako jiným národom, že jej potom většími, dobře zpravenými literami vytiskneme …“ (Blahoslav takové druhé vydání uskutečnil hned čtyři roky po prvním.)

Zákonodárcem české bibličtiny, která stála v popředí spisovného jazyka i v dalších stoletích, stal se tedy Blahoslav, představitel jednak vrcholného humanistického vzdělání, jednak kultury Jednoty, která tíhla vždy k tradičnosti. Blahoslav, jehož cílem jazykové kultury bylo tvarové a výrazové bohatství pro jemnost slohových odstínů, vytvářel literární jazyk a vzorný sloh vysoce kulturní, složitý, aby se mohl postavit na roveň jazykům klasickým — je to totéž úsilí tehdejších národů, které učinilo na př. z francouzštiny nejpěstěnější a nejjemnější jazyk evropský. Z rukou slovesných umělců, jako byl Blahoslav, Kraličtí, Komenský, vyšla v tomto jazyce a slohu díla veliké ceny; je však nepochybné, že Blahoslavova kodifikace, zaměřená jednak pro bohoslužebný účel v Jednotě, jednak pro humanisticky školené vzdělance, kladla na české spisovatele značné požadavky. Byl to skoro posvátný jazyk a sloh, krásný pro pasivní vnímání, ale pro aktivní ovládání obtížný, neboť při jeho uzákonění se dostatečně nepřihlédlo k živému mluvenému jazyku (této chyby se na př. Luther nedopustil); zde je také původ značného rozdílu mezi češtinou obecnou a spisovnou. Období rekatolisace, které užívalo spisovného jazyka k reakční propagaci v nejširších vrstvách, nemohlo zplna použít tohoto jazyka a hledalo nové formulace, chyběli však spisovatelé většího formátu, spjatí s lidem, kteří by uplatnili kodifikaci bližší jazyku mluvenému, vytvořili nový sloh a založili novou tradici. Generace Dobrovského pak obnovila starší kultivovaný jazyk, který byl schopný sloužit potřebám rozvité vzdělanosti podle zásad humanismu, takže Blahoslavova kodifikace mohla nastoupit znovu. Jakmile však širší vrstvy lidu v 19. stol. začínaly kulturně žít,[10] vzdalovala se norma spisovného jazyka stále více od této kodifikace a ustupoval také klasicistický latinisující sloh, založený v 16. stol., a to nejdříve v poesii, později v umělecké próze, zatím co próza nauková vzdorovala nejdéle; teprve realismus a další vývoj mu učinily konec, když také nová škola opustila z největší části formální humanistické vzdělání.

Mnohem jednodušší a životnější kodifikace v první mluvnici a pokus o nový vzorný sloh v překladu Optátově zůstaly tedy stranou vývoje, třebaže česká literatura byla odkázána ze značné části na spisovatele, jimž chyběly předpoklady pro ovládání příliš složitého literárního jazyka. Po zmlknutí bělohorské generace pouze živořil proud literatury „nižší“ a spisovatelů menších, kteří měli často spojení s lidovou slovesností ústní, ale nemohli se opřít o takovou literární tradici, kterou chtěl založit Optát prolomením přehrad mezi jazykem literárním a mluveným a získáním širokých vrstev pro kulturu. Promítnurím do všech těchto souvislostí vyvstává teprve jasně hodnota první mluvnice a zároveň vysvětlení, proč její autoři zůstali v naší literatuře opomíjeni: zastávali hned na počátku této epochy to pojetí spisovného jazyka, kterému zplna rozuměla teprve doba značně pozdější.


[1] Mluvnice byla vytištěna znovu v Prostějově r. 1543 (jen Orthographia), v Norimberku r. 1543 a v Praze r. 1588 a 1643, Isagogicon v Prostějově r. 1548 a v Praze r. 1589.

[2] Jan Jakubec, Nejstarší slabikáře české (Paedagogické rozhledy 12, 1899, str. 145—152, 193—199); Antonín Truhlář, Příspěvky k dějinám studií humanistických v Čechách (České museum filologické 5, 1899, str. 88—94, 292—301).

V poslední době Oldřich Králík studií Humanismus a počátky českého mluvnictví (ve sborníku Pocta Fr. Trávníčkovi a Fr. Wollmanovi, Brno 1948, str. 253—275) pronikavě osvětlil v rámci širších kulturních souvislostí zvláště vliv osobnosti Laurentia Vally a Erasma Rotterdamského na náměštské autory. Nemůže však být pominut ani neméně významný humanista a překladatel bible do francouzštiny Jacques le Fèvre l’Etaples (Jacobus Faber Stapulensis), kterého Optát nazývá Stapulenský a jehož vliv sám připomíná; tak se literární spojitosti rozšíří ještě dále ve prospěch našich autorů. (Sr. Boh. Jedlička, Dvě poznámky k českým grammatikám Beneše Optáta a J. Blahoslava, ČČM 46, 1872, str. 458—460.)

[3] Bible Pražská r. 1488, Kutnohorská r. 1489, Benátská r. 1506 a Severinova r. 1529; Nový Zákon r. 1475, dále t. zv. Dlabačův, pražský r. 1497 a 1513, bratrské mladoboleslavské r. 1518 (Klaudiánův) a 1525 (Lukášův), plzeňský r. 1527.

[4] Jana Blahoslava Grammatika Česká dokonaná l. 1571, do níž vložen text grammatiky Beneše Optáta z Telče, Petra Gzella z Prahy a Václava Philomathesa z Jindřichova Hradce, vydal J. Hradil a Jos. Jireček, Vídeň 1857.

[5] Vl. Kyas, Jazykové rozdíly NZ v překladě Blahoslavově a v bibli Kralické z r. 1593 (Slovo a slovesnost 9, 1943, str. 197 n.).

[6] Viz Fr. Trávníček, Poznámky o Blahoslavově Grammatice, Sborník Blahoslavův, Přerov 1923, str. 206 n.

[7] O těchto protilehlých tendencích spisovného jazyka srov. Bohuslav Havránek, Demokratisace spisovného jazyka (ve sb. Čeština v životě a ve škole, Praha 1947, str. 16 n.).

[8] Sb. Trávníčkův a Wollmanův, str. 259.

[9] „Man muss die Mutter im Hause, die Kinder auf der Gassen, den gemeinen Mann auf dem Markt drumb fragen und denselbigen auf das Maul sehen, wie sie reden, und darnach dolmetschen.“

[10] Srovnej poslední vysvětlení tohoto pochodu v článku Jaromíra Běliče K otázce vzniku nové spisovné češtiny (Slovo a slovesnost 11, 1949, str. 12 n.).

Slovo a slovesnost, volume 13 (1952), number 3-4, pp. 141-149

Previous Miloš Dokulil: K otázce normy spisovného jazyka a její kodifikace (Příspěvek k diskusi)

Next Jaroslav Voráč: Nově objevený příspěvek Boženy Němcové k poznání chodského nářečí