Jazykověda v brněnském Sborníku

Bohuslav Ilek, Ivan Poldauf, J. Komárek, František Kopečný, Ladislav Cejp, K. Janáček

[Discussion]

(pdf)

-

[1]Na rozsáhlou publikační činnost předválečnou navázala vloni filosofická fakulta brněnské university novou formou vydávání vědeckých publikací, sborníkem příspěvků, a věnovala hned první svazek[2] otázkám jazykovědy. V článcích se tu obráží jak vysoká úroveň odborníků starších, tak i nadějnost mladších brněnských jazykovědců. Jakkoli závažné jsou otázky předkládané výslovně k diskusi (M. Novák o teoretických pokusech pojímat „mluvení hudbou“ ve smyslu Stalinových příspěvků k jazykovědné diskusi a A. Gregor o tom, je-li potřebné překládat z češtiny do slovenštiny a naopak), jsou vedle zprávy o stavu dialektologického bádání, recensí a menších zpráv jádrem sborníku články, uvedené dvěma zásadními pracemi: M. Nováka o malíři Leonardu da Vincim a Fr. Trávníčka o objektivismu a kosmopolitismu v naší jazykovědě. Články, které za těmito pracemi, tvořícími svého druhu předznamenání, v abecedním uspořádání podle jmen autorů následují, potěšují svou konkrétností, poctivou snahou plně proniknout k jádru zkoumané otázky a tak přispět k rozvinutí nové jazykovědy, umožněné očistným i podnětně tvůrčím vzplanutím sovětské vědy na tomto úseku. Úvodní práce, Novákova a Trávníčkova, zůstávají vedle těchto prací nutně spíše v oblasti proklamací. Kratší článek Novákův má sice za své thema určitý aspekt významu vynikající tvůrčí osobnosti převratné doby, jíž byla renesance, vyznívá však celkem spíše v gesto ušlechtilé vzpomínky, což asi bylo jeho původní poslání, než v celou odpověď na dané otázky a ve výzvu k řešení dalších, neboť tu právě věda ještě mnoho úkolů stále opomíjí. Jen význam jubilea Leonardova a některé naznačené úvahy o tom, co společného má jeho výtvarné dílo s vědou, opravňují aspoň zčásti čelné postavení Novákovy práce v jazykovědném sborníku. — Vlastním úvodem nutně proklamativního rázu je pak zřetelně práce Trávníčkova, rozvádějící these brněnského ideologického sjezdu o boji proti objektivismu a kosmopolitismu ve vědě a aplikující je na jazykovědu. Vědomí, že s odstupem času roste potřeba tyto these konkrétně naplnit a bojovně zaměřit, vedlo sice Trávníčka k tomu, aby se obrátil netoliko, jak učinil již i dříve, proti [129]jazykovědným směrům, které u nás před válkou zakotvily, ale i proti jednotlivým českým jazykovědcům a jejich názorům a pracovnímu postupu, a to i proti sobě samému a vlastním omylům v minulé práci. Avšak přes tuto konkretisaci zůstaly v obecné argumentaci jeho práce některé stránky nevyjasněny a oslabily tak poněkud ostří jeho bojovné proklamace.

Trávníčkův článek má za cíl ukázat, jak velké a živé je nebezpečí objektivismu a kosmopolitismu právě v jazykovědě, neboť je ideologickou zbraní imperialismu. Ukazuje na ahistorismus, vyplývající z důrazu na synchronismus, a na zkoumání nepříbuzných jazyků vzájemným srovnáváním jako na chyby strukturalismu vedoucí ke kosmopolitismu. Odmítá „strukturalistickou nauku zvanou typologii“, to jest typologii v té podobě, jakou dostala u pražských strukturalistů, aniž ovšem popírá existenci jazykových typů. Poté se obrací proti teorii obecné mluvnice a se svou kritikou spojuje celkem volně zamítnutí teorie imanentního vývoje jazyka. Závěrem polemisuje s Fr. Kopečným a popírá existenci jiných kategorií v jazyce než mluvnických, s českým slovnikářstvím a ukazuje, jak bylo prostoupeno objektivismem, a s V. Šmilauerem, jehož hodnocení vlivu ruštiny na češtinu pouze podle početnosti proniklých slov je podle Trávníčka rovněž objektivistické, a tedy nevědecké. — Dobře míněná zásadní práce Trávníčkova se však nevyhnula některým omylům, které oslabují její působivost. Především jde o to, že Trávníček místy přehlíží objektivní skutečnosti a vytváří sám předmět posuzování. Tak nelze strukturalismu bez rozdílu přisuzovat, že nepokládal jazyk za nástroj lidského dorozumění, že nezkoumal vývoj jazyka, nebo že se nesnažil poznat jev na př. českého jazyka především se zřením k ostatním jevům jazyka, „k celé české struktuře“, nýbrž ho chtěl objasnit jen srovnáváním se soustavami jazyků nepříbuzných. Základní chybou strukturalismu bylo to, že z dialektické jednoty obsahu (jazykového významu, funkce) a formy (jazykového výrazu) isoloval, třebas se zřením k obsahu, právě formu, formální, ba až jen technickou stránku jazyka jako nástroje, vývoj materiální stránky jazyka a systémovost materiálních jednotek jazyka. Taková isolace vede snadno k spekulativní abstrakci a v té je jádro strukturalistického idealismu, které mu znemožňovalo na příklad vypracovat teorii slovníku nebo větné stavby. Typologii Trávníček správně označuje za pouhé úsilí posoudit výrazovou soustavu určitého jazyka s hlediska obdob jednotlivých jevů v nejrozmanitějších jazycích na světě („zařaďováním jednotlivých jevů do typů“). Toto úsilí je nutně vázáno na určitý jazyk ve zcela určité době. Nemělo by vůbec smysl (tím méně cenu pro poznání vědecké) srovnávat jevy téhož jazyka libovolně vybrané z různých stupňů jeho vývoje. Typologie je tedy eminentně synchronistická, což ji může vést k ahistorismu, ale pak jí nelze přisuzovat výroky formulované vývojově: že pokládá jazyk za slepenec všech jazyků na světě, že sestrojuje (srovnáváním s jinými jazyky) strukturu na př. češtiny, jejíž „typ“ vznikl prostým přenesením hotových jazykových typů v jistém výběru, nebo že vykládá, že děláme a chlapům vzniklo (!) přisunutím -e a -m k tvarům dělám a chlapů. Trávníček tím oslabuje své plně závažné námitky proti typologii V. Skaličky, která slouží jen k tomu, aby jazyk mezi jazyky světa zařadila, a sotva k tomu, aby umožnila hlubší poznání jazyka samého. Opatříme-li určitý jazykový jev vinětou jednoho z typů, nepoznáme ho o nic lépe, avšak Trávníček dospívá k tomuto poznatku zamítáním srovnávání nepříbuzných jazyků vůbec. To však souvisí s tím, že Trávníčkovi je dialektická jednota jazyka a myšlení totožností jazyka a myšlení. Toto pojetí, jak je známo, dovedeno do důsledků, vede k rozdrobení lidstva na desítky tisíců způsobů myšlení a k thesi o nemožnosti dorozumění mezi národy bez kosmopolitního světového nadjazyka, vyzdvihuje nakonec proti mezinárodní solidaritě stejně uvažujících tříd kosmopolitní chiméru. Podobně je Trávníčkovi dialektická jednota obsahu a formy nezřídka totožností obsahu a formy. Tak nelze strukturalismus charakterisovat jako „směr, který [130]považoval jazyk nikoli v stalinském pojetí za nástroj lidského dorozumění a myšlení, nýbrž v duchu filosofického idealismu za soustavu znaků, symbolů“, aniž si dříve zjednáme jasno o tom, jsou-li nástrojovost (úkonnost, účelovost, zaměření — obsah) a systémovost (soustavový ráz, uspořádání v soustavu jednotek, jejichž materiální stránka nesouvisí přímo s jejich úkolem v jazyku — forma) stránky vzájemně se vylučující. Řekli jsme již, co bylo idealistického v strukturalismu, a k tomu jistě patří i pojem jazykového symbolu, t. j. znaku pro něco, co má pro jeho uživatele samostatnou existenci, pevně zakotvenou v jeho myšlení. Tak je číslice 3 symbolem pro pojem a slovo tři, pro tuto dialektickou jednotu myšlenkové a jazykové jednotky, obsahu na jedné a formy na druhé straně, ale slovo tři není ve stejném smyslu symbolem pro pojem trojice, neboť tento pojem nemá pro člověka bez jazyka samostatnou existenci. Proto však může slovo (t. j. seskupení artikulací a výsledný sled zvuků) tři být znakem, ovšem znakem jazykovým, tedy znakem zcela zvláštního druhu, a to prostě proto, že tu zvuk zastupitelsky prostředkuje. Sdělovaná myšlenka neopouští mozek sdělujícího; co ji opouští, musí tedy být tak či onak zástupce myšlenky. A znak je právě členy společnosti všeobecně stejně přijímaný zástupce čehokoli. Myšlení a jazyk tvoří dialektickou jednotu, nejsou však totéž, ani není jazyk pouhý přesný otisk myšlení, i když obráží jeho formy a procesy. Rovněž jen úplné ztotožňování jazyka a myšlení může vést k popírání hodnoty srovnávání soustav nepříbuzných jazyků mezi sebou. Ztotožníme-li jazyk a myšlení, znamená to, že národy mluvící různými jazyky myslí stejně rozdílně (příbuznými jazyky snad podobněji), a mohou tedy dva jazyky představovat takové linguistické individuality, že z jejich srovnání nemůže vědě vzejít prospěch, asi tak, jako nemůže přírodovědě prospět srovnání měňavky s nějakým ssavcem nebo kokosové palmy s tykví. Avšak klasikové marxismu ukazují, že přes jisté rozdíly ve formách myšlení není samo myšlení tak odlišné, jak by se mohlo zdát při usuzování podle tradičního, dlouhým vývojem zděděného způsobu materialisování myšlenek v jazyce. Jazyk souvisí se základnou i nadstavbou, i když ne tak, aby se se změněním základny a nadstavby ze základu měnil. Podobnosti mezi společnostmi, pokud jde o jevy základny a nadstavby jejich existence, mají protějšek v podobnostech ve způsobu myšlení, ačkoli tyto způsoby se také revolučně nemění se změnami základny a nadstavby. Stejné nebo podobné životní, hospodářské a společenské podmínky a podobné způsoby myšlení vytvářejí pro jazykovědu pevný předpoklad úspěchu i tehdy, položí-li si otázku, jakým způsobem se vůbec jedna myšlenka může v celku jazyka vyjadřovat. Právě dialektická jednota jazyka a myšlení znemožňuje totiž často i jazykovědci, aby si i jen uvědomil svéráznost určitých jevů. Bez srovnání vzniká jen popis, kodifikace, záznam, „normativní mluvnice“ nebo, jako tomu bylo v mluvnici řecké, jakási logická gramatika či spíše gramatická logika. Naopak srovnávání (a to i takové zastřené srovnávání, které je na příklad v naší mluvnické tradici — srovnávání s latinou nebo i řečtinou) umožňuje jazykovědci, aby si uvědomil svéráznost jevů, které popisuje, aby je nejen popsal, ale i vyložil a zhodnotil. To lze ukázat na Trávníčkově příkladu neslovesných vět v češtině. Skalička říká, že v češtině věta bez slovesa je netoliko méně častá, ale její užití obráží nějaké zvláštní podmínky („odchylka, která musí mít nějaký zvláštní důvod“), takže v ní je stylisticky něco na víc, třebaže formulace Skaličkova je nejasná. Trávníček žádá, aby se jazykovědec omezil na pouhý popis a konstatoval, že „tu prostě jde o možnost dvojího vyjádření téže myšlenky“, aby toliko „zjišťoval, jaký stav (v jazyce) vskutku je“. Jazykové jevy je však nutno hodnotit a to platí zvláštní měrou o těch jevech, které se jeví v poměru k jiným jako variantní. Srovnávání je vždy plodné tam, kde jde o jevy, které mají něco podstatného společné. Jak ukázal Stalin, je jazyk nejen nástrojem dorozumění (tedy nástrojem člověka jako člena určité společnosti, zvláště národa), ale i nástrojem myšlení (tedy nástrojem člověka jako myslícího společenského tvora vůbec). Právě [131]dialektické sepětí s myšlením určuje, že i jevy různých, nepříbuzných jazyků mají něco společného, a to tehdy, slouží-li k vyjádření téže myšlenky.

V tom však lze s Trávníčkem plně souhlasit, že úplné poznání jazyka jako nástroje (byť tento nástroj funguje vždy tím, čím je, nikoli tím, že a proč se takovým, jakým je, stal) je poznání, které neopomíjí historii jazyka a společnosti jako jeho tvůrce a nositele, které není ahistorické. Jiný než historický přístup k jazyku je jen pomocný, řeší jen část úkolu, jímž je vědecký výklad a hodnocení jazykových jevů. Není však proto o nic méně potřebný ani o nic méně vědecký a umožňuje i pohled na jazyky, jejichž historii neznáme. Vede při idealistickém postoji ke kosmopolitismu; to je nesporné. Stejně však vede při takovém postoji nesprávně chápaný historismus k šovinistickému nacionalismu, pseudovlastenectví, i rasismu a různým odrůdám fašismu. To i ono scestí, dnes dobře patrné při zpětném pohledu na vývoj jazykovědy, jsou nebezpečí, mezi nimiž musí být marxistická jazykověda, za niž Trávníček bojuje, bezpečným lodivodem. — Ztotožňování jazyka a myšlení je v Trávníčkově článku nejzřetelněji patrno v kritice Kopečného rozlišování kategorií gramatických a pojmových. Lze uvažovat o tom, je-li vhodné nazývat lexikální kategorii, jejíž členy nejsou spojeny nějakým společným formálním rysem, kategorií pojmovou. Kopečný k tomu omylu byl sveden tím, že si pojem kategorie zúžil. Je však patrné, že rozdíly mezi — řekněme — konkrety a abstrakty, mezi živým a neživým nebo tvory pohlaví mužského a ženského nebo mezi jednotlivcem a souhrnem jednotlivců (kolektivem) existují i pro mluvčí těch jazyků, pro něž nepředstavují kategorie mluvnické. Tak rozdíl mezi černí uhlí a černí tiskařskou je lexikální, ovšem formálně nevyjádřený, a stejný je i rozdíl mezi běhounem v předsíni a běhounem, který ohlašuje příjezd, a to i v jazycích, které na rozdíl od češtiny nemají u životných a neživotných odlišné mluvnické rysy. Trávníček má pravdu, praví-li, že si jazyk vytváří mluvnické kategorie sám, ale zapomíná na kategorie lexikální (mezi něž patří i Kopečného kategorie pojmové), klade-li proti vytváření mluvnických kategorií jako opak převzetí kategorií jiných, nějakých mimojazykových, do mluvnice. Proti vytvoření mluvnické kategorie stojí převzetí kategorie lexikální a její povýšení do oblasti mluvnické a to je naopak jediná vůbec známá cesta vývoje mluvnických kategorií. Kritika Kopečného se tedy měla nést spíše tím směrem, je-li správné vydělovat jako zvláštní z kategorií lexikálních ty, které nemají společný formální rys, jako kategorie pojmové. Neoprávněně podle našeho názoru spojuje Trávníček tuto otázku s myšlenkou „všeobecné, universální gramatiky“ tím, že činí rovnítko mezi obecnou teorií mluvnice (V. Skalička, Kopečného ‚obecná mluvnice‘), t. j. zákonitostmi vývoje mluvnické stavby jazyků platných obecně, a výplodem racionalismu 17. století, universální gramatikou, skutečnou mluvnickou soustavou, která se v jednotlivých jazycích jeví jaksi teprve realisována. Proti hledání fantomu universální mluvnice se právem staví i dnešní jazykověda sovětská, táž jazykověda však usilovně hledá obecné zákonitosti v jazyce, a to nejen specifické (jednotlivých jazyků), ale i všeobecné (všech jazyků); i když si je vědoma, že těchto druhých je mnohem méně, počítá s jejich mnohem větší teoretickou závažností. Obecná teorie mluvnice je ve stejném poměru k diskreditované universální gramatice jako obecné zákonitosti ve vývoji jazyků k teorii shodného vývoje všech jazyků (které jsou jen na různém stupni tohoto vývoje). Universální gramatika i teorie stadiálnosti byly zasuty a leží v rumišti „nového učení o jazyce“. Obecná teorie mluvnice, výsledek hledání obecných zákonitostí ve vývoji jazyků, má však své oprávnění.

Stať J. Bauera o pojmech »slovní spojení«, »větná dvojice« a »syntagma« si vzala za úkol kriticky revidovat užívání těchto termínů v naší jazykovědě a zároveň přesně vymezit jejich pojmový obsah. V první části podává autor přehled různých pojetí slovního spojení (J. Ries, K. Brugmann, F. F. Fortunatov; V. P. Suchotin, [132]Problema slovosočetanija v sovremennom russkom jazyke) a syntagmatu (F. de Saussure, Baudouin de Courtenay, L. V. Ščerba; V. V. Vinogradov, Ponjatije sintagmy v sintaksise russkogo jazyka) a zjišťuje rozdíly mezi nimi. Hodnocení přejímá zvláště ze studie Vinogradovovy (tak zvl. odsouzení saussurovského pojetí syntagmatu jakožto nepřijatelného pro marxistickou jazykovědu). V druhé části zjišťuje, že saussurovský termín syntagma k nám zavedl J. Mukařovský, ve cvičebnicích pod redakcí B. Havránka a ve Šmilauerově Novočeské skladbě je nahrazen termínem větná dvojice. V nejzávažnější, třetí části své stati řeší Bauer otázku rozdílnosti mezi teorií slovních spojení a učením o větných dvojicích a potřebnosti příslušných pojmů. Rozdíl je podle něho ve východisku: východiskem je buď slovo (zkoumá se jeho rozvíjení v procesu tvoření věty — slovní spojení) nebo věta (která se analysuje — větná dvojice). Pojem ‚slovní spojení‘ zahrnuje i stejnorodá, souřadná slovní spojení, nezahrnuje však predikační větné dvojice. Vyloučíme-li ze syntaktického rozboru slovní spojení lexikalisovaná nebo morfologisovaná (protože tvoří jednotné lexikální celky), můžeme vhodně použít obou pohledů na spojování slov ve větě, protože jsou oba stejně oprávněné, navzájem se nevylučují, nýbrž doplňují. S praktickým závěrem, že je třeba vedle vžitého již termínu ‚větná dvojice‘ zavést termíny ‚slovní spojení‘ a ‚větná skupina‘ (termín pro koordinační slovní spojení, již u Šmilauera), lze plně souhlasit. Po stránce teoretické je však obhajoba užitečnosti pojmu ‚větná dvojice‘ v rozporu s bezvýhradným přijetím Vinogradovovy kritiky saussurovské syntagmatiky v první části stati. Podle našeho názoru je Vinogradovova kritika motivována především terminologicky (zamítá se existence syntagmatu ve smyslu Ščerbově), nedokazuje však neexistenci jazykové jednotky, kterou označuje saussurovský termín syntagma. Vinogradov právem kritisuje badatele pracující s pojmem syntagmatických vztahů i tam, kde nejsou, jako na př. v nepopisných jednotkách lexikálních, avšak pro oblast syntaxe jsou jeho námitky většinou anulovány statí Suchotinovou, jehož ‚slovní spojení‘ má mnoho rysů společných se syntagmatem. Pokud jde o rozsah pojmu syntagma — větná dvojice, zužuje Bauer pojem výhradně na oblast syntaxe. Sám výslovně říká, že mimo syntax používání pojmu syntagma „uvádí na stejný základní princip jevy z různých oblastí jazyka — morfologické, slovotvorné a syntaktické — a svádí tak k přehlížení a nedoceňování specifičnosti jednotlivých složek jazykového systému …“ Specifičnost různých jazykových oblastí byla skutečně často opomíjena, což však nesvědčí proti principu samému, nýbrž proti jeho použivatelům. I když se musíme stále snažit vysvětlovat specifičnost jevů nebo oblastí jazyka, nemůžeme zase stírat shody, které mezi nimi jsou. Třebas jsou syntagmatické vztahy charakteristické pro skladbu, neznamená to, že v jiných oblastech jazyka nejsou. Syntagmatický pohled je na příklad velmi užitečný při zkoumání výstavby popisných pojmenování. Proto by snad nebylo neužitečné zachovat pojem »syntagma« (obvyklý v jazykovědě slovenské) v rozsahu širším, než je větná dvojice.

Studie A. Lamprechta K otázce základního slovního fondu v českém jazyce se v první části vypořádává s obecnou problematikou, v druhé podává dost zevrubný rozbor materiálu a ve třetí se obírá příčinami změn v základním slovním fondu a poměrem jazyka spisovného k dialektům, pokud jde o tuto část slovníku. Výslovně nebo z různých míst v textu lze vyčíst, že do základního slovního fondu patří to, co je v slovníku podstatné, společensky nutné a přitom všeobecně rozšířené, co má ráz slova kořenného a je derivačním základem nebo členem frazeologickým, ze synonymních dvojic a skupin však jen slovo s největším významovým rozsahem, nezatížené expresivností. V praktickém rozboru vyjmenovává pak autor studie příkladově slova gramatická, slovesa, „primární“ adjektiva a nakonec substantiva. Jeho praktická řešení vcelku uspokojují. Není snad jen třeba tak zdůrazňovat požadavek etymologické čistoty, neboť cizí slova zdomácňují podle potřeby někdy velmi rychle (radio, elektrika a j.). Bohat[133]stvím materiálu a myšlenek a snahou o všestranné zachycení problematiky bylo dáno to, že se Lamprecht některých věcí mohl jen dotknout. S otázkou po poměru mluvnice a slovníku souvisí na příklad problém, zda do základního slovního fondu patří i produktivní slovotvorné prostředky. Autor se oprávněně staví skepticky k Meilletovu názoru o přílišné autonomii gramatiky proti slovníku a poukazuje na gramatikalisaci lexikálních elementů (existuje i lexikalisace vztahů gramatických). Správně však přesto (proti Vinogradovovi) odmítá místo slovotvorných prostředků v základním slovním fondu. Celkem lze říci, že je Lamprechtův článek propracovanější, jasnější a svými řešeními přijatelnější než jím chválený článek Černychův, který se ovšem ještě nemohl opřít o takovou řadu předchozích prací sovětských. Přes menší výhrady („služebná slova“ jako termín zahrnující zájmena, ba dokonce i číslovky) je třeba uznat zvláště myšlenkovou přesnost a ukázněnost, jíž autor vzdává prakticky hold svému nedávno zesnulému učiteli.

V. Machek si v článku Česká a slovenská slovesa s příponovým s všímá intensitivních sloves na -sati (to někdy > -chati), způsobu dosud běžnějšího v litevštině než ve slovanštině (obdoby jsou i jinde, lat. cursare ÷ currere, něm. gellen ÷ gelsen — znít: stále bzučet, ječet —, raffen ÷ rapsen — uchvátit: chňapat). I když se u některých sloves již dříve s s-ovým formantem počítalo, dálo se to bez zařazení do přesnější a širší morfologické souvislosti nebo bylo vůbec bez takového morfologického zřetele bráno za výchozí základ substantivum (kąs ke kąsati, srov. však lit. kandu, kąsti a j.). U Machka se však většinou setkáváme s výkladem zcela novým, a to vtipným, a zvláště tam, kde nejde o blízkost oblasti onomatopoie, velmi přesvědčivým, a tedy vítaným.

Uveďme jen plesati, spojené s lit. pa-linksméti a ojedinělým stč. líhati < lęgati ‚pohybovati se‘ a lit. láigyti ‚pobíhati‘ (původně tedy intensivum po-ling-sati, z něhož p(o)linsati je i v got. plinsjan, které Berneker pokládá za pramen slovesa slovanského), kolísati, spojené se srch. nářečními libati (původně tedy ko-lib-sati, i lat. libra pak z liba kontaminací s řec. litra), valašské kysať ‚nemírně spát‘ (a odtud rozšířenější odvozeniny rozkysaný ‚rozespalý‘, ‚ubrečený‘, kysanec ‚ospalek v očích‘), spojené s pol. nářečním kipieć ‚dřímati‘ a lit. kvepti ‚dýchati‘, krsati, spojené se slc. zakrpieť, lot. kverpt (původně tedy intensivum krp-sati; z hanáčtiny lze uvést krpět ‚dřepět, být skrčen‘ = rus. korpéť), slc. rusať ‚třepit‘, spojené s něm. raufen, rupfen (tedy intensivum rup-sati; české rousat se dostalo pod vliv slova rosa), dusati, spojené nezbytně s dupati (Berneker ze substantiva dus, a to ze střhn. duz ‚Schall, Geräusch, Gesumme‘!) a drásati, spojené s drápati. I výklady sloves rázu onomatopoického z větší části přesvědčují. Tak na př. spojení kycati s kydati, macati s (h)matati (dosud obecně přijímáno spojení s makati), cásati s cápati a pod.

Ve zvukomalebné oblasti jsme ovšem na půdě těžko kontrolovatelné, i když bychom k Machkovu materiálu rádi připojili šťouchati ze (s)tuk-sati (tuk- srov. ťukati). Není totiž nutné vidět v bácati nějaké starší bat-sati (*bat-) a v bác postverbální interjekci. Vzhledem k velké variabilitě zvukomalebných útvarů lze vyjít i od primárního bác nebo bácat, vždyť i proti počátečnímu t- v tap- stojí hlásky jiné (tepat, deptat, franc. taper ‚plácnout‘, angl. tap ‚poklepat‘, dab ‚ťukat‘, sevněm. Tappe ‚tlapa‘, čes. nářeční capa, čapa ‚noha‘, it. intoppare odpovídá dost přesně čes. načapat). Je pak lépe než o příbuznosti mluvit o elementární spojitosti („elementů“ jako TUK, BAT, TAP), o níž chce recensent pojednat zvláštním článkem. — Z Machkova materiálu je patrno, že jde u -sati o tvoření staré, jehož produktivnost se silně zmenšila (hopsati bude asi posledním nejmladším produktem tohoto způsobu tvoření intensiv, nemá již proti sobě hopati, jen hopnouti, po případě ovšem i houpati). Je však nutno upozornit na dosti časté silně afektivní a vulgární typy rupsnout: rupnout, drapsnout: drapnout, mapsnout, bimznout: bimnout/dymnout a interjekční útvary jako bimz ho! Intensitivnost je vždy [134]expresivní a jen ztráta intensitivnosti zatemňuje dnes původ takových sloves jako hlásati, slyšeti (Machek: -ěti podle viděti, smotrěti) nebo plesati.

J. Skulina si v článku K nářeční diferenciaci východní poloviny hranického okresu všímá nářečí, o němž je dlouho známo, že má přechodný ráz, jež však nezbývá než zařadit do komplexu nářečí moravskoslovenských. Typicky přechodný a silně svérázný charakter má jen nářečí kelečské, z něhož však do hranického okresu zasahuje jen nepatrná část. Na okrese jsou tedy oblast nářečí hanáckého, kelečského a vlastní hranický typ se znaky, které ho jednou spojují s laštinou (přízvuk, dvojí i, lok. sg. sem/sym a j.), jednou s moravskou slovenštinou (zachování ú, ý, i, rozhodné pro zařazení nářečí, dloužení o před ji a j.), jednou s hanáčtinou (přehláska a v kořenných slabikách, ä i v koncovkách, á v koncovkách a ä ve většině koncovek, gen. pl. a possess. adj. mask. na -ů).Vlastní hranický typ dělí autor na západní, s úžením é v í, a na východní s é zachovaným (korektura proti poslednímu popisu Havránkovu, Čsl. vlastivěda III, 96: v Olšovci není už é). Za východní hranicí okresu najdeme už vlastní moravskoslovenský typ nářeční v hranicko-valašské variantě (tvary jahňa, do zelá). V pokusu o historický pohled se v Skulinově práci ukazuje plodnost spojování přesunů ve hranicích nářečí se změnami v hranicích feudálních dominií (srov. práci J. Běliče o nářečí dolském, nyní rozšiřovanou). Na Hranicku komplikuje poměry německá kolonisace.

Radoslav Večerka v článku K problematice novinářského jazyka se pokouší dát novou náplň termínu „novinářský jazyk“, který podržuje z tradičních důvodů. Chápe jej ne jako autonomní soustavu, nýbrž jako styl celonárodního jazyka, tudíž jako výběr a užívání prostředků celonárodního jazyka. Základem novinářského jazyka je mu t. zv. neutrální jednací styl spisovného jazyka. Podle autora však do něho současně vnikají prvky stylu uměleckého a odborného. Jde tedy o dialektické sepětí těchto oblastí. A konečně je novinářský jazyk na přechodu mezi oblastí jazyka spisovného a nespisovného. — To jsou Večerkovy obecné these. Ty potom sleduje v materiálu, kde se mu dialektika spisovného a nespisovného jeví s jedné strany v negativním smyslu jako „omyly“, jež vznikají z hyperkorektnosti, a jako knižní obraty, kdežto se strany druhé, positivně, jako užití prvků z živé mluvené řeči v jazyce novin, tedy jako demokratisace jazyka. Současně novinářský jazyk potvrzuje thesi, že jazyk je spjat s výrobní činností člověka bezprostředně, neboť do něho velmi rychle pronikají prvky jazyka, jež vznikají s růstem průmyslu a výroby.

Stať R. Večerky je cenným příspěvkem k problematice, kterou sleduje s dobrou znalostí marxismu-leninismu. Hlavní problém je ovšem otázka stylu. A tu by jistě jeho práce získala, kdyby pojem stylu více rozlišil podle různých oblastí, jež noviny zahrnují. Obecný styl novin totiž obsahuje nezbytně řadu konkrétních stylů: na příklad styl úvodníků, styl zpráv, styl kulturních referátů, styl sportovní rubriky atd. Ukázalo by se, zda jazyk novin je pouhým součtem těchto stylů, které jsou jejich společné rysy i rozdíly, a podobně. Zde by také bylo možno daleko konkrétněji ukázat na souvislost novinářského jazyka s prvky stylu uměleckého (na př. fejeton, reportáž) a odborného (popularisace a j.). Kladem pojednání je zvláště jeho zaměření na naše dnešní potřeby, které vede k závazným závěrům pro novináře: „podat našemu lidu slovo jasné, přesné a vybroušené znamená tedy také aktivně přispět ke společenskému pokroku a k rozvoji naší vlasti“ (str. 118). A tu snad by bylo užitečné srovnání s tiskem sovětským s jedné i s kapitalistickým s druhé strany; velmi lákavé by bylo rovněž sledování vývoje novinářského jazyka u nás. To jsou ovšem úkoly, které by přesáhly rozsah Večerkova článku.

Zbývající tři studie Sborníku se týkají konkrétní problematiky neslovanských jazyků. J. Vachek přistupuje v práci Foném h/χ ve vývoji angličtiny k otázkám vývoje hláskosloví s hlediska funkčního zatížení fonémů. Dochází k závěru, že v jazyku je vždy [135]snaha odstranit ty extrémní případy, kdy foném není dost rovnoměrně zatížen, to jest není ho dosti ekonomicky využito. Vachek vychází ze stavu staroanglického, kde vnitroslovné -h- zaniklo mezi znělými hláskami. Příčiny tohoto prudkého snížení zatížení fonému Vachek nezkoumá, ale ukazuje na to, jak od tohoto jevu se počíná nezadržitelná tendence foném h vůbec likvidovat.

Brněnský senior prof. F. Novotný ukazuje v článku Latinské výrazy pro pojem práce, jaké úkoly čekají bádání onomasiologické, postupující od věcí k slovům. Je to vyšetření vzájemných vztahů výrazů slovníkových a vývoje společnosti. Bude ovšem nutno sebrat a utřídit rozsáhlý materiál v různých jazycích a podrobně „zjišťovat cesty lidského myšlení v užívání řeči“. Autor staví onomasiologickou metodu proti zkoumání sémantickému a odůvodňuje to tím, že i v řeči „předchází činnost mluvčího před činností posluchačovou.“ Domníváme se však, že jde o jevy souvztažné a že i ve vědě se obě metody úzce doplňují, jak ukazuje sama studie Novotného, v níž se zvláštní pozornost při rozboru výrazů pro práci věnuje právě rozboru etymologickému a sémantickému. Rozsáhlý, třebaže vědomě neúplný materiál (snadno by se mohl doplnit zvláště expresivními vazbami plautovskými) rozdělil autor v řadu kapitolek, při čemž kriteriem dělení jsou mu jednak mluvnické kategorie, jednak hlediska věcná. Z přeneseného užívání výrazů pro práci vysuzuje, že se jimi vyjadřovaly představy v denním životě zcela běžné, jak o tom svědčí i latinská rčení a přísloví. Novotného studie, jemně vykládající konkrétní materiál, přímo vybízí, aby se podobná práce provedla i v jazycích jiných, zvláště v řečtině.

Brněnská romanistika se hlásí k slovu krátkým příspěvkem P. Beneše K významu a etymologii rumunského slovesa a se oţarî. Opravuje starší interpretace významu tohoto slovesa a spojuje je etymologicky se slovanským kmenem cer- (ceřit zuby, ocířat sa).

 

V jediném jazykovědném příspěvku druhého svazku Sborníku, věnovaném k 75. narozeninám Zd. Nejedlého,[3] Dve stat’ji iz oblasti russkoj onomastiki (str. 127—140) vykládá prof. V. Machek nejasná dosud vlastní ruská jména Kreml’ a Volga. Po svém dobrém zvyku neomezuje se na výklady hláskoslovné, nýbrž věnuje stejnou pozornost věcem, t. j. při rozboru slova Kreml’ (= vnitřní pevnost, původně útočiště žen a dětí) těží z nejnovějších nálezů archeologických, týkajících se slovanských hradů a hradisk, při výkladu slova Volga pomáhá mu znalost náboženských představ starých Slovanů.

Nejdůležitější je však přece stránka jazyková: Machek zamítá z důvodů významových i slovotvorných dosavadní etymologie obou slov; jeho vlastní výklady však ukazují, že vše jednoduché je již vysvětleno a že k dalším výsledkům, zvláště v toponomastice, lze dojíti jen složitou cestou, uznáváním nepravidelných hláskových responsí atd. Autor sám tento fakultativní ráz záměn zdůrazňuje. Přesto jsou obě Machkovy etymologie přesvědčivé, zejména výklad jména Volga podle jména ptáka (rus. ivolga, čes. vlha, které značí ptáka i řeku). Samo jméno ptáka považuje autor za předindoevropské jak pro jeho neprůzračnost, tak pro nepravidelnost responsí v jiných jazycích ie. Správně přiřazuje Machek pojmenování Volhy k celé skupině slovanských řek, pojmenovaných podle zvířat, ptáků a pod., původně podle božstva té které řeky.

Slovo Kreml’ spojuje prof. Machek se slovan. krěpъ, což je po významové stránce zcela jasné (= pevnost). Neshodu hláskovou vedle jiných menších obtíží odklízí autor tím, že uznává náhodný přechod retnice p v retnici m. Zde již jeho paralely nejsou tak přesvědčivé: srovnání plur. koncovky ie. -m- (v germ., baltoslov.) s ie. -bh- (v jiných jazycích ie.) nás vedou do doby podstatně starší, další příklady, zvláště dublety patřiti, [136]lit. matýti a j. mají tuto změnu v násloví. Velmi cenné je však sestavení všech těchto nepravidelných responsí v různých posicích.

Vedle zmíněných již etymologií probírá prof. Machek v této souvislosti řadu dalších, připomínám aspoň slovan. kroma ‚hranice, kraj‘, které vykládá autor pomocí radikální metathese z germ. Mark, dále slovan. obad, které ztotožňuje s lat. tabanus, uznávaje změnu n v d (pro ni uvádí další přesvědčivé příklady) a dodatečnou disimilaci první zubnice. Tu lze upozornit na možnou souvislost druhé části slova obad s lit. úodas ‚komár‘, ovád i komár jsou bodavý hmyz.

Slovo a slovesnost, volume 15 (1954), number 3, pp. 128-136

Previous Jaroslav Zima: Problém archaismů v překladu literárního díla (Na okraj nového překladu de Costerova Čtení o Ulenspiegelovi)

Next Lumír Klimeš: Jak vydávati staročeské texty? (K Šimkovu vydání Sítě víry)