dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Jak vydávati staročeské texty? (K Šimkovu vydání Sítě víry)

Lumír Klimeš

[Discussion]

(pdf)

-

Snaha usnadnit četbu staročeských textů čtenářům, kteří se starou češtinou hlouběji nezabývali, a zároveň vzbudit jejich zájem o stč. literaturu vedla některé vydavatele starých památek k tomu, že staročeský text překládali do češtiny více nebo méně nové. Tímto způsobem postupoval i Fr. Šimek při svém vydání Sítě víry (Orbis 1950, 115 Kčs, 324 str.). Ze starších vydavatelů se pokoušel překonat potíže stč. textu překladem do nové češtiny na př. V. Flajšhans (Husova „Postilla“, Praha 1900, později [1920] „Česká kronika tak řečeného Dalimila“), z novějších Rudolf Šenk („O trojím lidu“, Tábor 1945). — Poněkud jiné postavení mezi překlady má Hrabákovo vydání „Legendy o sv. Kateřině“, kde jde nejen o prostý převod textu, ale i o vystižení jeho básnických hodnot prostředky novočeskými.

Šimkovo vydání Sítě víry je významné nejen s hlediska linguistického jako nový pokus o převod z češtiny staré do češtiny nové, ale i tím, že přibližuje dnešnímu čtenáři myšlenky Chelčického, které jsou svým důsledným a nekompromisním řešením sociálních otázek aktuální a podnětné i dnes.

Potíže spojené s převodem Sítě víry do nové češtiny jsou násobeny povahou tohoto textu. Styl Chelčického, jeho uspořádání myšlenek a rozvržení látky jsou totiž velmi vzdáleny novočeskému čtenáři. Chelčický se vyjadřuje místy neobyčejně široce, k téže myšlence se třeba i několikráte vrací, často těžkopádně a nepřesně. Tím se výrazně liší i od autorů středověkých (Štítného, Husa, Rokycany).[1]

Nový Šimkův překlad chce dosáhnout toho, aby Síť víry byla „přístupna i vrstvám lidovým“ (str. 320). Úkolem našeho článku bude tedy odhadnout, jak se vydavateli podařilo tímto překladem překonat překážky, jež se stavějí mezi dnešního čtenáře a staročeský text.

Potíže při čtení staročeského textu se týkají pravopisu a hláskosloví, tvarosloví, slovníku, skladby a stylu.

Po stránce hláskoslovné se liší stč. text od příslušného novočeského překladu velmi výrazně, pokud se množství rozdílů týče. Avšak svou kvalitou jsou tyto rozdíly celkem bezvýznamné (ie > í, ú > ou…); na možnost porozumět textu nemají vliv, nanejvýš snižují rychlost čtení a pozornost čtenáře.

[137]Po stránce tvaroslovné se liší stč. předloha od nč. překladu poměrně málo, a to jak co se týče frekvence, tak i co se týče kvality rozdílů (duál, imperfektum atd.).

Zato lexikální změny, jež vznikly překladem staročeského textu do češtiny nové, jsou různého druhu a někdy je dost obtížné nalézti mezi nimi přesnou hranici, jasně odlišující jednotlivé případy; nejde totiž vždy o prostou náhradu slova staročeského slovem novočeským: překlad nelze provádět mechanicky. V některých případech se na př. změní vazba slovesa, sloveso nezvratné se mění ve zvratné, někdy je třeba opsati slovo již mrtvé slovy několika atd. — Vedle požadavku jasnosti a přesnosti novočeské náhrady vystupuje do popředí ještě otázka míry archaisace. Je třeba vyvarovat se dvou krajností — přílišné modernisace na straně jedné a nadměrné archaisace na straně druhé.

Změny, jež provedl prof. Šimek ve svém vydání, lze roztříditi do tří skupin:

1. Slovo staročeské je nahrazeno slovem zcela jiným; mezi oběma výrazy není zřejmého etymologického příbuzenství:

 

… aby se chovala toho, aby ne … 111 (12) Sm[2]

… aby se vystříhala toho, aby ne … 96 (5) Š;

… prospěchové … by nemohli státi. 106 (10) Sm

… prospěchy … by nemohly existovati. 92 (7) Š.

 

2. Slovo staročeské je nahrazeno slovem jiným, které je zřetelně příbuzné se slovem staročeským:

 

… kteráž … plní rozkoši dvú Bélí. 106 (25) Sm

… kteráž … naplňuje rozkoše obou dvou Bálů. 93 (3) Š;

… viera takových zámysluov nepotvrdí … 107 (9) Sm

… víra takové výmysly nepotvrdí … 93 (14) Š.

 

3. Slova, která Šimek z různých důvodů do nč. textu přidal; nejsou protějškem příslušných staročeských slov:

 

… předkládají jim moc světskú veliké potřebnosti cierkvi svaté. 110 (33) Sm

… předkládají jim moc světskou jako velice potřebnou … 95 (31) Š;

… nesměl by pro svědomie dělati toho … 108 (24—25) Sm

… neodvážil by se pro hlas svědomí dělati to … 94 (14) Š;

Ta spolu Béle hltáta … 106 (23—24) Sm

Ti dva Bálové společně hltají … 93 (2) Š.

 

Místy jsou poměry dost komplikované:

 

A tu nemuož jiného mluvenie býti o domu Jakobovu než toliko o zboru spravedlivých, jenž sú ovce Kristovy … 107 (14—15) Sm

A tu se nemůže nic jiného rozuměti pod domem Jakobovým než toliko sbor spravedlivých, to jest ovce Kristovy … 93 (18—19) Š.

 

Potřeba přeložiti stč. slovo do češtiny nové je ovšem různě naléhavá. Tak na př. záměnou taký - takový se sice odstraní málo živý archaismus, ale pro lepší srozumitelnost tato změna nutná není. Naproti tomu, kdyby byly v překladu ponechány výrazy chovati se něčeho, voda židká, zdrastiti se, vznikla by pro čtenáře neznalého staré češtiny potíž téměř nepřekonatelná. Staročeských slov tohoto typu je však v našem textu méně, než by se na první pohled zdálo — ve dvanácti kapitolách Sítě víry průměrně 1%—2% všech slov. — Názor na naléhavost takové změny se ovšem může někdy různit.

Drobnějších rozdílů syntaktických od novočeského usu je ovšem velmi mnoho (poloha enklitik, genitiv záporový nebo cílový místo akusativu, poloha přívlastku atd.); tyto rozdíly nemohou být ovšem překážkou srozumitelnosti. Místa, jež by vyžadovala nutně úprav po stránce syntaktické, nalézáme velmi zřídka.

[138]I po odstranění všech pravopisných, tvaroslovných, lexikálních a syntaktických odchylek od nč. usu cítíme, že ještě jsou určité potíže při čtení přetlumočeného textu. Zbývá totiž stále dost míst, která nejsou ani po takové úpravě zcela jasná a vyžadují od vnímatele značné pozornosti a námahy. Zkoumáme-li blíže tyto obtíže, nalezneme dvojí příčinu: a) odchylné užívání a spojování slov, b) nadměrnou šíři slohu.

a) Odchylné používání a spojování slov. Při svém přetlumočení Chelčického do nové češtiny vydavatel sice odstranil mnoho hrubších lexikálních rozdílů, přece však v nově upraveném textu zbylo ještě dost slov, která jsou s novočeského hlediska neadekvátní, t. j. vyjadřují danou představu jen částečně, ne zcela přesně. To platí též o slovních spojeních a obratech, v nichž se tyto změny vyskytují:

Protož ten lid z kořen jest marná chvála … 273 (30) Sm — Druhý duovod o úředníku krve také zavěšen jest na té řeči svatého Pavla … 207 (15) Sm — Kain pro vraždu bratra svého udělal jest město … 286 (6) Sm.

Všechny tyto doklady nalézáme na příslušných místech i v Šimkově vydání.

Těchto jemných odchylek od nč. usu je i v přetlumočeném Šimkově textu neobyčejně mnoho. Ve valné většině případů je to ovšem dáno povahou věci samé, t. j. snahou měnit Chelčického vyjadřování co nejméně. Při čtení takového výňatku máme dojem, jako by přetlumočený úsek byl jaksi „zamlžen“ nebo „málo zaostřen“ ve srovnání s novočeskou parafrází téhož textu nebo s ukázkou moderní prózy. O časté frekvenci tohoto jevu se lze nejlépe přesvědčit prostou četbou kteréhokoli úseku přeložené Sítě víry.

b) Šíře slohu. Šíří slohu rozumíme poměr mezi počtem vět a počtem myšlenek. Že zde jde ovšem pouze o přibližný odhad, není třeba zdůrazňovat. Zřetelnost tohoto jevu je v Síti víry různá. Avšak po přečtení delšího výňatku textu Chelčického se nemůžeme zbavit dojmu, že šíře slohu je jedním z důležitých znaků odlišujících vyjadřování Chelčického od vyjadřování autorů novočeských i od vyjadřování jeho současníků. Nadměrná šíře Chelčického slohu i jiné nedostatky nejlépe vyniknou, pokusíme-li se o srovnání s nč. parafrází, t. j. odstraníme-li šíři slohu při zachování všech myšlenek daného textu. Takový pokus je ovšem velmi choulostivý a namáhavější, než by se na první pohled zdálo. — Doklady na šíři slohu můžeme pro značný rozsah uvést pouze dva, začátek 4. kap. II. dílu a výňatek z 30. kap. I. dílu. Šimkovo vydání je ovšem ve srovnání s originálem částečně pozměněno lexikálně; syntaktický a stylistický ráz textu zůstává však plně zachován. Oba výňatky citujeme z vydání Smetánkova.

1. A že ono prvnie rozenie v hřiechu Adamovu, ješto teče jako rána nezavázaná krví, takéž to rozenie hřiechy vždy teče. A když v vládykách má ono prvnie rozenie toto druhé rozenie hřiechuov skrze rod erbový, tehdy prvnie skrze druhé jako rána otevřená teče hřiechy, nebo první urozenie pase se v druhém urození v hřieších; nebo kteříž hřiechové v těle stojí skrze prvnie urození, ti rostú skrze ten rod vládyčí, erbový.

2. … pravý křesťan … nesměl by toho učiniti, aby s panováním pohanským chtěl kralovati nad jeho lidem, nad nímž on sám kraluje právě a dokonále jakožto pravý Buoh a pravý člověk, aby pak směle chtěl v ten lid kročiti s panováním pohanským, nad nímž on sám kraluje právě a dokonále.

 

Do jaké míry vyhovuje novočeský překlad dnešnímu čtenáři, pokusil jsem se zjistit metodou dotazníkovou a měřením rychlosti čtení textu (500 grafických slov výňatku z Chelčického ve vydání Smetánkově i Šimkově a stejně dlouhý úsek novočeské náboženské prózy) s těmito výsledky: K přečtení a porozumění novočeského textu potřebovali čtenáři průměrně 2 min. 20 vteřin, pro Šimkův překlad 2 min. 38 vteřin, pro Smetánkův text 3 min. 9 vteřin. Rychlost čtení Šimkova překladu se tedy blíží novočeskému výňatku velmi nápadně. — Více než polovina čtenářů (60%) rozuměla Šimkovu překladu lépe než stč. originálu. Téměř všichni (90%) však měli dojem, že jazyk Šimkova vydání je příliš zastaralý a že nutně potřebuje úprav.

[139]Z toho, co jsme zde uvedli, vyplývá, že největší potíže při čtení Chelčického jsou dány především jeho stylem a ještě více uspořádáním myšlenek a rozvržením látky; slovník a skladba jsou překážkou daleko menší.

 

Celkem je pět rovin možného vydání stč. textu rozlišených tím, co se z originálu ponechá.

1. Diplomatický otisk. O tomto způsobu vydání není vůbec třeba v našem případě uvažovat.

2. Transkripce (Smetánkovo vydání). Z vydání tohoto druhu je možno si učiniti přesný obraz příslušné stč. památky po stránce obsahové i jazykové. Čtenář však musí překonávat všechny potíže spojené s četbou stč. památek; ty jsou někdy tak značné, že brání místy i proniknutí k smyslu vůbec. Poznámky sice četbu usnadňují, ale přerušují souvislé pásmo myšlenek, a jsou-li umístěny až za vlastním textem, nikoliv pod ním, unavují čtenáře ještě mnohem více.

3. Částečná modernisace (Šimkovo vydání). Toto vydání je srozumitelnější, přibližuje modernímu čtenáři text po stránce slovníkové a zvyšuje jeho čitelnost vůbec. Snižuje potřebu poznámek na minimum a tím odstraňuje všechny potíže, na které narážíme při četbě transkribovaného textu s poznámkami. Přesto však zůstává i po této úpravě jazyk Šimkova vydání čtenáři cizí a příčí se jeho jazykovému citu. Novou jazykovou úpravou se tedy získává poměrně mnoho po stránce významové, mnohem méně však po stránce formální. Přetlumočením do nové češtiny vytváříme vlastně hybridní útvar staro-nový — a to odporuje našemu chápání jazyka jako soustavy. (Zde ovšem stojíme před problémem v jádře neřešitelným: Kdybychom chtěli přiblížit jazyk tohoto překladu ještě více novočeskému způsobu vyjadřování, musili bychom nutně provést četné pronikavé úpravy stylistické i jiné — ale to bychom Síť víry po stránce formální úplně rozrušili a místo překladu bychom dostali více nebo méně pružnou parafrázi.) — Pro vědecké účely nelze takového vydání použít. (To je ovšem dáno účelem vydání. Bylo by však únosné vydávat významnější památky jednou formou přísně vědeckou a po druhé k účelům popularisačním?)

4. Parafráze. Parafráze zavádí moderní češtinu mluvnicky i slovníkově, takže přibližuje stč. text dnešnímu čtenáři po stránce formální a částečně i obsahové. Rozrušuje však hluboce původní způsob vyjadřování, takže dostáváme umělý útvar, po stránce formální moderní, po stránce obsahové starobylý. To má pak i nepříjemné následky v praxi. Zachováme-li totiž Chelčického myšlenky a jejich uspořádání v hlavních rysech i v parafrázi, vynikne tento nedostatek v novočeském rouchu ještě nápadněji než v staročeském.

5. Obsah (regest). Odstraňuje dokonale všechny potíže stč. textu. Prakticky však ztrácí hodnotu vydání stč. památky, neboť porušuje naprosto nejen formu, ale i vzájemné vztahy myšlenek a jejich uspořádání v originálu.

Žádná z těchto možností nevyhovuje tedy úplně. Každá z nich má své výhody i nevýhody.

Důvody, které mluví pro Šimkovo vydání (zvýšení srozumitelnosti a rychlosti čtení, odstranění poznámek), jsou sice pádné, ale námitky proti nim se zdají stejně závažné: vznik smíšeného útvaru s prvky staročeskými i novočeskými, jazyková úprava, která nevyhovuje dnešnímu čtenáři. Konečně je třeba upozornit, že i zvýšení srozumitelnosti je pouze relativní: nejasnosti dané stylem Chelčického (použití slov, šíře slohu) v takovém vydání odstranit nelze.

Pro náš účel se zdá výhodnější spojení způsobu 2. a 5., t. j. vydání Smetánkovo (doplněné a revidované) s poznámkami pod čarou a s připojením stručného obsahu před každou kapitolou. To umožní seznámit se s myšlenkovým [140]obsahem knihy (kapitoly) bez podstoupení namáhavé a zdlouhavé četby a zase dá možnost alespoň ve vybraných ukázkách (zaujme-li čtenáře obsah některé kapitoly) poznat původní text. Nebezpečí nesrozumitelnosti je sníženo shrnujícími obsahy na minimum. (Některé jejich nevýhody zůstanou ovšem i zde.) Obsahy psané moderní češtinou spíše vzbudí zájem o staročeský text než příliš archaisující překlad, úplně vázaný na stylistickou a myšlenkovou strukturu předlohy. Takového vydání by pak bylo možno velmi dobře použíti jak k účelům vědeckým, tak i popularisačním.

Tyto závěry, jež jsme zde naznačili, platí především pro Síť víry a pro spisy podobného typu; u jiných staročeských památek, zejména u skladeb básnických, jsou ovšem poměry jiné.


[1] Tento způsob vyjadřování vadil jistě i některým současníkům Chelčického. Tak v traktátu „O trojím lidu“ se Chelčický na samém začátku první kapitoly omlouvá: „Ale totoť najprvé dím, že já neumím k tomu přistúpiti v krátké řeči, jakož mi píšeš, ač by ty skrze krátká slova mohl těžším věcem srozuměti než mému písmu. Ale ve mně jest těžké a mnohé zanepráznění o těch věcech…, o nichž ač mně pokusiti se krátce psáti, jako pěti kameny veliké město ustaviti…“.

[2] T. j. str. 111, 12. řádek shora, vydání Smetánkovo (Sm) nebo Šimkovo (Š).

Slovo a slovesnost, volume 15 (1954), number 3, pp. 136-140

Previous Bohuslav Ilek, Ivan Poldauf, J. Komárek, František Kopečný, Ladislav Cejp, K. Janáček: Jazykověda v brněnském Sborníku

Next Jitka Štindlová: Sovětské akademické směrnice pro nový třídílný slovník ruského spisovného jazyka