Nová praktická příručka soudobé spisovné češtiny

František Kopečný

[Chronicles]

(pdf)

-

[1]Autoři i nakladatelství vystihli dobře potřebu podobného dílka, protože Pravidla jsou už delší dobu rozebrána. A je přirozené, [187]že pravopisný slovník musí nabídnout kvantitativně ještě o něco víc než Pravidla. Přestože nový Pravopisný slovník splní vcelku své poslání, mám některé výhrady: Tak co se týče výkladu, nestačí na př. definice u azbuky nebo u častušky (prý „časová píseň“; je třeba říci přesněji: buď „ruský popěvek s časovým námětem“ nebo ještě líp „kratší útvar ruské lidové ústní slovesnosti na nějaký známý nápěv“). Mám výhrady tu a tam také k technice uspořádání: na př. uvede-li se už v předmluvě zkratka pro běžného uživatele naprosto neobvyklá, totiž ppa = per procuram, je jistě třeba ihned vysvětlit nebo aspoň odkázat na heslo (to totiž zní prokura, ne procura). Nebo při správné jinak zásadě hnízdování bych přece jen slova abecedně odtržená uváděl zvlášť — a nehnízdoval bych slova, která k sobě nepatří (jako špuliti a špůlka, kde se ovšem autoři nechali svést Holubovým a mým Etymologickým slovníkem). Také třeba pamatovat na vzájemné odkazy, na př. u slov choc a shock (a tu by bylo možno uvést, že lze psát i šok, když to Příruční slovník uvádí).

Víc by bylo možno poznamenat k souměrnosti výběru hesel a k jeho postačitelnosti. Nebudeme autorům sice vyčítat, že neuvádějí nedokonavý protějšek k umlátiti, třebaže bude třeba těžkým oříškem pro toho, kdo by ho chtěl užít — ale přece jen je myslím ve Slovníku uvedené uhledati (= „shledat, nashledat“) míň potřebné a víc postradatelné než třeba uhnat (si nemoc), uhoniti (zajíce), které uvedeny nejsou. V řadění odvozenin může být těžko opuštěno čistě mechanické uspořádání abecední, takže se pak řídké adj. soudružný dostává před soudružský. Ale podle zcela jiných zásad třeba řadit gramatické tvary. Sotva lze na př. řaděním řeži, řežu… dávat takto přednost tvaru řeži, správné řadění je tu „řežu (zřídka řeži n. řezám)“; je třeba správně vidět normu a tím i předjímat její vhodnou kodifikaci.

Z gramatických poznámek by bylo možno uvést leccos; omezíme se na to, jak Slovník udává u sloves vid. Zdál by se po této stránce zcela na výši; uvádí na př. u bodati jen „nedok.“ a nikoli už „opět.“, neuznává za opětovací dokonce ani indeterminativa běhati, létati, jezditi, choditi, nositi, voziti, voditi — takže má i letěti i létati vymezeny stejně jako „nedok.“ a teprve u nosívati uvádí „nedok., opět.“ (létávat, lítávat neuvádí). V této praxi následuje Příruční slovník akademický; ten má ovšem u choditi, jezditi (ale ne u běhati a ostatních indeterminativ) vymezení obsáhlejší a na časté užívání opětovací upozorňuje. S tím však, že se ani u indeterminativ na častý opětovací význam neupozorňuje, divně kontrastuje, když se neoprávněně prohlásí za opětovací na př. házeti (ač PS uvádí správně jen „ned.“), ba dokonce i dávati! Tady se ovšem následuje chyba z počátků PS. A ještě divnější je, když se naopak zcela zřejmě násobené stávati prohlásí za „nedok. k státi“! („ned.“ místo přesnějšího „opět.“ má tu opět i PS, ale nemožný dodatek, že jde o nedokonavé „k státi“ má ovšem Pravopisný slovník navíc: právě při vědomé konfrontaci se státi měla chyba jasně vyniknout).

Za leccos nenesou odpovědnost autoři, nýbrž závazná kodifikace dosud platná. Myslím tu jednak na některé tvarové a jiné justamenty typu Himálaj, které se připouští jen jako maskulinum sg., ač je jistě běžnější pl. fem. Himálaje — nebo na nevhodnou terminologii, na př. nazývání tvaru nesl jsem perfektem.

Ale ovšem změny v takových věcech musejí zůstávat vyhrazeny publikacím oficiálním. I z této věci je vidět, že to nebyl zcela šťastný plán vydávat nyní takovýto slovník. Není jistě nejvhodnější budovat na dosavadních Pravidlech, když jejich platnost má skončit, celý Pravopisný slovník, který se takto nabízí zájemcům s vědomým risikem, že brzy zastará. Spokojí-li se zájemci touto dočasností a jsou si jí vědomi, není pochyb o tom, že svou praktickou aktuální úlohu tento slovník splní.

Slovo a slovesnost, volume 15 (1954), number 4, pp. 186-187

Previous Jiří Daňhelka: Rožmberské dluhopisy

Next Pavel Trost: Poznámka k novému překladu Heina