dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K historické dialektologii

Bohuslav Havránek

[Articles]

(pdf)

-

(Tři diskusní příspěvky na dialektologické konferenci, v. zde str. 193)

 

1. Mé poznámky chtějí se dotknout několika zásadních otázek, které při dialektologických studiích dnes vystupují do popředí.

Jednou z nich je otázka kmenových nářečí. Linguistika dlouho chybovala v tom, že jazykové a národnostní poměry 19. a 20. století zjednodušeně promítala do prastarých dob. A doposud si nejsme plně vědomi toho, jaký je to anachronismus, mluvíme-li o polskosti nebo českosti nářečí třeba v 9. nebo 10. století.

Víme, že na našem území skutečně určité kmeny byly a že tedy patrně existovaly i určité znaky jazykové, kterými se kmenová nářečí navzájem odlišovala. Ovšem rekonstrukce kmenových jazyků nebo nářečí na našem území je velmi nesnadná; dnes můžeme objevovat již jenom zcela nepatrné slabé stíny jejich jazykových znaků. Proto nemůžeme ani pokus profesora Lehra-Spławińského[1] považovat za úspěšný. Ale na druhé straně předpokládá historie právem na našem území nejen kmenové rozdělení, ale také větší kmenové celky; nemůžeme upříti, že tu šlo také o to, že existovaly i určité celky jazykové tomuto rozdělení odpovídající. Známe některé staré znaky celku, kterému dnes říkáme polský, celku, kterému dnes říkáme český, atd. Čili existoval tu vztah mezi kmenovými nářečími a jazykem určitých větších celků, které můžeme nazvat kmenovými svazy.

Ale vedle toho musíme si uvědomit, že zároveň existoval jazykový vývoj i dostředivý i odstředivý. Když jsem o dostředivém a odstředivém vývoji nářečních celků mluvil ve své první docentské přednášce, kterou jsem měl r. 1928 na Karlově universitě, ještě jsem jej nespojoval s otázkou vývoje příslušných celků společenských. Dnes víme, že žádný předpokládaný jazykový vývoj nemůžeme odtrhávat od předpokládaného vývoje společnosti. A jistě i tyto dostředivé a odstředivé vztahy ve vývoji nářečí souvisí s vývojem společnosti. Je pro nás jasné, že utváření feudálních států znamenalo na jedné straně dostředivý vývoj, který není na každém území tak zřetelný jako právě v Čechách v rámci hranic feudálního státu přemyslovského. Na druhé straně právě s feudalismem zcela jasně souvisí jevy odstředivé čili utváření jazykové rozdrobenosti zvláštních nářečních oblastí. Zde však myslím ani nemůžeme být dost opatrní; kdybychom chtěli na naše území přenášet feudální rozdrobenost na př. území německého, dopustili bychom se chyby; musíme si být vědomi, že naše oblast je poměrně malá; ale přesto byla i v jejich hranicích určitá stupňovitost. Údělné markrabství [154]moravské je na př. typickým příkladem feudálního celku a jeho relativní oddělenost od Čech se zřejmě odráží ve vývoji českého jazykového celku. Ovšem nemůžeme do doby, řekněme 13., 14. století promítat stav dominií, s kterými se setkáváme v 17. nebo 18. století, čili feudální útvary v 13., 14. století na našem území vypadají jinak než dominia v poslední etapě feudalismu. Tím si snáze vysvětlíme rozdílnost dostředivých a odstředivých jevů v různých dobách; s tím také souvisí velmi těsně i otázka přechodných jevů, k nimž ještě přijdu.

Druhá otázka je otázka existence mluvené podoby celonárodního jazyka v minulosti. Mluvíme-li o dosahu jednotícího vlivu jazyka ústředního, řekněme zhruba jazyka národnostního, musíme si uvědomit, že jej známe bezpečně jen ve formě psané. Ale možnost rekonstrukce jednotného jazyka mluveného je pro nás důležitá. S touto otázkou souvisí velmi důležité otázky další, totiž otázky hranic jednotlivých jazykových jevů. Některé starší historické změny typicky české mají menší rozsah zeměpisný (na př. tzv. přehlásky, zejm. u > i), než mají některé změny pozdější (zejména difthongisace ú a ý/í).To je jasný důkaz toho, že v určité době, zvl. v 15. a 16. století, byla jednotící schopnost národního jazyka mnohem silnější než v století 13. a 14. Zhruba můžeme konstatovat, že rozšíření jednotného jazyka celonárodního v staré době u nás kulminuje asi v 16. století, tedy v době pohusitské, právě tedy v době vzmáhajícího se, utužujícího se feudalismu, ovšem také v době růstu vrstvy měšťanské; musíme si však uvědomit, že jazykový vývoj není tak úplně současný, časově zcela paralelní s vývojem společnosti, že probíhá se zpožděním. To, co nám obráží jazyk 15. a 16. století, jsou výsledky feudalismu uvolněného hnutím husitským a vzrůstem českých měst, kdežto utužený feudalismus 16. století se nám projeví v jazyce zejména až v 17. a 18. století, nikoli tedy ihned v století 16. Je velmi důležité určit aspoň přibližně hranice tehdejšího jednotného jazyka kulturního, který měl vedle formy psané také značně vyspělou formu mluvenou. Je jasné, že ej a ou, i když jsou přitom některé sporné otázky, proniklo daleko na Moravu. Ale tuto změnu nemůžeme nazvat jevem v plném slova smyslu spisovným, třebaže ji obrážejí i písemné památky; je však určitě jevem jednotného jazyka mluveného. Že vliv tohoto jednotného jazyka mluveného byl tehdy velmi silný, dosvědčuje i korespondence. Je obdivuhodné, jak v korespondenci 16. stol. je až na nepatrné a ojedinělé případy jazyk poměrně jednotný. Srovnáme-li korespondenci ze 16. století s korespondencí ze 17. století, vidíme velmi jasný rozdíl: jednotící síla národního jazyka v 17. století ustupuje a začíná se vytvářet poslední etapa rozdrobenosti feudálních celků, mnohem menších, než byly feudální celky staré.

A tím se dostáváme k rozdílu mezi tvořením nářečí a jejich poměrem k spisovnému jazyku v Čechách a týmiž skutečnostmi na Moravě. Charakter českých nářečí je, abychom tak řekli, vysloveně centrální. I když tady máme některé staré isoglossy, které celistvost obrazu narušují, je málo zemí s tak jasným centrálním vývojem, který nechává jen na okraji své oblasti archaismy, jako je tomu na území českém. Naproti tomu vývoj Moravy nemá charakter vývoje centrálního, nýbrž charakter vývoje pásového. Tyto oblasti byly tedy centrálním vývojem jazyka zasaženy v různém stupni nebo vůbec ne. Morava je tedy území, kde se nám na jedné straně zrcadlí zbytky velmi starých hranic nářečí a na druhé straně obráží vliv jednotného národnostního jazyka, postupující v různé době v různém dosahu, a to často v souvislosti s vývojem a stavem feudálních celků v 16. až 18. století.

Území lašské a území moravskoslovenské nebylo oním vývojem jednotného mluveného jazyka plně zasaženo. Je to území, kde zůstala celá řada jevů starších. V diskusi bylo několikrát správně řečeno, že mluvíme-li o vytváření nářečních celků, jsou pro nás důležité innovace. Ale chceme-li si celý vývoj představit jako jednotný proces, nesmíme zanedbávat ta území, kde se nahromadila řada starých jevů. A takovým [155]územím je oblast lašská. Rekonstruujeme-li do podrobností starou češtinu ze začátku 14. století, objevují se nám tam mnohé jevy dnešních lašských nářečí. Na př. systém palatalisace, a to právě takový systém palatalisace, který v určitých podrobnostech (nepalatalisování labiál a sykavek před starým e) vykazuje ony markantní rozdíly mezi systémem polským a systémem českým v lašské oblasti. Vývojem se český systém ze začátku 14. století podstatně změnil v centru českého jazyka, ale na lašské periferii zůstal a dalším vývojem se zdánlivě přiklonil víc k systému polskému než k novému systému českému. Podobně je tomu s otázkou assibilát ʒ a c. Jestliže jsem dobře rozuměl prof. Paulinymu, vidí v tom určitou innovaci nebo společný typický jev západoslovenského a východomoravského nářečí. Ale je jistě známo, že toto ʒ a c muselo být minimálně skoro pro celou oblast moravskou po jistou dobu typickým jevem; v památkách staré spisovné češtiny máme toho jasné stopy — i kdybychom pominuli svědectví Blahoslavovo. To znamená, že mezi staročeským původním palatalisačním typem dentál a assibilátami ʒ a c je velmi těsný vztah. Tento starý typ měl určité potenciální možnosti vývoje, někde se vyvinul ve skutečné assibiláty ʒ a c, a jinde se tyto hlásky tak plně nevyvinuly, čili že určitý starý jev — sklon k assibilaci — ustupoval na hranice.

Nelze zanedbávat genetický pohled na nářečí. Genetický pohled ovšem nerozhoduje o otázce dnešního národnostního stavu, ale pro poznání vývoje nářečí a jejich vztahů bude mít vždycky důležitost. Proč? Protože teprve až rekonstruujeme nářeční vývoj, můžeme jej sledovat i ve spojení s problematikou společného vývoje určité etapy seskupování, eventuálně přeskupování určitých nářečních celků. Vzpomeňme si jenom na území kašubské, které je typickým příkladem opravdu jazykového přeskupování.

Na našem území nebylo dosud využito všech jevů pro řešení těchto otázek vývoje starých nářečních celků, jejich seskupování nebo přeskupování, na př. vývoje slabičného l. Jeho vývoj spojuje část našeho území, zhruba můžeme říci část západní, úže s polským územím než tu část, která se obyčejně pokládá za těsně spojenou s polským územím.

U lašských nářečí bych na jednu věc chtěl upozornit. Jistě příslušnost území lašského k celonárodnímu jazyku českému byla stará a dlouho přijímána jako samozřejmá. V 14. a 15. století kdyby se byl kdokoli kohokoli na území dnešních lašských nářečí zeptal, ke které národnosti patří, byl by se každý bez rozpaků hlásil k české národnosti a považoval češtinu za svůj národní jazyk. To se týkalo i značné části Slezska vůbec. Je dosvědčeno, že ve Slezsku, i polském Slezsku, v široké míře se užívalo spisovné češtiny. A můj názor je, že právě spisovná čeština užívaná na polském území, se středisky Opolí, Kozlí, Vratislav, nabývala určitého lokálního charakteru a tato polsky zabarvená kulturní čeština měla pak vliv na celé lašské území. Tato spisovná čeština, vyslovovaná na polském území odlišně, neměla jistě na př. kvantitu. Lidé mluvící touto odlišnou češtinou na lašském území neodtrhávali se od českého celku, naopak projevovali se svého stanoviska samozřejmě svou příslušnost právě k češtině, i když přitom podléhali vlivu právě této popolštěné češtiny.

Otázka přízvuku na předposlední slabice je spletitější. Podle mého názoru, poslední dobou potvrzovaného prací Romportlovou[2] a nyní i diplomní prací asist. Švestkové,[3] máme archaická residua takového přízvuku na jihozápadním území českém, neboli na celém českém území přízvuk na penultimě náleží mezi okrajové archaismy. Nelze proto jednoznačně tvrdit, že penultimální přízvuk je sekundární; není vyloučeno, že je to jev primární a že sekundární je přízvuk na slabice první.

[156]A ještě jednu malou poznámku na závěr této části. Můj názor, který jsem už několikrát vyslovil, je, že nářečí východomoravská, tedy moravskoslovenská a lašská, a rovněž nářečí západoslovenská jsou typickou nářeční oblastí, která nemá společné innovace; je to území, které nebylo zasaženo vývojem centra, jak na jedné straně centra českého, tak na druhé straně vývojem center slovenských.

 

2. Jistě nelze dnes určovat jazykové hranice bez zřetele na vývoj hospodářskopolitických podmínek i výsledků v tvoření společenských celků národnostních a sotva kdo by dnes již tak postupoval. Ale na druhé straně nelze nepřihlížet k vývoji a k vytváření nářečních celků a jejich různých vztahů, protože i ty probíhaly v souvislosti s podmínkami vytváření společenských celků na příslušném území v minulosti, jak pokud se týče oblasti nářečí lašských, bylo zde již konkrétně ukázáno. Bylo by tedy nedialektické chtít vůbec nepřihlížet k existenci nářečních a jazykových hranic.

Mluvil-li jsem sám zde již o pronikavém působení jednotícího českého jazyka kulturního v 16. století a ukazoval, že zhruba podle hláskoslovných isogloss můžeme si jeho dosah rekonstruovat, nebylo by ovšem správné dělat z toho závěr, že by takové isoglossy mohly určovat minulou hranici národnostní. Na př. J. A. Komenský, který by se octl za touto hranicí (za isoglossou čes. ej, ou), nikdy jistě nepochyboval o tom, že je Čechem a že jeho jazykem je jazyk český. To je to, o čem zde mluvil s. Bělič, že musíme rozeznávat aktivní užívání jednotného jazyka a jeho vliv na vývoj nářečí a přihlašování se k některému jazyku jako k vlastnímu jazyku kulturnímu.

Ale chci připomenout ještě jednu věc. Otázka poměru národnosti v minulosti nebo dnešního národního uvědomění a příslušnosti k jazyku na př. v poměru Slováků—Maďarů, Čechů—Němců, Lužičanů—Němců a tak dále může sice také odrážet problematiku jazykových a národnostních hranic česko-slovenských, česko-polských, ale jen vzdálenou analogií. Je veliký rozdíl v tom: jestliže příslušník nářečí, jak jsme zde slyšeli, hlásí se na př. za Čecha nebo za Poláka, nemůže v tom nikdy vidět on sám ani jeho okolí nějaké odnárodnění. Jestliže se Čech stal Němcem, Němec v Čechách se stal Čechem, bylo to vždy jasné přihlášení se k jinému jazyku, kdežto v poměrech těšínských to není otázka jazyka jiného. Jazykové rozdíly jsou zde pro nelinguistu, nefilologa často tak malé, že opravdu si je mluvčí neuvědomuje jako „jiný jazyk“, jako uvedený zde příklad Poláka, pro něhož polské nářečí bylo jen jiná „wymowa“ (výslovnost).[4] V poměru češtiny a němčiny, slovenštiny a maďarštiny by nikdo rozdíl jazykový nepokládal za pouhou „výslovnost“, tady je jasné vědomí zřejmého rozdílu. Myslím, že takovéto analogie můžeme užívat jen velmi opatrně.

 

3. Konečně chtěl bych zdůraznit předně to, co jsem již řekl: Musíme si uvědomit, že jistě je pro nás velmi důležitým úkolem zjistit takový stav nářečí, jaký je, a zvlášť dnes, kdy je zastihujeme v pohybu. A musíme litovat, že se to zjištění nestalo dříve, poněvadž dnes čím dál tím víc je toto zjišťování svízelnější a složitější. Ale na druhé straně je zřejmé, že musíme překonat takové zaměření dialektologie, která v tomto zjištění viděla alfa a omega své práce. Musíme dokázat vidět nářečí v stálém pohybu, vidět nářečí v celém procesu jejich tvoření, tedy pěstovat dialektologii v širokém slova smyslu historickou. A tady myslím, že musíme znovu uznat, třebas to bylo již na konferenci řečeno, velké zásluhy právě prof. Kellnera, který s takovým úsilím a celou svou prací, zvlášť v posledním období, zdůrazňoval tuto hlubokou perspektivu celého vývoje dialektů a zbavoval dialektologii statického pohledu. A to je jeho velká zásluha. Budou-li v jednotlivostech výsledky jeho práce nebo některé jeho these opravovány, to je otázka vědeckého vývoje, to je pochopitelné, ale jeho zásadní stanovisko zůstává.

[157]Jaké úkoly s tohoto stanoviska pro dialektologické bádání plynou? Jistě je pochopitelné, a podrobněji o tom zde již bylo mluveno, že i v dnešním stavu dialektů a při jeho přesném zjišťování můžeme jisté jevy jasně vidět v jejich vývoji, vidět je jako výsledky vývoje anebo jako prostředek vývoj vysvětlující. Ale na druhé straně bych chtěl zdůraznit, že i faktický historický materiál musíme zjišťovat a musíme ho shromažďovat a nově osvětlovat. Na tomto úseku jsme zdaleka ještě neudělali všechno. Vlastně od práce Jirečkovy, která dnes je ovšem zastaralá, třebaže ve své době byla průkopnická, nestalo se mnoho. Je pravda, že v Gebauerových základních pracích máme mnoho cenného materiálu, ale není shromážděn pod zorným úhlem historické dialektologie, nýbrž pod zorným úhlem základního vývoje jazyka literárního. Tento pohled byl překonán Trávníčkovou Historickou mluvnicí, ale i zde je omezen především na historický vývoj dnešního stavu nářečí.

Rychlý a veliký rozvoj literárního jazyka je jistě naší chloubou, ale pro rekonstrukci historické dialektologie je i překážkou: způsobil, že dnes se nám dialektické jevy v minulosti objevují jen někde na periferii toho vývoje a musíme je pod lupou po troškách sbírat. Jazykové celky jako slovenský, které tuto překážku nemají, jsou zde ve výhodě, protože se u nich snáze v každé psané památce jistým způsobem dialektické jevy objeví. Ale přesto u nás jsme neudělali dosud všechno, abychom skutečně rozptýlené dialektické jevy systematicky z našich rukopisů shromáždili, zhodnotili. Dále je stále rozsáhlý archivní materiál plně neprozkoumaný (anebo vydaný tak, že obdobné jevy jsou setřeny nebo alespoň zatemněny). Musíme ovšem postupovat kriticky, nezavalit se vším možným materiálem; zpravidla je to materiál ceny značně různé, protože písaři sami chtěli psát normovanou jednotnou češtinou a místní jevy se tam dostávaly jen jako bezděčné chyby; jde také o původ písaře, o upravený nebo přesný zápis svědecké výpovědi atd. Tedy práce je dost složitá a dlouhodobá, ale myslím, že nesmíme se jí bát. To je jedna věc.

A druhá věc, kterou bych chtěl zdůraznit, je, že nesmíme couvat před tím, vidět i dnešní pohyb nářečí. A to je myslím při výzkumu terénu velmi důležité. Ovšem to je možné zpracovávat jenom monografickou prací terénní, to není možno vystihnout dobře ani anketou a sotva to bude možné zpracovat v atlase. Jde zde o sledování pohybu v perspektivě generační, jak nářečí se rozkládají, co nového tam proniká a jakou měrou, ve vytváření tak zvané obecné češtiny a jejích posunů. To všechno je nezbytné zjišťovat skutečně na konkrétním materiálu. Dvou věcí si všímat považuji za zvlášť důležité; na jedné straně, jak nářečí se rozplývají ve spisovném jazyce, na straně druhé, zda je to skutečně spisovný jazyk v užším slova smyslu anebo běžně mluvená forma národního jazyka, kterou nazýváme obecnou češtinou, jaké znaky spisovné a které znaky obecné češtiny do nářečí pronikají.

Mluvíme-li o generačních rozdílech, musíme si připomenout, že se vyskytnou v nářečích jevy, které už ani do této kategorie nenáleží, na příklad výskyt typu mel, pekný a pod. na Českotřebovsku a na Litomyšlsku: to jsou skutečně zcela ojedinělé jevy, které lze zastihnout zcela zřídka u starého člověka. Profesor Hodura ve svém Nářečí litomyšlském z r. 1904 tvrdil, že jev ten již vůbec neexistuje a zhruba třicet let potom — r. 1932 — jsem s ním procházel Litomyšlsko a našli jsme několik osob, které to ještě tak říkaly. Tedy, správně vzato, do charakteristiky toho nářečí, ba ani do generačních jevů to už sice ani v roce 1904 nenáleželo, ale přece jen je to záznam pro historii nářečí důležitý. — Co se pak týče pohybu slovní zásoby, je ovšem dobře rozeznávat při studiu dialektu slovní zásobu poměrně rychleji proměnlivou a poměrně stabilní základní slovní fond; v něm pak jak slova, která mizejí, protože mizejí i věci, tak slova, která se dodnes v českých nářečích dobře drží, třebaže jsou v nich nářeční rozdíly (na př. části stodoly). Tedy i nářeční lexikální rozdíly v oblasti základního slovního [158]fondu mohou být prastaré. Nemohu ovšem v několika diskusních poznámkách tyto otázky vyčerpat, chtěl jsem jenom upozornit na celou řadu otázek, kterých bychom si při tom dnešním pohybu nářečí měli dobře všímat.

Jen ještě jednu věc bych chtěl vytyčit jako naléhavý úkol našim dialektologům při studiu „pohybu nářečí“. To je studium jazyka nového osídlení. Mnoho našich mladších dialektologů je toho názoru, že je to předčasné. Nejsem toho názoru; myslím, že si máme, pokud silami stačíme, i toho všímat. Máme zde jedinečnou možnost sledovat proces sjednocování, vzájemného vlivu nářečí, působení spisovné češtiny opravdu in statu nascendi, máme před sebou živý experiment.

Které znaky nářeční při šíření spisovné nebo obecné češtiny nejvíce ustupují?

Bylo zde uvedeno, že v oblasti hanácké i východomoravské se říká soudruh a ne sódruh ani súdruh. Ale proti tomu v jižních Čechách, kde nářečí nemají g, se říká brikáda. Zdánlivě si tato fakta odporují: v Čechách, kde dokonce tvrdíme, že nářečí jsou na úplném ústupu, nové slovo se přizpůsobuje nářečnímu jevu, a na Moravě, kde nářečí žijí, se nepřizpůsobuje. Proč to je? Vidíme zde názorně rozdíl mezi jevy, které jsou součástí systému hláskového, a jevy, které nejsou. Obdobně příslušník nářečí jihočeského vyslovuje zpravidla do smrti mjesto, anebo příslušník většiny moravských nářečí bude vyslovovat vozíg malý. A při ústupu nářečí mizejí právě základní jevy systémové, ne obecné jevy fonetické, týkající se pouhé výslovnosti. A právě tyto poslední jevy jsou velmi trvalé a přecházejí do lokálních variací běžně mluveného celonárodního jazyka, ať už to potom nazveme kterýmkoli názvem, kdyby se někdo vzpíral nejrozšířenějšímu názvu „obecná čeština“.

A správně myslím bylo řečeno, že určité celky městské, Olomouc, Brno, Gottwaldov, jsou ohnisky tohoto šíření. Je to vlastně průběh, který známe jasně i ze starší doby. Na př. náleží sem město Třebíč s českým ej a ou, lišícím se od okolního é, ó.

 

Ale nyní k samým pojmům obecná čeština, středočeský, resp. český interdialekt a běžně mluvená forma spisovného jazyka. Soudruh Bělič tady řekl, že jsem změnil svůj názor na obecnou češtinu; ovšem, změnil jsem jej, ale také se změnila jazyková situace. R. 1934 ve svých Českých nářečích jasně beru obecnou češtinu jako lidový jazyk bez určité vymezené hranice, která zaujímá zhruba celé Čechy a přesahuje až na Moravu. Takto chápanou obecnou češtinu můžeme sice nazvat interdialektem, ale musíme si pak i přitom být vědomi, že vznikající interdialekt lašský, hanácký nebo východomoravský není na stejné rovině s tímto interdialektem českým: interdialekt český má hlubokou minulost, existoval do jisté míry už aspoň v 16. století, dále poměr mezi spisovným jazykem a tímto českým interdialektem je v podstatě jiný. Ale musíme si uvědomit, že městská centra tohoto interdialektu českého, především pražské, během 18. století se značně oslabilo, takřka zaniklo. A tady jsme u jedné věci, kterou jsem ještě nestačil rozebrat a kterou je třeba podrobně sledovat, jak se vlastně nová forma spisovného jazyka vytvářela: čeština městská z konce 18. stol. a 19. stol. vznikala z dvojího pramene, z jazyka hluboce promíšeného německými prvky na jedné straně a na druhé z mluvy nového obyvatelstva, které do tohoto centra přicházelo, především to byli nositelé českého interdialektu.

Zhruba s tímto rozlišením na jedné straně interdialektu českého, který není na stejné rovině s ostatním interdialektem, a na straně druhé běžně mluvené formy národního jazyka souhlasím; jenom že pro tuto běžně mluvenou formu národního jazyka potřebujeme také vhodný termín a tím nejvhodnějším je obecná čeština. V starší době jsem ji nazýval hovorovou formou spisovné češtiny. Proč od toho dnes upouštím? Protože v hovorové formě spisovného jazyka jsem si představoval takové případy mluvčích, kteří vlastně nikdy žádným nářečím nemluvili.

Ale těchto případů je málo a musíme spíše přihlížet k jevům, s nimiž se setkáváme [159]na celé oblasti našeho území. A sledování těchto jevů nás vede k tomu, že útvar jazyka, který jsme do nedávna pokládali za obecnou češtinu, má dneska velmi silný posun směrem k spisovnému jazyku.[5] A tím se nám vrací to, co jsem vždycky zdůrazňoval, že středočeský nebo pražský dialekt není totožný s obecnou češtinou ve větší, výraznější podobě. Uveďme na př. slovo cejtit. I v středních Čechách je rozdíl, řekne-li se při vstupu do světnice: tady je něco cítit a tady je něco cejtit (cejtit je vždy pejorativní). Tím, že se obecná čeština přibližuje k spisovnému jazyku, ale nesplývá s ním, markantněji vystoupil do popředí jazykový útvar, který bychom mohli nazývat českým interdialektem (ne středočeským, nýbrž českým), který nám pokrývá nářečí, ale sám jim podléhá.

S. Chloupek tvrdil, že neví, zda budou mít interdialekty vytvářené na Moravě čas vlít se do obecné češtiny. Do obecné češtiny staré formy jistě ne. Ale na druhé straně, že by na celém území pronikla spisovná čeština bez určité odlišné běžně mluvené formy, je velmi nepravděpodobné. U typu spisovných jazyků, jako je český — stejně jako u franštiny, u němčiny a p. — otázka mluveného běžného jazyka, který se odlišuje od spisovného, je faktem, který asi nezmizí sám, a nemělo by ani smysl ho odstraňovat. U spisovného jazyka s tak starou strukturou, jako je český spisovný jazyk, je nemožné, aby neexistovala vedle přesného spisovného jazyka — poněkud odlišná mluvená forma celonárodní.


[1] T. Lehr-Spławiński, Tło historyczne ugrupowania gwar czeskich. Rocznik slawistyczny 17, 1952 (vyšel 1953), s. 19 n.

[2] M. Romportl, K otázce ustálení západoslovanského přízvuku. Studie a práce linguistické I, Praha 1954, 73 n.

[3] L. Švestková, K modulačnímu systému nářečí na Volyňsku, 1954 (dipl. práce).

[4] Srov. zde v článku Běličově na str. 133.

[5] Srov. můj spisek Stalinovy práce o jazyce a jazyk literárního díla a překladu. Praha 1951, s. 45 n.

Slovo a slovesnost, volume 16 (1955), number 3, pp. 153-159

Previous Slavomír Utěšený: Poznámky k dnešní situaci české historické dialektologie

Next Václav Vážný: K otázce jazykového atlasu zemí českých