Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Příspěvek k rozvoji česko-polských vztahů

Stanislav Králík

[Chronicles]

(pdf)

Вклад в развитие чешско-польских отношений / Contribution au développement des rapports tchéco-polonais

Životní zájmy obou sousedících států, Československé republiky a Polska, vedou po druhé světové válce také vědecké pracovníky obou národů k těsnější spolupráci, nežli tomu bylo dříve. Předmětem jejich badatelského zájmu jsou i dnes — ve smyslu společných politických a kulturních tradic — otázky vyrůstající z problematiky česko-polského sousedství. Přesvědčeni, že jen společné vědecké úsilí o vyjasnění těchto problémů může vést k úspěchu, snaží se vědečtí pracovníci překonat badatelské zájmy osobní a řešit problémy obou národů plánovitě a koordinovaně se zřetelem k společným potřebám obecným.

Takovým pokusem je také dvoudílný Česko-polský sborník vědeckých prací, vydaný Slezským studijním ústavem v Opavě z iniciativy a v redakci brněnského slavisty Milana Kudělky (I. díl 1955, práce z historie a z věd příbuzných, stran 802, II. díl 1955, studie jazykovědné, literárněvědné a musikologické, stran 518). I když se nepodařilo — podle slov redaktorových v úvodu publikace — uskutečnit dílo v rozsahu a v zaměření, jak se původně zamýšlelo, a bylo třeba omezit se na práce spíše přípravné, přece je nutno hodnotit tento široce založený pokus velmi kladně především proto, že se jím zjistil „skutečný stav badatelského zájmu i nejnaléhavější potřeby pro příští práci“. Je to hlavně problematika Slezska, k níž se pro její prvořadou úlohu v dějinách česko-polských vztahů upírá pozornost badatelů obou národů. Sborník je dobře přístupný čtenářům českým i polským, protože jeho jednotlivé stati jsou uveřejněny v originále, polsky nebo česky, a za každou statí je pak české, resp. polské resumé vedle resumé francouzského a ruského.

V našem výkladu se budeme zabývat jen těmi pracemi (II. dílu), které řeší otázky jazykovědné. Týkají se jednak vztahů mezi češtinou a polštinou jako jazyky národními, resp. vlivu češtiny na polštinu, jednak problematiky nářeční na rozhraní česko-polském.

Otázkou vzájemného působení obou jazyků během jejich vývoje se zabývá studie Frant. Kopečného Nové rozdělení jazyků slovanských a v souvislosti s ním problém nářečí lašských. Vychází z klasifikace jazyků podle specifických znaků jejich mluvnických soustav a podle toho dělí slovanské jazyky na severní, po mluvnické stránce značně homogenní (větev ruská, polská, a československá), z nichž vyděluje lužičtinu (jejíž oblast byla od 14. stol. od ostatního slovanského celku prakticky isolována), a na skupinu slovanských jazyků jižních, velmi pestře a ostře diferencovanou, kterou tvoří typ makedonsko-bulharský a vlastní typ jihoslovanský (srbocharvátština a slovinština), představující již přechod k slovanskému severu. Do rámce tohoto rozdělení, v němž vychází autor ze své starší stati K otázce klasifikace slovanských jazyků (Slavia 19, 1949, s. 1—12), zasadil K. nářečí lašská, která se dnešnímu pozorovateli jeví (především pro svůj hláskový ráz) jako přechodný typ mezi oblastí polskou a československou. Autor upozornil na závažnost historického zřetele při klasifikaci těchto dialektů a ukázal, že s toho hlediska je nutno považovat lašská nářečí za nářečí českého národního jazyka, která se během svého vývoje (od 13. stol. — vlivem německé kolonisace jesenické oblasti) postupně sbližovala s polštinou, s níž na široké frontě souvisela (teprve od 15. stol. mají lašská nářečí ráz přechodných nářečí česko-polských, protože ztratila délku a mají typ polského přízvuku), až dosáhla dnešní podoby, kdy vykazují jak některé infiltráty polské, tak i některé české jazykové jevy archaické, které se udržely vlivem těsného sousedství s polštinou.

Stať varšavského profesora Zdisława Stiebra Wpływ czeszczyzny na kształtowanie się polskiego języka literackiego sleduje pak vliv [59]češtiny na jazyk polský v průběhu jeho vývoje. Prvním obdobím tohoto vlivu bylo období pokřesťanštění Polska (2. polovina 10. stol.). Tehdy převzala polština z češtiny téměř celou základní křesťanskou terminologii. Později vliv češtiny na polštinu poklesl a zesílil se opět až v 15. stol. jako následek polsko-českých kulturních styků (od konce 14. stol.). Avšak nové čechismy se v té době v polštině ještě trvale nezachytily; k tomu došlo až v století následujícím. V něm, v údobí reformace, rozvíjí se český vliv dále — pravděpodobně jako odraz zájmu polských evangelíků o spisy Českých bratří (tehdy již tištěné, a proto lehce dosažitelné) — a v polštině se ustalují české lexikální výpůjčky jako serce, wesele, hańba, własny, straż, jedyny a pod. K přejímání českých znaků systémových, fonetických nebo morfologických, sice nedochází, nicméně v případech, kdy v nově tvořícím se polském literárním jazyce soupeří dva typy polské (obyčejně velkopolský a malopolský), rozhoduje spor vliv češtiny ve prospěch typu češtině bližšího. — Studie, zdá se nám, vliv češtiny na polský jazyk přece jen plně nedoceňuje; jeho míra byla pravděpodobně větší. Vždyť v údobí christianisace Polska šlo jistě o víc než jen o obohacení polské slovní zásoby o novou kulturní vrstvu (srov. zde stať B. Havránka, Otázka existence církevní slovanštiny v Polsku, Slavia 25, 1956, s. 303) a také v průběhu pozdějšího vývoje polštiny nejen o přejímání dalších lexikálních výpůjček z češtiny. Snad je možno i říci, že vliv češtiny byl za vývoje polského národního jazyka vážným popudem k vytváření jeho kulturní podoby a že čeština tu byla aspoň v některých údobích přímo vzorem.

Zajímavou otázkou, jejíž rozřešení by mohlo aspoň do určité míry přispět k osvětlení vlivu češtiny na starou polštinu, zabývá se Vladimír Kyas ve stati K rekonstrukci české předlohy staropolské bible. Jde tu o předlohu t. zv. Bible královny Žofie z poloviny 15. stol., kterou přes české i polské pokusy nebylo možno dosud určit ani provést její rekonstrukci na základě rukopisů zachovaných v Československu. Autor stati se proto pokusil již ve své starší studii Za českou předlohou staropolské bible (Slavia 21, 1952, s. 112—124) stanovit české texty, které jsou nejvhodnějším východiskem pro rekonstrukci ztracené předlohy, a došel k názoru, že česká předloha nebyla jednolitá; první polonisátor bible zanechal práce patrně pro nedostatečnou předlohu a jeho čtyři pokračovatelé si pak opatřili předlohu lepší. V této studii řeší pak autor na základě biblických rukopisů zachovaných v Československu otázku rekonstrukce vzoru překladu, aby mohl vysvětlit nejasná a porušená místa v polské bibli, objasnit techniku polského překladu i otázku čechismů ve staré polštině, a dochází k názoru, že rekonstrukci předlohy staropolské bible je možno na základě dosavadních výsledků provést, avšak vydání rekonstruovaného textu není možno pořídit bez prozkoumání rukopisů zahraničních, které mohou přinést i lepší znění, než jsou zachována v Československu. Další studium této otázky, jakož i památek podobného rázu závisí tedy na spolupráci polské vědy s českou a na dohodě českých kulturních institucí s polskými.

Uvedené práce do určité míry doplňuje dialektologická materiálová studie vratislavského profesora Stanisława Rosponda Z badań nad przeszłością dialektu śląskiego. Autor v ní analysuje jazyk první části matriky křtů z Łącznika (z let 1684—1695), která je jedním z pramenů pro historickou dialektologii slezskou (matrika je psána polsky, sahá až do r. 1715 a obsahuje 250 listů). Po důkladném rozboru grafiky, orthografie, fonetické stránky zápisů, z tvarosloví jazyka matriky pak tvarů gen. sg. feminin, dále tvoření ženských jmen, jakož i vyskytující se slovní zásoby (apelativ, jmen osobních i místních) věnuje autor pozornost (mimo jiné méně významné skutečnosti) především otázce „mazurování“ a zjišťuje, že isofona mazurování, vytyčená na základě uvedených historickodialektických dat v okrese prudnickém a konfrontovaná s isofonou pozdější (Nitschovou) a s nejnovějším dialektologickým pozorováním Z. Martynowského, ukazuje na zřetelný ústup. Autor proto soudí, že ve Slezsku, kde prý se původně mazurovalo, ustupoval tento jev pod tlakem nemazurujícího přechodného nářečí polsko-českého. Vlivem češtiny, užívané v kostele, ve škole a v kancelářích, šířilo se nadto [60]š, ž, č. Mimo to mu sebraný materiál dovoluje vést pro 17. stol. isofonu diftongisace au < ā (na rozdíl od monoftongu o, resp. å < ā). — Práce je shromážděným materiálem průkazná, nicméně se nám zdá, že by otázka původního rozšíření š, ž, č a s tím i úvahy o posunutí isofony mazurování zasloužila zvláštní pozornosti. Odkazujeme tu na poněkud odchylný soud o rozšíření š, ž, č zemřelého prof. Kellnera (Jazykové poměry v levém horním Poodří, Opava 1946).

Z materiálu vychází také druhá dialektologická práce zařazená do sborníku, stať łodžského profesora Karola Dejny Z zagadnień polsko-czeskiego pogranicza językowego. Dejna se domnívá, že lašská nářečí jsou nářečí přechodná, v nichž existují vedle sebe důsledně provedené znaky české a polské, a že jenom pocit jazykové příslušnosti, spjatý s jinými znaky určujícími pojem národního společenství, je příčinou toho, že se lašské dialekty počítají k nářečím českým. Znaky, které mají lašská nářečí společné s polštinou, jsou podle něho výsledkem téže vývojové cesty, kterou prošla nářečí polská. Proto prý je jejich fonologický (zvláště souhláskový) systém podobnější polštině než češtině. Hranicí mezi polštinou a češtinou je podle Dejny široký pás těchto nářečí. Vznik lašských nářečí je třeba zkoumat na základě materiálu historické dialektologie a ten prý svědčí také pro původní polskost těchto nářečí. Pokud jde o určení původního rozsahu češtiny, jsou podle Dejny nejméně jisté ty závěry, které jsou činěny na základě rozsahu slovníkového, neboť mohou být odrazem kulturních vlivů velmi pozdních a nemusí být pozůstatkem dávného jazykového stavu. — Dejnovy vývody zdají se nám přes všechen snesený materiál málo přesvědčující. Upozorňujeme tu na stati J. Běliče, K otázce pomezních nářečí, Slovo a slovesnost 16, 1955, s. 132—133, 138; A. Lamprechta, K otázce lašských nářečí, Slovo a slovesnost 16, 1955, s. 140—146 a Fr. Trávníčka, Smíšená a přechodná nářečí, sb. Adolfu Kellnerovi, 1954, kde je otázka přesahů slov, jakož i otázka míšení nářečí i jejich společných rysů řešena poněkud jinak a zdá se, že i správněji.

Téže otázce jako K. Dejna, avšak s obecnějšího hlediska, věnuje pozornost pražský profesor Ant. Dostál ve stati K otázce přechodných jazykových oblastí, zvláště česko-polských. Všímá si tu vzniku a vývoje přechodných jazykových útvarů mezi jazyky cizími i blízce příbuznými a upozorňuje na metodickou složitost takových zkoumání. Zdůrazňuje, že je třeba při tom mít stále na mysli jazyk jako soustavu dorozumívacích prostředků toho či onoho lidského společenství se všemi důsledky z toho plynoucími. A toto hledisko je třeba zastávat také při zkoumání nářečí lašských. V některých dosavadních pracích polských tomu bohužel vždy tak zcela není.

Slovo a slovesnost, volume 18 (1957), number 1, pp. 58-60

Previous Pavel Trost: Německá věta jako „pole napětí“

Next Jiří Daňhelka: Soupis opavských rukopisů