Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Intonace a verš

František Daneš

[Articles]

(pdf)

Интонация и стих / L’intonation et le vers

V poslední době se u nás objevilo několik prací o zvukové stránce verše,[1] zejména též o jeho intonaci. Ve svém příspěvku jsem zvolil poněkud jiný přístup k věci než moji předchůdci. Pokusím se aplikovat metodický postup a výsledky svého rozboru intonace a členění promluvy ve spisovné češtině[2] na promluvy napsané ve veršové básnické formě. Soudím, že tento postup je zcela oprávněný. Svědčí o tom i názory povolaných odborníků (např. J. Mukařovského)[3] a lze si to ověřit na kterékoli dobré recitaci.

Zmiňuji-li se v této souvislosti o recitaci, nemyslím, že tím nějak směšuji otázky přednesu a teoretické lingvistické otázky zvukové výstavby básnického textu. Soudím, že své zkoumání nemůžeme neopírat o rozbor zvukových realizací básnických děl. Musíme ovšem v této realizaci rozlišovat, jak už to činil O. Zich,[4] „zvukové kvality básnické“ od „zvukových kvalit recitačních“, a tedy to, co recitátor „uskutečňuje“ (tj. to, co je předem určeno textem), od toho, co „tvoří“. Jinými slovy: bude nás zajímat v našem případě jen to obecné, co jsme vyabstrahovali z nejrůznějších realizací, a zároveň budeme hledat v básnických textech, čím a jak je tato zvuková struktura díla dána přímo v textu — neboť jen ty zvukové složky jsou strukturní, které jsou dány textem, jsou v něm více méně jednoznačně předurčeny (a jsou tedy i složkou tohoto textu). I když — z příčin, které bychom mohli označit jako „technické“ — je básnický výtvor předkládán autorem publiku ve formě psaného (tištěného) textu (proto také nemůžeme ani základní jednotku — verš definovat nakonec jinak než v plánu grafickém,[5] tj. jako to, co básník jako verš graficky vyznačil), musíme předpokládat, že základní zvuková struktura básně je nedílnou součástí básníkova tvůrčího záměru [srov. k tomu např. vý[104]klady a doklady Zichovy, op. cit., nebo J. Mukařovského v Příspěvku[6]]. Je tedy situace díla básnického po této stránce do jisté míry obdobná situaci děl hudebních (autor — grafický záznam a tiché čtení — hlasitá reprodukce).

Soudím, že tento náš postup bude mít tu výhodu, že bude pracovat s lingvistickými skutečnostmi (intonace a členění promluvy), které v jazykovém systému nesporně existují a byly konkrétně popsány jak po stránce formální, tak funkční. V opačném případě hrozí totiž nebezpečí, že badatelské výsledky zůstanou do značné míry v oblasti apriorních předpokladů a málo konkrétních a určitých, jen zcela všeobecných zjištění.

 

I. Vztahy mezi členěním promluvovým a veršovým. Vycházíme z toho, že i báseň, stejně jako každý jiný jazykový projev (promluva) člení se pomocí intonace a pauz na promluvové úseky. Toto členění je svou podstatou rytmické, souvisí však zákonitě s výstavbou promluvy, i s její výstavbou významovou, a konečně i se stavbou větnou. Mohli bychom předpokládat, že členění veršové je jen zvláštní případ členění promluvového, jeho využití. Kdybychom přihlíželi jen k veršům jako

Přilítlo jaro zdaleka
a všude plno touhy,
vše tlačilo se k slunci ven,
že snilo sen tak dlouhý.
                      (V. Hálek)

 

Věříš-li,
straníš,
straníš-li,
věříš,
víš-li,
straníš,
nevíš-li, —
žvaníš.    (J. Noha)

 

Muž pohár zdvíhá.
I kladivo.
I smutek na ramenou zas,
když zvolna ze sna vstává.
                  (O. Mikulášek)

pak bychom s tímto pojetím vystačili. Kdybychom uvedené verše napsali (a chápali) jako prózu, kryly by se předěly mezi promluvovými úseky s předěly mezi verši. Avšak existence veršů jako

Když voják jde do války, světe, má
maršálskou hůl v torbě své.
Když voják přijde z války domů, má
v té torbě fáč a prádlo špinavé.
                                        (I. Fleischmann)

 

. . . . . . . . . . . . . . . . . .
hned rozesmátý povyskočí, chytá
poletující pírka, zvířená
těkavým větříkem, který se zdvihl
pod mostem u záchodku, s chladným pachem
moče a vrbin. Ikaros
rozčilenému otci překáží
. . . . . . . . . . . . . . . . . .              (Fr. Hrubín)

ukazuje, že veršové členění neodpovídá často členění promluvy, a proto je třeba předpokládat, že členění na verše je jev sui generis, něco jiného než členění promluvy a že vztah obou členění se v básni projevuje jako zvláštní funkční prostředek. Případy prvního typu (verš = úsek) vyložíme pak jako jeden ze speciálních případů tohoto vztahu, kdy se obojí členění kryje (je paralelní).

Nestačí ovšem jenom prosté zjištění, že se v daném případě obojí členění nekryje, rozchází. Tento vztah je třeba přesněji specifikovat a zjistit základní jeho typy, popř. jejich modifikace nebo varianty.

Dříve než se pokusíme o zjištění a třídění těchto typů, zrekapitulujeme některé [105]základní poznatky o členění promluvy. Předěly, jimiž se realizuje, jsou různého druhu. Některé jsou — z hlediska stavby dané promluvy — nutné, jiné jen možné (potenciální). V konkrétní realizaci promluvy jsou pak uskutečněny jednak všechny předěly nutné, jednak některé (většina) předěly potenciální. Předěly nutné jsou opět dvojího druhu: buď jsou vázány na jistý mezislovní předěl, anebo jsou volné (tj. daný oddíl promluvy si pro svou délku vyžaduje členění, mluvčí má však na vybranou mezi několika potenciálními předěly). Je tedy v kladení, resp. nekladení předělů i v jejich umístění jistá volnost.

Z hlediska členění promluvy na úseky můžeme tedy rozlišovat v promluvě mezislovní předěly neutrální (s možností úsekového předělu), pozitivní (s jeho nutností) a negativní (s jeho nemožností).

Konečně je třeba ještě dodat, že meziúsekové předěly mají různý stupeň hloubky (ostrosti, výraznosti) a člení tak promluvu na hierarchicky uspořádané větší oddíly.

Sledujme nyní podrobněji vztah členění promluvového a veršového.

1. Maximální rozchod obojího členění je v těch případech, kde a) veršový předěl (někdy i na hranici strof) připadá na mezislovní předěl negativní, nebo naopak b), kde se (alespoň jeden) mezislovní předěl pozitivní nekryje s koncem verše (někdy se v tomto případě kryje s koncem strofy). c) Často se oba způsoby (a, b) spolu kombinují. — Několik příkladů:[*]

a)
Z těch ] dědů a bab, |
co přede mnou ⁞
vodám
cestu písní
otvírali, |
co zde studny roubili |
a pevné plátno
tkali, |
z nich jsem |
a] vracím se
k nim znova. |
                     (M. Bureš)

 

(na hranici strof:)
Tak jako vítr, | slyš, |
tu hudbu zdvih | a vznáší
tam, | kam již nestačíš, |
tam, | kde již ticho straší

věčnost. | Ty v dlani své |
hrst ticha jako klasy |
. . . . . . . .       (J Seifert)

 

b)
Nejde. | Nejde. | Nejde. |     (J. Svoboda)

Do řeky? | Do vzduchu? | Do nebes? |
Řekni! | Kam za tebou půjdu? |     (M. Kundera)

»Nevím … | Ne… | Dobrou noc, milý!« |
Hleděl. | Už neprosil. |     (M. Červenka)

chtěl bych být vítr z hor, | jenž oblak v dálku žene, |
chtěl bych znát oči žen, | tmou země rozdychtěné, |     (F. Nechvátal)

Krahulík krouží u lesa | a na kořist čeká     (J. Pilař)

Dál budou křídlovky ⁞ čerpat ⁞ mladý dech z plic     (Fr. Hrubín)

[106]Ze slatí houpavých ⁞ čiší ⁞ zimavé bahno a strach, |
těkavá bludička zrádná | chodce tu zavádí v tmách |     (L. Stehlík)

A když nás potom paprsek sluneční vzbudí     (J. Pilař)

 

(na hranici strof:)
když ] odložil jsem na kámen
noviny … |
            Na všem se tu drží |
zahnědlý oblak kouře, | propálený     (Fr. Hrubín)

Prvních pět příkladů odd. b) představuje případy s nutným předělem vázaným, příklady šestý a sedmý s nutným předělem volným, příklad osmý je členěn předělem oslabeným, a je tedy na okraji této skupiny, na přechodu k typu se shodou obojího členění. (O vztahu k střednímu veršovanému předělu viz dále.)

c)
. . . . . . . . . . .
na štěstí, | které
zůstává jen snem     (J. Noha)

Je jenom přáním staré země, | která
básníkům orlům vytrhává pera     (Fr. Hrubín)

Abbé řekl, | že
se pokořiti takto nemůže.     (J. S. Machar)

Já jsem vám nepřišel | připíjet
z poháru, || který se třpytí. |||     (J. Seifert)

Otevřel jsem okno do tmy, | hovořící
se slavíkem, | jezem, | s kruhy na měsíci, |     (J. Hora)

. . . . . . . . . . . . . . . . . .
ale zří olivový háj | a slaný
almiron, | jenž se vlévá do moře, |     (Fr. Hrubín)

když Vltava, | má vlídná sestra, | stěží
drží krok se vším, | co se mění každým dnem |     (J. Hořec)

Život je přesný, | důkladný | a má
v malíku jejich hledání. | Zde se žije! |     (Z. Kriebel)

. . . . . . . . .
že neodejde, | dokud by
na ústa tvá | tě nepolíbil     (J. Seifert)

V prvních dvou příkladech je rozpor mírněn tím, že vztažné zájmeno tvoří úsekovou předrážku, tedy útvar s jistou rytmickou samostatností. V příkladě třetím je naopak rozchod zesilován tím, že je odtržena příklonka od opěrného slova.

V příkladě posledním je volen takový pořádek slov, který napomáhá členění veršovému. Při přirozeném slovosledu dokud by tě nepolíbil na tvá ústa byl by rozchod obojího členění mnohem citelnější. Znění Seifertovo dokud by na ústa tvá tě nepolíbil, je-li chápáno jako próza, vzpírá se jaksi promluvovému členění, takže se pak rozchod s členěním veršovým necítí tak silně. Slovosled (či přesněji řečeno sled, uspořádání, taktových přízvuků) je důležitým činitelem nejen rytmotvorným, ale i členícím: může posilovat anebo oslabovat členění promluvové a tím měnit vztah obojího členění. (Viz i dále v oddíle III.)

[107]2. Méně výrazný je rozchod členění promluvového a veršového tam, kde předěl meziveršový připadá na mezislovní předěl neutrální, a to takový, v jehož místě není sice promluvový předěl nemožný, ale při normální prozaické výslovnosti (nezpomalené) by se nerealizoval nebo realizoval jen jako předěl značně oslabený. (A opět tu může někdy jít o předěl mezi strofami.)

a)
Z takových matek ⁞
jako ty |
je život země stkán.     (J. Noha)

(na hranici strof:)

na život myslím, |
jemuž dávají ⁞

poslední sousto
ti, | kdo nejsou syti.     (J. Noha)

b) Většinou bývá v takových verších zároveň i promluvový předěl uvnitř verše:

V praskotu větví | vrací se mi ⁞
svist šípu, | káně ozvěny. |     (L. Stehlík)

Neslyší lidé Daidala. | Ten zástup ⁞
mladých i starých, | mužů i žen, |     (Fr. Hrubín)

. . . . . . . . . . . . . . .
moře a vrbin, | Ikaros ⁞
rozčilenému otci ⁞ překáží ⁞
chlapeckou hrou v tom divuplném díle, |     (Fr. Hrubín)

3. Předěl veršový připadá na mezislovní předěl pozitivní, tj. je tu shoda obojího členění.[7]

Příklady uvedené již dříve (na s. 104) je snadno doplnit dalšími; na okraji stojí případy, v nichž je uvnitř verše značně oslabený předěl (leckdy jen potenciální). Delší verše pochopitelně v této skupině nenalezneme.

Zpívali jistě. |
Vítr dosvědčí to. |     (J. Noha)

Mé jméno není na plakátech, |
ani nehraji na podiu. |
Chodívám v obyčejných šatech, |
jak obyčejní lidé žiju. |     (V. Závada)

Nutný předěl, shodný s koncem verše, nemusí být ovšem vyznačen vždy interpunkcí.

Tak zasní se lnem modravým |
Tvá vysočina kamenitá |     (L. Stehlík)

Co nahrne krev do tváří |
a o čem přemýšlejí dívky, |
sotva se schoulí do pokrývky |
a počnou šeptat polštáři. |     (J. Seifert)

4. Verš se tedy může krýt s promluvovým úsekem, může se skládat ze dvou nebo několika úseků, může se skládat z jednoho nebo několika úseků celých a z části dalšího úseku, může obsahovat konec jednoho a počátek druhého úseku, může být celý jen částí úseku atp. Jsou tu možny nejrůznější kombinace (nejtypičtější z nich jsme už probrali ve skupinách 1, 2).

[108]Zvláštní a důležitý typ tvoří i případy, kde promluvový předěl na konci verše je méně hluboký než promluvový předěl uvnitř verše:

Když třeskne mráz || a jinovatka bílá |
pokryje vše, ||| hned listí prší k zemi, ||
vzdychajíc teskně: || smrt nás políbila — |||
tak je to nějak s mnoha iluzemi. |||     (A. Trýb)

Už je září; ||| moudrý klid |
ruce nám podává k smíru. |||     (J. Seifert)

sklárnu, || v níž člověk ⁞ zná ⁞ pěně z tekoucích žárů |
dát křehký tvar a zvuk, || v dálce Lutova Ves, ||     (Fr. Hrubín)

5. Podobným způsobem lze sledovat i vztah promluvového členění k střednímu veršovému předělu (pokud je součástí rytmické organizace veršů). Alespoň dva příklady různých typů:

a) Shoda středního veršovaného předělu s předělem promluvovým:

Přivřeným oknem | vane vlahý vzduch. |
Chce se mi sedět | v trávě u vody. |
Co kdybys vstal | a vyšel na schody |
před naším domem, | do bzučení much? |     (O. Vyhlídal)

b) Často je však situace složitější: jednak — na rozdíl od členění na verše — tendence k střednímu rytmickému veršovanému předělu není realizována ve všech verších básně, jednak v některých verších je výrazný rozchod mezi tímto předělem a předělem mezi promluvovými úseky. Za příklad nám poslouží dvě básně Nezvalovy:

 

Přímořské pastorale

A.
Na mořské pobřeží z modrých výšek
se tiše rozhostil klid a chlad,
utichl zvonivý tamaryšek,
utichly na horách zvonce stád.

B.
Na čele oslíka třpytí se plíšek,
ohnivá moucha se začíná bát
a dítě, dítě, rozpustilý smíšek,
se učí na hřebínek trylkovat.

C.
Jen ryboústé zápasnice,
dál jedna s druhou zápasíce,
se připravují na spánek.

D.
Na jejich stříbrošedé vlně
se objímají cituplně
večernice a červánek.

Ve slokách A, B je zřetelná tendence k střednímu veršovému předělu. Ve verších A1, A2, A4 promluvové členění tento předěl umožňuje; verš A3 tvoří však jen jediný promluvový úsek. Verš B1 se rovněž člení; B2 má předěl oslabený (příklonka!); poměry ve verši B3 jsou komplikovány tím, že v první polovině verše jsou dva úseky; B4 je členěn poněkud nesouměrně. Verše slok C, D se uvnitř na promluvové úseky nečlení (každý verš je jeden promluvový úsek) (jedině v D3 je možnost promluvového členění).

Podobná situace je i v druhé Nezvalově básni, »U Bastilly« (pro úsporu místa odkazuji na Básnický almanach 1956, s. 37n.). Např. verše 1.—3. strofy mají zřetelný střední veršový předěl, který není zároveň v rozporu s členěním promluvovým. V mnoha verších však promluvové členění této veršové stavbě neodpovídá (např. 4. strofa) a tendence k střednímu veršovému předělu je rovněž často zastřena.

[109]6. Jak už jsme naznačili, je třeba sledovat rovněž vztah promluvového členění k strofickému uspořádání básně. Jsou tu v podstatě tři typy: a) členění na strofy a verše se kryje navzájem a zároveň i s členěním promluvovým; b) členění na strofy a verše se kryje navzájem, ale nikoli s členěním promluvovým (na hranici strofy není promluvový předěl); c) členění na strofy se nekryje s členěním na verše, ale kryje se s členěním promluvovým (verš je roztržen do dvou strof, ale strofa je zakončena promluvovým předělem). Příklady viz v oddílech 1 a 2.

Rozbor vzájemného poměru obojího členění podle naznačených hledisek je, myslím, nutnou součástí celkového rozboru konkrétního básnického díla. Vztah členění k intonaci proberu v jednom z násl. oddílů. Hodnotu, kterou má promluvové členění v celé struktuře básně (s jakým záměrem a s jakým účinkem je ho využito), je ovšem možno zjistit teprve po rozboru jeho vztahu k ostatním složkám této struktury, složkám formálním i tematickým. To však již není úkolem tohoto článku. Zde nám šlo jen o to, ukázat základní typy. Z našeho přehledu, tuším, vysvítá, že s tradičním pojmem enjambementu (přesahu) tu nevystačíme. Ostatně jeho definice jsou velmi různé (např.: „Syntaktický celek přesahuje z jednoho verše do druhého“ — J. Hrabák, Úvod, s. 11. „… nápadné splývání dvou veršů pro neshodu větné pauzy s metrickou“ — J. Mukařovský, Příspěvek, s. 39).[8] Budeme-li jej chápat úzce, zařadíme pod tento pojem jen případy naší skupiny (1a), resp. i (1c); při širším pojetí musili bychom přibrat i skupinu (2), popříp. i (4). To však není, myslím, příliš důležité, neboť stejně tímto pojmem nemůžeme obsáhnout jiné typy neshody mezi obojím členěním, typy neméně důležité (1b, 5, 6). Proto by bylo možno na termín „přesah“ resignovat.

 

II. Rytmus promluvy a verše. Ve své práci Intonace a věta ve spisovné češtině jsem se pokusil ukázat, že každá promluva má jistou rytmickou strukturu, a to strukturu dvojvrstevnou. Základní rytmický půdorys je dán střídáním slabik přízvučných (se slovním či taktovým[9] přízvukem) a slabik nepřízvučných (či přesněji: ne zcela pravidelným objevováním se slabik přízvučných v postupující řadě slabik). Tento půdorys je pak formován, strukturován druhou rytmickou vrstvou, členěním na promluvové úseky. To je založeno na objevování se intonačního centra a potenciální pauzy (souhrnně: intonačního předělu) v jisté vzdálenosti za sebou; tento interval má ovšem v konkrétní realizaci značnou toleranci podle různých okolností a jeho délka se měří v první řadě počtem slabik, v druhé pak počtem slovních (či přesněji taktových) přízvuků.

Mohli bychom nyní předpokládat, že veršovaná promluva (báseň) není nic jiného než promluva, v níž jsou obě tyto rytmické vrstvy uspořádány podle jistého [110]schématu (i když ovšem ne vždy plně realizovaného). Platí to však (u verše přízvučného) jen o první vrstvě; neboť skutečné metrum verše je speciální případ využití tohoto základního rytmického půdorysu, jeho umělé uspořádání. Naproti tomu verš (ani poloverš) nemůžeme — jak už jsme si ukázali — obecně ztotožnit s promluvovým úsekem (nebo skupinou úseků, promluvovým oddílem), a to ani v případě tzv. verše volného (i když v některých jeho typech je k tomu velmi silná tendence).[10]

Náš výklad veršového rytmu dává vlastně odpověď i na otázku, o níž se dost diskutovalo, totiž proč ve vývoji českého verše naprosto převažuje prozódie přízvučná nad časoměrnou.[11] R. Jakobson ve své podnětné knize Základy českého verše (Praha 1926) poukázal na to, že — teoreticky vzato — hodí se kvantita velmi dobře za základ české prozódie, neboť „je v českém jazykovém povědomí závažnější přízvuku“, je v češtině prvkem fonologickým, kdežto přízvuk nikoli. To, že se v dějinách českého verše časomíra uplatnila tak málo, přisuzuje pak Jakobson nikoli příčinám tkvícím v struktuře jazyka, nýbrž okolnostem vývoje českého básnictví. J. Hrabák ve svém Úvodu do teorie verše vychází v podstatě z tezí Jakobsonových a na otázku (s. 133), „proč se pro češtinu nehodí časoměrná prozódie, když je protiklad délka : krátkost v češtině silněji fonologický zatížen než přízvuk“, odpovídá, že (1) v češtině je přirozených délek poměrně málo a délka polohová reálně neexistuje, (2) zdůrazňování délek by působilo velmi nepřirozeně, kdežto zdůrazňování přízvuku nikoli; dále pak dodává, že se přízvuk fonologický uplatňuje ve skupinách slov a ve větném důraze. B. Hála ve studii Podstata jambu z hlediska fonetického argumentaci Jakobsonovu přímo převrací, soudě, že přízvuk je v češtině fonologicky důležitější než kvantita.[12]

Myslím, že tento rozpor lze vysvětlit celkem prostě. Pokud máme na mysli fonologii slova, není sporu o tom, že kvantita je prvek fonologický, kdežto slovní přízvuk signalizuje jen hranici slova.[13] Z toho však nijak nevyplývá, že je kvantita prozodicky důležitější nebo vhodnější. Ve fonologii výpovědi je naopak kvan[111]tita prvkem podružným, kdežto slovní (taktový) přízvuk prvkem základním, neboť — jak jsme ukázali — je organizujícím zvukovým prvkem výpovědi: vytváří její rytmický půdorys, na němž je „zavěšena“ intonace (tj. melodie a „větný přízvuk“) a členění promluvy. Je tedy jen zcela přirozené, že se tento rytmizující prvek výpovědní stává i rytmizomenem verše.

Tím není ovšem řečeno, že je vyloučeno, aby byl verš organizován i v češtině a podobných jazycích na základě kvantity. Je to však způsob „nepřirozený“, umělý, neboť kvantita rytmizační funkci primárně neplní (ovšem v přízvučném verši, ale i v próze, slouží druhotně k odstiňování základního rytmu, popř. k jeho posilování). Je tedy časomíra v češtině nesporně méně přirozená než prozódie přízvučná, a je tedy větším „násilím“ na jazyce, neboť se v ní ukládá kvantitě funkce, kterou normálně nemá. (Tím ovšem nechci nijak časoměrnou prozódii v češtině apod. jazycích odsuzovat nebo kritizovat.[14] Chtěl jsem jen ukázat, že v češtině neměla časomíra větší úspěch zejména proto, že je z hlediska jazykového méně „vhodná“.)[15]

 

III. Intonace promluvy ve verši. V tomto oddíle naší studie jde nám o to zjistit, jak se ve verších uplatňuje fonologický systém intonačních schémat, tzv. kadencí, neboť ty tvoří základ, osnovu intonační podoby každé výpovědi. (To ovšem zdaleka není jediný způsob využití hlasové výšky, „melodie“ v jazyce, a tedy i ve verši — o tom viz ještě dále.) Především je tu těsná souvislost s promluvovými úseky, neboť každý úsek je zakončen nějakou kadencí. Kadence je melodicko-dynamický slabičný útvar; v něm rozlišujeme jednak relevantní výšku jednotlivých slabik, jednak tzv. intonační centrum, tj. slabiku, kolem níž jsou ostatní slabiky kadence zákonitě uspořádány; toto centrum tvoří vždy slabika se slovním (taktovým) přízvukem (v důraze, při vytýkání bývá tento přízvuk výrazně zesílen). Umístění kadence ve výpovědi je dáno umístěním intonačního centra a to pak závisí na významové výstavbě výpovědi a na slovosledu. Různost, pestrost intonačních kadencí, pro verš velmi důležitá, záleží nejen v jejich různém funkčním typu (kadence konkluzívní, polokadence, antikadence), jisté podobě (klesavé, stoupavé …) a funkční modifikaci (příznaková, bezpříznaková), nýbrž i na umístění intonačního centra (kadence různé délky a různého spádu) a ovšem i na činitelích expresivních (funkčně irelevantní velikost intervalů atp.).[16]

Všimněme si nyní podrobněji konkrétního využití intonace ve verších. Nejprve několik příkladů, ukazujících velkou pestrost tohoto využití.[*]

[112]Čteme si na rtech: |

K př, varianta neuspokojivě zakončující, IC na 2. slabice od konce (na koncovém taktu)

Poddá se Egmont? |

A st-kl IC na první slabica verše (5. slabika od konce)

Nepoddá! |

K př, IC na první slabice verše (3. si. od konce)

Zpívají ptáci šest let

P st (oslab.), 2 slab.; K př, 5 slab., přesahuje do násled. verše

už na té zdi. || A ] šestsetkráte

(verš se skládá z dvou částí dvou úseků, bez intonačního centra)

slyšela, | co si povídáte, |

P st, 2 slab.; P st, 4 slab.

když jde podél, | tam a zpět. ||
                              (J. Seifert)

P st, 2 slab.; K, 1 slab.

Není pochopitelně možné probrat tu všechny nejrůznější možnosti vztahu intonace a verše. Spokojíme se proto jen náčrtem třídění podle polohy intonačního centra.

1. Verše se kryjí s promluvovými úseky, je tedy ve verši jedno IC.

a) Intonační centrum (IC) je v automatizované poloze na posledním taktu:

Přilítlo jako zdaleka |

P st

a všude plno touhy, |

P st

vše tlačilo se k slunci ven, |

P st

že snilo sen tak dlouhý. |   (V. Hálek)

K

Následuje-li několik veršů tohoto typu za sebou, působí to dojmem jisté schematičnosti, monotónnosti; v našem příkladě je tato monotónnost odstiňována tím, že délka kolísá mezi 1 a 3 slabikami. Jindy bývá odstínění výraznější (větší rozdíly v délce kadencí, střídání typu kadencí). (Srov. též Hrubínovy verše na s. 118.)

 

b) Intonační centrum je zčásti (v některých verších strofy) na taktu jiném než koncovém:

Abychom nebyli jak mastný jíl, |

P kl (// P st)

či někde v jámě hlína vazká, |

P kl (// P st)

jež v rukou cihláře si mlaská, |

P kl (// P st)

rozmelme aspoň čedič do svých žil. |
                                 (V. Závada)

K př

Přesun centra z konce úseku v 2. verši je dán slovoslednou inversí; poněvadž však jde o inversi danou jen formální potřebou veršovou, nikoli potřebou významového vytčení přívlastkového adjektiva, zůstává IC na substantivu a přesouvá se i s ním, aniž je tím substantivum vytčeno (naopak, IC na adjektivu by toto adj. vytýkalo, což by bylo v rozporu s významovou výstavbou kontextu).

Tento typ je ve verších (na rozdíl od prózy) velmi častý a netýká se jen přívlastku. Ukazuje to verš třetí, kde je — opět jen z důvodů formálně veršových — přestavěn pořádek slov tak, že se sloveso dostalo na konec; poněvadž normální slovosled by byl jež si mlaská v rukou cihláře, a tedy IC na slově cihláře, přesunuje se IC i se slovem, na němž je umístěno, z koncové polohy. IC na posledním slově (slovese mlaská) by opět toto slovo vytýkalo; poněvadž však pořádek slov v případě slovesa není tak pevně ustálen jako v případě shodného přívlastku, nepociťovalo by [113]se toto vytčení příliš silně, takže zvuková struktura tohoto verše připouští obojí interpretaci.[17] Naproti tomu v posledním verši slovo čedič je důrazně vytčeno (vytčení dáno souhrou intonace [vytýkací kadence], pořádku slov a významové výstavby).

To, že IC je často umístěno na jiném taktu než koncovém a že vznikají kadence různé délky, vhodně odstiňuje jak metrické schéma verše navzájem (je to důležité i proto, že je členění veršové souběžné s promluvovým). — Ještě jiný příklad:

Nežli řeka zahučí, |

P st // P kl, 3. sl., koncový takt

zpívá pramen osamělý, |

P st // K př, 6. sl., předposlední takt

než se rozezpívá strom, |

P st (//P kl), 1. sl., koncový takt

dřív se lístky rozševelí. |   (Fr. Hrubín)

K př, 6. sl., předposlední takt

Zde je dosaženo maximálního odstínění pestrostí (i výběrem) intonačních kadencí, jejich různou délkou i umístěním IC. V umísťování IC se dokonce jeví jistá útvarovost (v lichých verších je na posledním taktu, v sudých na předposledním). (V 1. verši by bylo možno sice uvažovat, vzhledem k následujícímu kontextu, o umístění IC na slově řeka; poněvadž však jde o absolutní začátek básně, je nasnadě podoba s IC na posledním slově.)

c) Intonační centrum není vůbec (v celé strofě) na koncovém taktu:

Muž pohár zdvíhá, |

K př

I kladivo. |

K př

I smutek na ramenou zas, |

P st př

když zvolna ze sna vstává. |
                 (O. Mikulášek)

K př

(V 2. verši nemá smyslu uvažovat, zda je IC na prvním nebo koncovém taktu, protože se verš skládá z taktu jediného).

 

2. Verš se skládá z několika celých promluvových úseků, a obsahuje tedy několik IC. Možností je tu mnoho, uvedu jen několik příkladů různého typu.

V tom starém městě portálů, | barokních soch a bank |
potkávám cestou z Petřína | už deset roků tank. |
Jak socha, | jako náhrobek, | jak pomník slavné době, |
jak trůn anebo koruna | ční v Praze na Smíchově. |          (V. Nezval)

Ta závrať času! — | Co je za ní? |
Střep dějů. | Hrobů záhada. |           (L. Stehlík)

(V 1. verši je i možnost klást IC na tázací zájmeno co, kontext tu není zcela jednoznačný. V 2. verši je IC na slově hrobů jen z důvodů slovosledných, bez vytčení.)

Já s ostychem se zeptal: | Smím? |      (J. Seifert)

Iluze že mám? | Že jen sním? |      (J. Noha)

[114]Co lásek měl jsem, | co přátel ztratil jsem už, |
co slunce nabralo dítě, | co tmy vsál muž, |      (Fr. Hrubín)

Druhý verš poslední ukázky je zajímavý tím, že oba jeho úseky obsahují vedle slova s intonačním centrem (jádro výpovědi) i vytčené slovo v základu výpovědi (slunce, tmy). Toto vytčení v základu výpovědi se uskutečňuje zesílením slovního přízvuku a prostředky agogickými. Tento typ není ve verších vzácností.

Walt Whitman v Louisiane zřel jej kvésti. |
Já v Čechách zřím jej | — tentýž boří vzrůst! |      (J. Vrchlický)

Všechna tři IC mají funkci vytýkací, jsou v poloze nekoncové a nesou s sebou dlouhou kadenci. Odtud celkový vzrušený ráz veršů.

 

3. Předěl veršový není shodný s předělem promluvovým:

a) Intonační centrum úseku přerušeného veršovým předělem je v následujícím verši:

Na život myslím, |
na člověka v něm, |
na mouchu, | když se
v pavučině chytí, |
na štěstí, | které
zůstává jen snem. |      (J. Noha)

Bože, | já] zapomněl
na léta, | která jdou      (L. Stehlík)

Kdybych byl sám, | uvažoval bych, | zdali
má vůbec cenu | dát se do hádky, |      (V. Lacina)

 

b) intonační centrum úseku přerušeného veršovým předělem je v prvním verši:

mlčky se dívám: | Nedozněla
ta píseň vroucí. | Básník ruku zdvih |      (J. Seifert)

 

4. Případy, kdy je vytčené slovo s IC značně vzdáleno od konce výpovědi, takže vzniká velmi dlouhý úsek s velmi dlouhou kadencí, překrývající někdy i více veršů. (Aktualizovaná podoba výpovědi.)

Jen k tobě, matko, |
k tobě růst
chce zrno zaseté |      (J. Noha)

Dám-li mu jablíčko, | snad se též
robátko začervená. |      (J. V. Sládek)
    (Kontext vyžaduje IC na slově též.)

Má milá, | já bych přišel zas, |
až budou měnit stráže.      (J. Seifert)
    (Kontext vyžaduje IC na slově zas.)

Kam ty chodíš, slunko zlaté, |
kam ty chodíš spat,
když se večer do červánků
kloníš na západ? |      (J. V. Sládek)

Kdopak z nás ještě dokáže
číst nad skleničkou vína
až do svítání pasáže
z Evžena Oněgina?      (J Seifert)

Těch básní bude málo,
jež budu ještě psát; |      (J. Vrchlický)

Tam, kde vzniká úsek velmi dlouhý (příklady ze Sládka a Seiferta), člení se pomocně, druhotně (v našich příkladech předěly na konci veršů). Toto druhotné [115]členění je nevýrazné (mělké předěly, spíše jen pauzové než intonační) a intonačně podřízeno centru na vytčeném slově (tj. v našich příkladech, intonovaných K př, melodie klesá od slabiky s IC až do konce, podobně je klesavá i linie dynamická).

Poznámka: Vokativy na počátku výpovědi tvoří samostatné promluvové úseky (př. ze Seiferta); vokativy uvnitř výpovědi se přiřazují k předcházejícímu úseku a jsou odděleny jen pomocným, druhotným předělem (příklady z J. Nohy a Sládka). Leckdy může tvořit vokativní výraz i celý verš:

O žních je konec vaší kráse,
máky a chrpy v obilí!      (J. Seifert)

Těchto několik ukázek svědčí jistě o tom, že intonace ve verších, opírající se o rozložení intonačních center, a závislá tedy na významové výstavbě promluvy a na slovosledu, je zákonitou součástí básnické struktury. Musíme tedy — shodně s Mukařovským — poopravit Zicha, který melodii řadil jednoznačně mezi „kvality recitační“: základní fonologické intonační schéma je „kvalitou básnickou“, textem určenou. (V celkovém komplexu melodicko-dynamických složek konkrétní zvukové realizace básně je ovšem mnoho kvalit jen recitačních.) Pro recitaci to znamená, že recitátor, má-li být práv básnickému dílu, musí při své přípravě provést zevrubnou interpretaci textu i po stránce intonační, což ovšem znamená, provést především též rozbor významové výstavby textu. (Dobří recitátoři — pokud můžeme soudit z jejich výkonů — tuto interpretaci většinou provádějí. O chyby v tomto směru není ovšem rovněž nouze, ale ukazují, jak nesprávná nebo nahodilá interpretace, projevující se právě v intonaci, skutečně báseň umělecky poškozuje, po stránce formální i obsahové.)[17a]

Je ovšem pravda, že ne ve všech verších je snadné nebo někdy možné jednoznačně určit polohu každého centra. Kontext básnický bývá mnohdy méně určitý než kontext prozaický (zejména odborný) a dovoluje i několikerou možnost interpretace významové výstavby, a tedy i několikerou možnost umístění intonačního centra, resp. intonačního předělu, a do jisté míry i jistou volnost ve volbě podoby intonační kadence.

Tak např. Seifertovo čtyřverší (uvedené výše), představující jedinou dlouhou doplňovací otázku, je možno interpretovat buď tak, jak naznačeno, tj. s výpovědním IC na tázacím slově, s dlouhou kadencí (K př), anebo s normálním členěním na úseky (úseková IC mají P st) a s výpovědním IC na posledním taktu (Oněgina). (V doplňovacích otázkách bývají takovéto dvě možnosti časté.) — Podobně v příkladu z V. Závady:

a) Mám rád ty pražské hospůdky, |
    kde sedávají dva a dva. |

b) Mám rád ty pražské hospůdky,
    kde sedávají dva a dva. |

c) Mám rád ty pražské hospůdky, |
    kde sedávají dva a dva. |

Způsob (a) je neutrální, nejméně aktualizuje kontextové vztahy slov; podoby (b, c) jsou aktualizované, každá s jiným odstínem významových vztahů; kontext nevylučuje žádnou z daných tří možností, ale také (b) a ještě méně (c) přímo nevyžaduje. Je tu tedy jistá interpretační volnost.

[116]Již jsme upozornili na to, že ve verších bývá poměrně často intonační centrum na jiném než posledním taktu promluvového úseku. Obecně bychom mohli říci, že se v tom projevuje příznačná expresivnost básnických textů na rozdíl od prózy. Nepůsobí tu však jen aktualizace významové výstavby, nýbrž i faktor čistě slovosledný, totiž různé slovosledné odchylky („inverse“), dané potřebami rýmu, rytmu, eufonie apod. Zejména jde o případy, kdy je sloveso přesunuto (bez záměru významového) z polohy středové na konec (srov. i příklady ze Závady a Hrubína na s. 112, 113).[18] Různé možnosti postavení a akcentování slovesa ve verších ukazuje názorně tento příklad:

Na nočním nebi | leskne se jak pažit, |
na který tiše rosné kapky mží, |
Daleké hvězdy umí člověk zvážit,
ale svou lásku nikdy nezváží. |   (Fr. Hrubín)

    Do cizích moří naše vody plynou, |
a) a když nám vítr mraky rozhrne, |
b) a když nám vítr mraky rozhrne. |
                                                       (J. Seifert)

Snop za snopem se rychle vrší
a žnec si stírá mokrou tvář.
A na mlat zlaté zrní prší
jak roztavená svatozář.       (J. Seifert)

Tam ovšem, kde to vyžaduje významová výstavba, je sloveso na konci úseku jednoznačně nositelem IC:

Skřípot kol dosud neutich, |
ačkoliv cesta se ztrácí. |

Své lásce děkuji, | že po boku mi žila,
co já se nakláněl | a v nitru zvolna chřad, |
                                            (R. Těsnohlídek)

Vedle významově nepodmíněné inverse slovesa bývá ve verších často i inverse jiných větných členů; zejména to bývá přívlastek:

nekonečný život náš   (J. Hora)

svlékají teplo z dlaní mých   (J. Hora)

na dlani bradu | jako školák vzpurný   (J. Seifert)

A opět ovšem je IC na přívlastku tehdy, je-li vytčen:

až po tmu hrobů, | A v den slavný   (Fr. Hrubín)

Střep dějů. | Hrobů záhada. |   (L. Stehlík)

Případy s jinými větnými členy:

a říkejte mi barvy k nim.   (J. Seifert)

kdy zrak byl vidin pln   (J. Vrchlický)

nesmiřitelných pravd, | jež neopustí nás   (J. Hora)

Poměrně časté jsou ve verších i tzv. dlouhé kadence, jak už byla o nich řeč.

[117]Nakonec jeden příklad bohatý na různé slovosledné situace:

Když třeskne mráz | a jinovatka bílá ⁞
pokryje vše, | hned listí prší k zemi, |
vzdychajíc teskně: | smrt nás políbila — |
tak je to nějak | s mnoha iluzemi. |   (A. Trýb)

V 1. úseku 3. verše není místo IC kontextem jednoznačně určeno; rovněž v 2. úseku 1. verše nelze vyloučit možnost IC na adj. bílá vzhledem k jeho expresivnosti. — Podobná neurčitost v akcentování přívlastků je dost častá. Srov. např. v následující 1. strofě Halasovy »Písně«:

Jdu k tobě rád a s písní nahou
s níž slova žal již svál
a nechal jen tu melodii vlahou

V 1. verši je tendence umístit IC na adj. nahou (slovo píseň je už v titulu a adj. nahý je zde významově i expresivně zatíženo), kdežto v 2. verši patří IC spíše na substantivum melodii.

Přesunováním intonačního centra („větného přízvuku“) na takt nekoncový bývá přehlížen těmi, kdo shledávají prostředky, jimiž se v českém jambickém verši dosahuje vzestupného chodu. Tak např. o verších J. Vrchlického

A lehce slunce šípem poraněno
do zvadlé trávy jabko s větví padá

se tvrdívá (Mukařovský, Horálek),[19] že přesun slovesa na konec v 2. verši (padá) způsobuje zároveň, že se na konec verše dostává „výdechový vrchol“, neboť jde o slovo „významově závažné“. To je věc přinejmenším sporná; v uvedeném verši je intonační centrum spíše na taktu s větví. A zcela jistě není na koncovém slovese v mnoha a mnoha případech jiných jambických veršů s inversí.[20] Podobně i v příkladu z O. Theera, uváděném Horálkem (op. cit., s. 133),

Když v oceán jsme vypluli — | jak hejna bílých ptáků |
na lodi naše v šumotu se ženská těla snesla

nesměřuje, myslím, seskupení „větných důrazů“ v obou polovinách verše k stejnému modelu, jak soudí Horálek. — Překvapuje, že Mukařovský, který objevně poukázal na to, že „velmi často dosahuje Němcová měkkého melodického vyznačení [vyznění? F. D.] věty tím způsobem, že neumístí na konec slovo nejdůrazněji přízvučné, nýbrž položí za ně slovo jiné, přízvukem slabší a ovšem i tónem nižší. Nesmírně časté jsou případy, kdy klade za tímto účelem na konec sloveso“ (Kapitoly II, 1948, s. 319; např. „… začala zpolehounka na klapky břinkat“), při interpretaci veršů s tímto jevem, zdá se, nepočítá, ač jistě nelze tento jev omezovat jen na Němcovou.

Položme si nyní otázku, v čem se promluvová intonace uplatňuje ve verších ji[118]nak, navíc, speciálně, ve srovnání s prózou. Ve své funkci výpovědní intonace především jednak delimituje, člení a integruje výpověď, jednak je exponentem významové výstavby. Pokud je těchto dvou složek využito i jako prostředků stavby veršové, uplatňuje se s nimi ovšem i intonace (pokud jde o funkci členicí, probrali jsme ji v oddíle I). Tak např. paralelnost nebo protikladnost ve významové výstavbě veršů se projeví i jistou paralelností resp. protikladností intonační:

Vy hvězdy jasné! — | Vy hvězdy ve výši! |   (K. H. Mácha)
Temná noc mne v hloubi tiskne, |
jasná noc mě vzhůru vábí; |   (K. H. Mácha)

odtamtud, | kde to bolí, |
tam, | kde to nebolí |   (J. Seifert)

Často však ne zcela paralelní slovní formulace (přízvukový rytmus) nebo slovosledná inverse vedou k porušení intonační pravidelnosti (souměrnosti):

Nevím: | je to dobré nebe, |
nebo je to ďábel černý |       (I. Skála)

Jak daleko je ke tvým ústům, |
a přece jak je blízko k nim |     (J. Hora)

I v tom je ovšem estetická hodnota: místo opakování, stejnosti, působí naopak střídání, změna. Na těchto dvou principech je založeno estetické působení intonace i v jiných případech. Jednou je to např. monotónní opakování kadence na koncovém taktu verše, např.:

Slýchal jsem píseň skřivaní |

P st

po svěžím spánku v tymiánu, |

P st

rosa mi tekla po skráních |

P st

s vůněmi pšeničného lánu. |   (Fr. Hrubín)

K

Rozdíl mezi jednotlivými verši je jen v nevýrazně variabilní délce kadencí (IC na 2. až 4. slabice) a v hloubce předělů. Zpestření nepřinášejí ani kadence. — (Srov. též příklad z Hálka na s. 112.)

Jsou tu možné i různé kombinace, jako např. v následujících verších:

Pochodeň slza. | Hořká. | Slaná. |
Pochodeň něha. | Dotýkaná. |
Pochodeň bolest. | Ochutnaná |
až ze dna kalicha. |   (J. Mašek)

Jindy je to naopak úplný rozchod intonace se stavbou verše a velká pestrost kadencí; např.:

A přizná-li si jej, | pak jenom
co místo, | které vyplnit až k mezím |
jen stesk a touha mají právo. |
Je-li to nekonečná poušť, | buď sídlem
zoufalství, | cizí však buď rozumu. |   (Fr. Hrubín)

A je jistě zcela přirozené, že „monotónní“ intonační podoba spojená se shodou členění promluvového s veršovým dodává — v kombinaci s obsahovou stránkou — básni jiného rázu než velká intonační pestrost spojená s častou neshodou obo[119]jího členění. Není jistě náhodou, že např. záměrně prosté verše Závadovy z poslední doby, plné klidu, prostoty a moudré vyrovnanosti, patří k typu prvnímu podobně jako třeba mnohé básně Hálkovy, srov. zde s. 112):

Plavala Hrabová, | rodná má dědina, |
jak slípka divoká | na vodě rybníků. |
Zdaleka svítila | stříbrná hladina, |
nad ní se vznášely | myšlenky poutníků. |

kdežto verše Hrubínovy Proměny (viz výše), obrážející úzkostné drama současné lidské společnosti, patří k typu druhému. Jistě že tu působí i prvky subjektivní, osobní sklony autorů,[21] a rovněž nechci nijak tvrdit, že s jistým intonačním typem je jednoznačně spojen jistý ráz obsahový a slohový (báseň intonačního typu monotónního může mít tu ráz rezignovanosti a elegičnosti, tu ráz prosté a radostné písně apod.; záleží na obsahu), ale na druhé straně není zase sporu, že souvztažnost mezi intonační formou a obsahovým a slohovým rázem básně existuje a že se této souvztažnosti využívá (v nejrůznějších kombinacích, v nichž se obě složky buď navzájem potencují, nebo přicházejí do úplného rozporu, nebo konečně navzájem různě modifikují) k uměleckému účinu (srov. např. střídání obou typů v II. zpěvu Hrubínovy „Jobovy noci“).

Intonace (ovšem spolu s členěním promluvy) tedy veršovou stavbu buď zdůrazňuje, nebo ji odstiňuje; častěji jde o odstiňování. Intonace je, myslím, výraznějším prostředkem odstiňování jednotvárného chodu přízvučného verše, než je kvantita a neplná realizace metrické normy. A tu můžeme říci, že se ve verši intonace uplatňuje ve funkci melodické, hudební. Dobrý přednes veršů působí nesporně hudebním dojmem (zčásti to platí ovšem i o próze, ale to právě potvrzuje naši tezi). Častý je výraz „hudba slov“ nebo „hudebnost verše“. O. Zich (op. cit., s. 8n.) správně soudí, že hudebnost verše je jeho vlastností objektivní, že je to kvalita básnická, nikoli jen recitační; poněvadž však intonaci (melodii) zařadil předtím mezi kvality recitační, soudí, že hudebnost veršů je od melodického spádu odlišná a na něm nezávislá, a redukuje tuto hudebnost na to, čemu se dnes říkává eufonie.[22] Jistě že eufonie přispívá k hudebnosti značnou měrou (srov. např. Závadovy verše, s. 119); ale stejně to platí o intonaci v její funkci strukturální. Můžeme tedy říci, že pravidelný rytmus hudby (takty) má protějšek v rytmu veršovém (takty a stopy) a že hudební melodii odpovídá zase jistým způsobem intonace.[23]

[120]Hudebnost, tj. výraznost intonace je zvyšována mimo jiné poměrně častým výskytem delších kadencí (IC na nekoncovém taktu) v důsledku odchylek od normálního slovosledu (bez funkce vytýkací). Většinou se má za to, že tyto odchylky jsou diktovány potřebami rytmickými a rýmovými; nelze však vyloučit ani záměr melodický (hudební). Srov. např.:

Zatím co dole
do růžova jeteliště kvetlo ||
a chřástal oplakával
louky pokosené, ||   (L. Stehlík)

Poznámka k volnému verši. Zanedbávání interpunkce ve volných verších některých typů není ani tak projevem toho, že se „normální syntax úplně ignoruje“,[24] nýbrž spíše snahou o to, anulovat normální členění promluvové tak, aby členění veršové ovládlo pole; tím se ovšem uvolňuje promluvová intonace a dává možnost velmi různé interpretace. Přirozené ovšem je, že potlačení promluvového členění a zastření mezivýpovědních vztahů sugeruje na první pohled intonaci nevýraznou, monotónní a stereotypní (verš = intonační úsek). (Členění veršové je posilováno i tím, že je tu tendence — jak už jsme upozornili — k tomu, aby se hranice verše kryla s promluvovým předělem.) — Tendence k potlačení promluvového členění projevuje se i u básníků, kteří užívají normální interpunkce; např. mnohé volné verše Březinovy jsou stavěny tak, že nevyžadují žádný nutný předěl. (Zřetelná je tato tendence např. v básni Lítost ze sbírky Větry od pólu.)

Můžeme tedy shrnout: Promluvová intonace je melodickou nástavbou nad rytmickou základnou veršovou. Ve svých základních fonologických rysech je dána textem; v některých případech dává text možnost volby mezi dvěma (zřídka více) intonačními podobami (umístění intonačního centra, typ kadence). Je tedy intonace básnické skladby zákonitou součástí umělecké struktury. Konkrétní zvukové realizace básně mohou se od sebe i dost výrazně lišit, avšak jejich základní intonační struktura má být táž, jsouc založena na promyšlené interpretaci textu (srovnání s reprodukcí skladby hudební je tu jistě na místě, i když pochopitelně „míra určenosti“ je v hudební skladbě klasické i moderní evropské hudby podstatně vyšší a bývá i určitěji v „textu“ vyznačena).

Výškový pohyb hlasu (melodie) se v jazyce ovšem neuplatňuje jen v systému kadencí. Ty tvoří jen jednu z několika vrstev tohoto užití a sama konkrétní realizace kadencí obsahuje vždy mnoho prvků nesystémových, mnoho jevů jen recitačních. Důležitým jevem systémovým je však hierarchické uspořádání promluvových úseků a intonačních center. Zvuková stavba promluvy je hierarchická. Rozdíly v hloubce předělů a výraznosti intonačních center vytvářejí — tam, kde jsou pro to podmínky — skupiny úseků, promluvové oddíly, které mohou být nadto vyznačeny celkovým svým intonačním směřováním; jsou oddíly vzestupné a sestupné anebo oddíly vysunuté a zařazené do vyšší nebo nižší oblasti hlasové (např. vsuvky, vložené věty apod.). Jiný typ hierarchických vztahů představují výrazné intonační skoky mezi centry (při zdůrazňování a vytýkání, při gradaci apod.).

Za příklad několikanásobné hierarchie nám poslouží 1. strofa Stehlíkovy „Dračí hory“:

[121]Zatím co dole

 







vzestupné směřování

do růžova jeteliště kvetlo ||

a chřástal oplakával

louky pokosené, ||

nízké nebe zavonělo senem,

jako by tu lidé |

požali i světlo, |||

Dračí hora |




sestupné směřování

sama o sobě tu stála, ||

kamením odkvétala |

a do kamení zrála. |||

 

IV. Prostředky veršového členění. Pro úplnost všimneme si nakonec alespoň v náznaku toho, jak se vyrovnává členění promluvové s veršovým.

1. Organizačním prostředkem verše je rytmus; jako vedlejší činitel se uplatňuje eufonie. Hranice verše mohou být zdůrazněny rýmem a (nebo) shodou verše s promluvovým úsekem. (O základní, grafické signalizaci hranic verše zde není třeba se už zmiňovat.)

2. Tam, kde členění veršové a promluvové nesouhlasí, má zvuková realizace básně k dispozici podle okolností tyto možnosti k posílení (nebo k zajištění) signalizace veršové hranice:

a) Přizpůsobení členění promluvového:

aa) Využití dvou možností v kladení promluvového předělu; např.

A jaro, | které taje v dáli, |
na slehlé hroby ⁞ vrací zas ⁞
čelenku jiter, | poupě jména, |
                                     (L. Stehlík)

na slehlé hroby vrací zas

Podobně, jde-li o střední veršový předěl:

Ze slatí houpavých ⁞ čiší ⁞ zimavé bahno a strach, |
těkavá bludička zrádná | chodce tu zavádí v tmách |
                                                                        (L. Stehlík)

Ze slatí houpavých čiší | zimavé bahno a strach, |

bb) Přehodnocení hierarchie předělů (tj. mírné „znásilnění“ promluvového členění); např.:

V praskotu větví | vrací se mi ⁞
svist šípu, | káně ozvěny. |   (L. Stehlík)

V praskotu větví ⁞ vrací se mi |
svist šípu, | káně ozvěny. |

cc) Realizace jen potenciálního předělu (opět „mírné znásilnění“); např.:

Vejde se do mé dlaně |
všechno, co měl jsem rád. |   (Fr. Nechvátal)

V tomto případě, podobně jako v mnohých jiných, nese s sebou „znásilňující“ členění veršové i jistou hodnotu významovou: druhý verš, nyní i členěním delimitovaný a integrovaný, tvoří i celek významový podle básníkova záměru.

V prozaické podobě:

Ikaros rozčilenému otci | překáží chlapeckou hrou | v tom ] divuplném díle,

[122]ve verších (s přizpůsobeným členěním):

moče a vrbin. | Ikaros
rozčilenému otci překáží |
chlapeckou hrou | v tom divuplném díle, |   (Fr. Hrubín)

Zde napomáhá i slovosled: sloveso překáží by normálně bylo spíše hned za podmětem Ikaros, ale pak by výpověď kladla vetší odpor veršovému členění, neboť spojení Ikaros překáží je těsnější než Ikaros rozčilenému otci.

Podobně tomu bývá i při realizaci středního veršového předělu. Takovéto mírné „znásilňování“, uvedené v bodech (bb) a (cc) má svou hodnotu estetickou.

Poznámka slovosledná. Měli jsme už několikrát příležitost upozornit na to, že básníci napomáhají veršovému členění pořádkem slov. Někdy však bývá naopak členění zeslabováno postavením příklonky. Např. v Nezvalově »Přímořském pastorale« (příklad na s. 108) se tento postup opakuje v každé strofě (někdy i u poloveršů). Nebo v básni »Chrpy a města« je takto oslabován předěl uprostřed verše. — Podobně v tomto příkladu z J. Hory:

jako by prška světlometu
mi v noci zatajila dech.

Často se s tímto způsobem setkáváme pochopitelně ve verších, jejichž rytmická struktura vyžaduje nepřízvučnou slabiku na počátku. Alespoň tři příklady z J. Vrchlického:

My chladnějším kde jdeme za ním umem,
se chvějeme nad jeho velikostí,

na listu kroniky tvých dědů, zrvaném, chudém
se hrdě tyčíme, neb rostem z matky výš.

a mechem obrostlý, v zem vrytý, skrytý kořen
se chvěl, jak z mechu rty své chtěl by otevřít.

Ukazuje se, že na jedné straně neměl pravdu Zich, který proti existenci českého jambu uváděl fakt, že „příklonka“ tvoří vždy nutně jeden přízvukový takt s předcházejícím slovem, na druhé straně však je jisté, že počátková poloha příklonek v jambickém verši znamená nutně zřetelné oslabení meziveršového předělu, a tedy též — pro vzestupný chod důležitého — vyznění konce verše.[25]

b) Tam, kde nelze těchto prostředků užít (tj. v naší skupině I 1a), lze vyznačit konec verše zpomalením tempa a malou pauzou, ovšem bez zřetelné intonační kadence, neboť to by se pociťovalo jako přílišné násilí na stavbě promluvy; vždy musí být ze zvukové podoby znát, že tu jde o jeden promluvový úsek, podřízený intonačně jedinému centru. V tomto případě vystoupí tedy obojí členění, podvojnost stavby veršované promluvy se odhaluje.

c) Kromě toho je podle okolností možno veršové členění posílit celkovým intonačním směřováním verše a ostatními prostředky agogickými.

 

R é s u m é

ИНТОНАЦИЯ И СТИХ

1. Всякое стихотворное поэтическое произведение является речевым высказыванием, и поэтому ему свойственны те же общие закономерности членения и интонаций, что и прозаическим высказываниям. (Автор статьи произвел систематический анализ этих [123]закономерностей в своей книге Интонация и фраза в литературном чешском языке, 1957, по-чешски.) Правда стихотворную организацию произведения мы могли бы в некоторых случаях понимать только как особый вид речевого членения (как его использование); однако, ввиду того, что в большинстве случаев оба вида членения (речевое и стихотворное) не совпадают друг с другом, мы должны предположить, что поэтический текст членится (организован) в двух плоскостях: стихотворной и речевой; опять-таки в некоторых случаях оба членения параллельны.

2. Отношение стихотворного членения к речевому: Словоразделы могут быть: а) негативными (совпадение с речевым словоразделом исключено), б) нейтральными (совпадение возможно), в) позитивными (совпадение необходимо). 1. Наибольшее расхождение между членением речевым и стихотворным наблюдается в тех случаях, а) когда стихотворный словораздел приходится на негативный словораздел черевой, или наоборот, б) когда позитивный словораздел не совпадает с концом стиха (частный случай совпадает с концом строфы, но не стиха). 2. Менее заметно расхождение там, где стихотворный словораздел приходится на нейтральный речевой словораздел: стихотворный словораздел стоит там, где может стоять и словораздел речевой, но где он при нормальном прозаическом высказывании (незамедленном) не реализуется. 3. Стихотворный словораздел приходится на позитивный речевой словораздел. Это случай совпадения обоих членений. 4. Случаи, когда стих состоит из нескольких отрезков. Тут возможны разные комбинации — напр., комбинации нашего типа 1а и 1б; или: речевой словораздел, приходящийся на конец стиха, менее глубок (остр, выразителен), чем словораздел внутри стиха; или: стих расчленен несколькими обязательными словоразделами, и т. п. 5. Подобным же способом можно прослеживать отношение к срединному стихотворному словоразделу, поскольку такой словораздел налицо в метрической схеме стиха, и 6. к членению на строфы.

Анализ взаимоотношений обоих членений с указанных точек зрения является необходимой составной частью общего анализа поэтического произведения. Традиционного понятия »переноса в следующей стих« (enjambement) — к тому же поразному определяемого и не вполне ясного — тут совершенно не достаточно.

3. Ритм высказывания — ритм двухслойный. В первом слое ритм речевого потока создается не вполне регулярным повторением (появлением) ударяемого слога и тем, что поток этот членится на так наз. речевые такты. Второй ритмический слой дается членением на речевые отрезки; ритмообразующим элементом является тут не вполне регулярное повторение (появление) интонационного центра (вместе с каденцией), и потенциальной паузы или суммарно: интонационного словораздела. Ритм стиха (тонического) основывается на специальном использовании, упорядочении речевого ритма первого слоя; средства же второго ритмического слоя не выступают непосредственно как организующий элемент стиха (в принципе мы не можем стих или полустишие отождествить с речевым отрезком или группою отрезков). Такое понимание стихотворного ритма объясняет одновременно и то, почему в истории чешского стиха метрическое стихосложение не приобрело большого значения.

4. Наряду с ритмом, речевая интонация является вторым функциональным элементом поэтического произведения. Помимо функции высказывательного членения, стих характеризуется также своей мелодической (музыкальной) функцией. Интонация координируется с ритмом стиха тем, что интонационные центры связаны с определенными словесными (тактовыми) ударениями, и тем, что каденции являются слоговыми образованиями. (Помимо того интонационное членение всегда совпадает с тем или иным словоразделом.) Тут есть сходство с музыкой: интонации как мелодический элемент [124]возникают на ритмической стихотворной основе. Эти интонации в своих важнейших чертах определяются текстом, составляют часть поэтической структуры. Текстом, а именно его членением, смысловым построением и порядком слов, определяется: а) место интонационного центра, а тем самым и место каденции и ее долгота, б) фонологический тип каденции (заключительный, полукаденция, антикаденция) и его модификации или варианты. (Иногда текст допускает не одну, а две или больше интерпретаций, а тем самым и два или больше звуковых оформления.)

Эстетическая действенность интонации проистекает: а) из изменчивости интонационной формы, б) из сопоставления (сочетания) интонации со стихотворным членением, в) из сопоставления (сочетания) интонационной формы отдельных стихов. Эстетически действенно как совпадение, так и несовпадение (т. е. подчеркивание стихотворной структуры или её оттененне). Комплекс звуковых эстетических факторов вступает также в сложные соотношения с факторами тематического порядка.

Интонационное речевое членение развертвывается не только в линейном плане. Речевые отрезки (и интонационные центры) соотнесены также и в иерархическом порядке. Это сказывается и в общей интонационной ориентации более протяженных (во времени) частей высказывания.

5. Стихообразующим элементом тонического стиха является ритм (чередование) ударений. Стихотворное членение усилено: а) совпадением с речевым членением, б) рифмой, в) благозвучием (эвфонией). Там, где оба эти членения расходятся, расхождение это решается при декламации по-разному в зависимости от обстоятельства: 1. Приспособлением реченого членения к стихотворному: а) путем использования альтернативных возможностей речевого членения, б) переоценкой иерархии словоразделов, в) реализацией потенциальной цезуры в конце стиха. 2. Замедлением темпа и короткой паузой. 3. Агогическими средствами.


[1] Karel Horálek, Počátky novočeského verše, Acta universitatis Carolinae 1956; Philologica IV. Týž, K problému veršové intonace, Slavistična revija 10, 1957, s. 185—193. — Bohuslav Hála, Podstata českého jamba z hlediska fonetického, Věstník Král. české společnosti nauk, tř. filosof.-histor.-filologická, r. 1952, V. — Karel Ohnesorg, K otázce veršové melodie, LF 72, 1948, s. 106—111. — Ze starších prací je ovšem nutno připomenout především základní studie J. Mukařovského znovu uveřejněné v Kapitolách z české poetiky I, II, 1. vyd. 1941 a 2. vyd. 1948.

[2] Fr. Daneš, Intonace a věta ve spisovné češtině, Praha 1957. V této práci lze najít podrobnější rozbor a zdůvodnění pojmů a poznatků, s nimiž v tomto článku pracuji.

[3] „Jazykový materiál verše, jsa protkán syntaktickými a významovými vztahy, přináší si sice svou vlastní intonaci větnou …“ (cit. Kapitoly II2, s 17).

[4] O. Zich, O typech básnických, ČMF 6, 1918, 1n.

[5] Srov. např. i J. Hrabák, Úvod do teorie verše, Praha 1956, s. 9. — Tím se ovšem nijak netvrdí, že by verš byl organizován jen graficky. Grafika je tu však jedinou vždy přítomnou objektivní signalizací verše. Jejím prostřednictvím autor naznačuje čtenáři, jak má text interpretovat.

[6] J. Mukařovský, Příspěvek k estetice českého verše, Praha 1923, s. 5.

[*] Užívám těchto grafických označení: | promluvový předěl; promluvový předěl značně oslabený; ⁞ promluvový předěl možný; ⁞⁞ alternativní členění. Tam, kde je  třeba vyznačit předěly různého stupně, značím takto: | || |||; ] značí úsekovou předrážku.

[7] Případy, v nichž kromě toho je ve verši ještě alespoň jeden další promluvový předěl, jsou uvedeny ve skupině (1 b).

[8] Že tu jde pokaždé o zcela jiné pojetí, ukazuje dobře tento příklad z Horovy básně Španělsko:

    . . . . . . . . . . . . . . . .
(1) A zkrvavené stráně,
(2) jež básník rád navštívil by,

(3) mlčí. Ta píseň s nimi.
    . . . . . . . . . . . . . . . .

V pojetí Hrabákově tu o přesah jde (mlčí tvoří nesporně syntaktický celek s veršem (1), v pojetí Mukařovského však nikoli, neboť na konci 2. verše je syntaktická pauza. — Podle nás je tu podstatné to, že větný úsek mlčí je krátký a oddělen jen mělkým předělem od předcházejícího, kdežto od následujícího, delšího úseku je oddělen předělem hlubokým, a to uvnitř verše.

[9] Taktem tu rozumím rytmickou jednotku, skupinu slabik spojených jedním taktovým (tj. slovním) přízvukem. Taktem je v češtině jedno slovo nebo slovo s příklonkou anebo předklonkou.

[10] Soudím, že všechny verše, tedy i verše volné, jsou organizovány rytmicky: každý volný verš má své rytmické uspořádání, metrum, ovšem metrum své vlastní, v dalších verších neopakované. Báseň je pak „držena“ ve verších nikoli jistým metrickým impulsem (normou), nýbrž jen tím, že básník předkládá čtenáři jisté promluvové části jako verše (tj. útvary rytmické), tedy stránkou grafickou (někdy tu ovšem napomáhá i rým). Myslím, že princip „zklamaného očekávání“, zde tedy ustavičně zklamávaného očekávání, tu nemůže mít podstatnou úlohu. Funkci metrického impulsu tu zastupuje grafika jako veršový signál. (Že ovšem konkrétní veršová struktura básně není náhodná, nýbrž záměrná a že je v strukturních souvislostech formálních i tematických, je samozřejmé.)

[11] Srov. Horálkovo shrnutí ve studii Počátky novočeského verše, s. 10—14.

[12] Fonetik Hála však chápe „fonologičnost“ v poněkud jiném a méně pregnantním smyslu, než jsme zvyklí ve fonologii samé.

[13] Pravdu má Hála ovšem v tom, že Čech je na chybný přízvuk velmi citlivý. Z toho ovšem ještě neplyne jeho fonologičnost. Přece i prvky mimofonologické mají v jazyce svou platnost. Nemají sice funkci významově rozlišovací (v rovině funkce intelektuální), ale jejich realizace je také jistým způsobem normována (odchylky od této normy mohou se projevit funkčně např. v rovině funkce expresivní apod.). Tak např. český foném e je fonologicky určen svým místem v systému. V rámci tohoto systému je jeho realizace fonologicky volná (má značnou toleranci). Přesto však výslovnost širokého nebo úzkého e by se v češtině pociťovala jako cizost. Nevedla by sice k bezprostřední záměně významu daného slova, ale cítila by se jako expresivní, afektovaná apod. Právě tak je tomu s přízvukem (s výjimkou případů typu je den a jeden — ale to už je spíše věc fonologie výpovědní; ostatně Horálek (l. c.) upozorňuje, že tato funkce přízvuku je velmi labilní, jak ukazují slovní hříčky typu uhlí dá uhlídá, je-li to jelito).

[14] Horálek (l. c.) správně upozorňuje, že skandování není nutnou vlastností časomíry a že si lze — jak ukazuje příklad madarštiny — na časomíru „zvyknout“, jestliže se postupně vytříbí vnímavost pro kvantitu. — Je jisté, že skandované časoměrné verše jsou dvojnásobným „násilím“ na jazyce, neboť nejen modifikují funkci kvantity, nýbrž znásilňují jazyk nenormálním přízvukováním. Rozpor však nemizí zcela ani tehdy, nejsou-li verše skandovány, neboť tu mají verše dvojí, různý, nesouběžný rytmus: promluvový (přízvukový) a veršový (časoměrný). Zde se však již tento rozpor dobře může pociťovat jako faktor estetický, jako prostředek umělecký.

[15] Srov. i u Mukařovského, Kapitoly I, 1948, s. 295: „… jistý prozodický systém, i když zasáhne do vývoje daného básnictví, neudrží se dlouho pro slabost podkladu, jejž mu poskytuje příslušný jazyk.“

[16] Při recitaci básní objevují se některé příznačné expresivní varianty kadencí. O nich, jakož i o využití různých kadencí při recitaci, pojednám jindy.

[*] Pro stručnost užívám k označení typu kadencí značek; jejich výklad viz v mé citované práci, s 109. IC = intonační centrum. Slabika s IC je vyznačena tučným tiskem.

[17] Srov. Intonace a věta, s. 64n. — V Seifertově verších

Kamení města šlapu rád, |
tvrdé už se mi nezdá. |

je ovšem IC na koncovém slovese, neboť významová výstavba žádá toto vytčení.

[17a] Srov. např. zajímavé výklady V. Aksenova (český překlad — bohužel s terminologickými nepřesnostmi — viz v Knize o uměleckém přednesu, Praha 1957).

[18] Tento typ, podobně jakož i slovosledné typy následující u B. Němcové, zjistil a popsal J. Mukařovský v Pokuse o slohový rozbor „Babičky“ Boženy Němcové (Kapitoly II, 1948, s. 311—324). Srov. též Fr. Daneš, Intonace a věta, s. 68.

[19] J. Mukařovský, Kapitoly I, 1948, s. 191n. — K. Horálek, K teorii českého jambu, SaS 8, 1942, s. 130n.

[20] Je příznačné pro charakter veršů J. Vrchlického, výstižně popsaný Mukařovským, že v nich není místo intonačních center (ani předělů) dost zřetelné. Tak např. v prvních třech verších básně Poutník, zakončených vesměs slovesem,

On vyšel zrána. | Hvězdy sotva bledly, |
z dna údolí se první páry zvedly |
a rosa ještě svěží v trávě hrála, |

je situace tato: v 1. verši je IC jednoznačně na koncovém taktu, v 2. verši je naopak na taktu předposledním, v 3. verši je situace neurčitá.

[21] Tak třeba V. Závada tu jistě navazuje na svou starší tvorbu; srov. např. ukázku ze sbírky „Hradní věž“:

Bulvár se chvatně převléká |
do zlaté toalety večera |
Noc atropinová žhne do šera |
a v mlze neviděti člověka |

[22] Ve své argumentaci se Zich dopouští jednoho příznačného omylu. Z toho, že některé básně s výrazně eufonickou organizací (např. Baudelairovy) nutí k monotónní melodii, vyvozuje, že se obě kvality vylučují. Což však není i monotónnost výraznou melodickou kvalitou? (Srov.: Baudelaire své verše „předzpěvoval hlasem monotónním“.)

[23] S rytmickým půdorysem verše je intonace koordinována tím, že intonační centra jsou vázána na jistý taktový (slovní) přízvuk a že kadence jsou útvary slabičné. Kromě toho intonační předěl je vždy umístěn na některém předělu mezislovním.

[24] J. Hrabák, Úvod, s. 100. I Závadovy verše, které Hrabák uvádí, mají syntax vnitrovětnou normální; graficky je zastírána jen syntax mezivětná.

[25] Srov. K. Horálek K theorii předrážky v českém verši, NŘ 26, 1942, s. 109.

Slovo a slovesnost, volume 19 (1958), number 2, pp. 103-124

Previous Miloš Dokulil: K otázce morfologických protikladů (Kritika předpokladu binárních korelací v morfologii češtiny)

Next Slavomír Utěšený: K typům nářečních monografií