dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K typům nářečních monografií

Slavomír Utěšený

[Articles]

(pdf)

О типах диалектных монографий / A propos des types de monographies dialectologiques

Slovo a slovesnost přineslo ve 4. čísle 18. ročníku jako příspěvek k diskusi o dnešních úkolech české dialektologie závažný článek J. Chloupka K našim současným dialektologickým monografiím. Autor se tu kriticky zamýšlí nad vývojem české a moravské nářeční monografie za posledních padesát let a na základě spíše jen ilustračního přehledu metodologického rozvoje v tomto oboru dialektologické práce vyslovuje pak i jisté metodické závěry a programové požadavky. Právem je tu zdůrazněna na prvním místě nutnost důsledného uplatňování celostních systémových kritérií při synchronním popise i při diachronické analyse vývojových tendencí, což je už dnes sice samozřejmé jako požadavek, nikoli však jako skutečně realisovaný pracovní postup. Významným kladem článku jsou dále jistě i poukazy na nutnost teoretického i čistě praktického vymezení pracovního pole dialektologa (zde bude vždy platit zásada raději méně a důkladněji), jakož i oprávněné zdůraznění potřeby oživit dialektologické studium v oboru syntaxe. Stejně bychom se přimlouvali i za intensivnější studium slovníku a souvislé řeči; i zde stojí naše dialektologie poslední dobou citelně za požadavky moderní lingvistiky, nemluvě ani o skrovném uveřejňování takového materiálu.

[125]Hlavní pokrok v české dialektologii poslední doby spatřuje Chloupek především v propracování celostní koncepce nářečního vývoje, ne tedy jako řady isolovaných oblastních štěpivých procesů, nýbrž jako souboru procesů daných oblastními variacemi v jádře stejnosměrného vývoje národního jazyka. Článek tu v mnohém podnětně navazuje na Havránkův metodologický referát K české dialektologii, psaný na okraj Vydrovy monografie o hornoblanickém nářečí (LF 51, 1924, s. 263n. a 337n.); přímým jeho podnětem pak byla Trávníčkova výzva k revidování metodické osnovy novějších moravských nářečních monografií v závěrečném projevu na dialektologické konferenci v Brně (viz SaS 16, 1955, s. 76). Řada Chloupkových závěrů tu však zůstává diskusních, především proto, že teoretické východisko jeho úvah, jakož i celková jeho koncepce nářeční monografie jsou v podstatě příliš úzké. Vždyť problematika nářeční monografie je tu vlastně omezena jen na otázku historickosrovnávacího studia tradičních dialektů, a to ještě studia zaměřeného především jen do minulosti jako rekonstrukce starších vývojových stadií na základě dnešního stavu v archaické nářeční vrstvě, resp. v jejich zbytcích.

Není tu tedy uspokojivě vyřešena především otázka celkové povahy dnešního oblastního vývoje — přestože právě toto hledisko Chloupek jinak vyzdvihuje jako jisté novum moderní dialektologie a sám právě na tomto poli pracuje[1] —, ba naopak veškeré projevy nadnářečního vývoje se tu posuzují z hlediska tradičních nářečí jako nesystémové, a stojící tedy mimo okruh vlastního předmětu studia. Jen v náznaku zde zůstala i otázka jednotlivých typů nářečních monografií ve vztahu k povaze hierarchie nářečních jednotek a skupin v rámci národního jazyka, tj. především otázka vztahu monografie čistě lokální a monografie rozsáhlého, zpravidla už diferencovaného regionálního útvaru, jež není myslitelná bez širokého uplatnění zřetele jazykově zeměpisného. Dále tu není ani položena otázka typu synchronní a diachronní monografie, jakož ani otázka vhodného spojení synchronického a diachronického popisu a výkladu, kterýžto postup není vlastně dosud v našich monografiích dosti propracován, a jedině v Běličově práci o dolských nářečích je i v hláskosloví ponecháno v úvodním popisu více místa pro dnešní stav hlásek. Konečně není věnována dostatečná pozornost možnostem specialisovaných tematických lokálních monografií, jež mohou studovat detailněji jenom jednotlivé části nářečního systému, jako je např. oblastní vývoj vokalismu, vývojové tendence ve flexi, jisté syntaktické konstrukce, větná melodie, rozbor stylových vrstev folklorních žánrů, studium lexikálních okruhů ve spojení s hmotnou kulturou kraje apod.[2]

*

Nehledě na vztahy k historickým vědám, zvláště k etnografii a folkloristice, k nimž dialektologii váže řada vzájemných pout, a nehledě na spíše jen praktické využití dialektologických poznatků v edicích literárních textů, v didaktice mateřského jazyka apod., zůstává hlavním pracovním polem i cílem teoretické dialektologie čistě lingvistické studium oblastního jazykového vývoje ve vztahu k vývoji širších více méně nadřazených jazykových útvarů, popř. i k jinojazyčnému [126]sousedství. Okrajovou oblast dialektologického studia představují pak útvary skupinových dialektů slangových a argotických, resp. aspoň prvky těchto útvarů, jež ovšem musí zároveň sledovat i stylistika. Toto čistě lingvisticky zaměřené studium činí tedy z dialektologie integrální součást jazykovědy, orientující se tu více na obecné problémy proměnlivosti či ustálenosti jazykových útvarů a prvků, tu více na konkrétní jazykový systém daného společenství v jeho historickém vývoji a vztazích k širším útvarům příbuzným. Oba směry se mohou úspěšně rozvíjet jen za předpokladu, že se uplatňují systémově funkční celostní kritéria při studiu jazykových struktur v jejich totalitě, vzájemné vázanosti i mnohotvárné variabilitě. V opačném případě tu dospíváme k atomisaci a hypostasování, a často pak ovšem i k přeceňování jednotlivých, z ústrojného celku vytržených dat, ať už jde o studium zaměřené na územní rozšíření isolovaných jazykových jevů, ať už jde o studium zaměřené podle schémat mladogramatické historickosrovnávací metody.[3]

Studium jazykové reality objektivně dané v lidové mluvě všech obyvatelských vrstev ve všech krajích naší země je tedy možno zaměřit dvojím základním způsobem, a podle toho pak bude vypadat i výběr zkoumaných míst a volba informátorů, jakož i soubor sledovaných nářečních jevů. Zaměříme-li svou pozornost především na otázku vzniku dnešního stavu, soustředíme se přirozeně na archaickou nářeční vrstvu jako na vrstvu, v níž se dochovalo v nejméně „porušeném“ stavu maximum stop staršího oblastního vývoje; u nás tedy především na mluvu nejstarší generace ve venkovských obcích okrajových území Čech a Moravy se starousedlým českým obyvatelstvem. Naproti tomu se tu budeme vyhýbat detailnějšímu studiu takových území, v nichž je archaická vrstva tradičního dialektu v naprosté destrukci, tedy např. oblasti západomoravské, jakož i okolí větších měst a zvláště pak oblastem nově osídleným. Zde všude je historická rekonstrukce daleko obtížnější a už při vymezování zbytků tradiční vrstvy místního nářečí se tu často neobejdeme bez jisté interpolace při zařazování dnešních isolovaných reliktů do širších systémových souvislostí a každá další rekonstrukce, založená jen na současném stavu, je tu nemožná. V takových územích se tedy naopak nabízí jako schůdnější, ale i účelnější metoda studia pokus o detailnější stratifikaci dnešních vývojových vrstev, popř. i pokus o zjištění, které elementy jazykové struktury tu ještě vůbec kolísají. To vše se dá realisovat jen kvantitativní analysou maximálního možného počtu všech druhů jazykových projevů ve všech vrstvách daného jazykového prostředí. Pro takto zaměřené studium nářečního stavu má pak ovšem otázka tradičního dialektu jen druhořadý význam, na první místo zde nastupuje jazykový průměr a otázka poměrnosti v zastoupení zkoumaných osob a situací vzhledem k věkovému a sociálnímu rozvrstvení místního obyvatelstva i vzhledem k representativní typičnosti zachycených jazykových projevů.[4]

[127]Obojí tento metodicky protikladný směr studia nářečí se výrazně vyhranil zejména v dialektologii polské, kde máme v dialektologické škole krakovské, pokračující v tradicích Nitschových, výrazného representanta dialektologie orientované na popis tradičních venkovských nářečí, ve varšavské pracovně W. Doroszewského pak typ obecnojazykovědně orientované dialektologie analysující statisticky současné vývojové tendence v lidovém jazyce jako celku.[5] Podobný cíl sledovali už dříve dialektologové francouzští, kteří jako Rousellot a Gauchat zkoumali jazykovou variabilitu zvláště po fonetické stránce až do jemného rozlišování v jazykových projevech uvnitř jedné rodiny.

Naproti tomu zvláště při jazykových celonárodních atlasech uplatňuje se spíše typ zdůrazňující studium tradiční stránky dialektu, neporušeného pokud možno nadnářečním vývojem. Tak je tomu zvláště u dosavadních atlasů slovanských, např. u Malého atlasu nářečí polských a v Atlase lidových nářečí ruských, jež se zaměřují jen na vesnický dialekt osad se starousedlým zemědělským obyvatelstvem. Dnes je tento postup ve velkých atlasových pracích spíše z praktických důvodů celkem nevyhnutelný, a patrně se uplatní i v projektovaném jazykovém atlase českých zemí, ačkoli původní návrh V. Vážného počítal i s výzkumem okresních měst; v každém případě ovšem zůstává atlasový výzkum nářeční struktury lokalit všech typů tak, jak je prováděn např. při výzkumu pro nářeční atlas slovinský nebo maďarský, teoreticky i naším ideálem.[6]

Rozhodně pak nemůžeme souhlasit s tím, že by se omezení na tradiční vrstvu dialektu mělo uplatňovat i v regionálních nebo dokonce lokálních monografiích, které mají prostudovat lidový jazyk ve svém úseku do všech detailů. Zde považujeme za přiměřené spojit oba pracovní postupy asi v tom smyslu, že by se na pozadí dnešního běžného průměru odlišila zvláště výrazně a pečlivě archaická tradiční vrstva a naopak aspoň v základních obrysech i vývojové tendence novější, projevující se zvláště u mladších generací. Takovýto postup je vlastně už jedině možný tam, kde tradiční vrstva úzce teritoriálních nářečních rysů téměř vymizela, [128]tedy např. v Čechách, kde je dnes základem systému lidové mluvy na celém území relativně jednotný obecně český jazykový typ. V oblastech, kde se uchovává až do dnešní doby, byť jen u malé části obyvatelstva, tradiční lokální jazykový typ jako ucelený systém, je pak teoreticky možno začít i od charakteristiky tohoto typu, jak to má na mysli Chloupek, prakticky se pak dosud tímto typem často nejen začíná, ale i končí. V dobrých lokálních monografiích, počínaje už od práce Hoškovy, je však na pozadí tradičního typu sledována zároveň i frekvence i přibývání a ústup jednotlivých jevů souhrnně v celém prostředí — a touto vyvážeností zřetele na tradiční systém i jeho nové proměny (nikterak ne nesystémové!) vyznačuje se zvláště Kopečného nová monografie Nářečí Určic a okolí.[7]

Rozšíření zřetele na souhrn vývojových tendencí daného prostředí je dnes nutnější než kdykoli předtím, jinak bychom do nekonečna prodlužovali paradoxní situaci, že se totiž nářeční vývoj od počátků naší dialektologie dá sledovat jedině na ústupu archaisovaných jevů u nejstarší generace, čili že by tak obraz novějšího přímo pozorovaného vývoje našich nářečí byl získán jedině z řeči pokolení odcházejících, a ne nastupujících. Jak musíme např. litovat toho, že nám Bartoš před šedesáti lety zapsal na západní Moravě kromě městské mluvy třebíčské a velkomeziříčské převážně jen fakta týkající se tradičního nářečí, kdežto o progresivním interdialektickém typu „panské řeči“ se obvykle zmínil jen letmo.[8]

Dnes po této stránce nevypadají naše monografie s výjimkou Běličovy a Kopečného o mnoho lépe. Plyne to snad do značné míry i z toho, že se nově studují téměř výhradně jen dialekty zachovalé, hlavně v oblasti lašské, valašské a slovácké. Kromě Svěrákovy monografie z Boskovicka, Kopečného z Prostějovska a fonetické studie V. Mazlové o Zábřežsku, týkají se tak obsáhlejší publikované i nově připravované práce z moravské a slezské dialektologie výhradně nejvýchodnějšího okraje země s relativně nejzachovalejší tradiční nářeční vrstvou.

*

Tato okolnost nás přivádí k zamyšlení nad druhým okruhem problematiky nářečních monografií, nad otázkami spojenými s povahou čistě lokálního a širšího regionálního typu monografie ve vztahu k popisu celého českého jazykového území — což se nám z jiné strany jeví i jako otázka vztahu lokálních monografií a jazykového atlasu.[9] Celostní zřetel je totiž třeba uplatňovat nejen v popisu a výkladu daného jazykového systému, jenž je předmětem zkoumání, nýbrž i při určování postavení tohoto systému uvnitř systémů jiných. Zde je nutno zdůraznit na jedné straně potřebu vypracování jednotné zeměpisně i systémově přesné klasifikace nářečních jevů v celonárodním měřítku (což znamená konec konců sestavení velkého nářečního atlasu), na druhé straně pak nutnost hlubšího a detailnějšího regionálního, popř. i čistě lokálního zpracování těchto dat v co největším počtu metodicky koordinovaných monografií o místních variantách lidového jazyka. Oba tyto pracovní postupy se vzájemně podmiňují i doplňují, oba jsou vlastně dvojí stránkou téže věci, jak o tom výmluvně svědčí rozsáhlý soubor monografií z německé dialektologie vydávaných po desetiletí v studijní dílně německého nářeč[129]ního atlasu,[10] nověji pak jako první krok na této cestě u nás jazykově zeměpisná studie Voráčova z jihozápadních Čech a konečně nejnověji řada studií k vznikajícímu atlasu ruských nářečí na východ od Moskvy publikovaných aspoň zčásti ve sborníku, na který jsme zde upozornili už v pozn. 3.[11] Je-li tedy jazykový atlas jistým vyvrcholením dialektologické práce, je zároveň i solidní základnou pro veškeré studium další a v každém případě pevnou osou a jednotícím pojítkem tvůrčího úsilí celých dialektologických generací.[12] Přitom není atlas nic jiného než zeměpisná katalogisace základních systémových dat o nářečí rovnoměrně rozmístěných lokalit daného území; lokální a regionální monografie na územích, jež byla v atlase zpracována, jsou pak v prvé řadě důkladně prohloubeným studijním komentářem k atlasu. Bez podkladu velkého atlasu zůstává veškerá lokální a regionální monografická práce namnoze nesouměřitelná a v praxi pak v každém případě mezerovitá. (Máme-li tak např. z let první republiky jen tři důkladné a přitom metodicky koordinované lokální monografie z různých míst na moravském území, pro ucelenější obraz o moravských nářečích té doby to naprosto nestačí.)

Pro souhrnný obraz našich nářečí je tedy nutné rovnoměrné zaměření pozornosti na celé území českého jazyka, při čemž tu metodu dílčího monografického studia podřízeného tomuto cíli modifikuje územní rozsah studovaného úseku. Rozsah zkoumaného území nám zároveň přímo úměrně určuje uplatnění zeměpisné metody při zjišťování nářeční diferenciace a nepřímo úměrně pak hlavně obsažnost souboru pozorovaných jazykových jevů. Čím širší je územní záběr práce, tím omezenější a přísněji výběrový je její program (dotazník), a naopak čím užší je studovaný zeměpisný výsek, tím rozsáhlejší může a má být okruh zkoumaných jevů. V regionální monografii se pak dají oba principy spojit, jako to bývá zvykem v dialektografii německé tak, že je zde napřed důkladně probrán jazykový systém určité typické lokality na daném území (Ortsgrammatik) a poté pak diferenčně s určením průběhu jednotlivých isoglos celá zkoumaná oblast (Landschaftsgrammatik).[13]

Je tu tedy celá stupnice od národního atlasu a souhrnného popisu nářečí daného jazyka k atlasům a monografiím regionálním a dále pak k lokálním monografiím, představujícím zeměpisně jediný bod výzkumné atlasové sítě, až konečně eventuálně i k monografiím jazyka rodiny nebo i individuálního usu. Každý z těchto typů si vyžaduje i zvláštní metody zkoumání, zaměřené tu více k nářeční normě jako objektivně závazné struktuře kolektivního usu, tu více ke generačně, sociálně i stylisticky diferencovaným variacím této normy, tj. především ke konkrétním individualisovaným projevům v rámci širšího kolektivního systému se všemi jeho koexistujícími variantami.

[130]V této stupnici atlasových a monografických typů s různým metodickým zaměřením podle rozsahu zkoumaného předmětu je nejdůležitější protiklad mezi atlasem národním a regionálním a dále mezi lokální a regionální monografií; přitom střední typ regionálního atlasu-monografie může vzniknout jednak detailnějším zpracováním dat jazykového atlasu národního, jednak zobecněním dat jednotlivých monografií lokálních, často pak také jako podnik více méně samostatný. Ideální by tu jistě bylo pořídit na jedné straně v řadě vhodně volených bodů důkladné monografie relativně vyhraněných nářečních jednotek, jako je např. Hallerova monografie o lidové mluvě v pěti podřipských obcích nebo Kellnerova o nářečí štramberském, na druhé straně pak celonárodní jazykový atlas. Potom by i monografie rozsáhlejších a diferencovanějších území, jako např. Kellnerova Východolašská nářečí, Běličova Dolská nářečí na Moravě nebo Voráčova Česká nářečí jihozápadní, mohly být vypracovány jako relativně metodicky jednotný typ regionálních monografií, jež by byly navzájem právě tak srovnatelné jako typ vnitřně naprosto stejně uspořádaných lokálních monografií, které na Moravě vytvořila škola Trávníčkova. Kromě jednotných příprav k sestavení výzkumné sítě a dotazníkového programu pro jazykový atlas českých zemí je tak třeba už dnes myslit na to, abychom měli větší počet vhodně územně rozvržených lokálních monografií, při čemž tu stále zůstává nepříjemným mementem skutečnost, že v Čechách byly dosud publikovány jen čtyři takovéto soustavné a přitom dosti různorodé lokální monografie (Hoškovo Českomoravské nářečí na Polensku a Polničsku, Kubínova Lidomluva Čechů kladských, Vydrovo Hornoblanicko a Hallerovo Podřipsko), nářeční slovník s výjimkou Hruškova Dialektologického slovníku chodského, značně výběrového a diferenčního, tu pak nebyl publikován vůbec. Lepší to není ani v západní půli Moravy, kde v trojúhelníku Dačice — Kunštát — Židlochovice, v němž se nacházejí tak význačné typy tradičního nářečí, jako typ jemnicko-jihlavský, tišnovsko-blanenský a budějovicko-znojemský, nemáme dosud ani jedinou publikovanou práci.[14]

Zatím co pro lokální monografie bychom zdůrazňovali potřebu jejich rovnoměrného rozmístění spíše v jádrech vyhraněnějších nářečních typů, pro monografie regionální jsou stejně vhodné jak relativně jednotné nářeční celky, jako např. typ centrálně hanácký, středoopavský nebo jihozápadočeský, tak i oblasti přechodné, jako typ dolský na hranici hanácko-moravskoslovenské nebo jihovýchodočeská oblast na přechodu mezi nářečním typem českým a moravským apod. V menším měřítku by pak bylo účelné studovat v řadě případů i nářeční diferenciaci uvnitř jednotlivých okresů, a to buď se zřetelem k progresivnímu vývoji šířícímu se z jejich center ke konservativnějším okrajům, nebo se zřetelem k širším oblastním protikladům, do jejichž rámce je území těchto okresů začleněno. Zvláště vhodné by to např. bylo v pásmu nejzápadnějších moravských (hanáckých) okresů od Mor. Budějovic přes Třebíč, Velké Meziříčí, Tišnov a Boskovice po Zábřeh, v jejichž rámci se oscilace mezi severozápadem s počeštěnější a jihovýchodem se zachovalejší moravskou nářeční normou projevuje přímo markantně. Nesouhlasíme tedy plně s Chloupkovým tvrzením, že je vždy lépe dát přednost zpracování relativně jednotných tradičních nářečních okruhů a konkrétně v našem případě „přednost tomu, zpracovat v monografii raději „tradiční“ hanácká nářečí nebo jejich [131]část (zase nějak vhodně vymezenou), před zpracováním nějakého nářečního území, kde by (dialektolog) isoglosy ej/é a ou/ó nedbal“.

*

K těm místům Chloupkova článku, kde se zdůrazňuje nutnost uplatnění systémového hlediska ve všech částech jazykové struktury, poznamenáváme, že tu je třeba uplatňovat toto hledisko snad ještě důsledněji, než jak je to v některých jeho příkladech uvedeno. K zjištění fonologické platnosti /j u typu hriech/hrjéch je v každém případě rozhodující stav u paralelní dvojice ku̯oň/kvóň. Fonologickou platnost takovýchto foneticky nezřetelných případů nám vedle zapojení do systémových oposicí pomůže často zjistit i to, jak danou hlásku hodnotí její uživatelé sami; cítí-li tu souhlásku j, pravděpodobně ji pak napíší i ve svých méně gramotných písemných projevech podobně jako např. v severovýchodních Čechách a též v středních Čechách píší takoví lidé často cukrovi, nejni, dobryho s krátkými i/y v koncovkách, které se zpravidla v jejich usu realisují jen krátce.

Při Lamprechtově výkladu horské změny o v u, uváděném zde jako příklad správného přihlédnutí k systémovým podmínkám hláskových změn, měl Chloupek poukázat i na souvztažnost této změny s vývojem dlouhého vokalismu, který v horské oblasti na rozdíl od většiny ostatní oblasti hanácké nezkrátil í, ú, takže tu vývojem o > u nemohlo dojít ke splynutí u < o a u < ú < ó.[15] Ve výkladu morfologicko-syntaktické kategorie nom. akus. plur. typu viděl kluci, hoši je třeba vedle tendence k splývání rodů v plurále a rušení principu životnosti upozornit i na čistě morfonologickou tendenci k indukci tvarů bez vnitřní alternace v různých pádech, která se projevila právě u obou těchto typů. Proti sg. kluk, kluka, klukovi hoch, hocha, hochovi … je tak v řadě vlastních českých nářečí, především v oblasti severovýchodní, plurálové kluci, klucu, klucům, klucich, klucma apod. hoši, hošum, hošich, hošma, v čm. oblasti na Novoměstsku pak dokonce i typ s neměnným příznakem ci, ši, tedy kluci, kluci, klucim, kluci, klucich, klucima.

Někdy se tu setkáváme s chybnou představou, že rysy ryze tvaroslovné nemají pro historii nářečí ten základní význam jako jevy hláskové a syntaktické. Domníváme se, že např. takové vyrovnávání gen. a dat.-lok. sg. fem. adj. dobrí/dobrej nám tu ukazuje něco jiného: vedle vyrovnání staré dvojice gen. dobré a dat.-lok. dobřiej jedním nebo druhým směrem (srov. středočeské dobrí, středomoravské dobré), jsou zvláště v jihozápadočeské oblasti a na Dačicku a Jemnicku nářečí, v nichž se dosud rozlišuje gen. dobrí/dobry od dat.-lok. dobrej. I tvarosloví našich nářečí vykazuje tedy různé vývojové stupně podobně jako hláskosloví, i když je ovšem nasnadě, že charaker tvaroslovného a slovotvorného vývoje je více analogický a týká se, podobně jako vývoj konstrukcí syntaktických, spíše širších a často nepříliš zřetelně rozhraničených ploch. Jsou tu pak zvláště ve vlastních českých nářečích čistě tvaroslovné oblastní typy (např. severovýchodočeský dativ tatínkoj, [132]instr. ulicej), ostře od sebe územně odlišené a dosud u všech žijících generací poměrně pevné, takže právě na základě těchto kritérií je možno i vnitřní území Čech dosud dobře oblastně diferencovat.[16]

*

Závěrem bychom chtěli k podnětnému Chloupkovu článku připojit ještě jednu vlastní myšlenku do diskuse. Situace nářečí v Čechách a na Moravě je natolik odlišná, že by nebylo nemožné pracovat docela jinou metodou zvlášť v Čechách a zvlášť na Moravě. V regionálních monografiích se tyto rozdíly projevují např. v povaze zeměpisného vymezení sledovaných jevů; na Moravě se dají isoglosy dosud vésti od obce k obci, v Čechách spíše jen jako ohraničení sféry dosud patrnějšího výskytu určitého jevu, který se ovšem sporadicky může vyskytovat i na území poněkud širším.[17]

V připravovaném jazykovém atlase českých zemí bude naproti tomu třeba postupovat metodicky jednotně, bez jakýchkoli regionálních rozdílů. Teprve na základě tohoto jednotného jazykového obrazu českomoravskoslezského celku, doplněného obdobným jednotným obrazem slovenským, dá se pak dále organisovat práce na sérii širších i užších regionálních nářečních atlasů-monografií s uplatněním specifických zřetelů podle stavu lidové mluvy na zkoumaném teritoriu. Právě takovou metodou dnes pracuje dialektologie sovětská, polská, německá i francouzská, které ovšem už buď mají, anebo právě intensivně zpracovávají své velké národní atlasy.

 

R é s u m é

О ТИПАХ ДИАЛЕКТНЫХ МОНОГРАФИЙ

Настоящая статья является дополнением статьи Я. Хлоупка: По поводу наших современных монографий по диалектологии опубликованной в 4. номере 1957 г. нашего журнала. X. здесь подчеркивает целостный функциональный подход к изучению диалектной системы, но вместе с тем он ограничивается вопросами изучения отдельных местных говоров в их самом нетронутом виде в речи старшего поколения сельского населения, которую он принимает за исходный пункт становления и разграничения особенных диалектных систем вообще. X. уделяет таким образом недостаточное внимание изучению развития диалектов в целом, т. е. совокупности существенных диалектных разновидностей во всех слоях населения любой профессии, образования, возраста и т. д.

Наша статья основана на принципиальном различении и целесообразном применении двух основных подходов к комплексу данных, собираемых и рассматриваемых с целью создания монографичсекого образа отдельного диалекта, диалектной группы, или наконец всей системы диалектов одного языка.

Во первых, здесь имеется в виду метод детального исследования современного состояния диалекта, или просто разговорного языка, который стремится рассмотреть прежде [133]всего тот тип языка, на каком говорит большинство населения, и отражать все прочие явления данной среды на его фоне. При этом следует конечно, учитывать место, которое эти разновидности и колебания занимают в языковой системе (территориальные, профессиональные, возрастные и чисто стилистические варианты) и таким образом одновременно определять общественную обусловленность всякой языковой дифференциации. Этот с общелингвистической точки зрения исключительно важный метод нуждается в применении статистических способов разработки материала, как мы это видим напр. в работах проф. Дорошевского и его учеников. Надежных результатов здесь можно добиться только путем строго репрезентативного отбора фактов на основе ряда соображений социологического характера. Следовательно это метод, который требует тщательной, детальной работы, и его удобней всего применять при изучении говора одной местности.

Второй метод (который X. имеет в виду как единственный) ориентирован ретроспективно-исторически и ограничивается изучением традиционной стороны территориальных диалектов и их развития в сравнительно-исторической перспективе. Его применяют в большей или меньшей мере почти все более ранние описания диалектов и все существующие языковые атласы, в том числе Атлас русских народных говоров и Mały atlas gwar polskich.

Целесообразность применения того или другого основного метода зависит не только от охвата и масштаба работы, но также от специфических условий изучаемой среды, прежде всего от количества и степени сохранности территориальных различий в обиходной народио-разговорной речи. Здесь наблюдается особенно важная разница между т. н. общеческим типом, который является прочной основой значительно централизованной системы народно-разговорной речи в Чехии, и между отдельными в территориальном отношении более четко разграниченными группами местных говоров в Моравии, которые в наше время переживают бурный процесс нивелизации.

В дальнейшем рассматриваются типы диалектных монографий по их территориальному охвату. Наряду с типом монографии говора, ограничивающимся часто материалами одной лишь местности, следует различать областные монографии с учетом географического распределения диалектных различий. Оба этих типа должны быть построены по своим собственным методическим принципам, и равномерно распределены по всей стране с учетом основных центров отдельных групп диалектов и особенно архаических окраин страны. Притом областные монографии могут успешно исследовать не только основные диалектные центры и группировки (такова работа Я. Ворача о диалектах юго-западной Чехии), но и зоны колебаний между ними (таковы работы А. Кельнера о силезских диалектах на чешско-польской границе или Я. Белича о переходных т. н. дольских диалектах между ганацкой и словацкой группами).

Координация этой работы должна исходить из положения, что всякие монографические исследования углубляют образ, получаемый при составлении национального языкового атласа, который является с другой стороны их надежной основой, и что методы и масштабы отдельных типов исследований должны друг другу соразмерно соответствовать как интенсивный и экстенсивный типы единой работы.

Наконец в статье показана на примерах важность систематического структурного анализа не только по фонетике (где напр. о т. н. горском изменении о > и — типа noha-nuha писали за последнее время уже четыре раза), но и по морфологии, роль которой в чешской диалектологии иногда до сих пор несколько недооценивают.

Статья заканчивается требованием строгой организационной и методологической координации работ по чешской и моравской диалектологии, в особенности в их отношении к проекту чешского языкового атласа.


[1] Srov. Chloupkovu studii K otázce interdialektů, Sborník Adolfu Kellnerovi, 1953, s. 145, i příspěvek o obecných nářečích na brněnské dialektologické konferenci v listopadu 1954, otištěný ve výtahu v SaS 16, 1955, 200n.

[2] V 7. svazku sb. Trudy Instituta jazykoznanija, Moskva 1957, jsou takto shrnuty různé typy 60—100 stránkových monografických studií v tomto poměru: 1 studie lokální, 3 regionální (z toho jedna zaměřená převážně diachronicky), 3 tematické (z oboru morfologie, tvoření slov a stylistiky folklorních žánrů).

[3] Lingvisticky systémové celostní hledisko, tak jak bylo vytvořeno vývojem jazykovědy od první světové války, zdůrazňuje pro studium nářečí v sovětské dialektologii zvláště R. I. Avanesov. Srov. předmluvu ke knize Očerki russkoj dialektologii I, Moskva 1949, s. 3—4, nebo jeho projev o teoretických základech atlasu ruských nářečí na letošní únorové historickosrovnávací konferenci slovanských jazyků v Praze (srov. Slavia 26, 1957, s. 611—617). Strukturální dialektologie stává se poslední dobou též předmětem úvah některých lingvistů amerických — srov. např. článek U. Weinreicha Is structural dialectology possible?, Word 10, 1954, s. 388 až 400, opírající se i o materiál z dialektologie slovanské. I jinde v dialektologii se v poslední době uplatňují stále důsledněji strukturální metody nářečního studia — srov. např. J. Fourquet, Linguistique structurale et dialectologie, Fragen und Forschungen (Festschrift für Th. Frings, Berlín 1956, s. 190—204).

[4] V zemích, kde dochází k územní diferenciaci jazyka až v dobách novějších, jako např. v USA, má pak pochopitelně význam právě takováto sociologicky zaměřená metoda studia jazykové variability, při níž zeměpisný aspekt ustupuje vůbec do pozadí. Srov. z tohoto hlediska ostrou kritiku dosavadní jazykově zeměpisné práce v USA, jakož i vytyčení požadavků detailního a přísně representačního studia proměnlivých jazykových filiací a afinity v rámci sociálního rozvrstvení americké společnosti v článku G. R. Pickfordové, American linguistic geography: a sociologic appraisal (Word 12, 1956, s. 211—230).

[5] Protikladnost obou metod se ovšem v dialektologické práci pojí a kříží s řadou rozdílů jiných. Základní rozdíly v zaměření statistické metody, vhodné pro zkoumání současného jazykového pohybu, a historisující „nestatistické“ metody, vhodné pro zjišťování positivních dokladů starších vývojových stadií v tradičních nářečích, rozebírá pro polské poměry podrobněji zvl. A. Zaręba v článku O metodach i technice badań gwarowych (Biuletyn Pol. Towarzystwa Językoznawczego 14, 1955, s. 140—142), kde je uvedena i další literatura. Závažné vývody o důležitosti statistické metody v dialektologii, jak pro obecnou, tak pro historickou srovnávací jazykovědu, přináší článek W. Doroszewského Przedmiot i metody dialektologii, Poradnik językowy 1953, seš. 1 až 4, s. 1n., jakož i téhož autora Dialektologija i sravniteľno-istoričeskij metod v jazykoznanii, Voprosy jazykoznanija 1956, č. 5, s. 68. Statistické metody, ať už pro zjišťování tendencí vývoje hláskového (hlavně práce školy Doroszewského), ať už pro zjišťování oblastních shod a rozdílů slovníkových (např. pokus J. Czekanowského v díle Wstęp do historii Slowian, Lvov 1927, 2. vyd. Poznaň 1957), je ovšem třeba využívat jen kriticky obezřetně jako opory pro vlastní lingvistickou analysu, ne jako jejího základu (srov. T. Milewski, Zarys językoznawstwa ogólnego, Lublin 1947, s. 70n.).

[6] Srov. V. Vážný, K otázce jazykového atlasu zemí českých, SaS 16, 1955, s. 167 (za nevyřešenou tu považuje Vážný jedině otázku ankety ve velkoměstech) a G. Bárczi, Les travaux du l’Atlas linguistique de la Hongrie, Acta linguistica Acad. scien. Hungariae 6, 1956, zvl. otisk, s. 14.

[7] Česká nářečí, sv. 3, vyd. Čs. akademie věd, Praha 1957.

[8] Někdy jsou tu ovšem tyto generační poznámky až nečekaně hojné, tak zejména u jevů rychle ustupujících. Srov. např. poznámky k mizení redukce i (typ kaplčka) na jz. Moravě — Dialektologie moravská II, 1895, s. 203n.

[9] Srov. k tomu S. S. Vysotskij, Metody izučenija dialektov, Doklady i soobščenija IJa AN SSSR 6, 1954, s. 130—131, nebo naši zprávu v SaS 16, 1955, s. 203.

[10] Die deutsche Dialektogeographie (zkráceně DDG), herausgegeben von F. Wrede und W. Mitzka 1908—1942.

[11] Souhrnné informační přehledy nových poznatků získaných v ruské a ukrajinské dialektologii už během prací na atlasech jsou podány v článcích Nekotoryje novyje dannyje o russkich narodnych govorach (zpracoval kolektiv oddělení pro vývoj jazyka a dialektologii Inst. jazykoznanija AN SSSR pod vedením R. I. Avanesova) — a F. Žylko, O nekotorych osobennostjach sovremennogo izučenija dialektov ukrainskogo jazyka — oba články vyšly ve Voprosech jazykoznanija 1957, č. 5, s. 82—96.

[12] Srov. A. Kellner, Úvod do dialektologie, Praha 1954, zvl. s. 56—57, a V. Vážný, op. cit., závěrečný odstavec na s. 173.

[13] V této tradici se v Německu pokračuje i dnes, srov. např. M. Schütze, Dialektgeographie der Goldenen Mark des Eichsfeldes, Halle 1953.

[14] Daleko lépe je na tom západomoravské území co do materiálu nepublikovaného. Podle Havránkova soupisu v Čsl. vlastivědě III, s. 216n., bylo tu do r. 1934 k disposici celkem 16 rukopisných, většinou seminárních studentských prací, a od té doby jich ještě několik přibylo.

[15] Uvedeným způsobem jsem vyložil horskou změnu o > u v disertační prácí O vývoji moravských samohlásek, podané r. 1950 na fil. fakultě Palackého university v Olomouci, v níž jsem se z posic historické fonologie s přihlédnutím k zeměpisné situaci pokusil o výklad všech základních změn hanáckého vokalismu, jakož i o vývojový přehled jednotlivých územních variací tohoto systému. — Jako diferenciaci zavřeného a otevřeného o vykládá tuto změnu po Lamprechtovi v SaS 17, 1956, s. 72, také M. Komárek v článku Zur Entwicklung des tschechischen Vokalsystems, Zeitschrift für Slawistik 1, 1956, seš. 4, pozn. na s. 29 — s výslovným odmítnutím staršího výkladu Trávníčkova v Příspěvcích k českému hláskosloví, 1924, s. 96n. (přes dvojhláskový labiovelarisovaný stupeň uo).

[16] V tvarosloví se dodnes nejmarkantněji projevují oblastní varianty obecně českého typu. Význam tvarosloví při vytváření širších nadnářečních norem se pak konkrétně jeví např. ve Voráčově monografii o společných znacích českých nářečí jihozápadních. Valná část dosud živých společných jevů této oblasti má povahu čistě tvaroslovnou, jako typ tátovo klobouk, voňi sází, neb aspoň tvarově vázanou (typy Novákojc, začel, zíbst, proš, votáv, klucí, nest apod.).

[17] Srov. rozdíl ve vypracování schematických mapek v monografii Voráčově a v detailní lokalisaci isoglos v monografii Běličově a též Voráčův výklad o povaze isoglos v jihozápadočeském území na s. 11 jeho cit. studie Česká nářečí jihozápadní. Rozdíl je tu ovšem dán i rozsahem zkoumané oblasti a měřítkem map.

Slovo a slovesnost, volume 19 (1958), number 2, pp. 124-133

Previous František Daneš: Intonace a verš

Next Alena Fiedlerová: K novému vydání Dalimilovy kroniky