Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nad novým Výborem ze staré české literatury

Antonín Škarka

[Discussion]

(pdf)

Новое издание избранных памятников старочешской литературы / A propos de la nouvelle Antologie de la littérature tchèque ancienne

Rozlehlost a bohatost literární tvorby nedovoluje už nikomu, aby ji poznal v její úplnosti, a nutí a ještě více bude nutit odborné badatele k specialisaci. Proto stále častější a nutnější budou výbory, které seznámí jak odborníky, tak i neodborníky jednak s předními literárními tvůrci a osobnostmi, jednak s celým literárním vývojem podle jeho epoch, themat, druhů a forem. Zvlášť naléhavě se potřeba takového výboru pociťovala pro starší českou literaturu, jejíž všechny literární [138]projevy nejsou ještě dosud stejnou měrou zevrubně prozkoumány, vydány a literárněhistoricky zhodnoceny, anebo některé jsou vydány v edicích už zastaralých a nevyhovujících a namnoze běžně nedostupných, takže i vydání jsou pomalu stejně vzácná jako originály.

Nepřihlížíme-li k čítankám a k antologiím pro školní účely, z nichž jenom starší věnovaly starší literatuře více místa, kdežto nové v souhlase s novými osnovami mohou žáky seznámit jenom s několika málo ukázkami, a to ještě velmi zkrácenými, jediným důkladnějším přehledným poučením o starší literatuře v ukázkách zůstal dosud dvoudílný Výbor z literatury české, tzv. Matiční (poněvadž byl vydán s pomocí a péčí Matice české; dále zkracuji VýborMat). Jeho 1. díl vyšel r. 1845 a díl 2. byl postupně (ve čtyřech sešitech z let 1857, 1861, 1864 a 1868) dokončen r. 1868 a věnován k sedmdesátým narozeninám Františku Palackému jako původci plánu Výboru a navrhovateli jeho prvního dílu. Vedle Palackého podíleli se na jeho uskutečnění J. Jungmann, P. J. Šafařík, V. Hanka a K. J. Erben (především v 2. dílu). Jakýmsi skrovným doplňkem tohoto obsáhlého Výboru (1. díl má 1184 sloupců textu, 2. díl 1692) byl Malý výbor ze staročeské literatury sestavený I. J. Hanušem (z r. 1863, 99 s.). VýborMat nepředstihly však a ovšem ani neměly v úmyslu s ním soutěžit Malý výbor z veškeré literatury české z r. 1851 uspořádaný F. L. Čelakovským ani Výbor z literatury české doby střední, který sestavil B. V. Spiess (1876).

Úmyslem původců VýboruMat bylo dát české veřejnosti nejen dílo vědecké (po prvé vydáním zpřístupnit rukopisná díla dosud netištěná anebo zapadlá ve vzácných starých tiscích), nýbrž také obranné, „mocnou zbraň proti národním našim odpůrcům, kteří v nekalých úmyslech svých oblíbili sobě upírati národu českému všelikou domácí osvětu i lidskou vzdělanost, vydávajíce a vyhlašujíce se v tom ve všem za naše dobrodince“. Tím se zároveň měl tento Výbor stát českému národu v době jeho obrozenského růstu pomocníkem politickým i kulturním jako „bohatý poklad jazyka českého i pevný základ k dalšímu jeho vzdělání“ (Předmluva z 2. dílu, s. V, podepsaná K. J. Erbenem).

Nové hojné objevy starých českých literárních památek, často děl základní důležitosti, i rychlý vývoj naší filologické a literárněhistorické vědy způsobily, že VýborMat ke konci 19. století zastaral a jak svým pojetím a výběrem, tak svou interpretací literárních projevů představoval už vlastně stanovisko překonané. Pociťovala se proto nutná potřeba výboru nového, zvlášť intensivně pak za druhé světové války, kdy náš národ opět musel bránit své politické a kulturní bytí a „kdy proti tlaku okupace, ničící všechny kulturní hodnoty, bylo třeba tyto hodnoty právě zdůraznit a upevnit znovu jejich znalost ve vědomí lidu“ (poznámka redakce k Výboru 1957, s. 824)[1] Nároky takového výboru arci silně vzrostly a jeho základní plán vypracovaný B. Havránkem a J. Mukařovským ve spolupráci s A. Grundem a J. Vilikovským předpokládal representační dílo o třech svazcích, které by obsáhlo české písemnictví od jeho staroslověnských počátků až po obrození. Poněvadž se však censurní tlak zostřoval a nedovoloval vydání díla neokleštěného a nezkresleného, bylo nutno práci přerušit a odložit na dobu politicky příznivější. Ta situace nastala po skončení druhé světové války, zejména když byla zřízena pracoviště nové Československé akademie věd, pro takovou práci nejvhodnější, Ústav pro jazyk český a Ústav pro českou literaturu. Redakce prvního svazku, proti původnímu plánu rozšířeného ještě o jiné literární projevy, ale zároveň i správně rozsahem poněkud omezeného tím, že doba husitská a její předchůdci a také české překlady biblické byly odsunuty do svazku druhého, ujal se opět B. Havránek a nově J. Hrabák místo dřívějšího hlavního spolupracovníka J. Vilikovského. Místo předčasně zemřelého R. Holinky a K. Hrdiny přispěli svou pomocí hlavně J. Daňhelka, M. Nedvědová a Fr. Svejkovský. Obě akademická pracoviště poskytla pak i ostatní odborné síly: prací literárněhistorických se zúčastnili ještě Z. Tichá, J. Kolár a E. Pražák, prací filologických souvisících s vlastní edicí textů J. Cejnar a A. Fiedlerová. Péče o latinské texty byla svěřena Zd. Tylovi, o staroslověnské písemnictví K. Horálkovi [139]a J. Vašicovi. Z dřívějších spolupracovníků dále práci sledovali Fr. Ryšánek, Fr. Čáda, J. Ludvíkovský a Ferd. Stiebitz; pro speciální komentáře k filosofické próze naukové od 40. let 14. století byl přibrán J. Patočka a pomoc při konečné úpravě oddílu Právnické prózy poskytl J. Kejř. Na podzim r. 1955 byly práce na prvním svazku nového výboru skončeny a v listopadu r. 1957 vyšel tento svazek tiskem s názvem Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu (Nakladatelství Čs. akademie věd, Praha; s. 851, váz. 85 Kčs).

Vydáním tohoto Výboru akademického (dále zkracuji VýborAk) byl vskutku po stu letech nejen nahrazen, ale zároveň překonán dřívější záslužný a objevitelský VýborMat i nedávno vydaná chrestomatie Denkmäler der alttschechischen Literatur von ihren Anfängen bis zur Hussitenbewegung, kterou jako 1. díl sbírky Lehrgang des Alttschechischen sestavil německý slavista Heinrich Kunstmann (Berlín 1955, 445 s.; srov. ref. M. Nedvědové, SaS 17, 1956, s. 117—119).

Chrestomatie Kunstmannova je méně náročná nežli VýborAk: chce německým studentům bohemistiky opatřit nutné cvičebné texty pro studium staré češtiny. Poněvadž má na mysli především úkoly učební, a to zase více filologické, mluvnické nežli literárněhistorické, volí jenom texty české (nikoli staroslověnské a latinské), častěji netranskribované anebo zároveň s paralelní transkripcí (podle toho, jaké užívá edice). Ve výběru památek je skoupější nežli Výbor matiční i akademický, soustřeďuje se jenom na texty básnické (kromě Alexandreidy, jejíž vydání pokládá ještě za dostupné), prozaické opomíjí, pracuje jenom s pomocí hotových edic a nesahá k původním pramenům. Připojuje sice nejnutnější aparát ke kritice textu, ale nedoprovází otištěné ukázky ani úhrnným literárněhistorickým výkladem a poučením ani vysvětlivkami u jednotlivých památek.

Nebylo by spravedlivé srovnávat chrestomatii Kunstmannovu s novým VýboremAk, který si na rozdíl od ní i od VýboruMat klade cíle náročnější, zejména postupně (v dalších plánovaných svazcích) obsáhnout celou starší dobu našeho písemnictví. Hlediska a metody, které přitom uplatňuje, jsou arci jiné, jsou pochopitelně speciálnější než v chrestomatii Kunstmannově a proti VýboruMat projevil se tu vliv a uplatnily se výsledky společenského vývoje a vědy za uplynulé století a zejména za poslední převratná léta poválečná.

Autoři VýboruAk přistupovali k své práci poučeni o zákonech společenského vývoje a snažili se jak při výběru ukázek, tak zejména při jejich interpretaci uplatnit hlediska marxistická. Podle nich pak hodnotí naši starší literaturu a tím se nejpodstatněji liší od staršího VýboruMat. Nový VýborAk umožní nejen studentům, kteří se odborně seznamují s dějinami našeho písemnictví, a literárním historikům specialisovaným na novější českou literaturu, nýbrž i nejširší veřejnosti vůbec poznat naše literární dědictví, pokrokové složky našeho písemnictví a jeho význam pro formování našeho národa, jeho velikou dějinnou sílu a úlohu. Ukazuje, jaké hodnoty vytvořilo české písemnictví už v dávných dobách, hned na samém počátku svého vývoje, jaké je v něm bohatství thematické, myšlenkové i formální, neboť ke všem těmto složkám VýborAk přihlíží a tak zároveň přímo i nepřímo poučuje, jak i naše současná literatura vyrůstá z těchto starobylých tradic. Proto plní tato kniha úkol vědecký i politický zároveň — vychovává vlastenecky. Nepochybuji o tom, že na sebe soustředí pozornost a zájem nejen u nás doma, nýbrž i v cizině, kde se rovněž může stát vhodnou pomůckou a učebnicí studentům bohemistiky a literárním historikům.

VýborMat byl přes svůj zřetel literární přece jenom ještě příliš orientován a — lze říci — zatížen filologicky. Nemohl se ostatně opřít o nějaké významnější literárněhistorické dílo, které by mu bylo oporou při výběru, třídění a hodnocení literárních projevů. Dobrovského Geschichte der böhmischen Sprache und (ältern) Literatur (1792, 1818) zdůrazňovalo právě především filologickou stránku staročeských literárních památek a Jungmannova Historie literatury české (1825, 1849/51), přes pozoruhodné úvodní stati, měla přece opět své těžisko v bibliografii. V. B. Nebeský tehdy teprve začínal uveřejňovat své pronikavé studie ze starší české literatury a Karel Sabina dokončil svůj velkolepě koncipovaný Dějepis literatury československé staré a střední doby v době, kdy se už VýborMat chýlil ke konci (1866). Proto také uvedení do VýboruMat je jenom filologické, a to Šafaříkovo odborné zasvěcení do staročeské mluvnice, jeho proslulé pojednání „Počátkové staročeské mluvnice“, první pokus o vědecké zpracování tohoto jazykozpytného thematu vůbec. Nový VýborAk má jenom stručné jedenáctistránkové „Obecné zásady ediční a poučení [140]o starém jazyce českém“ od Jiřího Daňhelky, ale před ním „Uvedení do vývoje literatury od počátků po dobu Husovu“ od Jos. Hrabáka, skoro jednou tak velké. Toto Uvedení, stručné a přehledné, ale hutné a výstižné, soustředěné na postižení hlavních zákonitostí literárního vývoje a společenského významu naší slovesnosti v době předhusitské, aby se čtenář dovedl správně orientovat v jejích literárních problémech a snahách a s porozuměním se začetl do vybraných ukázek, doplňují pak ještě speciální úvodní výklady k jednotlivým částem i literárním památkám, otiskovaným v charakteristických výňatcích anebo úplně, podle jejich obšírnosti i významu. Všechny texty jsou srovnány s původními prameny a podle nynějších vydavatelských zásad transkribovány ze starého rozmanitého způsobu pravopisného do našeho diakritického pravopisného systému. Hned za otištěným textem ukázky následují vysvětlivky jazykové a věcné a teprve k celé skupině (jednotlivým oddílům) jsou připojeny poznámky ediční: informují o původních pramenech, v nichž je příslušná památka dochována, o jejich dosavadních hlavních vydáních i o nejdůležitější odborné literatuře literárněhistorické, poučují o zásadách, které se uplatnily při vydání otištěné ukázky ve Výboru, a uvádějí též nejdůležitější poznámky ke kritice textu.

Texty jsou sice řaděny chronologicky, ale nesledují chronologii absolutní, která ostatně u většiny nedatovaných projevů ani možná není, nýbrž jsou podle svého odhadnutého stáří roztříděny do tří oddílů podle hlavních vývojových epoch (1. období počátků s písemnictvím staroslověnským a latinským a s prvními samostatnými skladbami českými, 2. období od konce 13. století do 40. let 14. století a 3. období od 40. let 14. století) a pak ještě do skupin podle jednotlivých literárních druhů, aby tak lépe vynikly „i rozrůzněné potřeby soudobého společenského života“. Po prvé, ve snaze vystihnout „celou rozmanitost literárních potřeb a souběžně s tím i rozmanitost jazykově stylových forem“, všímá si VýborAk také odborné prózy, a nejen literatury krásné, dále i literárních projevů v obou druhých literárních jazycích naší minulosti, v staroslověnštině a latině. Tyto památky (kromě tří drobnějších ukázek v staroslověnštině) jsou však vesměs přeloženy, takže mohou poskytnout čtenáři jenom poučení o thematech a ideovém charakteru těchto projevů, nikoli o jejich slovesné formě a stylu. Nepochybuji o tom, že nějaký příští výbor bude i takové literární projevy (pro potřeby studentů i odborníků) muset otisknout v jejich původních literárních jazycích (v staroslověnštině a latině) s připojeným překladem pro čtenáře neodborníky. Ale už otištění těchto památek v překladech nutno hodnotit jako významný pokrok v nazírání na naši literární minulost. Tím se také nejpodstatněji liší VýborAk od VýboruMat. A právě zařazením památek z období naší staroslověnské osvěty a z prvního rozkvětu našeho latinského písemnictví vynikla starobylost i thematická, formální a druhová bohatost našeho staročeského písemnictví, nejstaršího ze všech slovanských literatur vůbec, a zároveň i nepravost tzv. Rukopisů zelenohorského a královédvorského, kterými především VýborMat vyplňoval nejstarší období naší slovesnosti. Právě společenský rozbor tehdejší situace — a je kupodivu, že se o to ještě naše marxistická literárněhistorická věda nepokusila — ukazuje zcela průkazně a nepochybně, že vedle sebe nemohla existovat literatura, jakou představují RKZ (poněvadž v nich jde opravdu o památky povahy literární, a ne o nějakou ústní slovesnost) a zcela nepochybné památky staroslověnské a latinské. Nebylo totiž společenské vrstvy, jejíž kulturní a společenská orientace a potřeba by si takovou literaturu vynucovala a požadovala.

Ale i když ve VýboruAk není zastoupena některá památka pojatá do VýboruMat, přece je nový výbor z našeho staršího písemnictví mnohem bohatší a pestřejší a vystihuje lépe jeho vývoj a společenský a umělecký význam a hodnotu. Jako literární historik mohl bych arci vytýkat, že mohlo být do VýboruAk zařaděno ještě ukázek daleko více. Přál bych si to zejména v období naší staroslověnské literární osvěty, kde bych rád četl ještě nějakou ukázku z básnické tvorby (např. některý z kánonů na sv. Cyrila a Metoděje nebo sv. Václava), některou z Pochval Klimenta Velického, legendu o sv. Vítu i některou právní památku (zejména Zákonъ sudnyj ljudemъ). Také v dalších obdobích mohly snad být uvedeny některé literárně významné projevy: např. kázání Licet plura a Factum est, kronikář Vincentius, který má vedle Kosmy samostatné významné místo, [141]nebo Jarloch, Jindřich z Isernie i Mistr Bohuslav a vůbec naši tvůrci básnické teorie (Dybin), mistrovský překlad Túlce sv. Bonaventury, některé další legendy (latinská o blah. Anežce Přemyslovně a české veršované o sv. Alexiovi, Jiří a o Ježíšově dětství), zlomek rytířské básně o králi Janovi (z níž známe jenom část líčící bitvu u Kreščaku), Jus regale montanorum, které nabylo evropské proslulosti, zdařilé zpracování novely o Apolloniovi, králi tyrském, eschatologická skladba O bohatci nebo O nebezpečném času smrti, některé další projevy lyriky světské (Detrimentum patior) i duchovní, M. Vojtěch Raňkův z Ježova (jestliže mu snad není vyhrazeno místo v 2. dílu),[2] Mikuláš z Loun anebo jiný kazatel tohoto typu z doby Karlovy a Václavovy, monografičtí životopisci, jakým byl např. Vilém z Lestkova (svou Vita Arnesti), a rovněž nejstarší přísloví (zejména Flaškova). Filolog by si ovšem zase přál a uvítal ve VýboruAk ještě jiné ukázky. Zejména pohřeší mnohé glosy, v nichž se nesporně obráží také literární úsilí po formulaci nových myšlenek i literárních druhů a forem, jako např. v glosách Svatořehořských, Opatovických, Mater Verborum, vtipných invektivách Svatojiřských apod. Obraz Bartoloměje z Chlumce-Klareta, charakterisovaného jenom pracemi slovníkářskými, mohl být vyvážen také nějakou ukázkou z jeho veršovaných prací encyklopedických a rovněž jeho slovníkářskou práci by prokreslil ideologicky výstižněji nežli tištěné ukázky některý z jeho úvodů k slovníkům (zvláště ke Glossáři), a zejména důležitý epilog ke Glossáři.

Nutno si ovšem zároveň uvědomit, že výbor není soubor a že při každém výběru rozhodují nejen badatelská i osobní hlediska jeho pořadatelů, zde ostatně korigovaná spolupracovníky, pracovními diskusemi i recensenty díla, takže osobní záliby nemohly přebujet a jsou úměrně vyrovnány, nýbrž také tlak zvnějšku, podmínky technického rázu. Nebylo by tedy správné vytýkat, co ve Výboru není, nýbrž je třeba se ptát, zdali v něm nejsou otištěny ukázky zbytečné, místo nichž měly být zařazeny jiné, výraznější. Po této stránce nutno uznat, že Výbor opravdu volil vhodně a správně, že vybrané ukázky výstižně splňují záměr a cíl, jaký si pořadatelé VýboruAk vytkli. K zvolenému výběru jsem měl jako recensent a dosud mám i jako jeho kritik hlavně tyto námitky: z legendy Kristiánovy mohla být vypuštěna část 5 (translační legenda svatoludmilská) a místo ní měl toto dílo raději charakterisovat výrazný prolog, literárně velmi významný. Vypuštěna mohla být také satira (spíše vlastně škádlivý žert) O ženě zlobivé, neboť je podružného literárního významu. Ze dvou planktů (Pláči mému hodina a z Hradeckého rukopisu) stačilo myslím otisknout jenom jeden. Pochybné zůstává zařadění cestopisu Odorika de Pordenone, poněvadž jeho češství je velmi problematické.

Pokud se týče zařazení jednotlivých skladeb do skupin podle literárních druhů a jejich literárních funkcí, lze namítat, že plankt „Pláči mému hodina“ (s. 425) náležel by spíše k útvarům dramatickým nežli do lyriky duchovní. „Pláč Marie Magdaleny“ (s. 462) je sice svým pojetím a zpracováním skladba lyrickoepická, ale svou funkcí náleží k veršovaným kázáním, na které měl Výbor upozornit ještě některou jinou ukázkou, a ovšem v samostatné skupině, aby vynikl tento literární druh, pro středověk tak typický.

Pracím, na nichž se podílí několik pracovníků a pracovišť, hrozívá mnoho úskalí, zejména nebezpečí názorových rozporů, nevyrovnanosti ve zpracování jednotlivých částí a úkolů, rozdílnosti v samých pracovních metodách a v jakosti interpretace. Je nutno pochválit, že se redakci podařilo Výbor po této stránce sjednotit, ale že zároveň nepotlačila osobitost některých vyhraněných pracovníků, jak je patrno v úvodních poučeních, poznámkách a vysvětlivkách, zejména na částech, které původně vypracovali R. Holinka, J. Vilikovský a Fr. Ryšánek. Někde ovšem unikla redakční bdělosti rušivá nedopatření, sice mrzutá, ale ojedinělá a zase ne taková, aby Výbor znehodnocovala. Poznamenal jsem si zejména tato: Pochybnost o stáří legendy Kristiánovy, že nepochází ze století 10., podle mého přesvědčení a konec konců i podle zřejmých sympatií Výboru není opodstatněna. Zato se zcela zbytečně pochybuje (s. 102) o tom, že legenda Diffundente [142]sole je až ze století 13. Po přesvědčivých a jednoznačných důkazech J. Ludvíkovského (LF 75, 1951, 188n.) je zcela nepochybné, že legenda nepochází z 10. století, kam ji kladl V. Chaloupecký, a že nemohla být předlohou Kristiánovi, nýbrž naopak, že rytmicky upravuje Kristiána, a proto je také původu mladšího. Nedopatřením se tvrdí o planktu „Pláči mému hodina“ (s. 419), že je výňatkem z rozsáhlejší skladby [viz mé poslední kritické vydání planktu v LF 4 (79), 1956, 193n.]. Došlo tu patrně k záměně s druhým planktem z Hradeckého rukopisu (ot. na s. 459n.), kde zase toto upozornění chybí. V Ostrovské písni není zveršován, jak se uvádí (s. 108), v podstatě 2. článek Kreda, nýbrž 3. až 5. Není dořešen a ujasněn problém tzv. nejstarší školy epické (s. 184 a 197), zdali autorem cyklu byl básník jediný, nebo několik skladatelů (dva i více), ačkoli i rozbor metrický (R. Jakobson v Československé vlastivědě 3, 1934, 433n.) vede k závěrům, že jde u tohoto cyklu básní o rozdílné skladatele. V interpretaci Sporu duše s tělem (s. 221) se omylem připomíná Cicero místo charakterističtějšího arabského komentátora Aristotelova Averroësa, jak jsem dokázal v LF 56, 1929, 32n. Patrně z původní verse Vilikovského zůstalo neopraveno tvrzení (s. 437), že Domaslav byl snad benediktin a příslušník břevnovského kláštera, ačkoli jsem v rozpravě Dominikán Domaslav a čeští hymnografové jeho směru (Věstník KČSN 1950, č. VI), Výborem ostatně citované, nepochybně dokázal, že byl dominikánem. Místo zastaralé a v něčem chybné edice Jenštejnových hymnů, uspořádané G. M. Drevesem r. 1886, mělo se citovat kritičtější vydání téhož badatele v Analecta hymnica medii aevi 48, 1905, s. 389—427. Při výkladech o Závišově písni mělo se uvést plné jméno jejího autora, M. Záviš ze Zap († po 1421), i charakteristika jeho činnosti (byl také vynikajícím hudebníkem).

Vysvětlivky jazykové i věcné doprovázející jednotlivé ukázky jsou myslím přiměřené a dostačující. Obrážejí se ovšem i v nich rozličné zkušenosti zpracovatelů jednotlivých částí. Snad více místa se mohlo věnovat historickým poznámkám a výkladům u Dalimila. U Alexandreidy se pozapomnělo vysvětlit (s. 116), že autor v úvodě připomíná Šalomouna, aby srovnáním s ním omluvil vlastní nedostatečnost. Signatura petrohradského rukopisu Rady otce synovi (s. 522) je chybná, jak upozornil V. Flajšhans, Knihy české v knihovnách švédských a ruských, 1897, s. 29, č. 25, a kromě toho bylo nutno poznamenat, že tento rukopis, vrácený podle podmínek míru brestlitevského do Varšavy, byl za poslední války zničen. Na s. 88, pozn. k ř. 30, nutno za antifona škrtnout antifonarium (= kniha antifon), na s. 420 třeba opravit akrostich na suscipe (místo chybného suspice) a na s. 675 třeba doplnit údaj o Novákově vydání Historia scholastica: 1, 2, 3 a 10, Praha 1910 a 1914. Ani se starými, ani s novými pravopisnými Pravidly se neshoduje důsledné psaní Štokholm, štokholmský i odvozená zkratka Št.

Avšak mnohem obtížnější a složitější problémy, nežli byly literárněhistorické, čekaly vydavatele VýboruAk při pořizování vlastních staročeských textů. Úkol Výboru seznámit čtenáře s literárními památkami ve vlastním smyslu slova rozhodl, že byla zvolena jedině správná metoda, vydat texty v transkripci, a nikoli paleograficky přesně podle dochovaných rukopisů, k nimž se arci všude jinak přihlíží. Ostatně žádná z vydávaných památek se nedochovala v autorském nebo autorisovaném (snad kromě štítenského sborníku z r. 1376) zápise, všecky jsou opisy neautorskými, více nebo méně přesnými. Jsem ostatně přesvědčen, že edice transkribované jsou i jinak pro vědeckou práci výhodnější nežli edice paleograficky věrné, poněvadž ani nejpřesnější edice paleografická nenahradí badateli specialistovi (a pro jiné pracovníky a zájemce vlastně ani určena není) originál. To by mohlo splnit jenom dokonalé faksimile. Pořízení edice transkribované je ovšem mnohem složitější a badatelsky náročnější nežli u edice paleograficky věrné. Kdežto u ní jde především o věrnou transliteraci (i když ne zcela mechanickou, nýbrž s nutnou kritikou, řešící písařské chyby, i s obvyklou interpretací textu po stránce syntaktické, aby byla dosazena moderní interpunkce), edice transkribovaná předpokládá už první interpretaci textu po stránce mluvnické, především hláskoslovné, většinou obtížnější, nežli je interpretace syntaktická. U nás se v poslední době ustálil způsob (hlavně zásluhou Památek staré literatury české, obnovených Maticí českou) vydávat starší literární památky transkribované, a to zpravidla přesně podle toho rukopisného záznamu, [143]který po kritickém rozboru pokládáme za základní. Zachováváme přitom přesně jeho jazykovou podobu (kromě úprav a oprav, k nimž docházíme kritikou vydávaného textu), i když jsme si vědomi toho, že nám zvolený rukopisný záznam nezachoval a nesděluje věrně a správně původní stav. Ponecháváme proto při tomto způsobu transkripce např. mladší jazykové formy (provedenou přehlásku u > i, úžení ie > í, pokleslou jotaci apod.) přes to, že je původní skladba ještě nemohla mít. K rekonstrukcím jak stavu jazykového, tak básnické formy odhodláváme se jenom zcela výjimečně a nejčastěji na taková porušená místa upozorňujeme v kritickém aparátu. Podáváme tedy podle takových vydavatelských zásad vlastně text poněkud zkreslený a poškozený, který sice může nanejvýš uspokojit filologa, ale literárního historika nutí, aby si jej sám dodatečně rekonstruoval, jestliže nechce památku hodnotit jenom ideologicky, thematicky, motivicky, komposičně apod., nýbrž také podle jejích formálních slovesných hodnot (např. eufonie). Problém takové rekonstrukce není ovšem jednoduchý, jak by se snad na první pohled zdálo. Jak nám totiž dokazují literární projevy přesně datované, mohly v téže době vedle sebe vznikat a „vydávat“ se díla, jejichž jazyk nebyl sjednocen, nýbrž představoval jeho rozdílné vývojové stupně. V době, kdy ještě jazykovou normu neurčovalo vědecké bádání a její společenská nutnost při výrobě knih a školní výchova opírající se o normativní mluvnice, uplatňovala se v jazyce literárních projevů více nežli dnes generační a krajová (nářeční) příslušnost i kulturní orientace (vzdělání, četba, povolání apod.) jejich autorů, popř. opisovačů. Bylo by proto třeba znát všecky tyto okolnosti, abychom se mohli odvážit rekonstrukce alespoň poněkud vědecky podložené a dosáhli výsledků hodnověrných. Bohužel právě znalost těchto průvodních okolností nám u většiny literárních projevů z doby předhusitské, zejména u skladeb anonymních, zcela uniká.

Bývají-li vydavatelské problémy při edici jednotlivé literární památky složité, jak jsme stručně naznačili, znásobují se při pořizování antologií zahrnujících projevy z většího časového rozpětí, poněvadž se nám v takovém případě seskupují do časové řady literární projevy nejrozličnější generační příslušnosti. A nadto ještě právě projevy nejstarší svým původem bývají bohužel dochovány jenom v pozdějších rukopisných záznamech, namnoze porušených a nespolehlivých, často i ojedinělých, takže nám chybí pomoc kontroly. Aby památky takto dochované nevybočovaly příliš z řady svou jazykovou formou a neocítaly se ve skupině projevů literárně mladších, rozhodli se vydavatelé VýboruAk pro metodu dosud méně obvyklou, která snad vzbudí i námitky a nesouhlas, totiž o jakousi jazykovou restituci a rekonstrukci vydávaných textů. Po jaké stránce a do jaké míry se to děje, upozorňují autoři v příslušné ediční poznámce. Podle těchto zásad jsou upravovány některé památky jenom po stránce hláskoslovné (hlavně pokud se týká přehlásky u > i, úžení ie > í a jotace, vždy ovšem v tendenci dochovaného rukopisného podání). Všechny ostatní úpravy porušených míst, kde šlo o zřejmé pozdější zkomolení nebo opisovačské chyby, jsou rovněž výslovně připomenuty a odůvodněny v příslušných poznámkách. Dosáhlo se tím nepochybně jednoty v otištěných textech, odstranila se jejich jazyková různorodost a roztříštěnost vnesená do nich nesporně teprve pozdějšími opisovači. Zůstávají ovšem stále jakési pochybnosti o tom, že se vydavatelům vždycky podařilo rekonstrukcí textu vskutku dospět k jeho původní podobě, jak vyšla z rukou autorových, i pochybnosti o tom, zdali nám zase taková praxe nezastírá právě generační, nářeční a kulturní příslušnost jednotlivých autorských individualit. Tento způsob ediční práce myslím více uspokojí literárního historika, kdežto pro přesné zkoumání hláskoslovné nebude asi uznán za vhodný, takže se bude nutno uchylovat k vydáním netranskribovaným anebo k těm, která v přepise přesně zachovávají stav dochovaného a vydávaného záznamu. Zatím ještě, dokud si nebylo možno ověřit tuto vydavatelskou zásadu v praxi, nelze předvídat, jak se osvědčí, jak bude přijata odborníky a zdali se projeví její výhody, takže se stane vzorem i pro jiné podobné edice, anebo bude-li se hledat metoda nová, zdařilejší.

VýborAk, který nesporně náleží k úspěchům naší vědy a k našim nejzdařilejším a nejzávažnějším vědeckým a kulturním činům posledních let, doprovází 72 reprodukcí černých a 8 barevných, seznamujících čtenáře jednak s rukopisnou podobou otištěných památek, jednak s rukopisy význam[144]nými po stránce umělecké. S výběrem obrazových příloh, které vybral a také osvětluje Fr. Svejkovský, lze souhlasit. Jenom barevnou reprodukci Alexandreidy Jindřichohradecké, rukopisu běžné písařské práce, měla raději nahradit nějaká ukázka z nádherného Passionálu abatyše Kunhuty. Rovněž místo několika reprodukcí téhož díla, arci z rozličného rukopisného dochování (např. písně Hospodine, pomiluj ny, Dalimila), mohla se reprodukovat ještě některá jiná z otištěných památek (např. Spor duše s tělem, legenda o blah. Anežce, Dřěvo sě listem odievá, Slovce M), aby bylo zastoupeno co nejvíce našich písemných záznamů a jejich nejrozličnějších forem. Připojené vysvětlivky jsou poučné. U barevné reprodukce ze Štítného Knížek šesterých (příl. VII) mělo se upozornit na to, že miniatura představuje Štítného, jak poučuje své dítky, a znak jeho vlastní erb. V seznamu vyobrazení chybějí bohužel odkazy, za kterými stránkami jsou reprodukce otištěny.

Tisk obrazových příloh má nestejnou úroveň. Zapomnělo se při něm někde na to, že reprodukce rukopisu plní svůj úkol jenom tehdy, když je výrazná, takže se dá takové faksimile dobře přečíst. Této podmínce bohužel některé snímky nevyhovují (např. č. 6, 21, 28, 36, 51, 57, 58, 67, 68, 71), poněvadž bylo při reprodukci použito příliš řídkého rastru, který rozkládá tahy reprodukovaného písma. Barevné reprodukce jsou poněkud barevně změněny, příliš laděny do červena.

Dílu takového významu a takové důležitosti, jako je Výbor, mělo se i po typografické stránce věnovat ještě více péče. Jestliže se lze konec konců smířit se zvoleným druhem písma, nelze pochválit sazbu ani tisk; vyskytuje se tu nadměrný počet písmen nedotištěných nebo zase tučně vyražených, vypadlých a poškozených, slov roztržených, zurážených diakritických znamének a teček nad i a j. Ruší také použití dlouhého frakturového s, místo něhož se mělo raději opatřit dlouhé s antikvové. Papír je sice dobrý, ale příliš průsvitný, takže prosvítá text z druhé stránky a při četbě ruší.

Tiskových chyb je poměrně málo, některé jsou opraveny, jiné ještě zůstaly. Dílo je sice opatřeno obsahem, ale byl by vítaný i nějaký abecední rejstřík otištěných textů podle jejich vžitých názvů nebo incipitů (u písní a celých kratších básní) a autorů.

VýborAk je dílo, které opravdu čestně representuje naši vědu a které rozličným způsobem kolem sebe sdružilo ve svorné spolupráci všecky generace našich badatelů a pracovníků o starší české literatuře a filologii. Přejeme si, aby nezůstalo jenom při tomto prvním svazku Výboru, nýbrž aby pokud možno co nejdříve vyšel ještě závažnější díl druhý, který má být věnován převratné epoše husitské, a aby brzy následovaly svazky další a byly po získaných zkušenostech ještě zdařilejší nežli díl prvý.


[1] Podnět k vydání výboru za okupace dal Vladislav Vančura, jak po vydání I. dílu upozornil akad. J. Mukařovský. BHk.

[2] Předchůdci i odpůrci Husovi jsou zařazeni do 2. dílu. Rd.

Slovo a slovesnost, volume 19 (1958), number 2, pp. 137-144

Previous Alena Fiedlerová: K novému vydání Dalimilovy kroniky

Next Jan Chloupek: Poznámky na okraj aktuálních Běličových „Sedmi kapitol o češtině“