Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Poznámky na okraj aktuálních Běličových „Sedmi kapitol o češtině“

Jan Chloupek

[Discussion]

(pdf)

Заметки на полях актуальных »Семи глав о чешском языке« Яромира Белича / Quelques remarques en marge d’une oeuvre d’actualité — les Sept Chapitres sur le tchèque par J. Bělič

V tomto souboru statí (vydáno v Praze v SPN 1955, 148 s.) řeší Jaromír Bělič zásadní otázky týkající se vztahu českého národního jazyka k národní společnosti. Proto nejprve odpovídá na otázku pojmu a vzniku národního jazyka českého (I. K otázce češtiny jako národního jazyka, II. Vznik nové spisovné češtiny a III. Poměr mezi češtinou a slovenštinou), sleduje dále poměr nářečí k národnímu jazyku, a to jak ve vztahu k jazykovým hranicím, tak v dnešním vývoji nářečí i v jeho literárním využití (IV. Postavení moravské slovenštiny a laštiny, V. Poznámky o mizení nářečí a VI. K otázce využívání nářečí v literatuře) a konečně uzavírá svůj soubor pohledem na dnešní stav češtiny (VII. Dnešní rozvoj českého jazyka). Kapitoly ty vycházejí z článků, které autor uveřejňoval od roku 1946, ale pro soubor přestavěl a zčásti přepracoval.

Autor vhodně nazývá svůj soubor v podtitulu „Příspěvky k problematice národního jazyka“ a je třeba dodat aktuální příspěvky, neboť jde o problematiku, která je při marxistickém pohledu na spisovný a národní jazyk ústřední a která proto stojí v popředí zájmu dnešní lingvistiky; Bělič tuto problematiku marxisticky vidí i řeší. Proto vzbudila Běličova kniha opravdový zájem [145]našich jazykovědců a zejména mladým lingvistům dala bezpečné východisko i odrazový můstek k přemýšlení. Z toho plyne, že nepíši vlastně referát o knize, ale nadhazuji na její okraj některé myšlenky, k nimž mě přivedla.

Obdobně jako zesnulý prof. Adolf Kellner, avšak důsledným marxistickým rozborem došel prof. Bělič k poznání, že o příslušnosti pomezního (přechodového) nářečí k tomu nebo onomu národnímu jazyku nerozhodují fakta jazyková, nýbrž společenská. Tak např. tzv. nářečí moravskoslovenská na východní Moravě patří k českým nářečím v širším smyslu slova, protože se jejich příslušníci považují za Čechy. Lze někdy slyšet názor, že Běličova nelingvistická kritéria při stanovení hranic národního jazyka nedostačují, že vedou k posuzování aprioristickému. Tomu chtějí někteří jazykovědci zabránit tím, že radí zkoumat problém pomezních nářečí historicky, jiní věří metodě jazykového zeměpisu a jiní zase dávají přednost rozboru strukturnímu. Polemikou proti Běličovu názoru jsou vlastně všechny ty jazykovědné práce, které ještě nyní řadí nářečí na východní Moravě k souboru nářečí slovenských, mlčky názor Běličův přecházejíce.[1]

Domnívám se, že tu jde všude o nedorozumění a že Bělič správně odpovídá na důležitou otázku, kterou si položil, totiž na otázku nynější národní příslušnosti pomezního dialektu. Avšak studovat např. dřívější styky obyvatelstva v pomezních oblastech, nebo se zajímat o bývalé kolonisační poměry, nebo se soustředit na národnostní a jazykové poměry v minulosti — to všechno jsou problémy jiné a není správné je směšovat s otázkou dnešní národní příslušnosti pomezních dialektů. Bělič si tyto další otázky ve svých článcích neklade, řešil je ostatně s úspěchem v monografii Dolská nářečí na Moravě (1954).

Tu bych chtěl znovu zdůraznit jen to, že se národní příslušnost pomezního dialektu ihned projeví působením příslušného celonárodního jazykového útvaru na strukturu dialektu. Nelze si např. představit polský interdialekt v ústech Čecha — podle národní příslušnosti, i když je příslušníkem tzv. východolašských nářečí (podle termínu Kellnerova). Jeho interdialektem bude vždy česká obecná laština. (Na stupni odlišnosti místního nářečí od příslušného celonárodního jazyka přitom vcelku nezáleží.) Stejně tak i v minulosti byla pomezní nářečí „přitahována“ k vývoji toho nebo onoho národního jazyka podle národnostní příslušnosti svých mluvčích v příslušné době a podle toho se též přetvářela a měnila. Zde platí, že v těchto oblastech na pomezí příbuzných jazyků působí národní příslušnost mluvčích na vývoj dialektu, nikoli to, že by strukturní ráz dialektu rozhodoval o příslušnosti k některému z obou národních jazyků.

Pokud jde o minulost tzv. moravskoslovenských nářečí, nemá podle Běliče mnoho smyslu teoreticky rozsuzovat, zda byla tato nářečí česká či slovenská; zcela souhlasím a dodávám: to by si bylo třeba nejprve ujasnit dopodrobna všechny otázky spojené se vznikem slovenského národa a se vznikem slovenského jazyka, a i kdybychom tento nezbytný předpoklad pro další práci někdy splnili, stále bychom byli v nebezpečí, že budeme vidět historické skutečnosti „jenom“ dnešníma očima a že budeme nesprávně přenášet dnešní společenské kategorie do minulosti, ať už dávné, nebo třeba i dost nedávné.

Soudím však, že smysl pátrání po vývojové souvislosti nářečí na východní Moravě je v zjišťování, jaký byl vzájemný styk obyvatelstva v těchto pomezních oblastech, jinými slovy: Jde zde o jazykovou kontinuitu (jakou předpokládáme např. v jižních Čechách), či o překrytí domácího [146]nářečí dialektem příslušníků různých kolonisačních proudů (jak k tomu zcela nepochybně došlo např. v oblasti dialektů kopaničářských, pokud zde ovšem starší obyvatelstvo vůbec bylo)? Gramatický rozbor ukazuje na to, že pro severní horské oblasti východní Moravy (Valašsko) není předpoklad intensivní kolonisace z východu nijak nutný. Domnívám se totiž, že sama přítomnost četných jazykových archaismů nestačí k spolehlivému zjištění společenských souvislostí mezi východní Moravou a západním Slovenskem, že je však spolehlivým ukazatelem okrajového rázu východomoravských nářečí vzhledem k vývojovému centru českých nářečí, dialektu středočeskému. (Je sice pravda, že je historicky doložena valašská kolonisace z východu; tu však šlo — jak ukazuje ve svých studiích Josef Macůrek[2] — jen o nepodstatný příliv jinojazyčných obyvatel, kteří se rozplynuli v obyvatelstvu domácím.)

Považuji za potřebné podrobněji se zmínit o tom, proč není historická souvislost všech nářečí východomoravských se slovenskými zcela nepochybná. Na staré jazykové spojení celé východní Moravy s územím slovenským usuzovalo se podle archaismů společných nářečím východomoravským i slovenským (např. v hláskosloví zachování starého ú, neprovedení změny ý > ej, nezúžené é, dvojí l, v tvarosloví typ instr. pl. chlapy, ženami, v syntaxi citová částice či ve větách tázacích). Některé z těchto archaismů jsou jistě velmi starobylé, tak např. typ stľp (srov. už staročeský novotvar stlúp, slúp). Víme-li dnes, že východomoravská nářečí jsou vysloveně archaická, pak jedině tato skutečnost je spojuje s nářečími slovenskými, která většinou také zachovávají starší stav. Je otázka, do jaké míry může archaičnost východomoravských a slovenských nářečí potvrzovat domněnku o jejich staré spojitosti, jestliže se už od nejstarších dob šířily na východní Moravě inovace české a jestliže se na Slovensku vytvořila samostatná jádra jazykového vývoje s vlastními okrajovými územími. Sama archaičnost nějakého nářečí svědčí přece jen o jeho okrajové poloze vzhledem k jádru jazykového vývoje, nikoli o jeho souvislosti s jinými oblastmi jazykového typu stejně archaického, pokud nám ovšem tuto souvislost nedokáží historikové. Shoda východomoravských a západoslovenských nářečí v archaismech ukazuje na odlehlost obou těchto oblastí od obou vývojových jader, českého i slovenského.

Přece však se ve východomoravské oblasti vyskytují některé jevy, které by snad bylo možno považovat za inovace společné slovenským i východomoravským nářečím; závažnost těchto svědectví však není valná. V případě lok. sg. mask. a neut. na -och (o chlapoch) jde o analogii podle dativu, kterou lze vysvětlit domácím vývojem východomoravských nářečí. Genitiv-akusativ v plurálu (mňél třech synú) vyskytuje se jen na části východomoravských nářečí, a to na jejich části jižní, kde nelze o živém obchodním a společenském styku obyvatel po obou stranách hranice pochybovat. (Gen.-akus. pl. je však také v laštině.) Asimilace znělosti typu šag ano nemá pro posuzování vztahů česko-slovenských žádný význam, neboť tu běží vlastně o typ „obecně středoslovanský“, daleko zasahující do nářečí nesporně českých a podle všeho ustálený už po zániku jerů, tedy v době před formováním našich dialektů.

Na druhé straně nelze opomíjet to, že východomoravská nářečí jsou po mnoha stránkách archaičtější než slovenská. Připomeňme tu jen zachování palatalisovaných retnic, zachování dvojího i (obojí téměř na celém Vsetínsku, Valašskokloboucku a Gottwaldovsku), zachování archaické odporovací spojky než aj. Jak jinak bychom tyto jevy vysvětlili než s přihlédnutím k jazykové kontinuitě na východní Moravě od dob nejstarších? Jinými slovy: Jsou-li shora uvedené archaismy české, proč mají být jiné zdejší archaismy považovány za „slovenské“? Přesněji řečeno: Proč máme předpokládat, že sem byly vneseny z východu?

Soudím dále, že výklady o přechodovosti východomoravských nářečí mají své oprávnění jen při celkovém srovnávání českých a slovenských nářečí ze synchronního hlediska; jejich přechodovost vyplývá ze zeměpisné polohy. Z hlediska historické jazykovědy je však třeba dát [147]přednost pojetí východomoravských nářečí jako okrajových nářečí českých (podobně jako jsou např. okrajová nářečí v jižních Čechách).

V problematice poměru mezi češtinou a slovenštinou přinášejí Běličovy výklady závažný materiál o tom, jak tu starší jazykověda docházela k nepravdivým závěrům, protože vědomě nebo nevědomě podporovala buď ideologickou koncepci „československého národa“, nebo slovenský nacionalistický separatismus. S Trávníčkem zdůrazňuje Bělič ekonomické a politické podmínky vzniku slovenského národa a slovenštiny a usuzuje, že pro uznání slovenštiny za samostatný jazyk není nám třeba hledat dnes důkazy ani v historii jazyka, ani v strukturním rozboru: „Čeština a slovenština jsou nesporně dva samostatné jazyky, tak jako Čechové a Slováci jsou dva samostatné, svébytné národy“ (s. 63). Čeština mohla v minulosti plnit na Slovensku funkci celonárodního, nadnářečního, kulturního jazyka domácího, právě tak, jak ji plnila staroslověnština několik století dříve na půdě velkomoravské. Vznik slovenštiny nelze klást bez pečlivého rozboru všech historických otázek do dávné minulosti (nejnověji viz o tom Běličův výklad ve vysokoškolské učebnici Slovenština, Praha 1957, s. 157n.).

Běličovy názory daly mi podnět k této úvaze: Žádná jazyková struktura není a priori národním jazykem, nýbrž se jím stává teprve tehdy, až je za národní jazyk společností uznána. Pokud nebylo slovenského národa, nemohla existovat ani slovenština jako národní jazyk, i kdyby se nářečí na Slovensku sebevíc strukturně odlišovala od českého jazykového jádra. A z resultátu, že dnes slovenština jako samostatný národní jazyk existuje, nevyplývají rozhodující argumenty ani pro poznání procesu, jakým se k tomuto výsledku došlo, ani pro poznání doby, do které lze klást její začátek.

Kapitoly přinášejí i nově propracovaný souhrnný obraz o vzniku nové spisovné češtiny, vyvracející názor o nepotřebné její archaisaci v době obrozenské: Český venkovský živel prolíná po zrušení nevolnictví do industrialisujících se měst; hospodářsky sílící buržoasie potřebuje kultivovaný, úkonný jazyk; Dobrovský dovede vší svou autoritou doporučit jedinou pevnou, kompaktní normu, která tu je, — normu veleslavínskou, a odmítá jak neživé archaismy, tak krajové prvky; mladší generace buditelská, vycházejíc z potřeb doby, stará se o lexikální obohacení češtiny, přitom v duchu Dobrovského žádá, aby se nové výrazy tvořily podle zákonů jazyka, aby se organicky připojovaly k slovní zásobě staré. Vysoce vyzvedá Bělič podíl Palackého na vzdělávání nového spisovného jazyka, neboť i když byl Palacký „často jen hlasatelem a obhájcem názorů Jos. Dobrovského, Jos. Jungmanna a jiných, přece snad nejvšestranněji ze všech obrozenských pracovníků mladší generace vystupoval při řešení různých otázek, které se vynořily“ (s. 40). Hovorová forma spisovné češtiny se podle Běliče vytváří v podstatě v druhé polovině minulého století a ihned působí zpětně i na formu psanou. Skleníková výlučnost literárního jazyka z prvních dob našeho obrození začíná se odstraňovat teprve v třicátých letech, kdy vystupuje požadavek jasného slohu vyprávěcího.

Tento celkový obraz by bylo třeba doplnit rozborem vlivu spisovatelů na rozvoj novočeského jazyka už v jeho začátcích. Je totiž pozoruhodné, že podobně jak politikové a vědci ve svých dílech literárních prakticky uplatňovali svoje teoretické názory a tím je šířili, tak zase spisovatelé věnovali pozornost teoretickým problémům jazyka, který jim byl nástrojem uměleckého snažení (srov. např. básníka i profesora slavistiky F. L. Čelakovského). A právě spisovatelská praxe znamenala významné kroky vpřed v oživení nového spisovného jazyka (Tyl, Němcová). Zdá se někdy, že autor poněkud přeceňuje vliv teorie na rozvoj spisovného jazyka. A přece trvalo několik generací, než především spisovatelskou praxí vznikla na bezpečných teoretických základech Dobrovského velkolepá stavba nového spisovného jazyka.

Průkopnickou cenu měly v době svého otištění (1946) a neztratily ji „Poznámky o mizení nářečí“. Rozlišování starší a mladší jazykové vrstvy je pro dialektologickou práci nezbytné a nelze je dialektologům znovu a znovu nepřipomínat. Podle Běliče je dále třeba mezi nářečími lokálními a regionálním obecným nářečím velkého území rozeznávat řadu mezistupňů, nestejně vyvinutých [148]neutrálních nářečí menších oblastí, v nichž se unifikační tendence projevují někdy větší, jindy menší měrou. Mezistupně obecných nářečí vznikají často neutralisováním velmi si blízkých nářečí sousedních, které tvoří jeden nářeční typ v rámci nářeční skupiny; blízké nářeční typy vytvářejí pak zase stíráním diferenčních znaků interdialekt vyššího řádu. Právem též autor zdůrazňuje, že se dialekty stírají na prvním místě ve směru ke spisovnému jazyku. Řidčeji ustupují jevy tradičního nářečí jevům širší oblasti, i když tu třeba vývoj jde proti podobám shodným s tvary spisovnými. Jiné vlivy pak jsou nahodilé a malého dosahu. Bělič se vhodně vyhýbá formulacím typu „se vznikem socialistického řádu se odumírání nářečí urychlilo“ apod. Zanikání nářečí totiž souvisí s hospodářským a politickým řádem vskutku až druhotně, prvotní jeho příčinou jsou změny ve výrobě a vůbec v celém životě občanů.

Poměrně málo si mohl Bělič všimnout toho, jak se odumírání nářečí projevuje v syntaxi. Z vlastní zkušenosti vím, že i v syntaxi zaniká svérázný nářeční typ (např. na východní Moravě typy plaťilo sa šestka a potem už bylo mír) a nahrazuje se tvarem spisovným. Nářeční souvětí si však svou podobu uchovává poměrně houževnatě. Nové spojky vnikají do nářečí spíše jen jako prvky lexikální, neboť vztahy jimi vyjadřované umělo nářečí vyjadřovat svými prostředky, popřípadě i bezespoječnou formální parataxí. (Tak např. ve východomoravských nářečích spojka ale vytlačuje souřadné než, objevují se spojky ačkoli, poňevádž, protože, dokonce i gdešto aj.) Je nápadné, že se tyto nové spojky vyskytují jen u jednotlivých mluvčích v projevech, které obsahují hojně prvků interdialektických. Někdy je zřejmé, že mluvčí jejich významu ani nerozumí (srov. např. tyto doklady z Gottwaldovska: začalo tam cosi bzunčat, tagže býl výjďený ze školy, sotva vyšel ze školy; mňe by vypršaly zuby, protože ich nemám, přestože je nemám). Někteří mluvčí užívají nových spojek s oblibou (např. dva doklady z Gottwaldovska se spojkou gdešto: gdešto šest autem jelo, mosél ít po poledňi pješky; gdešto nebylo v celéj ďeďiňe aňi kapky, tá bába mjela). Vcelku lze konstatovat, že struktura východomoravských nářečí je po stránce syntaktické proti novým vlivům stále ještě dosti odolná.

Není třeba mít obavy, že by Běličovo rozlišování několika jazykových vrstev v jazyce dnešní vesnice znesnadňovalo vědecký popis nářečí. Vždyť právě ono umožňuje postihnout ryzí strukturu starobylého lokálního nářečí a očistit ji od nesystémových prvků. V tom splňuje požadavek moderní jazykovědy. S většími obtížemi se toto rozlišování setká tam, kde se tradiční místní nářečí — základní pilíř jazykové situace — už ani u nejstarší generace nedochovalo. Tu se budeme musit spokojit se zachycením „jazykového průměru“ vesnice, avšak i tehdy bude možno jednotlivé tvary hodnotit a třídit. Po metodické stránce nepovažuji za zcela správné, jestliže se někdy všechny složky jazykového průměru vesnice hodnotí jako stejně důležité. Pevné, stabilisované systémy jsou zde přece jen dva: spisovný jazyk a tradiční lokální nářečí; z těch bychom také měli vždy vycházet.

V další kapitole hodnotí Bělič využívání nářečí v literatuře, a to rozdílně podle doby, kdy dílo vzniklo, a podle cíle díla. Oživování literárního jazyka na podkladě lidovém v prvních údobích naší nové literatury (Němcová, Neruda) posuzuje vysoce kladně. Přimknutí k lidu volbou lidového výraziva považuje za klad ještě i u kritických realistů (Herben, Jirásek, Mrštíkové aj.). Bělič však také odhaluje, jak užívání nářečí u ruralistů po první světové válce souviselo s jejich reakční ideologií. V naší dnešní socialistické literatuře nedosáhne spisovatel lidovosti „kopií jakéhokoli jazykového útvaru partikulárního, dílčího, ani umělou stylisací jakéhosi jakoby rolnického, dělnického nebo jiného jazyka, neúměrným nahromaděním prvků exklusivně nářečních, nýbrž jasností, obecnou srozumitelností, uměním využít všech prostředků, které spisovateli poskytuje nesmírně bohatý a neustále se obohacující jazykový útvar celonárodní, národní jazyk ve vlastním smyslu“ (s. 120). Lidovost jazyka „záleží v jeho hovorovosti v rámci spisovného jazyka, v tom, že se vyhýbá prvkům výlučně knižním a že užívá slov obecně běžných, srozumitelných, a kromě toho skutečně lidových, živých obratů a nesložité stavby větné“(s. 118).

K Běličovým příkladům nadměrného užití nářečí by bylo možno přidat mnoho příkladů dal[149]ších. Připomenu jen Kolonii Kutejsík R. Těsnohlídka, kde spisovatel užil mnoha slov a tvarů hanáckých a jednotlivých prvků moravskoslovenských. Dnešní vydání románu se neobejde bez slovníčku, který obsahuje desítky jinak nesrozumitelných výrazů. Uznáme-li to, že Těsnohlídek velmi pečlivě zachytil zejména větnou stavbu moravských nářečí, nemůžeme zase nevidět vážnou nevýhodu tohoto uměleckého postupu: některé situace románu působí dojmem, že jsou vytvořeny jen proto, aby spisovatel mohl uplatnit všechna ta rčení, která si někde zapsal.

Oprávněný požadavek „srozumitelnosti výrazu“ nemůžeme ovšem povýšit — to nechce ani Bělič — na základní postulát vůči uměleckému literárnímu dílu. Tak např. výraz poušek je jistě velké většině čtenářů zcela nesrozumitelný (nenajdeme jej ani v Příručním slovníku). Až Jungmannův slovník nás poučí o tom, že poušek (trojslabičné) znamená uhození po uchu (srov. slov. zaucho). Teprve nyní můžeme ocenit Těsnohlídkovo rčení … přinde nejprv tichónko s pouškem a poslíz ají s obuškem. Sotva kdo by Těsnohlídkovi doporučil, aby toto nesrozumitelné rčení vynechal neb vyměnil za srozumitelnější.

Neposuzuji stejně užití nářečí v literárním díle a užití nářečí v díle dramatickém (filmovém), tj. v díle uměleckém, které je určeno k přednesu. V literatuře je totiž jazyk výhradním sdělným prostředkem uměleckého působení (ilustrace, grafická úprava atp. jsou jistě jen prostředky podružné), a užije-li spisovatel vedle spisovného jazyka též nářečí, strhne tato konfrontace dvou jazykových útvarů na sebe vetší pozornost, než je žádoucí. (Místní dialekt sám se jen výjimečně může stát výlučným jazykem literárního díla, protože svou úkonností stačí jen na dialogy, kdežto popisy, líčení, úvahy, uvozovací prostředky, nepostradatelné to složky literárního díla, vyžadovaly by nutně spisovného jazyka.) Naproti tomu v divadelní hře nebo ve filmu lze užít výlučně dialektu, aniž jej stavíme do konfrontace s jazykem spisovným (nejde-li nám přímo o využití této konfrontace pro charakteristiku postav). Pro nářeční prvky v dramatickém díle svědčí dále ta okolnost, že jazyková stránka předváděného dramatu není jediným sdělným prostředkem umělcovým, ba dokonce není v řídkých případech ani prostředkem hlavním. Tak ve filmu jsou jazykově vyjádřeny obvykle jen „přímé řeči“, ostatní skutečnost je umělecky zachycena obrazem (a částečně i hudbou), takže jazyková stránka — i tehdy, užívá-li se nářečí — není dominantní. Ve prospěch nářečního dialogu v divadle nebo ve filmu mluví ještě ta skutečnost, že proti situaci při čtení knih vnímá divák při představení mluvené slovo. Nářeční tvary, které by v psané podobě činily našemu vnímání pro svou nezvyklost potíže, nejsou v živém mluveném projevu nijak nápadné. Na druhé straně nelze zapomínat na to, že zejména filmové dílo je určeno posluchačům (divákům) z celého jazykového území, a že tudíž bezprostřední srozumitelnost při poslechu je naléhavější než při četbě: to zase užití nářečí ve filmu omezuje. Nejdůležitější zůstává však vždy otázka, jaký umělecký klad přinese užití místního nebo krajového jazykového prvku divadelní hře nebo filmu: a nelze pochybovat o tom, že často méně tu znamená více.

 

Závěrečná studie o dnešním rozvoji spisovného jazyka je zároveň „obranou“ dnešní češtiny. Je zaměřena proti pesimistům, kteří v obavách odmítají všechny nové výrazové prostředky: „Český jazyk žije dnes mocněji než kdykoli dříve, protože intensivněji než kdykoli dříve žije česká společnost. Za těchto poměrů jej nemůže ohrozit žádné přechodné rozkolísání v dílčích jevech, těžkosti nových uživatelů nebo občasné tápání při tvoření nových výrazů. Český jazyk je dnes již tak silný, že všechny podobné potíže snadno překoná“ (s. 139). Obrací se však také proti „nápravcům“ a „reformátorům“, kteří zase chtějí každý novotvar nerozvážně přijímat: „Neuvážené otřásání relativní stabilitou obecně uznávaného dorozumívacího nástroje, a to ještě v době, kdy jsou na tento nástroj v souvislosti s budováním socialismu kladeny zvýšené požadavky, by … potíže nejen neodstranilo, nýbrž naopak ještě by zvyšovalo nejistotu v otázkách jazykové správnosti a přímo by oslabovalo soustředění všeho úsilí národa k hlavním úkolům dneška“ (s. 126). Pozoruhodně využívá autor dnešního učení o nerovnoměrném vývoji složek jazyka, aby ukázal, že v údobí obohacování slovní zásoby „platí jistá zákonitost v tom smyslu, [150]že se přísněji trvá na zachovávání základu tradiční mluvnické podoby jazyka jakožto pevného pojítka nářečně různorodých živlů, které se spisovného jazyka aktivně nově zmocňují, a zároveň jako pevného východiska k nutným výbojům lexikálním“ (s. 127).

K této kapitole mám několik drobných připomínek: Více místa mohlo být věnováno péči o spisovnou výslovnost, vždyť právě u nás se často zapomíná na to, že „jedině živý je jazyk v ústech“; a akademická „Výslovnost spisovné češtiny“ (Praha 1955) zatím přílišnou pozornost širší veřejnosti nevzbudila, nemluvě ani o tom, že by její vydání bylo vyvolalo hlubší diskusi. — Částečně kladného ocenění se snad mohlo dostat té složce jazykového purismu, která je stále v popředí obranných snah jazykových. Tím více by se objasnila škodlivost purismu v dobách, kdy už tuto obrannou funkci purismus ztratil.

Z ostatních drobností uvádím: Nebude jistě vhodné význam termínu „národní jazyk“ v běžné publicistice zužovat ani časově, ani obsahově: to by ostatně nebylo ve shodě s naší literární tradicí. Na druhé straně je třeba souhlasit s precisací tohoto termínu v odborné publicistice, zvláště když jsme si podstatu národa dobře ujasnili. — Tradovaný názor, že „žádná isoglosa nářeční … netvoří jasné rozmezí mezi obyvatelstvem východní Moravy a západního Slovenska“ (s. 69) platí jen pro jižní rovinaté pomezí. Avšak po bývalé zemské hranici od severu až po Vlárský průsmyk probíhá celý svazek isoglos a už např. v okolí Trenčína se podle Vážného mluví nářečími, která mají nemálo prvků středoslovenských. — V Halenkovicích nejsou na rozdíl od okolí tvary 3. os. pl. prosíja, ležíja, nýbrž prosá, ležá — tvary prosíja, ležíja se vyskytují jako interdialektické jen u mladší generace.

 

Snad mi nebude vytýkáno, že se moje poznámky týkaly spíše vztahu mezi útvary národního jazyka, než problematiky vlastního jazyka spisovného; toto omezení je dáno povahou mé dosavadní práce. Mé poznámky také nemohou a nechtějí v ničem podstatném opravovat závažnou knihu Běličovu; chtěly jen prokázat její bezprostřední podnětnost a aktuálnost. Jedno pak je třeba na ní zvláště ocenit. Jako další z knížek, které povolaní naši jazykovědci napsali i pro širší veřejnost, je pěkným dokladem toho, že přísná vědeckost výkladu nemusí být v rozporu s cíli popularisačními a pedagogickými. Naše nejširší veřejnost ji jistě uvítala jako souhrn studií dosahu obecně politického. Vědecká veřejnost ji přijímá jako významný pokus o marxistické řešení otázek dnes nejživějších.


[1] Jen dva příklady z poslední doby: Z. Stieber v Zarysu dialektologii języków zachodnioslowiańskich, Warszawa 1956, řadí moravskoslovenské dialekty k slovenskému jazyku, i když po stránce strukturní — nehledíme-li už k základnímu faktoru, faktoru společenskému — uznává, že to jsou nářečí bez slovenských inovací (prý kromě lok. pl. na -och a gen.-akus. v pl. mask.). — Ján Stanislav v Dějinách slovenského jazyka I, Bratislava 1956, probírá moravskoslovenské dialekty mezi slovenskými; jeho charakteristika moravskoslovenských nářečí je však naprosto nepostačující (tak např. Stanislavem uváděný typ 3. os. pl. nosá je jen asi na čtvrtině moravskoslovenského území); ukázka souvislého textu z kopaničářské Nové Lhoty, pozdě kolonisované ze Slovenska, nemůže přece představovat celé moravskoslovenské nářečí.

[2] Josef Macůrek, Valašská kolonisace v západních Karpatech (do r. 1618/20), Slovanské historické studie II, Praha 1957, s. 175—281. Tam i další literatura.

Slovo a slovesnost, volume 19 (1958), number 2, pp. 144-150

Previous Antonín Škarka: Nad novým Výborem ze staré české literatury

Next Slavomír Utěšený: Monografie o centrálním hanáckém nářečí