Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Významné dílo slovenského mluvnictví

Alois Jedlička

[Discussion]

(pdf)

Выдающийся труд по словацкой грамматике / Oeuvre remarquable de la grammaire slovaque

Když vyšlo r. 1953 první vydání Slovenské gramatiky E. Paulinyho, J. Ružičky a J. Štolce,[1] bylo za necelé dva měsíce rozebráno a rovněž tak 2. vydání z r. 1955, podstatně přepracované a rozšířené; 3. vydání vyšlo ještě téhož roku nezměněno. Bylo zřejmé, že sociální poptávka je velmi silná a že široká slovenská veřejnost vidí v takovéto mluvnici jeden z předpokladů pro úspěšnou péči o spisovný jazyk, pro úspěšné kultivování spisovné slovenštiny. Potřeba nové soustavné příruční mluvnice založené na vědeckém základě pociťovala se na Slovensku již velmi dlouho a hned po r. 1945 byly rozděleny úkoly pro vypracování kolektivního mluvnického díla [156](bylo zřejmé, že to nemůže být dílo jen individuální, v. Slovenská reč 12, 1946, s. 124). Tato připravovaná mluvnice sice nevyšla, ale naléhavá potřeba soustavné mluvnické příručky vyvolala v život dvě mluvnická díla individuální, lišící se jak pojetím a metodou, tak obsahem. R. 1947 vydali J. Orlovský a L. Arany Gramatiku jazyka slovenského; jejich cílem bylo vypracovat mluvnickou příručku v duchu strukturální jazykovědy, zaměřenou především na postižení synchronního mluvnického systému. Systém současné spisovné slovenštiny se však nepodává v úplnosti, nýbrž je omezen na systém hláskoslovný (fonologický) a morfologický; není tu tedy zahrnuta skladba. Poměr synchronie a diachronie se řeší tak, že historický aspekt se uplatňuje v samostatném dodatku, obsahujícím stručný přehled vývoje slovenského hláskového systému, přehled dějin spisovné slovenštiny i dějin slovenského pravopisu. Správné jistě bylo základní zdůraznění mluvnického systému spisovné slovenštiny, ale realisace vytčených cílů se nezdařila zcela. Kladně lze hodnotit shromáždění nového jazykového materiálu.[2]

R. 1950 vyšla obsáhlá Gramatika slovenského jazyka Bela Letze. Na rozdíl od mluvnice Orlovského a Aranye zůstává tato mluvnice při tradičním, v podstatě mladogramatickém pojetí mluvnice, a lze v ní vidět dovršení puristické linie slovenského mluvnictví. Gramatický systém je zde podán v úplnosti, i se skladbou; autor si ovšem sám uvědomuje obtíže, které vznikají při zpracování skladby tradičním způsobem, protože syntaktické bádání hledá a nalézá nová řešení syntaktických otázek a problémů. Poměr synchronie a diachronie se řeší mechanicky; historický aspekt se uplatňuje v doplňujících poznámkách o vývoji jednotlivých forem a jevů při výkladu o současném jazykovém stavu. Mluvnice B. Letze byla na Slovensku podrobena kolektivní kritice, která vyzněla negativně;[3] upozornila na její zaostávání za současným lingvistickým bádáním, na vážné nedostatky ať v zásadním pojetí a metodě, ať v konkrétních poučkách nebo v hodnocení jevů. Kladně bylo přijato jen bohatství shromážděného materiálu ze slovenské klasické literatury. Kritický rozbor nedostatků Letzovy mluvnice měl se stát východiskem pro prodiskutování základních otázek mluvnické teorie i některých nevyřešených otázek slovenské mluvnice jako příprava pro vypracování kolektivní mluvnice akademické.

Za této situace a za tohoto stavu slovenského mluvnictví bylo pochopitelné, že byla přijata se zájmem a s porozuměním Slovenská gramatika, zpracovaná jako dílo kolektivní předními slovenskými jazykovědci, kteří zajišťovali její odbornou úroveň i vypracování v souhlase se stavem a výtěžky jak soudobé lingvistiky, tak i slovenistiky. Slovenská gramatika byla věnována památce stého výročí vydání Krátké mluvnice slovenské M. Hattaly (1852), „kterou se upevnil slovenský spisovný jazyk“. Je tím zdůrazněna i tradice slovenského mluvnictví, k níž se autoři hlásí a kterou chtějí svým dílem dále rozvíjet. Hodnotící dějiny slovenského mluvnictví nebyly dosud napsány,[4] lze však alespoň naznačit, kterých děl se dnešní slovenistika stále dovolává a k nimž se hlásí. Vedle děl Štúrových a Hattalových je to především Czamblova Rukoväť spisovnej reči slovenskej (1902), později upravovaná J. Škultétym; kladně se [157]hodnotí Damborského dvojdílná školská Slovenská mluvnica (Nitra 1930), zpracovaná podle Gebauera-Ertla a Czambla. Nové jazykovědné studie slovenské se dovolávají i starší školské mluvnice od Fraňa Mráze (Slovenská mluvnica pre gymnázia, reálky, preparandia, 2. vyd., Pešť 1872). Kriticky byla přijata, zvláště pro pojetí výkladů syntaktických, dvojdílná školská Slovenská gramatika J. Mihála (Bratislava 1943); na druhé straně dala však novým tříděním sloves do dvou tříd podnět k diskusi o klasifikaci slovenského slovesa a třídění v Slovenské gramatice E. Paulinyho, J. Ružičky a J. Štolce vychází s jistými korekturami vlastně z ní (viz dále). Pro vývoj slovenského mluvnictví jsou důležité také tvaroslovné kodifikace v Pravidlech slovenského pravopisu (1. vyd. 1931, 2. vyd. 1940, 3. vyd. 1953; 1957 vyšlo nové vydání v jednotlivostech zčásti upravené, srov. zprávu v Slovenské reči 22, 1957, s. 334); mluvnická kodifikace v 1. vydání z r. 1931 (a zčásti i v 2. vydání z r. 1940) nebyla přijata se souhlasem a podnítila dílčí studie o jednotlivých sporných tvaroslovných jevech.[5]

Předmětem naší recense je druhé, přepracované a rozšířené vydání Slovenské gramatiky (1955); všimneme si ovšem pro srovnání i poměru k vydání prvnímu.[6] Slovenská gramatika se svým obsahem, rozvržením látky i pojetím základních jevů velmi blíží České mluvnici B. Havránka a Al. Jedličky z r. 1951. Má s ní i shodné určení, chce být základní jazykovou příručkou pro široké vrstvy uživatelů spisovného jazyka. Vedle soustavného popisu mluvnické stavby, rozděleného tradičním způsobem na tři oddíly (I. Hláskosloví, spolu se spisovnou výslovností a pravopisem, II. Nauka o slově, III. Skladba - syntax) jsou úvodem přehledně vyloženy základní jazykovědné pojmy a závěrem shodně s ní připojeny samostatné dodatky O slohu a Z dejín slovenského jazyka.[7] V 2. vydání byly nejvíce rozšířeny a přepracovány výklady hláskoslovné a výslovnostní i výklady syntaktické, jakož i některé výklady dílčí, např. o číslovkách, o předložkách aj.; dále byl připojen velmi potřebný věcný rejstřík. Přepracování a rozšíření se projevilo jednak soustavnějším a úplnějším podáním látky (např. proti 1. vydání je podán úplný a soustavný popis výslovnosti hlásek, úplný repertoár předložek aj.), jednak změnami v pojetí látky i jednotlivých jevů a konečně bohatší exemplifikací, příkladovým doložením (zvl. jevů syntaktických).

Protože vlastní těžiště recensované příručky je v popisu mluvnické stavby spisovné slovenštiny (počítaje v to i hláskosloví), soustředíme se především na tuto ústřední složku. Všimneme si rozvrstvení mluvnické látky, pojetí některých základních otázek, zvl. syntaktických, stránky terminologické, kodifikačního popisu v poměru k normě, a to pokud možno s osvětlením místa této příručky ve vývoji slovenského mluvnictví.

Pokud jde o rozvrstvení mluvnické látky i o pojetí základních mluvnických úseků, morfologie a syntaxe, chápe se syntax ve shodě s Českou mluvnicí i s akademickou mluvnicí ruskou jen jako nauka o spojování slov ve větě a o tvoření vět a souvětí, kdežto sémantická a funkční stránka slov a tvarů ve větě se zařazuje — na rozdíl od starších mluvnických děl slovenských i od tradičních mluvnic českých — do morfologie (vedle morfologie formální, paradigmatiky). Ne zcela vyjasněna je v Slovenské gramatice otázka nauky o tvoření slov. V úvodních obecných výkladech [158](s. 8) se zařazuje do nauky o slovní zásobě jazyka, která „zkoumá původ a tvoření slov, význam a stylistické rozvrstvení slovní zásoby“; konkrétní výklady o tvoření slov se pak podávají v druhé části mluvnice, v nauce o slově, a to při jednotlivých slovních druzích, jak je tomu v České mluvnici B. Havránka a Al. Jedličky i v jejich Stručné mluvnici. V nauce o slově, tak jak je zpracována v mluvnici, se ovšem probírají nejen vlastní jevy mluvnické, ale i jevy lexikologické a sémasiologické — opět ve shodě s prvními vydáními uvedené české mluvnice — a je proto možno v tomto rámci celkem volně pojímat zařazení výkladů slovotvorných. Pojetí nauky o slově je čistě praktické, bez zřetele na rozlišení jevů mluvnických i slovníkových. Zdá se však žádoucí i v praktické příručce vést podle možnosti přesnou hranici mezi mluvnicí a lexikem; to ovšem znamená pojmout druhou část mluvnice jen jako nauku o mluvnické stránce slova a výklady lexikologické a sémasiologické — pro praktického uživatele jistě důležité — přeřadit do zvláštní kapitoly, oddělené od vlastních výkladů mluvnických, jak to nacházíme ve 4. vydání uvedené naší Stručné mluvnice české.

Hláskosloví je v Slovenské gramatice probráno ve výkladech o soustavě hlásek i ve výkladech o střídání hlásek v slovech příbuzných a v slovních tvarech. Velmi obsáhlá je kapitola ortoepická, obsahující soustavný popis výslovnosti hlásek jednotlivých i hláskových skupin v slovech domácích i v slovech cizích. Na spisovnost kodifikované výslovnosti se upozorňuje také tím, že se uvádějí výslovnostní odchylky nářeční. Tento soustavný srovnávací zřetel k nářečním výslovnostním jevům je jistě za daného stavu slovenské výslovnosti správný, neboť pomáhá uživatelům, aby si uvědomovali náležitou výslovnost spisovnou právě na pozadí nářečních odchylek. K výkladům hláskoslovným a ortoepickým jsou přiřazeny ještě výklady pravopisné.

Nauka o slově zahrnuje vedle vlastních výkladů mluvnických také výklady lexikologické a sémasiologické o věcném významu slova, o mnohovýznamovosti, o synonymech, homonymech a opozitech, o metonymii, synekdoše a metafoře atd. Po obecném výkladu o gramatickém významu a o slovních druzích probírají se jednotlivé slovní druhy, a to po těchto stránkách: věcný význam a rozdělení, tvoření, gramatické významy (resp. úloha ve větě), vlastní formální morfologie (paradigmatika). Pořadí těchto složek není u všech slovních druhů jednotné, proměnlivé je zařazení výkladů významoslovných (srov. např. u substantiv, adjektiv a sloves).

V rozvržení i pojetí látky syntaktické zasluhují pozornosti důraz na vystižení vlastní syntaktické stránky větné stavby: vychází se z tzv. větných skladů (což je slovenský terminologický ekvivalent za náš termín syntaktické nebo větné dvojice), probírají se základní vztahy a způsob jejich vyjádření, obecně se osvětluje platnost i povaha větného členu. Teprve pak se v rámci jednoduché věty mluví podrobně o jednotlivých větných členech, o přechodném útvaru polovětných vazeb a nakonec o souvětí. V dílčím rozvržení však jsou některé otázky sporné: tak např. velmi stručný a v srovnání s jinými partiemi málo propracovaný výklad o záporu je dosti neorganicky zařazen za obecný výklad o prostředcích větné stavby (o slovosledu a důrazu) a před výklad o nepravidelnostech větné stavby.

Zajímavé je zařazení a zpracování výkladu o jednočlenných větách. V mluvnicích se obvykle podává podrobná klasifikace a popis jednočlenných vět v souvislosti se základním rozlišením vět podle členitosti na dvojčlenné a jednočlenné[8] a v rámci výkladů o větě jednoduché se pak probírají jednotlivé větné členy jen z hlediska věty dvojčlenné. Slovenská gramatika postupuje jinak: základní vymezení pojmů věty jednočlenné a dvojčlenné nacházíme v obecném osvětlení v úvodních výkladech syntaktických, ale vlastní popis a klasifikace jednočlenných vět se podává teprve ve výkladech o tzv. větném základu;[9] větným základem se rozumí nerozčleněný základ věty [159]jednočlenné, který se staví na roveň základním členům věty dvojčlenné, podmětu a přísudku, a spolu s nimi se probírá.

I v pojetí některých dílčích otázek nebo jevů syntaktických, na něž se názory liší, se Slovenská gramatika leckdy stýká s akademickou mluvnicí ruskou i se školskou Stručnou mluvnicí českou B. Havránka - Al. Jedličky. (Nejde přitom ovšem o poměr jednostranné závislosti, protože řešení těchto otázek bylo připravováno diskusí v slovenských časopisech, např. v otázce spony a jmenného přísudku.) Tak je tomu např. v pojetí jmenného (neslovesného) přísudku jako jednoho větného členu nebo podobně v chápání větného členství infinitivu ve spojení s pomocným slovesem (modálním nebo fázovým). V klasifikaci jednočlenných vět podle vyjádření větného základu je shoda v pojetí vět typu je (bylo, bude) zima, je pěkně; větným základem je zde příslovce nebo příslovečný výraz, řadí se proto k jednočlenným větám jmenným; sloveso je, bylo, bude má v nich úlohu spony.[10]

Slovenská gramatika usiluje, zvláště v oblasti syntaxe, přesněji vymezit některé syntaktické pojmy a termíny, které označují jevy v jistém smyslu přechodné a s nimiž se v našich soustavných mluvnicích pracuje konvenčně bez tohoto přesného rozlišení. Tak je to např. pokus vést hranici mezi větou s několikanásobným přísudkem nebo podmětem, tj. větou jednoduchou, a souvětím souřadným; kritéria, která autor pro toto rozlišení volí (významová blízkost nebo odlišnost slovesných dějů, významový poměr slučovací, odporovací mezi nimi aj.), nejsou nesporná a nejsou ani dosti nosná, protože i autor dochází k závěru, že v některých konkrétních případech lze při jejich aplikaci těžko rozhodnout, zda jde o větu jednoduchou nebo o souvětí.[11] Nelze souhlasit zcela ani s tím, že se přijatá kritéria opouštějí u vět jednočlenných. Spojení dvou nebo několika větných základů se nepokládá za větu s několikanásobným větným základem, nýbrž vždy za souvětí (s. 327). — Podobně se Slovenská gramatika snaží o určení přesné hranice mezi souvětím jednoduchým a složitým (v slovenské terminologii složeným, s. 360). Za jednoduché souvětí se pokládá spojení vět, mezi nimiž se uskutečňuje buď jen koordinační, anebo jen determinační vztah. Toto základní kritérion je ovšem tak obecné, že nikterak nevystihuje právě ty případy, o nichž může být spor; těch se dotýká teprve konkrétní rozvedení, doplňující toto základní kritérion. U jednoduchého souvětí souřadného se zdůrazňuje rovnocennost vět (s pojmem mluvnické rovnocennosti se pracuje také při určování podstaty i hranic několikanásobného větného členu), u jednoduchého souvětí podřadného se ještě připomíná typ s dvěma větami vedlejšími, závislými samostatně na větě hlavní, řídící (stává se zde tedy kritériem závislost prvního stupně).

Toto úsilí o přesné vymezení pojmů a termínů, mající zčásti i zdůvodnění didaktické, je na druhé straně zřejmým projevem pokusu o promýšlení a vypracování jednotné soustavy syntaktické. V souhlase s tím je i snaha, patrná také v novějších syntaktických pracích českých, jasně rozlišovat formální, mluvnickou a významovou stránku syntaktických jevů. Tak se např. na s. 369 přesně rozlišuje dvojí formálně mluvnický způsob vyjádření determinačního vztahu, a to pravidelně hypotaxí (čímž vzniká souvětí podřadné) a řidčeji parataxí (jde o druh souřadného souvětí). V rozporu s tím jsou ovšem méně přesné formulace na s. 360, kde se dělá paralela mezi souřadným souvětím a koordinací a podřadným souvětím a determinací s pominutím právě případů odchylných.

Zdrželi jsme se poněkud déle u pojetí některých jevů syntaktických v Slovenské gramatice, a to proto, že jde o otázky aktuální, o nichž se diskutovalo nebo diskutuje v jazykovědě slovenské [160]i naší. Specifickým problémem slovenské jazykovědy, jehož řešení vyvolalo v nedávné době živé diskuse a polemiky a které se odráží i v soustavné mluvnici, je otázka klasifikace sloves ve slovenštině. Protože do diskuse v této otázce[12] zasáhl i autor příslušné kapitoly v Slovenské gramatice J. Ružička, je pochopitelné, že se zde podává třídění shodné s jeho vývody, a to na 7 tříd a 14 vzorů. Mění se však zčásti teoretické zdůvodnění této klasifikace; vychází se při ní z dvojí podoby kmenotvorné přípony přítomného kmene (např. u slovesa rozumieť: rozum-ie-m rozum-ej-ú je tato podoba -ie|ej-), nepracuje se však s pojmem spojovací souhlásky, jako je tomu v uvedeném článku. Typy časování sloves se zcela kryjí se vzory v Pravidlech slovenského pravopisu (kde je navíc jako samostatný vzor siať, zahrnutý v Slovenské gramatice pod typ biť), rozdílné je však pořadí vzorů a jejich seskupení do 5 oddělení, blízkých našemu třídění podle 3. os. sg. prézentu. Je zřejmé, že rozpory v otázce klasifikace vznikly především v teoretickém zdůvodnění přijaté klasifikace než v jejích výsledcích. V souhrnné recensi není možno zabývat se podrobně celou složitou problematikou třídění sloves ve slovenštině; dotknu se proto jen některých konkrétních jednotlivostí, k nimž mám kritické připomínky. Tak je např. možno vyslovit výhrady proti analýze sloves typu minúť na kořen min- a kmenotvornou příponu -ie/ø, resp. ú/u, třebaže právě zde se shodují obě stanoviska, Ružičkovo i Peciarovo; Slovenská gramatika argumentuje ze synchronního hlediska zde podobou společného kořene ve vidových dvojicích typu min-úť / míň-ať, ale existují také dvojice, které ukazují i v synchronním aspektě na kořen bez n- (vi-núť/viť, odví-jať). Dále lze upozornit na nesoulad v řadicích znacích sloves orať a mlieť k typu brať: příslušnost slovesa mlieť-meliem k tomuto typu odůvodňuje se stejnou alternací (ber-/br-: mel-/ml-) při rozdílné infinitivní příponě (ml-ie-ť: br-a-ť), kdežto sloveso orať zařazuje se k typu brať pravě pro shodnou infinitivní příponu, chybí mu ovšem právě charakteristická alternace.

V souvislosti s poznámkami týkajícími se pojetí některých mluvnických jevů je třeba všimnout si také stránky terminologické. Lingvistická a zvláště gramatická terminologie, jíž se v Slovenské gramatice užívá, vychází z tradiční slovenské terminologie, využívá v souhlase se shodami v pojetí jevů některých změn ve školské terminologii české a přináší některé termíny nové, jak k nim vedla především snaha o přesnější postižení jevů nebo pojmů. Slovenská lingvistická terminologie byla nedávno souborně zpracována prací terminologické komise Ústavu slovenského jazyka s cíli především školsky normalisačními (Základná jazykovedná terminológia, Bratislava 1952). Slovenská gramatika se této v jistém smyslu normalisované terminologie přidržuje a v souhlase s ní pracuje s tradičními slovenskými termíny, např. s termínem rozčleňovacie číslovky (pro číslovky typu dvoje, troje)[13] nebo s termínem ‚příčestí‘, jen zčásti obměněným (činné príčastie prítomné: chváliaci, činné príčastie minulé: chválivší), s termínem dávnominulý čas pro plusquamperfektum aj. Ve shodě s touto terminologií přináší ovšem Slovenská gramatika [161]i některé termíny nové, odchylné od tradiční terminologie slovenské i od terminologie české: tak je možno uvést termín sklad za cizí syntagma, resp. za český termín syntaktické, větné dvojice, sdružené pomenovanie (pronikající i do české terminologie vedle sousloví). S opřením o vývoj školské terminologie české (zatím stabilisované ve Stručné mluvnici české [1955] B. Havránka a Al. Jedličky) přejímá slovenská terminologie např. termín viacnásobný člen (za starší „rozšírený“), vylúčovacie spojenie (za starší „rozlúčovacie“), polovetná väzba, všeobecný podmet (za starší „neurčitý“), menný prísudok (vedle staršího neslovesný prísudok) apod. Samostatně se nově zavádějí termíny jako primkýnanie (s příklonem k rus. termínu „primykanie“),[14] základní tvar minulého času (pro příčestí l-ové), vetný základ (pro nerozčleněný základní člen jednočlenné věty), zvláštne tvary prídavných men (pro tvary jmenné), gramatická prípona (souhrnný název pro jednotlivé druhy slovesných přípon, tj. osobní, participiální, imperativní atd.). Se všemi těmito termíny lze vyslovit souhlas právě proto, že lépe a přesněji vystihují povahu jevů a že jsou také většinou terminologicky průzračné. Překvapuje návrat k tradičnímu školskému termínu zamlčaný podmet (třebaže i Jazykovedná terminológia má jen „nevyjadrený podmet“) i uvedení termínu slovný základ s poznámkou, že se ho užívá častěji ve flexi místo názvu „kmeň“ (Jaz. terminológia jej má především jako termín z nauky o tvoření slov). Vcelku lze hodnotit lingvistickou terminologii, jak se s ní v Slovenské gramatice pracuje, jako vyváženou, odchylující se od terminologie tradiční nebo užívané zpravidla jen tam, kde to vyžaduje zpřesněné pojetí jevu nebo úsilí o terminologickou soustavnost.

Jako praktická mluvnice má Slovenská gramatika svou důležitost především také svou složkou kodifikační, tj. tím, jak hodnotí jazykové jevy, zvl. hláskoslovné a morfologické z hlediska jazykové správnosti a v souvislosti s tím i z hlediska stylistické, slohové platnosti. Každou kodifikaci posuzujeme dnes především podle jejího vztahu k spisovné normě, tj. podle toho, jak zachycuje zákonitosti existující v živém současném jazyce spisovném. Pro zjištění, jaká je po této stránce kodifikace obsažená v Slovenské gramatice, může nám být podkladem srovnání se základní, nikoli ovšem podrobnou a úplnou kodifikací v Pravidlech slovenského pravopisu z r. 1953. Srovnání obou kodifikací ukazuje, že jsou zde rozdíly jak v obecném přístupu k normě, tak v kodifikaci jednotlivých jevů. Přitom jsou tyto rozdíly nesporným svědectvím o kolísání v normě, o její nejednotnosti v některých jevech, resp. o jejím dnešním vývoji. Můžeme však vyvodit i závěry další: Soudobá norma spisovné slovenštiny není ještě ve všech jevech dostatečně prozkoumána a lze si proto ze srovnání obou kodifikací učinit obraz i o tom, jaký je současný stav zjišťování spisovné normy. Slovenská gramatika v některých případech tento nedostatek výslovně konstatuje, zvláště ve výkladech o spisovné výslovnosti (srov. např. na s. 72—73 skepsi k tradičním poučkám o přízvuku, zvl. předložek proto, že se nezakládají na podrobném zjištění stavu v současném jazyce). Je přitom ovšem zajímavé konstatovat, že např. ve srovnání se stavem zjišťování spisovné normy české jsou ve slovenštině podrobněji, a to na základě shromážděného materiálu prozkoumány některé jevy, jejichž kodifikace nám ještě i dnes v českých mluvnicích činí potíže. Je tomu tak zvláště v některých jevech tvaroslovných, jak o tom podávají svědectví i časopisecké studie, na nichž se kodifikace v mluvnici zakládá: tak byla věnována značná pozornost skloňování cizích jmen, zvl. také osobních, i skloňování místních jmen; také neustálená norma některých tvarů domácích jmen byla podrobena zkoumání (zejm. v Slovenské reči a v Slově a tvaru).

Nejednotnost v kodifikaci jevů v obou příručkách svědčí v některých případech o rozdílech v pojímání normy; tak lze např. někdy pozorovat ve výkladech o spisovné výslovnosti v Slovenské gramatice jistou nedůvěru k existenci spisovné výslovnostní normy, resp. k existenci společenských nositelů této normy. Tak např. na s. 49 vyslovuje se přece jen upřílišněný názor, že „doteraz ani v jednom slovenskom meste neexistuje nijaká kultúrna štýlová forma spisovného jazyka. Mest[162]ský hovorový štýl kotví príliš zrejme v rozmanitých spoločenských žárgónoch, slangoch, ba aj argotoch. Nemožno ho preto brať za východisko zákonitostí slovenského spisovného jazyka.“ Soudím, že je to stanovisko příliš skeptické, i když by nebylo správné přezírat specifičnost slovenských společenských poměrů i slovenského jazykového vývoje. Poměr normy a kodifikace je ovšem za takovýchto okolností mnohem složitější a působení autoritativní kodifikace na vytváření, upevňování a další vývoj spisovné normy účinnější, než tomu bývá u starých spisovných jazyků, kde vědomí poměrně jednotné spisovné normy je již pevné a ustálené. Je ovšem žádoucí, aby takováto autoritativní kodifikace měla znaky kodifikace vývojově progresivní a kladné.

Uveďme nyní alespoň ilustračně některé doklady takovéto nejednotnosti v kodifikaci, ať už svědčící o kolísání v spisovné normě, resp. v současném spisovném usu, neb prozrazující rozdílné chápání normy nebo rozdílný teoretický přístup k těmto otázkám. Tak se např. liší kodifikace spisovné výslovnosti v Slovenské gramatice od kodifikace v Pravidlech, obecně lze říci tím, že je pevnější, že nepřipouští výslovnost volnější, splývavou jako v některých případech Pravidla. Odmítá se zde na rozdíl od Pravidel spodobená výslovnost [roššíriť] místo [rosšíriť] (s. 64), nebo výslovnost [pockočiť] (= podskočiť, s. 55), [otpustě] (= odpusťte, s. 54), [svecký] (= svetský, s. 54). Naproti tomu se v Slovenské gramatice jako ustálená uvádí zjednodušená výslovnost [šesnácť], o níž v Pravidlech není zmínky. Slovenská gramatika zjišťuje kolísání nebo připouští dvojí výslovnost tam, kde Pravidla kodifikují jen jednu z variant, např. ve výslovnosti slov sloh, svah, smer (Pravidla jen [s-]), v slovech červ, nerv a v tvarech rezerv, konzerv (Pravidla mají jen výslovnost s retozubným v) atd. Kodifikační popis spisovné výslovnosti v Slovenské gramatice je podán plasticky. Kladně lze hodnotit stálý zřetel k odchylné výslovnosti nářeční; při nedostatečné zatím citlivosti slovenského jazykového společenství k porušování spisovné výslovnosti mají takováto upozornění svůj smysl a mohou podporovat upevňování náležité výslovnosti spisovné, zbavené nářečních nebo individuálních odchylek. Leckdy je i pokus o rozlišení výslovnostních stylových vrstev, když se např. proti pečlivé výslovnosti spisovné staví rychlá, méně pečlivá výslovnost — nebo výslovnost nenucená. S touto snahou o diferencovaný popis nepříznivě kontrastují paušální subjektivní soudy, jako že určitá výslovnost „pôsobí nedobrým dojmom“ (s. 43) nebo jiná výslovnost je „nepríjemná, nepekná“ (s. 43).

Rozdíly v kodifikaci morfologické jsou výrazné zvláště u číslovek a u sloves a jsou v některých případech projevem rozdílného pojímání jevů, jak to ukázaly už časopisecké diskuse.[15] Tak je např. nejednotnost v kodifikaci instr. číslovky „tri“, kde Pravidla připouštějí dubletní tvar tromi // troma, kdežto Slovenská gramatika uvádí jen tvar troma analogický podle dvoma. Slovenská gramatika nezná na rozdíl od Pravidel skloňování číslovky sto podle mesto a číslovky tisíc podle stroj; rovněž popírá jako v úzu neexistující skloňování dvoje, troje, které Pravidla uvádějí ve spojení s pomnožnými jmény. K těmto výrazným rozdílům ve skloňování číslovek připojme ještě drobné dílčí rozdíly v deklinaci zájmen (Pravidla kodifikují dubletní tvary zájmena onen v gen. a dat. sg. m. a n. oného // onoho, onému // onomu) a substantiv (Pravidla mají např. na rozdíl od Slovenské gramatiky dubletní tvary v nom. pl. jmen typu Nórovia-Nóri aj.). V tvarech slovesných liší se kodifikace v Slovenské gramatice od kodifikace v Pravidlech zčásti jiným rozsahem uváděných dubletních tvarů u vzorů, jejichž slovesa přecházejí k jiným vzorům. Tyto rozdíly lze jistě vysvětlit nedostatečným zjištěním současného spisovného úzu. Tak jsou např. rozdíly v kodifikaci tvarů sloves kolísajících mezi vzory volať a česať: Slovenská gramatika uvádí u slovesa hýbať veskrze dvojtvary (i imp. hýb // hýbaj, přech. hýbuc // hýbajúc), Pravidla jen v prézentu hýba // hýbe; a podobně u kývať, luhať má Slovenská gramatika navíc dvojtvar v přechodníku kývuc // kývajúc (Pravidla jen kývajúc), lužúc // luhajúc; naopak dvojtvary v imperativu sloves metať, páchať mec // metaj, páš // páchaj mají navíc Pravidla (Slovenská gramatika jen metaj, [163]chaj); sloveso orať má v Slovenské gramatice dvojtvar v imperativu (or // oraj) na rozdíl od Pravidel (jenom or). U sloves typu napäť (pripäť, zapäť ap.) uvádějí Pravidla dvojtvary v přičestí trpném (napätý // napnutý), Slovenská gramatika jen napätý; subst. verb. má Slovenská gramatika rovněž jen v podobě napätie, Pravidla u slovesa zapäť dvojtvary zapätie i zapnutie.

V našich praktických mluvnicích je obvyklé zařazovat i poznámky o stylistické platnosti a stylistickém charakteru jednotlivých jazykových jevů. Tento stylistický zřetel se uplatňuje i v Slovenské gramatice. Činí se pokusy diferencovat takto i jevy výslovnostní, ale zvlášť propracovaně vystupuje toto hledisko do popředí ve výkladech tvaroslovných. Upozorňuje se důsledně na pronikání starobylých tvarů v ustálených obratech v uměleckém stylu (srov. např. s. 152, 156, 160), na uplatňování některých nářečních prvků v uměleckém stylu, na archaické užití předložek (s. 285), na prostředky básnické řeči nebo staršího řečnického stylu (s. 321), na řídký literární úzus (s. 217) aj. Myslím však, že tento zřetel k stylistické diferenciaci jazykových prostředků bylo by možno ještě prohloubit; vývoj spisovné normy směřuje — zároveň s oslabováním nářečí — k zmnožování výrazových prostředků, i gramatických, a k jejich stylistické diferenciaci. Z tohoto hlediska bylo by vhodné posoudit i některé dvojtvary, zvláště v těch případech, kde by bylo možno místo odmítání jedné z dublet uvažovat o jejich stylistické diferenciaci.

Soustředili jsme se na základní a vlastní část Slovenské gramatiky, na ty úseky, které se tradičně zařazují do mluvnice. Jen pro úplnost a zcela stručně se dotkneme obou volně připojených částí, o slohu a o dějinách slovenského jazyka. Dodatková kapitola o slohu má dnes ovšem i v praktické jazykové příručce, jakou Slovenská gramatika chce být, své místo, i když svým rozsahem i náplní přerostla únosnou míru takového základního informačního poučení o otázkách slohu z hlediska jazykového. Vedla k tomu jistě i praktická potřeba, protože není zatím vypracována samostatná příručka slovenské stylistiky. Dodatek o slohu obsahuje vedle úvodních obecných výkladů o jazykovém slohu a vedle závěrečných výkladů o výběru jazykových prostředků a o kompozici projevů obsáhlé výklady o slohových druzích a útvarech. Je v nich pokus o jistou systematiku slohových druhů a útvarů, který si ovšem nečiní nárok na teoretickou přesnost a úplnost. V konkrétních výkladech se např. zařazuje jako druh slohu „populárnovedecký sloh“ (s. 416), ačkoli v úvodním roztřídění není o něm zmínky (s. 390). Z hlediska terminologického nás zajímá pokus o rozlišení termínů sloh a štýl.[16] Štýl se chápe jako tzv. stylová vrstva spisovného jazyka (liší se dorozumívací styly a básnické styly), kdežto slohem se rozumí jednak obecně způsob výběru jazykových prostředků na vyjádření myšlenek a uspořádání těchto myšlenek v celek, jednak konkrétní slohový druh (např. oznamovací sloh, v české terminologii nazývaný zpravidla prostě sdělovacím slohem aj.). S tímto pokusem o rozlišení je ovšem v rozporu ztotožňování obou termínů v nadpise kapitoly (s. 387: Sloh čiže jazykový štýl).

Závěrečná část Slovenské gramatiky obsahuje kapitoly z dějin slovenského jazyka. Po úvodních výkladech o pojetí vývoje jazyka a o místě slovenštiny mezi slovanskými jazyky podávají se stručné a přehledné výklady o vývoji slovní zásoby, zvukové stavby a gramatické stavby (tvaroslovné) v slovenštině; druhý oddíl vyplňují kapitoly z dějin spisovné slovenštiny. Proti pojetí některých otázek i proti některým formulacím v této závěrečné části, týkajícím se jednak postavení českých krajů po rozpadnutí Říše velkomoravské (s. 451—468), jednak existence a funkce spisovné češtiny na Slovensku v 15.—16. století, byly již vysloveny oprávněné námitky v Naší řeči i jinde (NŘ 39, 1956, s. 280n.).

V závěru lze jen znovu konstatovat, že Slovenská gramatika je významným dílem slovenského mluvnictví; opírá se o pevné teoretické základy současné jazykovědy a vychází ze současného stavu vědeckého poznání spisovné slovenštiny a pro tyto své klady může dobře plnit úkol, který jí připadá v slovenské jazykové kultuře vedle Pravidel slovenského pravopisu: podporovat rozvoj současné spisovné slovenštiny a přispívat k jejímu ustálení i k upevňování spisovné normy.

[164]V doslovu k 1. vydání vyslovují autoři přesvědčení, že čilý badatelský ruch mezi slovenskými jazykovědci přinese další nová zjištění o spisovné slovenštině a o jejích zákonitostech. Toto přesvědčení bylo plně oprávněné. Slovenská jazykověda propracovává usilovně v oblasti mluvnické jak základní otázky teoretické, tak na základě staršího i nově shromažďovaného jazykového materiálu zjišťuje normu současného spisovného jazyka. Ukázala to jasně nedávná konference o některých otázkách gramatiky a slovníku,[17] svědčí o tom příspěvky ve sborníku Jazykovedné štúdie I a také některé články v Slovenské reči. Konečným cílem tohoto úsilí je vypracování vědecké mluvnice spisovné slovenštiny.


[1] E. Pauliny - J. Ružička - J. Štolc, Slovenská gramatika, Martin 1953, s. 318, 15 vyobrazení; 2. vydání, přepracované a značně rozšířené, 1955, s. 491, s rejstříkem, 20 vyobrazení; 3. vydání nezměněné, Martin 1955. Celkový náklad dosáhl 20.200 výtisků.

[2] V slovenských jazykovědných časopisech nebyla mluvnice recensována; referát s kritickými připomínkami lingvisty J. Horeckého přinesla Nová práca (Trnava) 3, 1947, s. 57—62. Srov. i příležitostnou zmínku K. Horálka ve zprávě o mluvnici Letzově, SaS 13, 1951/52, s. 51.

[3] Podrobná recense byla uveřejněna v Jazykovědném sborníku 5, 1951, s. 285—301 a 6, 1952, s. 138—141. Úvod a hláskosloví recensoval J. Ružička, kmenosloví J. Horecký, tvarosloví E. Jóna a závěrečné shrnutí podal Št. Peciar; v samostatnou studii o otázkách skladby se rozrostly Blanárovy kritické poznámky na okraj Letzovy „Skladby“ (K otázkam slovenskej skladby, Jazykovedný sborník 6, 1952, s. 43—58. — Srov. i v pozn. 3 uvedenou zprávu K. Horálka, Nová mluvnice spisovné slovenštiny, SaS 13, 1951/52, s. 51—53.

[4] Stručný přehled podal v závěrečné kapitole „Vědecká a praktická zpracování spisovné slovenštiny“ encyklopedické studie Spisovný jazyk slovenský V. Vážný, Československá vlastivěda, řada II, Praha 1936, s. 213—215. — Cenné jsou dílčí monografické studie o jednotlivých jazykozpytcích a jejich mluvnických dílech, srov. např. studii V. Blanára, Ľudovít Štúr ako jazykovedec (Slovenská reč 21, 1956, s. 146—168), E. Jóny Martin Hattala (Jazykovedný časopis 7, 1953, s. 15—35) aj.

[5] Nebylo by správné přejít v tomto přehledu beze zmínky mluvnice se zaměřením srovnávacím, zpracované českými jazykovědci; z nich uvádíme aspoň Ertlovu Stručnou mluvnici československou (Praha 1919, 2. vyd. 1924) a J. M. Kořínka Úvod do jazyka slovenského (1927).

[6] První vydání Slovenské gramatiky nebylo v našich, ba ani v slovenských časopisech recensováno. Podrobnou recensi 2. vydání, s celkovým hodnocením i s mnoha jednotlivými připomínkami, přinesla Slovenská reč 21, 1956, s. 301—318; v Naší řeči 39, 1956, s. 273—281, byl uveřejněn podnětný referát V. Budovičové a L. Doležela, dotýkající se hlavně pojetí základních mluvnických otázek a jevů.

[7] Jednotliví autoři podíleli se na zpracování látky takto: E. Pauliny je autorem úvodních výkladů nauky o slově a tvarosloví substantiv (s. 101—174) i dodatku O slohu (s. 387—447); J. Ružička zpracoval Úvod (s. 5—10), tvarosloví sloves (s. 222—272) a skladbu (s. 298—386), ostatní části byly zpracovány J. Štolcem, a to hláskosloví (s. 11—100), tvarosloví adjektiv, zájmen a číslovek (s. 174—221), neohebná slova (s. 272—297) a dodatková kapitola Z dejín slovenského jazyka (s. 448—475).

[8] Srov. Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 1947; B. Havránek - Al. Jedlička, Česká mluvnice. Základní jazyková příručka, Praha 1951.

[9] V Trávníčkově Mluvnici spisovné češtiny II, 1951, s. 794, se označuje tento větný základ jako jednotná větná část.

[10] Fr. Trávníček, který má pro tyto věty v MSČ II, s. 626 termín věty jmenovací, označuje v diskusním příspěvku o infinitivě tento typ vět (je nesnadné, je nemožné) přímo jako jednočlenné věty sponově jmenné (ČMF 37, 1955, s. 237).

[11] Srov. o této otázce i stať J. Hrbáčka O několikanásobných větných členech, zvláště o několikanásobném přísudku ve sb. Bulletin Vysoké školy ruského jazyka a literatury I, s. 49—59. — Soudím, že rozhodující zde je to, jde-li o několikerou samostatnou predikaci anebo o predikaci jednu rozloženou v části — tedy kritérion je v oblasti sémantické výstavby věty; ovšem i při tomto pojetí jsou případy, které lze interpretovat obojím způsobem. BHk.

[12] Pokus J. Mihála v Slovenské mluvnici (1943), upravený J. Orlovským a teoreticky propracovaný E. Paulinym v brožuře Slovenské časovanie (Bratislava 1949), vyvolal diskusi, v níž z Paulinyho vyšel J. Ružička v čl. Triedenie slovesných tvarov v spisovnej slovenčině (Slovo a tvar 4, 1950, s. 43—51) a do níž zasáhl odmítnutím těchto pokusů a hlavně jejich teoretického zdůvodnění a návrhem třídění na pět tříd Št. Peciar K diskusii o triedení slovenských slovies (Jazykovedný sborník 5, 1951, s. 30—57); Peciarův návrh i způsob jeho polemiky odmítl J. Ružička v Jazykovedném sborníku 7, 1953, s. 135—168 (Ešte raz o triedení slovenských slovies); odpověď Peciarova O morfologickom členení slovesných tvarov je v Jazykovedném časopise 8, 1954, s. 248. — Srov. i Peciarův výklad na konferenci o srovnávací slovanské jazykovědě v Olomouci r. 1953: Problematika morfologického členenia slovesných tvarov v slovanských jazykoch v Slavii 22, 1953, s. 276—285 i s diskusí (Pauliny-Ružička-Peciar) ib. s. 296—299. — SaS přineslo k této diskusi poznámku K. Horálka již v r. 13, 1951—52, s. 52—53.

[13] Tzv. rozčleňovací číslovky se v slovenských mluvnicích vydělují jako zvláštní druh číslovek vedle číslovek druhových, k nimž se počítají jen číslovky jako dvojaký, pätoraký. (Srov. o pojetí terminologie i kodifikaci těchto číslovek čl. Št. Peciara, Poznámky o niektorých druhoch čísloviek, SR 21, 1956, s. 48.)

[14] I v české lingvistické literatuře se objevují pokusy zavést tento jednoslovný termín: jeho nevýhodou ovšem je, především z hlediska terminologie školské, malá průzračnost.

[15] Srov. např. Št. Peciar O tvaroch niektorých základných čísloviek v spisovnej slovenčine, SR 13, 1947, s. 26, a J. Štolc Náčrt kongruentného skloňovania v slovenčine, SR 21, 1956, s. 42.

[16] Srov. k situaci v české terminologii Al. Jedlička, Slovo a slovesnost 15, 1954, s. 70.

[17] Materiál z konference přinesla SR 21, 1956, s. 3—91.

Slovo a slovesnost, volume 19 (1958), number 2, pp. 155-164

Previous Slavomír Utěšený: Monografie o centrálním hanáckém nářečí

Next Zdeněk Tyl: Bohemistické práce v roce 1957