K diskusi o zásadách našeho pravopisu

Miloš Dokulil

[Discussion]

(pdf)

К дискуссии о принципах нашего правописания / Discussion sur les principes de l’orthographe tchèque

Oba uveřejněné dosud příspěvky k diskusi o zásadách českého pravopisu a zejména též poslední jeho úpravy věnovaly pozornost otázkám, které svým významem přesahují rámec vlastního pravopisu. Příspěvek akad. F. Trávníčka (Několikaslovná vlastní jména, SaS 21, 1960, 95—110) usiluje postihnout podstatu jmen vlastních na rozdíl od jmen obecných a především pak vysvětluje různý poznávací pojmový obsah různých typů vlastních pojmenování několikaslovných. Příspěvek prof. J. Vachka (K otázce tzv. citátových složenin v češtině, SaS 21, 1960, 110—117) pronikavě osvětluje problematiku splývání slov v slovo jedno, zejména řeší otázku „citátových“ složených slov v češtině.

V těchto poznámkách chceme jen stručně reagovat na některé z vývodů obou těchto teoreticky i prakticky významných příspěvků, zejména pokud podávají kritiku koncepce, popř. formulací posledních Pravidel.

 

I. Příspěvek akad. Trávníčka podává poprvé u nás v této šíři a hloubce teorii vlastního jména, opírající se o bezpečný základ marxistické gnoseologie. I když s jeho pojetím — jak ukážeme dále — ve všem nemůžeme souhlasit, nelze popřít, že představuje velmi významný přínos k marxistickému řešení důležitého úseku složité problematiky vztahu jazyka a myšlení. Význam tohoto diskusního příspěvku je v jeho osobité obecné koncepci, zejména pak v jeho výkladech objasňujících genezi vlastních jmen.

Méně šťastný je příspěvek akad. Trávníčka ve výkladech normativních a zejména v kritice pojetí Pravidel. Je to dáno především tím, že není tomuto pojetí plně práv, že je nesleduje přesně a tlumočí proto zkresleně; to se týká bohužel samých základů koncepce Pravidel o psaní velkých písmen ve vlastních jménech a názvech.

Termíny vlastní jméno a vlastní název se nerozlišují v Pravidlech, jak Trávníčkova kritika autorům příslušných míst podkládá, vlastní pojmenování jednoslovná a několikaslovná; výklad Pravidel (§ 129) výslovně konstatuje, že vlastními názvy se rozumějí taková „pojmenování slovem nebo zpravidla spojením slov, která jinak slouží jako obecná (proloženo zde)“. Proti vlastním jménům, která nemají o sobě druhový význam, nýbrž pouze [273]označují určitou jednotlivinu uvnitř daného druhu, kladou Pravidla vlastní názvy jakožto pojmenování, která svou podstatou označují druh, obecninu a pouze zastupují pravá vlastní jména.

Vlastní jména jsou arci nejčastěji jednoslovná, nikoli však ex definitione; mohou být i víceslovná: takovými jmény jsou nejen jména složená („dvojnásobná“, a ovšem i vícenásobná, jako Jan Hus, Karel Hynek Mácha), nýbrž i jména z hlediska češtiny nerozložitelná (např. cizí jména osadní jako Addis Abeba, Alma-Ata, Den Haag, Buenos Aires, Rio de Janeiro). Na druhé straně vlastní názvy bývají nejčastěji několikaslovné, ale to opět není jejich znakem nutným, podstatným: nehledě k tomu, že i četné vlastní názvy několikaslovné se často vyskytují i v zkrácené podobě jednoslovné (Československá akademie věd — Akademie, Matice česká — Matice), jsou i vlastní názvy primárně jednoslovné (Země, Panna, Hrad, Hlahol, Hvězda, Družba apod.). Je s podivem, že akad. Trávníček přehlédl prostě toto pojmové a terminologické rozlišení, podané v úvodním odstavci kapitoly, rozlišení, které má pro další výklady Pravidel význam zásadní.[*]

Tak např. akad. Trávníček vytýká jako nepřesné tvrzení Pravidel, že názvy typu Hlahol, Matice mají blízko k vlastním jménům, neboť prý „jsou to vlastní jména v plném smyslu“. Ve smyslu, který dávají termínu „vlastní jméno“ Pravidla, nejde tu o vlastní jména sensu stricto proto, že tato pojmenování si uchovávají svůj obecný význam, zřetelně dosud poukazují k určitým obecninám (hlahol, matice), třebaže se jich v obecném významu málo užívá. Přesto však to, že je tohoto obecného pojmenování u nich užito ve smyslu přeneseném, nedovoluje již dobře chápat označenou jednotlivinu jako prvek dané obecniny, tím se proto opět vzdalují názvy tohoto typu vlastním názvům v našem pojetí a blíží se jménům vlastním, aniž však s nimi ještě zcela splývají.

Akad. Trávníček správně vidí, že rozdíl mezi jmény (pojmenováními) obecnými a vlastními obráží určitým způsobem dialektiku obecného a zvláštního v našem poznávacím procesu, avšak jeho výklad této souvislosti nevystihuje po našem mínění skutečnost zcela uspokojivě. Nepřihlíží především k rozdílu mezi systémovou a projevovou stránkou pojmenování: Zatímco v jazykovém systému, jako prvek slovní zásoby jazyka obecné jméno vyjadřuje (znamená) vždy jen druh, třídu, obecninu, v jazykovém projevu může v sepětí s určitou situací, resp. kontextem označovat nejen obecninu, nýbrž i jednotlivinu (a to vždy jen jako prvek určité obecniny). Naproti tomu jména vlastní — pokud plně zůstávají jmény vlastními — nemají význam ve smyslu jmen obecných, nevyjadřují obecniny, nýbrž označují (v jazyce i v konkrétním projevu) přímo jen určité jednotliviny; tyto jednotliviny jsou zpravidla prvky určité třídy, obecniny, tato obecnina není však ve jméně vlastním bezprostředně dána. Pro názor Trávníčkův, že každé jméno vlastní vyjadřuje spolu s jednotlivinou vždy také určitou obecninu, není dostatečného důvodu. Obecná třída jevů, do níž náleží určitá jednotlivina, je sice předpokladem pro existenci vlastního jména, není však ve vlastním jméně jednoznačně vyjádřena. V případě vlastního jména Praha může jí být nejen pojem „město“, nýbrž také „velkoměsto“, „hlavní město“, „osada“, „místo“ atp. (Srov. různé možnosti vymezení jedinečných pojmů ve věcném slovníku.)

Známý Leninův výrok, že každé slovo již zobecňuje, z něhož Trávníčkova koncepce vlastních jmen vychází, netýká se vůbec této zcela specifické oblasti individuálních slovních značek, jíž jsou (pravá) vlastní jména. Je sdostatek průkazné, že mezi příklady, které Lenin uvádí k ilustraci této své teze, není jediné jméno vlastní. Vlastní jména nemají jazykový význam, nýbrž jsou jen více nebo méně konvenčními značkami jednoznačně přiřaděnými jedinečným pojmům, a jsou právě proto také měnitelná.[1]

Druhý základní omyl koncepce akad. Trávníčka je po našem soudu v předpokladu, že pouze některé jednotliviny jsou zároveň jedinečné, a mohou tedy mít vlastní jméno. Podle ní třeba [274]„mít na paměti, že přesně určená jednotlivina není ještě jednotlivina jedinečná a že podstatou vlastních jmen je právě jedinečnost jednotliviny obsažené v příslušné obecnině“ (107—108). To však není přesné. Právě dialektický materialismus tím, že odhaluje nekonečnou síť souvislostí každého jevu a nevyčerpatelné bohatství forem hmoty, prokazuje, že každý jev je souborem obecných a zvláštních (= jedinečných) vlastností, souvislostí atd. Vzaty o sobě mají všechny jednotliviny (např. stromy v lese, vlasy na hlavě, výrobky téhož druhu) jedinečné vlastnosti. Ne vždy však je jedinečnost jednotlivin pro nás relevantní a ne vždy proto se jeví potřeba vyjadřovat ji zvláštním jazykovým prostředkem — vlastním jménem.

Není pochyby o tom, že se např. jeden exemplář rostliny liší od jiného nejinak, než se liší jeden člověk od člověka druhého. A přece si jedinečnost lidí zcela samozřejmě uvědomujeme (a snažíme se ji vystihnout zvláštním jazykovým prostředkem), kdežto jedinečnost rostlin nás zpravidla nezajímá vůbec (a setkáváme se také jen výjimečně s tím, že jednotlivé rostliny — jde vlastně jen o stromy a exempláře rarit v botanických zahradách — dostaly svá vlastní jména nebo aspoň vlastní názvy, srov. Javor, Žižkův dub, Drašarova lípa); u zvířat nás jedinečnost zajímá z pojmenovávacího hlediska zpravidla, jen jde-li o zvířata domácí, a vůbec tam, kde má pro nás nějaký význam.

K vlastnímu jménu sahá jazyk tehdy, je-li vyčlenění dané jednotliviny uvnitř jednotlivin téhož druhu společensky potřebné, to znamená, vystupuje-li tato jednotlivina jako jedinečná pro nás.

Akad. Trávníček nedoceňuje ve svém vymezení právě onen společenský moment, to znamená okolnost, zda pro společnost má jedinečná povaha určitého jevu svůj význam, anebo zda jej společnost bere pouze jako nerozlišený od ostatních prvků dané obecniny. Proto se musí uchylovat ke konstrukci pseudologického pojmu „jedinečné vlastnosti“, kterou rozumí nikoli soubor rysů, jimiž se jednotlivina odlišuje od ostatních, nýbrž prostě to, že má individuální název (tj. jazykový symbol společensky relevantní jedinečnosti). Takové vymezení je pak ovšem pouhou tautologií: vlastní jména jsou proto vlastními jmény, poněvadž vyjadřují jedinečnou vlastnost individua a jedinečná vlastnost individua záleží opět v tom, že toto individuum má určité vlastní jméno.

To, že si Trávníček plně neuvědomuje rozdíl mezi absolutní jedinečností z hlediska ontologického a gnoseologického a relativní jedinečností z hlediska potřeb běžné lidské praxe — přesněji mezi skutečnou ontologickou jedinečností a potřebou vytknout tuto jedinečnost tam, kde se stává závažnou pro naši praxi,[2] a s tím souvisící společenskou podmíněnost existence vlastního pojmenování pro určitou jednotlivinu, brání mu pak v správném hodnocení těch případů, kdy vlastní charakter pojmenování není evidentní, tak jako je tomu právě u vlastních názvů (v našem, užším smyslu), kdy totiž pojmenování ve funkci vlastního jména má zároveň plný význam obecný. Tak nemá akad. Trávníček pravdu, odmítá-li v rozporu s Pravidly možnost chápat jako vlastní jména (v jeho širším pojetí) názvy institucí jako Ústav pro výzkum strojů. Argument, že taková jednotlivina nemá jedinečnou vlastnost, ve světle našeho shora podaného výkladu neobstojí. Ostatně ani v rámci koncepce Trávníčkovy nelze upírat takovým názvům charakter pojmenování vlastních. Vždyť „jedinečnou vlastností“ ve smyslu akad. Trávníčka je tu přece právě to, že se takto označená instituce vždy právě jen takto a nejinak jmenuje (tedy ne např. Institut pro výzkum strojů nebo Ústav pro zkoumání strojů atp.) a že se tím odlišuje od eventuálních jiných institucí majících totéž určení, touž pracovní náplň, ale nazývajících se eventuálně jinak. Z hlediska koncepce Pravidel odůvodňuje se možnost chápání podobných názvů institucí jako „vlastních názvů“ právě tím, že tu existuje společenská potřeba individuální identifikace a že je tu — vzhledem k neobvyklosti dávat institucím podobného charakteru vlastní jména — takové vlastní jméno zastupováno zcela určitým [275]neměnným jménem (pojmenováním) obecným, které právě vzhledem k této své funkci vystupuje jako oficiální, úřední „vlastní název“.

Mezi názvy typu Lidová republika bulharská, které akad. Trávníček za vlastní „jména“ uznává, a názvy typu Ústav pro výzkum strojů není podstatného rozdílu, který by mluvil proti zásadní možnosti chápat i názvy druhého typu jako pojmenování vlastní. Naopak v názvech typu Lidová republika bulharská je narušen princip stability, neměnnosti vlastního názvu (připouští se i pořádek Bulharská lidová republika, podobně jako byla donedávna Československá republika i Republika československá), přesto se však dostává i slovosledným alternativám charakteru oficiálního, vlastního názvu.

Poněkud jiné povahy je typ názvu ministerstvo školství a kultury. Ani tu nelze zásadně odmítnout chápání takových názvů jako vlastních. (Takové chápání je vlastní řadě pravopisných systémů cizích jazyků, např. ruštině nebo němčině.) Protože však je v rámci národního společenství vždy jen jedno ministerstvo pro určitý resort, není již nikterak nezbytné tuto jedinečnost zdůrazňovat; vystačíme tu prostě s chápáním apelativním. Ostatně není tajemstvím, že se v pravopisné komisi uvažovalo i o tom psát ministerstva rovněž s velkým písmenem a jen ohled na dlouhou naši tradici zabránil tomu tento návrh realizovat (a že zachovávání tradice je rovněž činitelem při ustálení pravopisu, uznává sám akad. Trávníček ve své cit. stati [108]).

Z analogických důvodů je třeba připustit i možnost chápat jako vlastní také názvy jako Kancelář Národního shromáždění, Úřad předsednictva vlády, ačkoli tu — vzhledem k určení jedinečným pojmem — není potřeba vyznačit jedinečný charakter celku tak naléhavá.

I z hlediska vlastní Trávníčkovy koncepce je stěží pochopitelné, proč nepovažuje za vlastní ani názvy typu Pramen (hodnotí jej zcela na téže rovině jako názvy škola, obchod s potravinami), ač i tu jde o název zcela určitého národního podniku, pověřeného distribucí potravin, který má síť prodejen. Ani jako pojmenování celého nár. podniku, ani jako pojmenování jednotlivé prodejny nelze chápat toto podstat. jméno jako apelativum „pramen“. Jde tu opět o vlastní názvy blízké vlastním jménům, neboť označenou instituci lze stěží již pokládat za prvek obecniny pramen a psaní s velkým počátečním písmenem je tu proto závazné.

Závěrem této části svých poznámek chceme zdůraznit, že teorii vlastních pojmenování (vlastních jmen a zejména vlastních názvů) nelze opírat jen o analýzu ontologicko-gnoseologickou a logickou. Zda chápeme ten či onen název jako obecný anebo vlastní, popř. též vlastní, to nezáleží jen na tom, označuje-li jednotlivý jev (jednotlivinu) nebo celou třídu jevů (obecninu), popř. na skutečných, objektivních vlastnostech, které jednotlivý jev má nebo které jsme u jevu dosud poznali, nýbrž též — a to v značné míře — na tom, jaký praktický význam má pro nás jedinečnost jednotlivého jevu. Svědčí o tom mj. i pravopisná praxe různých národních jazyků, které často rozdílně a osobitě řeší, třebaže vycházejí z týchž principů, tytéž nebo obdobné případy. Sám akad. Trávníček upozorňuje na různé chápání jmen příslušníků národního celku např. u nás a u Rusů. (V čem je podstata tohoto rozdílného přístupu k jedné a téže pojmové kategorii, však neukazuje.) Smyslem této odpovědi není rozvinout složitou problematiku vlastních jmen a názvů a jejího odrazu v pravopisných systémech. V zásadě jsme koncepci Pravidel vyložili v citovaném již článku v NŘ. Aby bylo možno rozvinout tuto teorii v plné šíří a hloubce, k tomu je třeba nejen širokého porovnávacího zkoumání lingvistického, ale též spolupráce badatelů na úseku marxistické gnoseologie a logiky.

 

II. Příspěvek prof. J. Vachka dokládá svůj obecně teoretický požadavek, aby se vymezování slova opíralo jak o jeho stránku významovou, tak i o stránku zvukovou za soustavného přihlížení k struktuře zkoumaného jazyka jako celku, hlubokým a jemným rozborem jednoho teorií dosud pomíjeného typu slovních spřežek, tzv. „citátových složenin“ (např. bůhsuď, bůhvíkdo, jakbysmet, jaksepatří jedenapůl apod.).

[276]S obecnou tezí, že k vymezení slova nestačí jen fakta významová, nýbrž že je třeba přihlížet i k stránce zvukové, je třeba souhlasit. Jen bychom přitom chtěli zdůraznit i různou relativní závažnost jednotlivých stránek-kritérií právě i se zřením k pravopisnému obrazu slova. V dialektickém sepětí obsahu a formy je to obsah, v našem případě význam, který je složkou určující (na to vhodně upozorňuje i sám prof. Vachek), obsah si podřizuje formu a nikoli naopak. Geneticky primární formou výrazu je nepochybně forma zvuková, kdežto forma psaná je druhotná, odvozená. Avšak — jak ukázal před lety právě sám prof. Vachek[3] — psaná forma jazyka se postupně vymaňuje z jednostranné závislosti na formě mluvené a stává se do značné míry autonomní; ani pravopisný obraz slova (výrazu) není pouhou kopií jeho formy zvukové, nýbrž tíhne k bezprostřednímu sepětí s významem jakožto složkou určující. Ve světle známého faktu opožďování formy vzhledem k obsahu může se arci stát, že psaná forma — jakožto uvědomělejší složka formy — bude progresívnější než forma zvuková, poněvadž se při napětí mezi progresívním obsahem a retardující zvukovou formou orientuje bezprostředně na obsah. Z toho plyne, že zvuková složka nemá mezi kritérii vymezení pravopisného slova touž závažnost jako složka významová a že souhlas s ní nemůže být proto pro stránku pravopisnou obecně závazný. Proto také objasňování pravopisné formy jako bezprostředního výrazu významu je v Pravidlech základním interpretačním principem.[4] Tím však nechceme nikterak oslabit základní tezi prof. Vachka, že při vymezování pravopisného slova je nutné přihlížet vždy i k stránce zvukové. Není pochyby o tom, že trvalejší rozpor mezi pravopisným obrazem a zvukovou, zejména ortoepickou podobou výrazu by nebyl na prospěch stability jazyka.

Právě jemný Vachkův rozbor tzv. citátových složenin, šťastně využívající ve stopách Mathesiových srovnávání s nepříbuzným jazykem, vyložil a ospravedlnil důvody, které vedly pravopisnou komisi k tomu, aby připustila a sankcionovala rozvíjející se úzus psát výrazy toho druhu dohromady — arci pouze jako motivovanou pravopisnou variantu. Tzv. citátové složeniny nejsou slovy ve vlastním smyslu toho slova (proto bychom raději než o složeninách mluvili spíše o spřežkách), nýbrž prostě spojeními slov zastupujícími slovo. Pokud se takové v platnosti slova užité spojení slov slovem také skutečně stane, nejde tu o záměrný tvůrčí akt, nýbrž o důsledek ztráty syntagmatické struktury výrazu a tím jeho lexikalizace. Skutečností, že spřežky tohoto typu jsou v češtině poměrně řídké,[5] vysvětluje se patrně to, že si český pravopis nevytvořil specifický prostředek pro jejich zachycování (srov. např. franc. peut-être, angl. may-be),[6] a tím také kolísání v praxi mezi psaním zvlášť a dohromady, z nichž jedno ani druhé plně nevystihuje právě přechodný charakter tohoto typu. Protože však nepozorujeme zatím náznaky toho, že by se tento typ vyhranil a upevnil v češtině jako samostatný mezitvar mezi spojením slov a slovem, hodnotí se případy toho typu vždy jen na pozadí polarity: slovo — slovní spojení. Proto se vedle původních nepochybných slovních spojení charakterizovaných původními hlavními a vedlejšími přízvuky typu kdo _|ví^|jaký, ^|jeden a ^|půl setkáváme i s rovněž nepochybnými univerbizacemi charakterizovanými jedním hlavním přízvukem na první slabice (^|kdovíjaký, ^|jedenapůl). Naproti tomu případy s jedním hlavním přízvukem na jiné než první složce takového výrazu je třeba hodnotit jako jevy přechodné; pokud pravopis nemá specifický prostředek k naznačení tohoto přechodného charakteru, popř. pokud na takové naznačení rezignuje, může ovšem případy toho druhu zachycovat jen neadekvátně buď jako plno[277]právná slovní spojení, anebo jako samostatná slova. Vzhledem k tomu, že v některých případech jsou již i formální, zvukové indicie pro jednoslovné pojetí, je nasnadě, že pravopisná forma může v jiných případech předstihnout vývoj formy zvukové; tím lze pak pochopit i ospravedlnit fakultativní jednoslovné psaní i v případech jako ostošest, kde ve výslovnosti dosud přechod v jedno slovo zřetelně napozorujeme.[7]

Je třeba ovšem zdůraznit, že nová pravopisná úprava jen připouští u výrazů tohoto druhu psaní dohromady, povolujíc tak živelnému tlaku pravopisného obyčeje, jehož motivy uznává: jednak se u velké většiny výrazů toho druhu v Pravidlech uvedených objevuje již i varianta s přízvukem na první slabice (sám bych byl ochoten přízvukovat takto — ovšem jen alternativně — všechny případy Vachkem vypočtené, vyjímajíc uvedené již ostošest), jednak je třeba s Vachkem teoreticky připustit možnost jednoslovných, resp. kondenzovaných výrazů s přízvukem na jiném místě než na prvém. (Upozornil bych v této souvislosti na poměrně častý přízvuk na příponě (z dnešního hlediska) -krát v násobných číslovkách jedenkrát, pětkrát, desetkrát atp., vzniklých jak známo rovněž univerbizací ze slovních spojení.)

Úhrnem bych však chtěl říci, že i když teoreticky bylo by po mém soudu možné obhájit univerbizaci v pravopise i tehdy, není-li podložena dosud fakty struktury zvukové, v praxi bych — v zájmu udržení korespondence mezi pravopisnou a zvukovou stránkou formy — přece jen byl nakloněn spíše tomu, připouštět s prof. Vachkem v pravopisné kodifikaci pravopisné varianty výslovně jen tehdy, mají-li již také oporu v pláně zvukovém. Je ovšem třeba vzít v úvahu, že jde o pohyb, který má značné individuální odchylky, a proto musí pravopisná kodifikace i při řešení každého jednotlivého případu mít zření k celku, k celkové tendenci dané kategorie jevů. Pokud pak jde o aplikaci dubletní pravopisné kodifikace v pravopisné praxi, bude arci — po výkladech prof. Vachka — třeba jasně formulovat v příštím vydání Pravidel zásadu, že individuální výběr té či oné varianty by měl vycházet také z individuální konkrétní zvukové realizace, a že tedy psaní dohromady předpokládá zpravidla jediný hlavní přízvuk na první slabice celku.

Závěrem bych ještě poznamenal, že v obecné češtině (a v lidové řeči vůbec) nejsou citátové spřežky — a to i v platnosti ohebných slovních druhů — tak vzácné; je však zajímavé, že se omezují na určité lexikálně syntaktické typy. Z vlastního úzu bych mohl např. uvést:

Já nejsem žádná hej počkej [srov. zápis tohoto rčení u Zaorálka: nebýt žádný hej-počkej (hej nebo počkej)]; je to takovej co bys rád, … mouchy sežerte mě, … čert mu věř, atp., řidčeji se vyskytují obdobné spřežky v platnosti atributivní, např. Já nejsem žádná holka hej počkej … žádná hej-počkej holka, To je holka mouchy sežerte mě atp.

Z obecné češtiny lze také uvést další doklady na potvrzení Vachkova postřehu, že tam, kde v takovém spojení je substantivum, je celá citátová složka transformována ve skutečnou skloňovanou složeninu, např. Je to takovej utřinos (srov. S takovým utřinosem se nebavím), … votevřhuba (srov. Nebav se s tím votevřhubou), … taková rozhoďnožka atp. Okrajově zasahuje tendence inkorporovat citátové spřežky do systému českých složenin i spřežky, jejichž posledním členem je slovo jiného slovního druhu, lze-li je ovšem vzhledem k zakončení vůbec zařadil do nějakého typu skloňování českých substantiv; např. Je to takovej hejhola (s takovým hejholou), Je to takovej vozembouch (s takovým vozembouchem) aj.

Slovo a slovesnost, volume 21 (1960), number 4, pp. 272-277

Previous Jitka Štindlová: Retrográdní slovníky

Next Karel Horálek: Kniha o slohové výstavbě umělecké prózy