Zpráva o činnosti Jazykovědného sdružení při ČSAV

František Daneš, Jan Chloupek, Antonín Vašek

[Chronicles]

(pdf)

Rapport sur les activités du Cercle linguistique de Tchécoslovaquie près l’Académie des Sciences à Praha et à Brno, du 2e semestre 1957 à la fin du 1er semestre 1960

[*]Od října 1957 do června r. 1960 se konaly v Praze tyto přednášky:

 

4. listopadu 1957: Prof. Marc Vey (Paříž), K statistickému zkoumání české slovní zásoby (rozbor základních numerických vztahů). Přednáška byla otištěna v Slavii 27, 1958, 396—409 (srov. též Revue des Études Slaves 34, 1957, 151—163).

 

19. listopadu 1957: Prof. St. Rospond (Vratislav), Problém nejstarších substitucí polsko-německých. Přednášející naznačil celkovou problematiku a v části materiálové dospěl na zá[69]kladě rozboru zajímavého a cenného konkrétního materiálu k některým obecným závěrům.

 

27. listopadu 1957: Dr. Vladimír Kyas, České předlohy staropolských biblických památek. Zkoumáním hojného rukopisného materiálu ukazoval, že česká předloha staropolského žaltáře byla dvojí: v části prvního písaře Žaltáře floriánského byla blízká Žaltáři klementinskému, ve zbývající části pak se blížila Žaltáři wittenberském. Česká předloha však byla opatřena glosami jiných českých zpracování. Před vydáním české předlohy musí ještě předcházet přípravná badatelská práce a osvětlení vývoje stč. žaltáře. Českou předlohu polského mamotrektu se právě podařilo zjistit. Nejlépe je objasněna česká předloha Bible královny Žofie. Je tedy možno přistoupit k vydání této bible s paralelním českým textem (ve spolupráci vědců českých a polských). Je třeba uvážit způsob vydání, aby nové vydání poskytlo slavistice dokonale zpřístupněný materiál staročeský a staropolský.

 

2. prosince 1957: Doc. Krum Tošev (Skopje), Formace spisovné makedonštiny. Přednášející podal přehled historického vývoje makedonštiny, též ve vztahu k jiným slovanským jazykům a k národním dějinám a popsal dnešní stav spisovného jazyka, zejména po stránce lexikální a pravopisné.

20. prosince 1957: Prof. Josip Hamm (Záhřeb), K problematice substrátu a adstrátu (z hlediska jižních jazyků slovanských). Přednášející se nejprve dotkl obecných otázek vlivu jazyka na jazyk a podrobně pak probral jevy, zejména hláskové, svědčící o vlivu románském, zvláště v oblasti charvátské.

 

20. ledna 1958: Prof. France Bezlaj (Lublaň), Význam onomastiky pro studium praslovanské slovní zásoby. Přednáška byla otištěna ve Slavii 27, 1958, 353—364.

 

6. března 1958: Pavel Novák, Srovnávání „uvnitř“ jazyka (poznámka k tzv. „izomorfismu“). Srovnávání má v jazykovědě (jako v každé vědě) velký význam. Pro ráz a pojetí popisu jazyka bylo vždy rozhodující určení popisu (školská gramatika, gramatika pro cizince apod.) a s tím souvisící konfrontace nejméně dvou systémů jazyka (dialektů, stylů), tj. (1) srovnání mezi jazyky. Širší srovnávací báze a tím i nových poznatků se dobíráme (2) srovnáním „uvnitř“ jazyka, totiž srovnáváním mezi různými jeho plány a uvnitř jednotlivých plánů. (Obojí srovnání se může kombinovat.) Běžně se pracuje se srovnáním (2a) uvnitř plánu významného a (2b) uvnitř plánu formálního. Od začátku 30. let tohoto století pronikají stále více snahy dospět k hlubšímu porozumění stavbě jazyků i k jejich adekvátnějšímu popisu (2c) srovnáváním mezi plánem zvukovým a plánem významovým — jádro problematiky, tzv. izomorfismu, je tedy jen dílčím aspektem problematiky, s kterou se musíme vyrovnat při každém uplatnění srovnávání v jazykovědě i mimo ni. Z metodologického hlediska nemůže být námitek proti jakémukoli srovnání, a tedy ani proti srovnání typu 2c. Avšak dosavadním „izomorfistickým“ tendencím lze vytýkat jistou dogmatičnost, jež se projevuje hlavně v absolutizaci shod a zanedbávání rozdílů. Chybou kritiků »izomorfismu« naopak bývá, že jsou náchylní shody mezi srovnávanými plány nevidět nebo aspoň podceňovat. Povšechnou charakteristiku srovnání ve smyslu 2c je možno podat opět pouze srovnáním s příbuznými jazykovědnými postupy.

 

20. října 1958: Dr. Ernst Eichler (Lipsko), Slavistická studia v Lipsku se zvláštním zřetelem k pracím toponymickým. Informativní přednáška doplněná ukázkami některých výsledků.

 

16. prosince 1958: Prof. Halina Koneczna (Varšava), O přehlásce české a polské. Staročeská změna a > ě, u > i je palatalizací samohlásek nepalatálních v sousedství palatálních souhlásek (tedy asimilace co do místa artikulace). Naproti tomu změna ě > a, e > a v jazycích lechických a e > o ve východně lechických, v lužičtině, ruštině (a bulharštině) představuje depalatalizaci samohlásek palatálních. Původní diftongická výslovnost těchto samohlásek s i-ovým elementem na počátku se v době vzniku otevřené slabiky v praslov. změnila a počáteční element byl pohlcen předcházející palatální souhláskou. Mají tedy obě změny [70]společné praslovanské východisko; přehláska staročeská je však zřejmě mladší.

 

28. ledna 1959: Dr. Miroslav Komárek, Z metodologických problémů české historické fonologie. V první části se autor pokusil formulovat z hlediska marxistické filosofie otázku tzv. vnitřních příčin fonologického vývoje. Základním vnitřním rozporem jazyka je rozpor mezi jeho kolektivní povahou a individuální realizací. V plánu zvukovém se pak uplatňují rozpory dvojí: (a) vnitrosystémové, (b) mimosystémové. Tím je určován vývoj jazyka. Jazyk neodráží jen mimojazykovou skutečnost, nýbrž je aktivním činitelem vývoje; vnější činitele společenské jsou faktorem regulujícím. — V druhé části se pak zabýval dvěma problémy fonologického hodnocení hlásek koncem psl. období: (a) souhl. j a předních modifikací samohl. u, a, o; (b) slabičnou měkkostní korelací.

 

19. února 1959: Akad. František Trávníček, O tzv. aktuálním členění větném. Přednášející rozvinul svou prohloubenou teorii o tzv. významovém pořádku slov, opíraje se při tom též o nové práce sovětských logiků a o práce Mathesiovy. Hlavní pozornost věnoval pořádku slov ve větách stojících na počátku promluvy.

 

1. dubna 1959: Doc. dr. Jaroslav Bauer, Formování souvětných typů v češtině. Na základě materiálového studia vývoje českého souvětí dospěl referent k závěru, že dnešní souvětné typy vznikly z primitivnějších, užších typů, jejichž hranice se s dnešními typy nekryly. To se odráží ve vnitřní diferenci souvětných typů. Během historického vývoje dochází k jejich vnitřnímu sjednocování a k jasnějšímu odlišování od typů ostatních. (Srov. závěrečné kapitoly autorovy knihy Vývoj českého souvětí, Praha 1960.)

 

21. května 1959: Dr. Mikuláš Zatovkaňuk, Ke klasifikaci neohebných slov. Na materiále ruštiny a s přihlédnutím k češtině zabýval se autor hlavně třemi otázkami: (1) Neuspokojivý stav zkoumání některých slovních druhů je dán tím, že dosavadní diskuse směšuje jednak fakta morfologická se syntaktickými, jednak rovinu slova s jeho rovinou syntaktickou. Oblast neohebných slov je třeba zkoumat jako komplexní celek. (2) Mezi příslovce se řadívají tradičně i slova parentetická, odpovědní, vytýkavá a neosobní predikativa. Tato slova jsou formálně soběstačná a každá z těchto skupin má společného sémantického jmenovatele, ale nejsou v rovině slovních druhů (nejde o základní, dominující systémové kategorie); mají postavení uvnitř dominujících kategorií nebo mezi nimi. (3) Samostatné významy takových slov jsou umožněny syntaktickým vztahem. Vydělujeme je jako zvláštní kategorii »syntaxémových“ slov a řadíme do ní kromě slov uvedených sub 2 i nevlastní předložky a »hybridní« spojky. Se syntaxémovými slovy se stýkají i některé morfematické útvary.

 

19. června 1959: Prof. dr. L. Andrejčin (Sofia), Slovesný rod v dnešní bulharštině. Autor rozlišuje tři základní kategorie: a) činný rod, v kterém se na předmětný obsah slovesné formy vztahuje objekt děje, b) bezagentní trpný rod, v kterém se na předmětný obsah slovesné formy vztahuje objekt děje a c) zvratný rod, v kterém se na předmětný obsah formy slovesa vztahuje činitel i objekt děje, při čemž činitel děje je zároveň objektem, který je dějem zasahován. Všechny významy zvratných slovesných tvarů jsou významy rodové. To dokazuje, že systém slovesného rodu v bulharštině řadí do jednoho organického celku široký okruh jevů, které byly dosud neprávem vykládány různě.

25. září 1959 informoval prof. W. Taszycki (Krakov) o polských pracích lexikografických a toponomastických s vytčením základní problematiky.

 

23. října 1959: Mgr. J. Siatkowski (Varšava), Nové práce o bohemismech v polštině 16. stol. Na varšavské pobočce slavistického pracoviště PAN byl pod vedením prof. Z. Stiebera koncem roku 1956 zahájen výzkum vlivů češtiny na polštinu 16. stol. Přednášející podal přehled starších prací o tomto tématu a teoreticky se zabýval problematikou vzájemného vlivu spisovných jazyků i stanovení kritérií pro „bohemismy“. V druhé části přednášky uvedl několik konkrétních ukázek z dosažených výsledků, přehled dosud vykonané práce i plán jejího pokračování.

 

[71]28. října 1959: Člen korespondent ČSAV Václav Machek (Brno), O tzv. baudouinovské palatizaci; viz dále tutéž přednášku v Brně dne 23. dubna 1959.

 

12. listopadu 1959 se konala beseda o mezinárodním lingvistickém symposiu v Erfurtě Znak a systém v jazyce. Referoval dr. František Daneš a v diskusi jej doplnili další účastníci symposia; viz dále diskusní večer v Brně dne 29. října 1959.

 

14. ledna 1960: Člen korespondent ČSAV Karel Horálek, O jazykových funkcích; viz tutéž přednášku v Brně dne 14. května 1959.

 

11. února 1960: Prof. dr. A. V. Isačenko: Gramatický význam ruských časů. Vztah mezi časem objektivním a gramatickým není přímočarý. Obvzlášť obtížné je sémantické určení pojmu „přítomnost“. Pouze protiklad „minulého“ a „neminulého“ času se zakládá na odrazu objektivní reality. Základní dichotomií časových významů ruštiny je právě tento protiklad. Minulé časy jsou v ruštině (i češtině) jednoznačně příznakové po stránce sémantické i formální. Uvnitř minulých časů lze rozlišovat imperfektivní a perfektivní préterium; příznakovým členem opozice je impf. préteritum. Jeho obecný gramatický význam je vyjádření neplynulosti děje s chvílí promluvy. Bezpříznakovým členem je perf. préteritum; je charakterizováno čistě negativně: ponechává příznak perf. prét. nevyjádřený; z toho plyne, že ho může být použito ve významu aoristovém i perfektivním. V rámci minulých časů je opisné futurum členem příznakovým a stojí proti prézentu; vyjadřuje nesplynulost děje s chvílí promluvy v rovině minulých časů. Prézentní tvary tento příznak nevyjadřují. Perf. prézens tvoří příznakový člen v rámci prézentních tvarů a explicitně vyjadřuje neaktuálnost děje. Odtud vychází možnost „transpozic“. Bezpříznakovým členem je imperf. prézens, který nevyjadřuje neaktuálnost v rámci neminulých časů; proto může jednak označovat přítomnost reportážní, jednak ho může být užito k označení různých neaktuálních dějů. — Obecný gramatický význam časově vidových tvarů v ruštině (i češtině) je dán místem daného tvaru v celkovém systému. Jediným pevným bodem, ke kterému se orientují všechny časově vidové tvary, je „chvíle promluvy“. — Srov. BSL 55, 1960, 74—88.

 

25. února 1960: Doc. dr. Karel Hausenblas, K typologii jazykových stylů (zvl. o stylu obcovacím). Přednášející se pokusil aplikovat na studium (nadindividuálních) stylů jazyka pojetí typologické, které dovoluje vyložit různou míru vlastností slohových, plynulost přechodů mezi typy a typy komplexní (jako je např. styl projevů běžně mluvených, označovaný někdy jako hovorový). Elementární typy stylu jsou vymezeny slohovými vlastnostmi podmíněnými jedním ze slohotvorných činitelů (styl projevů mluvených a písemných, nepřipravených a připravených atd.). Podal pak charakteristiku elementárního stylu na základě funkce prostě sdělovací (užívaje pro něj termínu styl obcovací) — který se vyznačuje volností (malou závazností) ve volbě a uspořádaní jazykových prostředků, jejich neprecizovaností vzhledem k míněné skutečnosti, implicitností vyjádření, neplností provázenou na druhé straně přebytečností, dále dynamičností a emocionálností — a vymezil účast prvků jiných stylů v projevech stylu obcovacího. Závěrem naznačil vztah mezi styly jazyka a jazykovými útvary v rámci národního jazyka.

 

23. března 1960: Dr. Jitka Štindlová, Využití moderních mechanizačních prostředků v jazykovědné práci. Přednášející šlo o to, postihnout základní problematiku a podat nejdůležitější informace o charakteru práce. Moderní technické prostředky mechanizace a automatizace umožňují v jazykovědě poměrně rychle připravit úplný materiál pro nejrůznější vědecké zobecňování a všestranné využití jazykovědné excerpční dokumentace. Základním požadavkem je důkladná a všestranná jazykovědná analýza a stanovení potenciálně maximálního programu jazykovědného bádání. Nejde o využití jazykovědy v technice, ale naopak o službu techniky jazykovědě. Základní mechanizaci představují stroje na děrné štítky. Souprava strojů obsahuje: děrovač, přezkušovač, třidič, zakladač, popisovač a tabelátor. Na děrných štítcích mohou být vyděrovány nejen údaje, s kterými stroj pracuje, ale i údaje, s kterými stroj nepracuje [72](neděrované), např. kontext, definice apod.; děrné štítky mohou tedy sloužit i jako excerpční lístky schopné nejrůznejšího třídění a řazení abecedního i věcného.

 

14. dubna 1960: Prof. dr. Eugen Pauliny, K obsahu syntaxe. Větu (větné schéma) je nutno odlišovat od výpovědi (větné výpovědi). Větného schématu se užívá k utvoření větné výpovědi, a to v podstatě dvěma procesy: identifikací a vyjádřením existenciálního vztahu. Při identifikaci se pojmenování pro duševní obsah ztotožňuje s určitým jevem skutečnosti (pojmenování). Tím se větné schéma stává výpovědí o skutečnosti, a proto vztah identifikační nepatří k větnému schématu, ale je to prostředek větné výpovědi. Existenciálním vztahem se spojují oba členy větného syntagmatu, subjekt a predikát (vztah predikativní). Někdy se determinační a predikační vztah neprávem ztotožňují nebo pokládají za blízce příbuzné. Významové i gramatické jádro větného syntagmatu je v predikátu. Ve vztahu S a P je nutno rozlišovat existenciální vztah a spojení (nexus). Gramatické prostředky, kterými se vyjadřují, patří k větnému schématu, a tedy i k jazykové struktuře. — Do syntaxe se zařazuje i nauka o tzv. vedlejších větných členech; ty však zpravidla nevyjadřují vztahy charakteristické pro větné schéma, resp. výpověď. Neváží se na subjekt ani na predikát jako větné členy, nýbrž jako slovní druhy. Svou formou jsou částmi determinačního syntagmatu, a tedy patří do syntaxe. Obdobně je tomu i při slučovacím syntagmatu. — Morfologie neplní v jazyce nějakou vlastní funkci morfologickou, nýbrž syntaktickou; v tomto smyslu je tedy morfologický plán jazyka součástí syntaxe. Strukturu slovních druhů a jejich gramatických kategorií můžeme ovšem chápat jako morfologický plán jazyka, který se od syntaxe v užším smyslu liší tím, že tvoří strukturně uspořádaný zásobník forem s abstraktními významy.

 

12. května 1960: Pavel Novák, Otázky syntaxe z hlediska strojového překladu. Hlavní obtíže každého překladu jsou způsobeny tím, že a) mezi strukturními prvky jazyka originálu a jazyka překladu nebývá jednoznačný vztah, b) nejsou si v jednotlivých jazycích vzájemně jednoznačně přiřazeny prvky „označující“ a »označované« (tzv. asymetrický dualismus). — Úkolem syntaktické analýzy, kterou má provádět samočinný počítač, je zjištění syntaktických dvojic. K tomu je třeba asymetrický dualismus z originálního textu odstranit, tj. zapsat text jednoznačnými symboly. Je to uskutečnitelné díky tzv. nadbytečnosti (redundanci) jakéhokoli textu. Předpokládáme, že jednotlivé významy polysémní formy jsou jednoznačně přiřazeny jistým kontextům. Bylo by možno postupovat takto: Pod jednotlivá slova textu jsou připsány tři řádky; 1. ř.: všechny možné lexikální významy; 2. ř.: všechny možné nesyntaktické gramatické významy; 3. ř.: všechny možné syntaktické významy (funkce). Získání jednoznačného zápisu lze popsat jako škrtání významů, které se pro daný případ nehodí. Vzniká otázka, které významy vzít za základ, aby se škrtání mohlo dít čistě formálně, a tedy i automaticky. — Při zjišťování syntaktických dvojic je hlavním problémem, jak přejít od lineární posloupnosti indexů k nelineární struktuře věty. Strojová analýza modeluje zřejmě porozumění textu člověkem (činnost jazykovou), nikoli např. školský syntaktický rozbor (tj. činnost »jazykovědnou«), a už naprosto ne lingvistickou přípravu strojového překladu. Lingvista připravující strojový překlad sestavuje algoritmus tak, aby překládání mohlo probíhat automaticky, avšak přirozeně hlavně tak, aby texty přeložené odpovídaly smyslem textům originálním.

František Daneš

 

Od září 1957 do června 1960 se konaly v Brně tyto přednášky:

 

26. září 1957: Halina Popowska a Zuzana Topolińska (Varšava) přednášely o výzkumu kašubských nářečí a o vývoji polského přízvuku.

 

3. října 1957: Prof. dr. Leon Kaczmarek (Lublin) referoval o organizaci péče o dětskou mluvu v Polsku.

 

31. října 1957: Dr. Jaroslav Bauer, Vliv řečtiny a latiny na syntax slovanských jazyků. Srov. Českosl. přednášky pro IV. mezinár. sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, 73—95.

 

[73]21. listopadu 1957: Prof. dr. Václav Machek a prof. dr. Josef Vachek referovali o mezinárodním lingvistickém sjezdu v Oslo.

14. prosince 1957: Dr. Roman Mrázek přednášel o problematice přísudku z hlediska ruštiny a češtiny.

 

13. února 1958: Dr. Milan Jelínek, Slovosled v obrozenské češtině. V době obrozenské působil gramatický a fonetický princip slovosledný v jiném rozsahu než v češtině dnešní, takže i pojem »volnosti« slovosledu měl poněkud jinou náplň. Na jedné straně nebyla ještě ustálena některá slovosledná schémata řídící se gramatickým principem, na druhé straně se uplatňoval gramatický princip ve větším rozsahu než v dnešní češtině. Byl tedy vcelku výběr slovosledných schémat větší, než máme dnes. Příčinou toho byly především cizí vlivy, zejména silný vliv latiny. Obrozenská čeština se liší od dnešní zvláště prolínáním větných členů slovosledně volných se slovosledně vázanými. Značně kolísal slovosled příklonek (křížení principu fonetického s gramatickým).

 

27. února 1958: Stanislav Žaža, Srovnání ruského interpunčního systému s českým. Není tu rozdíl zásadní: rozhodujícím činitelem v obou jazycích je gramatické členění věty a souvětí. Hojnější výskyt interpunčních znamének v ruštině je dán jednak rozdílem v intonaci mezi větou českou a ruskou, jednak snahou o výraznější a přesnější oddělování větných členů v ruštině. Vcelku je český psaný text po stránce interpunkční blíže mluvenému jazyku než text ruský.

 

13. března 1958: Dr. Antonín Mátl, Otázka abstrakt. U starších slovotvorných typů se dlouho předpokládala priorita významu abstraktního. Původní abstrakta se sice někdy konkretizují, avšak takové útvary odvozené od sloves nebo adjektiv původně všechny vyjadřovaly děj nebo vlastnost o sobě. Nejstarší vrstvy kořenných a deverbativních substantiv tvořila pojmenování dějových znaků. Přitom ovšem v primitivním vědomí a myšlení představa děje byla těsně spjata s průvodními představami konkrétními, takže takové substantivum mohlo znamenat celý soubor nebo vytýkat např. některou z těchto konkrétních představ, ale mohlo také pojmenovat děj sám o sobě, kdykoli se ukázala potřeba; že byla starší a častější potřeba pojmenovat představy konkrétní, je nasnadě.

 

27. března 1958: Prof. Eugen Pauliny (Bratislava), Začátky češtiny na Slovensku a na Moravě. Novější výzkumy ukazují, že čeština začala pronikat na Slovensko už před 15. stoletím, a to v literárních dílech z Moravy. Pro formování slovenské národnosti měly význam dva činitele: vytvoření uherského státu a spisovná čeština. Čeština na Slovensku nejprve fungovala přímo jako spisovný jazyk formující se slovenské národnosti; potom napomáhala při utváření vlastního spisovného jazyka slovenského. Za brzdu ve vývoji slovenského společenství k národnosti a národu považuje Pauliny to, že se vyvíjelo bez vysoké šlechty, která byla v oné době typickým reprezentantem feudální společnosti.

 

24. dubna 1958: Miroslav Grepl, Vývoj spisovné češtiny 30. a 40. let minulého století. Zásada zachování vývojové hranice, které dosáhl spisovný jazyk v oblasti mluvnické stavby na sklonku 16. stol., platila jen v tehdejších mluvnicích a jazykových příručkách; živý spisovný jazyk se dostával do těsnější blízkosti jazyka lidového (obecné češtiny). Přímé pronikání nářečních podob do spisovné struktury v této době je však naprosto nesystematické a co do intenzity u jednotlivých autorů různé; jde většinou o dialektické prvky obecně české. Daleko intenzívnější je působení »nepřímé«. Projevuje se (1) v rychlém zániku všech nesystémových archaismů, které spisovný jazyk do té doby dobře snášel, (2) v urychlování těch starých vývojových tendencí, jejichž realizace směřovala k vzájemnému sbližování struktury spisovné se strukturou lidové řeči a (3) v možnosti vzniku stylových vrstev ve spisovném jazyce.

 

15. května 1958: Dr. Jan Chloupek, Metodika a obsah studia nářeční skladby. Studium nářeční syntaxe přináší jazykovědě ještě větší prospěch než studium mluveného stylu spisovného jazyka, protože tradiční nářečí má navíc [74]svou specifičnost strukturní. V mluvě mladších generací se tato specifičnost stírá, a proto není syntaktický rozbor interdialektu prvořadým úkolem.

 

20. května 1958: Člen korespondent ČSAV Jaromír Bělič (Praha), O obecné češtině. Obecná čeština chápaná jako regionální interdialekt má všechny základní znaky společné českým nářečím v užším smyslu; nepatří k obecné češtině jen jevy úzce krajové. Mimo oblast vlastních nářečí českých pociťuje se tato obecná čeština jako lidové nářečí. Vedle obecné češtiny regionálně české, stojící v podstatě na stejné rovině jako obecná hanáčtina atp., vzniká pak nová, vyšší vrstva interdialektu, nadřazená všem interdialektům oblastním (i obecné češtině regionální) a projevující tendenci stát se celonárodním jazykovým útvarem nespisovným.

 

29. května 1958: Doc. dr. Pavel Trost (Praha), Výstavba litevské věty. Věta je jednotka jazyková, nikoli předjazyková, nikoli »vylovená« z proudu vědomí. V hranicích věty platí determinační vztahy mezi slovy. Jen gramatická shoda predikátu se subjektem může její hranici přesahovat. Je třeba pojem věty relativizovat. Pro litevštinu je příznačné omezení gramatické shody predikátu se subjektem, omezení rekce a gramatická autonomie slovesa. Litevská věta nemá jednolitou, soudržnou stavbu. Bez přihlížení k litevské jazykové stavbě nelze hodnotit jako primitivismus to, že v litevštině fungovaly i interjekce v širokém měřítku jako predikát dvoučlenných vět.

 

23. října 1958: Dr. Ernst Eichler (Lipsko), Kulturní přínos slovanských kmenů v Polabí a v Posálí. Teprve v posledních desítiletích prokázaly toponomastické práce, že i v Polabí a v Posálí sídlili a mýtili Slované v lesnatých krajinách ve větší míře, než se původně soudilo. Les a mýcení měly pro obyvatelstvo velký význam, a proto se k nim vztahuje i zeměpisná nomenklatura. Poněvadž však existovaly ještě jiné možnosti tvoření jmen, nesouvisely ani zdaleka všechny názvy sídlišť, založených v lese nebo na okraji lesa po vymýcení, s pojmy »les« a „mýcení“. Místo toho se mohlo sídliště pojmenovat podle osoby, jak tomu bylo i jinde v slovanském světě zvykem.

 

20. listopadu 1958: Prof. dr. A. V. Isačenko (Olomouc), Problematika slovesného vidu a způsobu slovesného děje. Referát je v jádře obsažen ve stati SaS 21, 1960, 9—16.

 

9. prosince 1958: Prof. dr. Halina Koneczna (Varšava), Souhláskové skupiny v slovanských jazycích. Zachování starších souhláskových skupin (a souhlásek ve skupinách) je nejčastější v těch jazycích, jejichž vokalismus je velmi prostý, tj. především v polštině. Zato nejvíce se zjednodušily (zanikly) v těch jazycích, jejichž vokalismus je bohatý, zejména v srbocharvátštině a slovinštině.

Kromě toho byl jeden přednáškový večer (2. října 1958) věnován informaci o vědeckých, kulturních a politických výsledcích IV. mezinárodního sjezdu slavistů v Moskvě a další večer (11. prosince 1958) vzpomínkám doc. Al. Gregora na přední české jazykovědce.

 

26. února 1959: Miroslav Grepl, Vývoj slovosledu v Tylově próze. Referát je otištěn v SaS 20, 1959, 247—261.

 

4. března 1959: Akad. František Trávníček, Jazykověda ve světle marxismu. Neexistuje předmarxistická obdoba marxistické teorie o jazyce; jsou jen různé výklady o původu jazyka, které se buď víceméně blíží výkladu správnému, nebo jsou jen výklady spekulativní, idealistické, s naivně primitivními závěry. Tyto idealistické, agnosticisticky zaměřené výklady neměly sice na předmarxistický jazykozpyt vliv, avšak odradily mnohé jazykovědce od zkoumání původu jazyka a jiných teoretických otázek. Po první světové válce se pozornost jazykovědců upjala k otázkám jazyka jako soustavy, ale snaha o utřídění bohatých poznatků a objevení základních zákonů jazykového vývoje zůstaly bezúspěšné. Na strukturalismu třeba uznávat jeho kladné hodnoty, avšak je nutno se vystříhat jeho pojetí jazyka jako soustavy symbolů, které je idealistické a formalistické, odtrhujíc jazyk od myšlení. Za zcela formalistickou považuje přednášející typologii, posuzující jazyk výhradně podle jeho materiální podoby a pomíjející jeho stránku poznávací. Pravdivý obraz o podstatě [75]jazyka, o jeho funkci i rozvoji podala teprve jazykověda marxistická.

 

19. března 1959: Prof. dr. Josef Štolc (Bratislava), K problematice slovanského jazykového atlasu. Přednášející zdůraznil specifičnost atlasu tkvící v tom, že zabírá širší pole příbuzných jazyků, a naznačil značnou obtížnost jeho realizace. Atlas má představit praslovanský jazykový stav na základě reflexů v dnešních dialektech, zároveň však odhalit vývoj od nejstarší doby až po úplné zformování jednotlivých slovanských jazyků. Zdá se, že se bude lépe zpracovávat systémově uzavřené hláskosloví a tvarosloví než slovník, v kterém vlastně systém neexistuje. Bude třeba studovat také jazykové ostrovy ležící mimo souvislé území národních jazyků slovanských.

 

9. dubna 1959: Prof. dr. Eugen Pauliny (Bratislava), Slovanská právní a státní terminologie v maďarštině. Přednášející nesouhlasí s názory akad. Kniezsi, který podceňuje možnost převzetí těchto slov ze západní slovanštiny, a konkrétně ukazuje, že velkou většinu této terminologie můžeme dosvědčit i pro západoslovanské území, zejména pro češtinu a slovenštinu. Studiem maďarského materiálu lze se značnou bezpečností rekonstruovat naši starou právní a státní terminologii.

 

23. dubna 1959: Člen korespondent Václav Machek, O tzv. baudouinovské palatalizaci. Tato palatalizace se ve slovanštině objevuje převážně v případech, které odpovídají litevským koncovkám -ikis, -ikė, -ykis, -ykė atd., předpokládajícím podle R. Ekbloma starší -ik- -jos, -ikja. Ale kdežto Ekblom tu viděl připojení nového sufixu jotového (-ik-jo-s, -ik-jā), Machek vykládá tento zjev jinak. Vychází z jednoho ze starých prákrtů, v němž se místo -ikā̆ objevuje -ikyā̆ (= -ikjā̆), a soudí, že tu běží o jakési opakování tohoto i před k, ovšem v podobě konsonantické. Stejný pochod byl i v baltštině a je možno jej předpokládat i ve slovanštině. Jenže ta pokročila dále a provedla změnu kj > c.

 

14. května 1959: Prof. dr. Karel Horálek (Praha), O jazykových funkcích. Základní myšlenky přednášky jsou obsaženy v autorově článku »K otázce tzv. vedlejších jazykových funkcí« v SaS 21, 1960, 4—7.

 

23. června 1959: Prof. dr. L. Andrejčin (Sofia), Slovesný rod v dnešní bulharštině; viz výše tutéž přednášku v Praze dne 19. června 1959.

 

29. října 1959 se konal diskusní večer o mezinárodním jazykovědném symposiu v Erfurtě Znak a systém v jazyce. O průběhu symposia referoval dr. František Daneš (Praha). Jeho referát doplnil několika poznámkami doc. dr. Jar. Bauer. Diskuse se soustředila k otázkám znakovosti a systémovosti jazyka z hlediska marxistické jazykovědy. (Viz podrobnou zprávu „Mezinárodní lingvistické symposion“ v SaS 21, 1960, 44—47.)

 

12. listopadu 1959: Dr. F. V. Mareš (Praha), Vznik slovanské deklinace. Hláskový vývoj na konci slov, vykládaný dosud jako odlišný, považuje Mareš za vývoj normální s nečetnými výjimkami. Uplatňuje přitom teorii o morové platnosti slabik. Slovanská deklinace v počátcích svého vzniku rozeznávala jednak kategorie morfologické, a to číslo (sg., pl., du.), ptósi (přibližně »pádový vztah«), aspekt (statičnost — dynamičnost) a quiditu (non neutra-neutra), jednak kategorie derivační, a to genus (m. — f.) a kmen (téma). Aspekt formálně vyjádřen být může a nemusí, ostatní morfologické kategorie formálně vyjádřeny být musí.

26. listopadu 1959: Doc. dr. Jaroslav Bauer, Vznik a vývoj souvětných typů; viz výše tutéž přednášku v Praze dne 2. dubna 1959.

 

10. prosince 1959: Doc. dr. Josef Skulina, K jazykovému míšení na jazykovém pomezí česko-polském. Úvodem přednášející vymezil pojem „jazykové míšení“. Při zkoumání jazykového míšení na česko-polském jazykovém pomezí je důležité stanovit česko-polskou jazykovou hranici. Protože jde o jazyky blízce příbuzné, u nichž je obtížné přesně zjistit genetickou povahu zkoumaných prvků, je třeba určit mluvnickou strukturu laštiny jako výsledek historického vývoje; takto se nám laština jeví jako nesporně česká. Také laština na Pštině má mluvnickou strukturu českou. Po r. 1945 stalo se území na Pštině součástí Polska. In[76]tenzita míšení přistěhovalců s domácím obyvatelstvem určuje intenzitu míšení jazykového.

 

19. února 1960: Akademik Bohuslav Havránek (Praha), K otázce syntagmatu. Jednotkou jazykového sdělení je věta; ta je základním předmětem syntaxe. Syntagma je spojení slov ve větě. Věta má výstavbu lexikálně sémantickou (lexikálně obsahovou) a výstavbu gramatickou. Rozbor věty nevede k slovům, nýbrž k větným členům. Větný člen však existuje vždy jen ve vztahu k nějakému jinému členu věty. Syntagma je konkretizace syntaktického vztahu spolu se vztahem obsahovým. Základní vztahy v plánu gramatickém a lexikálně sémantickém a jejich formální vyjádření: vztahy

a) gramatické: predikace, závislost, koordinace;

b) lexikálně sémantické: predikace, determinace, řadění

formy vztahů

a) predikace — (obvykle) verbum finitum (ovšem i jinak, může být predikace vyjádřena i mimo obvyklou formu);

b) závislost — shoda, rekce, přimykání (nedostatek konkrétní formy).

Binárnost větných vztahů je důležitá, nikoli výlučná (tři osoby, řada pádů). Nelze násilně převádět každý syntaktický vztah na binární (srov. např. doplněk).

Několikaslovná pojmenování mají gramatickou formu odpovídající syntagmatu. Vznikla ve větě, ale po ustálení dostala úlohu pojmenovací. Proto je zde lépe mluvit o spojení slov, nikoli o syntagmatu.

 

10. března 1960: Doc. dr. Jozef Ružička (Bratislava), Zvratné slovesá a zvratné tvary. Zvratná slovesa je třeba přesně odlišovat od zvratných tvarů nezvratných sloves, i když tato hranice není neprostupná. Je zde možno sledovat dvojí vývoj: vznik zvratného slovesa ze zvratného tvaru a přechod zvratného slovesa k nezvratným. Zvratná slovesa je třeba považovat za stejně nerozložitelnou jednotku jako slovesa nezvratná. Význam zvratných tvarů se hledá v napětí mezi intencí slovesa a členitostí gramatického schématu: zvratným tvarem se toto napětí řeší, a to tak, že se naznačuje nasycenost jedné složky slovesné intence při zachování intenční hodnoty slovesa. V závěru přednášející naznačil vývoj zvratných tvarů a pokusil se najít jednotné hledisko pro všechny dílčí otázky problematiky zvratných sloves a zvratných tvarů.

 

7. dubna 1960: Prof. dr. Josef Vachek, O tzv. terminologickém slovníku pražské školy. Přednášející seznámil přítomné se slovníkem »Dictionnaire de linguistique de l’école de Prague«, který zpracoval pro Stálý mezinárodní komitét lingvistů. (Slovník zatím již vyšel v edici »Spectrum«.) V druhé části přednášky podal zhodnocení pojmosloví pražské lingvistické školy.

 

19. května 1960: Prof. dr. A. V. Isačenko, Časové významy ruského a českého slovesa; viz výše tutéž přednášku v Praze dne 11. února 1960.

Jan Chloupek — Antonín Vašek

Slovo a slovesnost, volume 22 (1961), number 1, pp. 68-76

Previous Pavel Trost: Dva příspěvky k teorii překladu z Německé demokratické republiky

Next Za další rozvoj marxistické jazykovědy