Univerbizace a její podíl při růstu dnešní slovní zásoby

Miloš Helcl

[Articles]

(pdf)

Стяжение и его роль в росте современного словарного запаса / L’univerbisation et son apport à l’accroissement du vocabulaire contemporain

V diskusi o obecné češtině, vedené na stránkách Slova a slovesnosti, připomínají autoři snahu o univerbizaci několikaslovných „oficiálních“ pojmenování spisovného jazyka mezi zvláštními potřebami mluveného jazyka vůbec, tj. nikoli jen obecné češtiny. Nezabývají se tímto jevem blíže, neboť stojí mimo centrum jejich zájmu, ale protože se sami o něco dále ještě jednou zmiňují o univerbizaci (srov. SaS 23, 1962, s. 120), pokládáme za užitečné podrobněji ukázat, jak se univerbizace uplatňuje i mimo okruh jazyka mluveného, tj. i v jazyce spisovném, jako plodný princip slovotvorný.

Teoretickým východiskem našich úvah je teze A. V. Isačenka o rozporu mezi dvoučlenností pojmenování a jednotností významu i o snaze odstranit jej jakožto podnětu k vývoji uvnitř slovní zásoby.[1] Jedním z obecných zákonů tohoto vývoje je proces, který Isačenko nazývá kondenzací a který vede k náhradě původně dvouslovného pojmenování pojmenováním jednoslovným.[2] Ve svých důsledcích může tento proces vést k postupné desetymologizaci slova, k postupné ztrátě jeho sémantických a etymologických souvislostí s jinými prvky téhož jazyka.[3] Isačenko totiž přijímá teorii Rozwadowského,[4] že všechna pojmenování vznikla jako pojmenování motivovaná, popisná, a to dvoučlenná, neboť při pojmenovávání jde jednak o rodové zařazení (genus proximum), jednak o druhové odlišení (differentia specifica). Snaha, aby jednotnému obsahu odpovídala i jednotná forma pojmenování a tak byl odstraněn zmíněný dialektický rozpor, dala vzniknout několika způsobům univerbizace[5] neboli sjedno[30]cování slov a podle toho, který z nich v jednotlivých jazycích převládl, lze stanovit svérázné specifické vlastnosti vývoje jejich lexika a „odhalit některé osobité národní rysy jednotlivých slovanských jazyků“ (A. V. Isačenko, op. cit., s. 146).

Proces univerbizace však není jev ani jednoduchý, ani jednosměrný nebo přímočarý, a zasluhuje proto, jak připomíná v diskusi k Isačenkovu referátu též L. V. Kopeckij,[6] ještě větší pozornosti, zejména pokud jde o její omezení. Podat takový zúžený, specificky zaostřený pohled na univerbizační tendence je cílem tohoto článku.

Vymezení významu termínu „univerbizace“ podané výše postihuje široce všechny snahy a způsoby, jichž se v jazycích užívá k náhradě dvouslovného, resp. víceslovného spojení, aktem pojmenovávacím vytvořeného, útvarem jednoslovným. Přihlédneme-li však k jednotlivým způsobům podrobněji, zjistíme, že jen u některých z nich lze mluvit o skutečné univerbizaci ve vlastním slova smyslu, tj. o skutečném sjednocení dvou, popř. i několika slov v nový, jediný celek,[7] který uchovává celkem jasně a zřetelně po stránce významové a většinou i formální základy, z nichž vznikl a kterých bylo použito při pojmenovávacím aktu k rodovému zařazení a druhovému odlišení. Tak je tomu toliko při dvou postupech (při přechodu v kompozita a kondenzaci ve spřežky), kdežto při ostatních postupech jde jednak o vypouštění, jednak o nahrazování jednoho slova-členu dvouslovného pojmenování, nikoli o sjednocování slov.

Uvedené postupy, jimiž se dosahuje jednoslovného pojmenování, ovšem nevylučují tvoření nových pojmenování dvouslovných — ta i dnes stále vznikají —, ani na druhé straně neprejudikují náhradu každého dvouslovného pojmenování pojmenováním jednoslovným.[8] A ještě méně oprávněný je předpoklad, že každé pojmenování musí vzniknout jako dvouslovné a teprve později se univerbizuje některým z uvedených postupů. Dnešní koexistence několika způsobů pro tvorbu jednoslovných pojmenování umožňuje vytvořit jednoslovné pojmenování přímo, bez průchodního stadia sousloví. Ani takto vzniklé pojmenování ovšem není vyňato z podvojnosti pojmenovávacího aktu (zařazení a odlišení), již zjistil Rozwadowski; rozdíl je pouze v tom, že jedné z obou složek (zpravidla zařazení) se pak nedostává vyjádření formálně samostatným slovem, nýbrž jen členem složeniny nebo slovotvorným morfémem; ten sice má svůj věcný význam,[9] ale velkého rozsahu, který právě umožňuje provést rodové zařazení tvořeného pojmenování.[10] U některých z nich dochází dokonce ke ztrátě „konkrétní sémantiky“ [31](A. V. Isačenko, op. cit., s. 149), takže vznikají „universální“ sufixy s různými významy.

Např.: sufix -ka, -ky pro druh bot (diplomatky, pionýrky), pro druh kalhot (podvlékačky, plavky), -ka pro místnost (promítačka), pro ulici (Jungmannka), pro vstupenku (perónka), a zejména -ák pro náměstí (Tylák), pro nádraží (býv. Wilsoňák), pro vlak (náklaďák), pro soud (trestňák), pro kabát (zimák, gumák) aj., též pro životná maskulina: tramvaják, tříďák, kádrovák (pro řidič nebo průvodčí, učitel, referent).

V této mnohoznačnosti sufixů -ák, -ka (-ovka, např. malinovka), -ky (-ovky, např. gumovky) lze také vidět důvod obtížného pronikání takto utvořených slov do spisovné slovní zásoby, zejména pak do terminologie.

Přímé tvoření jednoslovných pojmenování, k němuž jazyk mohl dospět tím, že si vyvinul, resp. uchoval různé slovotvorné způsoby a postupy, vzniklé v minulosti vedle působení jiných okolností (hláskové a významové změny, změny ve způsobu usouvztažňování a v pořádku slov) i z potřeby mít pojmenování jednoslovná, není již univerbizací podle pojetí Dokulilova, ani však Isačenkova, ba ani v onom dějovém slova smyslu, ke kterému jsme se zde přiklonili. Četný repertoár způsobů, jak tvořit jednoslovná pojmenování, je však svědectvím, že se univerbizační tendence uplatňovaly v jazyce od nejstarších dob. I přes početní převahu způsobů dávajících jako výsledek pojmenování jednoslovné (tři proti jednomu, popř. pět proti jednomu), jimiž jazyk dnes disponuje, a přes četné výhody jednoslovného pojmenování, jako je možnost snadno tvořit od něho další odvozeniny, snadněji je zapojit do věty než pojmenování víceslovné aj., nedošlo k opuštění a vyloučení typu víceslovného z repertoáru pojmenovávacích způsobů, zejména ne v jazyce spisovném, v jeho složce terminologické. Uplatňuje se tu zejména proto, že je často potřebí přesně odlišit v pojmenování předměty nebo jevy podobné a blízké na podkladě nové (ať nově vzniklé nebo jen nově poznané) vlastnosti. A k tomuto jemnému, přesnému rozlišení soubor odvozovacích přípon s jejich širokým významem,[11] ani omezené možnosti (zvláště v českém jazyce) tvořit slova složená nepostačují, nýbrž je k němu třeba použít mnohem většího bohatství prostředků pro rozlišení — a to poskytuje právě slovní zásoba.

S touto snahou po přesném vyjádření odlišností již v pojmenování, jež odpovídá tendenci po odstranění konfliktu mezi obecným a jednotlivým v slově, střetá se snaha po odstranění konfliktu mezi obsahem a formou, a tak vedle několikaslovného názvu vzniká název jednoslovný. Ten však obyčejně nevytlačí dřívější pojmenování několikaslovné. Oba paralelní typy se potom zpravidla liší stylisticky, už proto, že místem vzniku názvu jednoslovného bývá pracovní prostředí se svou potřebou stručnosti a úspornosti v projevu, tedy oblast jazyka mluveného, zejména slangová. Pojmenování souslovím naproti tomu setrvává v oblasti vyjadřování spisovného a při své větší přesnosti se stává odborným názvem (srov. plánovací úřad - pláňák, křídový papír - kříďák, kulturní dům - kulturák, rozhlas po drátě - dráťák, park kultury a oddechu - voddycháč aj.). Jen řidčeji, především tam, kde k tvorbě jednoslovného názvu nebylo použito dnes tak ostře stylisticky zabarveného odvo[32]zovacího prostředku, jako je přípona -ák, stává se i odvozené slovo spisovným (odborným) synonymem vedle sousloví, např. muchomůrka růžová - růžovka. Univerbizační tendence tedy nepopíratelně přispívá k rozhojnění slovní zásoby jak útvarů nespisovných, tak i jazyka spisovného.

Z hlediska stylistického nastala podobná situace i při univerbizaci skládáním nebo srážením slov. Také kompozita nahrazující spisovný termín souslovný bývají omezena na oblast ústního pracovního dorozumívání, přestože někdy pronikají i do vyjadřování spisovného, např. v názvech podniků. Jejich stylistické omezení nebývá sice tak jasné a nesporné jako u většiny odvozených slov s příponou -ák, přece však podrobnější rozbor jejich utvářenosti se zřetelem k zákonitostem skládání slov v četných případech potvrzuje obdobné stylistické hodnocení jednoslovných složených náhražek několikaslovných pojmenování, srov. fotodeska vedle fotografická deska, gramojehla vedle gramofonová jehla, radiosoučástky - součástky do rozhlasových přijímačů aj.[12] Plně spisovné složeniny typu maloměsto,[13] který má v první části kmen adjektivní, nevznikly univerbizací, nýbrž přitvořením složeného substantiva k adjektivním kompozitům vyjadřujícím vlastnost předmětu pojmenovaného souslovím (maloměstský k malé město). Na rozdíl od nich mají složeniny typu fotodeska zcela jiný způsob vzniku a přísluší jiné jazykové vrstvě.

I na těchto okrajových případech skládání slov si však můžeme ukázat odlišný charakter univerbizace ve vlastním (užším) slova smyslu od univerbizace realizované postupem derivačním.

Při něm se pojmenování souslovím (sdružené) prostě zaměňuje pojmenováním jednoslovným, které je utvořeno od rozlišovacího (adjektivního) členu sousloví některou odvozovací příponou, např. jídelní vůz — jídelňák, perónní lístek — perónka, minerální voda — minerálka, úsekový důvěrník — úsekář, státní zkouška — státnice. Viděli jsme již výše (s. 31), že široký význam přípony neumožňuje blíže určit a vyjádřit příslušné rodové zařazení (přípona -ák znamená vůz i náměstí, příp. -ka lístek, legitimaci [občanka] i vodu), a proto bližší určení substance musí vyplynout z kontextu, ze situace, z oblasti užívání, zkrátka z okolností, které pomáhají rozlišit, zda např. pérovka je pérová váha (zápasníka) nebo pérová kresba (ve výtvarném umění).

Na rozdíl od této „derivační univerbizace“, záležící v slovotvorné úpravě jednoho členu sousloví, rozumíme při skládání slov univerbizací pochod jiný, totiž opravdové sjednocení dvou slov v jedno. To pak je utvářeno tak, že v něm jsou zachovány obě výchozí složky sousloví původního (nebo někdy také jen předpokládaného). Není tedy jednoslovnosti pojmenování dosaženo vypuštěním jedné a úpravou druhé z jeho složek, nýbrž jejich sepětím. Méně často bývá toto sepětí čistě mechanické, např. jedenadvacet, dlouhohrající,[14] například; obvykle se při něm uplatňují některé vnější (formální), popř. i vnitřní (obsahové, významové) změny (modifikace), které nový útvar (složené slovo) odliší od dvouslovného pojmenování (sousloví), izolují dvoučlenné pojmenování složené od dvoučlenného pojmenování sdruženého.

Podle toho, šlo-li při vzniku kompozita o popudy obsahové, nebo nastalo-li čistě mechanické sjednocení — nejčastěji v důsledku dlouhé slovosledné ustálenosti —, rozlišují se dva způsoby skládání slov, které jsou jasně rozlišeny i svou vnější podobou (v poměru k podobě slovního spojení: rychlotavba proti rychlá tavba, ale [33]dvaadvacet proti dva a dvacet). První se uplatňuje při potřebě nového pojmenování z předem existujících důvodů obsahových, druhý při vzniku z důvodů jen formálních, tj. je-li jeho východištěm jen těsné, územ pevně ustálené spojení slov, které mohlo být později dodatečně ještě též významově modifikováno a sjednoceno.[15] Významová modifikace však u tohoto typu nebyla ani v starých dobách, a není ani dnes nezbytná, jinak by nebyly možné dublety tzv. příslovečných spřežek, nerozlišené nijak jinak než grafikou, jako jsou kupodivu (vedle ku podivu), například (vedle na příklad), odmala (vedle od mala) aj.[16] Zároveň však můžeme i na dnešním rozvrstvení příslovečných spřežek pozorovat jednotlivé výše vypočtené možnosti vzniku složených slov a jejich vývoje k jednoslovnosti: vedle pouhého sepětí slov (u uvedených příkladů) setkáváme se u jiných s tím, že vedle formálního sjednocení došlo u nich i k významové modifikaci (nahoru proti na horu, dokonce proti (vydržet) do konce aj.[17] Odrazem významového rozlišení je i různá grafika. Třetí skupinu těchto spřežek tvoří případy, které se od předložkového spojení liší nejen významovým oddálením, ale i dalšími formálními změnami, např. hláskovými. Ty způsobily u obou nebo aspoň u jednoho z členů úplné odcizení a nakonec i ztrátu povědomí o etymologické příbuznosti a historické souvislosti, zejména tehdy, když se předložkového výrazu přestalo užívat, nezřídka i proto, že jinak slovo samo zaniklo. Spřežku stěží dnes již nikdo (mimo lingvisty) nespojuje s výrazem s tíží, spřežky vůbec a vůči se spojeními v obec a v oči, u slov zpět a vstříc si jen historicky školený slavista uvědomuje jejich souvislost se slovem pata, resp. se zaniklým stč. podstatným jménem střiec(a) ze základu, který dnes v českém jazyce žije ještě v knižním slovese střetnouti se (srov. i rus. vstreča).

Ke skupině s významovou a morfologickou modifikací univerbizovaného slovního spojení náleží i spřežky typu jaksepatří, jakbysmet, ostošest, zčistajasna, kdovíjaký, nazvané V. Mathesiem[18] citátové, protože na rozdíl od jiných složených slov je na nich dosud patrný jejich původ ze syntaktické skupiny slov (to se také projevuje tím, že Pravidla připouštějí v jejich psaní dublety). Jejich vznik není výsledkem „záměrného tvůrčího aktu“,[19] nýbrž jen „důsledkem ztráty syntagmatické struktury výrazu a tím jeho lexikalizace“. Opakuje se tu tedy před našima očima pochod, jaký bývá předpokládán i pro vznik obou druhů složených slov: vlastních složenin v předflexívním období jazyků, spřežek v období pádové flexe, a lze proto mluvit o přežívajícím, trvalém slovotvorném principu.

Podobný stav, jaký jsme poznali u příslovečných spřežek,[20] ale ne tak výrazně významově odlišený a odstupňovaný, zjišťujeme i u ostatních spřežek, zejména adjektivních, typu obranyschopný. Dlouhodobá existence slovních skupin s ustá[34]leným pořádkem slov, který se již nepřizpůsobil později nastalým změnám slovosledných pravidel jazyka, způsobila zřejmé oddálení starších spojení od mladších a ustrnutí starších; ruku v ruce s tendencí univerbizační vedla pak ke vzniku celého typu složenin, který se dále rozhojňoval již i přímým analogickým tvořením. To bylo tím snazší, že tento typ, univerbizující substantivum v některém pádě závislém na adjektivu s následujícím adjektivem, tedy s pořadím „určující — určovaný“, shodoval se v tom s vlastními složeninami, tedy s kompozičním typem mnohem starobylejším. Později nastala ve spojení pádu s adjektivem změna pořádku slov na pořadí „určovaný — určující“ (hodný chvály, podobný pravdě, schopný obrany, mohoucí vše) a to přispělo podstatně k přeměně slovních skupin uspořádaných prvotním způsobem řazení (chvály hodný, míru milovný) v útvary jednoslovné, ve spřežky (zv. též nevlastní složeniny, juxtapozita). Protože četné z nich nejsou dodnes zřetelně významově odlišeny od příslušných výchozích slovních spojení (sousloví), lze se domnívat, že se při jejich vzniku jako prvotní podnět uplatnila opravdu jen tendence k formální jednoslovnosti, nikoli složka významová. U hotové složeniny však pozdější eventuální významovou modifikaci vyloučit nemůžeme, jak ukazují slova pravděpodobný s významem ‚možný‘ nebo trestuhodný s expresívním významem záporného hodnocení nebo odmítavého vztahu ‚nepěkný‘, který mají vedle významu shodného s významem výchozí skupiny syntakticky spojených slov (podobný pravdě, hodný trestu).[21] I těmito postupy, jejichž podkladem je snaha univerbizovat, dosahuje se nesporně rozhojnění slovní zásoby. Vedle toho však uvedené příklady spřežkových adjektiv a předložkových spřežek dosvědčují nepopíratelnou tendenci k tvoření jednoslovných pojmenování složených a zároveň potvrzují naši výše nadhozenou tezi o nutnosti významově specifikovat termín „univerbizace“, u něhož se přes jeho novost za krátkou dobu rozvinul celý vějíř významů.

Nejširší význam vyjadřuje vůbec každou náhradu dvouslovného, resp. víceslovného pojmenování jednoslovným, bez zřetele k slovotvorným postupům, jimiž se toho dosahuje, v. výše upozornění na Isačenkův výčet pěti způsobů odstraňování dvouslovnosti v pozn. 5. Takto ho užívají též autoři článku o obecné češtině, citovaného zde na začátku. Ve vlastním smyslu (spojování v jedno slovo) užívají slova zejména Dokulil ve svém díle o tvoření slov a Vachek v citovaném článku. Třetí význam, konkrétní, vzniklý přenesením názvu děje na jeho výsledek, najdeme rovněž u Dokulila, v článku cit. v pozn. 7, s. 276.[22]

„Univerbizací“ tedy rozumíme též univerbizované slovo. To však není vše. V užším smyslu jsou univerbizací též dva rozličné jevy doprovázející vznik slova složeného: (1) čistě mechanické, formální sražení slov užívaných dlouho v ustáleném pořádku a neodtrhovaných od sebe ani vkládáním jiných slov. To je náš druhý význam slova „univerbizace“; (2) obsahové sjednocení významu slovní skupiny, která původně byla významově rozčleněna, tedy významová modifikace a izolace, vznik nového významu jako prius, a jako posterius použití i formálně sjednocených slov oné skupiny pro potřebné nové pojmenování. Kdybychom i pro tento jev setrvávali u termínu „univerbizace“, byl by to již čtvrtý význam. Taková mnohovýznamnost termínu je však nežádoucí, a je proto třeba alespoň pro poslední význam nalézt odborný název nový. Protože není zdravé měnit zavedené již termíny, vyhovují-li přesto, že mají několik významů, můžeme setrvat u tří uvedených významů slova univerbizace, ale nebudeme je rozmnožovat o význam další, pojmenovávající významové (obsahové) sjednocení. Z podstaty tohoto jevu, tj. významového zhuštění [35]a sjednocení původního významu slovní skupiny, by vyplývalo užití názvu „významová unifikace“ nebo „významová kondenzace“,[23] popř. „unisémantizace“, ty však nepostihují to, že tu formálně vzniká jedno slovo, ani to, že jde o druh kompozice. Přes různou míru účasti složky formální a významové a přes různý výsledek, který z toho vyplývá, jde však u obojích složenin o totožný slovotvorný princip (v. výše, s. 33), a to se obráží i v termínech dosavad užívaných („kompozice“ — „juxtapozice“, „složeniny vlastní“ — „nevlastní“, „skládání“ — „spřahování“). Přijímáme-li tedy pro proces záležící v pouhém formálním sloučení dvou ustáleně spojovaných slov, který vedl k typu složenin zvanému spřežky, termín „univerbizace“, měl by druhý proces, při němž je formální sjednocení teprve důsledkem předchozího sjednocení významového a který vedl k typu zvanému vlastní složeniny, být pojmenován slovem obdobně tvořeným, snad „unilexémizace“ nebo prostým „unifikace“.

Z teze o totožnosti a jednotnosti kompozičního principu u spřežek i u vlastních složenin bývá vyvozována bezpodstatnost nebo aspoň neodůvodněnost tohoto třídění kompozit.[24] Přijetí tohoto stanoviska by nás zbavilo starostí o nalezení vhodného termínu pro významové sjednocení. Protože však podle našeho přesvědčení podstata kompozice je současně významová i formální,[25] nelze rozlišení na spřežky a vlastní složeniny ignorovat. Proto je ovšem třeba i terminologicky rozlišit obojí proces.

Před vyvozením závěrů je třeba poznamenat ještě dvě věci:

(1) Přes to, že tvorba dvouslovných i víceslovných pojmenování sdružených zůstává i dnes — přes jejich vnitřní dialektický rozpor formy a obsahu — nejčastějším způsobem pojmenovávacím, a to především v jazyce spisovném a v terminologické složce jeho lexika, dají se právě v těchto útvarech a vrstvách prokázat i tendence univerbizaci protichůdné, totiž rozkládání pojmenování jednoslovných v několikaslovná. Nejsou to jen případy, které by bylo lze přičíst na účet brusičských zásahů jako parní stroj za parostroj, plodový list za plodolist, plná moc za starší plnomoc, nýbrž i obliba tzv. rozložených dějových pojmenování při vyjadřování jmenném, např. provádět sběr, orbu místo sbírat, orat, konat výzkum místo zkoumat, je vyhovující místo vyhovuje apod.

Třebaže se rozložené dějové pojmenování a sloveso nekryjí plně významově (rozložené pojmenování vystihuje složitou akci), nepokládáme přece jen za zbytečné na tuto okolnost v souvislosti s případy desuniverbizace upozornit.

(2) Vývojová tendence slovní zásoby od pojmenování souslovím přes pojmenování složená a odvozená až k pojmenováním nemotivovaným (značkovým) postupnou demotivací a desetymologizací, kterou konstatoval A. V. Isačenko[26] a která je ve shodě s tendencí po stručnosti a úspornosti, zejména v ústním dorozumívání, má svůj odraz ve zkracování slov, resp. v tvoření slov zkracováním.[27] V něm totiž můžeme v souvislosti s univerbizací vidět další stupeň zmíněné vývojové cesty: univerbizované již pojmenování dvoučlenné (kompozitum nebo někdy i slovo odvozené) se mění v pojmenování jednočlenné prostým vypouštěním jednoho členu složeniny, derivační úpravou určující části složeniny, [36]popř. vynecháním části slova. Tak z dvoučlenného jednoslovného pojmenování kilogram vzniklo jednočlenné kilo, za decilitr máme pouhé deci, podobně za biograf, kinematograf, bio a kino, za automobil jen auto, za gramofon gramo, za radiotelegrafie, radiotelefonie prosté rádio, za trolejbus trolej nebo bus (u nás řídké).[28] Všechny tyto i jiné ještě části slov stávají se postupně samostatnými slovy. A tak nejen tendence k jednoslovnosti, nýbrž i paralelní s ní úsilí získat pojmenování jednočlenná se podílí na rozhojňování slovní zásoby národního jazyka, i když zatím většinou jen některých jeho nespisovných útvarů.

 

Závěr. Univerbizace (v širokém významu) není sama ani slovotvorným postupem, ani slovotvorným prostředkem, nýbrž výrazem tendence po odstranění rozporu mezi jednotností významu a dvojitostí formy; využívá k dosažení cíle různých slovotvorných postupů. Lze jich stanovit celkem šest. Mezi nimi jeden, spřahování nebo srážení slovní skupiny ve spřežku, odpovídá svou podstatou tomu, co je původním, dnes ovšem již jen užším významem slova univerbizace, tj. spojování dvou (řidčeji i více) samostatných slov v jediné. Historicky zaměřený pohled nás poučí, že v dobách před rozvinutím flexe vznikaly tímto způsobem i složeniny vlastní. Dnes však tento typ za prosté sjednocování slovních skupin pokládat nemůžeme. Brání tomu složitost postupu při vzniku vlastních složenin, neboť při něm teprve po předcházející modifikaci významové, po sjednocení významu slovní skupiny nastupují sjednocovací úpravy formální.

Při univerbizaci derivací jde buď o úpravu, nebo řidčeji o náhradu dvouslovného pojmenování jednoslovným pojmenováním odvozeným (minerální voda - minerálka; psí víno - loubinec). Minulost nás však poučuje, že četné dnešní afixy vznikly z původně samostatných slov (např. fr. -ment, něm. -heit, -keit, -schaft, většina našich předpon dosud jasně souvisí s předložkami) po univerbizaci dlouho ustálených slovních skupin (sousloví). A to nám umožňuje vidět v dnešních různých slovotvorných postupech výsledek jednoho a téhož základního, jednotného principu uplatňujícího se při vzniku nových slov. Záleží v odstraňování rozporu mezi jednotností obsahu a členitostí formy, který sám zase vzniká z řešení jiného rozporu. Tím je dialektický rozpor mezi obecným a jednotlivým, který se odstraňuje tak, že se rodové zařazení zpřesňuje přívlastkem druhově odlišujícím. Jednotnému, Rozwadowským zjištěnému principu pojmenování odpovídá tak i vývojově jednotná linie vzniku slovotvorných způsobů a prostředků, jejímž výchozím motivem je tendence univerbizační. Má tedy univerbizace, jejíž vliv jsme konstatovali i v úsilí po změně pojmenování dvoučlenných v jednočlenná (kilogram - kilo), na rozhojňování slovní zásoby (nikoli však při tvorbě pojmenování) podíl opravdu základní a největší.

 

R é s u m é

DIE UNIVERBISATION UND IHR ANTEIL AN DER ERWEITERUNG DES WORTSCHATZES

Nach A. V. Isačenko’s Bewertung der Univerbisation für das vergleichende Studium der Wortschatzentwicklung in den slawischen Sprachen und nach den grundsätzlichen Bemerkungen M. Dokulils wird in dieser Studie die Aufgabe der Univerbisation bei der Erweiterung des Wortschatzes, dabei aber auch deren Grenzen, Wesen, verschiedene Typen und besonders deren Aufgabe bei der Entstehung von zusammengesetzen Wörtern eingehender behandelt. Sie ergänzt die Aufzählung der Univerbisationstypen durch einen weiteren (sechsten) Typus, und zwar durch die Ellipse des bestimmenden, differenzierenden Adjektivs und die gleichzeitige Be[37]deutungsverengung des durch dieses Adjektiv bestimmten Substantivs auf die Bedeutung der ganzen Wortverbindung (z. B. strana „Partei“ = komunistická strana „kommunistische Partei“, jabko „Apfel“ = zemské jablko „Erdapfel“).

Die Ergebnisse der Tendenz zur Beseitigung der Kollision zwischen der Einheit des Inhaltes und der Zwei- oder Mehrgliedrigkeit der Form (nach der Feststellung Rozwadowski’s) werden vom Standpunkt der stilistischen Gliederung des Wortschatzes bewertet.

Der erwähnten Kollision der Form und des Inhaltes widerspricht auch die Kollision zwischen dem Einzelnen und dem Allgemeinen in dem Wort, auf welche bereits L. V. Kopeckij aufmerksam gemacht hat. Für diese letzterwähnte Kollision reicht der Vorrat an Ableitungsmitteln nicht aus, und deswegen wendet die Sprache bei einer neuen Benennungsbildung den zahlreichere Mittel bietenden Wortschatz an.

Der Widerspruch beider Kollisionen führt zu dem Ergebnis, dass die Wortverbindung sich trotz dem Druck des Inhaltes auf die Form immer weiter als die häufigste Benennungsart von neuen Gegenständen und Erscheinungen aufrechthält, besonders in der Schriftsprache. Aber in den gesprochenen Äusserungen (in der Umganssprache, im Slang, im Dialekt) wird die Univerbisation von benennenden Wortverbindungen mittels eines der oben erwähnten Typen realisiert.

Von den erwähnten Typen werden in der vorliegenden Studie die beiden auf Komposition beruhenden Typen (die Juxtaposition und die echte Komposition) ausführlicher behandelt. Ihr Vorteil (im Vergleich zur Derivation) beruht darin, dass ihnen für Neubildung eine Menge von selbständigen lexikalen Mitteln zur Verfügung steht. Es wird besonders der Unterschied zwischen den Ergebnissen der Univerbisation bei der Derivation und denen bei der Komposition betont.

Während es sich bei der Derivation um die Weglassung eines (zumeist determinierten) Benennungsgliedes und um eine Abänderung des anderen (zumeist determinierenden) Mitgliedes handelt, behält die Komposition beide Glieder der Wortverbindung und vereinigt sie. In manchen Fällen geschieht es durch eine rein mechanische Gruppierung beider Glieder (Juxtaposition), in anderen Fällen durch ihre Vereinigung nach vorangehender Bedeutungsmodifikation der ursprünglichen Wortverbindung und formaler Adaptierung des ersten Gliedes (echte Komposita). Bei der ersten Gruppe der Komposita geht die Vereinigung nur aus der Tendenz zur äusserlichen, formalen Einwörtigkeit hervor, bei der anderen dagegen ist die formale Einwörtigkeit nur das Resultat der vorausgehenden tatsächlichen Bedeutungseinheit. Diese kann nachträglich auch bei einem fertigen Juxtapositum eintreten.

Endlich wird festgestellt, dass neben der Univerbisation immer noch die Benennungsart durch die Bildung von Wortverbindungen lebendig bleibt und dass es sich daneben auch ein entgegengesetzter Prozess, nämlich der des Ersetzens der Einwortbenennung durch die Mehrwortbenennung (z. B. provádět sběr, orbu anstatt sbírat, orat) geltend macht. Eine weitere Vereinfachung (das Weglassen des zweiten Wortgliedes, z. B. kilo anstatt kilogram) betrifft auch die Komposita.

Sowie durch den gegenwärtigen Stand der sogenannten adverbialen Juxtaposita in der tschechischen Sprache (nahoru, dokonce; kupodivu; zpět, vstříc), als auch durch den historisch-vergleichenden Blick auf das Problem der Entstehung der beiden Kompositionstypen und mehrerer Suffixe und Präfixe wird dann die Thesis von der Einheitlichkeit der Wortbildungsprinzipien und Wortbildungsanregungen vom Entwicklungsstandpunkt aus bewiesen.

Slovo a slovesnost, volume 24 (1963), number 1, pp. 29-37

Previous František Kopečný: Já myslel — tys myslel

Next Eva Macháčková: Spojky podřadicí v českých matematických textech (Příspěvek k syntaktické analýze pro strojový překlad)