IX. mezinárodní kongres lingvistů

František Daneš, Karel Horálek

[Discussion]

(pdf)

9-й. международный конгресс лингвистов / IXе Congrès international de linguistique

Pět let po minulém kongresu v Oslu[1] konal se IX. mezinárodní kongres lingvistů (pořádaný Stálým mezinárodním komitétem lingvistů, CIPL) v Cambridgi ve Spojených státech amerických ve dnech 27.—31. srpna 1962, a to střídavě na Massachussettské vysoké škole technické (MIT) a na Harvardově universitě.

Již počátkem r. 1961 rozeslal přípravný výbor pozvaným účastníkům dotazník (obsahující 16 tematických otázek). Na základě zaslaných odpovědí byl pak sestaven program kongresu (proti tématům dotazníku byla provedena řada změn; snad i proto, že v původním organizačním komitétu i v předsednictvu kongresu došlo během r. 1961 k podstatným změnám). Texty jednotlivých příspěvků i sjezdových přednášek byly (zčásti ve výtahu) rozmnoženy ve formě obsáhlého sborníku Preprints of Papers for the Ninth International Congress of Linguists (588 s.), který byl účastníkům předem rozeslán.

Kongres se konal za velké účasti, asi osmi set registrovaných členů z celého světa (skutečných účastníků bylo však ještě mnohem více); předsedou byl Einar Haugen (z university ve Wisconsinu), hlavním sekretářem William N. Locke (MIT). Značnou početní převahu měli ovšem jazykovědci severoameričtí.

Z Československa se kongresu zúčastnili jen dva zástupci (člen korespondent K. Horálek a dr. Fr. Daneš, oba za Československou akademii věd), tedy ještě méně, než na minulém kongresu v Oslu, což ovšem neodpovídá mezinárodnímu postavení naší lingvistiky. Kromě toho jejich aktivní účast na jednání sjezdu byla ztížena tím, že pořadatelé sjezdu zařazovali na program zásadně jen referáty předem včas přihlášených účastníků a že sborník sjezdových referátů došel do Československa až po odjezdu delegátů (to pochopitelně ztěžovalo účast v diskusi). — Účast lingvistů z ostatních socialistických zemí i ze Sovětského svazu byla rovněž omezená, rozhodovaly zde různé situační okolnosti.

Celkem bylo na kongresu předneseno a prodiskutováno za čtyři a půl dne kolem devadesáti přednášek a referátů. Při tak přeplněném programu se jednak leckdy nemohla ovšem diskuse plně rozvinout, jednak docházelo u jednotlivých účastníků k „zájmovým kolizím“, když téměř současně probíhaly dva nebo i více referátů s tematikou jim blízkou. — Kromě toho se uskutečnilo troje předvádění (demonstrace) praktických výsledků z oblasti aplikované lingvistiky (V. H. Yngve [68]předvedl svůj model jazykové struktury s ukázkami strojového překladu z arabštiny do angličtiny,[1a] L. D. Earnest, M. Eden a M. Halle přednesli referát o programu pro automatické čtení rukopisného písma, K. N. Stevens a M. Hecker referovali s použitím filmu o pokusech se syntézou a analýzou řeči). Konala se rovněž schůzka zájemců o aplikovanou lingvistiku (zaměřená jednostranně jen k jazykovému vyučování, hlavně ovšem angličtině). A konečně jedno zasedání bylo věnováno organizačním otázkám Stálého mezinárodního komitétu lingvistů; byla prodiskutována zpráva výboru přednesená E. Haugenem. O tom, kde bude uspořádán příští kongres, nebylo na schůzi výboru rozhodnuto.

Podle dnešní situace v jazykovědě bylo možno očekávat, že se kongres bude celkovým svým rázem odlišovat od kongresů minulých. Nové směry, hlavně matematická lingvistika, byly však zastoupeny poměrně slabě (zčásti též proto, že současně probíhala konference o otázkách matematické lingvistiky v Mnichově) a kongres tak dostal tradičnější charakter, než se očekávalo. Okolnost, že strukturní hledisko je již dnes v jazykovědě samozřejmou věcí, určovala celkový ráz diskusí. Většina diskusních příspěvků doplňovala jen výklady referentů. Některá důležitá odvětví jazykovědy (včetně některých, která mají ve Spojených státech silné pozice) byla na kongresu zastoupena jen slabě nebo se na ně vůbec nedostalo. Slabě byly zastoupeny např. etnolingvistika a psycholingvistika, teorie překládání zase jednostranně.

Přednášky na zasedáních plenárních byly věnovány několika základním problémovým okruhům současné lingvistiky a jejich vypracování bylo svěřeno badatelům (starší i mladší generace), jejichž práce na daném úseku znamená jistou etapu ve vývoji vědy. První přednáška byla zaměřena k principiálním otázkám historickosrovnávacím: vynikající polský vědec J. Kuryłowicz přednášel na téma O metodách vnitřní rekonstrukce. Vnitřní rekonstrukcí rozumí diachronní závěry, které lze odvodit ze synchronního rozboru jazykových dat bez užití srovnávání, jazykového zeměpisu a „areální lingvistiky“ a glottochronologie; jejím cílem je zjistit relativní chronologii stadií předhistorických a změn bezprostředně předcházejících před nejarchaističtějšími daty. Ve svém velmi jasném a přesném výkladu, operujícím s názornými příklady, Kuryłowicz se zaměřil hlavně na stránku metodologickou a na příkladech z fonologie a morfologie ukázal velký přínos metod strukturálních. Soudí, že je třeba odhalovat jisté „univerzálie“ (univerzální zákony) ovládající jazykové dějiny nezávisle na individuálních rysech jazyka. „Principy jazykových dějin“ vyžadují nového způsobu traktování; shrnutí metod a výsledků strukturální lingvistiky položí nové základy pro metody srovnávací mluvnice. — Diskuse k přednášce většinou velmi kladně hodnotila autorovy výklady a doplňovala je. — Na Kuryłowiczovu přednášku navazoval určitým způsobem referát Vl. Georgieva o současném stavu indoevropeistiky. Zdůrazňoval rovněž potřebu strukturního hlediska, ale ve svých výkladech důsledně metodu systémových průřezů neuplatňoval. Bude užitečné konfrontovat tyto nové práce s československými pracemi s podobnou tematikou (principu vnitřní rekonstrukce použil E. Pauliny v dějinách slovenského hláskosloví).

Druhá plenární přednáška, pařížského indoevropeisty E. Benvenista, se obírala otázkou zcela obecnou a stále diskutovanou: jejím tématem byly roviny (plány) jazykové analýzy. Pojem roviny je podstatný pro určení rozborových postupů a vyplývá z členitosti (la nature articulée) jazyka a z diskrétní povahy jeho prvků. Celý jazykový rozbor směřuje k zjištění prvků a jejich vzájemných vztahů; základními operacemi jsou segmentace a substituce. Rozeznává rovinu „merismatickou“ (rovinu distinktivních rysů), rovinu fonematickou, rovinu morfémů, slov, vět. Počet fonémů, morfémů a slov (lexémů) je konečný, počet vět (phrase) nekonečný; věta je jednotkou jazykového projevu (discours). Vztahy mezi prvky téže roviny jsou distributivní, mezi elementy různých rovin intergrativní. Vztah formy a významu (sens) prvků je tento: formu jazykové jednotky lze definovat jako její schopnost rozložit se na složky roviny nižší, kdežto [69]její význam jako její schopnost spojovat se v jednotky roviny vyšší. Základní schéma si Benveniste zkomplikoval tím, že větu vidí jen jako element plánu promluvového (parole, discours). — Diskuse se týkala hlavně vztahů mezi rovinami (P. L. Garvin např. nesouhlasil s identifikováním jednotky dané roviny pomocí jednotek roviny vyšší, neboť tím se nenáležitě rekuruje k chování mluvčího; naopak K. L. Pike by chtěl i při definování věty rekurovat k vyšší rovině, jíž je v tomto případě „discours“; přednášející v odpovědi upozornil, že tu je rozdíl, popisujeme-li jazyk nám neznámý, nebo dobře známý), dále se týkaly rovin fonologických, bylo upozorněno na úlohu intonace jako konstitutivního prvku věty, na to, že konečnost nebo nekonečnost prvků jisté roviny nemusí být úplná (a bylo by možno též dodat, že počet vět není konečný tehdy, chápeme-li větu jako jednotlivou výpověď, součást konkrétních jazykových projevů; avšak vět jakožto jednotek systémových, tj. větných vzorců, je počet konečný a ne příliš velký). — K referátu Benvenistovu se těsně přimykal referát Buyssensův o pěti jazykových rovinách; v diskusi referent přiznal, že jeho hierarchické schéma jazykových rovin komplikují fonologické prvky syntaxe.

Třetí přednáška, A. Martineta (z Paříže), se zabývala v podstatě otázkou jazykových změn a nesla název Strukturní obměňování (variation) v jazyce. Vedle vlastního tématu, zaměřeného hlavně k fonologii, dotkl se přednášející i některých obecných otázek stavby jazyka. Jeho jasný a zajímavý výklad se v podstatě opíral o názory, které vyložil již dříve jinde; srov. např. Vachkovu recenzi jeho práce ˮÉconomie des changements phonétiquesˮ.[2] — Ani diskuse nepřinesla mnoho nového. Jistě lze souhlasit s Joosovou připomínkou, že hranici mezi jevy a faktory lingvistickými a nelingvistickými není správné vést tak, že vše, co není strukturní, zařadíme mimo zájem lingvistiky (jak to dělá Martinet); do lingvistiky patří všechna fakta interindividuální komunikace, kdežto mimo ni stojí skutečnosti jako prostředí, klima apod. (srov. též tzv. ˮparalanguageˮ). Přednáška dala příležitost vyslovit se i ojedinělým odpůrcům fonologie a vůbec strukturalismu; byl také kritizován Martinetův (a ovšem nejen jeho) názor, že jazykové změny mohou být podmíněny stavem systému (jeho nerovnováhu ap.; činili tak např. Bonfante a Galton). Většina diskutujících ovšem fonologické pozice hájila, popř. připojovala doplňující nebo prohlubující poznámky (např. Weinreich); slavista Shevelov ukázal na příkladě vývoje jerů vztah fonologických změn k jiným jazykovým plánům a pokusil se vysvětlit působení „prázdného místa“ v systému na jeho vývoj tím, že ono dovoluje větší volnost v realizaci sousedních fonémů.

Přednášku mladého sovětského badatele N. D. Andrejeva (z Leningradu) Lingvistické aspekty překladu, přednesl za nepřítomného autora V. H. Yngve.[3] Autor se v ní zamýšlel nad těmito otázkami: 1. Jak přispěla dosud práce na strojovém překladu obecné teorii překladu? 2. Co tvoří invariant v procesu překládání? 3. Jaké existují metody konfrontace prvků různých jazyků? 4. Jaké jsou způsoby přechodu od vstupních struktur k strukturám výstupním? 5. Která algoritmická typologie se hodí pro oblast jazykovou? 6. Jaká je budoucnost překládání? Hlavní myšlenkou přednášky je vypracování tzv. numerického převodního jazyka a informačního jazyka, jejichž význam v budoucnosti Andrejev oceňuje velmi vysoko. „Až dosud jsme my lingvisté jazyky jen vykládali. Přišel čas, kdy naším hlavním úkolem musí být jejich vytváření.“ — Diskuse trpěla ovšem nepřítomností přednášejícího, ale i tak byla zajímavá, také dík obětavosti V. H. Yngveho, který se snažil odpovídat ve smyslu Andrejevovy koncepce, s níž je dobře obeznámen. Diskusní připomínky byly v zásadě dvojího druhu: jednak se týkaly strojového (automatického) překladu vůbec, jednak speciálně koncepce Andrejevovy. Do prvního okruhu patřila např. připomínka E. Haugena (ideální překlad by měl podávat plnou informaci, bez jakékoli ztráty — na to odpovídají i zastánci stroj. překladu, že jsou si vědomi, že stroj člověka plně nahradí), Joose (při překladu nestačí vycházet jen z rámce věty, např. užívání určitého členu v angličtině závisí na nadvětném kontextu, tedy na tom, zda se dané slovo [70]opakuje; ovšem nejen totéž slovo, ale i jeho synonymum; respektování této skutečnosti klade na rozsah strojové paměti obrovské nároky; proto by asi bylo lépe rezignovat a člen prostě vynechávat), I. R. Rossa (úplná přeložitelnost neexistuje; ve hře je i sociální kontext), De Campa (různost invariant u člověka a stroje). P. L. Garvin uvažoval o vztahu převodního jazyka k organizaci obsahu (content — srov. Hjemslev); konstruování převodního jazyka pokládá za řešení v dané situaci poněkud nerealistické, neboť toho z „komparatistiky“ známe dosud velmi málo; k převodnímu jazyku se dostaneme stejně jen přes srovnávání nejrůznějších jazyků, a proto se cesta sestrojování algoritmů vždy pro dva jazyky zdá pro dohlednou dobu reálnější, vedoucí rychleji k cíli. De Grolier pokládá za vhodnější konstruovat převodní jazyk na základě strukturace skutečnosti (nikoli na základě invariant získaných srovnáváním řady přirozených jazyků — Andrejev je nazývá v této souvislosti „parajazyky“), takže by pak místo postupu: přirozené jazyky → převodní jazyk → informační jazyk → přirozené jazyky nastoupil postup: přirozené jazyky → přirozené informační jazyky. W. Winter rovněž projevil pochybnosti o účelnosti převodního jazyka a upozornil, že leckdy ani lidský překladatel všemu neporozumí, např. jde-li o text velmi speciálního charakteru (Yngve namítl, že vždy porozumí obecnému smyslu textu, nechápe však věcnou stránku do dostatečné hloubky). A. F. Parker-Rhodes a V. H. Yngve měli diskusní připomínky k otázkám sémantickým (v souvislosti s konstruováním převodního jazyka). Okrajový význam měly diskusní příspěvky týkající se překládání uměleckých textů.

Poslední plenární přednáškou, věnovanou nejobecnějším problémům lingvistické teorie, byl pověřen mladý americký badatel N. Chomsky, známý svou teorií deduktivně budované tzv. generativní a transformační gramatiky, která je dnes ve Spojených státech velmi populární. Chomsky nazval svou přednášku Logický základ lingvistické teorie.[4] Text jeho přednášky, jak byl otištěn ve sjezdových materiálech, je velmi rozsáhlý (téměř 70 stran, předneseno bylo jen stručné résumé), a proti jeho starším pracím[5] přináší mnoho nového (i když se leccos opakuje a celkový styl je poněkud abundantní). Pojetí generativní gramatiky navazuje podle Chomského spíše na starší pojetí mluvnice než na moderní práce, které se soustřeďují spíše na systém prostředků než na systém pravidel; Chomsky nazývá tyto starší „tradiční“ mluvnice gramatikami neexplicitně generativními (bohužel nikde neuvádí žádnou konkrétní mluvnici). Generativní gramatika má být modelem uspořádané množiny pravidel, která si mluvčí a posluchač daného jazyka jako dítě osvojil a podle nichž tvoří své jazykové projevy a rozumí jazykovým projevům druhých. Proto se klade důraz na to, aby pravidla generativní gramatiky byla vždy v souhlase „s jazykovým povědomím (intuition) rodilých mluvčích“. Gramatika v tomto smyslu je tedy „prostředek, který konkrétně specifikuje nekonečnou množinu dobře utvořených vět a přiřazuje každé z nich jeden nebo více strukturních popisů“. Chomsky konstatuje, že gramatika v jeho pojetí je vlastně (v určitém smyslu) de Saussurův „langue“. („Vyhodnocování“ různých možných gramatik je u něho ústředním problémem; jím nahrazuje deskriptivistická kritéria operační, víru v samospasitelnost správných postupů segmentačních a klasifikačních.) Gramatiku člení na dva komponenty: syntaktický a fonologický. V dalším výkladu uvažuje o „rovinách úspěšnosti“ při gramatickém popise a stanoví tři takové roviny: rovinu pozorovací adekvátnosti (observational), popisné adekvátnosti a vysvětlovací adekvátnosti (explanatory) a demonstruje tyto roviny na příkladech z obou komponentů a snaží se ukázat, v čem předčí jeho explicitní generativní mluvnice gramatiky starší. Zásadní význam přikládá zavedení tzv. transformací (transformačních pravidel, transformačního cyklu), podle nichž nazývá i svůj model gramatiky modelem transformačním na rozdíl od jiných modelů (nebo mluvnic) jen taxonomických (třeba i generativních).[6] Uvažuje též o rovinách adekvátnosti v sémantice (avšak sémantiku za komponent nepo[71]kládá); je však příznačné, že tyto výklady, v mnohém podnětné, jsou značně kusé a stručné. Uvažuje dále o rozsahu jazykových dat, která má mluvnice vysvětlovat, a o objektivnosti těchto dat.

V druhé části věnuje převážnou pozornost komponentu fonologickému; v tomto oddíle přináší nejvíce nového (i když nikoli nesporného). Dosavadní bádání nabízí (podle Chomského) čtyři možné roviny reprezentace pro fonologický komponent: fyzikální fonetiku, systematickou fonetiku, taxonomickou fonologii a systematickou fonologii.[7] Dochází k závěru, že pro generativní mluvnici přichází v úvahu jen systematická fonologie (což je vlastně „morphophonemics“, tj. morfonologie v jistém smyslu slova) a systematická fonetika. Taxonomickou fonologii (tj. fonologii v tradičním slova smyslu) odmítá (s dosti obšírným odůvodněním a s upozorněním na to, že jde vlastně o názor blízký de Saussurovi, Sapirovi a Bloomfieldově praxi, nikoli však jejich teoriím). V stručném referátu nelze Chomského výklady dost dobře resumovat. Stačí snad říci jen to, že při syntetickém modelu generativní gramatiky jde o to, abychom postupnou aplikací pravidel dospěli od pouhého obecného symbolu věty V až k její konkrétní fonetické (nebo grafické) podobě, tj. k její „fonetické reprezentaci“: Komponent syntaktický „vytváří (generuje) řetězce formativů a specifikuje jejich strukturní rysy a vzájemné vztahy“ a fonologický komponent „přeměňuje řetězec formativů se specifikovanou syntaktickou strukturou ve fonetickou reprezentaci“. V tomto smyslu fonologický komponent představuje spojovací článek mezi výkladem gramatickým a přímým pozorováním, o němž nás zpravuje fonetika. „Vstup“ (input)[8] do fonologického komponentu tvoří nejnižší (poslední) rovina syntaktické reprezentace (de Saussurova „l’étage inférieur de la morphologie“), „výstupem“ je pak de Saussurova „phonologie“ (nebo tzv. „narrow transcription“ anglických fonetiků). Tak např. anglický tvar imperfekta (past tense) saw se objevují na vstupu v podobě /sī/ +past,[9] tvar decided jako /dīsayd/ +past. Rovina systematické fonologie pak představuje uspořádanou množinu pravidel, jejichž postupnou aplikací se dospěje k rovině systematické fonetické reprezentace, tj. v případě tvaru decided k podobě [dīsa˙yDɨd]. A právě tato pravidla jsou v podstatě rázu morfonologického, jsou závislá na syntaxi (ve smyslu Chomského). Reprezentace na rovině systematické fonologie užívá „systematického pravopisu“, jehož jednotlivé symboly představují různé množiny kategorií; těmito kategoriemi jsou klasifikační distinktivní rysy definičně binární; symbolům odpovídají řečové segmenty určené v klasifikační matrici. Reprezentace na rovině systematické fonetiky pracuje s universální fonetickou abecedou a její jednotlivé symboly jsou určeny jako množiny fonetických rysů (které mohou, ale nemusí být binární). — Jak vidět, tato teorie těží z výsledků dosavadních fonologických výzkumů, zejména též ze sblížení fonologie s fonetikou. (Je vidět, jak deduktivní gramatika projevuje ve fonologii i v „syntaxi“ úplný nezájem o analytické postupy, o způsob získávání a definování jazykových jednotek; je tu zcela a nekriticky závislá na starších pracích.)

Do diskuse se přihlásil značný počet účastníků (vesměs s předem připravenými příspěvky), avšak pro nedostatek času musila být řečnická lhůta zkrácena na několik minut, takže šlo spíše jen o poznámky, k nimž přednášející nemohl vždy ani zaujmout plně stanovisko (přesto, že Chomsky je diskutér obratný). K obecným otázkám se vyslovil např. E. M. Uhlenbeck (jeho názory se v podstatě shodují s Reichlingovou recenzí Chomského knihy „Syntactic Structures“, uveřejněnou v čas. Lingua;[10] zejména je s Uhlenbeckem nutno souhlasit v tom, že Chomsky přejímá příliš tradiční, leckdy sporné a nejasné gramatické pojmy; bylo zajímavé, že Chomsky [72]tuto skutečnost zčásti popřel, zčásti tyto mluvnice obhajoval), E. Haugen (transformace jsou v zásadě užitečné; pravidla typu „A přepiš jako B + C jsou čistě formální, bez jakékoli poznávací hodnoty, jde přece o to, že „A se skládá z …“, nebo že „A je možno analyzovat jako …“; nesmyslné, ale gramaticky správné věty se samy z jazyka vylučují podle pravidel slovníkových; na námitku, proč pracuje jen s dedukcí, ve smyslu Hjemslevově, Chomsky uvedl, že jeho postup není v tomto smyslu deduktivní, ani induktivní), Halliday (taxonomický model má možná tutéž vysvětlovací schopnost jako model transformační; některé Chomského transformace jsou proti intuici, tak zdůrazňované jako kritérion), W. Haas (generativní gramatika je redundantní; staré rozborové postupy byly odmítnuty — ale co místo nich? [Chomsky: nepodávají soustavu modelující skutečně vnitřní uspořádání jazyka]; proti generativní gramatice bylo by možno postavit gramatiku rozpoznávací [recognition gr.]; ve větách typu John is easy//eager to please je nutno přihlížet i k tomu, která slovesa lze dosadit místo to please, jsou tu různá omezení), Longacre (víceznačnost některých vět lze interpretovat jako náhodnou shodu jistých realizací dvou různých struktur [Chomsky: to je jen jiný výklad téhož faktu; jde však o to, aby gramatika takovéto věty předvídala]). Jiní diskutující měli připomínky, často kritické, k Chomského pojetí fonologického komponentu, zejména pokud jde o zrušení roviny „taxonomické fonologie“ (Pike, Hamp aj.); S. K. Šaumjan naopak v zásadě projevil živý souhlas s myšlenkou přebudovat fonologii a morfonologii (za zbytečné však pokládá měnění vžitých termínů). Rovněž soudí, že Chomsky prokázal převahu mluvnice tranformační nad mluvnicí opírající se pouze o rozbor na bezprostřední složky. Šaumjan dále položil otázku, zda je možno sestrojit model bez prostorových vztahů, a obšírně vyložil, že se o takovýto model pokusil; pracuje přitom s pojmy lineární a metrické distribuce.

Tematika zasedání sekčních a skupinových byla v podstatě trojího druhu: 1. obecně lnigvistická (lingvistická teorie, teorie diachronní lingvistiky, definování lingvistických kategorií, teorie morfologie, teorie syntaxe, fonetika a fonologie, morfologie a morfonologie, stylistika, vzájemný styk jazyků, glottochronologie, matematická lingvistika, strukturní sémantika, onomastika, dialektologie a jazykový zeměpis, jazyk a význam, jazyk a společnost, jazykové univerzálie, dějiny a současný stav jazykovědného bádání aj.), 2. osvětlující problematiku jednotlivých jazykovědných disciplín na popisu a rozboru konkrétních jazyků (morfologicko-syntaktické popisy jazyků, fonologický popis jazyků, příklady jazykového vývoje) a konečně 3. týkající se speciálně jednotlivých jazyků nebo jazykových skupin (čínština, germánština, indiánské jazyky aj.). Pozornost byla věnována i některým dalším tématům, jako např. slovníkům a překladu, psaní, aplikaci počítačů, jazykovému vyučování aj.

Ve své zprávě si všimneme podrobněji některých zajímavějších referátů, zejména těch, které jsme měli možnost vyslechnout.

Z oboru matematické lingvistiky bylo předneseno sedm referátů z různých odvětví (statistika, gramatické modely, teorie informace), všímajících si jak problematiky obecné, tak přinášejících konkrétní výsledky z různých jazyků (angličtiny, švédštiny, finštiny). Živou odezvu vzbudil též kritický referát H. Spanga-Hanssena (Kodaň) na téma Matematická lingvistika — směr podle jména, nebo ve skutečnosti? Přednášející upozornil na to, že to, co se dnes vše zahrnuje pod pojem ML, netvoří samostatný a koherentní směr nebo odvětví; dělení na lingvistiku matematickou a nematematickou je zcela povrchní. Je třeba lišit užití metod matematické statistiky (zde jde o zvl. odvětví jazykovědy, ne nové, srov. starší termín „statistická nebo kvantitativní lingvistika“) a užití matematických (především množinoteoretických) modelů při kvalitativním popise empirických jazykových jevů. Lépe by však bylo mluvit o modelech strukturních (modelovat lze i za pomoci jiných věd, je možno uvažovat i o samostatných modelech lingvistických). Je si nutno položit otázku, zda nekvantitativní modely vypůjčené z matematiky jsou skutečně adekvátní pro kvalitativní analýzu a popis jazyka. Navrhuje třídit badatelské postupy na čtyři druhy: kvantitativní a nekvantitativní a obojí mohou být buď nestrukturální, nebo strukturální. — Referát u nás známého G. Herdana (V. Británie) Matematika genea[73]logických vztahů mezi jazyky měla značně kritický ohlas (autor není dost hluboce obeznámen s lingvistickým aspektem otázky; např. je velmi pochybné se domnívat, že je možno určovat stupně příbuznosti jazyků z pouhého statistického zjištění slovníkových shod).

Z referátů teoretickolingvistických upozorníme především na referát Šaumjanův (Moskva), jehož téma bylo dosti blízké přednášce Chomského. Také on se opírá o myšlenky současné logiky a metateorie (Carnap, Hempel, Braithwait, Toulmin). V principu rozlišuje dvě roviny abstrakce: rovinu pozorování a rovinu teoretických konstrukt; obě spojují korespondenční pravidla (srov. kybernetickou teorii „černé skříňky“). Ve fonologii[11] vede tento princip k pojmovým dvojicím diferentoid — diferentor (tj. distinktivní rys) a fonémoid — foném. Je zapotřebí rozlišovat tři kategorie: (1) akustické vlastnosti a jejich svazky (hlásky), jakožto pojmy čistě fyzikální; (2) diferentoidy a jejich svazky (fonémoidy) jako relačně fyzikální pojmy; (3) diferentory a jejich svazky jako čistě relační pojmy. Podobně lze rozlišovat i v gramatice: morfémoid — morfém, syntagmoid — syntagma. Zároveň lze zavést dva obecné pojmy: genotyp (na rovině teoretických konstrukt) a fenotyp (na rovině pozorovací); podle toho možno mluvit o rovině genotypové a fenotypové. — Z ostatních referátů uveďme alespoň: K. L. Pike (Michigan) mluvil o aplikaci své „tagmémické“ teorie[12] při výzkumu jazyků Nové Guiney a Jižní Ameriky, a L. G. Heller o protikladu gramatiky rozvíjecí (pozitivně generativní) a redukční (redukující maximální výpověď, langue, na specifickou výpověď, parole).

Hodně pozornosti věnoval kongres teorii syntaxe. Tak např. P. Siro se pokusil načrtnout obecnou teorii (jednoduché) věty. Vychází při tom ze dvou nedefinovaných základních pojmů, které odpovídají kategorii substantiv a kategorii sloves v přirozených jazycích; všechny ostatní konstrukce lze podle něho odvodit z těchto dvou. — Referát Holanďanů E. M. Uhlenbecka a A. Reichlinga se zabýval základy syntaxe. Za základní syntaktický jev pokládají spojení dvou slovních elementů, jehož cílem je spojení jejich významů; uskutečňuje se pomocí specifikace a determinace. O tom, jak má jednotlivá slova v daném sledu (řetězu) slov spojovat, dovídá se posluchač jen z formy; jsou tři syntagmatické indicie: pozice jednotky v řetězu, některé rysy hláskové podoby jednotek, doprovodná rovina metodická. Tyto indicie leckdy selhávají; jazyka se totiž neužívá ve vzduchoprázdnu, počítá se situací a s kontextem, jazyk není systém nezávislý, soběstačný. Cílem lingvistiky je popis ustálených interpretačních zvyklostí mluvčího ve formě pravidel (s výjimkami). Pojem „gramatičnosti“ má smysl uplatňovat jen v případech, kdy daný řetězec slov neodpovídá syntaktickým pravidlům (a je tedy více méně negramatický). Řídké nepravděpodobné, absurdní nebo nelogické seskupení slov, které však odpovídá syntaktickým pravidlům, je gramatické. — Anglický badatel A. F. Parker-Rhodes se zamýšlel nad tím, existuje-li v syntaxi nějaký prvek mezijazykový. Nová bádání logickomatematická zjistila jisté výroky platné pro všechny formální struktury schopné fungovat tak, jako fungují lidské jazyky. Je tedy třeba pokusit se najít základní množinu principů, na nichž je založena syntax všech jazyků, což by bylo důležité pro popis a hlavně pro mechanizované zpracování jazyků. Referent se pak pokusil takové schéma načrtnout. — Se zajímavým referátem vystoupil mladý kalifornský badatel D. S. Worth (Los Angeles), známý též svou transformační prací o ruském instrumentálu. Vycházeje z předpokladu, že jednou z nutných vlastností vysvětlovacího modelu jazykové struktury je úplnost (co nejméně jazykových jevů nechávat sousedním vědám), snaží se sestrojit model pro tři jevy či kategorie, které nazývá „suprasyntaktické“,[13] totiž zápor, otázku a hlavně emfázi, při čemž funkcí emfáze je podle něho „vydělit (separate out) nějakou jazykovou jednotku a pomocí tohoto vydělení vytvořit ad hoc protiklad mezi danou jednotkou a všemi jednotkami obdobnými“. Jde tu o problematiku, která u nás byla v mathesiovské tradici dosti rozpracována (aktuální členění, významová výstavba, vytýkání do [74]protikladu.[14] Z toho hlediska nepřináší ovšem referát pro nás mnoho nového, spíše jen potvrzuje výsledky našeho rozboru, snaží se však o přesnou formulaci pravidel v rámci modifikované syntaktické teorie Chomského (z tohoto hlediska se také právě nabízí všechny tři uvedené jevy spojit pod souhrnný termín „suprasyntaktika“). Zčásti podobné problematiky se týkal i referát Percivalův o německém slovosledu; různé slovosledné obměny téže věty lze traktovat buď jako různé syntaktické konstrukce (s různou „frázovou strukturou“), nebo jako transformace. Obě metody mají své přednosti i nevýhody. — Transformační mluvnice se týkaly i některé další referáty (např. E. Bacha o subkategoriích a P. Schachtera o „jaderných a nejaderných větách“).[15] — Zaslouženou pozornost vzbudil materiálově dobře podložený referát londýnského badatele R. Quirka a spolupracovníků o korespondenci prozodických a gramatických rysů v mluvené angličtině; autor na základě statistických výzkumů (za pomoci počítače) dochází k některým předběžným výsledkům, jako např. že je velmi výrazná spojitost mezi umístěním intonačního centra („nuclear tone“) a jistými jednotkami mluvnickými atp.

V mnoha referátech se objevovala myšlenka tzv. jazykových univerzálií. Patřil k nim např. referát Greenbergův (USA), o některých univerzáliích slovosledných. Referent v duchu svých známých prací typologických (navazujících zčásti na Sapira) se pokusil stanovit jisté příznačné slovosledné rysy a hledal obecné zákonitosti jejich kombinací. Jeho jasný výklad je však příliš zjednodušující a schematický. Upozornila na to i diskuse, která uvedla i to, že výklad nedovoleně zobecňuje, nepřihlédl např. vůbec k jazykům s volným slovosledem (např. slovanským; jistý pořad není vždy dominantní, jak Greenberg předpokládá) a unikl mu i zásadní rozdíl mezi pořádkem pevně ustáleným (např. subst. — adj. ve francouzštině) a pořádkem gramaticky funkčním (např. pořadí podmět — sloves. přísudek — předmět v angl.). D. L. Bolinger (USA) hledal opět univerzálie v intonaci a uváděl jako příklad stoupavou intonaci otázek zjišťovacích. Proti tomu však bylo mimo jiné namítáno, že tato intonační podoba není rozhodně zcela univerzální a že pojem stoupavá intonace je značně neurčitý. Je ovšem otázka, zda při zjišťování jazykových univerzálií můžeme dospět k zjištěním určitějším, explicitnějším. Systémová podmíněnost jazykových jednotek v jednotlivých jazycích dost dobře nedovoluje stanovit vztah totožnosti mezi obdobnými jednotkami různých jazyků. — Jazykových univerzálií se vlastně týkal i referát K. Horálka, obsahující kritiku tzv. binarismu. Referent poukázal na to, že v otázce binárních vztahů nebylo v pražské škole jednoty.[16] Trubeckoj dospěl nakonec k závěru, že vedle protikladů dvojčlenných existují v jazykových systémech i vícečlenné (hlavně trojčlenné), které ovšem lze převést na formule dyadické. Trubeckého koncepce je výstižnější, lze jí užít i v plánu gramatickém a lexikálním a je v souhlase s principem relativního izomorfismu. Je ovšem nutno ji domýšlet i korigovat. (Diskuse ukázala, že radikální binarismus má i mimo Harvard energické zastánce).

Do popředí lingvistických zájmů se nyní postupně dostává sémantika (jak konstatoval ve svém závěrečném hodnotícím projevu i R. Jakobson). Je to do značné míry důsledek tlaku, který na jazykovědu vykonává činnost v oblasti mechanického a automatizovaného zpracování informací vyjádřených přirozenými jazyky. V mnoha referátech věnovaných problémům sémantiky a lexikologie se projevovala chvályhodná snaha o vědecky objektivní a strukturální, popř. i matematickostatistické traktování a analyzování významu. Většinou však předložené pokusy byly přespříliš abstraktní (např. R. L. Allena o struktuře významu) nebo (jako např. W. Haase o sémantické hodnotě) navrhovaly postupy tak složité a zdlouhavé, že jich bylo stěží možno užít v konkrétní analytické praxi, např. slovníkářské. Některé jiné příspěvky přinášely naopak poznatky celkem triviální (zejm. referáty lexikologické). Referát W. A. Coatese se zabýval problematikou významu morfémů a slov derivovaných a složených, tedy otázkami, které řeší u nás nedávná [75]knižní práce Dokulilova;[17] referent se zabýval hlavně problematikou motivovanosti a je nutno konstatovat, že jeho výklady zdaleka nedosahují teoretické a analytické hloubky ani šíře pojetí a rozboru Dokulilova. Velmi kladně byl přijat referát F. G. Lounsburyho (USA) o strukturní analýze příbuzenských názvů.[18] Je ovšem třeba dodat, že „příbuzenský slovník“ se velmi snadno klasifikuje a zjišťují se v něm poměrně pravidelné paradigmatické vztahy. — Hodí se snad při této příležitosti konstatovat, že u nás jsme mnoho otázek sémantických a lexikologických (a hlavně lexikografických) promysleli mnohem hlouběji a dovedli je i prakticky aplikovat. Na druhé straně je však třeba říci, že teoretické principy naší lexikologické a lexikografické práce nebyly zatím v dostatečné míře zpracovány a že tomu, aby se s nimi mohla seznámit mezinárodní lingvistická veřejnost, chybí nám možnosti publikovat doma ve světových jazycích (vydávání sborníku lingvistických studií zásadní povahy ve světových jazycích je velmi naléhavý a aktuální úkol a stálé jeho odkládání edičními postupy poškozuje naši vědu).

Pokud jde o glottochronologii a lexikální statistiku, několik referátů přineslo ukázky aplikace těchto metod na konkrétní jazyky, popř. se pokusilo o teoretické prohloubení (např. Joos, vycházeje z nesporného předpokladu, že ne všechna slova mizejí z jazyka stejně snadno, dochází k závěru, že lze statisticky určit míru této „nesnadnosti“ či „uchování“ [retention-rate]). Ozvalo se však několik závažných hlasů kritických. Tak Saul Levin v referátu nazvaném Pochybenost univerzálního seznamu základních slovníkových jednotek vyslovil názor, že glottochronologie si nezasluhuje důvěry, protože (mimo jiné nedostatky) je založena na nesprávném srovnávání jistých starých a moderních jazyků. Nejde snad jen o jednotlivé omyly, nýbrž platí obecně, že sémantické posuny nedovolují měření, neboť jsou to změny „kulturní“. E. Cross soudí, že lexikální statistika nedosáhla ještě vědecké úrovně. Zásady pro sestavení slovních testů jsou příliš vágní a subjektivní; test, jehož bylo užito pro jazyky indoevropské a semitské, by v případě jazyků indiánských nebo afrických vedl ke sporným výsledkům; někteří badatelé užili pro indoevropské jazyky jiných testů a došli k výsledkům neshodujícím se s fakty dosvědčenými z historie této jazykové rodiny.

V sekci stylistické bylo předneseno několik zajímavých referátů různého zaměření. Známý holandský lingvista (zejména syntaktik) A. W. de Groot se pokusil načrtnout celkovou problematiku deskriptivní poetiky, o níž je přesvědčen, že bude vypracována, bude však složitější, než byly její předchůdkyně. — Americký badatel M. Riffaterre (známý u nás z článků otištěných v čas. Word) se zabýval otázkou stylistické funkce (navazuje vědomě v lecčems na práce vzešlé z pražské školy; jindy bývá tato funkce nazývána poetickou nebo estetickou) a Angličan M. A. K. Halliday se pokusil rozpracovat pojem lingvistické stylistiky. (Rozumí jí popis literárních textů metodami odvozenými z obecné lingvistické teorie. Přitom je ovšem leckdy zapotřebí nového spojení nebo seskupení deskriptivních kategorií téže roviny nebo i různých rovin. Konkrétně se pak zabýval seskupením gramatických (strukturních i nestrukturních) a lexikálních kategorií, které nazval „kohezí“.) — Samuel R. Levin se zabýval pojmem „gramatičnosti“ (ve smyslu generativní mluvnice) ve vztahu k poezii (v poezii se setkáváme s větami částečně vybočujícími z pravidel tvoření „gramaticky správných“ vět).

Z ostatních referátů uvedeme alespoň ještě: referát H. Kučery[19] o statistickém určení izotopie, založený na materiále českém a ruském (vychází z pojmů izomorfie — míra izomorfie udává míru fonologické příbuznosti dvou fonémů v různých jazycích, a izotopie — izotopické jsou takové fonémy, které se mohou vyskytovat v distribučně identických pozicích) a referát u nás známého badatele P. L. Garvina o působení automatického zpracování jazykových dat na lingvistickou [76]analýzu (živý ohlas vyvolalo zejména jeho úsilí ujasnit, jak se má vlastně chápat kritérium „jednoduchosti“, s nímž nové americké směry běžně pracují, aniž je přesně vysvětlují; Garvin v duchu svého operacionistického zaměření ukázal, že „jednoduchost“ lze měřit cílem, kterého chceme rozborem dosáhnout, jde tedy vlastně o efektivnost). — Pozornosti se dostalo i nové disciplíně, tzv. paralingvistice (paralingvistickými jevy nebo též parajazykem se nazývá — velmi zhruba řečeno — souhrn zvukových prostředků nepatřících do jazykového systému, které jsou však vždy spojeny s jazykovým projevem a vyjadřují zejména afektivní stránku sdělení.[20] Pozornost dnes vzbuzují i otázky praktické péče o spisovné jazyky (v rámci aplikované lingvistiky).

Kongres byl zakončen závěrečným projevem R. Jakobsona, který shrnul a zhodnotil hlavní výsledky kongresu v historické perspektivě rozvoje lingvistiky v posledních desítiletích a zdůraznil význam mezinárodní vědecké spolupráce. — Jednání kongresu bude v plném znění (i s diskusí) uveřejněno ve sborníku, který má vyjít r. 1963 v nakladatelství Mouton and Co. v Haagu.[21]

Slovo a slovesnost, volume 24 (1963), number 1, pp. 67-76

Previous Lubomír Doležel: Stylistika jako experimentální věda?

Next Josef Hrabák: Nové vydání Počátků českého básnictví, obzvláště prozódie,