Výstavba přičleňovacího větného celku v místním nářečí (Příspěvek k poznání nářeční promluvy)

Antonín Vašek

[Articles]

(pdf)

Строение присоединительного фразового комплекса в местном диалекте (Вклад в дело изучения диалектного высказывания) / La construction de la phrase juxtaposée dans un dialecte local (Contribution à l’étude du parler dialectal)

[1]Přičlenění je jeden z výrazných rysů syntaktické výstavby nářečního projevu, vyplývající především z jeho mluvenosti. Je to jev Havránkovy „lineární výstavby větné“.[2] Přičleněním rozumím dodatečné, popauzové připojení věty nebo větné části k větě předcházející, obsahově, mluvnicky i intonačně uzavřené, kterou přičleněný útvar nějak doplňuje, určuje nebo i citově zabarvuje. Pro výrazné specifické znaky výstavby zvukové, gramatické, obsahové i aktuální vzniklého celku nelze přičlenění dobře ztotožnit s obvyklou formálně obsahovou nebo i jen formální parataxí, ani s jasně vyjádřenou hypotaxí. Např.: tož dyž ňa zvéte toš přýdu. Al’e z mojú Zub.;[3] tata donésľi f sobotu dycky peňíze nejaké. Pokel’ sa nestav’il’i v hospoďe na osm’ičku HBeč.

[176]Přičlenění náleží k jevům, které jsou sice též v jazyce spisovném (jako rozmanité vsuvky, elipsy atp.), ale proti spisovnému jazyku psanému (vcelku ve shodě se spisovným jazykem mluveným) mají v dialektu postavení odlišné: nejsou prostředkem zvláštním, příznakovým, nýbrž prostředkem zcela běžným, stylisticky bezpříznakovým. V tom se zračí rozdílná povaha jazyka psaného a mluveného vůbec.[4] V psaném jazyce si může mluvčí lépe ujasňovat myšlenkovou perspektivu a její vyjádření. K pečlivému vyjadřování jej vede i nepřítomnost adresáta a omezenější působení situačního kontextu. Dojde-li přece k odchylce, pak je obvykle záměrná, stylisticky motivovaná.

Od jiných typů dodatkového připojení, např. od postupného (splývavého nebo nesplývavého) přiřaďování útvarů (prostě juxtaponovaných nebo uvozených navazovacím a) bez těsnější gramatické a často i obsahové souvislosti, od dodatkového připojování útvaru obsahově sice nějak se vztahujícího k základu, ale gramaticky nikoli, nebo od připojených útvarů s citově úkonnou přerývanou výslovností odlišuje se přičlenění vnitřní organizovaností nově vzniklého větného celku a jeho myšlenkovou, zvukovou i gramatickou uzavřeností.[5] Podle záměru mluvčího rozeznávám přičlenění (1) nemotivované[6] a (2) motivované, a to a) situačně a b) citově. Připojuje-li se část věty, zpravidla větný člen, mluvím o přičlenění členském, dodává-li mluvčí celou větu (nebo více vět), hovořím o přičlenění větném. Větě, ke které se přičleňuje, říkám základní, větnou a členskou část připojenou označuji souhrnně útvar přičleněný;[7] větu základní spolu s útvarem přičleněným nazývám přičleňovací větný celek.

 

I. Podle obsahového vztahu přičleněného útvaru k větě základní můžeme rozeznávat několik vzájemně odlišných typů přičleňovacích větných celků:

1. K velmi produktivním typům tu náleží dodatečné zúžení nebo zpřesnění obsahu výpovědi základní věty přičleněným útvarem. Převládá přičlenění členské nad větným.

Např.: podaj ně to pudéłko! Hen taký ten bachárek Zub.; a pořáď nám hdosy na tý japka choďíł. Krasť Zaš.; já móžu jesť fšecko. Ai masné a fšel’ijaké Rok.; a ťí byl’i hneď na nohách. Ťi spáči. Spáčé šak Jab. (členské); uťíkala sem do kvel’bu, do opchodu. Ľeťéła tam toš Zub.; toť přyšéł ogárek sa optať, že abyzme ím jél’i pro to seno dneskaj. Smýkl’i tam pro to seno gvečérku Háž. (větné).

2. Velmi živým a produktivním typem přičleňovacího větného celku je též přičlenění útvaru, který zdůvodňuje a vysvětluje obsah základní věty. Zaznamenal jsem zde téměř jen přičlenění větné.

Např.: zažýł rozumu a zdýmáł (= utíkal) pryč. Nedov’ířáł ím Zub.; tož jag zme máj uřezal’i, tag zme máj zebral’i a nésl’i do ďeďiny. To było f pasekách Kři.; s týdeň nebo co musý to schnúť. Dyž je čas p’ekný Vid.; jag ho uhl’ét toš prav’í: Ty saframente, už zaséj sy přyšéł propal’ovať? Že mu jako nařeže DBeč.; členské: dyž Ňemcy enom koňe zháňal’i. Jéď negde Jab.

3. Ještě hojnější než oba předchozí typy je přičleňovací větný celek, jehož přičleněný útvar — členský nebo větný — obsah základní věty nějak doplňuje.

[177]Např.: já musým ešče do połedňa pokl’udiť. Ešče drustevňí kuřata Mik.; já sem býł nájstaršý. Jozef HNroz.; tož nerada na to spom’ínám. Už aňi Hus.; tady nám choďíval’i pytl’ácy. Dycky f sobotu otpołedňa Rož.; večér toš sy přyte s konv’ičkú. L’ebo ďefča Vid.; a fčyl’ přyšéł tož b’ij! Vajca! (expres.) Jab. (členské); a prvňí było, jag dávno tam byl’i. Jag dávno odešl’i Hoš.; a doma přyšéł — on mu pry gdesy na łafce uchraňováł, aby sy moch sednúť — a ostatňí byl’i fšecy v yzb’e, domácý. Al’e žádný ňiʓ nev’iďéł MLh. (větné).

4. Nepříliš často vyjadřuje přičleněný útvar výsledek děje základní věty nebo jeho následek. Jde tu o přičlenění větné.

Např.: jag máme čas, jedém do młýna do Zašovéj, tam to zbožý vym’eňá. Přyvezém zrovna múku Vid.; a tož Jarčov’ané dostal’i straγ a odešl’i a toš to je to cełé. Fánu nedostal’i Kři.; on ňe pov’ídá: Ťí hájňí ešče nebudú fšecy doma, Křenečeg bude u škołky l’edvá. On sa vráťí MBy.

5. Rovněž řidčeji jsem se setkal s přičleňovacím větným celkem, jehož přičleněný útvar vyjadřuje kvalitu děje nebo stupeň vlastnosti jedince základní věty, anebo osobu, předmět nebo jev základní věty charakterizuje.

Např.: ogařy hneď łavu l’ebo ňíský stúł naprostřeď izby a už náz mandl’oval’i. Jednu vedl’a druhéj Vig.; mám já sa pane dobře! Jag nahý f trňú (expres.) Krh. (členské); a pes ščekáł a kol’ébáł kol’épkú. Jak ščekáł tak kol’ébáł Zub.; a był tam v hospoďe tedováď ai Janek. Co choďíł za Františú Mal’inovú HBeč. (větné).

6. V živém hovoru se tu a tam setkáváme i s přičleňovacím větným celkem, jehož přičleněným útvarem (vždy větným) se mluvčí obrací k posluchači (otázkou, řečnickou otázkou, přáním nebo výzvou). U řečnické otázky a přání nebo výzvy jde o výpověď vždy nějak citově zabarvenou.

Např.: my zme došl’i z Jozefem Mal’eňákem navrch tady ke šraňkom. To je na veřofskéj cesťe, to tam znáte? Rož.; zas sa ocťehováł (= vodník) do teho Žytňíkového młýna. Nepomatujéte? DBeč.; — potem — preʓbuřt sa dá uvařyť ’a itrňičky a jag je to uvařené, roznesú sa gúry súsedom a každému ai trochu pol’éfky. Ať sa naí prdel’ačky! VKarl. Autor promluvy zde vyjadřuje svůj povýšenecký vztah; užil proto expresívního výrazu prdel’ačka.

7. Dosti zřídka přičleněný útvar hodnotí obsah základní věty a dodává přičleňovacímu větnému celku výrazného citového zabarvení.

Např.: pomłúvaď neboščýka to je to nájškarečý co móže byť. A l’echké je to! Zub.; potem sa (= vepř) umyje, rospołtí a obracajú sa střeva. To je kus ’oškl’ivéj práce! VKarl.; … a zapłaťil’i zme mu (= advokátovi) třy sta korun. Šak to było f třycátém dosť peňez za ten úp’is! Zub.

Pro různorodou myšlenkovou výstavbu analyzovaných přičleňovacích větných celků je někdy možná i jejich vícerá interpretace.

Např.: je to na neco? Súcý? „dobré, prospěšné“ Rat. (možno zařadit do skup. 1, 2 nebo 3); choďil’i s nam’i na pol’e. Jedného napřetku, druhého na zádoch Tyl. (skup. 3 nebo 5) atp. Možnost několikerého chápání dokladů adresátem vyplývá z jejich přílišné implicitnosti. Porozumění zde sice napomáhají ostatní promluvové faktory (zvl. situace promluvy, širší kontext),[8] avšak neodstraňují nedostatky všechny.

 

II. Pokud jde o gramatickou výstavbu přičleňovacího větného celku,[9] v přičlenění členském má přičleněný útvar jednak platnost členu zpřesňujícího nebo zněkolikanásobujícího hlavní člen věty základní, jednak vyjadřuje, zpřesňuje nebo zněkolikanásobuje člen rozvíjející.

[178]Podmět bývá přičleněn dosti zřídka, např.: tož už by to było. Téj moí kol’edy (= toho mého vyprávění, totiž: dost) Rož.; a jag na to p’ískáł, toš sa to začało šúl’ať k čłov’ekov’i to sv’etło. Také baňe Sol.; ostal’i zme tam nakonec tož my třé edem. A hen strýʓ V’inceg v’éru Zub.

Z vedlejších větných členů mívá přičleněný útvar nejčastěji platnost příslovečného určení a předmětu, řidčeji přívlastku a doplňku.

Např.: příslovečné určení: tudy nám to tož dovézl’i fčéraj to seno. Na sám večér Háž.; tady bývám. Poňižéj. U cesty Rat.; no a potem byl’i vesel’í a donésl’i ai neco počastovať. Vyp’íť DBeč.; nebo s odkaz. zájmenem ve větě základní: a přy tem sa přadło ai dŕhlo péřý. Přy tem sv’eťidl’e Vid.; na tú škubačku sa zešły ot súsedúγ ďecka. Ai zdal’ša HBeč.;

předmět: já vyčysťím střeva a posvačýme. Podbradek a chl’eba a gořałku. VKarl.; přytem převáďal’i ai l’ecyjaké tý uprchl’íky. Na Słovencko. Ai Žydy. Ruské uprchl’íky. Zajace Hus.; no. A fčyl’kaj Jura špekul’írováł, jag by sa mu vychłaďíł (= pomstil). Temu súsedov’i Tyl.; m’éł sem dobrého nádl’esného přy ruce a potem składňíka co býł tam. Nějaký Vachún Rož.;

přívlastek: tož je tudy młýn na Bečv’i. V’igáncký DBeč.; Jan býł chłab vysoký a f ťel’e fest. A pevný Rož.;

doplněk: přet chvil’ú sa šag vrátíł náž domú. A pyl’ný ducha svatého (= nazloben) Zaš.; Tonka k nám přyl’éťéła vel’ice jakásyk smutná. A bl’édá! (é je zde afektivní) Zub.

Po stránce slovosledné vyznačují se poměrně hojné případy přičleňovacího větného celku tím, že se přičleněný útvar dostane daleko od místa ve větě základní, ke kterému se vztahuje.

Např.: a býł sem přy ňích přy roďičoch ’až do tých třyadvaceťi rokúch. Vydržéł to! Rož.; a ťí byl’i hneď na nohách. Ťi spáčy. Spáčé šak Jab.

Ve větném přičlenění se přičleňují dílem věty jednoduché, dílem i složené. Přičleněná věta

a) je s větou základní formálně i obsahově rovnocenná,

např.: tosem sa zebráł a hybaj g vozu. A vjo na pol’e Zub.; začal’i nám vykłádať ’a sa sťežovať. A ai suzy były Zub.; pomłúvaď neboščýka to je nájškarečý co móže byť. A l’echké je to! Zub.; al’e do p’eťi ať sy tady! L’ebo ňe nechoď na očy DBeč.;

b) vyjadřuje nebo zastupuje člen své věty řídící (základní) nebo jeho platnost nějak blíže vymezuje; zde větami příslovečnými.

Např.: tata donésl’i f sobotu dycky peňíze nejaké. Pokel’ sa nestav’il’i v hospoďe na osm’ičku (opakově omezovací) HBeč.; tož zme sy złožyl’i oheň. Aby nebyła chv’il’a dłúhá (účelová) Stří.; no a toš — dysy přy połedňi sy spom’éła, že má také nové zuby a že by íγ desy m’éła m’eť. Dyž ýγ nemá v hub’e (zřetelová) Ústí; ten? Moch tu byť posavel’. Dyby né téj šedéj. A dřyny (podm.) Háž.; zavołali ňa a toš sem šéł. Ai dyš sa ňe už jaksy moʓ nechťeło (přípustk.) Byn.

Podřadnému souvětí s vedlejší větou příslovečnou důvodovou podobají se zdánlivě větné celky typu „matka sa nechťéła vdávať. Była vdovú“ Krh.; nejde však o vyjádření důvodu, nýbrž o dodatečné explikativní sdělení. Tento větný typ je typicky promluvový (v. pozn. 6): neporozumíme mu bez přihlédnutí k jednotlivým činitelům promluvy. Podobně: tož jag zme máj uřezal’i, tag zme máj zebral’i a nésl’i do ďeďiny. To było f pasekách Kři.

Jiné typy přičleněných vět jsou řídké: šak tá byla! Jag by jú namal’ováł (přísudková) Rož.; a prvňí było, jag dávno tam byl’i. Jag dávno odešl’i (podmětová) Hoš.; al’e sem dobře čuła. (Mimika a posuněk.) To nebyl’i jeich (předmětová) Sol.; šéł (= Pobořil) do chałupy. Mach sa menováł ten člov’ek (= který v ní bydlel) Zub.; na národňím výboře sem sa uv’iďéł s tým co býł na tem kvel’b’e (= obchodě). Jak býł naproťi Dvorským (přívlastková) Zub.; a za Potúčky sem tam iγ dohnała tetku Rozýnu. Jak popúščal’i už g Łúšku (doplňková) Zub.

[179]Za zmínku stojí zastavit se u přičleňovacího větného celku, který je jistým protějškem souvětí účinkového: věta vyjadřující účinek předchází (přičleněnou) větu, jejíž obsah účinek vyvolal. Jde tu o přičleněnou větu vysvětlovací.

Např.: aňi sa dneskaj nemožu narovnať. Tag ňa přy tem (= při práci) sf’íkało v zádoch Hut.; a ona šła k tým dvéřom a posłúchała, jag v yzb’e posýłal’i jeden druhého ven. Tak sa fšecy vel’ice bál’i f téj izb’e Zub.

Proti jazyku spisovnému (zejm. psanému), kde je subjektivní větosled neobvyklý a afektivní,[10] jde v nářečí o běžný způsob vyjadřování, sice také citově úkonný, avšak tato stránka je tu nejednou značně setřena. Vedle toho setkáváme se i s přičleňovacím větným celkem, v kterém je vyjádření účinku až na druhém místě (tj. jako v běžném souvětí účinkovém): a teho roku napadło moc sňihu. Aš stromy łámało. Vid. Atp. Ve frekvenci obou typů veliké rozdíly, zdá se, nejsou. Dodejme, že první typ je pro přičleňovací větný celek charakteristický, vyskytuje se pouze v něm. Podobná situace je také u přičleňovacího větného celku, v kterém základní věta vyjadřuje (zastupuje) předmět věty dodatkově připojené, jako např.: f tem al’e nemáš pravdu. To ťi řeknu Zub.; máte íď domú už ďecka. Vašý vám skazujú VBy. Tento typ je ve srovnání s prvním typem předchozího přičleňovacího větného celku (tj. s přičleněnou větou explikativní) daleko řidší, ale je živý; pro přičleňovací větný celek je rovněž příznačný.[11] (Jeho afektivní povaha je v místním nářečí také téměř veskrze setřena.) Obrácený větosled je sice v nářečí hojný, avšak v přičleňovacím větném celku jsem jej nezaznamenal, vyskytuje se jen v podobě běžného spojkového nebo asyndetického souvětí: vašý vám skazujú, (že) máte íď domú ap.

Z hlediska gramatické stavby přičleňovacího větného celku zastává tedy přičleněný větný útvar jednak (1) funkci věty běžného souvětí souřadného, jednak (2) funkci větného členu a) rozvíjejícího, b) zpřesňujícího nebo c) násobícího člen věty základní. V případě 1 a 2c proniká koordinující poměr obou složek, a tedy základní povaha spojení souřadného, v případě 2a a 2b poměr determinující, a tudíž základní povaha spojení podřadného. Schopností vyjadřovat člen věty základní nebo jej nějak blíže vymezovat blíží se přičleněné útvary vedlejším větám souvětí hypotaktických, nemají však jejich výrazovou skloubenost s větou řídící. Z tohoto důvodu a zejm. stránkou fonetickou podobají se proto spíše volně připojeným složkám souvětí parataktického.

Někdy jsme na pochybách, zda jde o přičlenění členské, anebo spíše o přičleněnou neúplnou větu.

Např.: tož bača šéł z hospody z Horňích Pasék. Ze Zemanem ze Starého Zubřýho Rož.; a jak šła s teho Fseťína, tož u chałupy słyšeła, čuła s kopca cosy že šło. Ťeškého jag metráky, že zem duňeła Růž.; no a tam sem uv’iďéł bratra. Poznáł na prvňí pohl’et Hut.

Soudím, že větná nebo členská povaha každého syntaktického útvaru závisí na tom, zda se v něm uskutečňuje predikační akt. Přitom v dvojčlenné (úplné) větě jsou přítomny oba členy predikační dvojice, subjekt i predikát, kdežto ve větě jednočlenné jen jeden. Schází-li v dvojčlenné větě neúplné jeden z členů této dvojice, blíží se větě jednočlenné, ovšem chybějící člen lze si lehce domyslit. V přičleňovacím větném celku bývá scházející člen predikační dvojice přičleněné dvojčlenné věty eliptické často vyjádřen ve větě základní. Potíže s hodnocením přičleněného syntaktického útvaru se vyskytnou jen tehdy, je-li přičleněn určitý tvar slovesný. Domní[180]vám se, že predikační schopnost (větotvornost je v přičleněném určitém tvaru slovesném potenciálně téměř vždy, i když pokaždé nevystupuje stejně výrazně; poněkud zastřena bývá např. u přičlenění výrazu synonymního s predikátem věty základní: sa to dá napřýky. Okřyžuje Kat. Větotvornou platnost nemá jen přičleněný stejný určitý tvar slovesný jako ve větě základní — v takovém případě jde obvykle o přičlenění členské (přísudek se opakuje) —, avšak i u něho je tomu tak jen tehdy, je-li holý nebo stejně rozvitý jako přísudek věty základní. Je-li přičleněné sloveso rozvito jinak než ve větě základní, třeba tu mluvit o přičlenění větném. Např.: v Rožnov’e Jan kúpíł sy kłobúk. Sy ho tam sám kúp’íł. Zub.; a oňi (= tata) šl’i potem večér neskoro domú. A šl’i sam’i. A peňíze vel’ké nésl’i stamotel’ za tý drva Zub. Větnému chápání přičleněného útvaru nesporně napomáhá výrazná pauza mezi oběma částmi, a to zejména v asyndetu, v němž jsou obě složky spojeny nejvolněji, a při spojení spojkami vystupujícími jindy — mimo spojení přičleňovací — jako pouze větné (dyť; aby, coby, edemže aj.). V přičleňovacím větném celku proti běžnému (sou)větnému spojení nenapomáhá členskému chápání tolik slovosled jako to, že po základní větě následuje třeba několik přísudkových sloves bezprostředně po sobě.

Shrnuji: V členském přičlenění se neuskutečňuje predikační akt, kdežto v přičleněné větě jako v každé jiné větě tento akt uskutečněn je, i když je nejednou zastřen tím, že se predikuje subjektu jsoucímu mimo přičleňovaný útvar. Z tohoto hlediska v prvních dvou případech jde o přičlenění členské (v druhém rozvité připojenou vedlejší větou účinkovou, takže vzniká dojem přičleněného souvětí), v třetím o přičleněnou eliptickou větu.

Přičleňuje-li se k větě složené, dochází po stránce větné souvztažnosti k několikerému případu. Přičleněný útvar se vztahuje a) k větě bezprostředně předcházející, např.: a za to í dała hospodyň šatku, za tú dobrú vúl’u a Rozýnka šła dómú. Było to za potokem bývała VLh.; tento typ přičlenění je — alespoň podle mého materiálu — nejhojnější; b) k základnímu souvětí jako k celku, např.: a tož Jarčov’ané dostal’i straγ a odešl’i a toš to je to cełé. Fánu nedostal’i Kři.; c) k první větě základního souvětí, např.: al’e l’etos teho bude máło, prasata pohynúły na obrnu. Nebude teho aňi połov’ica VKarl. — K podobné, i když poněkud komplikovanější situaci dochází, dodává-li mluvčí k základnímu souvětí několik přičleněných útvarů po sobě, mezi nimiž je vztah koordinační, např.: chłap’i toš kyje, opukáły a hnal’i jiγ ze dvéřý. Hnal’i. A młáťil’i. Nerozmýšl’al’i Tyl. Vidíme, že v tomto případě se k poslední větě základního souvětí vztahují stejným dílem přičleněné tři útvary. Akademická gramatika ruská[12] při charakteristice přičleňovacího spojení ve spisovném jazyce vyzvedá, že v souřadně přičleňovacím spojení jsou možné jen dvě věty, tedy spojení „párové“. S tím nesouhlasí Blanár (o. c. v pozn. 8, s. 190) pro jazyk spisovný (psaný) a rovněž já pro přičlenění v místním nářečí.

Někdy jsou k základnímu souvětí přičleněny dvě koordinačně spojené jednoduché věty, vztahující se sice obě k téže větě (vlastně části základní věty složené), každá však z jiné stránky: było pár metrú ot téj łúky pl’eso, (vodník) hób do ňho, čváγ do ňho. A było po dratařov’i. Tak to čváchło Rož. Druhá přičleněná věta z hlediska myšlenkového sledu i obsahové závažnosti zřetelně náleží před první přičleněnou větu. Tato jistá subjektivnost aktuální výstavby přičleněného útvaru je výrazem jeho citového zabarvení.

Přičleňují-li se k základní větě dva nebo více větných útvarů, vzájemně nějak obsahově závislých, přičleněná věta řídící druhou přičleněnou větu vztahuje se jednak k větě základní (nebo její části), jednak k další přičleněné větě (i když její existenci mluvčí předem třeba nepředpokládá), kdežto přičleněná věta na ní obsahově závislá vztahuje se k ní a spolu s ní a vlastně přes ni, nepřímo k větě základní; atp. Např.: tož dało ně to al’e us sem to zesék. Dv’ema kosamy to zrúbáł. Coby m’éł čłov’ek pokoj zas Zub. (Viz i doklady na s. 182).

[181]Má-li přičleněný útvar povahu souvětnou[13] (případ poměrně řídký), přičleňuje se — podobně jako v (psaném) jazyce spisovném, srov. Blanár (v. pozn. 8, s. 191) — jako jeden myšlenkový celek: a ona pov’ídá, že í škoďá ďivoké sv’iňe v zemňákoch každú noc. Že ide na rev’írňíka Černocha, ať s tým ďełá pořádek MBy.

V přičlenění členském se přičleněný útvar vztahuje téměř vždy k větě těsně předcházející, např.: já dyš sem róst tož nás choďiło ai štyryadvacet po šm’igrúsťe. Po budačce ve šm’igrúst Rož. K první větě základního souvětí se přičleněný útvar vztahuje jen velmi zřídka: já sem sa s tú Hančú už łúčýł. Usem (= uš sem) chťéł ýď dóm. Uš f sýňi VMez. (pokud nejde o elipsu už jsem byl v síni, pak by šlo o přičlenění k větě předcházející, tj. usem chťéł ýď dóm). Zřídka jsem zaznamenal i členské přičlenění, k němuž byl dodán ještě další (členský nebo větný) útvar, např.: jag zme přyšl’i k potúčku, uš tam na náz hájný čekáł. S Pobořýłem ze Starého (= Starého Zubří). S Kub’ičánék Rož.

Mluvnická stavba přičleňovacího větného celku je tedy v místním nářečí (a v běžně mluveném jazyce vůbec) po nejedné stránce osobitá. Obecně lze říci, že od dodatečného připojení jediného slova dochází zde až k dodávání souvětí nebo několika vět (a přičleňovací větný celek přechází pak ve dvě nebo více vět samostatných). Čím více má přičleněný útvar znaků samostatné věty, tím intenzívnější je jeho tendence „odstředivá“, působící proti jeho připojení adresátem projevu k větě základní, a to tím více, čím méně je pojítek, jimiž mluvčí spojuje větu základní s útvarem přičleněným. Přitom je pro adresáta projevu irelevantní, zda k onomu uvolnění sounáležitosti věty základní a útvaru přičleněného dochází u mluvčího bezděčně nebo záměrně. Toto uvolnění se projevuje také v aktuální výstavbě sdělovaného (v. dále).

 

III. Při zkoumání výstavby přičleňovacího větného celku z hlediska aktuálního členění větného všímám si toho, zda je přičleněný útvar pokračováním přirozené myšlenkové perspektivy výpovědi vyjádřené větou základní, zda vyjadřuje něco nového, závažnějšího (nebo — je-li věta základní složená — než ta její část, ke které se přičleněný útvar vztahuje), anebo vypovídá něco méně závažného, něco, o čem již byla řeč nebo co spíše navazuje na situaci dané promluvy a širší kontext. V prvním případě by přičleněný útvar vyjadřoval další obsahové jádro výpovědi, v druhém (další) myšlenkové východisko. Pokud jde o přičleňovací větný celek s přičleněním členským, rozbor materiálu ukázal, že ve valné části má přičleněný útvar povahu jádra. Porovnáme-li tedy oba komponenty přičleňovacího větného celku z hlediska aktuální výstavby, shledáváme zde pořádek (V — J // řidšího J — V) + J, tedy objektivní. Např.: já dyš sem róst tož nás chodiło ai štyryadvacet po šm’igrúsťe. (V — J) Po buďačce ve šm’igrúst (J) Rož. Jen v nehojné míře se setkáváme s případem, že přičleněný útvar vyjadřuje jakoby obsahové východisko přičleňovacího větného celku. Bývá tomu tak při doplnění východiska nebo při zpřesnění ne dost zřetelného východiska vyjádřeného zájmenem: a přy tem sa přadło ai dŕhło péřý. Přy tem sv’eťidl’e Vid. Je tu sled (V — J — J) + V, tedy pořádek subjektivní. Zpřesňování výpovědi nebo její doplňování — i když se zřetelně vztahuje k nedostatečně vyjádřenému východisku zájmenem — dodává však přičleňovanému útvaru do značné míry i povahy jádra. Uvedený doklad bylo by pak možno hodnotit spíše jako východisko [182](V), k němuž se vztahují dvě koordinačně spojená jádra (J — J) a po pauze se dodává jádro třetí (+ J), tedy (V — J — J) + J. Z toho je pak možno také vyvodit, že přičleňovací větný celek je z hlediska své aktuální výstavby charakteristický tím, že přičleněním získává (alespoň) jedno výpovědní jádro navíc. To platí v zásadě i o přičleňovacím větném celku s přičleněnou (celou) větou.

Není to ovšem nic zvláštního. Tak jako mluvíme o aktuálním členění výpovědi vyjádřené jednoduchou větou, tak také ve výpovědi souvětné můžeme rozeznávat „východisko“ a „jádro“ výpovědi.[14] Přitom např. v běžném souvětí skládajícím se ze dvou vět vyjadřuje zpravidla jedna východisko, druhá, obsahově závažnější, její jádro. Tím spíše se to týká věty přičleněné.

Přičleněná věta vzhledem k svému dodatkovému, popauzovému postavení vystupuje z hlediska aktuální výstavby (celého) přičleňovacího větného celku jako něco dílčího a zároveň kompaktního, co má povahu dalšího jádra výpovědi.

Např.: tož zme m’él’i drhačku. (V — J) Drhło sa večerý péřý (+ J) Vig.; (mluví se o mamince): mam’inka? (V) Šła na potok, (J) je na potoku. (J) Prádło ke stavu (= ke splavu) omachnúť ’uťíkała (+ J) Zub.

Náleží-li k témuž přičleňovacímu větnému celku přičleněných vět nebo větných částí několik (případ dosti řídký), je situace poněkud složitější. V zásadě jsou tu však přičleněné útvary dalšími jádry daného přičleňovacího větného celku. Jsou-li navzájem v poměru koordinačním, pak je jejich společné východisko ve větě základní (nebo — je-li složená — v té její složce, ke které se vztahují). Např.: strýc šag už ydú hen. Ruky za řyťú. A kyj v hrsťi Zub. Tedy: (V — J) + (J + J). Jsou-li přičleněné útvary mezi sebou v nějaké obsahové závislosti (v poměru determinačním), pak je první přičleněný útvar nejen dalším jádrem věty základní, ale zároveň východiskem pro druhý přičleněný útvar; ten je nejen dalším jádrem věty základní, ale proniká i jeho jádrová povaha k prvnímu přičleněnému útvaru a zároveň je východiskem pro útvar další. Atp. Je tu tedy tato soustava vztahů:

 

Takovýto větný celek má pouze pořad objektivní. (Pořádek subjektivní je možný jen v přičleňovacím větném celku s jedním přičleněným útvarem; v. výše na s. 181.) Např.: v Rusku sem býł dva roky. (J — V) V L’ebedýňe. (← J/V) Za Kyjevem.  Čechrýnský Újest sa to menovało.  L’ebedýn  Lázy. Ke komplikované situaci dochází rovněž tehdy, je-li mezi přičleněnými útvary některý, který plněji vystihuje východisko základní věty, ovšem ani zde nedochází k subjektivnímu pořadu přičleněných členů.

Např.: tam hořéła kráva. (V — J) Padła. (←J/V) F téj šop’e dřev’enéj.  Tam m’éł řezňík.  Na zab’ijaňí  Jab.

K přičlenění dalšího jádra výpovědi dochází podle mého názoru i v případě přičleňovacího větného celku obsahujícího přičleněnou větu explikativní, který je možno považovat za jakýsi protějšek souvětí účinkového (v. u výstavby gramatické, s. 179): dodatkově připojená věta vypovídá důvod (popisuje situaci, okolnosti, tedy myšlenkové východisko), pro který došlo k účinku vyjádřenému dějem věty základní, a z hlediska obsahového i z hlediska souvětné závažnosti (z hlediska [183]aktuálního členění větného) náleží tedy před větu vyjadřující účinek, v tomto případě před větu základní. Protože věta základní tvoří uzavřený celek, převládá u přičleněného útvaru vždy povaha jádra výpovědi. Toto hodnocení plyne z pojetí, že přičleňovací větný celek chápu jako hotovou větnou výpověď plus (nějaký) přičleněný útvar, a ne jako dva komponenty téhož (sou)větného celku. Např.: aš skřydłu na střeše nadv’ihuje, dv’ihá. Tak tam dýme dneskaj Stří. V běžném souvětí bychom mluvili o pořádku subjektivním (J — V), avšak z hlediska aktuální výstavby přičleňovacího větného celku je i zde pořádek objektivní: (J — V — V) + J. To platí i o přičleňovacím větném celku, v kterém věta základní vyjadřuje (zastupuje) předmět věty přičleněné, např.: máte íď domú už ďecka. Vašý vám skazujú VBy. a také o uved. přičleňovacím větném celku s přičleněnou větou vysvětlovací typu „matka sa nechťeła vdávať. Była vdovú“ Krh., tj. (V — J) + J.

Přičleňuje-li se k základní větě složené, vyjadřuje přičleněný útvar nejčastěji další jádro věty těsně předcházející. Např.: no a toš — dysy přy połedňi sy spom’éła, že má také nové zuby a že by íγ desy m’éła m’eť. Dyž ýγ nemá v hub’e Ústí. Tedy: [V — J/V — (J/V + J/V)] + J. Jak bychom větu dyž ýγ nemá v hub’e interpretovali z hlediska aktuálního členění, kdyby šlo o vedlejší větu tvořící součást kompaktního (nepřičleňovacího) souvětného celku? Kdyby věta dyž … v hub’e spolu s předcházejícím větným útvarem tvořila kompaktní souvětný celek, pak by šlo o její připojení k větě obsahově závažnější, na níž je gramaticky i myšlenkově závislá a jejíž východisko vyjadřuje. Míru souvětné závažnosti vedlejší věty dyž … v hub’e by pak nesignalizoval větosled, nýbrž její obsahový charakter.[15] V přičleňovacím větném celku je situace odlišná, a to jak se zřetelem k uzavřenosti a „úplnosti“ věty základní, tak i s přihlédnutím k dodatkovému charakteru útvaru přičleněného. Proto mluvím i v případě právě uvedeném a jemu podobných o přičlenění dalšího jádra výpovědi. — Někdy, i když méně často, vztahuje se přičleněný útvar k jiné části základního souvětí; aktuální souvztažnost je tu stejná jako obsahová a gramatická (v. s. 180).

Přičleňovací větný celek s přičleněnou větou se od celku s přičleněním členským odlišuje tím, že jeho přičleněná část má — jako každá jiná věta — také svou vlastní aktuální výstavbu. Vychází převážně ze známého (zejména při spojení spojkovém) a spěje k obsahovému jádru sdělovaného. Např.: strýc přýde na mňa, že kráva m’éła tetku zab’iť. Že ať sy jú vemu spátky (V — J) Zaš.

Někdy (dosti řídce, v afektu) zjišťujeme i takové případy tohoto typu větného přičlenění, v kterých je na konci přičleněné věty, tj. na místě větného přízvuku a často také myšlenkového jádra výpovědi i důraz: a fčyl’éj sem utekala M’ičol’ovú zahradú aš sa ňe hłava třásła. A zrovna přez ďeďinu k stařýčkov’i. (V - J/V) Dyť ’oňi ňa m’él’i vel’ice ráďi! (+ J) Rož. První přičleněná věta doplňuje obsah první věty základního souvětí, druhá — s citovým důrazem na ráďi — obsah první přičleněné věty expresívně zdůvodňuje. (Tato druhá věta má ovšem i svou vlastní aktuální výstavbu: V - J.) Obě přičleněné věty tvoří dohromady jeden vyšší útvar, který je jako celek přičleněn k větě základní. Z hlediska aktuální výstavby přičleňovacího větného celku (jako [184]celku) třeba tu tedy vidět výstavbu (V - J) + (J/V + J). Řidší jsou případy se středovým postavením jádra v přičleněné větě, např.: múj seče a já odb’ířu. Tož m’él’i zmе přyptanú, v’íž na tý prov’ísła ďełaňí jednu ženckú. Vid. Začátkové postavení jádra v přičleněné větě vidím v případech jako: toš šéł sem na tú čekanú. Gvečeru. (+ J) Koncem kv’etňa to było (J - V) Jas. V těchto větách s obráceným slovosledem, tj. jádro - východisko, proti jazyku spisovnému a ve shodě s nářečními větami vůbec nemusí jít o záměnu motivovanou uvědomělou snahou mluvčího vyjádřit svůj citový vztah ke skutečnosti (srov. i s. 179); tak je tomu i v uvedeném dokladě. V některých případech subjektivního slovosledu J - V v přičleněné větě však o vědomé vyjádření expresívnosti jde: pomłúvaď neboščýka to je to nájškarečý co móže byť. A l’echké je to! Zub.

A ještě poznámku obecnou: U popisu gramatické stavby přičleňovacího větného celku jsem ukázal na stupňovitou povahu jednotlivých případů a na postupné uvolňování gramatické sounáležitosti věty základní a útvaru přičleněného. Na aktuální výstavbě přičleňovacího větného celku se toto postupné uvolňování odráží tak, že adresát projevu krok za krokem přechází od chápání syntetického k analytickému, tj. od pojímání přičleněného útvaru jako pouhé složky přičleňovacího větného celku k jeho hodnocení jako větného útvaru samostatného. Tedy od (V — J//J — V) + J přechází k (V — J//J — V) + (V — J//J — V).

 

Přičlenění je jev sui generis, který má své místo v jazykovém systému.[16] Je to jev „nadvětné“ skladby místního nářečí a mluveného jazyka vůbec. Vyskytuje se sice i v jazyce psaném (převážně jen sekundárně psaném), avšak odlišuje se tu frekvencí, formou a zejména stylistickým zařaděním. Přičleněním vzniklý větný útvar, tzv. přičleňovací větný celek, je pak jeden ze základních typů nářeční (i spisovně mluvené) promluvy. Je to reálně existující jednotka skladebného systému mluveného jazyka, nejednou snáze zjistitelná nežli věta, neboť hranice věty se v živém hovoru do značné míry stírají.[17] Někdy se blíží větě v tradičním pojetí (tak je tomu zvláště u přičlenění členského), jindy ji více nebo méně zřetelně přerůstá. Tvoří vyšší, vnitřně organizovaný celek, obsahově, zvukově i gramaticky uzavřený, vyjadřující „významově úplný jazykový projev“.[18]

 

R é s u m é

СТРОЕНИЕ ПРИСОЕДИНИТЕЛЬНОГО ФРАЗОВОГО КОМПЛЕКСА В МЕСТНОМ ДИАЛЕКТЕ

(вклад в дело изучения диалектного высказывания)

Под присоединением я понимаю добавочное, разделенное паузой сцепление предложения (или отрезка предложения) с предыдущим предложением, законченным в инто[185]национном, семантическом и грамматическом отношениях, которое как-либо пополняется, определяется или эмоционально окрашивается посредством присоединяемой части. В виду ярких специфических признаков звукового, смыслового, грамматического и актуального (контекстного) строения получившегося коммуникативного комплекса, присоединение нельзя механически отождествлять ни с обычным формально-семантическим или даже только формальным сочинением (паратаксисом). Присоединение — в разрез с (письменным) литературным языком, и в общем соответствии с литературным обиходно-разговорным языком — представляет в диалекте структурный и стилистически нейтральный прием. Если присоединяется отрезок предложения, я говорю о членском присоединении, а если говорящий прибавляет целое предложение (или несколько предложений), говорю о фразовом присоединении. Предложение, к которому присоединяют, называю основной частью (основной фразой), а присоединенный член или предложение (фразу) обозначаю сводным названием присоединенная часть; основная и присоединенная части, вместе взятые, называю присоединительным фразовым комплексом.

Смысловая структура присоединительного фразового комплекса отличается плотной спаянностью обеих его составных частей, а также определенной зависимостью присоединенной части от смыслового автономного основного предложения. По их взаимному семантическому отношению различаю здесь 7 более или менее ярко выделяющихся типов. Иногда возможна и разнооразная интерпретация данных примеров со стороны адресата, что вытекает из их чрезмерной имплицитности. Однозначной интерпретации, правда, способствует наличие других участвующих в высказывании семиотических факторов, однако и оно не устраняет всех интерпретационных колизий.

Что касается грамматического строения присоединительного комплекса — отдельные связующие средства были рассмотрены мною в другом месте —, то присоединенная часть: а) передает, б) уточняет или в) превращает в однородные какой-либо (главный или второстепенный) член основного предложения, или г) выполняет роль второй части обычного сложносочиненного предложения. В случаях а) и б) проступает детерминирующее взаимоотношение обеих частей, т. е. основной характер подчинительной связи, а в случаях в) и г) — координирующее взаимоотношение и, следовательно, основной характер сочинительной связи. Грамматическое строение присоединительного комплекса в говорах (да вообще в обиходно-разговорной речи) отличается некоторыми своеобразными признаками (напр. словопорядком, присутствием всякого рода добавочно объясняющих фраз). В общем, у него примечательна определенная ступенчатость, исходящая от добавочного присоединения единственного слова и переходящая вплоть до присоединения сложного предложения или цепочки предложений. Это и влечет за собою постепенное перерастание присоединительного комплекса в две или больше самостоятельных фразы. По мере того как присоединенная часть приобретает больше примет самостоятельной фразы, то становится более сильной и ее «центробежная» тенденция, противодействующая объединению ее адресатом коммуникации с основной фразой. Эта тенденция дает себя знать тем отчетливее, чем менее связующих средств говорящий привлекает в целях сцепления основной части с присоединенной частью. Притом с точки зрения адресата иррелевантно, происходит ли подобное внешнее ослабление спаянности основной и присоединенной частей невольно или намеренно со стороны говорящего.

С угла зрения своего актуального (контекстного) строения присоединительный комплекс характеризуется тем, что благодаря присоединению он вдобавок получает всегда по крайней мере еще одно новое коммуникативное ядро («новое»). Это относится и к фразовому присоединению, причем даже в случае присоединительного комплекса с экспликативным предложением, представляющим своего рода противопоставление [186]следственного сложноподчиненного предложения (указывает повод, основание, вызвавшее следствие, которое передается основной фразой). Такая оценка обусловлена моей установкой, согласно которой присоединительный комплекс понимается как законченное, готовое высказывание плюс (какая-либо) присоединенная часть, а не как два компонента того же самого целого. Если присоединяют несколько частей (редко), то все они выступают дальнейшими ядрами присоединительного комплекса. В случае их взаимного сочинения у них имеется общий исходный пункт (общее «данное») в основном предложении. Если же они стоят между собой в том или другом отношении семантикосинтаксического подчинения, тогда, например, первая присоединенная часть оказывается не только следующим ядром («новым») основной части, но одновременно «данным» для второй присоединенной части; вторая присоединенная часть выступает, в свою очередь, не только дальнейшим ядром основной части, но и ядром первой присоединенной части и, вместе с тем, данным применительно к дальнейшей присоединенной части. И т. п. Следовательно, здесь имеет место, в основном, объективный словопорядок. Присоединительный фразовый комплекс с присоединенным предложением разнится от членского присоединения тем, что присоединенное предложение имеет — как и всякое иное предложение — тоже свое собственное актуальное строение. Постепенное ослабление связей между основной и присоединенной частями сказывается на актуальном строении присоединительного комплекса таким образом, что адресат постепенно переходит от синтетического осмысления к аналитическому, т. е. от понимания присоединенной части как одного только компонента присоединительного комплекса к пониманию ее как автономного фразового образования, значит от (Д — Н // Н — Д) + H oн переходит к (Д — Н // Н — Д) + (Д — Н // Н — Д).

Присоединение есть своеобразное явление, имеющее свое место в системе языка. Это — явление «сверхфразового» синтаксиса диалектов и обиходно-разговодной речи вообще. Присоединительный фразовый комплекс, в свою очередь, представляет собою один из стержневых типов обиходных разговорных высказываний. Это реально существующая, внутренне организованная единица синтаксической системы устной речи, передающая семантически «полную» коммуникацию.

Slovo a slovesnost, volume 24 (1963), number 3, pp. 175-186

Previous Lubomír Doležel: Předběžný odhad entropie a redundance psané češtiny

Next Josef Skulina: O šíření nářečních znaků obecně českých na hanácké území