Česká předloha staropolského žaltáře

František Kopečný

[Chronicles]

(pdf)

Чешский образец старопольской псалтыри / Le modèle tchèque d’un psautier en vieux polonais

V 2. pol. 14. st. za Kazimíra Velikého a královny Jadvigy začala na polský život velmi silně působit vysoká tehdy kultura česká. Není [74]proto divu, že v počátcích polské literatury, které do této doby spadají, sáhli Poláci i po českém žaltáři, propracovaném již stoletou tradicí, jako po vzoru pro žaltář svůj. Zásadní krok ke zjištění vlastní české předlohy pro stp. žaltář činí teď uvedenou prací[1] Vladimír Kyas, autor několika studií[2] o české předloze stp. Bible Žofiiny a nyní také její spoluvydavatel. Musil nejprve provést dostačující rozbor úplného zachovaného materiálu stč. žaltářů, práce to, která dosud vykonána nebyla. Kyas ji nyní provedl v první části své knížky tak důkladně, že může být po dalším, teď už jen materiálovém doplnění a po dodatečném rozboru kantik (= žalmům podobných hymnů z jiných knih biblických) základem soustavné monografie o stč. žaltářích.

Doposud se věnovala pozornost nanejvýš čtyřem vydaným nejstarším žaltářním textům, wittenberskému, klementinskému, kapitulnímu a poděbradskému. Je zajímavé, že i tak mohl Jiří Polívka, první český badatel, zabývající se otázkou českých předloh nejstaršího polského Žaltáře floriánského (žaltář královny Kingy z konce 13. stol. je mystifikace),[3] zjistit zásadní poznatek, že totiž stp. žaltář nesouvisí s nejstarší „recenzí“ stč. žaltáře, nýbrž spíše s nějakou pozdější jeho revizí. Už on zjistil, že úsek prvního písaře Žaltáře flor. stojí nejblíž verzi klementinské, kdežto úsek druhého a třetího písaře je blízký verzi wittenberské, ale přitom v první části jsou místy čtení wittenberská a naopak v dalších dvou klementinská. Co do zjištění přímé stč. předlohy se vyslovoval skepticky. A zde je právě dobře vidět, jak byl důležitý rozbor úplného materiálu, především všech úplných žaltářních textů a doplňkově i zlomků. Kyas sice zásadní zjištění Polívkovo potvrzuje, ale přece jen modifikuje. Po úplném rozboru se totiž může opřít o bohatší materiál (uvádí např. zhruba pětkrát víc dokladů na wittenberská čtení v první části Flor.). Zjišťuje, že nejde jen o konkurenci dvojího textu, stč. předloha Flor. byla pestřejší, vpravdě kompilační, mimo jiné i s ohlasy nejmodernější už tehdy verze třetí. A také skepse co do přímé předlohy vlastně mizí. Kyas zjišťuje, že předlohou Flor. byl patrně týž kompilační text z 90. let 14. st., z něhož byl opisován i žaltář Bible litoměřicko-třeboňské (v dochovaném rkp. této bible z r. 1413 místy vyškrabaný, nahrazený třetím překladem) a totožný žaltář Bible olomoucké (1417).

Také žaltáře těchto biblí mají totiž kompilační text, jaký byl obvyklý koncem 14. st., v době rušného literárního dění, kdy se střetávala už trojí stč. žaltářní verze a kdy se při jejím použití pro nový rukopis projevily nadto některé samostatné zásahy upravovatelů.[4]

Po úplném rozboru zachovaného materiálu reviduje Kyas dosavadní rozdělení na čtyři žaltářní „recenze“, wittenberskou, klementinskou, kapitulní a pasovskou. Zjišťuje tři verze,[5] tři relativně samostatné překlady žaltářního textu:

Nejstarší český překlad pochází z 13. st., jeho nejstarší zápis máme v Žaltáři wittenberském asi z druhé třetiny 14. st. jako interlineární, dosti chybný text v žaltáři latinském. Druhé jeho úplné znění, ovšem v mladší revizi, se zachovalo v Bibli leskovecké.[6] Jenom rukopisně, nikoli textově, je nejstarší tzv. Žal[75]tář glosovaný. Srovnání všech těchto tří reprezentantů nejstarší verze ukazuje, že už v ní existovaly překladové dublety a že prvopis nebo nejstarší rukopis této verze byl glosovaný.

Druhý překlad vznikl asi v pol. 14. st. a je reprezentován Žaltářem klementinským jako svou nejstarší podobou. Svéráznou recenzi tohoto překladu máme v Žaltáři kapitulním, ale až zhruba od žalmu 48; ovšem ani první třetina není zcela jednotná — od verze klementinské, s níž se zpočátku zcela shoduje, se víc a více přibližuje wittenberské a od druhé třetiny se jí v zásadě drží a při této kompilační práci začíná podávat i překlady vlastní. Podle toho by měl být spíš řazen k žaltářům kompilačním, kam ovšem Kyas řadí žaltáře kompilované už i s verzí třetí. Jinou svéráznou recenzi druhé verze představuje i zlomek pasovský. Úplný text druhé verze je i v Bibli kunštátské, v mladším stadiu a s úpravami podle verze třetí.

Ještě koncem 14. st., v letech devadesátých, vzniká konečně třetí verze, jejímž nejstarším úplným představitelem je žaltář Bible boskovické (kolem 1415) a jejíž stopy nacházíme právě už v kompilačních žaltářích z konce 14. st., neboť postupně vytlačovala obě verze starší. Důkladné přepracování tohoto překladu provedla teprve IV. redakce české bible[7] v prvotisku českého žaltáře 1487 a v prvotisku bible samé 1488.

Za kompilační považuje Kyas Žaltář poděbradský z r. 1396. Je to přepracování nejstarší verze s častými čteními verze druhé, čteními společnými textu kapitulnímu i samostatnými — ale hlavně se stopami verze třetí, které právě umožňují datovat vznik této třetí verze do let devadesátých, nanejvýš snad málo před ně.

Pro naše cíle je však nejzajímavější kompilační žaltář dvou biblí I. redakce, totiž Bible litoměřicko-třeboňské a Bible olomoucké. Tento žaltářní text, v obou biblích totožný, se dělí zřetelně na dvě části: žalmy 1—35 mají znění witt., ostatní žalmy a kantika znění klem. Ale v první části se najdou i čtení klem. a ve druhé witt. A mimoto pronikal do archetypu tohoto textu text verze třetí. Řekli jsme už, že alespoň textový, když ne přímo rukopisný archetyp tohoto žaltářního znění pokládá Kyas i za předlohu Žaltáře flor. Byl to text v zásadě wittenberský v mladší své podobě, blížící se recenzi poděbradské. Mezi řádky však bylo vepsáno znění klementinské, s četnými novotami znění kapitulního i verze třetí (boskovické), někdy jen v podobě glos (když se texty jinak shodovaly), někdy v souvislém interlineárním textu. Názorný příklad takové úpravy poskytuje glosovaný rkp. Nového zákona z r. 1426 v Univ. knih. v Praze XVII E 13. Čeští zpracovatelé začínali tedy zněním wittenberským, přejímajíce do něho tu a tam glosy klem., a teprve od žalmu 36. se poměr obrátil, základem se stal interlineární text v zásadě klementinský — kdežto při úpravě textu do polštiny byl zvolen postup opačný: První překladatel (žalm 1 — 101, 18) postupoval většinou podle interlineárního čtení klementinského. Druhý polský překladatel (a jeho dva písaři, druhý a třetí), který začal pracovat po jisté přestávce, se přidržoval základního znění witt., a to velmi úzkostlivě zvlášť na počátku práce. Jeho pracovní postup lze sledovat na glosovaných místech, která zachoval zejména druhý písař.

Je zajímavé, že další polský Žaltář puławský vychází v zásadě z téhož textu. Na jedné straně jej sice hláskově a tvarově modernizuje a polonizuje, na druhé se však důsledněji drží české předlohy, a to většinou klementinské, přihlížeje ovšem více než zpracovatel Flor. k obecně již rozšířenému třetímu českému překladu.

Kyasova práce, doložená bohatým materiálem, chce splatit dávný dluh české filologie a pomoci tak i polské vědě k zasazení prvního polského žaltáře do příslušného jazykového i literárního kontextu. Je možno říci, že se jí to podařilo. Jako se podařilo Kyasovi vyřešit otázku biblických předloh pro stp. Bibli Žofiinu, tak se mu podařilo stanovit i český archetyp stp. žaltáře. Lze říci, že zpřesnit ještě víc data stč. předlohy Flor. nepomůže už patrně další rozbor textů dosud známých, dokázal by to snad jen nahodilý nález textů nových.

Slovo a slovesnost, volume 25 (1964), number 1, pp. 73-75

Previous Helena Křížková: Slovenská monografie o podstatném jméně

Next Karel Pala: Sovětská příručka teorie informace