O syntaktické funkci korelativního spojení řídící a závislé věty

Josef Hrbáček

[Articles]

(pdf)

Коррелация как средство выражения синтаксической зависимости придаточных предложений / La fonction syntaxique de la jonction corrélative entre la proposition dirigeante et la subordonnée

V češtině existují dva způsoby spojování řídících a závislých vět v podřadném souvětí a v důsledku toho se vytvořily též dvojí spojovací prostředky: 1. Závislá věta se připojuje k řídící větě pomocí spojovacích výrazů, jež jsou součástí závislé věty (podřadicí spojky, relativa, tázací částice). 2. Závislá věta se připojuje k řídící větě pomocí spojení odkazovacího slova, součásti věty řídící, a spojovacího výrazu, součásti věty závislé. Spojení odkazovacího a spojovacího výrazu se nazývá obvykle korelativní (korelační) spojení nebo korelace.[1]

V hodnocení druhého způsobu spojení, korelativního, projevila se dvě rozdílná hlediska. Jedno, vyslovené u nás. Ľ. Ďurovičem,[2] oba uvedené způsoby větného spojení zásadně od sebe odděluje; chápe korelativní spojení za zcela jiný syntaktický způsob spojení, než je spojení bez odkazovacího slova. Druhé hledisko, zastávané S. Žažou,[3] vidí v korelativním spojení pouze prostředek kontextového členění a syntaktickou funkci korelace nedoceňuje.

Ďurovič rozlišuje dva typy vedlejších obsahových vět: „obsahové vedľajšie vety, ktoré sú závislé od plnovýznamových častí reči, t. j. od substantív, adjektív, predikatív a slovies“ a „typ závislý od korelatíva“ (s. 163). Všechny věty s odkazovacím výrazem v řídící větě a spojkami že, aby pokládá za obsahové a zahrnuje do nich i věty příslovečné s odkazovacím výrazem.[4] „Hranica medzi obsahovými vedľajšími vetami a zodpovedajúcimi príslovkovými (napr. účelovými, príčinnými ap.) závisí potom od toho, či sa vedľajšia veta vzťahuje na korelatívum (ktoré, ako uvidíme, môže byť iba potenciálnym) alebo na celú hlavnú vetu.“

Zcela jinak chápe spojení spojky s odkazovacím výrazem St. Žaža. Podle jeho pojetí jsou korelativní výrazy typu proto, že; tak, že pouze jinou, rozčleněnou podobou složených spojek protože, takže a syntaktické vlastnosti souvětí se nemění. Podoba spojky souvisí s postavením vedlejší věty a s kontextovým členěním. Při středovém postavení (pořadí: řídící věta — odkazovací výraz — závislá věta) může mít spojka obě podoby. Při podobě rozčleněné (Dnes nepřišel proto, že je nemocen) je jádrem výpovědi odkazovací výraz a s ním i závislá věta (proto, že je nemocen), podobně jako v jednoduché větě Dnes nepřišel pro nemoc je jádrem výpovědi výraz pro nemoc. Při podobě nerozčleněné (Dnes nepřišel, protože je nemocen) je jádrem výpovědi sloveso v řídící větě (nepřišel) podobně jako v jednoduché větě Dnes pro nemoc nepřišel (s. 123—4).

[82]Při výkladu vět s korelativními spojovacími prostředky se buď přehlíží syntaktický rozdíl, který je mezi větami s korelací a větami bez korelace, a obojí věty se ztotožňují, nebo se naopak zcela od sebe odtrhují jako věty v jednom případě obsahové, v druhém příslovečné. Na hodnocení funkce odkazovacích výrazů jako rozhodujícího syntaktického činitele v souvětí jsou založeny i pokusy o klasifikaci souvětí podle přítomnosti nebo nepřítomnosti odkazovacího výrazu v řídící větě.[5] Z fakultativnosti odkazovacích výrazů u mnoha typů podřadného souvětí vyplývá, že na to, aby se odkazovací výrazy staly základním klasifikačním principem souvětí, jejich úloha nestačí. Syntaktickou funkci korelativ nelze přeceňovat, ale nelze ji na druhé straně ani přehlížet. Je nepochybné, že odkazovací výrazy v souvětí mají vedle syntaktické funkce i funkce jiné, jak ukazuje ve studii o souvztažných výrazech V. N. Migirin,[6] ale podle našeho mínění nejdůležitější je zjištění, jaký význam má korelace pro syntaktickou stavbu podřadného souvětí.

Uvedené stanovisko Ďurovičovo ukazuje, že v rámci vedlejších vět spojkových není jednotně chápán poměr mezi tzv. větami obsahovými a příslovečnými. Pokusíme se ukázat, že přesnější diferenciace spojkových vět není možná bez zhodnocení jejich větněčlenské platnosti. Omezíme se přitom zatím na vedlejší věty se spojkou že.

Tyto věty jsou dnes diferencovány. Máme na jedné straně obsahové věty s že,[7] na druhé straně věty příčinné s korelací proto, že a věty účinkové s korelací tak, že nebo se složenými spojkami protože, takže. Toto rozlišení je výsledkem historického vývoje.[8] Původně ani věty se spojkou že nebyly diferencovány a mohly mít platnost vět obsahových i příčinných a účinkových. V některých nářečích (archaických) je tento stav dosud.[9] Vysvětlit tuto diferenciaci vět se spojkou že a její důsledky jako proces upevňování syntaktické stavby souvětí a nikoli jen jako projev zpřesňování myšlení je možno podle nás jen s přihlédnutím k větněčlenské platnosti těchto vět v souvětné dvojici: věta řídící — věta závislá.

Věty se spojkou že stávaly již ve staré češtině v téže platnosti vět předmětových, podmětových, přívlastkových a zhruba po týchž výrazech ve větě řídící, jako je tomu dnes (J. Bauer, o. c., 132). Spojka že má dnes funkci čistě syntaktickou (vyjadřovat silnou závislost) s významem nulovým a je typickou spojkou „obsahovou“, tj. uvozuje věty, které vyjadřují myšlenkový obsah řídícího výrazu. Jde o spojení obdobné rekčnímu, neboť řídící výraz spojku že přímo vyžaduje, byť ne ve stejné míře (závislost na dějovém substantivu je slabší než na slovese, doplnění větou s že není tak nutné).

Z toho je možno usuzovat, že v době, kdy se s rozvojem písemnictví ustalovala stavba souvětí — ve 14. stol. — a kdy „v podstatě byly dotvářeny všechny souvětné typy“ (Bauer, o. c., 359), upevňovala se i větněčlenská platnost závislých [83]vět v souvětných dvojicích a spojka že se stávala prostředkem čistě syntaktickým k vyjádření větné závislosti na některém členu věty řídící, tj. závislosti věty jako větného členu, a to závislosti silné. Jen tak si vysvětlíme, že ve větách s že v platnosti příčinné, kde se v nejstarších památkách podle zjištění Bauerova (o. c., 289) vyskytuje odkazovací proto jen sporadicky, začalo objevovat stále hojněji. Vznik složené spojky protože ještě ve 14. stol. (o. c., 290) pak nasvědčuje, že spojení spojky že s odkazovacím proto se záhy ustálilo a že oba komponenty tohoto spojení (proto, že) tvořily pevné spojení korelační (na rozdíl od fakultativního spojení spojky že s odkazovacím zájmenem ve větách se silnou závislostí, tj. „obsahových“). Čím více se totiž spojka že stávala ve větách předmětových, podmětových, přívlastkových prostředkem vyjádření větné závislosti na členu věty řídící, a to závislosti silné, tím nutnější bylo spojení spojky že v platnosti příčinné s příslovcem proto ve větě řídící.

Ještě výrazněji byly věty příčinné odlišeny od vět „obsahových“ tím, že přesunem odkazovacího výrazu z věty řídící do věty závislé a splynutím obou komponentů korelativního spojení (proto, že) vznikla složená spojka protože. Tím byla v procesu ustalování a upevňování syntaktické struktury podřadného souvětí výrazně diferencována „obsahová“ spojka že a příslovečná příčinná protože.

Avšak korelativní spojení spojky že s odkazovacím příslovcem (proto) vedle spojení se složenou spojkou udrželo se i nadále. Lze pro to najít důvody syntaktické? Charakter a funkci spojení spojky s odkazovacím výrazem není podle našeho mínění možno vystihnout, nepřihlíží-li se k faktu, že větná forma vedlejších vět a jejich větněčlenská platnost v souvětné dvojici jsou neoddělitelně spojeny. Tomuto spojení odpovídají prostředky, jimiž se vyjadřuje závislost v souvětné dvojici. Jsou dvojího druhu: 1. prostředky, které jsou dány větnou formou, jsou její součástí, a proto vždy přítomny: spojky a vztažná slova, popř. částice, souhrnně prostředky závislosti větné; 2. prostředky, které jsou dány tím, že závislé věty jsou závislé jako větné členy; patří k větě řídící a mohou se vyskytovat jen ve spojení s prostředky závislosti větné; jsou to odkazovací výrazy, zpravidla odkazovací zájmeno ten v pádech prostých a předložkových a odkazovací příslovce, souhrnně prostředky závislosti členské. Vedlejší věty se zapojují do souvětné dvojice buď jen prostředky závislosti větné, nebo spojením prostředků závislosti větné a závislosti členské.

Migirin (o. c. v pozn. 7) kvalifikuje odkazovací slova jako druh pomocných slov připomínajících svým charakterem nejvíce podřadicí spojky. Odkazovací slova v sobě spojují vlastnosti zájmen (zájmenných příslovcí) s vlastnostmi slov mluvnických (spojek). Zájmena se nejlépe hodí pro svou lexikální neurčitost k této funkci, vyjadřovat vztah mezi větami. Ze zájmenné povahy odkazovacích slov vyplývá, že mohou být určována jako větné členy, ale z jejich funkce odkazovací (jež je součástí funkce spojovací) plyne, že vlastními členy svých vět nejsou.[10] Ukazují pouze na větněčlenskou platnost vedlejších vět, jsou prostředkem připojování vedlejších vět jako větných členů k větám řídícím. To je dobře vidět při jejich užívání v souřadném spojení závislého členu a závislé věty ve smíšeném výraze několikanásobném: A kolikrát jsme měli při setkání se současníky ve filmu pocit, že patří našemu životu nejen tím, jak se oblékají a chovají, ale i smyslem svého zápasu? (Rudé právo). — Ptal se jich na běh života a dále na to, co zaslechli od svých příbuzných … (Vančura). Tím, že se v příčinných větách, jak jsme viděli, udrželo vedle složené spojky (protože) korelativní spojení spojky že s odkazovacím příslovcem (proto), byla umožněna další diferenciace v rámci [84]příčinných vět, a to diferenciace (1) na spojení korelativní, jímž se vyjadřuje závislost slabá, příslovečná, ale zároveň závislost věty jako větného členu, zpravidla na přísudkovém slovese věty řídící; (2) na spojení se složenou spojkou, jímž se vyjadřuje příslovečné určení příčiny, ale bez formálního vyjádření závislosti jako větného členu. Složenou spojkou je vyjádřena jen obecně závislost, nikoli závislost na čem. Větněčlenská platnost příslovečná vyplývá jen z analogie mezi funkcí příslovečné věty spojkové a funkcí příslovečného určení ve větě jednoduché, vyjadřovat okolnostní určení. Spojení s řídící větou je volné a ve složitějších souvětích teprve z významového poměru mezi větami, popř. ze smyslu celého souvětí vyplývá, kterou větu je třeba pokládat za řídící. Závislá věta příslovečná se může vztahovat k větě řídící už rozvité: Neoznámil rodičům, že přijede, protože je chtěl překvapit.[*] Zde vyjádření členské závislosti korelací (proto, že) není možné proto, že příslovečná důvodová věta nerozvíjí pouze obsahovou větu že přijede, nýbrž celé obsahové souvětí (Neoznámil rodičům, že přijede). Členskou závislost příslovečné věty nelze vyjádřit ani tam, kde se závislá příslovečná věta může vztahovat zároveň k několika větám souřadně spojeným v několikanásobnou vedlejší větu: Myslil jsem, že nesmím tak divoce běhat, nesmím skákat do řeky, nesmím se prát, protože jsem slabý a choulostivý (K. Čapek). V uvedených případech jde o spojení volná, a proto je možné jen užití složené spojky protože, nikoli korelace. Syntaktický rozdíl mezi korelací proto, že a složenou spojkou protože může vést ke změně významu souvětí, jak ukazuje tento doklad: Nejednou stojí příklonka na dalším místě než druhém z příčiny fonetické, proto, že jedna z příklonek tvořících skupinu dostane hlavní přízvuk (Trávníček). Korelativního spojení je zde užito k vyjádření apozičního vztahu mezi závislou větou a výrazem z příčiny fonetické, závislá věta je vysvětlením, rozvedením tohoto výrazu. Použitím složené spojky protože bude vedlejší věta chápána v důsledku svého volného připojení k řídící větě jako odůvodnění celé řídící věty. Význam apozičního spojení se tím potlačí.

Z uvedeného vyplývá, že korelace proto, že a složená spojka protože představují dva způsoby a dva různé prostředky vyjádření příslovečné závislosti, a to nezávisle na kontextovém členění.

S dvojí formou příslovečných vět je tedy spjat rozdíl syntaktický (usouvztažňovací). Rozdíl se však může projevit i v rovině významové. I. I. Kovtunovová to ukazuje na různé platnosti modálního slova pravděpodobně v obou typech. V souvětí Vycházka se pravděpodobně neuskuteční proto, že se pokazilo počasí se modalita slova pravděpodobně vztahuje na celé souvětí, v souvětí Vycházka se pravděpodobně neuskuteční, protože se pokazilo počasí se modalita vztahuje pouze na tu větu, v níž je modální slovo.[11]

Souhrnně lze o dělení spojkových vedlejších vět na „obsahové“ a příslovečné říci, že toto dělení nevystihuje plně diferenciaci spojkových vět a se zřením k větněčlenské platnosti těchto vět třeba je doplnit. Jeví se pak takto: I. Spojkové věty se silnou závislostí na některém členu věty řídící („obsahové“) s větněčlenskou platností předmětu, dále též s větněčlenskou platností podmětu a přívlastku. II. Věty příslovečné s korelací, vyjadřující slabou závislost, zpravidla na přísudkovém slovese věty řídící. (Pokládáme proto tento typ příslovečných vět za samostatný syntaktický typ, nepřiřazujeme ho ani k typu I, jak to činí Ďurovič, ani k typu III, jako to činí Žaža.) III. Věty příslovečné spojkové, které se připojují k celé větě řídící a mají větněčlenskou platnost jen na základě analogie, tj. že plní [85]touž funkci jako příslovečná určení ve větě jednoduché (vyjadřují okolnostní určení času, místa … nebo kvalitu děje).

Pokusíme se nyní o všeobecnější výklad korelativního spojení větného, tj. o výklad spojení prostředků závislosti větné a členské, a o systematiku korelativního spojení. Vzhledem ke korelativní funkci lze charakterizovat odkazovací výrazy obecně takto: 1. Odkazovací výraz se vyskytuje ve spojení s prostředkem větné závislosti (jde o to, aby …, dnes nepřišel proto, že …; kdo lže, ten krade, atd.). Ve spojení odkazovacího výrazu s prostředkem závislosti větné je základní složkou prostředek závislosti větné, proto nemůže nikdy chybět. 2. Odkazovací výraz patří k řídící větě, ale není větným členem, a nemůže proto být ani řídícím členem, na němž vedlejší věta závisí. 3. Spojením odkazovacího výrazu s prostředkem závislosti větné se mohou prostředky závislosti členské (pádové koncovky, předložkové pády, příslovce) stát prostředky závislosti větné, a to závislosti věty jako větného členu. Např. ve větě Tomu, kdo se odváží, náleží odměna vstupuje odkazovací zájmeno v korelativní spojení se zájmenem věty vztažné a společně s ním vyjadřuje, že závislá věta je závislá jako závislý člen ve větné dvojici rekční (hranatými závorkami jsou naznačeny prostředky závislosti členské):

T[omu], kdo se odváží (= odvážlivc[i]), náleží odměna.

 

    korelace

Jako korelativní se často označuje každé spojení odkazovacího výrazu v řídící větě a spojovacího výrazu v závislé větě. Ze syntaktického hlediska třeba zjišťovat, kdy korelativní spojení je prostředkem mluvnického vyjádření větněčlenské platnosti závislých vět a kdy má funkce jiné. V této stati nazýváme syntaktické funkce korelativního spojení korelací ve vlastním smyslu neboli vlastní korelací. Obecně lze říci, že o vlastní korelaci jde tam, kde se odkazovací výraz ve větě řídící stává (spolu s prostředkem závislosti větné) prostředkem na vyjádření závislosti věty jako větného členu, tj. tam, kde podřadicí spojovací prostředek sám bez odkazovacího slova není s to vyjádřit syntaktickou povahu vedlejší věty, popř. tam, kde odkazovací výraz je nutným prostředkem spojení řídícího slovesa s vedlejší větou, protože bez něho by se sloveso vedlejší větou rozvíjet nedalo: splnil to, že oznámil termín; provedl to, že … Mezi oběma komponenty v korelaci je souvztažnost, spojení je poměrně pevné,[12] a jestliže odkazovací výraz chybí, bezděky si jej doplňujeme. Přítomnost odkazovacího slova v řídící větě signalizuje, že na ní je závislá jiná věta a naznačuje druh této závislosti. V důsledku toho je korelativní spojení pevnější a pregnantněji vyjadřuje syntaktický vztah nebo i obsahovou souvislost vět.[13]

Zda jde v konkrétním případě o vlastní korelativní spojení, to závisí na povaze základní složky korelativního spojení, a proto je třeba zjišťovat povahu spojení zvlášť u vět spojkových, u vět vztažných a u nepřímých otázek.[14] U vět spojko[86]vých je důležitým činitelem též postavení odkazovacího výrazu, tj. je-li celá korelace (odkazovací výraz + prostředek větné závislosti) v postavení vazebném nebo nevazebném.

 

I. Odkazovací výraz u vět spojkových

A) Odkazovací výraz vazebný

Pro vymezení funkce odkazovacího výrazu vazebného a pro charakteristiku spojení odkazovacího výrazu se spojkou že (aby, jak) je nejdůležitějším činitelem povaha řídícího slovesa, s nímž odkazovací výraz tvoří vazbu.[15] Uplatňuje se tu zvl. rozdíl mezi slovesy přechodnými (a) a nepřechodnými (b).

(a) Řídící sloveso přechodné se zpravidla spojuje se spojkou přímo, bez odkazovacího výrazu. Spojení typu vím, že …; vidím, že …; cítím, že …; nepřeji si, abys … atd. je případ normální, kdežto méně obvyklé spojení s odkazovacím to je způsob vytýkací. Srov.: hlásil, že přijde — hlásil to, že přijde.

Zvláštním případem přechodných sloves z hlediska odkazovacího výrazu jsou slovesa s významem konání, která odkazovací výraz nutně musí mít: udělal to, že …; splnil to, že …; provedl to, že …; uskutečnil to, že … aj. V těchto případech je zájmeno vlastním korelativem, je prostředkem, jímž lze spojovat řídící sloveso se spojkou že (a tedy s vedlejší větou) i v těch případech, kdy se řídící výraz sám o sobě se spojkou že nespojuje.

(b) U sloves nepřechodných je odkazovací výraz obecně fakultativní: usnesli se na tom, že … || usnesli se, že …; všiml si toho, že … || všiml si, že …; apod. Zvláštní skupinu pak tvoří nepřechodná slovesa, jejichž význam je vazbou určován; odkazovací výraz je u nich nutný; jde o to, aby …; stál na tom, aby …; odpovídat za to, že … apod.

Jaká je tedy funkce odkazovacího výrazu ve spojení se slovesy nepřechodnými a jaký je vzájemný poměr odkazovacího výrazu a spojky? Poněvadž spojka že (aby, jak) v souvětné dvojici může sama, bez odkazovacího výrazu, vyjadřovat silnou závislost věty jako větného členu, odkazovací výraz vazebný zde není prostředkem nutným k vyjádření závislosti věty jako větného členu, a netvoří proto vlastní korelativní spojení se spojkou. Vyjadřuje významové odstíny souvisící s různou vazbou, jimiž se vazby neakuzativní, zvl. předložkové, odlišují od vazby akuzativní. Vyjadřuje tedy konkrétnější vztahy, než je vztah vyjádřený akuzativem, vztahy, které spojka že (aby, jak) sama vyjádřit nemůže, poněvadž žádný význam nemá. Přítomnost nebo nepřítomnost odkazovacího výrazu při řídícím slovese nepřechodném je motivována nikoli potřebou vyjádřit závislost věty jako větného členu, nýbrž povahou slovesa. Podle ní je možné rozlišit tyto případy:

1. Odkazovací výraz vazebný je fakultativní: usnesli se na tom, že … || usnesli se, že …; vyprávěl o tom, že … || vyprávěl, že …; všiml si toho, že … || všiml si, že …; naučil se tomu, jak … || naučil se, jak … atd. Tento typ je na přechodu k řídícím slovesům přechodným s vazbou akuzativní, odlišuje se tím, že obojí způsob, s odkazovacím zájmenem i bez něho, je obvyklý (i když v různých stylech v nestejné míře), a proto odkazovací výraz nemá tak výrazně vytýkací charakter jako u sloves přechodných, nýbrž charakter spíše zpřesňující (např. vyprávěl, že … odpovídá jak vazbě vyprávěl něco, tak vazbě vyprávěl o něčem, kdežto vyprávěl o tom, že … odpovídá jen vazbě předložkové).

[87]2. Odkazovací výraz vazebný je pravidlem u sloves předmětových nepřechodných, a to těch, která mohou být i nepředmětová: mluvil o tom, že …; přemýšlel o tom, že …; diskutoval o tom, že …; smál se tomu, že … atd., nebo u nepřechodných sloves, jež mohou mít dvě různé vazby: zvyknout na to, že …; zvyknout tomu, že …[16]

3. Odkazovací výraz vazebný je nutný, poněvadž se jím pozměňuje nebo úplně mění lexikální význam řídícího slovesa (a), nebo proto, že sloveso existuje pouze s vazbou (b). V obou případech je vazba součástí lexikálního významu slovesa, a je proto neoddělitelnou součástí slovesa: a) jde o to, že (aby) …; trvá na tom, že (aby) …; odpovídá za to, že …; stačí na to, aby …; mám za to, že …; b) ručit za to, že …; dychtit po tom, aby …; pečoval o to, aby …

1. Povaha řídícího slovesa není ovšem jediným motivem pro užití odkazovacího zájmena. Značná úloha, a to nejen při odkazovacím výraze vazebném, se přisuzuje modalitě.[17] S odkazovacími výrazy vazebnými i nevazebnými se často spojují slova vyjadřující členskou (!) modalitu. Bývají nejčastěji charakterizována jako „slova zdůrazňující“.[18] F. Kopečný (Základy čes. skladby, 1958, s. 272n.) navrhuje pro ně souhrnný název adverbia modalitní (proti modálním, když udávají modalitu přísudkovou, větnou), někdy se považují za modální částice.[19] Jsou to slova řazená zpravidla k příslovcím, ale odlišující se tím, že mohou stát ve větě před substantivy, adverbii a adverbiálními výrazy, k nimž patří, a že postavení adverbální není postavení základní jako u jiných adverbií, nýbrž jen jedna z možných funkcí.[20] Řadíme sem (v základě podle Kopečného) vyjádření:

a) členského kladu a záporu při protikladu: Dnes nepřišel ne proto, že je nemocen, ale (proto), že zaspal;

b) zdůraznění: Udělala to hlavně (právě, zrovna, spíše, především, zejména, zvláště, také, i, už, ještě …) proto, že … Srov. dvojí užití odkaz. zájmena v této větě: Máme-li totiž poznat, jak život vznikl, pak nestačí jen vědět, jak se ty nebo ony etapy vzniku života mohly uskutečnit, nýbrž je třeba poznat i to, jak k nim dojít muselo (z odb. lit.);

c) omezení platnosti: Viděl jen (leda, pouze, toliko, teprv, až, aspoň …) to, že …;

d) nejistoty: Mrzel se snad (asi, třeba, prý …) proto, že …

Poněvadž je odkazovací výraz prostředkem vyjádření závislosti věty jako větného členu, vyjadřuje pak i modalitní adverbium modalitu závislé věty v platnosti větného členu. V příslovečných větách spojkových může zdůrazňující modalitní slovo stát i přímo před spojkou (nikdy ne před protože): Matka i babička s ní byly spokojeny, zvláště když i druhý den to uměla. Patří pak ovšem ke spojce a k závislé větě, celou ji zdůrazňuje, avšak jako volnou větu příslovečnou (spojkovou), nikoli jako větný člen (příslovečná věta s formálně vyjádřenou větněčlenskou platností by zněla: … byly spokojeny zvláště tehdy, když …).

Na užití odkazovacího zájmena mohou mít vliv ještě některé další okolnosti, z nichž se dále zmíníme o postavení závislé věty v antepozici (apodozi).

2. Přísudkové vedlejší věty se od vět např. předmětových odlišují tím, že nejsou závislé jako větný člen na členu věty řídící, neboť spona není sama členem věty, nýbrž součástí sponově jmenného přísudku a nositelem predikačních kategorií, kdežto nositelem lexikálního významu je přísudkové jméno nebo v jeho zastoupení přísudková věta: Jedna z nich (tj. představa), kterou zastávala řada významných vědců, například i Pasteur, je ta, že život vznikl z neživé hmoty [88]jen jednou, a to čistě náhodou, jakýmsi „omylem“ (z odb. lit.). — Není nikterak takový, jak bychom si myslili … (z odb. lit.).

Spojení prostředků větné závislosti u přísudkových vět s odkazovacím výrazem není prostředkem zapojení vedlejší věty do souvětné dvojice, jako u jiných souvětných dvojic (např. s větou předmětovou), neboť neslouží k vyjádření závislosti jako větného členu na některém členu věty řídící, nýbrž jen k vyjádření toho, že syntaktická platnost věty je táž jako přísudkového jména. Odpovídá tedy přísudková věta přísudkovému jménu a gramatickým prostředkem vyjádření této platnosti je spojení prostředku větné závislosti s odkazovacím výrazem. V případě vedlejších vět přísudkových lze s Ďurovičem o odkazovacím zájmenu v korelaci s prostředkem větné závislosti mluvit jako o gramatickém prostředku „na nominalizáciu vety pri zachovaní jej vetného (predikatívneho) charakteru“ (o. c., 165). Je však třeba zdůraznit, že v tom případě nejde o vedlejší obsahovou větu.

 

B) Odkazovací výraz nevazebný

Na rozdíl od odkazovacího výrazu vazebného není závislost vedlejší věty jako větného členu u příslovečných vět spojkou vyjádřena a odkazovací výraz se stává spolu se základní složkou (spojkou) prostředkem větněčlenské závislosti vedlejší věty. Jde tedy o vlastní spojení korelační. Zároveň se spojením s prostředkem členské závislosti platnost základní složky většinou nějak pozměňuje nebo zpřesňuje.

Výrazy, které považujeme za spojení odkazovacího výrazu a spojky (proto, že; přesto, že; tak, že; tak, aby …) chápe St. Žaža různě, jednou za složenou spojku rozčleněnou, jindy za spojení odkazovacího výrazu se spojkou, které se svým významem spojce jen blíží. Kritériem, zda jde o „složenou spojku“ či o výraz složený z odkazovacího slova ve větě řídící a spojky ve větě podřízené, je Žažovi stupeň splynutí takových výrazů v lexikální jednotky. Je-li odkazovací výraz od řídící věty oddělen (v „začátkovém postavení“), je tendence k lexikalizaci silnější.

Složené spojky rozčleněné (proto, že; přesto, že aj.) pokládá Žaža za lexikální jednotky a nepřihlíží k tomu, že jde o výrazy složené z odkazovacího slova, které patří do věty řídící, a spojky. Naším kritériem je právě zřetelná příslušnost odkazovacího výrazu k řídící větě (je to hlavně při tzv. středovém postavení). — O začátkovém postavení Žaža právem říká: „Odkazovací výraz je v těchto případech odtržen od celku řídící věty, ztrácí s ní souvislost, přestává se cítit za její část a splývá foneticky i významově se základní spojkou (pauza zaniká a čárka, která se za odkazovací výraz klade, je tu většinou jen formální). Např.: Tím, že jsi přišel, dokázal jsi, že máš o věc zájem“ (o. c., 123). K tomu podotýkáme, že přesunutím odkazovacího výrazu do věty závislé ztrácí spojení se spojkou do značné míry (podle různých okolností)[21] korelativní charakter a nabývá charakteru „nevlastní spojky“ (podobně jako mluvíme o nevlastních předložkách). Nevlastní spojky mají stejnou funkci jako spojky složené.

Různá spojení s odkazovacím výrazem nevazebným roztřídíme (bez nároku na vyčerpávající úplnost) podle základní složky ve spojení, tj. podle spojky čili podle prostředku větné závislosti. Podle toho rozdělujeme tato spojení na spojení I. se spojkou že, II. se spojkou aby (účelovou), III. s časovými spojkami když, co, jak, než, IV. se spojkou jako aj.

 

I. Je-li prostředkem větné závislosti významově prázdná spojka že, určuje významový vztah závislé věty k větě řídící prostředek členské závislosti, tj. odkazovací výraz ve větě řídící. Přitom se platnost spojky že jako složky korelace pozměňuje tak, že vyjadřuje závislost slabou. Odkazovací výraz bývá vyjádřen (a) zájmenným příslovcem (neurčitou číslovkou): proto, přesto, tak, tolik, (b) zájmenem v předložkovém pádě (často s předložkami nepravými) nebo zájmenem v pádě [89]prostém (instr.): za to, z toho, kromě toho, následkem toho, vzhledem k tomu, tím apod., (c) substantivem v předložkovém pádě, jehož funkcí je vyjadřovat lexikálně pouze významový vztah vedlejší věty k větě řídící (ne svůj vlastní), a to velmi obecně, ale přesto určitěji než příslovce: z toho důvodu, z té příčiny, v tom případě aj.

Odkazovací výraz nemusí být vždy slovně vyjádřen, lze ho však do věty doplnit: Vchod je chrastím zarostlý (tak), že by ho nepovědomý nenašel (Němcová).

Korelativní spojení spojky že s odkazovacím výrazem ve větě řídící vyjadřují:

1. Význam příčinný (důvodový): proto, že: Uvádím to zde proto, že se dozvuky tohoto boje odehrávají i dnes (z odb. lit.); — předložkové výrazy za to, že; z toho, že apod.: To máš za to, že jsi neposlechl; následkem toho, že; v důsledku toho, že; — vzhledem k tomu, že: Bylo nutno nakonec dodávku proudu přerušit vzhledem k tomu, že mnozí občané naprosto nedodržovali ustanovení k odběru (z novin, cit. u Žaži); — z toho důvodu, že; z té příčiny, že aj.

2. Význam přípustkový: přesto, že: Udělal to přesto, že byl varován.

3. Význam podmínkový: v tom případě, že: Je to možné jen v tom případě, že všechny uvedené složky budou těsně spolupracovat (z novin).

4. Význam účinkový: tak, že. Vztahuje-li se tak k některému členu řídící věty (slovesu, adjektivu n. adverbiu), pak závislá věta vyjadřuje účinek vyplývající z toho, co je tímto členem vyjádřeno: Bohatství mu vstoupilo do hlavy tak, že začal nesmyslně utrácet (Rais). — … vždyť cestou ovzduším se meteority tak rozžhaví, že mnohé z nich dokonce shoří (z odb. lit.). — Jeho moudrost byla tak veliká, že vládcové se ho tázali o radu (Vančura). Podobně ukazuje takový, tolik na účinek vyplývající z toho, co je vyjádřeno substantivem: A byl tedy Bruno takový dobrák, že se přiodíval … (Vančura).

5. Význam způsobový: tak, že: Později byla teorie opravena tak, že elementární jednotky života mohly být zaneseny na Zemi tlakem světla (z odb. lit.).

Korelativní připojení vedlejší příslovečné věty obvykle vyjadřuje zřetelně jak syntaktický způsob závislosti příslovečné, tak význam závislé příslovečné věty. V nečetných případech význam závislé věty není jednoznačně vyjádřen, jestliže odkazovací výraz sám, ani spojka sama o sobě jistý význam nevyjadřuje (je významově nejednoznačná). Tak je tomu např. u korelace tak, že, která může mít význam účinkový nebo význam vlastního způsobu; o jaký význam konkrétně jde, o tom pak rozhoduje poměr obsahů celých vět (viz dále též korelaci tak, aby). Při významu způsobovém bývá však odkazovací výraz na konci řídící věty, kdežto při významu účinkovém tam vždy nebývá (zvláště ve spojení s adjektivem a adverbiem). Složená spojka takže je naproti tomu významově jednoznačná; čím je slabší vyjádření syntaktické závislosti mezi větami, tím zřetelněji a určitěji se uplatňuje významovost podřadicí spojky.

Některé významy příslovečné lze vyjádřit v souvětí téměř pouze korelativně. Tak je tomu u probraného významu způsobového (při spojce že) a u některých dalších významů, významu prostředku (tím, že; tak, že), významu exceptivního (kromě toho, že), významu určení měřítka (podle toho, že).

 

II. Spojka aby s významem příslovečným. Významový vztah vedlejší věty k větě řídící je určován zpravidla společně významem spojky a odkazovacího výrazu. Nemění-li odkazovací výraz účelový význam spojky, je jeho užití fakultativní, protože spojka sama už dostatečně účel vyjadřuje. Odkazovacím výrazem bývá a) příslovce (tak, proto); b) předložkový pád zájmena (na to, k tomu); c) předložkový pád substantiva se zájmenem (za tím účelem); d) prostý pád substantiva se zájmenem (takovým způsobem).

[90]Korelativní spojení spojky aby s odkazovacím výrazem ve větě řídící vyjadřují:

1. Význam účelový (odkazovací výraz stává při „zdůrazňujících“ slovech, jinak je fakultativní): proto, aby: Dám mu, co srdce ráčí jen proto, aby má štědrost byla zjevná … (Vančura); na to, aby; k tomu, aby; za tím účelem, aby aj.: Toto opatření bylo učiněno za tím účelem, aby se předešlo ztrátám … (z novin).

2. Význam účinkový: tak, aby (na rozdíl od tak, že s významem účinku skutečného vyjadřuje tak, aby účinek zamýšlený, což způsobuje právě finální význam spojky aby a to, že aby je zároveň složkou kondicionálu): Místo pro záhony má být voleno tak, aby záhony nebyly zastiňovány ovocnými stromy (z odb. lit.). Obyčejně se spojuje tak s adjektivem nebo adverbiem a vyjadřuje účinek toho, co je tímto členem vyjádřeno: Nejsme tak bohatí, abychom mohli vyhazovat peníze na zbytečné stavby (z novin); do té míry, aby: Účelem je omezit mikrobiální pochody do té míry, aby nastával co nejpomalejší rozklad (z odb. lit.); tolik, aby: Základním motivem vyhrocujícího se třídního napětí byly peníze, lačnost po penězích, touha nahrabat jich tolik, aby mohl být zajištěn blahobytný život boháčů (z odb. lit.).

3. Význam způsobový: takovým způsobem, aby: Avšak zároveň je jejich dalším naléhavým úkolem vyrábět více takovým způsobem, aby půda … nebyla pustošena (z odb. lit.): tak, aby: Musely (tj. etapy vzniku života) vždy probíhat tak, aby šly po energetickém spádu … (z odb. lit.).

 

III. Časové spojky (když, co, než, jak) se spojují s odkazovacími výrazy významu časového, které přesněji vystihují různé časové významy než samy spojky. Platnost základní spojky se nemění, jen se zpřesňuje. Odkazovacími výrazy bývají zpravidla příslovce, řidčeji substantiva v předložkových pádech, která vyjadřují pojem času.

1. Základní složkou spojka když: po každé, když; tehdy, když; poté, když; potom, když atp.: … tento názor byl poražen tehdy, když se Wöhlerovi podařilo uměle syntetizovat jednu takovou organickou sloučeninu (z odb. lit.).

2. Základní složkou spojka co: poté, co; od té doby, co; po tu dobu, co aj.: Nedlouho poté, co přijeli do Prahy. … Měl jsem ho plnou hlavu, zvláště od té doby, co jsem přišel k poznání … (Nezval).

3. Základní složkou spojka jak: hned, jak: Napiš hned, jak budeš na místě.

4. Základní složkou spojka než: předtím, než; dříve, než; déle, než; do té doby, než aj.: Traktorem nevyjíždíme dříve, než teplota motoru dosáhne 70—90° (z odb. lit., cit. u Žaži).

 

IV. Do této skupiny zařazujeme spojení, v nichž prostředkem větné závislosti je spojka jako (event. jiné spojky, které nebyly probrány v předcházejících skupinách). Jako je spojka srovnávací a spojuje se s odkazovacím adverbiem tak ve významu srovnávacím (způsobovém): Ani v tak velké a výrobně důležité hospodářské jednotce, jako je Sdružení ostravsko-karvinských dolů, nemají některé podniky propracovány plány dalšího rozvoje (z novin).

Podmínkový význam má korelace tehdy (v tom případě apod.), jestliže||-li (souvislost vztahu podmínkového s časovým se projevuje v použití časového příslovce tehdy ve funkci odkazovacího výrazu): Učiním to ovšem jen tehdy, jste-li dobří křesťané (Vančura).

V korelativním spojení není podmínková spojka s výrazy typu pak, tu, tak, tedy, pak tedy … ve větě řídící při antepozici podmínkové věty: A šel-li v úvahách dále, pak se jistě dostal [91]i k otázce … (I. Málek). — Řekl-li, že si Lenku vezme, tedy to udělá (Majerová).[22] Je-li podmínková věta vložena do řídící věty nebo je-li v postpozici, nelze těchto výrazů použít. Naopak příslovce tehdy nelze použít při antepozici podmínkové věty. Rovněž výrazy přece, přece jenom apod. nejsou odkazovacími slovy v souvětích s anteponovanými vedlejšími větami přípustkovými: I když nebudeme velkohubému „dvořákovi“ (= z Podkoního a žáka) věřit na slovo, přece jenom si živě představíme jeho návštěvu na vsi (z odb. lit.).

 

II. Odkazovací výraz u vět vztažných

Prostředkem závislosti, jímž se vztažné věty zapojují do souvětné dvojice, jsou vztažná slova, a to buď sama, nebo ve spojení s odkazovacím výrazem ve větě řídící. Na rozdíl od spojek jsou relativa členem vět, do nichž patří, a podřizují se pravidlům spojení se slovesem vedlejší věty, tj. relativa zájmenná jsou v takovém tvaru, jaký sloveso vedlejší věty žádá. Funkce odkazovacího výrazu v řídící větě se mění podle povahy vztažného slova. Je proto nutno prozkoumat povahu relativ jako prostředku vyjadřujícího závislost. Z tohoto hlediska lze relativa rozdělit na několik skupin.

A) Relativa, která sama o sobě vyjadřují závislost vedlejší věty jako větného členu. Vedlejší věta uvozená vztažným zájmenem jenž nebo přivlastňovacím genitivním tvarem jehož, jejíž sama svou formou vyjadřuje, že je větou přívlastkovou (adjektivní) vztahující se k substantivnímu členu ve větě řídící, což je vyjádřeno částečnou shodou relativa v rodě a čísle: Představuje mne nadporučíkovi, jenž se zatím vzpamatoval a podává mi ruku (Nezval). — … o řadu let později tu přistál koráb s uprchlými francouzskými hugenoty, jejichž krev tak hojně potřísnila rodnou zemi (Drda). Stejnou funkci jako zájmeno jenž mohou mít vztažná zájmena synonymní s jenž, která se vztahují k substantivu. Je to především zájmeno který (popř. jaký, co): Potřebuji člověka, jenž má styky a který by mě mohl doporučit jistým osobnostem (Nezval). — Císař, který tě volá a jemuž marně uhýbáš … (Vančura). Jak je vidět, odkazovacího zájmena se při těchto relativech většinou neužívá, neboť závislost vedlejší věty jako větného členu je již vyjádřena samým relativem. Užije-li se odkazovacího výrazu přece, nemá funkci ukazující na syntaktickou povahu vedlejší věty, nýbrž slouží k vyznačení těsného vztahu mezi větami (řídící věta ztrácí svou relativní samostatnost). Souvětí Ale ukázali jsme si, že jakákoli jiná osnova nedává možnost vědecké práce by samo o sobě mohlo být uzavřené. Jestliže v něm substantivum práce dále rozvíjíme vedlejší přívlastkovou větou: která by pronikala stále hlouběji a hlouběji k pravdivé podstatě naší otázky, pak toto spojení je méně těsné než totéž spojení, ale vyjádřené korelací: … nedává možnost takové vědecké práce, která by pronikala stále hlouběji a hlouběji k pravdivé podstatě naší otázky (z odb. lit.).[23] Zvláštním případem je nevyjádření substantiva, k němuž se relativum a jím uvozená věta vztahuje. Odkazovací výraz pak zastupuje i substantivum, a je proto nutný: Ptej se na toho, jenž (který) se jmenuje Novák. Obojí stanovisko, i ono, jež sloh chápe jako nadosobní normu, i to, které v něm vidí toliko projev individuality, zužuje problematiku jazykového estetična (z odb. lit.).

Lze tedy závěrem o tomto typu relativ říci, že odkazovacího výrazu (kromě uvedených případů) nepotřebují, odkazovací výraz je u nich fakultativní.

B) Relativa původu tázacího (kdo, co, kdy, kde …), která sama o sobě nemohou vyjádřit závislost vedlejší věty jako větného členu, vyjadřují [92]pouze závislost větnou; naznačují, že jde o větu závislou, ale nikoli jakým způsobem. Závislost vedlejší věty jako větného členu mohou vyjadřovat: 1. příslovce místa a času (kde, kdy …) ve spojení s řídícím substantivem vyjadřujícím pojem místa nebo času (nejčastěji v předložkovém pádě) nebo s příslovcem, 2. ve spojení s odkazovacím výrazem ve větě řídící, s nímž tvoří korelativní spojení.

1. Vztažné věty uvozené vztažnými příslovci od původu tázacími rozvíjejícími substantivum (kde, kam, kdy …). Tento typ vedlejších vět vztažných tvoří přechod mezi typem A a typem B 2. Bližší typu A (se zájmeny shodnými) jsou věty závislé na substantivu plného lexikálního významu (jak svědčí možnost střídání se zájmeny shodnými v několikanásobných větách): Bylo to vlastně v celém jejím životě první odpoledne, které patřilo jen jí, kdy neměla nic na práci, kdy na ní nikdo nic nechtěl a nic jí neporoučel (Olbracht). — Rostl jsem v tiché vsi, kde jsem znal každého (K. Toman). Funkce odkazovacího výrazu je obdobná jako v případech označených A. Odkazovací výraz je fakultativní.

Přechod mezi typem uvedeným a typem B 2 tvoří případy, kdy vztažné příslovce (od původu tázací) rozvíjí adverbium ve větě řídící: To se stává dole, kde je vlhko. V neděli časně ráno, kdy Špína ještě spal … (Jirásek).

Blíže typu B 2 s korelativním spojením odkazovacího výrazu a relativa jsou věty závislé na předložkových pádech substantiva platnosti příslovečné, které svým lexikálním významem vyjadřují čas nebo místo jen obecně: na (tom) místě, kde …; (tím) směrem, odkud || kam || kde …; v (tu) stranu, kde || odkud …; v (té) době (chvíli, okamžiku), kdy …; od (té) doby (chvíle, okamžiku), kdy …; po (tu) dobu, kdy … atd. Zde celý příslovečný výraz (např. na tom místě) má platnost odkazovacího výrazu a tvoří korelaci s časovými nebo místními příslovci obdobně jako souvztažná spojení následujícího typu B 2.

2. Odkazovací výraz ve větě řídící tvoří s relativem korelativní spojení: ten, kdo; ten, který (který je tam, kde třeba rozlišit rod nebo zřetelně vyjádřit číslo); to, co; tam, kam; tam, kde atd. Korelativní spojení je prostředkem vyjadřování závislosti vedlejší věty jako větného členu. Odkazovací výraz může být v korelaci slovně nevyjádřen, a to při příslovečných větách tehdy, shoduje-li se druh příslovečné okolnosti ve větě řídící a podřízené; korelační výraz lze vždy lehce doplnit; neměl jsem pokoj (dotud), dokud jsem tě nevyhledal (Vančura). Při relativních větách majících funkci substantiva se odkazovací výraz vynechává, je-li ve stejném pádě jako relativum: Konej (to), co musíš, rád, a nebude ti to za těžko (Němcová). — Pomáhala (tomu), komu bylo možno pomoci (Němcová).

Neshoduje-li se plně význam a tvar korelativních výrazů a zejména když by mohlo dojít k nejasnosti, odkazovací výraz se nevynechává (J. Bauer, o. c. 214).

Do korelace vstupuje a) vztažné zájmeno opět se zájmenem odkazovacím (kdo lže, ten krade), b) vztažné příslovce s odkazovacím příslovcem (kde se pivo vaří, tam se dobře daří), popř. s příslovečným pádem odkazovacího zájmena (Při řezu je nutno postupovat podle toho, jak každý jedinec roste; z odb. lit.).

a) Zájmenná korelace je zpravidla prostředkem závislosti těch vedlejších vět, které mají podobnou funkci jako v jednoduché větě podstatná jména (skladebná). Odkazovacím zájmenem je nejčastěji ten, to, ale může to být i každý, všichni, vše, všechno, něco, cokoli aj. Vztažná věta často předchází před větou řídící s ten, to; naproti tomu při souvztažném všichni, vše, každý je postponována a stává hned za tímto zájmenem. Jsou to podle větněčlenské platnosti věty podmětové, předmětové, přívlastkové a přísudkové:

Nastalo to, co každý očekával a čeho se slečna Elis strachovala (Jirásek). — Čemu se na[93]učíš, o to tě ani dráb neoloupí (Němcová). — Prozatím nemám přehled o tom, co jsem prožil (Nezval). — Dovolení k ženění bylo to, co mi ještě strýc vymohl (Němcová).

Mimo věty povahy substantivní bývá zájmenná korelace u vět příslovečných s významem srovnávacím: Hnoje se vyprodukuje tím více, čím hojnější bude krmení a čím vydatnější bude podestýlka (z odb. lit.). Zřídka bývá vyjadřován jiný příslovečný význam, je-li odkazovací zájmeno v příslovečném pádě (předložkovém): Podle toho, co mi vypravovala o Šestakovovi, byl to ničema (Nezval) — význ. zřetelový.

b) Příslovečná korelace je prostředkem závislosti vedlejších vět, jež mají větněčlenskou funkci příslovečnou. Zpravidla jde o věty významu místního a časového, řidčeji jiného:

Kam se člověk obrátí, všude najde trápení a bídu (Němcová). — Uvědomělý poměr k práci je možný jen tam, kde nevykořisťuje člověk člověka (z novin). — Dokud bylo průvod vidět, dotud smutný zrak její jej provázel (Němcová).

 

III. Odkazovací výraz u nepřímých otázek

Je značný rozdíl mezi nepřímými otázkami zjišťovacími a doplňovacími, neboť prostředky vyjádření větné závislosti jsou u nich různé.

A) Prostředkem větné závislosti zjišťovacích otázek jsou tázací „částice“ zda, zdali, -li (hovor. jestli), které jednoznačně ukazují, že jde o nepřímou otázku, jsou to tedy mluvnické prostředky vystihující jejich podřadnou povahu.[24] Nepřímé otázky zjišťovací se podobají, pokud jde o funkci odkazovacího výrazu, spojkovým větám obsahovým. Odkazovací to, které se však vyskytuje řidčeji, netvoří korelační spojení s prostředkem větné závislosti, nýbrž má funkci vytýkací: Zahrádkář se snadno přesvědčí (o tom), zda půda obsahuje … (z odb. lit.).

B) Závislost doplňovacích otázek je vyjádřena jen ztrátou tázací intonace, nikoli zvláštním prostředkem.

Proti otázkám zjišťovacím není druhový charakter otázek doplňovacích vyjádřen jednoznačně, protože se svou formou podobají větám vztažným. Jednoznačnost charakteru nepřímé otázky závisí na řídícím výrazu, do jaké míry naznačuje zřetelně, že jde o otázku a do jaké míry je zřetelný obsahový charakter závislé věty. Pomocným poznávacím kritériem závislých doplňovacích otázek je možnost jejich náhrady otázkami zjišťovacími nebo spojení s těmito otázkami v několikanásobnou větu (díval se, co dělá — díval se, zda dělá; díval se, zda dělá a co dělá).

Odkazovacích výrazů se u závislých doplňovacích otázek buď neužívá, nebo jsou fakultativní: nevím, jak to vypadá; chtěl vědět, kde je bratr; ptal se (na to), proč jsme nepřišli; přemýšlím (o tom), co mám dělat. Jestliže se odkazovacího výrazu užije, má funkci vytýkací nebo naznačuje předložkovou vazbu slovesa. Členská platnost závislých doplňovacích otázek vyplývá jen nepřímo z jejich obsahového charakteru a ze slovnědruhové povahy „řídícího“ výrazu. Je-li závislá věta vázána nutně na odkazovací výraz, jde o větu vztažnou, která je spojena s řídící [94]větou korelativně, nikoli o nepřímou otázku, a to i při výrazech s významem ptaní: Táže se po každé na to, co již ví (Nezval). — Ptej se na toho, kdo se jmenuje Kosmas … (Vančura) — synonymní s ní je vztažná věta s jenž: Ptej se na toho, jenž se jmenuje Kosmas. Proti tomu věta s odkazovacím na to (Ptej se na to, kdo se jmenuje Kosmas) vlastní korelaci netvoří a je nepřímou otázkou stejně jako věta bez odkazovacího výrazu: Ptej se, kdo se jmenuje Kosmas (obojí lze nahradit otázkou zjišťovací se zda nebo -li). Proti vlastní korelaci u vedlejších vět vztažných (typu B 2) je korelace u nepřímých otázek jen fakultativní a netvoří pevný syntaktický spoj. Odkazovací slovo se může spojovat s různými tázacími slovy: Ptal se na to, kdo (proč, kdy …) přišel.

Shrnutí: Ukazuje-li prostředek větné závislosti sám dostatečně a jednoznačně způsob syntaktické závislosti vedlejší věty jako větného členu, odkazovacích výrazů se neužívá buď vůbec, nebo je jejich užití fakultativní (odkazovací výraz má ráz vytýkací), nebo posunují lexikální význam nebo stylistickou platnost vyjádření. Kde prostředkem větné závislosti není dostatečně vyjádřen způsob syntaktické závislosti vedlejší věty jako větného členu, tam se užívá zvláštního prostředku členské závislosti, tj. odkazovacího výrazu ve větě řídící.[25]

U některých typů vedlejších vět příslovečných se odkazovacího výrazu neužívá vůbec (např. věty podmínkové, přípustkové). Jde o věty uvozené spojkami vyjadřujícími významový vztah závislé věty, a tím i slabou příslovečnou závislost výrazně a jednoznačně.

Kde odkazovací výraz je nutný pro vyjádření větněčlenské platnosti vedlejší věty, tam jde o vlastní korelaci jako svérázný prostředek vyjádření členské závislosti vedlejších vět v struktuře podřadného souvětí.

 

R é s u m é

КОРРЕЛЯЦИЯ КАК СРЕДСТВО ВЫРАЖЕНИЯ СИНТАКСИЧЕСКОЙ ЗАВИСИМОСТИ ПРИДАТОЧНЫХ ПРЕДЛОЖЕНИЙ

В тех случаях, когда союз или союзное слово отчетливо указывают на синтаксическую функцию, выполняемую подчиненным предложением по отношению к подчиняющему,[1] соотносительные местоименно-указательные слова (коррелятивы) в подчиняющем предложении либо совсем не употребляются, либо являются факультативными (выполняют выделительную функцию), либо видоизменяют лексическое значение высказывания, или же используются в стилистических целях. В том случае, если союз или союзное слово сами по себе не указывают на синтаксическую функцию подчиненного предложения как развернутого члена, употребление коррелятива в качестве показателя этой синтаксической функции становится правилом.

В некоторых типах обстоятельственных подчинительных конструкций (напр., в условных и уступительных) соотносительные местоименно-указательные слова совсем не употребляются. Союзы в обстоятельственных конструкциях ясно указывают на характер смысловых отношений подчиняющей и подчиненной частей и в то же время сигнализуют, что связь подчиненного предложения с подчиняющим является слабой.

В тех случаях, когда синтаксическая функция, выполняемая подчиненным предложением по отношению к подчиняющему, определяется не самым союзом или союзным [95]словом, а вытекает только из соотношения союза или союзного слова с местоименно-указательным словом (коррелятивом), то сочетание его с союзом или союзным словом (корреляция) становится своеобразным синтаксическим средством для выражения синтаксической зависимости подчиненного предложения как развернутого члена.

Slovo a slovesnost, volume 25 (1964), number 2, pp. 81-95

Previous pn (= Pavel Novák): Druhý svazek sovětské filosofické encyklopedie

Next Karel Horálek: Verš Erbenovy Kytice