K vyjadřování opakovanosti slovesného děje v češtině

Igor Němec

[Articles]

(pdf)

Относительно выражения повторности глагольного действия в чешском языке / À propos de la manière d’exprimer la répétition de laction du verbe en tchèque

Náš článek si klade za úkol přispět k řešení dvou sporných otázek, jež se týkají vyjadřování dějové opakovanosti v češtině: A) jaká je úloha slovesa dokonavého a nedokonavého při vyjadřování opakovanosti děje dokonavého (kdykoli jsem chtěl číst, vzal [× bral] mi knihu), B) jaká je úloha slovesa frekventativního a nefrekventativního při vyjadřování opakovanosti děje nedokonavého (když jsem přišel do třídy, žáci sedávali [× seděli] na svých místech). Cestu k řešení obou otázek vidíme v přesném rozlišení těchto případů: (1) daná věta (souvětí) je sama o sobě nejednoznačná, její jednoznačné chápání vyplývá ze situace nebo z širšího kontextu; (2) jednoznačnost dané věty vyplývá z lexikálního významu jejího rozvíjejícího členu nebo (3) z formy přísudkového slovesa.

 

A) K vyjadřování opakovanosti děje dokonavého

(1) Nejednoznačně vyjadřují opakování děje dokonavého (dovršeného, vykonaného) věty jako pokaždé mi bral noviny z ruky nebo souvětí typu kdykoli jsem chtěl číst, bral mi knihu z ruky: sloveso nedokonavé bral zde může vyjadřovat (a) opakovanost dějů dokonavých (jednotlivých „vzetí“ jako dovršených událostí) i (b) opakovanost dějů nedokonavých (jednotlivých „braní“ jako událostí nedovršených, pouze se rozvíjejících bez dosažení dějového výsledku). Opakování dějů dokonavých (a) je pak vyjádřeno širším kontextem, např. následující větou znamenající postup v ději, tj. nastoupení dalšího děje, který svědčí o dokonání děje předcházejícího: pokaždé mi bral noviny z ruky, a pak je sám četl nebo kdykoli jsem chtěl číst, bral mi knihu z ruky; odnášel ji vždycky vítězně jako kořist. Opakování dějů nedokonavých (b) lze zase vyjádřit zasazením oněch nejednoznačných větných celků do širšího kontextu, který jednoznačně určuje, že nejde o opakované dokonání děje, nýbrž o opakovanou snahu příslušný děj dokonat, např.: pokaždé mi bral noviny z ruky, ale nikdy jsem si je nenechal vzít nebo kdykoli jsem chtěl číst, bral mi knihu z ruky; vždycky jsem ji však ubránil.

(2) Podobně může větám dodat jednoznačnost rozvíjející větný člen s vhodným lexikálním významem. Tak dokonavost opakovaných dějů jednoznačně vyplývá např. z věty pokaždé mi bral osvědčeným hmatem noviny z ruky, neboť člen osvědčeným hmatem vylučuje neúspěch, tj. nedokonané braní. Podobně ve větě brali jsme jednu pozici za druhou taková jednoznačnost vyplývá zase z vazby jednu pozici za druhou, neboť tato vazba předpokládá dokonání děje na každém objektu (vzetí každé pozice).

(3) Jednoznačně může být konečně dokonavost opakovaného děje vyjadřována přímo formou přísudkového slovesa, totiž jeho tvarem dokonavým: pokaždé mi vzal noviny z ruky nebo kdykoli jsem chtěl číst, vzal mi knihu z ruky.

[158]Závěry. Domníváme se, že uvedené skutečnosti (1—3) svědčí o těchto vlastnostech českého slovesa: Za prvé, ve větných výrazech opakovanosti (s pokaždé …, kdykoli …, vždycky … apod.) vyjadřuje sloveso dokonavé dokonavost opakovaného děje příznakově, tj. vždy (typ pokaždé mi vzal noviny z ruky), kdežto sloveso nedokonavé nepříznakově, tj. jen někdy (ve vhodném kontextu, např. pokaždé mi bral noviny z ruky, a pak je sám četl, nebo s vhodným větným členem, např. pokaždé mi bral osvědčeným hmatem noviny z ruky). Za druhé, ve větných výrazech opakovanosti, kde dokonavost opakovaného děje jednoznačně vyplývá z širšího kontextu (1) nebo z lexikálního významu rozvíjejícího členu věty (2), je vidový rozdíl mezi přísudkovým slovesem dokonavým a nedokonavým neutralizován, tj. neprojevuje se rozdílem v dokonání a nedokonání opakovaného děje (např. pokaždé mi vzal noviny z ruky a odcházel s nimi do pokoje || pokaždé mi bral noviny z ruky a odcházel s nimi do pokoje, nebo kdykoli jsem chtěl číst, vzal mi osvědčeným hmatem knihu z ruky || kdykoli jsem chtěl číst, bral mi osvědčeným hmatem knihu z ruky). — Závěr druhý ovšem vyplývá z prvého, neboť význam nepříznakové formy (slovesa nedokonavého) je ve své nejednoznačnosti kontextem nebo rozvíjejícím větným členem zpřesňován (činěn jednoznačným), kdežto význam formy příznakové (slovesa dokonavého) se takto významu širšího kontextu nebo rozvíjejícího větného členu nepodřizuje: buďto se s ním shoduje, nebo jej vylučuje (nelze např. říci *pokaždé mi vzal noviny z ruky, ale nikdy jsem si je nenechal vzít). — Za třetí, mimo větné výrazy opakovanosti (s pokaždé, kdykoli apod.), tj. tam, kde opakovanost vyplývá pouze z distributivní vazby přísudkového slovesa (překonali [× překonávali] jsme jednu překážku za druhou), vidový rozdíl v přísudku ovšem není neutralizován: slovesa obou vidů (překonali jsme i překonávali jsme) zde sice označují opakování dokonavého děje, ale sloveso dokonavé vyjadřuje toto opakování jako proces dovršený (překonali jsme hravě jednu překážku za druhou, tj. všechny, o kterých je řeč), kdežto sloveso nedokonavé nic neříká o dovršení tohoto procesu, o ukončení onoho řetězu opakujících se dějů dokonavých (k větě překonávali jsme hravě jednu překážku za druhou můžeme dodat: ale na všechny jsme nakonec nestačili).

 

B) K vyjadřování opakovanosti děje nedokonavého

(1) Nejednoznačně vyjadřují opakování děje nedokonavého (nedovršeného, necelkového) souvětí jako když jsem přišel do třídy, žáci seděli na svých místech: sloveso seděli zde může totiž vyjadřovat jednak „sedění“ opakované (a), jednak neopakované, konkrétně jedinečné (b). Že jde o nedokonavý děj opakovaný (a), to pak jednoznačně vyplývá teprve z širšího kontextu, např. z věty předcházející nebo následující: tak to chodilo den co den: když jsem přišel do třídy, žáci seděli na svých místech nebo když jsem přišel do třídy, žáci seděli na svých místech a jeden z nich měl vždycky dozor. Obdobně zase může z širšího kontextu jednoznačně vyplývat neopakovanost, jedinečnost děje (b) takového souvětí, které je samo o sobě nejednoznačné: když jsem přišel do třídy, žáci seděli na svých místech, ale celá první lavice byla tentokrát prázdná (nebo: … seděli na svých místech, a tu jeden vyběhl z lavice, a přímo ke mně apod.).

(2) Podobně může takovým nejednoznačným souvětím dodat jednoznačnost rozvíjející člen větný svým lexikálním významem. Příklad takto lexikálně vyjádřené (a) opakovanosti: když jsem přišel do třídy, žáci pokaždé seděli ve svých lavicích (nebo: kdykoli jsem přišel do třídy, žáci seděli na svých místech); (b) neopakovanosti, konkrétní jedinečnosti: když jsem toho dne přišel do třídy, žáci seděli na [159]svých místech (nebo: když jsem přišel do třídy, žáci seděli jako jindy na svých místech).

(3) Jednoznačně může být konečně vyjádřena opakovanost děje nedokonavého přímo formou přísudkového slovesa, totiž formou frekventativní: když jsem přišel do třídy, všichni žáci sedávali na svých místech.

Závěry. Domníváme se, že uvedené skutečnosti (1—3) svědčí o těchto vlastnostech českého slovesa: za prvé, o nepříznakovosti nedokonavého slovesa nefrekventativního (sedět) a příznakovosti slovesa frekventativního (sedávat, sedívat), za druhé, o neutralizaci rozdílu opakovanosti / neopakovanosti mezi oběma v takových případech, kdy je opakovanost vyjádřena lexikálně (když jsem přišel do třídy, žáci vždy seděli [|| vždy sedávali] na svých místech), a za třetí o nemožnosti užít frekventativní formy v souvětí, kde je lexikálním významem rozvíjejícího členu jednoznačně vyjádřena neopakovanost, jedinečnost děje (nelze např. říci: *když jsem jednoho dne přišel do třídy, žáci sedávali na svých místech). Zde je třeba zdůraznit, že rozvíjející výraz neopakovanosti děje (např. jednoho dne) vylučuje pouze užití frekventativní formy opakovanosti (sedávat, běhávat), nikoli však užití nefrekventativního slovesa s lexikálním významem opakovanosti (běhat, nosit): nemůžeme např. říci *když jsem jednoho dne přišel do třídy, žák X. Y. běhával mezi lavicemi, ale můžeme říci když jsem jednoho dne přišel do třídy, žák X. Y. běhal mezi lavicemi. Jaký je zde tedy rozdíl mezi těmito dvěma výrazy opakovanosti, mezi typy běhal a běhával? Rozdíl je tu v tom, že výrazy typu běhat mohou vyjadřovat průběh opakujícího se děje jako současný s dějem neopakovaným, konkrétně jedinečným, kdežto výrazy typu běhávat nikoli: lze říci přišel jsem a pozoroval, jak dítě běhalo mezi lavicemi nebo dívám se a vidím, jak dítě běhá mezi lavicemi, nelze však v takovýchto souvětích užít frekventativních forem běhávalo a běhává. Tuto zápornou vlastnost frekventativních forem (neschopnost vyjadřovat děj současný, průvodní s aktem konkrétně jedinečným) nazýváme jako Fr. Kopečný[1] příznakovou neaktuálností a považujeme ji také za kategorii gramatickou: příznaková neaktuálnost není vázána pouze na tvary času přítomného, jak se někdy soudí,[2] a vedle své zaklíněnosti do systému časově vidového má také vlastnost gramatické abstrakce v tom smyslu, že i děje reálně neopakované mohou být jejími tvary vyjádřeny jako neaktuálně opakované, např. ve větách jako před nedávnem zde ještě stával dům.[3] Domníváme se, že i význam dávné minulosti lze spíše vyvodit z příznakové neaktuálnosti než z něčeho jiného a že vedle kontextů frekventativum vylučujících jsou i kontexty, které užití takové příznakově neaktuální formy preferují. Tak např. táže-li se zákazník v obchodě na nedostatkové zboží aktuálně míněnou otáz[160]kou máte na skladě nejnovější typy?, může dostat odpověď míváme: na pozadí kladné odpovědi ano nebo máme, která je očekávána jako potvrzení onoho děje aktuálního, kladná odpověď míváme, potvrzující pouze děj neaktuální (‚někdy ano‘), s dostatečně rozlišující silou naznačuje i popření děje aktuálního (‚nyní ne‘). I na jednoznačně pojatou otázku cvičili jste na nářadí? (např. v cvičení, z kterého se tázaný právě vrátil), můžeme dostat odpověď cvičívali, čímž odpovídající celkem jednoznačně říká, že děj v neaktuální minulosti obvykle konaný se v onom aktuálním případě (o němž je řeč) nekonal. Takto vysvětlíme i vznik obhroublého záporu bejvávalo, kterým se v obecné češtině odpovídá na otázky typu teď se máš docela dobře, ne? Ale to se již dotýkáme stylistické problematiky frekventativ, a to je oblast, které by měla být věnována zvláštní pozornost. Zde jsme chtěli zdůvodnit své mínění, že čeština, která nemá speciální tvary pro vyjadřování děje aktuálního, má slovesné tvary příznakově neaktuální (dělávat, sedávat, běhávat apod.) a může jimi vyjadřovat i popření aktuálnosti, tj. děje konkrétně jedinečného.

 

R é s u m é

ОТНОСИТЕЛЬНО ВЫРАЖЕНИЯ ПОВTОРНОСТИ ГЛАГОЛЬНОГО ДЕЙСТВИЯ В ЧЕШСКОМ ЯЗЫКЕ

Исходным пунктом изучения данной пpоблемы в статье являются неоднозначные предложения двух типов: А) предложения, которые могут выражать повторность совершенного и несовершенного действия (роkаždé mi bral noviny z ruky); Б) предложения, которые могут выражать повторность несовершенного действия и неповторность (единичность) несовершенного действия (když jsem přišel do třídy, žáci seděli na svých místech). Автор показывает, как такие неоднозначные предложения приобретают однозначность а) в более широком контексте, б) путем применения лексического элемента или в) прямо посредством грамматической формы глагола в сказуемом. Из этого извлекаются следующие выводы: А) В предложениях, где совершенность повторяемого действия выражена контекстом или лексическим элементом, противопоставление совершенности/несовершенности в форме сказуемого нейтрализуется (pokaždé mi vzal [|| bral] noviny z ruky a odcházel s nimi do pokoje); выражение контекстом или лексическим элементом несовершенности повторяемого действия делает невозможным употребление маркированной формы совершенности в сказуемом (нельзя сказать *pokaždé mi vzal noviny z ruky, ale nikdy jsem si je nenechal vzít). Б) В предложениях, где повторность несовершенного действия выражена контекстом или лексическим элементом, противопоставление повторности/неповторности в форме сказуемого нейтрализуется (když jsem přišel do třídy, žáci vždy seděli [||vždy sedávali] na svých místech); выражение контекстом или лексическим элементом неповторности (единичности) несовершенного действия делает невозможным употребление маркированной формы повторноcти (т. е. фреквентатива, маркированного многократного глагола) в сказуемом; однако таким выражением неповторности, единичности действия исключено употребление фреквентативной формы не из-за ее маркированного значения повторноcти, а из-за ее маркированного значения неактуальности (можно сказать když jsem jednoho dne přišel do třídy, žák X. Y. běhal mezi lavicemi, где глагол běhal имеет также маркированное значение повторного действия, но нельзя в таком предложении употребить формы běhával). Маркированная неактуальность в понимании автора не ограничивается одними только формами настоящего времени. Автор в статье приводит и другие аргументы в пользу грамматического характера чешских фреквентативов и показывает, что они выражают не только маркированную неактуальность: но и отрицание актуального действия (Máte na skladě nejnovější typy? — Míváme.).

Slovo a slovesnost, volume 25 (1964), number 3, pp. 157-160

Previous rd (= Redakce): II. mezinárodní lingvistické symposion „O znaku a systému v jazyce“

Next Jan Šabršula: Ke srovnávacím studiím slovosledným (Některé otázky větné perspektivy ve francouzštině ve srovnání s češtinou)