Sovětský sborník strukturní lingvistiky

Kolektiv oddělení matematické a aplikované lingvistiky v ÚJČ ČSAV

[Discussion]

(pdf)

Советский сборник по структурной лингвистике / Un recueil soviétique des travaux sur la linguistique structurale

[*]Oddělení strukturní gramatiky v moskevském Ústavu ruského jazyka se stalo za několik let jedním z center moderní lingvistiky v Sovětském svazu. O jeho erudici a aktivitě svědčí i to, že za dvě léta vydalo mj. dva obsažné sborníky Problemy strukturnoj lingvistiki (I 1962, II 1963). Naše recenze se týká jen prvního, který na 222 stranách přináší kromě úvodu S. K. Šaumjana 19 studií. Ty vcelku rovnoměrně reprezentují soudobou strukturní jazykovědu, v níž se vedle klasických disciplín — fonologie a gramatiky — rozvíjejí i odvětví nová, zejm. strukturní sémantika.

Přestože ve sborníku nejsou studie jen členů tohoto oddělení, ale i autorů z jiných pracovišť (i dvou zástupců matematické lingvistiky rumunské), a přestože je sborník tematicky a metodologicky velmi pestrý, nalézáme v něm jistou jednotící koncepci,[1] která je vyložena stručně v předmluvě S. K. Šaumjana: strukturní lingvistika studuje přirozené jazyky „z hlediska jejich přetváření na abstraktní kódy, jež jsou formálními modely přirozených jazyků“. Odtud vyplývá prvořadý význam, který má vytváření modelů různých rovin jazyka. Struktura jazyka (langue) má podle Šaumjana nestatistický charakter, a proto jsou „základní“ lingvistické modely budovány pomocí nestatistických matematických metod, především matematické logiky, teorie množin a teorie grafů. Naproti tomu řeč má statistický charakter, a proto se fungování jazyka zobrazuje modely statistickými a pravděpodobnostními. Sborník se soustřeďuje, s výjimkou stati R. G. Piotrovského, na modely struktury jazyka. Dokumentuje jednu základní vlastnost současné strukturní lingvistiky: Každý model je jednostranný, a proto je k zobrazení skutečnosti nutno konstruovat nejrůznější modely, volit nejrůznější přístupy. Zásadní otázkou je vždy adekvátnost modelu k modelované jazykové skutečnosti.

První z pěti oddílů sborníku obsahuje 6 studií o obecných problémech strukturní lingvistiky. Vycházeje z R. Carnapa, rozlišuje S. K. Šaumjan (Preobrazovanije informacii v processe poznanija i dvuchstupenčataja teorija strukturnoj lingvistiki, s. 5—12) v lingvistickém popisu a v metajazyku dva stupně: stupeň pozorování a stupeň konstruktů. Používá analogie z biologie a nazývá první stupeň fenotypickým, druhý — genotypickým. U jazykových jednotek fenotypické roviny rozlišuje diferentoidy, fenomoidy, morfemoidy, syntagmoidy, u jednotek genotypických — diferentory, fonémy, morfémy a syntagmy. Na příkladech pak ukazuje, jak toto rozlišení zpřesňuje transformační analýzu. Zavedení dvou stupňů lingvistického [283]metajazyka Šaumjan zdůvodňuje rovněž potřebou vyhnout se antinomiím, které vyplývají ze základních vět fonologie a gramatiky. Avšak tyto antinomie se nám zdají vykonstruované.

Tím nikterak nechceme popírat užitečnost navrhovaného rozlišení. V současné strukturní lingvistice existuje silný proud, který je zaměřen na formálně logickou kritiku metajazyka lingvistiky a Šaumjanova práce právě do něho patří. Přesto však z hlediska jazykovědy zůstává podle našeho názoru analýza lingvistického metajazyka úkolem druhotným, prvotním jejím úkolem je analýza jazyka — objektu samého. Na druhé straně je zřejmé, že se ve formálních modelech vysokého stupně abstrakce ztrácí jak specifičnost jazykových jevů, tak mnohé diference mezi nimi, jež jsou podstatné pro fungování jazyka, a tedy i pro jeho teorii. (Máme tu na mysli např. rozdíl mezi větami, které je nebo není možno transformovat, nebo rozdíl mezi jednočlennými a dvojčlennými větami; obojí rozdíl se podle Šaumjana na genotypické rovině ztrácí.)

Stať I. I. Revzina (O nekotorych voprosach distributivnogo analiza i jego daľnejšej formalizacii, s. 13—21) porovnává dvě koncepce strukturní analýzy jazyka: distributivní, jak je popsána např. u Harrise, a sovětskou založenou na teorii množin. Zjišťuje se, že — zůstáváme-li na rovině syntaktické — obě koncepce charakterizuje táž výchozí situace (v obou případech je zadán soubor správně tvořených vět a předpokládá se, že prvky s touž distribucí náležejí do jedné třídy). To dává možnost využít distributivní analýzy k dalšímu rozvinutí množinové koncepce. Nově definuje Revzin pojem transpozice.

Autor další studie, S. Marcus (Teorija grafov, lingvističeskije oppozicii i invariantnaja struktura, s. 22—30), rozebírá možnosti lingvistické aplikace teorie grafů. Ukazuje, že se při studiu formální stránky jazyka v podstatě zkoumají množiny prvků, mezi nimiž jde většinou o binární protiklady. Autor pak navrhuje zobrazovat tyto protiklady pomocí teorie grafů. Ta dovoluje popsat nejen vztahy mezi členy jazykového protikladu, ale i shody a rozdíly mezi protiklady samými. V teorii grafů jsou vypracovány i pravděpodobnostní přístupy: každé hraně daného grafu lze přiřadit kladné číslo, jež charakterizuje pravděpodobnost přechodu od jednoho uzlu k druhému. Chápeme-li jazyk jako markovský proces, můžeme zjišťovat entropii přechodu od jednoho uzlu k druhému. Tak lze v grafech vyjádřit i kombinační schopnosti fonémů a gramatických jednotek. Teorie grafů tedy poskytuje lingvistice velké možnosti.[2]

J. K. Lekomcev chce studií K voprosu ob analogijach v strojenii schem sloga i prostogo predloženija (s. 31—41) přispět k vyjasnění problematiky jazykového izomorfismu. Porovnává strukturu starotibetské slabiky a jednoduché vietnamské věty a hledá analogie. Hlavní autorův zájem je soustředěn na principy rozmisťování jednoduchých prvků (vybraných z daného a omezeného seznamu) v složených jednotkách (slabikách, větách). Souhrn operací, které dovolují z daného seznamu prvků sestavit seznam složených jednotek obsahující jen určité kombinace prvků, nazývá schématem příslušného typu jednotky. Operace, které omezují možný postup kombinací prvků, jsou operace snižující entropii soustavy.[3] Schéma složené jazykové jednotky je chápáno jako automat, který má na vstupu prvky (fonémy, slova), provede na nich řadu operací a na výstupu dostaneme složené jednotky (slabiky, věty). To je syntéza, analýzu z ní dostaneme konverzí. Popsané logické operace jsou obecně shodné pro konstrukci (schéma) slabik i vět. Rozdíly spočívají především v tom, že počet prvků, z nichž je možno skládat slabiku, je podstatně odlišný od počtu prvků pro větu.

Práce R. G. Piotrovského (O teoretiko-informacionnych parametrach ustnoj i piśmennoj reči, s. 43—59) jediná zastupuje modelování řeči. V úvodní části vytyčuje a. úkol studovat charakteristiky psané a mluvené formy jazyka a vykládá nejběžnější pojmy teorie informace. Vlastní smysl stati má být v porovnání dvou informačně teoretických parametrů psané a mluvené řeči, a to (1) hodnot redundance, (2) rozložení hodnot entropie (množství informace) v slově. Pro[284]tože však (jak a. uznává) neexistují zatím vhodné predikční metody pro mluvenou řeč, zůstává jen u několika sporných náznaků.

Ad 1. K zjištění hodnot redundance byly provedeny predikční pokusy pro ruské a rumunské texty. Výsledky ukazují, že v obou jazycích je mluvený jazyk „méně redundantní“ (s. 50). — Ad 2. Maximum informace v psaném slově připadá na začátek. Podle určitých známek v struktuře i historii jazyků a. usuzuje, že naproti tomu v mluveném slově je maximum informace soustředěno kolem přízvučné slabiky. Nadto jsou zde podstatné rozdíly mezi samohláskami a souhláskami a množství informace závisí i na tom, zda jde o izolované slovo nebo slovo v kontextu.

Všechny uvedené závěry jsou velmi sporné. Piotrovskij příliš spoléhá na predikční experiment a nekriticky rozšiřuje jeho působnost. U Shannona i Kolmogorova je predikční experiment vypracován jako prostředek k zjištění hodnoty průměrné informace v textu, kdežto Piotrovskij ho užívá i k zjištění rozložení informace v slově (je přece evidentní, že začátek slova se hádá nejtíž, experiment tedy vůbec nemůže přinést jiný výsledek). Metody studia informačně teoretických parametrů mluvené řeči zůstávají neznámé.[4]

Společná studie V. J. Rozencvejga a L. M. Umana K probleme grammatičeskoj interferencii (s. 60—73) je z oblasti teorie osvojování cizího jazyka. Jádrem práce je srovnání dvou gramatických podsystémů, přivlastňovacích zájmen a slovesných časů, v ruštině a francouzštině. Pro každý podsystém autoři určují, na jakých kvalitativních protikladech je vybudován. Porovnání a zhodnocení protikladů umožňuje přesně vymezit interferenční oblasti, v nichž se prvky obou systémů střetávají a prolínají. Studie má význam nejen praktický (pro vyučování jazykům), ale i teoretický, hlavně pro studium bilingvismu a jazykových kontaktů vůbec.

Úvodem k druhé části sborníku — fonologii — je stať S. K. Šaumjana (Panchroničeskaja sistema differenciaľnych elementov i dvuchstupenčataja teorija fonologii, s. 75 až 79). Šaumjan zde konkretizuje svou dvoustupňovou teorii fonologie na rovině distinktivních rysů, rozvíjeje soustavu vypracovanou Jakobsonem, Fantem a Hallem. Upřesňuje jednotlivé stupně abstrakce takto: 1. hlásky a akustické prvky hlásek — čistě fyzikální prvky; 2. fonemoidy a diferentoidy — relačně fyzikální prvky; 3. fonémy a diferentory — čistě relační prvky. Z tohoto hlediska pak vnáší do soustavy distinktivních rysů určité úpravy a stručně zdůvodňuje množinu 15 binárních protikladů, které představují panchronickou soustavu diferentorů.

V kratším, ale obsahově závažném článku navrhuje I. I. Revzin (Ob odnom podchode k modeljam distributivnogo fonologičeskogo analiza, s. 80—85) formální vymezení fonému, jak jej chápe jednak deskriptivistická fonologie, jednak moskevská fonologická škola.

Druhá část sborníku obsahuje ještě dvě konkrétně zaměřené studie vycházející z Šaumjanovy dvoustupňové teorie fonémů: Rumunský lingvista E. Vasiliu (Fonologičeskoje opisanije rumynskogo vokalizma, s. 86—90) podává formalizovaný popis samohláskového systému rumunštiny. Řeší tu dvě otázky, v nichž nejsou rumunští fonologové jednotni: monofonematičnost nebo difonematičnost skupiny klouzavá + samohláska a fonologický status polosamohlásek. — R. G. Piotrovskij (Sosuščestvujuščije fonetičeskije sistemy i stilističeskije korreljacii v moldavskom jazyke, s. 92—99) pojednává o kvalitativních a funkčních rozdílech fonemoidů (v Šaumjanově pojetí) tří „stylů“ (vlastně útvarů) moldavštiny, stylu vyhroceně spisovného, hovorového a obecného. Každý má vlastní hláskovou charakteristiku, takže existují tři paralelní hláskové systémy. Piotrovského práce je zvlášť aktuální pro bohemisty.

Oddíl strukturní gramatiky zahrnuje tři studie, jejichž autoři pracují převážně v oblasti teorie strojového překladu. S. J. Fitialov v jednom z nejzávažnějších příspěvků sborníku (O modelirovanii sintaksisa v strukturnoj lingvistike, s. 100—114) konstruuje syntaktický model, budovaný axiomaticky pomocí tzv. valenčního kalkulu. Základní Fitialovův pojem — valence — je definován jako možná závislost slovního tvaru b na slovním tvaru a ve větě jazyka (s. 108) a zapisuje se jako uspořádaná dvojice. Závislostní syntax je potom konečný výčet [285]valencí daných uspořádanými dvojicemi. Model se dále zpřesňuje (uvažuje se homonymie slovních tvarů, kladou se omezení na jejich vzájemnou pozici atd.) a poukazuje se na důležitý fakt z oblasti typologie modelů: Jestliže závislostní syntax využívá prostředků valenčních charakteristik, pak jazyk, těmito prostředky určovaný, lze popsat i výčtem bezprostředních složek.

Fitialovův pokus představuje ten směr v modelování, v němž se formuluje jako přirozená součást modelu i požadavek uvést strukturu věty do souladu s lineárním uspořádáním.

Na materiálu německých matematických textů modeluje K. I. Babickij (K voprosu o modelirovanii struktury prostogo predloženija, s. 115—128) syntaktickou strukturu jednoduché věty. Redukuje věty na jejich základní části — „preparáty“; jejich symbolická zobrazení se nazývají obrazy vět a tvoří množinu, v níž existuje nevelký počet základních a strukturně jednoduchých obrazů vět — axiómů. Ostatní obrazy vět lze odvodit z axiómů přemístěním a transformací.

Model je samozřejmě omezený, protože postihuje jen vztahy mezi podmětem, osobními slovesnými tvary, předmětem a jmennou částí složeného přísudku a vztahy mezi slovesy při tvoření analytických časových, modálních a jiných slovesných tvarů. Je konstruován tak, aby splňoval požadavek konverze analýzy a syntézy. Autor sám hodnotí model podle kritéria Chomského (gramatika má generovat všechny gramaticky správné věty daného jazyka a žádné gramaticky nesprávné) a konstatuje, že první části kritéria model vyhovuje, zatímco druhé nikoli. Dalším nedostatkem modelu je, že nepřihlíží k morfol. homonymii sloves modálních a slovesa werden.

Stať L. N. Zasorinové (Modeľ imennogo sklonenija dlja ruskogo piśmennogo teksta, s. 130—140) vychází z prací na syntéze ruských pádových tvarů při SP, je však zároveň pokusem o širší pohled a všímá si i problematiky identifikace morfémů. První část je věnována některým teoretickým otázkám modelování gramatiky. V druhé a. probírá vlastní model ruského skloňování, určený k syntéze pádových tvaru substantiv, adjektiv, číslovek řadových a některých zájmen. Slovník kmenů je předem zadán. Modelování gramatiky nebo její části pak spočívá v tom, že se sestavují tabulky koncovek pádových tvarů, určují formální charakteristiky kmenů, podle nichž se vybírá dané paradigma, a definují se pravidla získávání (popř. zpracování) informace z tabulek a slovníku. Jsou formulována binární pravidla pro jednoznačnou identifikaci koncovek a pravidla pro syntézu pádových tvarů. Navržený model neobsahuje žádné nové zákonitosti, odlišuje se však od tradičních gramatik důslednou analýzou spojovatelnosti morfologických jednotek.

Čtvrtou část sborníku tvoří čtyři studie ze strukturní lexikologie, jíž je nyní věnována v Sovětském svazu značná pozornost.[5] Strukturní studium významu lexikálních jednotek je soustředěno na hlubší rozpracování tzv. komponentní analýzy, jejíž podstatou je určování sémantických komponentů (semantičeskije komponenty, množiteli), tj. elementů, jejichž různá spojení tvoří význam lexikální jednotky. Komponentní analýzu lze provádět buď na rovině sekundární struktury (rovina figur), nebo na rovině primární struktury (rovina znaků). V prvním případě, kdy se s Hjelmslevem předpokládá, že jednotky obsahu i vyjádření lze rozložit na vytvářející elementární složky — figury, a tedy význam lexikální jednotky lze považovat za množinu figur (sémantických komponentů), střetává se analýza se značnými praktickými potížemi. Proto také výzkum jdoucí touto cestou se týkal převážně sémantiky uzavřených jednodušších systémů, zvl. systému příbuzenských pojmenování.[6]

Rozsáhlá studie J. D. Apresjana (O ponjatijach i metodach strukturnoj leksikologii, s. 141—162) seznamuje podrobněji s metodikou užívanou při analýze na rovině znaků. Vychází z koncepce, společné také třem ostatním studiím, která akceptuje a rozvíjí Harrisovy[7] myšlenky [286]o možnosti využití distinktivnosti distribučních struktur pro aproximativní určení významu: Rozdíl mezi dvěma lexikálními významy (pokud je relevantní v daném jazyce) koresponduje s určitými rozdíly v distribuční struktuře; ze zjištěných distribučních rozdílů je tedy možno usuzovat na určité rozdíly sémantické. Takto lze stanovit tzv. diferenční významy, tedy rozdíly nebo totožnosti významů, což je smyslem základní etapy komponentní analýzy na rovině znaků. Znaky se pokládají za jednotky plánu obsahového, které nejsou dále rozložitelné na figury. Jsou však také množinou sémantických komponentů, jež lze určit po těchto etapách: Můžeme-li (1) rozlišit významy a (2) sjednotit je podle nějakých strukturních příznaků do tříd ekvivalentních významů, pak každá třída bude mít jistý sémantický invariant — ten lze připsat každému členu třídy jako sémantický komponent. Významům, které jsou členy několika různých tříd, může být přiřazeno několik sémantických komponentů.

Konkrétní rozbor provádí Apresjan na 400 ruských slovesech. I když vidí cíl studie v prověření různých postupů jednotlivých etap a jejich formalizaci, dochází ke konečným výsledkům (např. význam slovesa moloť je určen 6 sémantickými komponenty). I z příkladů uváděných autorem je zřejmé, že vymezením tohoto typu se nevyčerpává význam všech sloves. Počet sémantických komponentů je totiž omezen konečnými uzly (u Apresjana je hierarchický systém tříd ekvivalentních lexémů zobrazen jako strom, v němž uzly tvoří jednotlivé třídy), z nichž už žádné větve nevycházejí, čili třídy se již dále nerozkládají. Zatímco u slov s obecnějším významem je tato analýza dostačující, u slov se speciálnějším významem není sémantická charakteristika beze zbytku určena. Avšak Apresjan osvětlil, a to i na jiných místech,[8] přednosti strukturní analýzy sémantických komponentů, že totiž s poměrně malým počtem sémantických komponentů lze definovat velký počet složitých lexikálních významů a že sémantické komponenty mají univerzální povahu.

Studie V. I. Perebejnose (K voprosu ob ispoľzovanii strukturnych metodov v leksikologii, s. 163—174) je zaměřena na rozhraničení a určení hierarchie významů slovesa s bohatou polysémií (anglického make). Udivuje důkladnou materiálovou fundovaností (analyzované texty s výskyty jednotlivých významů slovesa make obsahují celkem téměř 2 mil. slov). K analýze využívá různých distribučních a transformativních postupů, většinou shodných s těmi, jež popisuje Apresjan. Ukazuje se, že typy distribucí, které jsou charakteristické pro různé významy make, lze znázornit 10 modely; nejčetnější model (přes 53 % případů) se vyčleňuje jako primární a podrobuje se další analýze. Výsledkem je rozklad modelu na 5 skupin podle příslušejících jim transformací a rozhraničení 17 jednotlivých významů. Význam studie spočívá v tom, že ukazuje na konkrétním příkladě, jak postupů distribuční a transformační analýzy může být využito pro objektivní rozhraničení lexikálních významů.

I. A. Sobolevová (Komponentnyj analiz značenij glagola na osnove slovoobrazovateľnogo priznaka, s. 175—189) na rozdíl od Apresjana, který postupuje od jednotlivých významů k třídám ekvivalentních významů, jde deduktivně a přísně se podřizuje postupům glosematickým. Celá analýza se skládá z řady rozkladů „sémantického prostoru“, které se provádějí tak dlouho, až se objeví správný, tj. strukturní řez (tzv. trial and error method).[9] Tím se „sémantický prostor“ rozloží na „sémantická pole“ různých řádů. Sobolevová tak získává hierarchický systém, což je vlastní cíl komponentní analýzy, neboť pak může sémantické invarianty charakterizující každou třídu a podtřídu systému považovat za sémantické komponenty analyzovaných významů.

Oddíl strukturní lexikologie uzavírá studie J. K. Lekomceva (K voprosu o sistemnosti glagolov reči v anglijskom jazyke, s. 190—197) o historickém vývoji sémantického systému skupiny „verba dicendi“ v angličtině. Rozborem materiálu z různých období vývoje této skupiny se ukazuje značná stabilita jejího sémantického systému, což má podporovat Lekomcevovu hy[287]potézu o tom, že na rovině lexika existují v každém historickém období vývoje jazyka určité sémantické modely, které jsou v těsném vztahu k syntaktickým strukturám. (Platnost tohoto tvrzení je ovšem omezena malým a značně uzavřeným systémem „verba dicendi“; není také objasněn vztah mezi kvantitativními vlastnostmi systému, tj. četnostmi výskytu jeho členů, a vývojovými kvalitativními změnami.)

Závěrečný oddíl sborníku je věnován grafematice a strukturní teorii pravopisu. B. V. Suchotin (Eksperimentaľnoje vydelenije klassov bukv s pomoščju elektronnoj vyčisliteľnoj mašiny, s. 198—205) provedl zajímavý pokus o sestavení algoritmu klasifikace písmen (rozlišení samohláskových a souhláskových grafémů) jako východiska pro automatickou analýzu textu. Klasifikace se provádí na principu distribuce a na předpokladu, že existují zásadní statistické rozdíly v kombinatorice tříd. Algoritmus byl prověřen na počítacím stroji BESM-2 a dal dobré výsledky pro ruštinu, angličtinu a francouzštinu.

V. G. Gak (Orfografija v svete strukturnogo analiza, s. 207—221) sleduje dvojí problematiku, navzájem souvisící. V první, důkladnější části práce se snaží na základě Saussurova vydělení paradigmatických a syntagmatických vztahů popsat soustavu grafémů francouzštiny, v druhé, daleko méně propracované, naznačuje možnosti strukturální analýzy pravopisu a definuje pravopisné pravidlo.

Grafém je invariantní jednotka systému, která, podobně jako jiné znakové jednotky, může mít různé varianty: poziční, funkční, individuální a národní. Soustava grafémů se pak analyzuje z hlediska vztahu označujícího a označovaného (grafém a foném). Grafém, který je k fonému ve vztahu jednoznačné korespondence, se nazývá absolutní. Ve skutečnosti existuje v jazycích narušování jednoznačné korespondence. Vycházeje z povahy těchto případů, autor rozlišuje několik typů „neabsolutních“ grafémů: syntetické, idiomatické, synonymické, polysémní, eliptické a pomocné.

Tento přístup sice umožňuje hierarchizaci soustavy grafémů, ale má tu zásadní nevýhodu, že posuzuje tuto soustavu jako zcela nesamostatnou, jen jako zobrazení soustavy fonémů. Ve skutečnosti je grafématická soustava, podobně jako psaný jazyk vůbec, relativně samostatný znakový systém.[10] Při autorově přístupu není nakonec jasné, zda „neabsolutní znaky“ jsou vůbec grafémy, resp. jaké je jejich místo v soustavě.

Celkově je možno sborník hodnotit jako zdařilý, i když úroveň jednotlivých prací je dosti různá, a to jak formální propracovaností modelů (někde jen schémat), tak prověřením jejich adekvátnosti na konkrétním materiálu. Rozdíly jsou i v metodách jednotlivých autorů (moderní algebra a logika, teorie množin, teorie grafů, teorie automatů, statistika a teorie informace). Zároveň se však projevuje koncepce Šaumjanovy školy určitou jednostranností, která spočívá podle našeho názoru v tom, že se za prvotní pokládá struktura langue, a tudíž se „základní modely“ (strukturní, nestatistické) nadřazují „modelům řeči“ (statistickým, probabilistním). Je otázka, zda je takováto hierarchizace lingvistických modelů oprávněna vzhledem k dialektice jazyka a řeči. Z hlediska matematické statistiky je možno považovat jazyk za základní soubor s určitými pravděpodobnostními omezeními a řeč — jednotlivé promluvy — za náhodné výběry. Pak lze mluvit o kvantitativní struktuře jazyka a za určitých podmínek z rozboru řeči aproximativně určovat kvantitativní charakteristiky jazyka.[11] Zdá se, že právě „živelná dialektika“ pronikající do strukturní analýzy vede některé autory sborníku k tomu, že do „základních modelů“ zavádějí i kvantitativní hledisko a tak překračují jednostranné omezení zmíněné koncepce.

Strukturní lingvistika, která přejala a rozvinula mnohé z nejhodnotnějších výsledků světových strukturalistických směrů, je dnes v sovětské vědě již pevně zakotvena.

Slovo a slovesnost, volume 25 (1964), number 4, pp. 282-287

Previous Petr Sgall: Generativní systémy v lingvistice

Next Josef Vachek: Od školy pražské k harvardské