Americký pohled na současnou češtinu

Ivan Lutterer

[Discussion]

(pdf)

Американский подход к современному чешскому языку / La vue de la linguistique américaine sur la langue tchèque contemporaine

Roku 1961 dočkali jsme se prvního souborného zpracování fonologického systému obou našich národních jazyků.[1] Nedostatek syntetického rozboru fonologické struktury českého a slovenského jazyka byl u nás pociťován už dlouho — o to vlídněji je tedy třeba obě práce přivítat. V případě češtiny činíme to však s pocity trochu smíšenými, uvědomíme-li si, že prvá syntéza české fonologie musela vyjít až z pera amerického autora a z matric holandského vydavatele. Nebudeme se na tomto místě zabývat příčinami, proč tomu tak je, ani srovnáváním obou uvedených prací, i když se samo přímo nabízí: jak autor slovenský, tak americký navazují totiž více nebo méně na tradici tzv. pražské školy.[2] Cílem našeho příspěvku je posoudit toliko práci Kučerovu, a to ještě především se zřetelem k jeho analýze fonologické struktury tzv. češtiny běžně mluvené neboli „kolokviální“ (podle autorovy terminologie) a k jeho pohledu na dnešní jazykovou situaci, jak se vyvinula v oblasti českého jazyka. V těchto otázkách se nám autor[3] jeví nejvíce samostatným, a proto i nejsnáze omylným. Ať se však jeho eventuální omyly ukáží v dalším rozboru jakkoli vážné, nemohou podstatněji snížit hlavní zásluhu posuzované práce, totiž to, že zatím jako jedna z mála zakládá výzkum současné češtiny nejenom na jazyku spisovném, ale že dává místo i tzv. jazyku kolokviálnímu.[4]

Tato tematika nezabírá ovšem v Kučerově práci zdaleka většinu místa. Zhruba 64 stran knihy (z celkových 112) je věnováno vlastnímu fonologickému rozboru spisovné češtiny. Autor podává systematický popis všech českých fonémů s jejich dvanácti distinktivními rysy, vykládá systematiku fonologických protikladů a principy jejich neutralizace, názorně demonstruje základní omezení v distribuci fonémů a jejich relativní frekvenci (s. 38—42).[5] V mnoha případech jde o fakta u nás již dříve známá, podaná jen v novém terminologickém rouše, event. v pozměněném pojetí harvardské školy, ovlivněném částečně Hockettovým deskriptivismem (viz v Kučerově dě[292]lení promluvy na makrosegmenty, mikrosegmenty aj.). Opravdu nový přístup uplatnil autor při analýze fonematické struktury slabiky (s. 71—84). Na základě dosavadní literatury, především české, i vlastního výzkumu dospěl k cenným poznatkům, zvl. pokud jde o kombinační schopnosti fonémů uvnitř české slabiky. V naší recenzi se však nebudeme zabývat rozborem této části K. práce, nýbrž věnujeme pozornost oněm stránkám knihy, které jsou podle našeho názoru nejzajímavější, a to (1) charakteru tzv. kolokviální češtiny, (2) její fonologické struktuře a (3) statistickému popisu.

 

I. Kolokviální češtinou[6] rozumí autor nikoli stylovou vrstvu spisovného jazyka, tedy tzv. hovorovou češtinu v pojetí Havránkově, Běličově aj., nýbrž neustálenou směsici (inconsistent mixture) elementů příznačných pro fonologický systém zčásti SČ, zčásti OČ (s. 16). Autor připouští existenci určitých rozdílů (i fonologických) mezi oficiálním a konverzačním stylem spisovného jazyka, jak je popisuje např. J. Bělič (viz jeho čl. Vznik hovorové češtiny a její poměr k češtině spisovné, Čs. přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, s. 59). Soudí však, že to zdaleka není tzv. čeština hovorová, která by byla specifikem české jazykové situace dnešní doby.[7] Mluvená stylová vrstva nevybočující z normy spisovného jazyka zdá se být autoru na základě sebraného materiálu mnohem méně typická pro neformální českou konverzaci, než ona hybridní mluva kolokviální, v níž prvky SČ a OČ „koexistují“ (s. 18). Tento kompromis dělají podle Kučery v běžně mluvené řeči i mluvčí na Moravě, ovšem s tím rozdílem, že jim se spisovnou češtinou interferuje spíše než OČ některý moravský interdialekt (např. obecná hanáčtina apod.), a to v proporcích znatelně menších, než je tomu u češtiny obecné. Autor to správně přisuzuje jednak menší stabilitě moravských interdialektů, které proto také mají budoucnost méně nadějnou než OČ, jednak výraznějším hláskovým shodám se SČ, kdy vlastně tolik nejde o převahu SČ prvků nad interdialektickými, jako spíše o větší jejich vzájemnou korespondenci (s. 15—16). Tyto moravské varianty KČ však autor v zásadě nepopisuje a omezuje se na podobu užívanou hlavně v Čechách, která také zčásti proniká na Moravu.

Porušování normy SČ u velké části mluvčích v jejich běžném hovoru vysvětluje autor poněkud schematicky tím, že spisovně se dá mluvit jen v situacích vysloveně oficiálního rázu, např. v rozhlasovém a televizním vysílání, při školní výuce, veřejných projevech, kázáních apod., a dokonce prý ani tu se mluvčí nemůže vždy ubránit pronikání OČ prvků (myslí se tím asi mluvení „bez papíru“). Tak labilní pozici ovšem spisovná čeština přece jen nemá; přitom je však pravda, že jistá „koženost“ spisovné češtiny nás leckdy nutí, abychom se v běžné mluvě uchylovali, bez rozdílu sociální příslušnosti, k některým přirozenějším, neortodoxním podobám převzatým z OČ (na Moravě někdy z interdialektu). Mezi jednotlivými mluvčími jsou přirozeně rozdíly v proporcích mezi prvky obou těchto norem (v Kučerově terminologii kódů); ba dokonce i v promluvě jedné osoby mohou někdy být tyto proporce proměnlivé — to záleží na situaci nebo mo[293]mentální náladě mluvčího. Autor soudí, že nechuť k spisovnému vyjadřování má u části mluvčích svůj původ v konzervatismu spisovné normy, která nebyla od dob obrozenských podstatněji „modernizována“.[8] Je-li omluvitelné u zahraničního autora, že zřejmě z nedostatečné znalosti složitého vývoje češtiny od obrození formuluje problém zjednodušeně (konzervatismus spisovné normy byl sice koncem 19. stol. proti době obrozenské zesílen, avšak od 30. let našeho století je na ústupu), nelze v žádném případě přejít mlčením další názor autorův, že totiž dnešní čeština „ignoruje některé hláskové změny, jež nastaly v českých nářečích už v 15. století“ (s. 44). To je výklad zcela nehistorický, který se snad dá u K. vysvětlit tím, že je příliš v zajetí amerického deskriptivismu, jednostranně orientovaného na synchronní studium.

II. K fonologické struktuře kolokviální češtiny. Ve shodě se svou koncepcí KČ jako proměnlivé směsice, v níž interferují systémy SČ a OČ, rozeznává autor v kolokviálním jazyku tři kategorie fonologických prvků: (a) většina těch, jež jsou SČ a OČ společné, tzn. nejsou jednostranně spjaty ani jen s jedním nebo druhým kódem, (b) část těch, jež jsou příznačné jen pro SČ, (c) část těch, jež jsou vlastní jen OČ. Prvky (b) a (c) jsou v různých proporcích a dají se ztotožnit jenom ve vzájemném vztahu jednoho k druhému. V určitých pozicích se prvky (b) a (c) vzájemně vylučují — mluvčí může volit buď prvek SČ (např. on), nebo OČ (např. von), ale nemá k dispozici podobu, která by vyhovovala oběma kódům zároveň. Jestliže K. definuje KČ jako souhrn promluv, v nichž systém SČ a OČ koexistují (s. 87), pak pochopitelně musí být fonologická charakteristika kolokviální češtiny v podstatě statistickým popisem, který stanoví relativní frekvenci a vzájemné vztahy mezi frekvencemi jednotlivých fonologických prvků kategorie (b) a (c).

Autor opravdu dokonale zpracoval moderními kvantitativními metodami materiál získaný výzkumem běžně mluvené češtiny českých utečenců v západním Německu. Jeho informátory byly celkem 23 osoby (až na jednu všechny svým původem z českých krajů v užším smyslu), z nichž bylo co do sociálního složení 14 příslušníků inteligence a 9 manuálně pracujících (mezi nimi holič, strojvůdce a rolník), kteří ze 74 % patřili do věkové skupiny 18—35letých. Téměř všichni žili v emigraci teprve krátce, takže jejich čeština ještě nebyla porušena vlivy cizího jazykového prostředí. Skutečnost, že složení skupiny neodpovídá ani zdaleka sociální struktuře českého národa, a tím méně pak jeho teritoriální diferenciaci, je výsledkům autorova zkoumání jistě na závadu. Neméně vadí i to, že pracoval se skupinou početně příliš slabou, která se — mírně řečeno — octla v nenormální situaci; to jeho závěry přinejmenším v detailech musí zkreslovat.

Co se týče divergencí mezi SČ a OČ prvky v kolokviální češtině, rozděluje je autor na (1) systematické, tj. zcela nebo částečně předurčitelné, (2) nesystematické, tj. nepředurčitelné. Do první skupiny patří diference v samohláskách, a to jednak v morfémech kmene (např. mléko-mlíko, lékárna-lekárna), jednak v morfémech gramatických (např. malému-malýmu, o bílém-bílym). Jak vyplývá z uvedených příkladů, je dlouhé é v OČ vyloučeno ze všech pozic, kde stojí v SČ,[9] a objevuje se výjimečně jen jako expresívní varianta SČ e (né, včéra, péří, céra apod.). Sem patří i OČ ej za SČ ý (í) v mikrosegmentech po tzv. tvrdých souhláskách (tejden, dejchat, kejta, hluchejma, dlouhej, rejč, nejtovat apod.). Po tzv. souhláskách obojetných a některých měkkých nedá se však z dnešního hlediska předpovědět, který z OČ elementů (ej nebo í) substituuje SČ í (zejtra : zívat, cejtit : cídit). K tomu třeba doplnit, že se to netýká všech obojetných souhlásek, nýbrž jen ostrých sykavek. Do druhé skupiny autor řadí divergence nesystematické: jde např. o přítomnost nebo absenci OČ j v mikrosegmentech, kde SČ má j důsledně (SČ jdu-nejdu, jmenuje-nejmenuje proti OČ du-nejdu, menuje-nemenuje). Z případů, kdy OČ nedodržuje SČ kvantitu, např. muj-můj, neni-není, autor ukvapeně vyvozuje, že v OČ může být [294]protiklad délky a krátkosti opuštěn, kdykoli je kvantitativní odlišení v kontextu mikrosegmentu nebo celé promluvy redundantním (s. 92); v takovém případě pak kvantitativního protikladu může být využito jako expresívní nebo stylistické varianty, srov. dvojice typu vím-vim, pivo-pívo, parník-párnik apod. Jsou však nesčetné případy, kdy taková neutralizace protikladu kvantity možná není, srov. cín, čtivo, patník aj.

Správné, i když naprosto ne nové, jsou autorovy postřehy o vlivu lexikálně stylistické roviny slov na jejich fonematické složení. Slova, která se cítí výlučně nebo převážně částí SČ lexika, tzv. kulturní slova,[10] nepřijímají fonologické prvky OČ, i když by taková adaptace byla teoreticky možná. Tak otec se neobjevuje s počátečním v-, dýka nediftongizuje ý na ej apod. Naopak zase slova příznačná pro uvolněnou běžnou mluvu, většinou expresívní, často podržují i ve spisovném kontextu fonologické prvky OČ (ouřezek, zvorat, rejpal, bejk aj.). Systémové užití odlišných elementů OČ, tj. í, ej, vo- proti SČ é, ý, o- v gramatických morfémech makrosegmentů je však nezávislé na lexikálně stylovém zařazení slov: můžeme si to dobře ověřit na příkladech jako výškovej hotel, olivovej volej, vo okrový barvě apod.

III. K statistickému popisu kolokviální češtiny. Autor jej provedl na vzorcích získaných jednak ze spontánních, jednak z připravených promluv svých informátorů.

Spontánní promluvy vyprávěcího rázu zachytil autor na magnetofonový pásek při rozhlasových besedách, jejichž účastníci předem věděli, že záznam besedy bude vysílán; dá se proto předpokládat, že OČ prvky nebyly přeháněny, naopak že se užívalo víc SČ prvků, než by tomu bylo v opravdu soukromém, nenuceném rozhovoru. Připravené promluvy spočívaly v tom, že každý z informátorů dostal napřed souvislý SČ text, který obsahoval asi 250 emociálně neutrálních kolokviálních výrazů, a dvakrát jej hlasitě přečetl — poprvé tak, jak bylo napsáno, podruhé v podobě, kterou by textu dal v případě, že by ho užil „po domácku“ ve styku se svými blízkými přáteli, v rodině apod.

Získané vzorky ukázaly, že celková frekvence výskytu OČ prvků v KČ je větší v připravené promluvě, zaměřené programově na rozdíly od SČ, než v promluvě spontánní. Je to zřejmě způsobeno mj. podvědomým přizpůsobováním se normě SČ při projevu na veřejnosti. Výsledky zjištěné rozborem obou vzorků nejsou přirozeně definitivní a mají jen relativní platnost. (K. si je těchto hranic vědom), přesto však je jeho pozorování v lecčems zajímavé.

Proporce OČ a SČ prvků v Kučerově materiálu jsou tyto:

(1) V adj. koncovkách výrazně převažuje OČ ý (dobrýho) nad SČ é, a to v poměru 73 % : 27 %. — OČ ej (malej) je v KČ téměř v rovnováze se SČ ý, a to v poměru 53 % : 47 %.

(2) V kmenech je výskyt OČ í (mlíko) a e (lekárna) proti SČ é v poměru 73 % : 27 %. — OČ ej (mlejn, hejbat) je vůči SČ ý v menšině, poměr je tu 35 % : 65 %. — Poměr OČ vo- na začátku slov a ve složeninách (vostřit, zavostřit) k SČ o- je přibližně vyrovnaný, tj. 53 % : 47 %.[11] Přímo zanedbatelný výskyt OČ ou- (ouplněk) proti SČ ú-, totiž 1,2 % : 98,8 %, nám dokládá výrazný ústup tohoto OČ elementu z KČ promluv: tvary jako ounor, oumysl, oudolí, ouklid aj. znějí dnes už příliš obstarožně, nářečně nebo přehnaně expresívně.

Srovnání těchto statistických údajů s výsledky dřívějších autorových výzkumů (viz H. Kučera, Phonemic Variations of Spoken Czech, Word 11, 1955, 575n.) ukazuje zajímavé shody, ale i jisté rozdíly. Frekvence OČ prvků v KČ projevech se tehdy jevila takto: ý v adj. koncovkách 84,8 %; ej v adj. koncovkách 83,5 %, ej v kmeni 60,1 %; vo- 42,9 %; ou- 22,9 %. Největšími odchylkami je podstatně vyšší frekvence OČ ej v kmeni a ou-, než byla zjištěna při posledním výzkumu. Podle K. názoru příčinou toho je fakt, že r. 1955 byli mu informátory většinou lidé ve věku 35—55 let, kteří na rozdíl od mladší generace si ej a ou- dosud více po[295]držují. Tato disproporce se nám zdá náhodná, protože je vyvozena z velmi omezeného materiálu.

Bez zajímavosti není ani autorův pokus o fonologickou analýzu beletristického textu, v němž se OČ prvků funkčně využívá k charakterizaci postav. Autor si k tomu účelu vybral pět závěrečných kapitol z románu J. Škvoreckého Zbabělci (1958), zřejmě v domnění, že odráží relativně věrně skutečnou mluvu dnešních Čechů. Zjištěná data potvrzují, že jeho volba nebyla vhodná: srov. tyto údaje — OČ ý v kmeni 80 %, v adj. koncovkách 81,7 %, OČ ej v kmeni 84,2 %, v adj. koncovkách 76,8 %, OČ vo- 58,6 % a ou- nula %. Je vůbec problematické, zda „dobrý spisovatel aspoň částečně vystihuje jazykovou realitu pokaždé, když usiluje podat opravdu mluvený jazyk“ (s. 100); např. Karel Čapek dosahoval tak velkých úspěchů při zcivilňování řeči svých postav více prostředky lexikálními a syntaktickými než hláskoslovnými.

Za jeden z nesporných kladů knihy považujeme výklady o kombinatorice prvků OČ a SČ v kolokviální češtině (s. 101—103).[12] Jednotlivé prvky obou kódů objevují se v KČ jen v jistých kombinacích. Ne každý OČ prvek může se kombinovat s kterýmkoli prvkem SČ v jednom mikrosegmentu a naopak. Některá z omezení tu platí absolutně, jiná představují jenom tendenci. Omezení se často týkají i celého makrosegmentu, např. kombinace SČ fonologického elementu ý a OČ morfologického elementu -ma (7. pád pl.) u adjektiv je možná (srov. starýma). Opak, tzn. kombinace OČ fonologického elementu ej a SČ morfologického elementu -mi je takřka vyloučena (srov. starejmi). Jsou tedy možné tři podoby 7. pádu pl. adjektiv: (1) SČ dobrými, (2) OČ dobrejma, (3) KČ dobrýma. Tato kombinační pravidla fungují ovšem spolehlivě jen tehdy, mohou-li se zkoumané SČ a OČ prvky potencionálně vyskytnout ve stejném mikrosegmentu nebo mikrosegmentech spolu sousedících. Jejich uplatnění v makrosegmentech je nejisté při větších distancích, např. těžko lze říci starejmi, ale je možno slyšet starýma lidmi (řidčeji už starými lidma).

Závěrem. Autorův pohled na naši současnou jazykovou situaci je pohledem neangažovaného cizince. Předností takového pohledu je mimo jiné to, že není spoután subjektivním hodnocením některých jevů, že netrpí pražským, brněnským ani jiným úzkoprsým patriotismem; to mu usnadňuje vidět leccos méně složitě a rozporuplně, než se to zatím jeví nám. Tento pohled má však jednu velkou nevýhodu: nedostatek bezprostředního poznání naší situace na místě brání badateli poznávat ji v jejím ustavičně proměnlivém vývoji; unikají mu přitom pochopitelně četná závažná fakta a posouvají se proporce některých jevů, jak jsme se pokusili ukázat výše.

Recenzentu zbývá nakonec vyjádřit přání, aby Kučerova nesporně podnětná práce povzbudila i naše fonology k většímu zájmu o problémy fonologie češtiny,[13] zvláště pak češtiny běžně mluvené. Na nich je, aby výsledky dosažené americkým badatelem doplnili, v mnohém i korigovali, a hlavně dovedli ke konci zkoumání započaté u nás už v třicátých letech, na které tak plodně navázala i studie Kučerova.

Slovo a slovesnost, volume 25 (1964), number 4, pp. 291-295

Previous Josef Vachek: Od školy pražské k harvardské

Next Zdeněk Tyl, Milena Tylová: Česká jazykověda v roce 1963 (Pokračování bibliograf. přehledu; v. SaS 1964, 218n.)