Bohumil Palek
[Chronicles]
Первое введение в трансформационную грамматику / La première introduction à la grammaire des transformations
Od uveřejnění prvních prací N. Chomského o transformační gramatice (TG) uplynulo již více než deset let a zájem o aplikování jeho lingvistické koncepce na jednotlivé přirozené jazyky stále trvá a má stoupající tendenci. Bibliografie prací o TG, dnes již veliká, obsahuje práce v zásadě dvojího druhu: práce teoretické a práce, které Chomského teorii aplikují na některé jevy nebo úseky gramatiky přirozených jazyků. V tom směru je zatím nejvíce rozpracována angličtina a v poslední době i němčina; toto je především zásluhou berlínské skupiny Arbeitstelle für Strukturelle Grammatik, vedené A. I. Isačenkem. Z hlediska předpokládané transformační gramatiky němčiny vyšly zde již i první větší monografie o slovese, struktuře věty a adjektivu v němčině.[1] Stať podobného charakteru vyšla v poslední době i u nás.[2] V těchto pracích se pochopitelně nevěnuje velká [201]pozornost výstavbě TG z hlediska její teorie (jejího aparátu i lingvistické motivace).
V poslední době jsme svědky pokusů o zpřesnění TG, např. v její konfrontaci s jinými koncepcemi syntaktickými. Ukázalo se také, že chybí ucelený výklad transformační gramatiky. Velmi mnoho údajů lze sice získat studiem prací Chomského, avšak z nich pouze dvě jsou vydány knižně;[3] koncepci TG spíše zdůvodňuje, než aby podala její exaktní popis.
V poslední době vyšla monografie P. Postala,[4] v které se porovnává Chomského koncepce frázové gramatiky s jinými koncepcemi syntaktického popisu v Americe rozšířenými (Blochova japonská syntax, Wellsovy bezprostřední složky, Harrisův systém substituce tříd morfémů, Hockettův systém prvků a jejich uspořádání, Lambova stratifikační syntax, tagmemika, Hockettova konstrukční gramatika, Harrisova řetězová analýza (string analysis). Přestože se Postalova práce týká pouze části problematiky, je velmi užitečná a potřebná a zároveň se vyznačuje správnou orientací v amerických syntaktických koncepcích. Další prací toho druhu je studie W. O. Dingvalla, která podává podobný přehled problematiky celé TG.[5] Obsahuje také rozsáhlou bibliografii (asi 150 prací, převážné amerických).
Konečně v r. 1964 vyšla v USA kniha Emmona Bacha.[6] Jeho úvod do transformačních gramatik se pokouší podat systematický výklad TG a přístupnou formou osvětlit její základní principy natolik, aby jich bylo možno využít při zpracovávání jednotlivých jazyků. Tato práce, pokud je nám známo, je vůbec prvým soustavným úvodem do problematiky TG. Jejím obsahem jsou přednášky, které měl autor na universitě v Texasu a které byly prodiskutovány s mnoha transformacionalisty, zvláště pak s N. Chomským.
Na 180 stranách vykládá B. velmi jasně a srozumitelně hlavní zásady a postupy pracovní TG. Neomezuje se pouze na výklad problematiky, nýbrž na konci každé kapitoly připojuje i cvičení týkající se látky právě probrané. Cvičení jsou sestavena z příkladů v nejrůznějších jazycích, a to především z hlediska typologického. K práci je připojen rejstřík a výběrová bibliografie.
V úvodu (s. 1—9) B. charakterizuje lingvistickou teorii jako „množinu tvrzení o jazycích“, názor rozšířený např. v metodologii vědy. Povaha lingvistické teorie je empirická, není to však empirie charakteru fyzikálního, protože jazyková teorie se opírá o intuici mluvčího (vágnosti a nejednoznačnosti tohoto termínu je si B. vědom). Na základě této intuice je jasné, že teorie je schopna určit, které věty jsou nebo nejsou větami příslušného jazyka a které jsou nebo nejsou gramaticky správné (srov. též kap. 8). Kromě toho zahrnuje jazyková teorie i tvrzení o struktuře jazykových promluv.
V kap. 2 (s. 9—33) vysvětluje B. základní pojmy lingvistické koncepce N. Chomského. Gramatiku charakterizuje zcela obecně jako soubor tvrzení nebo formulí popisujících strukturu jazykových jednotek a činí závěr, že gramatika je v tomto smyslu teorií o jazyce. Dále pak B. uvádí a vykládá řadu pojmů v podstatě dvojího druhu: jednak pojmy, které charakterizují pouze gramatiku nebo jsou jejími základními složkami (např. řetěz, gramatika přirozeného jazyka na rozdíl od jazyka umělého apod.), jednak pojmy [202]mající bezprostřední vztah ke gramatice jakožto zařízení, které je schopno produkovat věty přirozeného jazyka.
Vedle zavedení kontextových a nekontextových pravidel autor objasňuje zkrácený zápis frázových pravidel pomocí závorek vyjadřujících možnost nebo alternaci. Některé svoje výklady doplňuje názorným porovnáním ekvivalentních pravidel frázových, např. tagmemických, zahrnujících stejnou jazykovou skutečnost. Demonstruje to na příkladech uměle sestrojených, nikoli na některém přirozeném jazyce.
Bachův obecný výklad o gramatice se již od začátku týká generativní gramatiky, a to ještě v podstatě jejího speciálního typu — gramatiky frázové. Postrádáme zde širší výklady, které by zařadily např. generativní gramatiku mezi jednotlivé typy gramatik, jako jsou gramatiky rekognoskativní, kategoriální apod. Zvláštní pozornosti by si zasloužilo porovnání koncepce závislostní a generativně podřadné (srov. Novákovu koncepci A a B).[7] Generativní gramatika není pouze gramatikou frázovou, nýbrž existují i jiné její typy. Vzhledem k tomu, že autor takovou diferenciaci neprovádí, je nejasný rozdíl mezi kap. 2 a 3, v níž se vykládají hlavní zásady frázové gramatiky.
Kap. 3. (s. 33—57) obsahuje stručný výklad některých částí frázové gramatiky (nebo frázové složky TG: B. ve výkladu toto přesně neliší). Uvádí především formální omezení kladená na pravidla frázové gramatiky a zdůvodňuje je. Jeho omezení jsou poněkud odlišná od způsobu vymezení frázové gramatiky N. Chomským, rozdíly však nejsou zásadní. B. zdůrazňuje nepostradatelnost kontextových pravidel pro popis přirozených jazyků. (I zde by však měl důsledně rozlišovat frázovou gramatiku a frázovou složku TG.)
Velmi komplikovaným problémem je vztah frázového ukazatele (ve smyslu chápaném přísně podle Chomského) a jeho grafické znázornění pomocí stromu věty. V Bachově výkladu jsou některá místa sporná, protože nejsou plně brány v úvahu vlastnosti stromů. Velmi instruktivní pro pochopení důležitosti frázových pravidel je opět porovnání s jinými formálními zápisy.
Ve 4. kap. (s. 57—89) B. podává stručnou charakteristiku roviny v teorii Chomského. Rovina obsahuje tyto základní části: množinu primů (nerozložitelných prvků), množinu relací (jako např. =) a množinu ukazatelů. Jak B. správně upozorňuje, užívá se u Chomského termínu rovina často i v jiném významu (roviny adekvátnosti ap.). Převážnou část kapitoly věnuje B. výkladu transformačního pravidla a odvozených frázových ukazatelů (derived P-marker), tj. ukazatelů, na kterých bylo aplikováno transformační pravidlo.
Nejdůležitějším a v jistém smyslu novým pohledem je Bachův přístup právě k otázce odvozeného frázového ukazatele. B. třídí transformační pravidla do šesti různých typů: ubírání — škrtání (deletion) a + b → b; nahrazení (replacement) a → b; rozšíření (expansion) a → b + c; redukci (reduction) a + b → c; přidání (addition) a → a + b; permutace (permutation) a + b → b + a. Předpokládá pak, že těmto typům odpovídají jisté druhy frázových ukazatelů.
Domníváme se, že se zde ukazuje náznak možného postupu při řešení problematiky víceznačných zobrazení frázových ukazatelů.
5. kap. (s. 89—125) je věnována některým konkrétním problémům syntaxe: sestavení pravidla z lingvistických dat, speciální problematice slovosledných vztahů ve struktuře věty a rozlišení různých typů jazyka z hlediska slovosledných relací ve větě a v její struktuře. V Bachových výkladech však poněkud uniká smysl takové typizace. Sám žádné zdůvodnění nepodává, ani je nedokládá příklady.
Kap. 6. (s. 125—143) se zabývá fono[203]logickým komponentem a charakterizuje jej jako část, která ze symbolické reprezentace věty (t-řetězu) vytváří reprezentaci zvukovou. Jeho popis (demonstrovaný na německém materiálu) podává v ukázce pravidel fonologických, morfo-strukturních a transformačních. Tento popis je spíše uvedením do problematiky než výkladem jejího řešení. Pořadí pravidel jednotlivých typů, jejich formální podoba i problematika rovin a mnohé jiné otázky zůstávají nedořešeny.
Kap. 7. (s. 143—171) představuje v podstatě uvedení do základního matematického pojmosloví algebraické lingvistiky. B. se především zabývá vztahem lingvistiky a matematiky a z nejrůznějších aspektů ukazuje, že vliv matematiky na lingvistiku souvisí s vývojem matematiky a logiky v posledním století. V další části kapitoly stručně vykládá základy teorie množin, teorie relací a formální teorie gramatik. Tyto výklady jsou většinou velmi instruktivní a pro čtenáře seznamujícího se s matematickým základem algebraické lingvistiky poprvé jistě užitečné. A právě vzhledem k tomuto cíli — stručně informovat i čtenáře matematiky neznalého — považujeme za nevýhodu, že chybí výklad o teorii grafů, zahrnující výklad o stromech. Tento nedostatek se pak zvláště citelně pociťuje v souvislosti s obsahem kap. 4.
Poslední 8. kap. (s. 171—189) pojednává o základních otázkách jazykové teorie. B. uvádí tyto části lingvistického zkoumání: formální teorii gramatik, obecnou teorii jazyka, užití (testování) této obecné teorie při sestavování teorií o jednotlivých jazycích. Dále pak věnuje pozornost oblasti charakteru více okrajového, studiu užívání jazyka (teorie o mluvčím a posluchači), vztahů lingvistiky k jiným disciplínám, jako je psychologie, sociologie atd. (s. 171). Z citovaných částí lingvistiky zdůrazňujeme zde jen obecnou teorii jazyka (v rámci TG). Podle B. je jejím účelem určit především takové pojmy, jako je derivace, pravidlo, transformace apod. Týká se otázek různých klasifikací (např. druhů slov), významu atd.
V této souvislosti má značný význam i požadavek jednoduchosti popisu jazyka, který B. velmi zdůrazňuje (srov. také u Chomského). Jednoduchost gramatiky zaručuje její dokonalejší zpracování a snadnější zvládnutí aparátu. Intuitivní složce popisu gramatiky v rámci teorie jazyka, kterou též zdůrazňuje Chomského teorie, tolik pozornosti již nevěnuje.
Závěrem je možno říci, že Bachův úvod do transformačních gramatik je kniha velmi jasně napsaná, která by se mohla stát žádoucí příručkou na počátku každého podrobnějšího studia transformační gramatiky; lze jen litovat, že zatím není u nás běžně dostupná.
[1] Srov. Studia Grammatica I., II.: M. Bierwisch, Grammatik des deutschen Verbs, Berlin 1963; III. W. Motsch, Syntax des deutschen Adjektivs, Berlin 1964; IV. W. Hartung, Die zusammengesetzen Sätze in dem Deutschen, Berlin 1964. — Srov. o její práci v SaS 23, 1962, 157 n.
[2] Srov. V. Hrabě — P. Adamec, O vozmožnosťjach ispol’zovanija transformacij pri prepodovanii sintaksisa russkogo jazyka, Čs. rusistika 9, 1964, 74—81. Zcela zvláštní charakter mají práce sovětské, které s Chomského teorií nemají bezprostřední spojitost.
[3] Chomsky N., Syntactic Structures, The Hague 1957; Current Issues in Linguistic Theory, tamtéž 1964.
[4] P. Postal, Constituent Structure: A study of Contemporary Models of Syntactic Description, IJAL 1964. (Vydáno též samostatně v nakladatelství Mouton, The Hague 1964.) — Srov. i čl. Postalův v SaS 26 1965, 1—13.
[5] W. O. Dingvall, Transformational Grammar: Form and Theory, Lingua 12, 1963, 233—275.
[6] E. Bach, An Introduction to Transformational Grammars, Holt, Rinehart and Winston, Inc., New York 1964; srov. též rec. Bach’s Introduction, The Prague Bulletin of Mathematical Linguistics 1, 1964, 55—74.
[7] Srov. P. Novák, Některé otázky syntaktické analýzy (z hlediska strojového překladu), SaS 23, 1962, 9n.
Slovo a slovesnost, volume 26 (1965), number 2, pp. 200-203
Previous Marie Těšitelová, Viera Budovičová, Miloš Dokulil: II. mezinárodní lingvistické symposion v Magdeburce
Next Ludmila Uhlířová: Úvod do automatického zpracování jazykových údajů
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1