Francouzský sborník studií aplikované lingvistiky

Jiří Kraus

[Kronika]

(pdf)

Французский сборник работ по прикладному языкознанию / Recueil français de travaux en linguistique appliquée

Otázky obecně lingvistické, aplikace strukturního pojetí jazyka na vyučování, přenos informace a strojový překlad jsou tematikou prvních tří svazků periodického sborníku Études de linguistique appliquée vydávaného B. Quemadou, vedoucím centra aplikované lingvistiky v Besançonu. Tři svazky vyšlé v l. 1962, 1963 a 1965 (dále 1, 2, 3) soustřeďují práce autorů francouzských i cizích. Exaktní přístup je uplatněn důsledně ve všech statích sborníku; v popředí zájmu převážné většiny autorů je slovník a jeho kvantitativní rysy, nechybějí však ani články s tematikou fonetickou, grafematickou, morfologickou, syntaktickou a stylistickou. Celkový počet studií je dosti vysoký (v 1. svazku 10, ve 2. 13 a ve 3. 10); pokusíme se zde podat alespoň stručný přehled o těch pracích, které mají podle našeho mínění význam obecnější, stati se zaměřením speciálnějším uvedeme jenom v přehledu.

[89]Téměř všechny články sborníku lze charakterizovat úsilím o zdůraznění exaktního zkoumání různých jazykových rovin. V metodologickém řešení vztahu kvalitativního a kvantitativního poznání spatřujeme zároveň největší přínos většiny autorů. Neustále hlubší uplatňování matematických metod v jazykovědě nasvědčuje tomu, že poznání objektivních jevů vyžaduje i kvantitativní popis jednotek. Výsledek tohoto procesu — formulace kvantitativních charakteristik — musí zároveň odrážet svými podstatnými rysy průběh poznání samého a být jeho adekvátním vyjádřením. Základnou kvantitativních zákonů je stupeň empirického poznání založený na indukčním usuzování (v lingvistice např. zákon Zipfův). K indukčnímu úsudku dospíváme na podkladě statistické opakovanosti jevů, ta však nevylučuje možnost existence nepříznivých případů, protože naše lingvistická zkušenost nezahrnuje — a nikdy nemůže zahrnovat — všechny existující jazyky. Tuto neuzavřenost a jistou hypotetičnost poznání omezujeme do značné míry pomocí sylogického myšlení — dedukčních soudů, které zároveň uzavírají další článek poznávacího procesu a dávají charakter zákonitosti empirickým faktům, které samy o sobě nepřekračují nejnižší stupeň poznání.[1] Tak např. Mandelbrot se pokouší vysvětlit Zipfův model svou formulací kanonického zákona rozložení četností délek slov. Tím však ještě k úplnému zrození lingvistického zákona nedojde. Za jeho třetí a nejdůležitější rys považujeme lingvistickou interpretaci, která musí mít svůj vnitřní smysl odpovídající smyslu postupu statistického výpočtu. Význam většiny sborníkových prací spočívá v aplikaci zjištěných dat a zákonů, která vyplývá právě z požadované lingvistické interpretace.[2]

Všem těmto stupňům konstituování kvantitativního zákona jazykových jevů odpovídá podle našeho názoru výklad R. Moreaua (Sur la distribution des formes verbales dans le français écrit, 2), který zkoumá rozložení kódových jednotek psané francouzštiny z hlediska optimálního kódu. M. volí za jednotky pojmenování kódové skupiny (syntagmata zvláštního typu skládající se ze základního slova a bezprostředního okolí V_o) a dochází k závěru, že nejvíce se blíží optimálnímu kódu logaritmickonormální rozložení kódových jednotek, jehož parametry jsou aritmetický průměr, rozptyl a hodnota V_o. Tento zákon je stanoven empiricky na základě reprezentativního materiálu z textů i analyticky odvozením funkce lognormálního rozložení. Charakteristika V_o má zároveň lingvistický výklad — kódová skupina jako syntagma sui generis odpovídá obsahu a rozsahu signifié přesněji než samotná slova vytržená z kontextu.

G. Herdan (Mathematical models of linguistic distribution functions, 2) podává rozbor Zipfova, Mandelbrotova a Simonova modelu rozložení četností slov. Autor odmítá na základě rozboru kvantitativních charakteristik řady textů přiznat těmto modelům charakter zákona, protože (1) nezahrnují všechny zkoumané hodnoty (Mandelbrotův kanonický vzorec nevyhovuje všem konkrétním rozložením délek slov, Simonův vztah f(i) = a/kⁱ bⁱ, kde f(i) je počet slov vyskytující se ikrát, a, b a k jsou konstanty blízké 1, vyhovuje pouze pro i = 1 až 10) a protože (2) nevystihují strukturu jazyka. Tyto vlastnosti podle Herdana splňuje čtvrtý uváděný model — Yulův. U Yula[3] se blíží rozložení četností slov Poissonovu zákonu řídkých jevů, jehož parametr λ odpovídá Sussurově „valeur“,[4] která je podmíněna množstvím vztahů k ostatním slovům v soustavě slovníku. Yulova charakteristika zároveň umožňuje přechod od statis[90]tiky klasického typu ke kvantové statistice Fermiho a Diraca, která pracuje s pravděpodobnostmi strukturně totožných jevů bez ohledu na jejich materiální různorodost. Herdanova kritika analyzovaných lingvistických modelů je doložena četným materiálem, nelze však zcela souhlasit s výkladem v poslední části; Yulova charakteristika vystihuje text, nejvýše autora nebo styl, ale rozhodně není statistickou univerzálií jazykovou.

Rozložení délky německých vět zkoumá v článku Recherches statistiques sur la structure de la phrase allemande, 3, J. Weisseborn. Kvantitativní analýza je doplněna ještě kritériem syntaktickým; autor si všímá stupně úplnosti větných struktur a jejich četností ve větách různé délky. Uváděné výsledky ukazují na důležitost frekvenčních údajů v procesu učení jazyku i v lingvistickém popisu jazykových dat, zvláště v oblasti syntaxe.

Z okruhu prací obecně metodologických je nutno upozornit ještě na stať P. Guirauda (La mécanique de lʼanalyse quantitative en linguistique, 2). Autor zdůrazňuje význam samočinných počítačů pro lingvistiku druhé pol. 20. stol., kdy věda přešla od stadia mechanizace energie k období automatizace procesu myšlení. Základní pojmy teorie informace a matematické statistiky vytvářejí nové podmínky pro vytvoření vědecké teorie jazyka, která však nezůstane v zajetí nových metod, ale začlení je do svého pojmového aparátu bez nebezpečí „odlidštění“ předmětu svého zkoumání.

Další tematickou oblastí jsou otázky slovníku, převážně ve vztahu k jazyvému vyučování. G. Gougenheim (Les enseignements de la statistique de vocabulaire, 2) informuje o přípravě frekvenčního slovníku určeného pro kurs elementární francouzštiny. Všímá si převážně vztahu mezi četností slov a jejich sémantickou náplní. Mezi 100 nejčetnějších slov je jen 10 sloves a pouze 3 substantiva, platí tedy vztah „všechna četná slova jsou užitečná“, ale neplatí opak. Je tedy třeba rozlišovat slova četná a slova používaná (disponible), zjišťovaná frekvenčními slovníky speciálních oborů.

Význam statistických metod pro lexikologii zdůrazňuje i L. Guilbert v článku De lʼutilisation de la statistique en lexicologie appliquée, 2. Frekvenční charakteristiku slova považuje za stejně důležitou jako údaje lexikálně sémantické a gramatické. Zajímavý je autorův požadavek postihnout dynamičnost slovní zásoby pomocí anket, které by zjistily reálný současný stav jazyka, hlavně jeho slovníku. Podobný kontakt mezi lingvistickými a sociologickými metodami se zdá velmi plodný, zvláště, je-li realizován na základě statistickém. Výsledky podobné ankety týkající se publicistického stylu uvádí M. Hassan (Considérations sur le vocabulaire de fréquence des journaux et périodiques dʼaprès lʼenquête en 1958 par CREDIF, 2). Její autoři vytvořili 14 rubrik podle nejčastějších okruhů publicistického stylu (umění a literatura, společenský život, doprava atd.) a účastníci ankety měli do nich zařadit slova určená předchozím výběrem. Cílem bylo zjistit, která hesla budou zařazena do největšího počtu rubrik a jsou tedy z hlediska vyučování nejzávažnější. Škoda, že u uvedených statí postrádáme úvahy týkající se reprezentativnosti souboru zkoumaných subjektů, ať již jde o jejich počet nebo způsob výběru. Strukturou slovníkového hesla se zabývá ve svém článku J. Dubois (Esquisse dʼun dictionnaire structural, 1), otázkami homonymie a polysémie Ch. Muller, Polysémie et homonymie dans le lexique contemporain, 1).

Třetí okruh představují aplikace gramatického plánu strukturní lingvistiky na jazykové vyučování. Dnešní „hlava“ londýnské jazykovědné školy a nástupce Firthův M. A. K. Halliday v rozsáhlé studii Linguistique générale et linguistique appliquée à lʼenseignement des langues, 1, stanoví úkol vytvořit dobrou popisnou mluvnici jako předpoklad vyučování moderním jazykům. Mluvnice je podle autora systém uzavřený, slovník soubor vztahů otevřený. Autor přiznává, že není vždy jisté, je-li mluvnický systém uzavřený. Zde je nutno vidět rozdíl mezi uzavřeností systému vzhledem k plnění jazykových funkcí na straně jedné a jeho [91]otevřeností vzhledem k vývoji jazyka na straně druhé. V jazyce se podle Hallidaye rozlišují (1) jednotky (slova, věty) vytvářející jistou taxonomii, v jejímž rámci se seskupují do (2) tříd. Vztahy jednotek ve třídě se nazývají (3) strukturami, gramatické varianty uvnitř struktur představují (4) systém (např. ont été, auront été, avaient été ve struktuře les délégués ont été choisis). Závěrem článku se zdůrazňuje úloha konfrontačního studia umožňující sestavení metodicky dokonalých učebnic cizího jazyka, které se opírají o vyučování jazyku mateřskému.

Na Hallidayovu práci navazují články zabývající se audiovizuálními metodami vyučování cizím jazykům (G. Mialaret - G. Malandain, La perception du film fixe chez lʼenfant, 1; J. Guenot - C. Sturge-Moore - M. Tardy, La lisibilité des vues fixes, 1; A. J. Greimas, Méthodes audiovisuelles et enseignement des langues, 1; J. Alhinc - M. Clay - P. Léon, Laboratoire de langues et classes audiovisuelles, 1), metodikou vyučování (Ch. Bouton, Motivation et enseignement des langues, 1; R. Mishea, Les structures, 2; H. Andries, Quelques considérations sur lʼenseignement du français — seconde langue, 3; Y. Gentilhomme, Problèmes de méthode pour lʼenseignement du vocabulaire russe aux scientifiques français, 3) a procesem učení cizímu jazyku (P. R. Léon, Perception of French vowels by American listeners, 2; J. Dubois, Recherches sur lʼintonation française, 2; A. J. Greimas, Comment définir les indefinis, 2).

Další oblast je tvořena otázkami strojového překladu a grafematických soustav. J. Veyrunes (Recherches en traduction automatique, 2) informuje o stavu strojového překladu ve Francii. Výzkum je rozdělen mezi Centre dʼÉtudes pour la traduction automatique se sídlem v Paříži (CETAP), vedený M. Sestierem, a CETAG se sídlem v Grenoblu, vedený M. Vauquoisem. Činnost obou skupin začala v lednu 1960 pracemi na překladech z němčiny a ruštiny, před několika měsíci též z japonštiny. Využívá se francouzského počítače BULL GAMMA 30 a amerických IBM 7044 a 7090. O práci skupiny v Nancy soustředěné na překlad ze španělštiny a angličtiny do francouzštiny a z francouzštiny do španělštiny podávají zprávu B. Pottier a G. Bourquin, Le groupe de traduction automatique de la Faculté des lettres et sciences humaines de Nancy, 3.

P. Meile v článku Les alphabets de lʼInde et les télécommunications, 2, podává velmi zajímavý rozbor grafematické soustavy hindštiny se zřetelem k zakódování písmen na dálnopisné klaviatuře.[5] Protože abeceda devanagari má 423 prvků, byl by zapotřebí k jejich přenosu devítimístný binární kód (2⁹ = 512), jehož realizace by byla obtížná a nákladná. Autor navrhuje nahradit některá písmena v dálnopisné abecedě spřežkami, rozložit některé znaky pro slabiky a zavést nové distinktivní znaky pro rozlišení blízkých fonémů, takže výsledný počet by nepřesáhl 128 — rozsah kódu sedmimístného. Naznačuje se však i druhé řešení — vytvořit na základě fonologické statistiky zcela novou netradiční abecedu obsahující znaky jen bezpodmínečně nutné. Celá studie není bez užitku ani pro podobnou problematiku českou a slovanskou, protože i česká abeceda — samozřejmě v míře daleko menší — překračuje rozsah mezinárodní dálnopisné klávesnice reprezentované písmeny anglické abecedy.[6]

Grafické stránce jazyka je věnován i obšírný článek I. Vilde-Lota Lʻélaboration de lʼorthographe en Russie et en U.R.S.S., 3, který uvádí vývoj ruského pravopisu od nejstarších textů až po současnou dobu.

Z ostatních témat upozorňujeme alespoň na podnětnou stať J. Duboise Approche dʼune neurolinguistique, která obsahuje program nové vědní disciplíny — neurolingvistiky — na základě širokého výzkumu jazykových poruch (afázií), a na [92]syntetizující přehled vztahů hudby a jazykovědy ve stati G. Saint-Guironse Quelques aspects de la musique considérée dʼun point de vue linguistique, 3. Článek L. Doležela Un modèle statistique de codage linguistique, 3, obsahuje model stylistické selekce, jehož podrobnější výklad viz v SaS 26, 1965, 223—235.

Všechny tři svazky sborníku dokazují zájem předních zahraničních badatelů o aplikovanou lingvistiku, zvláště o vyučování cizím jazykům. Zdá se, že u nás jsme v této oblasti ještě nevyužili všech možností, které uplatnění kvantitativních metod v jazykovědě poskytuje, ačkoli máme k dispozici bohatý materiál, který přináší český frekvenční slovník Jelínka, Bečky a Těšitelové, i řadu kvantitativních a strukturních modelů u nás rozpracovaných (např. Danešův pojem větného vzorce). Doufejme, že i zde dosáhne naše jazykověda brzy významných úspěchů.

Slovo a slovesnost, ročník 27 (1966), číslo 1, s. 88-92

Předchozí Miloš Dokulil, Jan Průcha: Maďarské studie z obecné jazykovědy

Následující Jiří Levý: Mezinárodní versologická konference ve Varšavě