Pokus o podrobnou učebnici srbocharvátštiny

Bohuslav Havránek, Helena Křížková

[Discussion]

(pdf)

Опыт подробного учебника сербохорватского языка / Essai d’un manuel détaillé du serbocroate

V řadě příruček, které mají poskytnout širší veřejnosti možnost seznámit se podrobněji se slovanskými jazyky, přibyla v r. 1963 obsáhlá a dlouho očekávaná Cvičebnice srbocharvátštiny od V. Tognera (Praha, SPN, 495 s.). V úvodu stanoví autor cíl cvičebnice: prakticky naučit současné srbocharvátštině v podobě mluvené i psané.

Po úvodních pěti lekcích, podávajících stručné dějiny jazyka srbocharvátského, jeho hláskoslovnou charakteristiku a stručný přehled srbocharvátských nářečí, následuje 29 lekcí, v nichž leží vlastní těžiště učebnice; probírá se v nich srbocharvátská mluvnice a slovní zásoba na podkladě stručných úvodních textů a výklad je doplněn cvičeními, konverzačními texty, vybranými frazeologickými obraty a ukázkami souvislé četby.

Jde tedy o knihu podrobnou a náročnou. To samo o sobě by ovšem mohlo být předností — za předpokladu, že míra poskytovaných informací a jejich jakost je dobře podřízena speciálním cílům učebnice: ty jsou (a) naučit prakticky dnešní srbocharvátštině, (b) naučit tomu české zájemce, (c) a to i nelingvisty, tedy širší veřejnost (anebo především slavisty, tj. posluchače vysokoškolské?). Nikde sice v úvodu vymezení tohoto posledního cíle není, kniha není označena jako vysokoškolská pomůcka nebo příručka a je tedy určena širší veřejnosti i nefilologické, přesto se zdá na mnoha místech, že autor měl na mysli i slavisty na vysoké škole; ovšem spojením tohoto cíle, učit srbocharvátštině širší veřejnost i specialisty, postavil si autor úkol dost těžko řešitelný v jediném nediferencovaném pásmu, jaké kniha má, a neprospěl tak ani nefilologům, ani filologům. — Ve skutečnosti při dnešním zájmu o Jugoslávii sáhne po knize mnohem více nefilologů a z jejich potřeb a z obecného hlediska prakticky naučit srbocharvátštině širší českou veřejnost není postup knihy a její realizace právě šťastná.

1. Autor příliš mnoho pozornosti věnoval totiž podrobnému probírání gramatických jevů tvaroslovných, a to mnohdy zcela okrajových, jejichž uvádění bylo by problematické i v systematické mluvnici. Např. v jedné z prvních lekcí (s. 75) učí tvořit vokativ i od takových substantiv, jako je letak ‚leták‘, napredak ‚pokrok‘, mućak ‚zkažené vejce‘, pesak ‚písek‘, žižak ‚knot‘ apod., dále vok. mraze, obraze ‚tváři‘ (těmto tvarům učí dokonce dvakrát, už na s. 67). — Na téže s. 75 učí, že ve vok. některá podstatná jména zakončená na -r („které bylo původně měkké“) mají kromě paradigmatického tvaru na -e též tvar na -u, např. leptiru i leptire k leptir ‚motýl‘ aj. — Na s. 66 učí, že v instr. sg. mají některá podstatná jména muž. rodu zakončená na -r koncovku -om i -em a uvádí slova gospodar, rudar ‚horník‘, sekretar [153]a pokračuje: „jiná mají jen -om“ a uvádí mir ‚mír‘, biser ‚perla‘, izvor ‚pramen‘, majstor ‚mistr‘ (tentokrát bez upozornění, že v první skupině jde o -r původně měkké). Stačilo by však říci, že podstatná jména s příponou -ar (č. -ář) mají -em i -om a výčet slov dalších, mir atd., je pak zcela zbytečný (Čechovi ani nenapadne, že by tato slova mohla mít sklonění měkké). Ovšem pro aktivní zvládnutí srbocharvátštiny přece u obou případů, ve vok. i instr. sg., by zde stačil tvar paradigmatický a výjimečný tvar dubletní je pro tento cíl zbytečný (v pasívním porozumění tyto tvary výjimečné Čech bezpečně pozná, ale není přece třeba, aby jich sám užíval; stačilo by nanejvýš na ně upozornit petitovou poznámkou).

Obdobně poučení o řadě jevů pravopisných opět nerozeznává míru potřeby aktivního zvládnutí a pasívního porozumění. Např. na s. 88n. doporučuje „naučit se zpaměti“ slova jako đurđevak ‚konvalinka‘ (také tuđinac ‚cizinec‘, ale ne základní adj. tuđi ‚cizí‘, tuđina ‚cizina‘), obdobně na s. 79 mezi slovy, která je třeba si zapamatovat, zařadil božićni ‚vánoční‘ a ne základní slovo božić ‚vánoce‘, které by ovšem patřilo na předchozí stránku k slovům s příponou -ić. Pravopisné poučení o psaní ć a č je ještě důkladnější — protože „jsou kraje, kde se ć a č ve výslovnosti nerozlišuje“ — a ukládá „naučit se nazpaměť“ (s. 70) mj. tato slova psaná s č: bič, Čeh, čaša, ključ ‚klíč‘, veče ‚večer‘ apod. Ta ovšem Čech sotva bude psát jinak než s č a rovněž i slova početi ‚počíti, začíti‘, časak ‚chvilka‘, pokud ho takovéto výklady nezviklají v přesvědčení, že čes. č je v srch. také č (dokonce i do pravopisného cvičení na s. 72 se dostala slova čaša, ključem, veče). Čili jinými slovy i do poučení pravopisného jsou přenášeny poučky a výčty více vhodné pro výuku srbocharvátštiny jako jazyka mateřského.

Z této snahy o úplnost, často nadbytečnou, dostaly se i do paradigmatu adjektiv a zájmen vokativy jako samostatné tvary (co není ani v tradici srch. mluvnice), anebo mezi přídavná jména, která mají jen složený tvar, jsou zařazena (s. 126, sub b) slovanská příjmení jako Palacki, Čelakovski, u nichž přece o jmenném tvaru nelze vůbec mluvit (nehledíme-li ani k tomu, že příjmení už nejsou adjektiva).

Přes tuto snahu o úplnost najdou se na druhé straně překvapující případy neúplnosti v jednotlivostech. Např. na s. 177n. ve výkladu o přízvučných a nepřízvučných tvarech osobních zájmen se zcela ztratil nepřízvučný dativ mu. Na s. 60 v pozn. o přízvukové nejednotnosti u prefigovaných sloves -ići vypadl u slovesa otići tvar otìšao i òtišao. — Jindy chybí upozornění na zásadní věci: např. na rozdílné znaky mezi složeným a jmenným skloňováním adjektiv i tam, kde jsou stejné koncovky; anebo jevy významné, zvláště pro Čecha, jako je tvarová soustava číslovek a jejich využití, jsou podány bez zvláštního upozornění.

2. Z příkladů, které jsme zde již uvedli, z pouček o tvarech a pravopisu, je vidět, že autor nehledí ani k rozdílnosti aktivního a pasívního poznání jazyka, ani k přirozené interferenci českého jazyka, ke shodám a rozdílům češtiny a srbocharvátštiny. Je opravdu škoda, že autor nevyužil zkušeností konfrontačního přístupu k studiu i učení jiných slovanských jazyků, zvláště když tento přístup se u nás a zejména na filosofické fakultě pražské teoreticky i prakticky rozvíjí (má však v české jazykovědě kořeny starší). Je jistě zbytečné učit, není-li toho třeba z hlediska základní systematiky, jevům, které jsou společné s češtinou (často i se všemi slovanskými jazyky), jak jsme už dříve uvedli. Srov. dále např. upozornění na s. 177, že zvratné zájmeno nemá 1. a 5. pád; při výkladu deklinace jistě není nutno Čecha zvlášť upozorňovat (v. s. 58) na homonymní 1. a 4. pád sg. u neživotných maskulin a 2. a 4. p. sg. u životných — ojedinělé výjimky by patřily spíše jen do poznámky, zato by bylo nutno si všimnout vždy stejného tvaru v nom. pl. u životných i neživotných u tvrdého i měkkého skloňování, ale vždy rozdílného tvaru nom. pl. od tvaru akus. pl. (opět stejného u živ. a neživ., u tvrdého i měkkého skloňování). Dále bylo by vhodné výslovně upozornit na jednotnou koncovku -a v gen. sg. u živ. i neživ., na jednotnou koncovku -u v 6. pádě, na neexistenci koncovky -ovi v 3. a 6. pádě sg. Nelze se spokojit s takovýmto [154]shrnutím: „vzor jelen - orač se v jedn. č. v podstatě shoduje s českým vzorem hrad a pán“ (s. 57) — viz jen čes. tvary z hradu, na hradě, k pánovi, o pánovi, pánem; což zde nejsou diference od vzoru srbocharvátského ve všech nepřímých pádech jednotného čísla?

Podobně u skloňování maskulin bylo by třeba při výkladu o pohybném a konkrétně upozornit na shody i rozdíly: (a) není účelné o pohybném a v gen. pl. (ustanaka, trgovaca) mluvit stejně jako o pohybném a v nom. sg. (ustanak, trgovac), kde se shoduje s českým -ek, -ec; (b) bylo by jistě vhodnější mluvit o příponě -ak, -ac obdobné českému -ek, -ec než pouze o podstatných jménech zakončených na -ak, -ac a k příkladům starac, lovac, které mají paralelu v češtině, dát i obdobné příklady jako petak, dodatak apod. — Zato výklad o typech slov, která nemají pohybné a, lze právě z hlediska češtiny zjednodušit na poučení, že v srch. v základních slovech pohybné a někde není tam, kde v češtině je pohybné e, a dodat k uvedenému lav - lava také frekventovanější slovo dan - dana (které dokonce je v úvodním textu), ale že je jako v češtině pohybné a v slovech san - sna, pas - psa a dodat k nim šav - šva; naproti tomu vypočítávat další slova, která pohybné a nemají, jako grad, slova na -an (duhan) apod., je zcela zbytečné (Čecha ani nenapadne zde možnost pohybného a, s. 66).

U tvarů přídavných jmen složených a jmenných je třeba výslovně upozornit, že v nom. pl. není rozdíl podle životnosti, ale důsledně i v plurálu se dodržuje rozdíl podle rodu.

Málo pozornosti se věnuje výkladu a procvičení tvarů, jejichž využití je v obou jazycích odlišné. Tak např. sotva bude Čechovi jasný výklad o užívání jmenných a složených tvarů adjektiv na s. 164, podle něhož složený tvar vyjadřuje něco známého, určitého, trvalou vlastnost, kdežto jmenný tvar vyjadřuje něco neznámého, blíže neurčeného, dočasnou vlastnost; uvádí se dobrý příklad novi kaput (kabát) // nov kaput, ale špatný moj mladi prijatelj mi piše //moj prijatelj je mlad; je-li pak dále příklad radnik je marljiv ‚dělník je pilný‘—, chce autor říci, že i zde jde o vlastnost „nestálou“ (u slova mlad je nestálost přece dána významem)? Bylo by zde třeba především rozlišit situaci v predikaci a v atributu a více dobrých názorných příkladů. (Odkaz na něm. der - ein, franc. le - un je dobrý, ale širší veřejnosti i mladé generaci filologů málo říká.)

S tím, že autor výslovně neupozorňuje na rozdíly mezi češtinou a srbocharvátštinou, setkáme se často. Např. na s. 400 výklad o postavení příklonek je z hlediska srch. dobrý, ale neuvádí jasně to, co Čech zvlášť potřebuje, totiž že refl. se má v srch. — na rozdíl od češtiny — charakter akuzativní, ani neuvádí a není tato věc doložena zcela běžným typem čini mi se, kako mi se čini proti čes. ‚zdá se mi, jak se mi zdá‘. Není však vůbec upozorněno na typ Čechovi značně cizí, totiž že enklitikon může stát na začátku věty mezi přívlastkem a substantivem (nebo substantivem a přívlastkem), např. zelene su livade dobre za pašu, majka je moja baš suviše volila, čitavu sam osnovu složio, třebaže takovéto postavení enklitika není v srch. závazné.

Podobně konstatuje sice (s. 229), že se na zjišťovací otázky se slovesem v složeném tvaru odpovídá příslušným tvarem pomocného slovesa, ale nevytýká, že kromě shody u složeného futura, např. hoćete li pevati? — hoćemo (č. budeme), je zde rozdíl, např. jeste li govorili? — jesmo, biste li nama pisali? — bismo, kde v češt. se neodpovídá pomocným slovesem. Neuvádí však vůbec typ je li otputovao? — jest nebo nije, ani že se v srch. skoro neodpovídá pouhým da nebo ne.

Anebo tak odlišný jev jako neskloňování číslovek po předložce, např. „Kod tri šešira“, a tvary tzv. duálové v 1. a 4. pádě po číslovkách dva, oba, tri, četiri, jsou jen stručně popsány na s. 241 a zůstaly vůbec bez procvičení, ač jde o jev frekventovaný a nezbytný.

Na druhé straně jevy v obou jazycích shodné se probírají namnoze obšírně, např. na s. 88 předložka za, kde není skoro rozdílu od češtiny, se probírá stejně podrobně jako předložky, které čeština nemá, anebo u nichž je mezi oběma jazyky značný roz[155]díl. — Anebo ve výkladu o funkcích pádů na s. 317n. se probírají funkce s češtinou stejné, např. u gen. proizvodnja šećera ‚výroba cukru‘— k proizvoditi šećer, málo, manje (méně), dosta sira apod., stejně podrobně jako podstatně rozdílné, např. u instr. (český instrumentál predikativní v srch. není).

Dále ani tam, kde by srovnání s češtinou pomohlo, se ho nevyužívá, jako např. pro výklad infinitivu na -ći (s. 43), psaní đ (s. 89) vůbec ne, anebo jen neúplně při výkladu o psaní ć (s. 78n.), kde se uvádějí jen slova noć, pomoć, ale neupozorňuje se na korespondenci přípon -ović//ovic, typu tekući, teleći // tekoucí, telecí apod.

Připomíná se sice výrazněji, ale jen ojediněle, např. na s. 318 rozdíl ništa novo // nic nového — to je sice správné, ale není jasné, proč se tak děje opravdu jen tak ojediněle. — Častěji je toto srovnávání jen tak povšechné, že je bez užitku; viz výše o podstatné shodě vzorů jelen - orač, anebo na s. 26 čteme: „Určitý počet srbocharvátských slov se shoduje s češtinou ve významu, částečně i ve výslovnosti a v pravopisu: oko,[*] rúka, nôs, vòda, zíma, zákon, plèsti, velikī,[*] nêmām,“ kde jen čtyři slova se shodují úplně, ale pět se liší výslovností, především v délce (kolik opravdu shodných slov bylo by možno najít!).

Vytýkáme-li recenzované knize, že nevyužívá konfrontačního hlediska, nemáme tím na mysli jen výslovné vytýkání shod a rozdílů, ale především to, že toto hledisko neurčuje — v pracovním pozadí autorském — celou strukturu knihy.

3. Recenzovaná cvičebnice sice neužívá dostatečnou měrou srovnávacího hlediska, zato však ji zatěžuje výklady historizujícími. Pro nefilology jsou takovéto výklady zpravidla zbytečné, ale nejsou vhodné v praktické cvičebnici ani pro vysoké školy (posluchači slavistiky procházejí kurs staroslověnštiny, historické mluvnice apod.); ještě však nemilejší je to, že tyto výklady trpí značnými nepřesnostmi, ba nesprávnostmi

Např. mluví se o srch. reflexech stsl. jať (e, ije[je] a í) je ve skupině ekavské, ijekavské a ikavské „podle toho, jak se v skupině změnilo stsl. jať“, s. 7; ve skupině -dje [sic], kde j pochází z jať, djevojka atd., s. 89), pohybné srch. a (i čes. e) má původ v staroslověnských jerech ъ, ь (s. 27), ale přece: (a) žádná srch. (ani čes.) hláska nevznikla z hlásky stsl., protože staroslověnština je jedním ze slovanských jazyků a ne jejich společné východisko (to uznává slavistika od dob Dobrovského a musí to znát každý posluchač kteréhokoli slovanského jazyka od 1. ročníku), (b) nefilologická veřejnost česká má plné právo nevědět, co je „jať“ (ba dokonce neznat ь, ъ), a autor nikde ani neřekne, že je to název písmene pro starou hlásku (dvojhlásku), teprve na s. 12 je to trošku naznačeno, ale sotva jasně pro nefilologa („Gaj zavedl ě za ѣ, [jať]“), (c) v slově djevojka apod. pochází z „jať“ celé je a nikoli jen j. Zde jsou informace pro nefilologickou veřejnost nesrozumitelné a pro filologa nesprávné, zato při výkladu dublet opći (obecný), općina (obec), svećenik (kněz), uopće (vůbec) // opšti, opština, sveštenik, uopšte (s 79), kde by odkaz k stsl. (ev. csl.) anebo k ruštině (obščij atd.) prospěl aspoň některým zájemcům, chybí. — Dále např. zájmenné a adjektivní tvary tih, tim, dobrim, dobrima s i považuje autor za odchylky od ekavské výslovnosti místo čekaného teh, tem, dobrem, dobrema (s. 31), ač jde o dvojí typ skloňování, zájmenného (tijeh, dobrijem) a složeného (tih, dobrim), a o jejich vzájemné vyrovnání, nikoli o poměr nástupnický.

Na téže s. 31 historizující výklad ijekavského ije z dlouhého „jať“ a je z krátkého ztížil poučení a vedl dokonce už na s. 12 k nesrozumitelnému a věcně nesprávnému poučení: „Na návrh Karadžićův (se psalo) v dlouhých slabikách ije, v krátkých je“ (ač je může být i dlouhé a ije se liší od něho dvojslabičností a nikoli délkou). — Setkáme se také s quasihistorickým, ale nesprávným výkladem neurčitých zájmen što, ko (na s. 215): „V soudobém jazyce jsou neurčitá zájmena stále více vytlačována zájmeny tázacími (vztažnými). Tak místo ne(t)ko se klade jen (t)ko …“: (a) i to jsou zájmena [156]neurčitá a (b) nejde o jev nový, nýbrž prastarý. — Naproti tomu tam, kde by historizujicí poznámka mohla zkušenějšímu uživateli knihy pomoci, není; na s. 69 se vykládá g v slovech mozga, drozga k mozak, drozak ‚drozd‘ zpětnou asimilací, ač jde o staré g, které je ovšem v nom. na konci slova neznělé a píše se -k.

Příkladů na výklady historizující, často zavádějící, je mnohem více, než jsme uvedli. Praktickým cílům učebnice neprospěly a začínajícího filologa často spíše matou svou nepřesností i přímou nesprávností a u trochu zkušenějšího musí vzbudit nedůvěru ke knize.

4. Překvapivě malá je znalost mluvnické teorie a terminologie vůbec anebo aspoň české, která je nutná v učebnici určené Čechům. Nikdo by dnes u nás nenazval adjektiva junački (hrdinný), gradski (městský), državni (státní) aj. (s. 126 i jindy) adjektivy přivlastňovacími, sotva lze mluvit o doplňku v případě radnik je marljiv (s. 164), dokonce o instrumentálu účelovém (!) v případě býti kým, stát se kým (s. 333), o slovesech složených „z předložky a slovesa“ v případech doskočiti, iskočiti apod. (s. 386), o substantivních „složeninách předložkových“, jejichž základem je spojení předložky s jménem, u slova prolaz (s. 317 — prolaz je přece tvořeno k slovesu prolaziti, a ne ze spojení předložky a substantiva); nelze zaměňovat přece předložku a předponu, a i kdybychom nechali stranou řazení prefigovaných slov mezi slova složená, nelze ani podle tohoto staršího úzu považovat za slova složená superlativy (v. s. 20). — Na s. 317 je zmatený výklad „při dějových jménech, kde u příbuzných slov byl akusativ: proizvodnja šecéra …; zde přece nejde o „příbuzná slova“, ale o příslušné sloveso (proizvoditi). — K nepříjemnému omylu došlo ve výkladu o postavení příslovečného výrazu „v čele věty“, která se odděluje čárkou (s. 401). V jediném uvedeném příkladu „nastale na tlu, gde svaki kamen …, Dubrovačke letnje igre …“ a) není totiž příslovečný výraz, ale participiální konstrukce (nastale se kongruuje s podmětem igre) — zdá se, že pramen omylu je zde v povrchním převzetí výkladu z Mluvnice jazyka srbocharvátského Rešatara-Hroníka, kde je výklad o příslovečném výrazu (skoro doslovný) s náležitými příklady a pak se pokračuje „podobně při vazbách participiálních“, opět s náležitým příkladem; b) interpunkční čárka za … na tlu, je přece dána vloženou větou: gde svaki kamen … prošlosti, Dubrovačke letnje igre …

Nelze směšovat hlásky a písmena: mezi hláskové rozdíly mezi češtinou a srbocharvátštinou je zařazeno (s. 26) české ch jako odpovídající srch. h, ač jde o rozdíl především grafický. A ještě povážlivější je toto směšování ve výkladu „spodoby“ (s. 34), kde nejsou rozlišeny pravopis a výslovnost; hned první odstavec je nešťastně stylizován „Spodoba je jedním z nejvýznačnějších hláskových jevů spisovné srbocharvátštiny, neboť na ní je vlastně založen její fonetický pravopis“. — Spodoba v srch. a češ. se neliší, rozdíl je jen v tom, že se spodoba v srch. vyjadřuje v písmu. Avšak úplně zmatený i z hlediska teoretického i praktického je další výklad: „Souhláska d se před s nebo š nespodobuje: beogradski …“ atd. — Zde tedy bezděčně by autor učil vyslovovat nespodobené znělé d před s a š, ač jde jen o psaní d.

5. Z míst, které jsme zde — v malém výběru — uvedli, plyne již také dost častý nedostatek přesné a jasné formulace; není proto ani třeba na tento nedostatek příklady příliš rozmnožovat. Uvedeme jich jen několik, např. na s. 22 „Jen ve vědeckých knihách a slovnících bývá přízvuk označen“ (apod. na téže stránce dole) — má být „ve vědeckých knihách jazykovědných“. Někdy taková nepřesná stylizace může vést i k omylu; např. na s. 9 čteme „— existuje mezi spisovnou ekavštinou a ijekavštinou ještě řada dalších rozdílů, především v lexiku (lexikální dvojice jako např. kruh — hleb, žarulja — sijalica, kazalište — pozorište apod.)“; zde uvedené příklady kruh — hleb atd. mají na prvním místě slova ijekavštiny a teprve na druhém místě ekavštiny, ač uživatel má přece právo se domnívat, že pořadí příkladů se shoduje s pořadím předchozího poučení (v slovníku u cvičebnice poučení u těchto slov, které je ekavské a které ijekavské, nenajde a slovo pozorište v něm vůbec není). Podobná nepřesnost je na téže stránce, kde se mluví o spisovném jazyce „s dvojí výslovností, [157]ekavskou (srbskou) a ijekavskou (charvátskou), a s dvojím písmem, latinkou a cyrilicí“; nepodceňujeme uživatele knihy a domníváme se, že ví, že Charváté píší latinkou a Srbové cyrilicí, ale neví-li to, dozvěděl by se z tohoto místa vlastně pravý opak. Apod.

6. Lze míti oprávněné námitky ke cvičebnici též z hlediska didaktického. Kupodivu nejsou využity úvodní texty při probírání mluvnice, v konverzaci a cvičeních uvnitř téže lekce. Např. v lekci 9 v úvodním textu jsou slova dan ‚den‘, maslacem ‚máslem‘, posao ‚práce‘, doručak, ručak ‚snídaně, oběd‘, jezik ‚jazyk‘, sastanak ‚schůze‘, tedy slova jistě frekventovaná, která jsou svými tvary spojena s gramatickou látkou této lekce; avšak lekce proti všemu očekávání se k nim nevrací: ve výkladu o pohybném a není dan - dana a rozdíl mezi pohybným e v češtině a nepohybným a je doložen slovem lav - lava, ve výkladu změny koncového -l v -o není uvedeno slovo posao, ale orao, pepeo ‚orel, popel‘ — tedy v obou případech slova méně frekventovaná; ač se dále mluví o substantivech na -ak s pohybným a, nejsou uvedena slova doručak, ručak, sastanak, rovněž není připomenuto slovo maslac, které právě pro tvar maslacem by mělo být uvedeno. Do konverzační části se dostalo z nich jen slovo dan a do cvičení jen slovo sastanak. — V textu této lekce jsou konverzačně závažná slova doručak, ručak, večera ‚snídaně, oběd, večeře‘ — v pozn. k „slovíčkům“ je k nim doplněno užina ‚svačina‘, to však není ani v „slovíčkách“ této lekce a nedostalo se ani do slovníka —, ale žádné z těchto slov není v konverzační části této lekce a v jejích cvičeních je jen večera, a nevyskýtají se tato slova ani v konverzaci, ani ve cvičeních tří následujících lekcí. Je tedy vidět, že ani probírané zásobě slovní není věnována soustavná pozornost z hlediska její konverzační nosnosti.

Promyšleněji mohla být vybírána slovní zásoba pro jednotlivé lekce a její postupné rozšiřování, včetně únosnosti počtu nových slov objevujících se v jednotlivých lekcích. — A jako nejsou nová slova úvodního textu vždy také v „slovíčkách“ k němu (chybí např. grana ‚odvětví‘ u lekce 7), stejně nejsou ani v připojeném srch.-čes. slovníku všechna potřebná, ale Čechu nesamozřejmá slova probíraná v jednotlivých lekcích; např. z jednoho řádku na s. 144 nejsou tam tři slova (košnica ‚úl‘, malen ‚malý‘, hrid ‚útes‘—, v slovníku nejsou slova pozorište ‚divadlo‘, drug, drugarica ‚soudruh, soudružka‘, drugarski a m. j.).

Lze rovněž mít připomínky i k rozvržení mluvnické látky se zřetelem ke konverzačním potřebám. Např. se základními číslovkami a s určováním času se čtenář seznámí velmi pozdě, teprve v lekci 23 (s. 239n.), s názvy peněz, měr a vah až v lekci následující, rovněž způsoby využívání číslovek v kontextu pozná až v lekci 23, ač jde o obraty, s kterými se setkává i v lekcích takřka počátečních, např. v uved. lekci 9 je v úvodním textu u četiri sata, u jedanaest sati a bylo by možno vhodně upozornit na tyto obraty aspoň lexikálně.

Není ani uspokojivě koordinována mluvnická látka probíraná v jednotlivých lekcích, ač na ni klade cvičebnice důraz; např. zbytečně se opakují výklady o změně l v o na s. 28—30 a 68, o spodobě na s. 34n. a 69 apod., takže cvičebnice ztrácí přehlednost, zvláště když skoro nikde nejsou odkazy (anebo je odkaz bez stránky, v. s. 42) a kniha nemá stručný věcný rejstřík jevů mluvnických.

Také procvičování mluvnických jevů i slovní zásoby by vyžadovalo více se soustředit na jevy hojně frekventované a procvičovat je ve spojeních, jaké bude uživatel skutečně potřebovat. Cvičebnici by prospělo, kdyby byla zbavena takových vět pro překlad do srbocharvátštiny jako např. Čtěte článek o mouše (s. 159), Sestra uklidivši byt, napsala matce dopis (s. 237) apod. Některé příklady neodpovídají ani mluvnické normě současné češtiny — viz např. Nejděme zítra na výlet (s. 132) apod.

Rovněž by učebnice potřebovala i česko-srbocharvátský slovník aspoň základních potřebných slov.

Tiskových chyb v poměru k složité sazbě není mnoho, přece však jsou některé rušivé, např. na s. 144 do ni. deo (veći do grada) anebo v českém textu cirylicí (s. 63!) ap. — [158]Kniha celkem přihlíží k nové kodifikaci, jak ji přináší Pravopis hrvatskosrpskoga kniževnog jezika z r. 1960, ale najdou se přece také rozdíly, např. ćìrilica (s. 79), kde Pravopis má ćìrilica nebo ćirìlica (cirilica — s krátkou klesavou intonací).

Právem lze na této cvičebnici pochválit to, že nevychází v textech i v lexiku převahou ze života folklórního, jak tomu bylo v našich starších cvičebnicích jazyka srbocharvátského, ale že odráží v jazykových prostředcích dostatečnou měrou dnešní nový život Jugoslávie, třebaže některé texty jeho se týkající jsou dosti suchopárné, např. na s. 114 až 118.

Nedostatky, které jsme v naší recenzi uvedli, jsou jen ukázkami typů a bylo by je možno snadno značně rozmnožovat. Je sice možno leccos omluvit tím, že kniha byla napsána mnohem dříve, než vyšla, a byla stále měněna; tím mohly vzniknout některé nesrovnalosti. Dále šlo v této cvičebnici o těžce řešitelnou úlohu, jak jsme již uvedli, spojit v jednu učebnici pro širší veřejnost i pro filology — v zásadě už dávno právě v SaS se upozorňovalo na skutečnost, že nelze psát dobré jazykové učebnice „pro všechny“. Ovšem nelze pro všechny jazyky vydávat obšírnější jazykové učebnice různých typů; bylo by možno tuto dvojí úlohu aspoň v knize poněkud diferencovat vhodnou typografickou úpravou. Avšak nelze tím omlouvat vše, zvláště ne nejasnosti, nesrozumitelnosti, ba nesprávnosti i celkovou metodickou bezradnost knihy.

Je to celkem nemilý případ, ale kniha bohužel opravdu neodpovídá úrovni katedry, na které autor působí, ani možnostem autora samého, dobrého a zasloužilého překladatele ze srbocharvátštiny, zkušeného učitele a opravdového bilingvisty.[1] Je metodicky zastaralá a není přínosem, který by ukazoval nové postupy pro vyučování příbuzných jazyků, jak bychom právem v takovémto případě mohli očekávat. — Vyšly u nás i pro jiné jazyky, např. pro ruštinu, před válkou i po ní učebnice slabé, ba i značně horší, než je recenzovaná cvičebnice (v. SaS 3, 1937, 241—247 a 10, 1948, 181—196), ale u ruského jazyka nebyly na překážku tomu, aby vyšly cvičebnice jiné, lepší. V našem případě je škoda o tolik větší, že na delší dobu recenzovaná kniha bude rozsáhlejší učebnicí srbocharvátského jazyka jedinou a nebude přitom úspěšně sloužit svým praktickým cílům, ani účinně podporovat dnešní zvýšený a sympatický zájem o srbocharvátský jazyk.

Slovo a slovesnost, volume 27 (1966), number 2, pp. 152-158

Previous Luboš Řeháček: Populární výklad základů moderní matematické a strojové lingvistiky

Next Vlasta Červená, Eva Pokorná: Na okraj nového německo-českého slovníku