O fonému „jať“ v slovanských jazycích — příspěvek k historické fonologii

Miroslav Komárek

[Chronicles]

(pdf)

О фонеме «ять» в славянских языках — вклад в историческую фонологию / Sur le phonème „jať“ dans les langues slaves, une contribution à la phonologie historique

Monografie Michaela Samilova, věnovaná slovanskému „jať“ (ě) (The Phoneme jať in Slavic. Slavistic Printings and Reprintings, sv. XXXII, vyd. Mouton and Co, the Hague 1964, 172 s.), je podrobným zpracováním této sporné otázky, o níž existuje již velmi rozsáhlá literatura. Jednou z předností Samilovovy mono[275]grafie je právě podrobná znalost literatury jak o slovanském ě a jeho střídnicích, tak o praslovanské fonologii vůbec.

Po stručném úvodu (s. 11—14) o podstatě otázky a o ide. zdrojích psl. ě popisuje S. stav střídnic za ě ve všech současných slovanských jazycích a jejich nářečících (s. 15—79). Dále (s. 80 až 129) probírá dosavadní teorie o platnosti psl. ě, podrobně si všímá (na základě dosavadní literatury) substituce ě při přejímání psl. slov do sousedních neslovanských jazyků i funkce ě při přejímání cizích slov do praslovanštiny a vypočítává slova, v nichž je za ě odchylně a v těch slovanských jazycích, kde je jinak střídnice zavřená. Analýzou a srovnáním všech dat dochází S. k závěru, že ty teorie, které předpokládají pro psl. ě výslovnost ä nebo ea, mají relativně vyšší stupeň pravděpodobnosti než jiné. V další části se S. nejdříve zabývá otázkou, která z obou uvedených možných výslovností ä/ea je více pravděpodobná. Poněvadž pro obě interpretace nalézá dosti pádné argumenty, soudí, že výslovnost monoftongická i diftongická existovaly v praslovanštině vedle sebe jako stylistické varianty: ea ve stylu „lento“, „explicitním“, ä ve stylu „allegro“, „eliptickém“. S. hledá odpověď na otázku, kdy došlo v těch slovanských jazycích, které mají později zavřené střídnice za ě, k zúžení původní výslovnosti otevřené. Soudí, že prvním impulsem byla změna ę v ä, jež vyvolala potřebu diferencovat staré ě a nové ä < ę (modifikuje tím starší formulaci Jakobsonovu, podle níž byla denazalizace ę > ä vázána na zavřenou výslovnost ě). Považuji S-ův výklad za značně pravděpodobný — sám jsem došel při zkoumání vývoje psl. ě k témuž výsledku (poprvé jsem takto vyložil vývoj psl. ě v čas. Zeitschrift für Slavistik I, 1956, 20, v článku, jejž v jiné souvislosti cituje také S.). Domnívám se však, že za tohoto předpokladu je spíše třeba považovat za základní variantu psl. fonému ě výslovnost monoftongickou. Diftongická výslovnost byla podle mého názoru jenom potenciální, nebyla nutným fonologickým příznakem ě, a tedy není v tomto období možno hovořit ani o izolovaném postavení ě v soustavě samohlásek. V jednotlivých slovanských jazycích počítá S. ještě s dalšími sekundárními faktory, které působily na zúžení ě, jako byl např. vztah střídnic za ě k diftongizaci o > uo. V závěrečné části se probírají další změny střídnic za ě v samostatném vývoji slovanských jazyků. Není jasné, proč byla v této závěrečné části opominuta slovinština; vždyť právě složitý slovinský vývoj ě i obou nosovek je závažným argumentem pro hypotézu, kterou S. hájí.

Metodologicky se S-ova práce opírá o zásady historické fonologie, jak byly vypracovány především v pracích pražské školy. Přestože jde o monografii jediné samohlásky, vždy se v potřebné míře přihlíží k celému systému hlásek, především samohlásek. Samilovova práce je svými výsledky cenným příspěvkem k slovanské historické fonologii. Její hodnotu nezmenšují ani drobné nepřesnosti ve výkladech o některých slovanských jazycích. Např. na s. 64 a 144 ztotožňuje S. moravskoslovenská kopaničářská nářečí s dolskými; na s. 64 má matoucí název „the Kelce dialekt“ (tj. nář. kelčské); na s. 65 říká o spis. slovenštině, že „é, ó occur only in interjections and foreign words“, ačkoli dále mluví také o é v tvarech složeného sklonění; na s. 66 v tabulce shrnující původ slovenských samohlásek uvádí jako zdroj diftongu ia jen ę po labiálách, ale nikoli též á po měkkých souhláskách atp.

Slovo a slovesnost, volume 27 (1966), number 3, pp. 274-275

Previous Miroslav Renský: Revue aplikované fonetiky

Next Vladimír Šaur: O instrumentálu v ruštině