Několik poznámek k sémantické naplněnosti bezrozměrného verše

Zdeňka Tichá

[Articles]

(pdf)

Некоторые замечания по поводу семантической насыщенности безразмерного стиха / Quelques remarques sur la plénitude sémantique du vers sans dimensions

Mezi badateli se kdysi vyskytovaly názory (např. u J. Jirečka, Hanky), že bezrozměrný verš je „pokažený“ verš o pevném počtu slabik. Z toho plynuly pokusy měnit bezrozměrný verš na verš rozměrný, především osmislabičný (Hanka převáděl např. do osmislabičného verše Dalimilovu kroniku). Tyto pokusy nám dávají určitým způsobem nahlédnout do dílny autorů, kteří psali bezrozměrným veršem, zejména však pomáhají odhalit vztah osmislabičných veršů k veršům o jiném počtu slabik v mezích bezrozměrného verše.

Na problém sémantické naplněnosti bezrozměrného verše upozornil ve své knize Z problémů českého verše už J. Hrabák (Praha 1964), a to při zkoumání charakteristických rysů bezrozměrného verše na verši Dalimilovy kroniky. Hrabák uvedl několik veršů z předmluvy ke kronice a na nich ukázal, že ve verších Dalimilovy kroniky nacházíme „různá slova nebo obraty, které nepřidávají nic podstatného do sémantické naplněnosti a jejichž odstraněním by se daly mnohé verše změnit na verše osmislabičné“ (s. 62n.). Podobně jako J. Hrabák nechci ani já vyvozovat, že bezrozměrný verš vždycky vznikl z verše osmislabičného. Je však nutno vzít při našem zkoumání za základ osmislabičný verš, neboť bezrozměrný verš nepochybně rostl na jeho pozadí jako jeho protiváha.

V podstatě jde o to, že zatímco jeden autor užíval k vytvoření bezrozměrného verše tzv. vycpávkových slov,[1] jimiž natahoval osmislabičný verš (klasický typ staročeské poezie) do délky, jiný autor dovedl vytvořit bezrozměrný verš mnohem nenásilněji, a to slovy ponejvíce plnovýznamovými. Nejlépe je to vidět při srovnávání např. znění Rady otce synovi (původní verze byla psána veršem v podstatě osmislabičným), přepracovaného na bezrozměrný verš, s básní Tristram a Izolda, jejíž původní verze byla patrně rovněž psána veršem osmislabičným,[2] avšak verze psaná bezrozměrným veršem taková vycpávková slova z největší části postrádá (viz dále citované ukázky).

[32]Jak je patrno z výše uvedeného citátu z Hrabákovy knihy, jde především o to, že vycpávková slova jsou nadbytečná vzhledem k ději, k obsahové stránce skladby; většinu z nich však lze označit za slova neplnovýznamová i z hlediska lexikálně gramatického (viz dále ukázky). Vzhledem k tomu, že jde (nejen u skladeb přepracovaných do bezrozměrného verše z původního verše osmislabičného) o vytváření nových slovesných hodnot, nelze hodnotu vycpávkových slov měřit pouze jazykovými hledisky, ale je nutno se ptát i po jejich estetické funkci.

Mohl by být spor o to, zda slova, která dnes pociťujeme jako vycpávková, byla za taková pokládána i ve své době — myslím však, že kladnou odpověď dává mj. právě takový doklad, jako je srovnání památek časově si blízkých (tj. blízkých dobou, kdy došlo, nebo mohlo dojít k přebásnění do bezrozměrného verše z původního verše osmislabičného), tj. Rady otce synovi a Tristrama.

Pro zkoumání jsem zvolila větší skladby: Dalimilovu kroniku I. a III. část,[3] Anselma, Ježíšovo dětství, Umučení Páně, Slyšte všickni,[4] Svár vody s vínem, Radu otce synovi, Tristrama I. a V. úsek, O válce s Uhry, Boj Štěstí s Neštěstím, Verše o milovníku, Stesk na ženitbu, Naučení rodičům, Zrcadlo marnotratných, Radu zhovadilých zvieřat a ptactva, báseň o panu Chroustenském z Malovar, báseň o Jakubu Krčínovi a skladbu O pojití jesovitův. Z nich jsem prozkoumala vždy 300 veršů, které v tomto případě postačují pro poznání daného jevu. Hlavní rysy se projevují už v prvních 100 verších (viz dále pozn. k Radě otce synovi a k Sváru vody s vínem).

Co tedy lze zjistit, pokud jde o sémantickou naplněnost bezrozměrného verše vzhledem k osmislabičnému verši v celém vývoji bezrozměrného verše? Především se tu rýsují dva okruhy: První okruh tvoří skladby, které byly převedeny z původně osmislabičného verše na verš bezrozměrný zhruba kolem poloviny 15. století. Tento okruh se vyznačuje různou invencí přebásňovatelů, neboť někdy se bezrozměrný verš liší od původního verše osmislabičného po stránce sylabické počtem slabik a po sémantické stránce se téměř neliší (Svár vody s vínem, Rada otce synovi), jindy je upravování nenásilné (Tristram). V prvém případě byl bezrozměrný verš tvořen z původně osmislabičného verše jen „vycpávkami“, tedy prostředky velmi primitivními. Na ukázku tohoto postupu uvádím pasáž z Rady otce synovi (vycpávková slova tištěna kurzívou).

Rada otce synovi, v. 1:[5]

Múdrý, ctný otec, pořádný,
svému synu byl jest radný —
jakožť by on jeho v radě neomýlil,
ačť by se sám syn pochybil —
ke cti, ku poslušné jeho vieře,
dostiť rady také nynie mieře
bylo od věrného toho otce

Jak je dobře patrno, vynecháme-li slova označená kurzívou, nestane se textu po obsahové stránce nic: jde o slova nadbytečná. Je pozoruhodné, že tento [33]jev lze dobře sledovat už v prvních sto verších básně (Rada otce synovi má v nich 27 veršů s vycpávkovými slovy). V Radě otce synovi je z 300 zkoumaných veršů 22,6 % s vycpávkami, ve Sváru vody s vínem 24,6 %.

Vyšším procentem veršů, které jsou jen pouhými vycpávkovými slovy natahovány do délky nad osm slabik, řadí se k tomuto prvému okruhu také Rada zhovadilých zvieřat a ptactva k člověku (20 %). Bylo by možno — vzhledem k tomu, že druhá část skladby je psána veršem v podstatě již osmislabičným[6] — domnívat se, že autor nebyl právě dovedným básníkem v oblasti bezrozměrného verše (a že třeba volil pak raději verš osmislabičný).

Srovnejme nyní uvedenou ukázku z Rady otce s Tristramem.[7]

Tristram a Izolda, v. 8:[8]

Jeden král za dávna sedieše
v Kornevali, a ten Mark slovieše.
Ten válku proti jednomu králi vzdvihl bieše
bohatému, tomu slovenské země slušieše.
I přijede král Rivalin z Lohnois
tomu králi Markovi na pomoc,
aby mu tak věrně slúžil
zajisté, jako by jeho jmanem byl.
A to jest byl proto zděl,
aby jeho sestru za ženu sobě pojel.
Toho s velikú prací doby,
že s ním skládána ta panna by.
Potom by téj jistéj paní velmi mil,
neb byl toho dobře zaslúžil

Kdežto v první ukázce (Rada otce synovi) cítíme silně jako autorovu neobratnost slovo tak ve v. 3, nikdá ve v. 4, nikdá žádný (opakuje se z předchozího verše!) ve v. 5 ap., v ukázce z Tristrama skoro nepostřehneme, že ve v. 20 je nadbytečně užito slov téj jistéj ap. Bezrozměrný verš Tristrama jeví tendenci po větší významové náplni (Tristram má v I. úseku 13,6 % veršů s vycpávkami, v V. úseku 14,3 %). Naproti tomu v Radě otce synovi je většina zásahů do délky verše dělána pouhými vycpávkami.

Druhý okruh zabírá největší počet skladeb (16). Zahrnuje básně ze všech období a procento veršů s vycpávkami se pohybuje od 5,3 do 17,3:

Báseň Slyšte všickni má takových veršů 17,3 %, Dalimilova kronika v prvé části 16,7 %, Boj Štěstí s Neštěstím 16,6 %, Stesk na ženitbu 15 %, Ježíšovo dětství 14 %, Veršové o milovníku 13,6 %, Dalimilova kronika ve třetí části 12,4 %, O válce s Uhry 12,6 % a Umučení Páně 12,3 %. Šest skladeb převážně z doby od konce 15. století až po začátek 17. stol. s výjimkou básně Anselm, která je ze 14. stol., má procento veršů s vycpávkami nejnižší: od 5,3 % do 9,3 %. Anselm má takových veršů 9,3 %, báseň o Jakubu Krčínovi 8,3 %, stejný počet má Zrcadlo marnotratných, skladba o panu Chroustenském z Malovar má 6,4 %, báseň O pojití jesovitův 6,2 % a Naučení rodičům 5,3 %.

[34]V druhé skupině lze shledat dva pododdíly, z nichž v prvním mají převahu skladby z druhé poloviny 15. stol., v druhém pak jsou skladby z konce století, resp. ze začátku 16. stol. až po začátek 17. stol. Důležitou úlohu při narůstání verše do délky a úbytku vycpávek hraje nepochybně literární okolí a sociální kontext. Pokud jde o první aspekt, literární okolí, není jistě bez významu růst prózy v druhé polovině 15. stol. (objevuje se hojně mezi inkunábulemi, což mělo obrovský dosah pro nově vznikající produkci), a pokud jde o sociální kontext, není bez významu rozšiřování čtenářské základny směrem k měšťanstvu a vůbec k širším vrstvám. Růst prózy a její vzrůstající důležitost v literární produkci nezůstaly jistě bez vlivu na ostatní tvorbu: prozaická věta mohla dobře působit i na vytváření bezrozměrného verše také v tom směru, že verše, resp. většina slov v nich postupně nabývala stále více plnovýznamnosti a začaly mizet vycpávky. To se potvrzuje i na skladbách počínaje přelomem 15. a 16. stol. až do začátku 17. stol., kdy už je próza v plném rozkvětu. Vliv sociálního kontextu lze spatřovat v tom, že se mluvené slovo, hovorová věta dostává i do básnického projevu a přirozeně především do bezrozměrného verše, ovšem ve stylizované podobě. Na ukázku cituji úsek z básně o Jakubu Krčínovi z Jelčan:[9]

v. 5: Jiřík Krčín z Jelčan otec jeho vlastní byl jest,
        kterémuž až do své smrti činíval velikú čest,
        a matka jeho Kateřina z Olbramovic byla,
        a ta jest jej na tento bídný svět porodila
        v poledne v neděli před památkou velikého Jakuba svatého,
        léta páně tisícího pětistého třidcátého pátého.
        A jakž jest dochován byl k věku rozumnému,
        hned jest dán od rodičuov k umění svobodnému
        a v tom trval mnohé časy,
        opovrhši tohoto světa všelijaké kvasy.

Důležité je, že se mezi skladbami psanými bezrozměrným veršem v období mezi druhou polovinou 15. stol. a začátkem 17. stol. objevují hojněji než např. v 14. stol. básně příležitostné, časové (O válce s Uhry, skladby aktuálně historické, jako je Král Přemysl Otakar a Záviš, O Vilémovi z Kounic, nebo aktuální básně o konkrétních osobách a společenských jevech, jako je skladba o panu Chroustenském z Malovar, o Jakubu Krčínovi, O pojití jesovitův).

Významnou úlohu při užívání vycpávek pro prodloužení veršů nad osm slabik má také sám žánr se svými stylistickými zvláštnostmi. Za jeden z dokladů tohoto tvrzení může posloužit srovnání sémantické plnosti bezrozměrného verše Hynka z Poděbrad. Jak jsme již uvedli výše, z Hynkových básní mají nejnižší procento veršů s vycpávkami Veršové o milovníku. Vzhledem k tomu, že jde o skladbu až přelyrizovanou (mládenec neustále naříká, jak touží po své milé a vypráví v pasážích téměř stereotypně se opakujících, jak ji má rád), autor se patrně víc blížil stylu rozměrného (v jeho době písňového) verše. Naproti tomu v Boji Štěstí s Neštěstím a ve Stesku na ženitbu je víc děje a autor se tu blížil naopak zase stylu těch vycpávkových veršů, které byly typické pro mluvní epizující a didaktizující projevy. Na srovnání uvádím ukázku z Veršů o milovníku a ze Stesku na ženitbu.

[35]Veršové o milovníku, v. 208n.:[10]

A buď já při lidech nebo sám,
když jí nenie, všudy sem svázán,
té ze všech najkrajší paní;
jatý sem, a rád, v její milování
a mám nepokoj ve dne i v noci.
Žádná nemá nade mnú té moci,
abych ji mohl tak v srdci míti,
pro ni žádné jiné nepříti,
neb tak mě jest sobě podmanila
a mé srdce tuze zavázala,
že na ni nemohu zapomenúti,
ani v svém myšlenie pominúti,
že mě právě v srdce ranila,
její dobrota ke mně mne sobě podmanila

Stesk na ženitbu, v. 180n.:

mysle těžce o psotě a o chudobě,
znaje to dobře, že smútí každého
starého i každého mladého
a podmaní pod se mnohého bohatého,
toho, ježto prvé měl dosti.
Onať jej všeho lehce zprostí,
i všeho veselé zbaví
a uškodí také i zdraví.
I položich se pod strom v trávu,
položiv pravú ruku pod hlavu,
i ležech jakožto v uotrapách
a mysle o rozličných psotách,
hledě na toho stromu ratolesti,
i poče mi se lecos hořem plésti

Je jistě z uvedených ukázek patrno, že v této oblasti jde často už o značně jemné nuance, které nejsou nápadné na první pohled a které vyniknou snad lépe až po přečtení celé skladby.

Podobně jemné odstíny jsou i v rámci téhož žánru, ale mezi skladbami různě zaměřenými z hlediska autora a jeho vztahu k skutečnému dění. To vyplývá např. ze srovnání milostně laděné skladby, jako jsou Veršové o milovníku, a žlučovité protihusitské básně Slyšte všickni. O prvé, která kultivovanou formou stylizuje milostný nářek, jsme již mluvili, druhá stylizuje překotný mluvený projev do podoby bezrozměrného verše i se všemi „nectnostmi“, které se mohou vyskytnout v mluveném projevu — a jsou právě v této skladbě z valné části oněmi vycpávkovými slovy. Na ukázku uvádím ze skladby Slyšte všickni alespoň jeden úsek, kde se s tímto jevem setkáváme:

v. 104:[11] Také diete: „My poslúcháme Krista.“ —
                     Ale toť jest řeč nejistá,
                     neb s vámi hřiešnými nebude mluviti,
                     a toť každý z vás móže věděti.
                     [36]A jáť pravi vám všem zacelo:
                     Ktož chtie přijímati božie tělo,
                     věz to, že jest tu krev, tělo i duše,
                     toť každému praviti slušie;
                     tuť jest plný buoh, jenž tě stvořil
                     i také pro tě svú svatú krev prolil

Z toho, co jsme uvedli, vyplývá tedy závěr, že sémantická naplněnost bezrozměrného verše se dá nejlépe vysledovat, srovnáme-li, jak sémanticky plné nebo neutrální jsou na jedné straně verše čítající více než osm slabik a na druhé straně verše osmislabičné. Podle výsledků lze usuzovat, že kořen rozšiřování veršů pouze tzv. vycpávkovými slovy nebo slovy sémanticky zatíženými tkví v literárním a sociálním kontextu i v žánru samém. Výsledky průzkumu všech skladeb psaných bezrozměrným veršem také ukazují, že někdejší snahy vysvětlit básně tohoto typu tak, že v nich jde o původně osmislabičný verš „pokažený“ zbytečným přidáváním slov, jsou chybné, neboť byly takto přepracovávány jen některé skladby, jako např. Svár vody s vínem, Rada otce synovi, Nová rada ap. V ostatních básních jde o svérázný tvar verše mající své zákonitosti odlišné od zákonitostí verše osmislabičného.

 

R É S U M É

Einige Bemerkungen zur semantischen Völligkeit des tschechischen Verses mit unregelmässiger Silbenzahl

In dem Artikel wird gezeigt, dass man die semantische Völligkeit des tschechischen Verses mit unregelmässiger Silbenzahl am besten daraus erkennen kann, wenn man die semantische Völligkeit oder die semantische Neutralität der Verse mit mehr als acht Silben mit den achtsilbigen Versen vergleicht. Die Schlussfolgen zeigen, dass die Wurzel dieser Erscheinung in dem literarischen und sozialen Kontext und in dem literarischen Genre ruht und dass ehemalige Bestrebungen, die diesen Verstypus als einen „verdorbenen“ achtsilbigen Vers erklären, falsch sind. In meisten Gedichten der alttschechischen Literatur kann man den Vers mit unregelmässiger Silbenzahl als einen Verstypus sui generis charakterisieren, der seine eigene Gesetze hat.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 1, pp. 31-36

Previous Zdeňka Sochová: Slovní zásoba nářečí a problémy jejího zpracování

Next Pavel Novák: K jednomu modelu stylistické složky jazykového kódování II