O zdrojích strukturalismu

Zdeněk Hlavsa

[Chronicles]

(pdf)

Об источниках структурализма / Sur les sources du structuralisme

V světové literatuře není mnoho příruček, které by uvedly studenta jazykovědy nebo vzdělaného laika do dějin tohoto oboru a poskytly mu přehled po rozmanitých metodách lingvistického bádání. Poznamenejme na okraj, že v jazykovědě zatím neexistuje „jediná vědecká metoda“, jak snad tomu je ve většině jiných věd. Začínající lingvista stojí tedy vždy před nesnadnou volbou, kterou z metod vybrat, nebo dokonce, která z možných metod lépe postihuje zvolenou problematiku. Proto takové studie jsou pomůckou důležitou. V poslední době přispěl k literatuře tohoto typu John T. Waterman, profesor lingvistiky a germanistiky na Jihokalifornské universitě v Los Angeles, knihou Perspectives in Linguistics (University of Chicago Press, Chicago 1963, 105 s.); pokusil se populárně a názorně vysvětlit, z jakých kořenů vyrůstá dnešní strukturalismus, zejména americký. Zvláštní pozornost věnoval faktům americkému studentu méně běžným, tj. lingvistickým teoriím evropské oblasti. Knížka má vyloženě instruktivní charakter, často upozorňuje na literaturu, přičemž hodnotí, do jaké míry je srozumitelná méně zběhlému čtenáři, vybírá typické pasáže a komentuje.

Prvních 16 stran zaznamenává „projevy zájmu o jazyk“ v starověku, středověku a v počátcích novověku (začíná Starým zákonem!). Autor datuje počátek vědecké lingvistiky do doby kolem roku 1800, a proto se nám zdá, že její „prehistorii“ věnoval — vzhledem k rozsahu knížky — příliš mnoho místa (ovšem o jeho datování možno právem pochybovat). Na druhé straně oceňme, že výklad je svěžejší a poutavější, než tomu v příručkách tohoto typu bývá; nevyhýbá se ani anekdotám.

Na několika příkladech demonstruje starověkou a středověkou zálibu v kuriózním etymologizování (jako lepus < levis pes [zajíc < lehká noha]). Uvědomujeme si zde zřetelně, jakou bariéru falešných představ musila vědecká lingvistika za posledních asi dvě stě padesát let zbořit.

Ústřední částí Watermanova přehledu je výklad o historickosrovnávací metodě a mladogramatické škole (příkladový materiál se opírá téměř výhradně o germánské jazyky). Je zajímavé, že Waterman vidí ve strukturalismu daleko spíše rozvinutí než negaci mladogramatických principů. Nejde jen o to, že tak významné osobnosti jako de Saussure a Bloomfield vlastně z nich vyšly (Bloomfield je houževnatě hájil) a důležitým způsobem je dále obohatily; představa, že jazyk se mění jako struktura, je jenom logickým rozšířením základních postulátů komparativistů a v podobě téměř hotové ji Waterman nalézá u Jacoba Grimma, který — ovšem před mladogram. školou — popsal starohornoněmecké hláskové posouvání jako „kruhový pohyb“ (Kreislauf), tedy jako sérii změn navzájem příčinně svázaných.[1] Mnoho místa je věnováno Schleicherovi, badateli s „brilantním, ukázněným a důsledně logickým myšlením“. Waterman objektivně vyzdvihuje jeho přínos i odhaluje slabá místa jeho teorií, do nichž byl zavlečen apriorní a mechanistickou aplikací teorií nelingvistických na jazyk (nejen darwinismu, ale také Hegelovy dialektické koncepce historického vývoje).

Vykládat o lingvistice 20. století je nepochybně úkol nejobtížnější. Rychlý metodologický vývoj, vznik mnoha směrů a tendencí často protichůdných, spojených však navzájem ne vždy nápadnými souvislostmi, vysoký stupeň abstrakce, aplikace pomezních věd, to vše vyžaduje mi[212]mořádnou orientaci a uvážlivý výběr. Waterman se soustředil hlavně na de Saussura, pražskou školu, Hjelmsleva a Bloomfielda. Pokud jde o Saussura, zdůrazňuje zvláště jeho učení o znaku a jeho arbitrárnosti, dále myšlenku o protikladu langue — parole (parole je však chápáno jako individuální systém, nikoli jako realizace systému v řečové činnosti!) a sociologické rysy jeho teorie (zde je správně poukázáno na souvislost Saussurova učení s neohumboldtovskými badateli).

Charakteristika pražské školy se bohužel opírá jenom o Trubeckého Grundzüge.[2] Principy jeho fonologické koncepce jsou vyloženy dosti jasně, chybí však aspoň zmínka o pojmu korelativního příznaku (využitém tak plodně i při analýze vyšších rovin jazyka — o přínosu Pražanů v tomto ohledu není tu zmínka); nesprávně se uvádí, že archifoném je varianta, stejně nesprávně se též udává, že Baudouin de Courtenay byl profesorem moskevské university. Pokud jde o diachronickou fonologii pražského pojetí, autor uvádí jen Martinetovu myšlenku o ekonomii hláskových změn. O Jakobsonově pražské činnosti ani v této souvislosti není zmínky, nemluvě o českých členech pražské školy.

Charakteristika školy kodaňské je dost stručná: je naznačeno Hjelmslevovo zdůrazňování imanentnosti lingvistické analýzy (aniž se mluví o její obecně sémiotické povaze) a uplatnění požadavku „přiměřenosti“ (appropriateness); kritické připomínky se týkají nevyhnutelné neúplnosti glosematického rozboru, plynoucí z nadřazení logického kritéria nad pozorovanými údaji.

O americké lingvistice — vyjma Bloomfielda — se autor, jak již bylo výše vzpomenuto, záměrně nerozepisuje; kromě několika bibliografických údajů a všeobecných hodnocení nalezneme zde informaci o povaze fonologických studií Pikeových. Zato dílu L. Bloomfielda, který byl „nejvlivnější postavou americké lingvistiky první poloviny 20. století“, věnuje mnoho místa a přijímá je s oddaným a jednoznačným souhlasem. Je však třeba podotknout, že na některé myšlenky, dokonce i z těch, které jsou tu bez komentáře z Bloomfielda citovány, zaměřila se kritika v Americe samé: názor, že vědecky přesnou definici významu by bylo možno podat jenom tehdy, až budeme „mít přesnou znalost všeho ve světě mluvčího“, byl korigován poukazem na rozdíl mezi denotativní a designativní sférou jazyka (mezi referencí a smyslem), Bloomfieldova koncepce mechanismu vyvolala dokonce v jeho mateřské zemi vlnu mentalismu (nehledě ani k nynější „renesanci“ Sapira) atd. Není pochyby o tom, že současná americká lingvistika „stojí na jeho ramenou“ (B. Bloch), avšak nejen tím, že Bloomfieldovy myšlenky přijímala, nýbrž též tím, že s nimi polemizovala. Je též zajímavé, že knížka byla napsána v době, kdy práce Chomského měly již mezinárodní ohlas, ale toto jméno nenajdeme v textu ani v bibliografii. Zdá se tedy, že Waterman není v těchto částech kritikem zcela objektivním.

Perspectives in Lingustics jsou příručkou, která si nemůže klást náročné vědecké cíle. Jako instruktivní úvod splní svůj úkol snad jen částečně; výhodou její je, že je čtivá a dovede didakticky zdařile objasnit věci hodně složité i začátečníkovi. Za nedostatek bychom považovali dále to, že výklad se většinou redukuje na přehled názorů o hláskové rovině jazyka; o teoriích syntaktických, o morfologii, sémantice atd. není tu téměř řeči. Autor několikrát naznačuje, že mladogramatická tradice je ve Spojených státech stále živým a silným zdrojem (což překvapí jen toho, kdo zná pouze nejavantgardnější práce americké lingvistiky); knížka sama je toho výmluvným svědectvím.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 2, pp. 211-212

Previous Petr Piťha, František Daneš: Letní lingvistická škola (Linguistic Institute) 1966 a americké lingvistické konference s ní spojené

Next Pavel Novák: Tagmémická příručka „objevovacích“ procedur