Letní lingvistická škola (Linguistic Institute) 1966 a americké lingvistické konference s ní spojené

Petr Piťha, František Daneš

[Discussion]

(pdf)

Летняя лингвистическая школа в 1966 г. и связанные с нею американские лингвистические конференции / Les cours d’été de linguistique de l’année 1966 et les conférences linguistiques américaines rattachées

Jako každoročně od r. 1928 byla i v létě 1966 (od 18. června do 12. srpna) pořádána letní škola Americké jazykovědné společnosti (Linguistic Institute of the Linguistic Society of Amerika). V souvislosti s letní školou (viz odd. 1), konanou loni na kalifornské universitě v Los Angeles, byly uspořádány také čtyři konference speciální. Prvou bylo 4. výroční zasedání Společnosti pro strojový překlad (Association for Machine Translation and Computational Linguistics) 26. a 27. 7. 1966 (viz odd. 2), druhou konference o indiánských jazycích 27. 7. 1966 (viz odd. 3), třetí pak letní zasedání Americké jazykovědné společnosti 29.—30. 7. (v. odd. 4), poslední (čtvrtou) konference o jazykovědné metodě 1.—3. 8. (viz odd. 5).

1. Letní lingvistická škola

1.0. Letní škola obsahovala více než 60 pravidelných přednášek a seminářů, velmi rozmanitého zaměření, a to jak zcela elementárních, tak velmi speciálních. Různá úroveň i zaměření přednášek bylo dáno rozmanitostí ve složení sboru, kde vedle známých odborníků amerických (N. A. Chomsky, D. G. Hays, W. Labov, S. M. Lamb, K. V. Teeter a J. Puhvel, ředitel letní školy) a zahraničních (M. A. K. Halliday, J. Lyons, M. P. Schützenberger, W. Winter) byla celá řada mladších pracovníků z různých amerických universit, zvl. z kalifornské. — Vedle pravidelných přednášek probíhaly po celou dobu letní školy přednáškové večery, kde přednášeli další hosté američtí i zahraniční, většinou významní lingvisté, jako R. Jakobson, J. Bar-Hillel, U. Weinreich a další.

1.11. Pravidelné přednášky byly soustředěny do několika okruhů. Početně nejširším z nich byl soubor přednášek o jednotlivých jazycích a jazykových [201]rodinách. Většina z nich byla věnována základnímu uvedení do studia, jen zřídka byly přednášeny speciálnější problémy. Za klad tohoto souboru je třeba považovat jeho rozsah: indoevropský jazykozpyt (Winter), germanistika (Schwartz), americké jazyky (Teeter, Chafe, Bright), jazyky Asie a Afriky (Applegate), dále i srovnávací jazykozpyt slovanský a staroslověnština (Birnbaum), gotština (Schwartz).

1.12. Značné pozornosti se těšil okruh přednášek věnovaných jazykovému vyučování a školským aplikacím jazykovědy. Přednášejícími zde byli P. Strevens, M. A. K. Halliday, L. McIntosh, C. M. Prator a W. F. Mackey. Většina kursů byla tak opřena o výsledky anglických pracovníků.[1] K nejdůležitějším přednáškám tohoto okruhu patřila Mackeyova přednáška o analýze jazykového vyučování, věnovaná řadě metodických otázek, jako výběru, sledu a opakování učiva, vyučovacím technikám, plánu apod. Strevensova přednáška o jazykových laboratořích a vyučovacích programech věnovaná různým zařízením byla zajímavě rozšířena o popis psychologického pozadí vyučovacího procesu, v němž obvyklý vztah vyučujícího a žáka je různě pozměňován. Zatímco ve většině přednášek šlo o vyučování druhému jazyku, byla Hallidayova přednáška věnována mateřskému jazyku; hlavní zájem byl soustředěn na rozdíly mezi mluveným a psaným jazykem, na variabilitu jazyka a na vztah společnosti a jazyka (právě tyto otázky tvoří u angličtiny vyučovací obtíže).

1.13. Značně speciální byly kursy o získávání a ukládání jazykových informací, které byly věnovány převážně otázkám indexování, klasifikace a dokumentace s přihlédnutím k mechanizačním možnostem.

1.14. Hlavní skupinu přednášek tvořily přednášky obecně lingvistické. Především šlo o úvody do fonetiky (P. Ladefoged), fonologie (P. Lackowski), morfologie (J. A. Goss) a syntaxe (R. P. Stockwell). K tomuto typu přednášek patřila i Lyonsova přednáška o historii jazykovědy aj. K přednáškám této skupiny byly téměř vždy pořádány i semináře pro pokročilé, na nichž se hlouběji probírala některá látka přednášek.

1.15. Velká pozornost byla věnována otázkám teorie a metody. Projevilo se to v tom, že některé kursy podávající popis konkrétních jazykových jevů byly vlastně přednáškami o jazykovědné teorii a metodách demonstrovaných na vybraném materiálu. To platilo částečně o kontrastním (porovnávacím, konfrontačním) popisu španělštiny a angličtiny (J. D. Bowen), úplně o obou přednáškách N. A. Chomského. Jeho přednášky (anglická syntax a anglická morfologie) byly vlastně jednolitou přednáškou o jeho přístupu k popisu jazyka. Osu přednášky tvořila kniha Aspects of the Theory of Syntax (v. SaS 28, 1967, 94). Nevýhodou Chomského přednášek bylo množství dotazů, na které přednášející vždy odpovídal, i když s vlastním tématem leckdy ani nesouvisely. Přednáška tak ztrácela vnitřní strukturu, ucelenost a nakonec i uzavřenost. Celkově je možno říci, že neobsahovala více, než je v citované knize. Zajímavé bylo sledovat, jak přes zcela jednoznačný popis v Aspektech je nejasná hranice mezi „competence“ a „performance“. Nejasnosti vznikaly při výkladech o získání jazykové schopnosti, osvojování jazyka (language acquisition), které stojí podle Chomského mezi primárními jazykovými jevy a gramatikou. O jeho složkách, jako paměti, znalosti skutečnosti, schopnosti produkovat artikulovanou řeč aj., často se debatovalo, zda jde o část competence nebo performance. — Mnoho pozornosti bylo v přednášce věnováno vztahu báze, transformační složky, povrchové struktury a sémantické složky. Jasně byl vyložen vztah báze a povrchové struktury, které jsou k sobě v poměru dvou souborů frázových ukazatelů vzájemně spjatých množinou transformací. Méně jasný je vztah mezi bází a sémantickou složkou. Chomsky ukázal, jak je možno různě kombinovat jemné třídění slovníku s množstvím speciálních transformací a přenášet většinu sémantického popisu buď úplně do slovníku, nebo úplně na transformace (nevy[202]slovil se pro žádné z řešení). Třetí podrobněji rozebranou otázkou byla otázka uspořádání transformací a pořadí, v jakém jsou aplikovány na věty se sebezapouštěním. Šlo o to, že není možno libovolně aplikovat transformace na věty typu John asked Paul to tell Peter to gome home, protože při nevhodném pořadí je porušen vztah identity subjektu vložené věty s objektem věty základní.

Kromě transformační gramatiky byla hlouběji objasněna též stratifikační gramatika, o které přednášel S. M. Lamb. Jeho popis jazyka se výrazně (a proklamativně) opírá o výsledky výzkumu Bloomfieldových, Hockettových a Harrisových a dále o teorii Hjelmslevovu. Složitý systém o pěti rovinách spojující čistý význam a fyzikální vlastnosti lidské řeči jako krajní body (a to mimojazykové) považuje autor za aparát kódování a dekódování jazykových zpráv. Proto je podle něho tento popis komplexnější a lepší než transformační gramatiky, které se skládají z různých nejasně návazných složek (báze, transformace, fonologie, sémantika), a neodpovídají tak skutečnému tvoření vět. Tato výhoda stratifikační gramatiky byla několikrát zdůrazněna jako vystižení vztahu „competence“ a „performance“ (to bylo kritizováno ze strany těch, kteří pracují s TG). Přednáška obsahovala především dosti složitý výklad neobvyklé grafické notace a jejího algebraického přepisu. Nevýhodou záznamu, který velmi výstižně a jednoduše zaznamenává různé typy reprezentace (portmanteau, neutralizace, nulová reprezentace aj.), je jeho nedostatečná matematická propracovanost. Otázka jednoduchosti navrhovaného typu gramatiky je zcela nejasná. — Za klad koncepce je třeba považovat její úplnou a důslednou lingvistickou interpretaci. V celém systému není ani jediný symbol, který by nebyl lingvisticky interpretován. Tento klad ovšem vedl autora k přetížení gramatiky množstvím nových pojmů a termínů.

Přednáška ukázala částečně i vývoj, kterým stratifikační popis navrhovaný Lambem již prošel. Definitivní podobu celého systému obsahuje nová Lambova kniha; v její recenzi bude možno lépe charakterizovat Lambovy názory, což bez podrobnějšího rozboru notace a terminologie není možné.

Přednášky o teorii a metodě byly dále doplněny přehlednou přednáškou o pražské škole (F. Daneš), o filosofii jazyka (J. M. E. Moravcsik), seminářem o sémantické teorii (J. Lyons) aj.

1.16. Novou nevyjasněnost postavení matematické lingvistiky v rámci jazykovědy a vývoj této oblasti lingvistiky, který nutně vede k vnitřnímu dělení a specializaci, dokumentovalo i to, že na letní škole byly vedle sebe tři úvodní kursy: úvod do matematické lingvistiky (H. P. Edmundson), úvod do algebraické lingvistiky (B. C. Hallová) a úvod do strojové lingvistiky (D. G. Hays). Edmundsonův úvod byl věnován převážně otázkám modelování a dotýkal se jak kvantitativní, tak algebraické jazykovědy. Algebraická lingvistika v úvodu Hallové zahrnovala matematické aspekty různých typů gramatik (gramatika s konečným počtem stavů, nekontextová frázová gramatika a kontextová frázová gramatika) a jejich vhodnosti pro popis přirozeného jazyka. Hays pojednával o nejrozmanitějším využití počítačů v jazykovědě.

Zajímavé je, že k souboru přednášek z matematické lingvistiky, doplněnému ještě velmi speciálním seminářem Schützenbergerovým a seminářem Kayovým o algoritmech analýzy (navazujícím na přednášku Haysovu), nebyly nijak připojovány přednášky Chomského nebo Lamba. Ty byly pojímány všeobecně a především samými přednášejícími za součást obecně jazykovědného kursu. Je vidět, jak stále jasněji vzniká úzký vztah mezi strukturní lingvistikou a explicitními exaktními gramatikami, jako je transformační nebo stratifikační gramatika.

1.17. Posledním velkým souborem byly přednášky ze sociolingvistiky, psycholingvistiky a etnolingvistiky. Početně nejsilnější byly přednášky z etnolingvistiky, protože k nim byly někdy počítány přednášky o indiánských jazycích (K. V. Teeter a W. J. Chafe). Dále zde byly zastoupeny přednášky o bilingvismu (W. [203]F. Mackey), seminář psycholingvistický (R. W. Katter), seminář o standardizaci jazyků (F. Daneš) a další.

Nejzajímavější z tohoto souboru byl zřejmě seminář s přednáškou W. Labova věnovaný sociolingvistice, opírající se o výzkumy konané v New Yorku.[1a] Většina rozboru byla založena na variabilitě výslovnosti zasahující z roviny fonetické do fonologické. Výklady měly především ukázat typické odlišnosti jednotlivých skupin obyvatelstva v New Yorku, a to jak skupin etnických, tak i sociálních. Vedle těchto dvou dělítek byly uváděny další, jako výše vzdělání spojená s rozvrstvením sociálním a důležitá škála generační. Ve výkladech však nechyběla ani nejrůznější další dělení sociální (podle pohlaví, změny sociálního postavení v rodině aj. a mnohé ukazatele rázu psychologického, např. řeč vážná, v nebezpečí, směšná, změny tempa aj.) a rázu stylistického (připravený a nepřipravený projev, dialog a monolog aj.). Veliké množství složek vnesených do úvah vedlo sice k zajímavé komplexnosti, ale často též k nejasnému spojování a překrývání. Sociolingvistika v pojetí W. Labova spojuje dialektologii s funkční stylistikou, funkční stylistiku s naukou o psychologii mluvčího ap. Někdy vzniká dokonce otázka, zda se neargumentuje v kruhu, protože rozdíly jazykové se uváděly jako tak důležitý znak pro určitou skupinu obyvatelstva, že jím byla tato skupina vlastně určena. Toto zdání bylo vyvoláno též tím, že v přednášce nebyla jmenována žádná sociologická teorie, na kterou by výzkum jazykový navazoval, takže se sociologické pojmy a termíny, alespoň v přednesené podobě, zdály velmi libovolné. Za druhou nevýhodu přednášky je třeba považovat to, že nebyly uvedeny žádné aplikace, ačkoli se zdály samozřejmé a potřebné (např. aplikace pedagogické, zvláště pro školy s větším počtem černochů). — Vedle úvodních metodických poznámek a krajně speciálních výkladů o pestrosti jazykové variability New Yorku obsahovala přednáška též obecnější úvahu o možnosti popisu jazykových změn jako výsledku nepatrných posunů, probíhajících od generace ke generaci.

1.21. Večerní přednášky probíhaly ve třech cyklech. V cyklu obecně zaměřeném upoutaly největší pozornost přednášky J. Bar-Hillela (Jeruzalém) a R. Jakobsona. Bar-Hillel v nich přednášel o filosofii jazyka a zabýval se zejména ostrou kritikou nové knihy J. Katze The Philosophy of Language. Vyslovil pochybnosti, zda to, co se tu vydává za filosofii jazyka, skutečně jí je (zda nejde spíše o problematiku metodologickou) a vytkl práci nedostatečnou fundovanost materiálovou; dále polemizoval s Katzovým pojetím analytičnosti vět (uváděl chybné interpretace pojetí Carnapova); Bar-Hillel soudí, že bádání v oblasti filosofie jazyka by se mělo opírat především o hlubší a podrobnější poznání různých přirozených jazyků, z dílčí problematiky studovat pak vztah věty a výpovědi (sentence and utterance). Zajímavé bylo, že na obranu Katzovu téměř nikdo nevystoupil. — R. Jakobson zdůraznil význam studia lingvistické sémantiky, dříve záměrně opomíjené deskriptivisty, a to i sémantiky v oblasti gramatické (té věnoval hlavní pozornost, opíraje se přitom o pojetí pražské školy, zejm. o své vlastní studie). Kritizoval též některé principy generativně transformační gramatiky (dovozoval např. nesprávnost tvrzení, že v aktu mluvení vznikají v naprosté většině případů věty nové; v běžném denním styku je tomu spíše naopak, množství vět se denně opakuje).

Svou promyšleností, jasností a snahou o exaktnost zaujaly tři lekce U. Weinreicha o idiomech a frazeologii v generativní mluvnici. Nejcennější, soudíme, byla jeho klasifikace frazeologických jednotek a především principy sémantické analýzy (a kombinatoriky), na níž je založena. Jeho přístup (známý i z jiných jeho prací) je v lecčems nám blízký (autor zná evrop. práce, zejm. sovětské) a i pro nás je přínosem.[2]

[204]Z ostatních přednášek zaslouží zmínky alespoň ještě neuropsychologické výklady Lennebergovy zaměřené k problematice jazyka, zejm. jeho osvojování. (Přednášející je znám např. jako autor zajímavé stati The Capacity for Language Acquisition, přetištěné ve sborníku The Structure of Language, v. zde, s. 98. Chystá se vydání sborníku Biological Aspects of Language.) — Dvě lekce známého typologa H. Greenberga měly za téma „Některé typy dynamického srovnávání v lingvistice“.

1.22. Kromě hlavní, obecně zaměřené řady přednášek byly organizovány dvě řady speciální. První byla věnována otázkám matematické lingvistiky. Vedle přehledné přednášky o modelování v jazykovědě, kterou měl H. P. Edmundson, je třeba připomenout několik přednášek o nekontextových gramatikách a jazycích, o frázových jazycích a automatech, které přednesl matematik S. Ginsburg. — Druhou speciální řadou byla řada indoeuropeistiky, na níž přednášeli většinou lingvisté přítomní celé letní škole (viz 1.11).

2. Čtvrté výroční zasedání Společnosti pro strojový překlad a strojovou lingvistiku

2.0. Dvoudenní zasedání probíhalo jednak v plénu, kde byly přednášeny celkem krátké a výrazně informativní příspěvky, jednak v debatních kroužcích, které se týkaly problémů zprav. uvedených přednáškou. Druhý typ měl též převážně informativní charakter; docházelo tu k výměně názorů o otázkách rozpracovaných na různých pracovištích USA, která byla hojně zastoupena na rozdíl od pracovišť evropských, která zastoupena téměř nebyla (konference se zúčastnili jen jednotlivci z NDR, ČSSR, Anglie a Holandska). Informativní a na aplikace a praxi zaměřený charakter vyplynul z převahy amer. pracovišť, která jsou v úzkém spojení s velkými firmami a výpočetními centry. Účast těchto skupin značně převyšovala účast skupin universitních, v nichž se zřejmě soustřeďuje většina práce obecnějšího a teoretického charakteru, i když i ve skupinách prvního typu pracují někteří vedoucí lingvisté a teoretikové (např. D. Hays, P. L. Garvin aj.).

2.1. Hlavní složkou jednání byly otázky strojového překladu (SP). Byly zde přednášeny informace o řešení dílčích problémů překladových algoritmů; šlo většinou jen o technické detaily. Např. H. K. Ulatowska mluvila o otázce určování členů v syntéze překladu z jazyků bez kategorie určenosti, R. J. Abbott o konstrukcích It’s, What’s happening ap. — Některé z referátů informovaly o širších celcích — analýze, syntéze i o celém překladovém algoritmu. Mezi nimi zaujal propracovaností koncepce referát texaského pracovníka L. W. Toshe, popisující omezení dvou modelů překladu založených na stratifikační gramatice, a Garvinova přednáška o hlavních rysech jeho tzv. „fulcrum approach“ při analýze v SP. — K souboru referátů výhradně věnovaných otázkám SP patřila i debata o možnostech a budoucnosti SP, kterou uvedl S. B. Smith. Přítomní se klonili k tomu, že práce na SP má smysl a může být dosaženo do značné míry úspěšné praxe, přestože absolutně dokonalý překlad je nemožný. Opět se tedy potvrdilo, že americká pracoviště uznávají sice teoretické námitky Bar-Hillelovy (v. SaS 24, 1963, s. 160), ale v praxi zastávají reálnější stanovisko Oettingerovo (srov. SaS 26, 1965, s. 99).

2.2. Vedle otázek SP byly tématem přednášek a diskusí různé problémy užití počítačů v lingvistice. Vedle dobře známých oblastí, jako je např. užití počítačů v práci lexikografické, o níž mluvil D. V. Lieberman, byly uvedeny i oblasti dialektologická v referátu Meyera Wolfa, sémantická v referátu A. Kaltmana aj. Celkem dobře bylo na těchto příspěvcích vidět, jak se počítače stávají běžně používaným prostředkem v jazykovědné práci (srov. Hays 1.16). Že přitom ovšem nejde o prostředek neomezených možností, dobře ukázal T. V. Griffiths v referátu o dosavadních možnostech predikativní analýzy. Zvláštní skupinu tohoto rozmanitého souboru tvořily referáty věnované otázkám získávání a ukládání informací.

2.3. Poměrně nevelká část přednesených příspěvků se týkala obecnějších otázek. Tohoto charakteru bylo několik přednášek o gramatikách, které mají být vy[205]užity pro analýzu při SP. Zdaleka nejzajímavější byl popis tzv. „core-grammar“, který podal P. S. Rosenbaum. Ukázal, jak byla v IBM připravena tato generativní transformační gramatika, a podal přehled konstrukcí, které generuje. Z přehledu je možno soudit, že core-grammar je jednou z nejúplnějších (ne-li vůbec nejúplnější) transformačních gramatik angličtiny. V závěru se zmínil o další připravované práci na této gramatice. — Kromě referátů celkově popisujících jednotlivé gramatiky byly předneseny obecněji založené příspěvky o popisu jednotlivých jevů v rámci gramatiky. O infinitivních konstrukcích přednášel Miloš Pacák, o nominálních přívlastcích klasifikujících B. K. T’sou.

Zvláštní zájem byl věnován otázkám nadvětné syntaxe a otázkám odkazování, k nimž byli autoři přivedeni při praktických přípravách SP. Několikrát zde bylo zdůrazněno, že základní jednotkou překladu není věta, ale celek nadvětný. Kromě toho však referáty nepřinesly nic zajímavého. Američtí lingvisté tuto oblast (a to v důsledku praxe SP) teprve nyní začínají považovat za důležitou součást jazykovědy (zájem o ní je u nás větší).

Vlastně jen dva referáty byly vedeny zcela teoreticky. První (L. Olneye), lingvisticky orientovaný, pojednal o inventáři syntaktických znaků (syntactic features) a slovních tříd ve formálních gramatikách dosud navržených. Přehledné srovnání řady známých gramatik dobře ukázalo, jak se různě vede hranice mezi morfologií a syntaxí a sémantikou (srov. Chomsky, 1.15). Hlubší rozbor jednotlivých souborů kategorií, co do lingvistické adekvátnosti, ani co do formální úspornosti (jednoduchosti), však nebyl podán. Nicméně byl tento referát pouhým svým materiálovým podkladem jedním z velmi inspiračních.

V oblasti matematické tvořil tomuto referátu protějšek Edmundsonův jasný výklad o matematických vlastnostech syntaktické komplexnosti, který pojednával o různých možnostech určení komplexnosti věty zaznamenané grafem jednovrcholového stromu. I tento referát spíše porovnal dosavadní návrhy, než otevíral cestu k novému řešení, i když autor ukazoval, že adekvátnější je jednodimenzní kritérium než kritéria vícedimenzní.

3. Konference o indiánských jazycích

3.0. Tato konference byla uspořádána redakcí časopisu IJAL. Hlavním znakem konference bylo konstatování dvou známých skutečností, že studium indiánských jazyků mělo důležitou úlohu ve vývoji americké lingvistiky (3.1) a že stále přináší mnoho podnětů pro metodologii jazykovědy (3.2).

3.1. Vztahem rozvoje amerikanistiky a americké jazykovědy se zabýval přehledný historicky založený referát H. Hoijera; vycházel z období gramatik psaných pod vedením F. Boase, založených nikoli na sledování schématu latinské gramatiky, ale na pojmech a výrazech („termínech“) popisovaných jazyků. Hlavní pozornost byla věnována Boasovu žáku E. Sapirovi a významu amerikanistického materiálu v jeho teoretických pracích, zvláště jeho typologii z knihy Language. Rovněž Bloomfieldovi a jeho myšlence o zkonstruování protojazyka bez písemných památek pouze na podkladě existujících příbuzných jazyků byla přičtena značná důležitost. Posledním rozebraným dílem bylo dílo B. Whorfa, se zvláštním důrazem na jeho hypotézu o vztahu kultury a jazyka. — K tomuto referátu se úzce vázal referát M. R. Haasové, v němž byl po historickém přehledu různých klasifikací indiánských jazyků položen požadavek, aby další klasifikace byly podloženy hlubší strukturní komparatistikou. Referát vyzněl jako dosti silná kritika stále se množících klasifikačních schémat, založených na celkem náhodných jevech.

3.2. Přínosů ze studia indiánských jazyků pro metodologii jazykovědy se týkaly referáty druhé sekce. Referát P. L. Garvina především vyzdvihl strukturní mnohotvárnost indiánských jazyků, která nutně vyžaduje vybudování velmi abstraktního a obecného přístupu k popisu jazyka. Dále ukázal, jak na vybudování takového pří[206]stupu, zvl. na jeho formálnost, působí skutečnost, že je často popisován jazyk, kterým badatel nemluví. — S úvahami o tom, že přístup k jazykům bez psaných památek vede k možnosti popsat jazyk naprosto synchronně a přitom úplně, ovšem nebylo možno plně souhlasit. Různé stáří informantů a známá rovnováha dynamičnosti a stability jazyka mluví zřetelně proti této hypotéze. — Další referáty se týkaly studia jednotlivých jazyků a problémů popsaných Garvinem; dobře byla demonstrována výhoda částečného uspořádání pravidel gramatiky a výhody stratifikačního popisu ve dvou příspěvcích o konkrétních jazycích.

4. Shromáždění Americké lingvistické společnosti

4.0. Konference se zúčastnili téměř výhradně američtí lingvisté (mezi 31 přednášejícími byli pouze 4 zahraniční hosté, G. Nickel a W. Winter z NSR, M. A. K. Halliday z Anglie a Rakušan M. Mayerhofer). Uvážíme-li, že se sjezdy Americké lingvistické společnosti konají dvakrát ročně, není zarážející, že příspěvky většinou obsahovaly zpracování jen drobných problémů a nepřinášely podstatně nové pohledy. Sympatickým rysem zasedání bylo množství příspěvků přednesených mladými pracovníky, často i z řad starších studentů, kterým je tak pravidelně dávána možnost zveřejnit první vlastní práce, aniž zatěžují odborný tisk pracemi průměrnými nebo i podprůměrnými. — Referáty, vesměs silně časově omezené (na 10—15 min.), týkaly se rozmanitých oblastí. Přesto bylo možno vidět některé výraznější skupiny.

4.1. Početně rozsáhlou, ale tematicky roztříštěnou skupinou byly přednášky z germánské historické filologie a z indoeuropeistiky. Šlo vesměs o drobné poznámky k jednotlivým jevům, např. k nefonologické délce v gotštině (G. Winold), k fonetické interpretaci písařských omylů v staré horní němčině (H. Penzel) aj. Pozornost byla věnována též otázkám prozodickým. Jediným referátem užívajícím nových postupů byl zde příspěvek W. Hamricka o generativní prozódii staroanglického verše.

4.2. Z ostatních jazyků byly na konferenci probírány jen jazyky polynéské, zřejmě proto, že tato oblast se zvláště na západních universitách těší značnému zájmu [přednášelo se o lexiku (B. K. T’sou), o kauzativních konstrukcích v Gudžarátí (P. J. Mistry) apod.]. K těmto drobným příspěvkům se volně připojil také referát o slabičných jádrech vietnamštiny (M. A. Earlea).

4.3. Klasickým otázkám obecné jazykovědy byly věnovány pouze tři příspěvky. V prvém pojednal J. D. McCawley o otázce základních jednotek plánu fonologického a morfologického. Indoevropskému vokativu a imperativu byla věnována přednáška Winterova (viz o ní v 4.5). Nejzajímavější byl referát M. A. K. Hallidaye, který ukázal potřebnost komplexního přístupu k popisu obsahu věty. Hlavní složkou tohoto popisu je to, čemu u nás říkáme podle Mathesia aktuální členění výpovědi. V poměrně krátkém příspěvku nemohl bohužel autor úplně, ani přesně vysvětlit své názory, které se v některých bodech silně odchylují od názorů našich lingvistů. Většinou jde u Hallidaye o různá zjednodušení, jakým je např. předpoklad, že každá věta se beze zbytku rozpadá na thema a rhema. Otázka aktuálního členění, která začíná být velmi atraktivním problémem pro americké lingvisty, byla ještě znovu připomenuta M. Kayem a M. Wolfem.

4.4. Hlavní skupinou referátů početně zcela převažující byly příspěvky o generativním popisu jazyka a formálním popisu vůbec. Z pouhé skutečnosti, že tyto referáty představovaly téměř polovinu zasedání, je vidět, že generativní gramatiky jsou v USA nadále převládající jazykovědnou tematikou.

4.41. Hlavním typem referátů byl tu popis drobných jazykových jevů transformačními postupy, např. byl popsán rozdíl mezi deverbativními adjektivy stavovými a dějovými pomocí transformace pasíva a negace (T. H. Peterson).

4.42. Druhým typem byly zde referáty o uspořádání transformací nebo pravidel vůbec. Hlavní pozornost byla soustředěna na aparát sebezapouštění a na [207]transformování větných celků s větší hloubkou sebezapouštění. Ukázalo se, že transformace musí probíhat od nejníže (nejhlouběji) stojící vložené věty, protože jedině tak je možno uchovat identitu mezi subjektem věty vložené a objektem věty základní, která se různě mění při různých transformacích (např. při převádění do pasíva některé z vět ap.).

Oba typy přednášek nepřinášely nové objevy; jejich cena je pouze v nové, často přesnější (tj. formálnější) formulaci. Je třeba upozornit na to, že nová metoda popisu, užívá-li se jí dobře, může vést nejen k jednoduššímu a jasnějšímu popisu známé skutečnosti, ale rovněž ukázat skutečnosti doposud neznámé; užívá-li se této nové metody nevhodně, vede nutně k popisu zbytečně složitému a často jednostrannému i chybnému.

4.43. Převaha generativního a transformačního popisu jazyka se projevila rovněž v tom, že zde byly zastoupeny referáty z oblastí, kde až dosud generativní popis neměl tak pevné postavení jako v syntaxi: referáty o generativní fonologii (K. Kelley), o generativní morfonologii při diachronním popisu jazyka (D. Bartholomew) nebo o generativní prozódii (W. Hamrick). Ukázaly též, jak generativní metoda stírá hranice mezi syntaxí a jinými oblastmi gramatiky, rozšiřuje syntax a dává jí výlučné postavení; někdy to vede až k nesprávnému ztotožnění syntaxe a gramatiky.

4.44. Kromě transformačních gramatik byly zastoupeny i gramatiky jiné, vesměs však s procedurou generativní; u nich se probíral především problém uspořádání pravidel. Uspořádáním pravidel kontextových frázových gramatik pro jazykovědu se zabýval J. E. Hoard a výhodami určitého typu uspořádání z důvodů jednoduchosti popisu v rámci stratifikační gramatiky S. M. Lamb.

4.45. Poslední skupina referátů o formálních popisech jazyka se týkala otázek rozšíření popisu. D. H. Hays se zabýval novými formami pravidel a procesy charakterizace u frázových a transformačních gramatik. — Otázkou rozšíření zájmu na ty vlastnosti jazykového systému, jež jsou dány faktem, že nositeli jazykového systému jsou „přirození mluvčí“, zabývala se řada referátů. Autoři při popisu nějakého jevu v rámci generativního popisu (opět především v TG) narazili na potřebu uvést do popisu nějakou trvalou vlastnost mluvčích; např. M. Kay a M. Wolf uvažují o nutnosti vědět, co mluvčí trvale i aktuálně ví, aby bylo možno popsat jemné odlišnosti významu u nás obvykle popisované v rámci aktuálního členění; jindy zájem o mluvčího vyvolala snaha modelovat kromě systému též jeho fungování. Tímto směrem jdou T. Anderson (model užívání jazyka) a V. A. Fromkinová (model artikulační činnosti v rámci popisu fonologie) nebo P. E. Reich (stratifikační gramatika S. M. Lamba jako model mluvčího a posluchače). Dalším zdrojem zájmu o mluvčího je psycholingvistická argumentace při rozboru některých jazykových jevů, jak ukázal referát H. L. Lanea o behaviorální podstatě principu polarity. Vzrůstající a mnohostranný zájem o mluvčího vede též k oživení zájmu o základní otázku, totiž o vztah mezi tzv. kompetencí a performancí (vlastně langue a parole), jak ukázaly debaty ke všem zmíněným referátům (srov. Chomsky 1.15).

4.5. Shromáždění Společnosti bylo doplněno tradiční „Collitz Lecture“, kterou proslovil W. Winter na téma „Vokativ a imperativ“. Soustředil se především na vývoj indoev. vokativu; na základě dosavadních výkladů se pokusil o vlastní závěry a položil mimo jiné otázku, ne novou, zda patří vokativ k paradigmatu substantiva. Přílišné soustředění na formální (foneticko-fonologickou a morfologickou) stránku jevů a zanedbání funkčního pohledu vedlo u něho k jisté jednostrannosti. Funkční přístup by zajisté dal odpověď i na zmíněnou otázku: zatímco ostatní pády substantiv slouží funkci prostě sdělovací, patří vokativ jednoznačně do sféry funkce apelové (je to pád oslovovací, resp. převádí substantivum z 3. osoby do 2. osoby); obě funkce pak vytvářejí své (dílčí) systémy jazykových prostředků. (Podobně by bylo možno interpretovat též imperativ a různé jeho morfologické i syntaktické zvláštnosti.) Na leccos z toho poukázal už před lety R. Jakobson.

[208]Kdybychom považovali letní zasedání Americké lingvistické společnosti za reprezentativní obraz americké lingvistiky (což by rozhodně nebylo správné), musili bychom říci, že zájem je soustředěn na otázky generativních gramatik a že vzrůstá zájem o problematiku mluvčího, ovšem v rámci těchto gramatik.

5. Konference o lingvistické metodě

5.0. Nejzdařilejší z konferencí pořádaných v rámci „Lingvistického institutu 1966“ byla konference o lingvistické metodě, velmi promyšleně připravená u nás známým americkým lingvistou P. L. Garvinem, který jí též předsedal. Jejím smyslem bylo konfrontovat různé současné metodologické přístupy ke studiu jazyka. První den byl věnován vztahu metody a teorie, druhý vývoji metodologických principů a třetí aplikaci lingvistických metod. Ačkoli toto členění nebylo v referátech nijak přísně dodržováno a nebylo dost dobře možné, aby byly na konferenci reprezentovány všechny důležitější přístupy (nebyla např. zastoupena stratifikační gramatika), byla tato konference, spojená s velmi živou debatou (organizovanou způsobem tzv. panelové diskuse), velmi soustředěná, zajímavá a podnětná. Nelze ovšem předpokládat (a ani to nemohlo být cílem konference), že by takováto příležitost znamenala nějaká zásadní sblížení stanovisek nebo „vyřešení problémů“. Spíše naopak: podařilo se ukázat, že vážný vědecký přístup k rozboru a popisu přirozených jazyků dovoluje, ne-li přímo vyžaduje, různé postupy a přístupy a že jakákoli „monopolizace“ v jazykovědné metodě (a náběhy k ní se dnes leckde, především v USA, zřetelně objevují) by znamenala nebezpečí jednostrannosti a stagnace. Z tohoto hlediska znamenal patrně největší přínos referát H. Pitkina, který s velkým rozhledem a smyslem pro odpovědnost a závažnost vědecké práce rozebral a posoudil některé vážné nedostatky nových metodologických směrů a jejich uplatňování (sám se hlásí ke škole tzv. antropologické lingvistiky).

5.1. Z referátů obecné teoretické povahy se nejvíce očekávalo od přednášky Y. R. Chao o vztahu metody a teorie; autor však bohužel zaslal jen kusé teze, které obětavě a pohotově doplnil a komentoval M. Joos. (S termínem metoda spojuje autor pojmy jako operace, pozorování, popis, zaznamenávání; studium, analýza, syntéza, organizace, transformace, procedura, technika. S termínem teorie pak organizace, systém (pravidla a zákony), explanace, predikce, rekonstrukce; interpretace, vyhodnocování, metateorie, filosofie.) Rozlišuje metodu sbírání dat a metodu popisu a klade otázku, zda teorie předchází metodu, či (a k tomu se přiklání) je tomu naopak. — J. W. M. Verhaar (z Manily, vedoucí redaktor holandského mezinárodního časopisu Foundations of Language) přednášel o metodě a teorii z hlediska fenomenologie (autor patří ke skupině lingvistů kolem A. Reichlinga[3]) a jeho přednáška měla v lecčems styčné body s pražskou tradicí. — Třetí přednáška z tohoto okruhu byl filosoficky zaměřený referát C.J.K. M. Stuarta o jazyce lingvistické vědy; jeho základy jsou, podle autora, čtvery: empirické, konceptuální, logické a operační.

5.2. Koncepci skupiny N. Chomského reprezentoval v souboru přednášek o jednotlivých metodách P. M. Postal. Jeho referát „Metoda univerzální gramatiky“ byl však spíše (jak konstatoval již v diskusi jeden z autorů této zprávy) velmi důmyslnou jemnou konfrontační analýzou vyjadřování posesívnosti v angličtině a v indiánském jazyce mohawk, přispívající k lingvistické charakteristice obou jazyků na funkčním základě (ve smyslu Mathesiově). Celá diskuse ukázala, že není jasné, jaký teoretický princip opravňuje dělat univerzálně platné závěry (byť jen hypotetické) na základě srovnání pouhých dvou jazyků; i tvoření hypotéz musí mít svá omezení, nemá-li se z vědy stát pouhá hra intelektu. — Jiný americký směr, tzv. tagmémickou teorii K. L. Pikea (u nás známou zejména mezi orientalisty), zastupoval R. E. Longacer. Ve [209]svém obsáhlém a složitém výkladu na téma „Hierarchie a metodologie“ vycházel z toho, že pro adekvátní pochopení jazykového systému je třeba se opírat o tyto čtyři pojmy: tagmém, syntagmém, struktura pole a hierarchie. Autor pracuje s šesti rovinami strukturními a jednou rovinou nulovou: (0) morfému, (1) slova, (2) fráze, (3) klauze,[4] (4) věty, (5) odstavce, (6) promluvy. Vztah mezi rovinami charakterizuje jako vztah „exponence“ (či „manifestace tagmému“) a ke grafickému znázornění užívá stromů, které se liší od obdobných grafů známých z generativních gramatik typu Chomského tím, že (1) zdůrazňují jak vztahy (funkce), tak i vnitřní sklad konstrukcí (jsou popsány nejen uzly, nýbrž i hrany), (2) že nejsou autonomními jednotkami, nýbrž součástí stromů na rovině promluvy a (3) jsou hierarchicky orientovány. Tento popis má jisté styčné body s vícerovinným generativním popisem, který je podle návrhu P. Sgalla zpracováván u nás v Centru numerické matematiky MFF.

S názory P. L. Garvina, jehož přednáška na téma „Behavioral Tests in Linguistics“ vyvolala živou diskusi, seznámili se naši čtenáři v rec. o jeho dvou knižních pracích (v. SaS 26, 1965, s. 203n. a 27, 1966, s. 172n.). Garvin dochází k zajímavé syntezi prvků pražské a deskriptivistické školy a tzv. antropologické lingvistiky, obohacené velkými metodologickými zkušenostmi z analýzy indiánských a jiných jazyků, jakož i prací v oboru strojové lingvistiky.[5] Svou dominantně empirickou a výrazně operacionalistickou orientací představuje dnes Garvin svéráznou linii americké lingvistiky, protipól směru generativně transformační gramatiky. Zdůrazňování funkčního zřetele a rozpracovávání některých dalších myšlenek Mathesiových přibližuje Garvina naší lingvistice. — Rovněž teoreticky zaměřený referát M. Mathiotové(-Garvinové), která má badatelské zásluhy o americkoindiánskou lexikografii, vycházel z podobných předpokladů a zobecňoval autorčiny badatelské zkušenosti.

Také představitel pražské školy, Fr. Daneš, měl možnost seznámit účastníky konference s některými principy této školy, dnes aktuálními. Zájem posluchačů vzbudily především výklady o aktuálním členění výpovědi a o možnostech dalšího rozpracování tohoto Mathesiova principu a jeho využití při automatickém zpracování informací, analýze a syntéze textu ap. Z evrop. lingvistů byli přizváni ještě J. Dubois (z Tours a Paříže; bratr autora zajímavého slovníku Le vocabulaire politique et social en France de 1869 à 1872). Jeho referát osvětloval problém generování jádrových vět ve francouzštině na základě experimentálního studia, které konal po řadu let především na případech afázií. (Zajímavé bylo jeho prohlášení, že franc. lingvistika staví na tradicích de Saussura a pražské školy.) Přednáška W. Wintera (z Kielu) podala syntetický pohled na základní principy srovnávací metody, jak se jeví z hlediska současného stavu tohoto bádání a dnešního jazykovědného kontextu.

5.3. Lingvistické principy v etnografické analýze (tzv. etnolingvistika nebo antropolingvistika představují důležitou tradiční linii lingvistického bádání v USA) byly představeny dvěma referáty, M. L. Thorpa a D. Hymesa (vydavatele známé a cenné antologie Language in Culture and Society). Zdá se, že současná americká etnolingvistika má tendenci splynout do jisté míry se sociolingvistikou.[6] — Také sociolingvistice samé byla věnována samostatná přednáška (o metodách v sociolingvistice); přednesl ji José Pedro Rona (původem Slovák) z Montevidea. Rona vychází z pojmu „diasystému“ (U. Weinreich) či „archisystému“ (E. Coseriu), odpovídajícího zhruba našemu „národnímu jazyku“ (jakožto souhrnu všech variet), a stanoví tři jeho osy: diatopickou (lokální variety), diastratickou (sociální variety) a diachro[210]nickou (rozdíly na ose časové). Za předmět sociolingvistiky pokládá: vnitřní stratifikaci diasystému („lingvistická sociolingvistika“) a působení společnosti na diasystém a diasystému na společnost („nelingvistická sociolingvistika“). Každá z těchto tří složek vyžaduje své metody. Nejplodnějším polem sociolingvistiky je podle něho zkoumání postojů, které definuje jako spojení přesvědčení (belief) a faktů.

6. Závěrem lze říci, že všechny uvedené široce založené akce dávaly možnost získat přehledný obraz o současné americké lingvistice během celkem krátké doby. Na druhé straně však vedla mnohost možností a omezený časový rozsah k tomu, že nebylo možno získat obraz hlubší a detailnější. Proto také přehled, který zde přinášíme, měl čtenáři podat zběžnou informaci doprovázenou v některých částech kritickými poznámkami, nikoli však systematický rozbor.

 

Pozn. Třebaže autoři tohoto referátu o americké Letní lingvistické škole se brání tomu, aby se toto zasedání pokládalo za reprezentaci soudobé americké lingvistiky (v. s. 208), přece jen poskytuje velmi dobře poučující a dost podrobný její obraz. Právě v sousedství s oběma referáty o dvou našich domácích konferencích — s mnohem užší tematikou — a spolu s nimi přináší instruktivní poučení o tom, jak mnohostranné je dnešní metodologické proudění v lingvistice. Proto jsme rádi všem těmto referátům poskytli v našem časopise poměrně mnoho místa.

rd

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 2, pp. 200-210

Previous Jan Kořenský: Zpráva o zasedání Mezinárodní komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků v Smolenicích 1966

Next Zdeněk Hlavsa: O zdrojích strukturalismu