K problematice tzv. polopredikativních konstrukcí

Milada Marková

[Articles]

(pdf)

К проблематике т. наз. полупредикативных конструкций / Sur les problèmes des constructions soi-disant semiprédicatives

Do řady syntaktických pojmů, které se dnes v odborné literatuře označují dosud nejednoznačně interpretovaným termínem vágní,[1] bylo by možno zařadit i pojem polopredikativní konstrukce.[2] V mluvnicích i ve speciálních pracích nacházíme jak neshody v pojetí, tak také nepřesné a nejednoznačné vymezení tohoto pojmu. Různým pojetím je společná pouze skutečnost, že jde o konstrukce, které vzhledem k oblasti determinačních syntagmat a vzhledem k oblasti konstrukcí plně predikačních mají přechodový charakter. V tomto článku se snažím poukázat na některé obecnější otázky spjaté s problematikou polopredikativních konstrukcí a zároveň alespoň rámcově naznačit jedno z možných pojetí.

Z řady prací dotýkajících se otázek polopredikace upozorňuji především [246]na ty, které s uvedeným pojmem přímo pracují. Při vlastní analýze polopredikativních konstrukcí je ovšem potřebí vidět tuto problematiku v celém komplexu jevů s ní souvisících a vzít samozřejmě v úvahu též rozsáhlou literaturu pracující s pojmy příbuznými.[3]

Specifičnost jazykových prostředků, které vedle syntaktických vlastností větných členů mají některé znaky speciální, jimiž připomínají větu, charakterizoval poprvé v naší lingvistice V. Mathesius[4] a označil je termínem polovětné vazby. Mathesiovo pojetí se opírá především o hledisko funkční. Rozlišuje protiklad pojmenovávací a usouvztažňovací funkce v jazyce a z hlediska usouvztažňovací funkce charakterizuje polovětnou vazbu jako nevětnou predikaci. Upozorňuje na možnost záměny polovětné vazby vedlejší větou stejného významu a na její samostatnost při zvukové realizaci. Při rozboru jednotlivých typů polovětných vazeb zdůrazňuje hlavně kritérium obsahové a logické. Za nejdůležitější polovětné vazby považuje přístavky a vazby přechodníkové. Z dalších typů uvádí ještě volné doplňky, volné přívlastky a vazby srovnávací. K polovětným vazbám řadí V. Mathesius také tzv. slovní variace (např. Studnou hlubokou svět stvořený je, z které pije smrt, ta tvrdá nutnost, matka žalosti!), které „prokreslují věc již jednou označenou novým výrazem slovním“.

Od Mathesiova vymezení pracuje s pojmem polopredikativní konstrukce řada mluvnic,[5] které se ovšem omezují většinou na registraci typů s příklady, popř. na stručnou obecnou charakteristiku, a podrobněji problematiku polopredikace v širších souvislostech nerozvíjejí. Pojetí se nejčastěji opírají o kritérium funkční, obsahové a nesplývavého připojení. Polopredikativní charakter vyplývající ze slovesné povahy základního prostředku konstrukce vystupuje výrazněji ve skriptech Bauerových a Greplových (o. c. v pozn. 5) a v Příruční mluvnici ruštiny II (o. c. v pozn. 2).

Rozdílnost v šíři pojetí polopredikativních konstrukcí je v konkrétních výčtech ovlivněna především: (1) různým počtem typů základního prostředku konstrukce, (2) různou závazností uplatnění kritéria nesplývavého připojení. Na jedné straně bývá zdůrazňován jako základ polopredikativní konstrukce především prostředek slovesně jmenný (J. Bauer - M. Grepl, o. c. v pozn. 5), na druhé straně např. V. Šmilauer (o. c. v pozn. 5) označuje jako polovětné „modulačně samostatné“ konstrukce bez zřetele na jejich jmenný nebo slovesně jmenný základ. V. Šmilauer tedy klade hlavní důraz na nesplývavé připojení, zatímco např. v Příruční mluvnici ruštiny II (o. c. v pozn. 2) není považováno za závazné kritérium.

Systematický a do širších souvislostí zabíhající výklad tzv. polovětnosti podává ve svých statích a monografii V. Hrabě.[6] Některé své názory z prvních prací poněkud pozměňuje a upřesňuje ve své nejnovější práci. Postupně stále více zdůrazňuje kritérium nesplývavého připojení. V nové koncepci klade na první místo hledisko syntaktické (ve svém pojetí) a zdůrazňuje nutnost explicitního vyjádření predikace některými ukazateli (např. nesplývavým připojením, samostatnou časovou a modální [247]platností). Polovětnou vazbu považuje za vyšší stupeň transpozice predikace do determinace, která si zachovává systémový vztah k některému typu predikace větné. Ve své definici polovětné vazby uvádí též kritérium funkčně významové a ještě důrazněji než V. Mathesius vyžaduje rytmickomelodickou samostatnost zavedením závazného kritéria nesplývavého připojení. Přes řadu znaků polovětnosti, rozbíraných u jednotlivých typů, zůstává nesplývavé připojení, jak říká sám autor, „jediným relevantním znakem transponované predikace“. K polovětným vazbám řadí nesplývavě připojené vazby přechodníkové, infinitivní, nesplývavě připojená participia a příčestí, dále přístavek, volný přívlastek a volný doplněk.

Je zřejmé, že názorová nejednotnost a obtíže při vymezování pojmu pramení především z přechodového a komplexního charakteru probíraných konstrukcí, ze skutečnosti, že predikace v nich není plně vyhraněná. Situace je ještě ztížena nejednotností pojetí věty a predikace samé, na které je pojem polopredikativní konstrukce vázán. To souvisí s obecným problémem v současném stavu lingvistického bádání, které nám zatím nedovoluje naprosto objektivně určit kritéria jednoznačně vymezující určitou jazykovou kategorii, ani kritéria, která by zdůvodnila objektivní oprávněnost vymezených kategorií.

Vzhledem k těmto obtížím se domnívám, že užitečnější než spory o tom, kde vést hranice, je odsunout jejich problém do pozadí a soustředit se na podrobnou analýzu celé co nejšíře pojaté přechodné oblasti jevů, na jejich diferenciaci a na určení jejich hierarchie. V našem případě považuji za vhodné zavést pomocný pojem „přechodové kategorie“, která by obsahovala všechny jazykové jevy nacházející se v přechodném pásmu mezi determinací a predikací a mezi větným členem a větou. Jde tedy o jevy, kterým chybí některé znaky zařazující je do určité kategorie nebo naopak mající navíc některé znaky kategorie druhé. Analýzou této oblasti se budou postupně odhalovat diference i souvislosti prostředků, jejich vzájemné vztahy i vztahy ke kategoriím ohraničujícím tuto oblast. Teprve na základě důkladného poznání struktury této přechodové kategorie je možno hledat hranice a pokusit se zdůvodnit jejich oprávněnost. Jde o problematiku širokou a složitou, která vyžaduje vedle ujasnění obecných otázek i rozsáhlá materiálová šetření. Bude potřebí analyzovat vztahy všech existujících příbuzných pojmů[7] do této oblasti spadajících, určit společné znaky i rozdíly a pokusit se o jejich hierarchii. Domnívám se, že tímto způsobem by bylo možno postupně celou rozsáhlou a obtížnou problematiku zvládnout a dojít k postupné systematizaci celé oblasti těchto přechodových jevů.

Z hlediska tohoto postupu je zajímavé zpracování této problematiky v Kopečného Skladbě (o. c. v pozn. 5), i když jde jen o stručnou charakteristiku dílčího úseku. Kopečný zařazuje pod širší pojem komplexní vazby jednak určení doplňková, jednak vazby s implicitní predikací, která je chápána šíře. Uvnitř implicitní predikace upozorňuje na diference co do predikativnosti a za hlavní považuje typy se základním prostředkem slovesně jmenným, které jsou zase vnitřně diferencovány.

Dále je potřebí analyzovat rozdíl konstrukcí, které jsou výsledkem a prostředkem kondenzace sdělení, a konstrukcí, které naopak uvolňují stavbu větnou (např. různé typy tzv. přívětných konstrukcí[8]). To těsně souvisí s rozlišo[248]váním problematiky těchto konstrukcí v projevech vyhraněně spisovných a v projevech běžně mluvených, popř. též s požadavkem jejich zkoumání z hlediska funkčního a stylistického.

V souboru problémů týkajících se těchto jevů má velký význam problematika kritérií. Na jakém základě je zde možno zajistit objektivnost a úplnost rozlišujících znaků? Jak hodnotit relevantnost jednotlivých znaků a jak objektivně určit hierarchii znaků pro určité jednotky? To všechno jsou otázky, na které zatím nedovedeme dát uspokojivou odpověď, ale na základě podrobné analýzy můžeme se postupně k správnému řešení těchto problémů přibližovat.

Je potřebí důrazně respektovat požadavek komplexnosti znaků. Při rozlišování polopredikativních a nepolopredikativních konstrukcí není podle mého názoru možné opírat se o jedno závazné kritérium, jak tomu bývá u některých autorů pracujících s pojmem polopredikace. Proto ani kritérium nesplývavého připojení nevystihuje plně podstatu neplné predikace a specifičnost polopredikativních konstrukcí. Zdůrazněním nesplývavého připojení jako kritéria odlišujícího konstrukce polopredikativní od nepolopredikativních byly by od sebe odděleny typy konstrukcí, které mají řadu vlastností společných (např. Události následující po roce 1939 jsou toho důkazem × Všechny tyto události, následující po roce 1939, jsou toho důkazem) a na druhé straně by se do jedné skupiny zařadily typy značně odlišné (např. události následující po roce 1939 × následující události). Kromě toho je potřebí hodnotit relevantnost a spolehlivost jednotlivých kritérii i vzhledem ke konkrétním konstrukcím. Nedostatečné respektování komplexnosti znaků a nedostatečné zhodnocení kritérií vede ve výkladech mnohých autorů ke zjednodušení problematiky. Při charakteristice konstrukcí podle jednotlivých jednoduchých znaků se někdy úplně ztrácí jednota celé oblasti příbuzných jevů a naopak na druhé straně se často nepřihlíží k rozdílné povaze některých útvarů.

Naznačené problémy samozřejmě nevyčerpávají celý rozsah otázek spjatých s problematikou polopredikativních konstrukcí, pouze ukazují na některé otázky obecnějšího charakteru.

V naší stati se podrobněji zastavím u jednoho typu konstrukcí výše vymezené hraniční kategorie. Jde o přechodné konstrukce mezi konstrukcemi plně predikačními a determinačními, které se nacházejí uvnitř jazykového systému ve vztahu k některému typu predikace větné (o tom svědčí i možnost transformace); všechny mají alespoň jeden znak, který spolehlivě signalizuje predikativnost. Stranou zůstává problematika vztahu doplňkového určení k řídícímu členu, problematika osamostatněných členů větných a řady dalších přechodných útvarů. Dále se omezím na konstrukce projevů specificky spisovných. Všechny takto vymezené konstrukce nazývám pracovním termínem polopredikativní konstrukce. Tyto konstrukce je možno též chápat jako stupňovitě diferencované přechodné pásmo jednotek, které jsou v složitých prostupujících se vztazích. V tomto pásmu je potřebí určit soubor znaků signalizujících predikativnost, jejich kombinace a hierarchii pro jednotlivé konstrukce.

Opírám se o takové pojetí predikace, které sice respektuje jak obsahovou, tak výrazovou specifičnost kategorie, ale za dominantní a závazné považuji znaky gramatické (vyjádření predikace morfologickými a syntaktickými prostředky).

[249]Predikativnost v polopredikativních konstrukcích mohou signalizovat tyto znaky:

(1) zachování systémového vztahu k predikaci větné (srov. výše),

(2) funkční synonymie s větou,

(3) zachování lexikálně významového obsahu odpovídající predikace větné,

(4) implikace vztahu k subjektu,

(5) některé znaky vyplývající ze slovesné povahy základního prostředku konstrukce (slovesné gramatické kategorie [rod, vid, čas], intence odpovídajícího finitního tvaru slovesa, určitá míra dějovosti),

(6) volný významový vztah k řídícímu členu (u konstrukcí přívlastkových a přístavkových),

(7) nesplývavé připojení, popř. jeho možnost,

(8) rozvitost základního prostředku konstrukce,

(9) postpozitivní postavení (u konstrukcí přívlastkových a přístavkových).

Každá polopredikativní konstrukce je charakterizována určitou kombinací těchto znaků. Některé znaky jsou na sebe vázány, jeden předpokládá druhý. Většina je ještě uvnitř diferencována; znak může být tedy obsažen v různém stupni. Je tedy možno uznávat různé stupně polopredikativní platnosti. Samozřejmě, že závažnost jednotlivých znaků je různá a je potřebí ji zkoumat se zřetelem na různé typy konstrukcí. Některé z nich nemohou sloužit u určitých konstrukcí jako dostatečně spolehlivá kritéria. Tak se např. nemůžeme spokojit pouze se sémantickým zdůvodněním predikativnosti konstrukce. Kritérium sémantické není samo o sobě dostatečně spolehlivé, i když ve spojení s některými jinými má jistě svůj význam a pomáhá dotvářet částečnou predikativnost konstrukce. Nesplývavé připojení může být spolehlivým kritériem pouze tehdy, je-li závazné (např. u konstrukcí přístavkových[9]), v ostatních případech je potřebí zavést kritérium možnosti nesplývavého připojení. Stejně o nesplývavé připojení vyznačené graficky není možno se opírat jako o rozhodující, protože by tím charakteristika konstrukce co do predikativnosti byla závislá na kodifikaci v Pravidlech, která ještě v interpunkčním vydělování některých konstrukcí ponechávají značnou volnost.

Za nejtypičtější polopredikativní konstrukce v projevech spisovných považuji konstrukce, jejichž základem je slovesně jmenný prostředek, a to:

(1) konstrukce přechodníkové (např. Přicházejí zvolna a řadí se k sobě jedno vedle druhého, vytvářejíce průsvitnou oponu),

(2) konstrukce s příčestím trpným (např. Povzbuzeni tímto nenadálým úspěchem, přestěhovali jsme se na protější břeh),

(3) konstrukce infinitivní (např. Váhali jsme, zda opravdu stojí za to zahájit archeologický výzkum),

(4) konstrukce se slovesným adjektivem (např. Máme k dispozici práci A. Klímy, věnovanou manufakturnímu období v Čechách, která nás seznamuje se sociálními a výrobními poměry v době předcházející patent o zrušení nevolnictví v r. 1781).

Všechny tyto konstrukce mají vedle ostatních znaků signalizujících určitou predikativní platnost ještě jazykový prostředek, který už svou přechodnou slovnědruhovou povahou a z ní vyplývajícími znaky gramatickými a lexikálně [250]sémantickými vyjadřuje některé vlastnosti predikace. Nejde tedy jen o kritérium morfologické. Dále je zachován systémový vztah k větám se slovesným predikátem (možnost transformace, např. slova, značící jména osobností  slova, která značí jména osobností).

Dějovost v širokém slova smyslu se neprojevuje jenom ve spojeních větných, ale může se přenášet se slovesným prostředkem i do spojení členských. Děj sám o sobě předpokládá předmět, který jej uskutečňuje, a předmět, který je dějem zasahován. Vlastnosti slovesa souvisící se vztahem k „agentu“ a „patientu“ děje shrnul E. Pauliny do pojmu intence.[10] Podstatu intence vidí v sémantice slovesa. Toto pojetí intence poněkud rozšiřuji a označuji tímto pojmem všechny syntagmatické schopnosti slovesa. Zachování intence slovesa u slovesně jmenného prostředku považuji za důležité kritérium jeho příslušnosti k slovesnému systému. Dále se zachovávají některé morfologické kategorie slovesné (rod, vid, čas). Predikativnost je tím zřetelnější, čím větší počet znaků příslušnost ke slovesnému systému signalizuje. Stupeň polopredikativní platnosti konstrukce však není určen jen stupněm slovesné povahy základního prostředku. Je potřebí přihlížet též ke znakům celé konstrukce, jejichž závažnost je tím větší, čím slabší je slovesný charakter prostředku. Hierarchie polopredikativních konstrukcí slovesně jmenných je tedy na rozdíl od jmenných mnohem bohatěji diferencována.

Každý z těchto typů polopredikativních konstrukcí slovesně jmenných má svou specifickou problematiku. Polopredikativní konstrukce, jejichž základem je slovesné adjektivum, představují zvláštní skupinu, která spojuje některé znaky polopredikativních konstrukcí slovesných i jmenných. Jde o typ poměrně značně frekventovaný, kterému v lingvistické literatuře bylo zatím věnováno málo pozornosti. Proto se jím zabývám podrobněji.

Pod pojem slovesná adjektiva zahrnuji všechna adjektiva tvořená ze slovesného základu příponami -cí (např. běžící), -ší/-vší (např. vystoupivší), -ný/-tý (např. nesený), -lý (např. vzniklý), která si některými slovesnými znaky zachovávají slovesný charakter. Neoznačuji tedy termínem slovesná adjektiva ta adjektiva, která přes svůj slovesný základový lexém ostatní slovesné znaky ztratila a splynula s adjektivy neslovesnými (např. znalý člověk, vynikající výkon),

Za závazný znak slovesného adjektiva považuji zachování intence finitního tvaru slovesa, od kterého je adjektivum utvořeno. Slovesná adjektiva s pasívním významem mají intenci odpovídající finitní pasívní formě. Domnívám se, že o charakteru adjektiva co do slovesné povahy nemůžeme plně rozhodnout, je-li vytrženo ze svých syntaktických vztahů v konkrétním kontextu. Vedle kritérií slovesné povahy, s kterými se v literatuře pracuje (kritérium derivační, kritérium významové, možnost stupňování, zachování rekce aj.),[11] je potřebí přihlížet k rozdílnému charakteru adjektiva v různých syntaktických [251]postaveních (např. rozdílná povaha adjektiva ve spojeních píšící žák × žák píšící úlohu). Stejná podoba adjektiva může mít v jednom postavení charakter neslovesný (nemá žádné slovesné znaky, např. vynikající hráč ~ velmi dobrý, výborný hráč), v jiném může vystupovat jako vlastní adjektivum slovesné (např. hráč vynikající nad ostatními ~ hráč, který vyniká nad ostatními).

Predikativnost konstrukcí se slovesným adjektivem signalizuje tento soubor závazných znaků:

(1) zachování systémového vztahu k větám se slovesným predikátem (možnost transformace ve větu, např. stařec opírající se o lopatu  stařec, který se opírá o lopatu),

(2) funkční synonymie s vedlejší větou přívlastkovou,

(3) zachování lexikálně významového obsahu odpovídající věty,

(4) vyjádření vztahu k subjektu shodou,

(5) znaky vyplývající ze slovesné povahy základního prostředku konstrukce:

(a) určitá míra dějovosti, (b) některé slovesné gramatické kategorie, (c) intence odpovídající finitnímu slovesnému tvaru,

(6) rozvitost slovesného adjektiva.[12]

Za nezávazné znaky polopredikativních konstrukcí se slovesným adjektivem považuji:

(1) možnost nesplývavého připojení,

(2) postpozitivní postavení,

(3) volný významový vztah k řídícímu členu.

Tyto znaky posilují sice polopredikativní charakter konstrukce, ale jejich nepřítomnost neznamená vyloučení částečné predikativnosti. Při zjišťování podtypů polopredikativních konstrukcí se slovesným adjektivem bude ovšem potřebí k nim přihlížet stejně jako k vnitřní diferenciaci znaků.

Všechna slovesná adjektiva nejsou co do vyjádření slovesných gramatických kategorií naprosto stejná. Určitou specifičnost ukazují hlavně adjektiva na -ný/-tý s pasívním významem, která zachovávají systémový vztah k opisnému pasívu (např. hraný — je hrán/byl hrán/bude hrán). Je to typ co do času neutrální. V běžně mluveném jazyce může se vyskytovat i ve jmenném přísudku, zatímco ostatní slovesná adjektiva do jmenného přísudku transponovat nelze. Má tedy tento typ více adjektivní povahu. To souvisí též s tím, že pasívum má více stavový charakter než sloveso s aktivním rodem.

Specifičnost jednotlivých slovesných adjektiv bylo by možno charakterizovat dalšími jemnými rozdíly, z nichž ovšem většina nemá pro charakter konstrukcí podstatný význam. Důležité jsou však rozdíly týkající se stupně závislosti členů rozvíjejících slovesné adjektivum a nutnosti jejich vyjádření. Vzhledem k těmto vlastnostem můžeme vydělit tyto základní typy slovesných adjektiv:

(1) od sloves s nutným doplněním rekčním (např. potkávající),

(2) od sloves s nutným doplněním nerekčním (např. ocitnuvší se),

[252](3) od sloves, u nichž je místo rekčního doplnění potenciální (např. čtoucí),

(4) od sloves s nerekčním doplněním fakultativním (např. stárnoucí).

Charakter členu rozvíjejícího slovesné adjektivum má svou závažnost pro povahu konstrukce. Proto nelze způsob rozvití při hodnocení predikativnosti konstrukce přehlédnout. Je důležitý již proto, že do značné míry souvisí s intencí slovesa a zachování intence slovesného děje je závazným kritériem rozlišení adjektiv slovesných a neslovesných.

Vycházíme-li z rozvitosti při zkoumání povahy konstrukce, je především nutné uvědomit si ty faktory rozvitosti, které mají největší závažnost. Jsou to zejména tito činitelé:

(a) rozdíl mezi závislostí rekční a nerekční,

(b) rozdíl mezi rozvíjejícím členem nutným a fakultativním,

(c) rozdíl mezi určením kvalifikačním (inherentním) a doplňujícím (relačním), srov. F. Kopečný, o. c. v pozn. 5, s. 229n.,

(d) rozdíl mezi členy závislými na slovesu a výrazy na něm nezávislými,

(e) rozdíl v kvantitě rozvíjejících členů.

Ad a) Čím je vztah k slovesu vyjádřen explicitněji, tím výraznější je polopredikativní charakter konstrukce. Proto za nejpříznačnější polopredikativní konstrukce slovesně jmenné musíme považovat ty, v kterých je určitou formou rozvíjejícího členu naznačen jak sémantický, tak syntaktický vztah k slovesu, tzn. konstrukce, v nichž je mezi rozvíjejícím členem a slovesným adjektivem rekční závislost. Zachováním slovesné rekce je nejzřetelněji potvrzena přítomnost slovesného elementu. — Protiklad rekční a nerekční závislosti představuje základní rozdíl v stupni závislosti členů rozvíjejících slovesné adjektivum (závislost silná proti závislosti slabé). Kromě toho slabá závislost může mít různý stupeň síly. Čím silnější je závislost, tím explicitněji je vyjádřen vztah ke slovesu.

Ad b) Rozdíl nutného a fakultativního rozvíjejícího členu je důležitý u nerekční závislosti. Nutný rozvíjející člen souvisí daleko více s významem slovesa než člen fakultativní, a proto zachování nutného kontextu sloves je pro signalizaci slovesné povahy významnější znak než zachování kontextu, který pro sloveso závazný není.

Ad c) U konstrukcí, v nichž je slovesné adjektivum rozvito kvalifikačním adverbiem, je predikativnost nejslabší. Tyto konstrukce jsou svou povahou nejbližší holým přívlastkům vyjádřeným slovesným adjektivem.

Ad d) Vedle členů závislých na slovesném adjektivu mohou se u slovesného adjektiva vyskytnout výrazy, které na něm nezávisí. Jde o různé výrazy zdůrazňující a zesilující (např. …, učinivší z jeho díla imponující sice, ale přece jen torzo …). Slovesné adjektivum zdůrazněné a zesílené těmito výrazy, které nejsou větnými členy, nepovažuji za rozvité (pokud samozřejmě není rozvito jiným rozvíjejícím členem), a proto tyto konstrukce nezařazuji do pásma konstrukcí polopredikativních.

Ad e) Ani počet rozvíjejících členů v konstrukci není bez významu, zvlášť u konstrukcí se slabší závislostí. Vždyť právě pro sloveso je charakteristická vlastnost, že může být nejvíce ze všech slovních druhů rozvíjeno. Čím větší [253]je počet rozvíjejících členů a čím silnější je jejich závislost, tím zřetelnější je polopredikativní charakter konstrukce.

Nabízí se tu ještě otázka vztahu polopredikativních konstrukcí se slovesným adjektivem k přívlastkovým polopredikativním konstrukcím čistě jmenným, jejichž základem je neslovesné adjektivum, a ke konstrukcím přístavkovým. Pouze tyto jmenné konstrukce je možno zařadit pod shora vymezený pomocný pojem konstrukcí polopredikativních. Zachovávají stejně jako konstrukce slovesně jmenné systémový vztah k predikaci větné. V případě polopredikativních konstrukcí jmenných jde ovšem o vztah k větám se jmenným predikátem. Zatímco pro konstrukce se slovesným adjektivem je slovesná povaha jejich základu příznaková, čistě jmenné polopredikativní konstrukce tento příznak nemají. Polopredikativnost konstrukcí se slovesným adjektivem vytváří specifický gramatický prostředek, který je základem konstrukce ve spojení s vlastnostmi konstrukce. Mají tedy na rozdíl od jmenných gramatický prostředek, který je už sám o sobě nositelem určité predikativní platnosti. Specifičnost přívlastkových konstrukcí se slovesným adjektivem vzhledem k polopredikativním konstrukcím jmenným je tedy především v těchto dvou znacích: (1) slovesná povaha základního prostředku konstrukce, (2) systémový vztah k větám se slovesným predikátem (možnost transformace).

Nesplývavé připojení spolu se specifickými vlastnostmi funkčními a sémantickými tvoří vlastně podstatný znak predikativnosti u konstrukcí jmenných, ač i tato oblast je podle kombinace znaků a jejich stupně také vnitřně diferencována. Nesplývavé připojení získává u těchto konstrukcí daleko větší důležitost a stává se dominantním a závazným znakem podobně jako u osamostatněných členů větných. Zde ovšem podle mého názoru nesplývavé připojení podtrhuje binárnost vzhledem k subjektu, která odpovídá dvojdílnosti vět založených na predikaci, zatímco u osamostatněných členů je nesplývavým připojením podtržen vztah k samostatné aktualizační jednotce.

Nesplývavé připojení se u přístavku realizuje vždy (ve výslovnosti i v grafice); nemá charakter potenciální. Méně jasná je otázka polopredikativní platnosti konstrukcí, jejichž základem je rozvité neslovesné adjektivum. Nesplývavé připojení je u těchto konstrukcí možné v postpozitivním postavení, ovšem stejně jako u konstrukcí slovesně jmenných nemusí se realizovat. Za jedno ze spolehlivých kritérií lze tedy považovat možnost nesplývavého připojení, která je dána u všech postpozitivně kladených přívlastků rozvitých. I nulové nesplývavé připojení (nesplývavé připojení, které se nerealizuje) má svou funkci v této možnosti. Je zřejmé, že tu spolupůsobí i ta okolnost, že se v přístavkových konstrukcích předěl realizuje vždy a může se analogicky přenášet i do ostatních postpozitivních konstrukcí přívlastkových. Ovšem přesto nemůžeme přehlédnout rozdíly v charakteru nesplývavého připojení mezi konstrukcemi přístavkovými a postpozitivními rozvitými přívlastky, jejichž základem je neslovesné adjektivum. Proto se domníváme, že protiklad čistě atributivní a predikativně atributivní funkce je u přívlastkových konstrukcí, jejichž základem je rozvité neslovesné adjektivum, neutralizován. Z hlediska interpretace není vždy jasné, o který z obou vztahů jde. Predikativnost těchto konstrukcí je vzhledem ke konstrukcím se slovesným adjektivem a vzhledem ke konstrukcím přívlastkovým nejméně zřejmá.

Cílem článku bylo pokusit se naznačit takové řešení problematiky polopre[254]dikace, které by dovolilo přihlédnout k jejímu komplexnímu charakteru a hierarchickému řadění a současně pak vidět problematiku polopredikativních konstrukcí uvnitř širší oblasti přechodových jevů. Nepodali jsme podrobnější charakteristiku jednotlivých typů s jejich vnitřním rozborem a ani stručné zamyšlení nad charakterem polopredikativních konstrukcí se slovesným adjektivem nemohlo zdaleka vyčerpat všechny specifičnosti a varianty tohoto typu. Bylo by potřebí daleko hlubší a důkladnější analýzy, aby tento přístup mohl postihnout skutečný charakter kategorie polopredikace ve všech mnohonásobných prostupujících se hierarchických vztazích.

 

R É S U M É

On the Semipredicative Constructions

The result of the transitional and complex character of the so called semipredicative constructions is largely a lack of unanimity in the interpretation of this syntactical feature. In her attempt to clarify the question the author respects both the complex character of the semipredicative constructions and their graded distribution in the sentence with regard to the specific position which they assume within the scope of syntactical transition in general. There is a smooth transition between predication and determination on the one hand, and between phrase and member of a sentence on the other hand. In the author’s conception the semipredicative constructions include all forms of transition, characterized syntactically as members of subject clauses, that have at least one sign supplying reliable indication of the partial predication. The adoption of a single criterion simplifies improperly the differences between semipredicative and nonsemipredicative constructions. The author therefore recommends to take into account all sings that may indicate an incomplete predication, i. e. (1) keeping relation to the sentence predicate, (2) functional synonymy with the sentence, (3) preservation of the semantic contents of the corresponding sentence predicate, (4) implication of its relation to the subject, (5) some of the features consequent upon the verbal character of the basic means of the construction, as gender, aspect and tense of the verb, the purpose of the corresponding finite form, and the definite degree of action, (6) a loose semantic relation to the principal member (with attributive an appositional constructions), (7) incoherent junction or its potentiality, (8) extended character of the basic means of construction, (9) attribute and apposition behind the word they determinate.

Every semipredicative construction is characterized by a certain combination of these signs that are partly dependent on each other. Since most of the signs are still subject to further differentiation it is necessary to distinguish different grades of semipredication. The relevance of the single signs varies so that the signs must be investigated with regard to the individual types of constructions. Differentiated approach requires also the use of semipredicative constructions in literary utterances where they have the function of a means of condensation, and in colloquial utterances where they loosen, just on the contrary, the structure of the sentence. The most typical semipredicative construction in utterances of purely literary character are those with a verbonominal predicate (transgressives, passive participle, infinitive, verbal adjective). Besides other signs that indicate predication there is one mean possessed by these constructions to characterize some of the qualities of predication, which consists in the transitional nature of predicate as part of speech. The possibility to transform these constructions into sentences with a verbal predicate proves the [255]existence of a close relation between these both constructions as to their function and their position in the system.

The second part of the article deals with a detailed analysis of the constructions with verbal adjectives that link some signs of the semipredicative constructions both of verbal and nominal origin.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 3, pp. 245-255

Previous Ctirad Bosák, Irena Camutaliová: K výstavbě dialogu

Next Marie Těšitelová: Kategorie jmenného rodu z hlediska morfologické homonymie