První mezinárodní etymologické symposium v Moskvě

František Kopečný

[Discussion]

(pdf)

Первый международный симпозий по этимологии в Москве (1967 г.) / Premier symposion international des sciences étymologiques à Moscou en 1967

Zásluhou zástupce ředitele Institutu ruského jazyka, O. N. Trubačeva, schopného organizátora a výkonného pracovníka v slovanské etymologii, bylo ve dnech 24.—31. ledna t. r. uspořádáno v Moskvě první mezinárodní symposium věnované „problémům slovanských etymologických bádání v souvislosti s obecnou problematikou současné etymologie“. Na symposiu bylo proneseno na 40 referátů, z větší části od účastníků sovětských, včetně všech šesti pracovníků Trubačevovy etymologické skupiny. Zahraničních účastníků bylo 11: O. Szemerényi z Freiburku (NSR), J. Hubschmid z Bernu, G. Jakobson z Göteborgu, G. Bárczi a L. Kiss z Budapešti, Fr. Sławski a K. Polański z Krakova; z Jugoslávie Fr. Bezlaj a V. Mihajlović, z NDR H. Schuster-Šewc a z ČSSR podepsaný. Chyběli účastníci z Bulharska a také autoři široce pojatého Vergleichendes Wtb. der slav. Sprachen, Sadniková a Aitzetmüller. Většina sovětských referentů byla z Moskvy (17), mimomoskevských bylo 11 (nejvíc z Minska, 4). Zaměření symposia bylo dost široké, aby tematika nemusila být stereotypní.

Referáty se dají zařadit do několika tematických okruhů; několik jich bylo věnováno problematice a charakteristice slovníků nyní připravovaných, popř. vycházejících (ref. Fr. Sławského). I zde ovšem šlo hlavně o upozornění na některé principy obecné.

Trubačevův etymologický slovník slov. jazyků se pokouší rekonstruovat psl. lexikální fond vnitřní rekonstrukcí psl. prvků v každém slov. jazyce, vnitřní rekonstrukci doplňuje ide. aspekt. Svéráz tohoto slovníku spočívá nejen v rysech diferenčních, ale též v povaze prvků, jež jej spojují s jinými větvemi ide. jazyků. Ovšem sémantické paralely nejsou po mém soudu svědectvím společenství genetického. — K rekonstrukci psl. slovníku směřoval i ref. V. V. Martynova. Vycházel z teze, že se slovník dialektu (ovšem tím více slovník spis. jazyka!) skládá z mikrostruktur, které se skládají z jednoho lexématu nepříznakového a nejméně jednoho příznakového. V přestavbách a kříženích těchto mikrostruktur spočívá sémantický vývoj jazyka. V jižních jazycích slov. vidí nejčastěji zachovánu pův. podobu i význam slov: sch. lisa ‚bílá skvrna na hlavě zvířat‘ (srov. stind. ruśan ‚jasný, bílý‘), bez sufixu proti sevslov. lysina se specifikovaným významem; pod. sch. stijèna též ‚kámen‘ (stěna v našem významu vykládá z pův. přívlastku stěna zьdь, srov. pod. u Machka lěto z lěto vermę; obecně známé u jmen měsíců, leden, březen ap.). — I. P. Petlevová promluvila o „dodatkových pramenech pro rekonstrukci psl. slovníku“. Ovšem doklady z dialektů, z historických památek a z toponymie bych považoval za zrovna tak cenné, ba z povahy věci kolikrát cennější (jak ukázal ref. Sławského) než doklady z textů jiných. — Rekonstrukční aspekt měl i ref. A. E. Supruna o problematice systémovosti v slovníku, poukazující na její fragmentárnost.

Fr. Sławski vidí právem hlavní cíl etymologie v odhalení prvotní motivace pojmenování. Ta je nejspolehlivěji dána přímým nálezem prototypu (pol. nář. kłoduch, ke [274]kłoda, vysvětluje stpol. kodłuch ‚osa, osten péra‘). Kvůli této možnosti stojí za to podnikat důkladnou dialektologickou i historickou rešerši materiálovou. — Před pouhým konstruováním, neopřeným maximálně o historický materiál a o nutnou znalost reálií, varoval i ref. A. I. Popova, autora studie „Iz istorii leksiki jazykov vostočnoj Jevropy“. — Fr. Bezlaj nalézá podobně svéráz slovinštiny právě v základně historické a nářeční a vidí tento „alpskoslovanský“ jazyk (vlastně historicky skupinu jazyků) jako směs lexikálních prvků zápslov. i výchslov., s příměsí prvků typicky slovinských, majících nejbližší příbuzné v baltštině a pragermánštině; vznikl v době, kdy byl ještě produktivní ablaut, podle Bezlaje ještě před příchodem jeho nositelů do Alp; ve své definitivní domovině podléhal pak celé tisíciletí stálému vlivu jihoslovanskému.

Vedoucí kolektivu připravujícího etym. slovník ukrajinštiny, A. S. Meľnyčuk, zdůrazňoval probádávání etym. hnízd. Bohužel jejich vymezení je u něho příliš široké: spojky a a i jsou mu produkty téhož základu, rozlišené spojením s různými laryngálami(!); do stejného hnízda vchází jak baviti, tak nejen jeho ukr. synonymum baryty, ale i jiná nesourodá slova s bar- (též zřejmá jihosl. výpůjčka z turečtiny, totiž barem ‚alespoň‘). Pak ovšem lze tvrdit, že se uvnitř etym. hnízd setkáme s „neočekávanými sémantickými přechody“. Obávám se, že by se touto metodou dostal významný pracovník, úspěšně činný i v jiných oborech, zejm. v syntaxi, do nevýhodného postavení při konkurenci se slovníkem Rudnyćkého, vycházejícím v Kanadě. — Konkrétněji pojednala o struktuře etymologických hnízd Ž. Varbotová; za nejpodstatnější bych považoval, v duchu jejího referátu, poznání příčin a typů přerušení etymologické souvislosti. — Etymologie je (v. už u ref. Sławského) věda o reetymologizaci toho, co je už dávno deetymologizováno. Stadiem živého etymologického povědomí, tj. procesem skutečné slovotvorby, zabýval se V. A. Nikonov. Názorně ukázal, jak je vždy ovládán jen binárním protikladem východiska a formantu. Srovnáváme-li produktivní adjektivní derivace (nejčastěji sufix -n-, pak -sk-, který je nejvíce obecně slovanský a kde je např. mezi ruštinou a polštinou shoda v třech čtvrtinách totožných adjektiv; potom -ov/ev- a další), pak na každých 1000 adj. připadá v překladech z ruštiny týž sufix v bulh. na 619 (to je jistě zčásti dáno rusifikací bulh. kulturního slovníku), v čest. na 491, pol. 477, v srbch. na 444 případů (přestože častý sch. sufix -ast prakticky nemá v ruš. paralelu). Také v pořadí slovesných prefixů (v ruš. po-, s-/so-, u-, o- atd.) a v spojovatelnosti jednotlivých sloves s nimi (v ruš. připouští bit’ 19, pit’ 17, sijat’ 11 prefixů) nebudou patrně mezi slov. jazyky ostré rozdíly. — H. Schuster-Šewc se pokouší vnést do etymologie strukturalistický postup. Je to chvályhodné, ale třeba ověřit pro to předpoklady; systémovost v slovníku je jiného rázu než v rovině mluvnické, a hlavně nelze mluvit o „zákonitostech“ sémantických v témž smyslu jako o hláskových. Lze sice souhlasit s degradací tzv. věcného aspektu (reálií) na „dodatečného kontrolora“, ale třeba vzhledem k Schustrovi i Meľnyčukovi zdůraznit historický vývoj konkrétních slov (proklamovaný ostatně i referentem, a to v celém slovníkovém kontextu); ten musí vždy předcházet před spekulacemi o koordinátech kořenů, formantů ap. a jejich významů. — Problematice etym. slovníku jazyků italických (oskičtiny a umbrijštiny), připravovanému v SSSR jako náhrada za zastaralý už Mullerův Altitalisches Wtb, byl věnován referát jeho autorů, M. L. Voskresenského a A. A. Koroleva. Do slovníku nebudou pojata slova, kterým není možno rozumět a jež tedy nelze etymologizovat; snad by měla být zachycena aspoň indexy, aby byl lexikální materiál relativně úplný. — Koncepce nového maďarského etym. slovníku, připravovaného v Budapešti pod vedením Hadrovicse, Kisse a Pappa, týkal se aspoň jeden bod zajímavého referátu G. Bárcziho, věnovaného stavu etymologického probádání maďarštiny vůbec. Referát byl bohat nejen na obecné směrnice (zdůrazňování systémovosti, vytčení jiného rázu expresívní vrstvy slovníku ap.), ale přinesl v souvislosti s tím i některé překvapivé závěry in concreto [275](nelze např. dokázat, že by maď. méz ‚med‘ bylo prastaré přejetí z ide., je možný i postup opačný).

Referát významného indoeuropeisty Osw. Szemerényiho stavíme do čela těch, které vycházejíce většinou z obecných principů řeší konkrétní otázky: Szemerényi vychází ze svých Principles of etymological research,[1] které bystrou a jemnou analýzou rozřešily dost otázek nejasných a metodicky tak vlastně vyčerpaly možnosti indoeuropeistiky, v níž lze očekávat další pokroky kromě aplikací jeho metod už jen od nových objevů materiálových. Z rozsáhlého referátu (byla přednesena jen desetina, měl jsem ho však k dispozici) je zároveň vidět, že i výborné myšlenky svádějí — nemajíce další látky k svému uplatnění — k hyperkritické aplikaci i tam, kde se to zdá problematické: jen proto, že je slov. godъ v příliš širokém kontextu slov. (hodit, hodný, vhodný, rus. prigožij ap.), utíká se Sz. raději k výkladu přesmykem (*dhoghos, srov. něm Tag; z rukopisu referátu nebylo jisto, zda je si Sz. vědom, že stejně tak vykládá Machek), pomíjeje vlastně zase sémantiku (u ‚Tag‘ je spojitost s ‚teplem‘ přece jen přirozenější), pomíjeje hlavně fakt sémantické spojitosti godъ s vhodný (nejstarší význam ‚vhodná doba‘, nikoli ‚rok‘). Se stejnou hyperkritičností odmítané spojování slov. želati a řec. ϑέλω (jen proto, že tvar ἐϑἐλω, stejně přece sekundární, poněvadž nevykazuje typickou ide. podobu kořene, je písemně doložen dřív) lze sotva považovat za vyvážené spojením s βούλομαι bez výkladu jiného hláskového rozdílu; myslím, že budeme se Serebrennikovem věřit dál staré rovnici. Szemerényi je autorem vtipného výkladu o vzniku slovanských novotvarů pętь, šestь atd. (místo *pęče, *še, *setь, *osta ap.) příklonem k řadovým číslovkám.[2] V diskusi poukázala pracovnice Meľnyčukova kyjevského týmu T. B. Lukynovová a potom i A. E. Suprun, že se takto vzniklé číslovky zařazovaly do širšího kontextu protikladů novъ, adj.: novь f., moldъ ‚mlád‘ a moldь ‚mládež‘ ap.; počítá se totiž s faktem, že tyto nově vzniklé útvary měly substantivní povahu. V referátě byla patrně šťastně vyřešena etymologie ryby (*ūrbā ‚Wassergemeinschaft‘, s paralelami germ., arm., hlavně však balt., např. lit. jūra ‚moře‘; Sz. proto předpokládá dost nepravděpodobný proces *jūrbā > *jrūbā > ryba), zpřesněny výklady rovnice slov. radi, stpers. rādyi (slov. radi je instr. substantivizovaného adj. *wrādi-, má sémantickou paralelu v lat. grātia). Řadu slov vykládá dávným přejetím: tak gъlьkъ z ř. κύλιξ ‚kalich‘ (protože jde o demin., vychází Havlová z ř. γαυλός ‚vědro, džbán‘; Bern. i Sławski vykládali, každý jinak, jako domácí slovanské), golǫbь z columba, pora z ř. φορά (to nebude definitivní), raduga z osetin. *ardunga, rъžь (z východu) ap. Na podrobné výklady odkazuji do sborníku o tomto symposiu. — Proti Szemerényimu, který vycházel ze svých obecných principů, je třeba Abajevovu referátu ponechat autorem udaný název „etymologické poznámky“. Byly v něm zajímavé náměty, většinou poukazoval na prostřednictví skytské (u slezina) a hlavně osetinské (chudъ k oset. fut, Moskva k mosk- ‚ovrag‘[?]), pokusil se vyložit dъždžь spojením se stind. dogdhi ‚dojí‘ (dešťové mraky jsou podle ind. mytologie krávy, které vylévají mléko na zem). Některé výklady vzbudily kritickou odezvu, proti výkladu jména boha Chors jakožto epiteta shodného s choroš ‚dobrý‘ se ozvala prof. Frolovová. — Obecnými principy rekonstrukce ide. kořene se zabýval ref. prof. Makajeva. Cenné byly zejména připomínky k stanovení významu ide. etyma. — Na konkrétní problematiku s obecným dosahem se soustředil bystrý a kritický R. V. Kravčuk. Je pravda, že výklad slov. luna z ide. *louk-snā naráží na hláskové potíže (srov. i u Machka), také sémantická stránka je složitější, luná znamená v ukr. nejen světelný, ale i zvukový odraz, ozvěnu. Je však otázka, zda je nutno tuto situaci řešit tak, že vycházíme hláskově od lup-na a sémanticky od ‚ozvěna‘; [276]k témuž výsledku lze dojít, i když vyjdeme od louk-snā (s konsonantickou skupinou volající stejně po redukci) a od významu ‚světelný odraz, zazáření‘; a není ani vyloučeno zkřížení obou slov: toho, jež znamenalo ‚zazáření/záření‘, i toho (z lup-na), jež znamenalo ‚odraz zvukový‘. Vidět v *žavьrěti/žьvьrěti ‚zvolna hořet, tlít‘ metaforu k pův. významu ‚vydávat zvuk, hovořit‘ (k němuž je jen hláskovou variantou) je myslím naopak odvážné: na význam ‚hořet, tlít‘ nebude bez vlivu adideace s kořeny žьg-a zejména žar- (srov. v samé ukr. žaríty ‚žhnout‘). — Na problém fonetických dublet obecněji upozornil referent z téhož minského pracoviště V. K. Žuravlev. Je ovšem třeba zdůraznit, že hláskové dublety nejsou vždy původu fonetického (ani fonologického, tj. dány různými možnostmi vývoje systému jako celku); podle Brücknera, popírajícího tzv. baudouinovskou palatalizaci, to např. platí o dvojicích typu klikati/klicati. Stejně tak je silné působení analogie, jež může podle konkrétních podmínek vést k různým výsledkům (č. péct, br. pjačý, ukr. pektý; č. peču pečeš … pečou, r. peku pekëš …), a to i uvnitř téhož dialektu (srov. hanácké zachecovat/-tovat, králikárňa/králičárňa). — A. S. Lvov vytyčil jako kritéria vědecké etymologie a) historické vysvětlení zvláštností hláskových, b) stanovení objektivně existujících (existovavších) slovotvorných formantů a c) odhalení sémantických změn. Přesto zůstane vždy dost volného pole pro různé výklady (srov. jeho etymologii slova otrokъ z o-tьr-okъ, při níž se opírá o dost řídký sufix -okъ a nemožnost prefixu ot- motivuje hlavně důsledným psaním bez jeru). V referátě byly cenné korekce některých dat z reálií, jimiž se v etymologii operovalo (rus. sapog ap.). — Poměrem slovotvorných modelů a etymologie se zabýval J. V. Otkupščikov. Nejcennějším bylo v jeho referátě upozornění na některá konsonantická střídání, poměr rus. lidového dylda ‚dlouhán‘, dyldiť ‚pomalu jednat, protahovat něco‘ proti dolgij může vysvětlit i čes. loudat se (Machek, který jinak tzv. vertikálního střídání souhlásek využívá, má etymologii jinou). — Odpadl ref. V. N. Toporova o slovech mytologického charakteru (s některými zajímavými podněty j. souvislost mirъ s indoirán. Mitrou).

Problémem substrátu se zabýval známý pracovník v tomto oboru J. Hubschmid. Omezil se většinou na „předslovanské“ (tj. buď ide., ale nikoli psl. nebo i neide.) etymologie. Rozsáhlý výklad věnoval slovu tykev, rozšířenému po celém Středomoří; dále slovu mogyla, jehož západostředomořské varianty (neznámé Bernekrovi, Vasmerovi, Machkovi) jistě neujdou vděčné pozornosti etymologů a ve vědě navždy znemožní výklady z domácích základů (s mogǫ spojuje Miklošič a Vasmer; zrovna tak ovšem nelze spojovat s ř. γἐμω, jak chce Mladenov pro bulh. přesmykové gomila); dále brinъ, skala a baranъ (o jehož východní, turkotat. provenienci poučil už před lety Trubačev[3]). — Ostatní referáty této tematiky se omezovaly na toponymii, i když se při ní odvolávaly nebo jí využívaly pro výklad apelativ. Tak referát Gindinův (k metodice odhalení lingvistických vrstev na jihu balk. poloostrova; šlo hlavně o odhalení předřecké vrstvy „anatolské“, poukaz na to, že ani řeckou, ani „pelasgickou“ etymologii nemají toponymy Théby, Karnassos, Mykény ap.), Beleckého (o řeckých elementech v topografii Krymu) a hlavně Matvejevův (o principu sémantické motivace pro etymologii substrátových toponymů). — O kritériích etymologie baltských hydronymů promluvil B. Savukinas. — V. Mihajlović pochybuje, že by jsl. toponymický a mikrotoponym. sufix -ača byl ital. původu (jak soudí Skok, Bezlaj aj.), poukazuje na jeho řidší výskyt v přímoří (kde byl ital. vliv největší) než např. v Bosně a záp. Srbsku. To přesto ještě není dostatečným důkazem jeho domácí provenience (fem. varianta k -ak), autor sám doznává, že je to otázka zatím nedořešená.

Problémům přejímání slov byl věnován už obecněji pojatý příspěvek V. I. Lytkina (neproslovený): chce mít objasněn proces přejetí dopodrobna, od zvukového a významového východiska v jazyce, odkud byl vzat, a v době, kdy byl vzat, přes cesty přejetí [277]až ke způsobu zdomácnění. — L. Kiss stanovil tři principy pro výklad přejatých slov: princip samobytnosti (uvážit především možnost domácího původu) je přitom předběžný, samozřejmý, takže zůstávají dva: princip prvního pramene a princip, řekněme, širšího kontextu (jistá terminologická společenství jsou z jazyka dávajícího přejímána vícero jazyky). — Zajímavou konkrétní látku přinesly referáty N. I. Tolstého (o baltismech ve výchsl. slovníku) — a referát mladičkého I. G. Dobrodomova (o etymologii bulh. elementů v slovanštině), vysvětlující dublety typu strus. sunъ, vedle synъ ‚věž‘ jednak nářeční růzností pramene, jednak různou chronologií přejetí.

Metodickými otázkami speciální tematiky se zabýval můj příspěvek o problému etymologie gram. slov, konkrétně šlo hlavně o primární spojky, partikule (modální adv.) a zesilovací partikule koncové. Bude ve skoro stejné verzi německé uveřejněn i ve III. svazku Travaux (a o problematiku předložek doplněn článkem v násled. č. SaS). — Referát E. Havlové, další brněnské pracovnice v etymologii, přednesený podepsaným, pojednával o slovanských termínech pro ‚stáří‘ a ‚věk‘; přinesl krom cenných poukazů k objasnění balt. termínů (lit. amzius, lot. mūžs) novou etymologii ide. ai̯u- (ide. kořen Hei- ‚vynakládat sílu‘, srov. stind. inoti aj. ) a lat. saeculum. — Tematicky sousedil s přednáškou G. Jakobsona „o metodách etymologizování slov, vyjadřujících abstraktní pojmy“; jako příklad sloužil tu právě pojem času. G. Jakobson patří k těm, kteří zdůrazňují závažnost onomasiologické analýzy (např. pojem čas se mu jeví jako ‚odřezek/úsek‘: tempus spojuje s ř. τέμνω, ř. καιρός se známým kořenem (s)qer-, časъ s čes- ‚řezat‘ — nutno tu myslit na stind. śasati, na naše česat). Onomasiologický přístup najisto pomůže dokreslit výklad, daný i jinými důvody (použil jsem ho při výkladu slova zěnica[4]); na druhé straně může zavádět, opírá-li se jen o důvody onomasiologické (viz Moszyńského výklad slova otrokъ), protože podnět pojmenování může být různý, není vázán na jeden znak; tzv. sémantické paralely nemají povahu zákona. — V. A. Merkulovová promluvila o jménech léčivých rostlin v souvislosti se jmény nemocí; L. V. Kurkinová o typech slov. pojmenování bažin.

Speciální metodě, totiž využití spojení slov ze stejného kořene v poezii starých ide. jazyků k etymologickému výkladu byl věnován referát známého indoeuropeisty V. V. Ivanova. Ze spojení určujících eufonií zvukem podobných klíčových slov výstavbu i význam veršů lze leckdy usoudit na příbuznost etymologickou. Nejzajímavější Ivanovovův příklad: arm. erkner ‚mít porodní bolesti‘, erkir ‚země‘, erkin ‚nebe‘ souvisí s číslovkou erk(u) ‚dva‘ (spojitost ‚dvou‘ s bázní/rozdvojením až bolestí je známa, srov. hlavně ř. δείδω ‚bojím se‘, δεινός ‚hrozný‘). Ve střídání sufixů -r/-n je Ivanovovi -n motivací prvku mužského, -r ženského: erkin nebe, oplodňující erkir zemi; srovnává dále stind. ukšān ‚býk‘ (slovesný kořen ukš- ‚bespritzen, benetzen‘) proti lat. uxor (snad by do tohoto kontextu patřilo i střídání typu ř. πίων ‚tučný‘ proti fem. πίειρα mající paralely v stind. pīvān : pīvarī).

Zbývá se zmínit o referátech s okrajovou tematikou ide. a neide.: Přednáška A. I. Charsekina byla věnována tématu etruskologickému, tvarům etr. sponového slovesa, 1. sg. ame/eme, 3. sg. es, 3. pl. sez a 2. sg. imp. seϑ. Je na první pohled jasné, že všechny tyto tvary by mohly mít ide. etymologii — za předpokladu, že je jejich význam zaručen. Referent na to dostatečně upozornil; přestože se snažil poukázat na velkou pravděpodobnost tohoto předpokladu, počkáme přece jen na potvrzení odbornou kritikou. — Na ide. základně stál ještě i referát Koroleva a Ševoroškina o milyjských (chetito-luvijských) etymologiích (milyjština = lykijský jazyk B). Z bohatého materiálu uvádím spíše namátkou to, co přesahuje kontext jen chetitský nebo chetitsko-řecký: lydské kud ‚kde‘, lykické kawā proti luvijskému hieroglyf. hawas ‚ovce‘ (ide. *Hou̯i-), pod. wawā proti wawas ‚býk‘ (ze známého ide. *qu̯ou-, stind. gauh, ř. βοῦς [278]ap.). Labyrinth vykládají autoři jako laura-wanda ‚plný otvorů‘ (z tezí není jasno, zda spojují s chetito-luv. laβra ‚kámen‘, luv. lawar ‚lámat‘).

Významný kavkazolog A. G. Klimov promluvil o abchazsko-adygejsko-kartvelských etymologických rovnicích. Autor významné studie Kavkazskije jazyki (Moskva 1965) dospívá po charakteristice této skupiny jazyků k trojdělení zatím spolehlivě dále nespojitelnému: k sevzáp. skupině (to je ona abchazsko-adygejská), jižní, kartvelské (která je nejkompaktnější) a nejdisparátnější sevvých. V referátě hledá tedy spojitosti mezi prvními dvěma skupinami. A poněvadž v cit. knize poukazuje na jisté přechodné znaky mezi nejzápadnějšími jazyky třetí skupiny se skupinou první, je vidět, že se jazykověda nevzdává naděje pokusit se dokázat původní genetickou jednotu i u této velmi disparátní skupiny jazyků.[5]

Symposium zakončovala přednáška mladého polyglota A. B. Dolgopolského, zastánce nostratické teorie (o příbuznosti větví ide., uralské, altajské, kavkazské a semitochamitské). Uvědomíme-li si stav v samé disparátní „větvi“ kavkazské, s níž se další jazyky spojovaly jen tak, že se hledaly shodné prvky v tom či onom jednotlivém kavkazském jazyce bez vlastně dosud provedeného důkazu o genetické souvislosti těchto jazyků navzájem (jak stanovil lexikální rovnice baskicko-kavkazské K. Bouda) — a stejně tak skutečnost dosud neprokázané genetické příbuznosti jazyků uralo-altajských — pochopíme obtíže a velikost úkolu, který si zastánci této teorie spolu s Dolgopolským kladou, postavit svou teorii na bázi přísně vědeckou. Přesto jsou výsledky jejich dosavadní práce přinejmenším velmi zajímavé. Dolgopolskij našel řadu kořenů, společných několika, někdy i všem větvím nahoře uvedeným, příklady budu psát pokud možno jeho grafikou: bari ‚nést‘ (jeden z mála přítomných ve všech větvích), mälγä ‚prsa, sát‘ (ř. άμέλγω, naše mlezivo ap.), wojHV (V je tu znak pro vokál) ‚síla‘ (mj. v našem věkъ, lat. vincere ap.), kupsV ‚hasit, hasnout‘ (sem toto naše sloveso, dále ř. σβέννυμι), təktə ‚tesat/stavět‘, bƏktƏ ‚utíkat‘, d(i)dgu (v němž se umisťuje jak ide. *ghdhū- z *dhghū- v ř. ἵχϑῦς, tak hebr. dag).

Důkaz platnosti nostratické teorie nebude lehký. Právě moskevské symposium většinou svých příspěvků ukázalo, že v etymologii není dnes místa pro svůdné fantastické nebo „revoluční“ koncepce, že právě etymologie musí být především oborem střízlivé, kritické, ale tím usilovnější práce — především nikdy nesmí, jakožto prehistorie slov a slovníku, suplovat historii, nemůže jít za ni, dokud ji napřed maximálně nevyužila.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 3, pp. 273-278

Previous Michal Varchola: Príspevky sovietskych lingvistov k otázkam morfologickej typológie z hľadiska tradičného

Next Jan Průcha: Nové výsledky sovětské psycholingvistiky