Postavení slova v systému jazyka

Jiří Krámský

[Articles]

(pdf)

Позиция слова в языковой системе / La place du mot dans le système de la langue

Pokládáme-li slovo za univerzální jazykovou jednotku podobně jako foném, morfém a větu, musíme též vymezit jeho postavení v systému jazyka, musíme určit, čeho je slovo jednotkou a jaký je jeho vztah k jednotkám různých jazykových plánů. Věc není tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo, protože vztahy mezi jazykovými jednotkami se mnohdy překrývají a nejsou zcela totožné ani v jednotlivých jazycích. Vyjasnění vztahu slova k jednotlivým plánům jazyka je ostatně předpokladem pro stanovení kritérií slova a pro jeho definici jako jazykové jednotky.

[370]O vztahu slova k plánu fonologickému, morfologickému a syntaktickému píše B. Trnka:[1] „Ač oba plány, plán fonologický a morfologický, spolupracují s plánem syntaktickým ke společnému cíli jazykové promluvy, jímž je intersubjektivní dorozumění, pracuje každý z nich prostředky zcela jinými. Základními živly morfologického plánu nejsou totiž fonémy, nýbrž slova, jednotky nadané významem, jež k fonémům, resp. sledům fonémů (např. teibl, taim, buk) jsou v poměru znaku k jeho realizaci … V poměru k větě jako samostatnému znaku mimolingvistické skutečnosti, k níž mluvčí zaujímá stanovisko, slovo je pouze realizací vyšší jednotky, kterou je věta … Morfologie má tedy ústřední postavení v jazyku: na jedné straně pojednává o slovech jako dílčích znacích realizovaných fonémy, na druhé straně o slovech jako realizátorech věty.“ Trnka pokládá tedy za základní elementy morfologického plánu jazyka slova, nikoli morfémy. O poměru slova a morfému pak říká (o. c., s. 6): „Slova realizují větu bezprostředně, morfémy vyplývají teprve z rozboru slov, ne věty, a realizují větu jen prostřednictvím slov (i když jsou se slovy homofonní).“ Je tedy morfém jazykovou jednotkou a je-li, kterého jazykového plánu je jednotkou? Podle našeho názoru není rozhodující, že morfémy vyplývají teprve z rozboru slov, i foném vyplývá z rozboru slov, avšak zatímco fonémy realizují morfémy, a to jak morfémy volné, tak i vázané, morfémy realizují slova, ovšem na vyšší úrovni než fonémy. Morfém může být současně slovem, avšak základní rozdíl mezi postavením morfému a slova v systému jazyka spočívá právě v tom, že morfém patří jako jazyková jednotka pouze a výlučně do plánu morfologického, kdežto slovo patří stejně do plánu morfologického jako do plánu syntaktického a lexikálního, jak ukážeme později.[2] Kdybychom pokládali za jednotku morfologického plánu slovo jakožto realizátor věty, byly by hranice mezi morfologií a syntaxí nutně velmi neurčité a sporné, lze-li vůbec o hranicích, a tudíž i o rozdílu mezi morfologií a syntaxí v tomto případě mluvit.

Uznáme-li za jednotku plánu morfologického morfém, musíme určit, jakou funkci má pak v plánu morfologickém slovo. Je nutno ostře oddělit funkci slova v plánu morfologickém od jeho funkce v plánu syntaktickém. V plánu morfologickém jde podle našeho názoru ve většině jazyků výlučně o morfologické vztahy uvnitř slova, o vztahy mezi jednotlivými morfémy (pokud jde o slova vícemorfémová), kdežto v plánu syntaktickém jde o vztahy mezi slovy jakožto realizátory věty.[3] Slova jakožto jednotky syntaktické jsou ve vzájemných syntaktických vztazích, kdežto o slovech v plánu morfologickém nutno uvažovat jen ve vztahu k ose paradigmatické.[4] Pouze tímto dvojím aspektem [371]slova osvětlíme otázku, zda tvary téhož slova představují různé slovní jednotky nebo jen varianty jednoho slova. Na to poukazuje již B. Trnka,[5] když klade proti sobě slovo jako element osy syntagmatické a slovo jako element osy paradigmatické. Z hlediska osy syntagmatické je každý z tvarů slova zvláštním slovem, které je diferencováno protikladem vůči jiným slovům věty, kdežto z hlediska paradigmatického jsou všechny tvary variantami téhož slova.[6]

Tato diferenciace podle obou os není bez významu, neboť např. v čínštině a v jazycích bantuských může být tvar slova určen vnějškově tónickou charakteristikou jiného slova věty. Se závislostí tvaru slova na jiném slovu věty se setkáváme i v jazycích keltských a jiných. Tak např. v jazyce manx[7] mají slova začínající hláskou c varianty c, ch, g, podle vlivu předcházejících slov, např. carrey ‚přítel‘, e charrey ‚jeho přítel‘, nyn garrey ‚náš přítel‘, slova začínající hláskou b mají varianty b, v, m, např bea veayn ‚dlouhý život‘, e vea ‚jeho život‘, nyn mea ‚náš život‘ atd. Sem patří též známé jevy sandhiové.

Je nutno zdůraznit, že jazykové jednotky mají v různých jazycích různé hranice, které se často překrývají s hranicemi jiných jednotek, někdy i hranice mezi různými jednotkami mizí. To platí zejména o slově, které může být totožné s fonémem, morfémem i větou. V některých jazycích (např. amerických) je struktura promluvy tak složitá, že někteří badatelé mluví o jazycích beze slov. Tak T. Milewski,[8] vycházeje z definice slova jakožto syntaktické skupiny tvořené podle vzorce všech syntaktických skupin daného jazyka, tvrdí, že některé americké jazyky (např. skupina na-dene, tlingit, haida, skupina athapaských jazyků, jazyky maidu a takelma z rodiny penutijské, hopi ze skupiny uto-aztécké a velká skupina dialektů siouxských) nerozlišují slova. Milewski vychází z tvrzení, že ve všech jazycích světa jsou tři druhy morfologických jednotek: morfémy, syntaktické skupiny a věty. Ve všech jazycích jsou dále podle Milewského signály, které delimitují syntaktické skupiny, tj. dovolují posluchači dělit větu na části. Rozdíl v jazycích je však v tom, že u některých je prostředek rozlišování syntaktických skupin společný všem typům těchto skupin, zatímco v jiných jazycích každá syntaktická skupina má své vlastní delimitační signály, které jsou jiné pro predikát a jiné pro zbývající části věty. Toto jsou podle Milewského „jazyky beze slov“, neboť slovo je definováno jakožto syntaktická skupina rozlišená uvnitř věty pomocí týchž delimitačních signálů, kterých se užívá pro rozlišování jiných syntaktických skupin věty. Za „jazyk slov“ pokládá tudíž Milewski takový jazyk, v němž syntaktické skupiny mají určité konstantní charakteristiky, nezávislé na funkci dané skupiny morfémů ve větě. Ve výše uvedených amerických jazycích se predikativní skupina tvoří zcela odlišně od ostatních syntaktických skupin. Zatímco tyto syntaktické skupiny se obyčejně skládají z jednoho až dvou mor[372]fémů, predikativní skupina obsahuje až deset morfémů v přísně určeném pořadí [např. v jazyce hupa: (1) adverbiální prefix, (2) druhý adverbiální prefix, (3) deiktický prefix, tj. pronominální subjekt 3. os., (4) první modální prefix, (6) pronominální prefix, tj. zájmenný subjekt, jde-li o 1. nebo 2. osobu, (7) třetí modální prefix, (8) kořen, (9) sufixy]. V každé z těchto devíti pozic se mohou vyskytovat pouze určité skupiny morfémů a to nám dovoluje rozeznat počátek a konec predikativní skupiny. Vychází-li Milewski pouze ze syntaktické funkce tohoto komplexu, pak ovšem může mluvit o jazyku beze slov, ovšem jen na této rovině syntaktické. Avšak již tím, že je možno delimitovat počátek a konec tzv. predikativní skupiny, je možno tento komplex morfémů vydělit z věty a to již je kritérium slova, neboť to poukazuje na samostatnost tohoto útvaru. Komplexnost nemůže být překážkou při identifikaci slova, ani jí nemůže být významová komplexnost, kdy určitý celek může mít význam části věty nebo i celé věty. Slovo je jednotka především formální, nikoli sémantická. Existenci jazyka, který by nerozeznával slova, nepokládáme za možnou už z toho důvodu, že jsme se dosud nesetkali s jazykem, kde by nebylo možno izolovaně pojmenovat např. předměty. Tak např. Sapir píše (o. c., s. 34), že Indián, zcela nezvyklý na psané slovo, bez nesnází diktuje text slovo za slovem. Je-li požádán, dovede slova izolovat, opakuje je jako jednotky. Na druhé straně odmítá izolovat kořenné nebo gramatické elementy z toho důvodu, že „to nemá smysl“. Z toho vidíme, že neexistuje jazyk bez lexikálního slova. Slovo je ovšem jednotka lexiko-gramatická a právě ve své gramatické funkci může mít v různých jazycích různou konstituci. Jako příklad uveďme slovo v jazycích aglutinačních, které může vyjadřovat řadu gramatických i syntaktických funkcí současně a jehož delimitace je dána působením vokálové harmonie. Tak v turečtině se vyjadřují vedlejší věty verbálními adjektivy a verbálními substantivy; např. aldıgım ev büyük degildir ‚Dům, který jsem koupil, není velký‘. Zde je vztažná věta vyjádřena jediným komplexem, o němž však nikdo nepochybuje, že je to slovo. Pokud jde o vokálovou harmonii jako specifické kritérium slova, ukazuje jeho specifičnost velmi pěkně C. E. Bazell,[9] a to na tázací částici li v ruštině ve srovnání s tázací částicí mi v turečtině. Obecná syntaktická pravidla pro tázací částici jsou v obou jmenovaných jazycích velmi podobná: žádná z nich se nevyskytuje po pauze, obě připouštějí relativně volné vsouvání morfémů mezi sebe a předcházející morfém (ve většině kontextů) a nedá se za ně substituovat žádný morfém. Jediným důvodem, proč považujeme tureckou částici mi za část slova, je vokálová harmonie (např. gelir-mi, olur-mu, öldürür-mü, alır-mı).

Nemůže být sporu o tom, že slovo je především jednotka plánu lexikálního. V tomto plánu je totiž slovo základní a jedinou jednotkou, zatímco v plánu morfologickém je základní jednotkou morfém, v plánu syntaktickém věta. Problémem zde je, zda slovo jako součást slovní zásoby, jako nositel lexikálního významu, má gramatickou formu. Podle A. Isačenka se slovo stává „formou“ teprve tehdy, když se ho použije v syntaktickém celku.[10] Závažnější pro [373]nás je však další tvrzení Isačenkovo, že v lexikálním systému existují jen kořeny a nikoli slova. Zde se kloníme k názoru B. Havránka, podle něhož jsou jednotkami lexikálního plánu slova, nikoli kořeny slov; slova tvoří nekonečnou řadu, kterou můžeme prodlužovat.

I když jsme zdaleka nevyčerpali všechny možnosti různých vztahů mezi slovem a ostatními jazykovými jednotkami, zejména větou, v různých jazycích, vyplývá z toho, co jsme zde uvedli, důležitý základní rozdíl v místě slova a ostatních jazykových jednotek v systému jazyka. Tento rozdíl záleží v tom, že foném, morfém a věta mají své pevné místo v systému jazyka, zatímco slovo patří jak do plánu morfologického, tak i syntaktického a lexikálního. Slovo je mostem mezi morfologií a syntaxí a činí tudíž přechod od morfologie k syntaxi pozvolným a neznatelným. Krajní případy jsou ty, kdy je slovo ztotožněno s morfémem na straně jedné a s větou na straně druhé.

Umístění základních jazykových jednotek v systému jazyka lze tudíž znázornit takto:

 

 

R É S U M É

The Place of the Word in the System of Language

It is shown that the phoneme, morpheme, and sentence have each a fixed place in the system or language, whereas the word belongs both to the morphological and to the syntactic and lexical plans. It is just the lexical plan in which the word is the basic and only unit, whereas the basic unit of the morphological plan is the morpheme and of the syntactic plan the sentence. Relevant to the morphological plan are exclusively morphological relations within the word (on the paradigmatic axis). In the syntactic plan words have the function of sentence realizers.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 4, pp. 369-373

Previous Josef Vachek: Glosa k dnešní situaci ve studiu jazykové diachronie

Next Josef Filipec: K otázce vztahů v jazyku, zvláště vztahu podobnosti